Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, vážená sněmovno, získám si zřejmě pověst právního puristy. My jsme ve volebním řádu pro toto hlasování schválili, že volba může pokračovat až na příštím zasedání Poslanecké sněmovny. To se ale bude konat až po příštích volbách a měli bychom proto uvážit revizi našeho usnesení o volebním řádu tak, aby se mohlo hlasovat na příští schůzi a nikoliv na příštím zasedání.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji panu poslanci Paynovi za jeho právní purismus. Vzhledem k tomu, že obrazovka je stále černá, vyhlašuji 15 minut přestávku. Sejdeme se opět v 15.30 hodin.

(Jednání opět zahájeno v 15.35 hodin.)

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Dámy a pánové, budeme pokračovat v našem jednání. Zdá se, že se počítač umoudřil. Já vás všechny odhlásím a prosím, aby se všichni znovu přihlásili.

Připomínám, že pokračujeme v projednávání vládního návrhu zákona o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl. Budeme hlasovat o procedurálním návrhu poslance Pavla Seifera na přerušení tohoto bodu. Dávám hlasovat. (č. 115).

Ptám se, kdo souhlasí s předloženým návrhem? Děkuji. Kdo je proti tomuto návrhu? Děkuji. Kdo se zdržel hlasování? Děkuji.

Bylo to 115. hlasování, jehož výsledek je 44 pro, 59 proti, 11 se zdrželo hlasování, nehlasovalo 5 poslanců.

Procedurální návrh na přerušení nebyl přijat. Budeme tedy pokračovat v přerušené rozpravě.

Prosím pana poslance Sourala, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Zeman a pan poslanec Vrzal.

Poslanec Jaroslav Soural: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, i když nebyl přijat návrh pana kolegy Seifera, považuji za nutné opětovně upozornit na skutečnost, že vůči předloženému návrhu zákona je nezbytné přistupovat velice obezřetně a zdrženlivě. Ne z důvodu, že dekret prezidenta republiky č. 50 vyvolává určité politické úvahy. Já je nepovažuji za určující. Určující je, že zrušením státního monopolu vzniká zcela nová situace v oblasti audiovize. Zcela nová. A vznikají tudíž dvě otázky. První je otázka, zda si náš národní audiovizuální trh a naše audiovizuální kultura zaslouží a potřebuje ochranu, efektivní ochranu, a zda zákon, který máme na stole, tuto ochranu poskytuje.

Na první otázku je odpověď, myslím, zcela jasná. Každodenní zkušenosti i statistické údaje ukazují, že česká, zejména filmová kultura je zcela jednoznačně silně převálcovávána - mám-li použít tento výraz - zahraniční produkcí, zejména produkcí americkou. Uvedu několik čísel. Z 13 distributorů pouze 4 ve své nabídce v roce 1992 nabízely české filmy. V tomtéž roce 76% filmů bylo amerického původu a pouze 4,1% české provenience. To jsou vážné údaje, které nás nutně musí vést v otázce druhé k opatrnosti.

A pokud jde o otázku druhou, zákon, který máme na stole bohužel - a pan kolega Seifer to řekl celkem jasně efektivní, ekonomické, právní a nebojím se říci administrativní nástroje ochrany audiovizuální kultury, zejména filmové kultury, netvoří. Když si vezmete určitou srovnávací analýzu, např. se zeměmi, jako je Rakousko, Francie nebo Německo, k zákonům, které se této oblasti dotýkají - např. rakouský zákon z roku 1980 a německý stejného zaměření z roku 1986 a francouzský z roku 1956 obsahují ve svých ustanoveních mnohem tvrdší sankce ekonomického rázu a i administrativní překážky k tomu, aby se domácí tvorba a domácí trh v oblasti audiovize, zejména filmové tvorby - opakuji -. dostal pod nepřiměřený tlak kapitálově vybavenější konkurence, zejména americké konkurence. Tento zákon můžeme chápat jako jakýsi pokus některé pojmy upřesnit, některé problémy vyřešit. Ale pokud si položíme otázku jasně, zda tvoří účinnou přehradu tomuto riziku, musím si říci, že ve stávající podobě ne, a případné návrhy, které zde zazněly a případně ještě zazní, na samotné koncepční problematice nic asi nevyřeší.

Jsem přesvědčen, že vláda v tomto návrhu rizika, o kterých jsem hovořil, podcenila a nebo - a to je druhá možnost - zcela rezignovala na efektivní obranu národních zájmů v této oblasti. Proto si myslím, že bychom měli znovu celou záležitost zvážit, zda se nevystavujeme rizikům, která by pro tuto naši národní kulturu v této oblasti byla smrtelná.

V zápalu věci jsem zapomněl na jeden problém, který naznačil pan ministr. Je to problém legislativní. Pokud ve společné zprávě navrhujeme vypustit § 4, je samozřejmě nezbytné i v § 10 odst. 1 písm. b) zrušit písm. b), protože je to písmeno, které hovoří o sankcích za porušení § 4. Proto navrhuji zrušit písmeno b). Děkuji.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji, pane poslanče. Slovo má poslanec Zeman.

