Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Přítomni:

Předseda PSP M. Uhde, místopředsedové PSP J. Vlach, J. Kasal, K. Ledvinka, P. Tollner a 173 poslanců.

Za vládu České republiky: předseda vlády V. Klaus, místopředseda vlády a ministr financí I. Kočárník, místopředseda vlády a ministr zemědělství J. Lux, místopředseda vlády J. Kalvoda, ministr hospodářství K. Dyba, ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci J. Skalický, ministr zahraničních věcí J. Zieleniec, ministr školství, mládeže a tělovýchovy P. Piťha, ministr kultury J. Kabát, ministr práce a sociálních věcí J. Vodička, ministr zdravotnictví P. Lom, ministr spravedlnosti J. Novák, ministr vnitra J. Ruml, ministr průmyslu a obchodu V. Dlouhý, ministr pro hospodářskou soutěž S. Bělehrádek, ministr obrany A. Baudyš, ministr státní kontroly I. Němec, ministr životního prostředí F. Benda, ministr dopravy J. Stráský, generální prokurátor J. Šetina, předseda Nejvyššího soudu A. Mokrý, předseda vrchního soudu O. Motejl, prezident Nejvyššího kontrolního úřadu P. Hussar.

Předseda PSP Milan Uhde: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážené dámy a pánové, zahajuji slavnostní schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a všechny vás vítám. Zvlášť srdečně vítám členy vlády České republiky, diplomatický sbor, představitele politického života, mezi nimi poslance bývalého Federálního shromáždění, a všechny čestné hosty.

Scházíme se poprvé jako Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, a to v prvý den její samostatnosti. Proto má dnešní schůze slavnostní ráz, ale i přesto je nutno dodržet zákonnou proceduru. Dovolte mi tedy, abych vám přednesl návrh pořadu dnešní schůze:

1. Projev předsedy Poslanecké sněmovny

2. Projev předsedy vlády České republiky

3. Slavnostní vyhlášení "Prohlášení České národní rady k parlamentům a národům světa".

Táži se, zda si někdo z vás, paní poslankyně a páni poslanci, přeje navrhnout změnu nebo doplnění pořadu této schůze. (Nikdo se nehlásil.)

Není tomu tak.

Táži se, kdo souhlasí s předneseným návrhem pořadu slavnostní schůze Poslanecké sněmovny, ať zvedne ruku. (Hlasuje se.) 173 hlasů.

Kdo je proti? (Nikdo nebyl proti.)

Návrh pořadu dnešní slavnostní schůze byl jednomyslně schválen. Děkuji vám.

(Řízení schůze přebírá místopředseda Poslanecké sněmovny Jiří Vlach.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Vážené dámy a pánové, přistoupíme k prvému bodu pořadu naší schůze, a prosím, aby se slova ujal předseda Poslanecké sněmovny pan Milan Uhde.

Předseda PSP Milan Uhde: Vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, vážení členové diplomatického sboru, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení představitelé českého politického života, vážení hosté, jako žák někdejšího gymnázia jsem se naučil latinskou větu, která česky znamená: Kde je dobře, tam je vlast. Náš latinář, pronásledovaný pro své masarykovské názory a překládaný za trest ze školy na školu, komentoval moudrost starých Římanů zvlášť důmyslně: Stát, který ubližuje občanům, a přitom se dovolává označení vlasti, dopouští se kromě křivdy navíc ještě vydírání.

Měl jsem mnohokrát příležitost přemýšlet o té větě, a to v nejrůznějších situacích. Připomínali mi ji přátelé, kteří se v těžkých dobách přicházeli rozloučit před vystěhováním do ciziny, když už nechtěli nebo nemohli déle snášet útlak. Její obsah však zároveň kárali národní klasikové zařazovaní do čítanek. Jejich ústy k nám vlast mluvila varovně až výhružně: Opustiš-li mě, nezahynu. Opustíš-li mě, zahyneš.

Myslím na ty verše i dnes, uprostřed otevřeného světa, který jako by se stále zmenšoval, protože i vzájemně nejvzdálenější místa jsou stále rychleji a snáze dosažitelná, lidé se stěhují do jiných zemí, jejich děti se tam žení a vdávají, a bydlit celý život ve stejné obci je osud stále neobvyklejší. Jeho protikladem je osud světoobčana, který je doma všude, kde je mu dobře.

