Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky

1429

V Praze dne 18. března 1992

k č. j. 43/I/92

Vážený pane poslanče,

ve své odpovědi na Vaši interpelaci ve věci investičních privatizačních fondů /tisk FS 1291/ se snažím postihnout problémy komplexně bez ohledu na to, kdo je zakladatelem té které banky, investiční společnosti a investičního privatizačního fondu. Tato pravidla platí obecně pro všechny subjekty. Proto se speciálně nezabývám Vámi zmíněnou otázkou Investiční banky jejímž zakladatelem je federální ministerstvo financí a otázkou investičních privatizačních fondů, jejichž zřizovatelem je tato banka. Dále uvádím, že bankovní dohled nad komerčními bankami má Státní banka československá, vydávání licencí pro investiční společnosti a investiční privatizační fondy jsou v kompetenci republikových ministerstev pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

Z tohoto hlediska k jednotlivým bodům Vaší interpelace uvádím následující:

Ustanovení § 17a nařízení vlády ČSFR č. 383/1991 Sb., o vydání a použití investičních kupónů, ve znění nařízení vlády ČSFR ze dne 30. 1. 1992 neupravuje vlastnické vztahy ani neomezuje vlastnická práva investičních privatizačních fondů. V tomto ustanovení je pouze upraven postup investičních fondů při objednávání akcií jednotlivých akciových společností. Jeho konečným cílem je zabezpečit rozložením rizika ochranu investorů, t. j. občanů, kteří investičním privatizačním fondům předají své investiční body.

Je třeba konstatovat, že právní ochrana investorů je zcela běžná ve většině zemí Evropského společenství. Tato ochrana je mimo jiné zajišťována i regulací rozložení rizika, t. j. stanovením maximálního podílu, který může mít investiční fond v jedné akciové společnosti, i maximálního podílu akcií jedné společnosti na majetku investičního fondu. Nikde není takováto úprava považována za omezování vlastnických práv a za porušování lidských práv a svobod.

Ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, skutečně zakazuje bankám nakupovat akcie, které ve svém úhrnu činí více než 10 % základního jmění právnické osoby, která není bankou podle výše cit. zákona. Nezakazuje to však ve všech případech, ale pouze v případech, kdy k takovémuto jednání nemá banka předchozí souhlas Státní banky československé. Vzhledem k tomu, že investiční společnosti byly zakládány dříve, než výše uvedený zákon nabyl účinnosti, nemohly pochopitelně předchozí souhlas SBČS získat. Podle mých informací vyzývá SBČS nyní všechny banky, které investiční společnosti založily, aby o tento souhlas požádaly dodatečně. Ve všech jednotlivých případech SBČS posoudí, zda souhlas udělí či nikoliv. SBČS rovněž v rámci dohledu začíná provádět šetření vztahu bank a investičních privatizačních fondů. Jinak upozorňuji, že tato problematika nepatří do kompetence vlády ČSFR, ale do kompetence Státní banky československé.

Investiční společnosti založené bankami nebudou získávat akcie privatizovaných podniků, ale budou vykonávat pouze správu jednotlivých investičních privatizačních fondů, které jsou akciovými společnostmi. Akcie privatizovaných bank budou nabývat tyto investiční privatizační fondy; vlastníky akcií těchto fondů budou ti občané, kteří jim svěřili své investiční body /§ 16 a § 17 nař. vlády ČSFR č. 383/1991 Sb./.

U některých investičních privatizačních fondů mohou být sliby výplaty deseti či vícenásobku nabývací ceny investičních kupónů v dalším roce klamavou reklamou ve smyslu § 45 obchodního zákoníku a tedy nekalou soutěží /§ 44 obch. zákoníku/. Jednalo by se o ni především v těch případech, kdy by tento fond prostředky potřebné k realizaci slibu neměl k dispozici a ani nebyl schopen si je opatřit /např. půjčkou/. Domáhat se ochrany proti nekalé soutěži mohou podle § 53 obchodního zákoníku osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena /a v určitých případech též podle § 54 právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů/. Je tedy především na těch, kteří se v případech zmíněné reklamy domnívají, že jde o reklamu klamavou a tedy o nekalou soutěž, kterou jsou poškozováni, aby se domáhali, aby rušitel se závadného jednání zdržel nebo aby odstranil závadný stav, a aby případně prokázali, že se skutečně o nekalou soutěž jedná.

Na desinformaci obyvatelstva se velice často podílejí nejen podnikatelské subjekty, ale i masově sdělovací prostředky a v neposlední řadě i někteří zástupci státní správy.

V případě kupónové privatizace založilo federální ministerstvo financí svoje vlastní informační periodikum, které distribuje v nákladu řádově mnoha set tisíc kusů prostřednictvím podatelen a registračních míst.

Federální ministerstvo financí opakovaně upozorňovalo, že pouze jím podepsané informace jsou oficiální a že za všechny ostatní informace nepřebírá zodpovědnost.

Již při registracích se obyvatelstvo poučilo, že se nevyplácí ignorovat oficiální informace. I další průběh kupónové privatizace bude v tomto směru velkou školou. Právě tento edukační efekt považuje vláda za velice významný produkt kupónové privatizace.

Vláda ČSFR si je vědoma, že v řadě případů nepostupují investiční společnosti a investiční privatizační fondy v tomto směru seriózně. Proto na tento problém reaguje v § 25 odst. 6 vládního návrhu zákona o investičních společnostech a investičních fondech, který vláda projednala dne 12. 3. 1992 a 13. 3. 1992 jej předala do Federálního shromáždění.

V tomto paragrafu se uvádí:

"Investiční společnost a investiční fond musí na výzvu příslušného státního orgánu do deseti dnů prokázat objem a zabezpečení převzatých závazků a původ nabytí svého obchodního jmění. Pokud výzvě nevyhoví, příslušný orgán státní správy této společnosti nebo investičnímu fondu odejme povolení podle § 8" /t. j. dojde k zrušení investiční společnosti nebo investičního fondu/.

Jde teď o to, aby zákon byl ve Federálním shromáždění urychleně přijat, aby příslušné ustanovení návrhu zákona mohlo vstoupit v platnost.

S pozdravem