Nepatřím k vyznavačům světoobčanství. Být doma pro mě znamená žít uprostřed lidí, kterým rozumím na půl nebo na čtvrt slova a často i beze slov. Rozumím jim tak dobře, protože jejich jazykem mně maminka vyprávěla pohádky a zpívala písničky, a toto nejnádhernější dobrodružství láskyplného objevu a srozumění mě už nikdy jinak než česky nepotká.

Rozumím jim tak dobře i proto, že jsme společně prožili dějinné chvíle strachu i odvahy, ponížení i hrdosti, beznaděje i naděje, a ty už s nikým jiným neprožiji.

Rozumím jim tak dobře i proto, že jsem mezi nimi našel několik blízkých, velmi blízkých, kteří zůstali při mně a já zůstal při nich po všech proměnách a zkouškách, jimž nás na české půdě vystavila druhá polovina 20. století. Taková sblížení jsou přes všechnu otevřenost a zázračnost lidského údělu neopakovatelná.

To všechno pro mě znamená být doma, jen tak mi může být dobře, jen tak si mohu zachovat onen rozměr života, který vede do hloubky a dovoluje člověku kotvit. Kotevní lano může být přitom velmi dlouhé, jak vědí ti, kdo z domova sice odešli, ale vnitřně jej nikdy neopustili.

Být doma a být Čech není tedy program jako kdysi v obrozeneckém 19. století. Je to prostě a obyčejně náš život, který je nám dán až do smrti.

Jako muž politiky, jako muž bytostného zájmu o věci obce se v tomto okamžiku musím ptát sám sebe: Jak naplňuješ svou příležitost, jak vzděláváš svůj domov a jaké svědectví tvůj domov vydává o tvé péči?

Domov jsme od bývalého režimu převzali v neutěšeném stavu, který byl stokrát popsán a který ostatně stále okoušíme na vlastní kůži. Dějiny vypovídají o tom, že cesta od diktatury k demokracii je těžko schůdná, o to neschůdnější, oč více je těch, kdo jsou přesvědčeni, že znají tu správnou, a přitom mají na mysli každý jinou.

Zvolili jsme způsob, který vede ke kořenům. Způsob, který vytváří takové poměry, aby se násilí už nikdy nemohlo vrátit k moci. Zárukou takových poměrů je svobodný občan. Je doma tam, kde se svoboda každodenně obnovuje ze zdrojů, z nichž v moderní době vznikla - z řádu spočívajícího na svobodném podnikání, z řádu, který se sice člověkem nezaklíná na každém kroku, ale který plně odpovídá lidskému sklonu ke svobodě i potřebě odpovědnosti za sebe a za ostatní. Tento způsob úspěšně uplatnit je nejen hospodářský, ale i občanský půdorys našeho úsilí.

Převzali jsme domov poznamenaný mnoha hlubokými ranami. Jedna z nejtěžších, takřka vrozená - dá-li se to tak říci - se rozrostla a prohloubila natolik, že rozdělila dosavadní československý stát ve dva samostatné celky. Jsem si vědom toho, že dnes stojíme na tomto historickém místě tváří v tvář zakladatelům Československa a všem, kdo dávali krev a život za statečný a plodný pokus našich národů žít pohromadě, a že pouhá slova nedokáží ospravedlnit, co jsme učinili.

Tomáš Garrigue Masaryk, který se zasloužil o stát, uvedl do českého politického života dávné heslo "Pravda vítězí". Jako chlapec jsem si pod vítěznou pravdou představoval autoritu, která se prosadila bojem, zbraněmi a obětmi. Jako dospělý vím o pravdě, která je proudícím a neuchopitelným pramenem, vítězným ne proto, že poráží a drtí odpůrce, ale že přetrvává, zůstává - ano, i zbývá.

Tři roky po listopadu 1989 se ukázalo, že pokus našich národů o společnou existenci, několikrát v minulosti ohrožovaný převážně zvnějšku, neobstál v podmínkách, kdy byl ponechán jen sobě samému a své svobodě. Nebylo v silách politiků zabránit rozpadu. Probíhal znatelně po celé polistopadové období. Byl jsem jeho přímým svědkem a dotvrzuji, že se stalo, co se stát muselo.

Politické dohody loni v létě a na podzim umožnily završit rozchod včasnými a uvážlivými činy respektujícími cizí touhu po nezávislosti a prokazujícími vlastní zralost.

Samostatný český stát se obnovuje ve znamení pravdy, která z stala. Prý je to pramalý důvod k jásotu. Je to však dobrý důvod k naději, že pravdivý základ dá vyrůst domovu, který bude k radosti těm, kdo jej sdílejí, a obstojí před blízkými i vzdálenými sousedy, před celým světem jako přirozená složka jeho stability.

Členové Poslanecké sněmovny složili svou zkoušku zralosti tím, že velkou většinou hlasů přijali Ústavu České republiky. Do prvních dnů svých obnovených samostatných dějin vstupujeme tedy jako společenství občanů hlásících se k principům právního státu a vybavených spolehlivým rámcem příštího českého zákonodárství. Na závěr chci přisvědčit všem, kdo v mé řeči budou postrádat náčrt ideje nebo idejí, které chceme vložit českému státu do kolébky. Takové ideje jako závazné vzorce obecného jednání neumí nikdo z nás předem stanovit.

Říká se, že láska je všecko, co se děje mezi dvěma lidmi, kteří se milují. Česká republika je všecko, co činí a učiní ti, kdo jsou doma v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jak smýšlejí a budou smýšlet a o jaké tradice se opřou. Jen na nás záleží, jak budou s námi ve svých živých myšlenkách všichni naši velcí mrtví, které dal světu český živel, a jak dostojíme všemu, k čemu nás zavazuje evropská kultura a v ní na předním místě její prvek křesťanský.

A jako se z lásky rodí zázrak pokračujícího života, tak i naše společné úsilí o domov může nad námi sklenout něco, co se dá nazvat duchovní krajinou. Ale rozpoznají ji a popíší jiní. Dovolím si už jen čtyři novoroční slova a doufám, že je pronáším i vaším jménem: Česká republiko, dobrý den. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji předsedovi Poslanecké sněmovny panu Milanovi Uhdemu a nyní prosím, aby se ujal slova předseda vlády České republiky pan Václav Klaus.

Předseda vlády ČR Václav Klaus: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, jistě nemusím zdůrazňovat, že jsem si vědom toho, že před vás předstupuji ve chvíli, která má pro český stát a pro český národ klíčový význam. Stojíme na rozhraní, které není méně významné, než byl listopad 1989. Dnešním dnem začíná existovat samostatný český stát a je jedině na nás, a to skutečně na nás všech, jaký bude, co do něho vložíme, jak konstruktivní přístup k jeho vytváření v nás převládne. Uvědomujeme si, že se budeme muset utkat s mnoha nástrahami, s nástrahami vnějšími i vnitřními a hlavně s nástrahami, které jsou ukryté v každém z nás. Ty budou překážkou největší.

Mám dnes vzácnou příležitost oslovit vás všechny, kteří žijete v našem novém státě, v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, vás všechny, kteří se chcete na našem opravdu historickém úkolu podle svých sil a schopností podílet. Je pochopitelné, že převratné politické události, události, jež většina z nás celá desetiletí toužebně očekávala - a listopadový převrat takovou událostí beze sporu byl spojujeme se spoustou osobních nadějí. Stejně tak je pochopitelné, že všechny tyto naděje nemohou být okamžitě a pro všechny naplněny. Pro nový český stát by bylo velmi špatným závdavkem, kdyby se na současné vlně nedočkavosti či kritiky, jejíž pohnutky do jisté míry chápu a jejíž oprávněnost zde nechci a nemohu zpochybňovat či rozptylovat, nakonec ztratilo společně sdílené národní, budoucnost určující vědomí o tom, že zásadní změna, jíž jsme na konci roku 1989 dosáhli, byla změnou mimořádně pozitivní, a že její výsledky a důsledky dnes a denně zažíváme a zhodnocujeme, dotváříme a užíváme.

Chtěl bych se zmínit o třech momentech, které budou předurčovat naši budoucnost.

Podařilo se nám, za prvé, obnovit politickou pluralitu založenou na soupeření a spolupráci politických stran. Počáteční etapa s občanskými fóry a hnutími, vyjadřujícími krátkodobou celonárodní jednotu proti komunistickému režimu, byla již překonána a prosadilo se tradiční pojetí politiky, ověřené staletími praxe ve vyspělých státech všude ve světě. Loňské volby nejenom potvrdily, ale na další čtyři roky zabezpečily pokračování tohoto procesu.

Podařilo se nám, za druhé, připravit, uvést do chodu a do značné míry i realizovat ekonomickou reformu, která, pokud jde o šíři a hloubku jejího dosahu, nemá v postkomunistických státech obdoby a která svými důsledky přesahuje úzce ekonomický rámec, neboť důsledná obnova soukromého vlastnictví znamená nejen nejspolehlivější zakotvení demokracie, ale i nejbezpečnější základ zdravého sociálního a kulturního vývoje naší země.

Přes všechny obtíže, kterými je část našich spoluobčanů zasahována, a které jsou nutnou daní jak za komunistické dědictví u nás i v celém východním bloku, tak za nemožnost naplánovat a naprogramovat reformní proces tak, aby byl bezbolestný a naprosto stejnoměrně dopadající na všechny, je nutné hodnotit ekonomickou reformu jako nesporný úspěch. Podařilo se nám liberalizovat ceny, otevřít se světu a zahájit rozsáhlou privatizaci. Podařilo se nám zabránit vzniku inflační spirály, takže míra inflace je u nás na zdaleka nejnižší úrovni mezi všemi postkomunistickými zeměmi. Nepotvrdily se prognózy odpůrců reformy, předpovídající miliónovou nezaměstnanost a hrozivé sociální konflikty. Daří se nám překonávat důsledky největšího hospodářského kolapsu v dějinách zhroucení Sovětského svazu a bývalé RVHP a daří se nám přeorientovávat své hospodářské vztahy na vyspělé země a na solventní trhy. Naše města a vesnice mění díky iniciativě soukromých podnikatelů svou tvář, éra front a shánění zboží, tak typická pro komunistický režim již definitivně patří minulosti.

A za třetí: Obnova základních občanských práv a svobod, ale i uvědomování si základních občanských povinností s sebou přináší něco, co přesahuje rámec praktické, každodenní politiky a co není vidět v žádných ekonomických nebo sociálních statistikách. Jedná se o zahájení duchovní obrody české společnosti, o její návrat ke kořenům naší národní a státní existence, o její návrat k evropským tradicím. Mám tu především na mysli křesťanskou tradici v tom nejširším slova smyslu. Právě odtud občan, ale i politik čerpá sílu a inspiraci v nelehkých životních okamžicích.

Bezprostředním důsledkem polistopadového vývoje bylo i to, že konflikty, které byly v době komunistické diktatury přehlíženy a zdánlivě umrtveny, ožívají s novou a často s větší silou. Bohužel, nejvýraznějším, z minulosti zděděným a desetiletí neřešeným konfliktem byl česko - slovenský vztah, který poznamenal - ač jsme si to my v České republice vůbec nepřáli - celá první tři léta naší svobody.

Minulé české, slovenské a ani federální reprezentaci se, bohužel, nepodařilo převést soužití Čechů a Slováků v jednom státě na nové, spolehlivé základy. Můžeme se dnes ptát, zda to vůbec bylo v lidských silách, ale je zřejmé, že dlouhá a vleklá jednání měla za následek pouze eskalaci problémů a že stejně nakonec nikam nevedla. Tak se stalo, že volby v červnu 1992 rozhodovaly nejen o rozložení politických sil v zákonodárných sborech, tedy o tom, kdo bude na příští léta pověřen spravovat federaci a obě republiky, ale také, a především o možnostech a formách česko-slovenských vztahů. Jejich výsledky především na Slovensku, daly jednoznačnou odpověď.

Před českou stranou vyvstala těžká a nesmírně zodpovědná volba: rozhodnout se mezi pomalým, veřejně nepřiznávaným rozkladem, doprovázeným těžkými krizovými otřesy a nestabilitou a mezi přesným pojmenováním stavu věcí a pokusem najít takové řešení, které by do budoucna nenapravitelně nezkalilo česko - slovenské vztahy a které by nechalo otevřené dveře pro dobrou budoucí spolupráci.

Nechtít vidět, že poslední československé volby podstatným způsobem a zcela legitimně rozhodly o nové úpravě česko - slovenských vztahů, mohou jenom lidé, kteří si novou realitu nechtějí nebo neumějí přiznat nebo lidé, kteří chtějí z politické a hospodářské nestability a chaosu těžit.

Česká vládní koalice, tak jak vzešla z červnových voleb, nechápala své poslání jako úkol negativní, jenom jako úkol něco bourat, ale převážně jako úkol pozitivní. Museli jsme prokázat, že se i tak bolestná věc, jakou je rozdělení státního celku, který zvláště nám Čechům přirostl k srdci, dá řešit civilizovanou, kulturní formou, a že zdaleka nemusí vést k budování čínské zdi od Jablunkova až k Břeclavi. Že je možné a oboustranně výhodné zachovat za změněných podmínek maximum vazeb, které se během více než sedmdesátileté existence československého státu vytvořily. Takový pozitivní postup má význam pro Českou republiku, pro její vnitřní stabilitu i pro její hospodářskou prosperitu, ale i pro celou středoevropskou oblast a vůbec pro celou postkomunistickou východní Evropu, která se nyní tak těžce a často i za cenu krvavých konfliktů zbavuje tíživého dědictví minulosti.

Proto jsme se hned po volbách dali do složitých jednání s vítězem slovenských voleb, s HZDS. Výsledkem byla dohoda, která umožnila vytvořit federální orgány a zvolit koordinovaný postup v rozdělení již zcela nefunkční federace.

Na podzim jsme už mohli přenést jednání na úroveň národních vlád a připravit celou řadu smluv, které zajistily jak pokojné rozdělení státu, tak oboustranně výhodnou spolupráci České a Slovenské republiky v příštích letech. Celý proces byl v prosinci dovršen přijetím zákona o zániku federace ve Federálním shromáždění. Důsledkem toho všeho je, že ani největší škarohlíd nemůže pochybovat o legálnosti a legitimitě procesu ukončení federace.

Současně se vytvářely legislativní základy samostatné České republiky, zejména její ústava. Při jejím projednávání a schvalování jsme dosáhli všestranně únosného kompromisu a díky tomu byla ústava přijata Českou národní radou naprosto přesvědčivou většinou. Dopracovali jsme se mezi politickými stranami významné shody, která dává do budoucna naději, že si právě zrozená Česká republika z úvodního obtížného období své existence odnese minimum šrámů a jizev.

Vláda si byla od samého počátku své existence vědoma toho, že se česká politika nemůže orientovat jen na chvilkové potřeby a že politická rozhodnutí ve věcech malých i velkých musí být opřena o zásady, které svým dosahem přesahují čistě utilitární hlediska a které jsou opřeny o obecnější lidské principy a hodnoty. Věřím, že v tom, jak jsme řešili oba základní úkoly, které před námi v létě vyvstaly, to je smírný rozchod se Slovenskem a položení základů českého státu, se tato širší hlediska uplatnila.

Období, jímž jsme v posledních třech letech prošli, bylo obdobím revolučních změn. Hluboká státoprávní krize, kterou jsme nyní v základních obrysech vyřešili, by měla být jejich závěrečnou fází. Naší povinností je přispět k tomu, aby se toto překotné a neklidné období už definitivně uzavřelo. Musíme stabilizovat a kultivovat politický systém, musíme se vyrovnat s dědictvím totalitní minulosti, ale i s nedořešenými problémy polistopadového období. To je společný úkol pro všechny české státotvorné síly a neuspějeme v něm, pokud ho nevezme za svůj vládní koalice i opozice. Musíme společně usilovat o vytvoření takového státu, který dá občanům nejen svobodu a příležitost, ale i pocit jistoty a bezpečí pro jejich každodenní život.

Předpokladem toho je - vedle otázek bezpečnosti občana - zejména stabilizace v hospodářské a sociální oblasti. Snažili jsme se, aby negativní dopady z rozdělení federace byly co nejmenší a aby zůstalo zachováno maximum toho, co naše ekonomiky spojuje. V letošním roce dojde k dalšímu nelehkému kroku, k zavedení nové daňové soustavy i nového systému zdravotního pojištění. Bude to znamenat výrazné systémové zlepšení a současně i celkové snížení daňového zatížení občanů. Nedávné zpochybnění obou těchto velkých změn na základě několika dílčích problémů by nemělo vyvolat nedůvěru občanů v jejich celkový pozitivní přínos. Nebudeme zapomínat ani na sociální politiku, i když stát nechce slibovat nesplnitelné, protože nemůže být garantem falešných a neuskutečnitelných jistot. Stát bude garantem životních jistot minimálních, jistot, které si naše společnost může vzhledem k prostředkům, které má k dispozici, dovolit a které proto bude poskytovat jen těm občanům, kteří je skutečně potřebují.

Promyšlenými činy budeme posilovat mezinárodní postavení České republiky, udržovat a prohlubovat nedávno obnovené vazby k evropským a světovým institucím a zejména upevňovat vazby, které nás pojí s našimi nejbližšími sousedy. K nim nyní v první řadě náleží Slovensko. Nechci tvrdit, že naše vztahy se Slovenskem budou ve všem všudy hladké a zcela bezkonfliktní, ale naším prvořadým politickým zájmem je, aby Slovensko ekonomicky prosperovalo a aby se tam udržela politická pluralita.

V návaznosti na dosavadní zahraničně politické úsilí budeme dále posilovat své vztahy k našim bezprostředním sousedům, k nimž kromě Německa, Rakouska a Polska počítáme i Maďarsko. A všechno toto bude opřeno o základní trend naší zahraniční politiky, o politiku evropské integrace a evropské spolupráce a o spolupráci s dalšími klíčovými zeměmi světa, především se Spojenými státy severoamerickými.

To, čím jsme v posledních třech letech prošli, všechny bolestné peripetie, všechno hledání, jež nebylo prosto omylů, se dá shrnout v jedno - šlo o hledání a nalézání našeho státního a národního zájmu. Podařilo se nám vytvořit i dobré výchozí základy, na nichž je možné dále stavět. Prosím vás všechny, vás zde v tomto sále, i všechny vás v této zemi, která je nám tak drahá, v zemi, kterou jsme zdědili po předchozích generacích s povinností pracovat ze všech sil k jejímu rozkvětu, buďme si přes všechny rozdíly v názorech a koncepcích vědomi tohoto našeho společného úkolu a usilujme společně o jeho naplnění. Nedopusťme, aby byla naše jednota rozpojena rozdílnostmi politickými, sociálními či regionálními. Naopak využijme těchto rozdílností k co největšímu společnému prospěchu.

Každá doba, každá generace si myslí, že problémy, kterým musí čelit, jsou bezprecedentní. Platí to jistě i pro nás a do značné míry je to pravda. Budeme potřebovat všechnu svou moudrost, rozvahu, schopnosti i rozum, abychom obstáli, abychom tuto krásnou, ale posledními desetiletími tolik poškozovanou zemi uzdravili a udělali z ní zemi normální, vyspělou, kulturní, fungující.

Přeji vám všem, nám všem do nového roku, do prvního roku existence svobodné a demokratické České republiky mnoho úspěchů a naplnění všech nadějí, s nimiž vzhlížíme do budoucna. (Potlesk.)

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji předsedovi vlády panu Václavu Klausovi. Nyní projednáme třetí bod našeho programu, kterým je

Prosím předsedu Poslanecké sněmovny pana Milana Uhdeho, aby se opět ujal slova.

Předseda PSP Milan Uhde: Prohlášení České národní rady k parlamentům a národům světa

Česká národní rada, jako svobodně zvolený zákonodárný sbor České republiky, pamětliva tisícileté tradice českého státu, usnesla se takto:

Česká republika se stane dnem 1. ledna 1993 samostatným, svrchovaným a nezávislým státem, vzešlým jako nástupnický stát z rozdělení ČSFR v souladu s jeho ústavním právem, přičemž ústavní rámec pro její vznik byl vytvořen přijetím zákona o zániku ČSFR v parlamentu

Stejně jako demokratické státy celého světa, Česká republika ve své vnitřní i zahraniční politice bude vycházet z bezvýhradné úcty k lidským právům a základním svobodám, ze zásad pluralitní demokracie a právního státu, jejichž důsledné naplňování tvoří základ svobody, spravedlnosti a míru.

Česká republika vyjadřuje svůj zájem stát se co nejdříve členem Rady Evropy a smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech a bude v souladu s mezinárodními standardy respektovat práva a plnit závazky týkající se národnostních menšin.

Česká republika se bude řídit v mezinárodních vztazích pravidly mezinárodního práva, jakož i cíli a zásadami zakotvenými v Chartě OSN, v helsinském Závěrečném aktu a v navazujících dokumentech. Jako jeden z právních nástupců původního a zakládajícího člena Organizace spojených národů Česká republika potvrzuje své rozhodnutí respektovat zásady této organizace a hodlá v jejich rámci pokračovat v úsilí o upevnění míru a bezpečnosti, o pokojné řešení konfliktů a civilizačních problémů mezinárodního dosahu.

Česká republika bude napomáhat rozvoji spolupráce v Evropě, která má za cíl vytvořit účinný bezpečnostní systém. Bude důsledně plnit závazky týkající se snížení ozbrojených sil a výzbroje na úroveň dostatečnou pro obranu a bude se zasazovat o posílení důvěry a stability na mnohostranném a dvoustranném základě.

Česká republika bude vytvářet politické, ekonomické, smluvní a legislativní podmínky pro postupné zapojování a budoucí členství v hlavních evropských politických, hospodářských a dalších organizacích.

Potvrzuje závazky sjednané s ČSFR v Evropské dohodě o přidružení a má zájem na jejím rychlém převedení na Českou republiku.

Česká republika bude usilovat o prohloubení svého zapojení do světové ekonomiky a o plynulou sukcesi do členství v Mezinárodním měnovém fondu, ve Světové bance, v GATT a v Evropské bance pro obnovu a rozvoj.

V souladu s platnými zásadami mezinárodního práva a v rozsahu jím stanoveném se Česká republika bude od 1. ledna 1993 považovat za vázánu mnohostrannými i dvoustrannými smlouvami a dohodami, jejichž stranou byla k témuž datu ČSFR.

Česká republika je připravena navázat s druhými státy diplomatické styky a rozvíjet s nimi vztahy na zásadách svrchované rovnosti, nevměšování do vnitřních záležitostí, respektování územní a politické nezávislosti a neporušitelnosti hranic.

Česká republika převezme svůj podíl na finančních závazcích ČSFR vůči třetím státům a mezinárodním organizacím podle příslušného ústavního zákona a Smlouvy uzavřené mezi ČR a SR o dělení majetku federace.

Česká republika bude věnovat zvláštní pozornost vztahům se Slovenskou republikou. Smlouvy a dohody sjednané mezi oběma republikami umožní, aby byla zachována taková míra spolupráce a koordinace ve vzájemných vztazích, která přispěje ke vzájemným vazbám mezi oběma státy ku prospěchu jejich občanům.

Česká republika se hlasy poslanců svého zákonodárného sboru zavázala v ústavě rozvíjet se jako součást rodiny evropských a světových demokracií a tento závazek chápe jako obecný cíl svého vnitropolitického i zahraničně politického usilování.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji předsedovi Poslanecké sněmovny panu Milanu Uhdemu.

Vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych vám před závěrem naší slavnostní schůze sdělil ještě jednu informaci.

Pro nás, účastníky této schůze, nyní časově navazuje prohlídka korunovačních klenotů ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta. Zájemci o tuto prohlídku budou proto vycházet východem v zadní části Vladislavského sálu na 3. nádvoří Pražského hradu. S ohledem na to, že prohlídka končí v 15.00 hodin, prosím, abyste kolem klenotů procházeli plynule, bez zastávek. Těm, kteří se dnes prohlídky nezúčastní, mohu sdělit, že ve druhé polovině ledna budou klenoty opět vystaveny, tentokrát pro širokou veřejnost.

Dámy a pánové, děkuji všem milým hostům za to, že přijali naše pozvání a zúčastnili se tohoto slavnostního aktu a schůzi Poslanecké sněmovny parlamentu České republiky končím.