Poslanec Eduard Zeman: Pane předsedající, dámy a pánové, můj pozměňovací návrh se váže k části l, § 1 odst. 1 písm. b). Už se tady toho dotkl přede mnou kolega Seifer. Chtěl bych říci, že definice českého audiovizuálního díla, jak ji máme před sebou, je nesmysl, protože z jejího obsahu plyne, že českým dílem může být film natočený například marockým producentem, s dialogy v arabštině, podle francouzského scénáře a s čínskými herci, pokud v den jeho světové premiéry v Německu bude mít výrobce trvalý pobyt v České republice. Navrhuji proto znění § 1, odst. 1 písm. b) takto:

"Českým dílem se rozumí dílo vyrobené výrobcem s trvalým pobytem nebo sídlem na území České republiky, jehož prvotní zvukový záznam je v jazyce českém. To platí i o koprodukčním díle, jestliže alespoň jeden z výrobců má trvalý pobyt nebo sídlo na území České republiky a pokud česká finanční účast a vliv na výrobu díla představuje podstatný podíl. V pochybnostech rozhodne Rada státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie."

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji. Slovo má poslanec Vrzal, připraví se pan poslanec Payne, poté pan poslanec Řezníček.

Poslanec Ivan Vrzal: Vážený pane předsedo, pane předsedající, kolegyně a kolegové, nepatřím mezi znalce českého ani zahraničního filmu, takže mi ani není známo, jaké prostředky na jeden rok potřebuje Fond na podporu české kinematografie, nicméně se chci zmínit o způsobu, jakým by měl případně tento fond být financován.

S nástupem tržního hospodářství vznikla mnohdy potřeba přechodně provizorně financovat některá odvětví, ať již to byly obce (zavedli jsme místní poplatky), ať už to byla kinematografie (zavedli jsme poplatek 1 Kčs, či příplatek ke vstupence). Chtěl bych říci, že tyto věci, které byly provizorní, musíme s nástupem nové daňové soustavy odbourávat a hledat standardní nové formy financování takovýchto akcí. V opačném případě bychom stejně tak mohli založit Fond na podporu českého knižního průmyslu a ke každé knize vybírat 1 Kč či 2 Kč při jejím prodeji, stejně tak Fond na podporu malířství a při prodeji nebo návštěvě galerie ke každé vstupence připlácet 1 Kč, a tak bych mohl pokračovat dále.

Domnívám se, že pokud tato sněmovna usoudí, že Fond na podporu české kinematografie má existovat a má dostat své prostředky, pak bychom měli tyto prostředky hledat ve státním rozpočtu, přizpůsobovat jejich množství každoročně potřebám, jak je uznáme za vhodné, a nikoliv zavádět další poplatky.

Pan ministr se zde zmínil o tom, že ve společné zprávě vypuštění § 4 není dále legislativně dořešeno, proto bych chtěl ve svém prvním pozměňovacím návrhu tento nedostatek napravit, a to tak, že navrhuji v § 10 v odst. 1 vypustit písmeno b), čímž by se tento legislativní nedostatek odstranil.

Chci se zmínit ještě o jednom negativním dopadu, který má vybírání různých příplatků ke vstupenkám. Tyto příplatky nelze žádným způsobem dostatečně kontrolovat, nelze je žádným způsobem vybírat, protože to nejsou ani správní poplatky, ani daně, nemůže to dělat Finanční úřad, takže pokud by někdo na tom trval, je třeba tyto poplatky zavést jako správní poplatky, nikoliv tedy tímto zákonem. Považuji za absurdní snahu při vybírání pověřit Fond na podporu české kinematografie vybíráním a kontrolou těchto poplatků. V návrhu zákona se navrhuje, aby fond, případně pracovník jím pověřený a zároveň financovaný z Fondu na podporu české kinematografie, byl pověřen kontrolou, to znamená vstupem do provozoven, které půjčují videokazety, vstupem do kin apod. a zároveň právem nahlížet do všech obchodních dokladů. Já se domnívám, že takovéto právo může mít jen orgán státní správy, který je stanoven zvláštním zákonem, což je Finanční úřad, případně Správa sociálního zabezpečení apod.

Z toho důvodu navrhuji v části III, § 12, odst. 4 vypustit, protože v tomto odstavci - kdybychom ho schválili tak, jak je ve vládním návrhu zákona - bychom dali právo Fondu na podporu české kinematografie zasahovat do práva soukromého nebo jakéhokoliv jiného subjektu, a já si myslím, že to v žádném případě nemůžeme dopustit.

Další pozměňovací návrh nedám, protože ten navazoval na návrh, který jsem očekával, že bude podán v rozpravě, avšak zatím podán nebyl.

To je pouze vysvětlení, z jakého důvodu hospodářský výbor navrhl vypuštění § 4 z vládního návrhu novely zákona, a dále je to zdůvodnění toho, proč navrhuji další novelizaci zákona o kinematografii. Navíc se domnívám, že pokud by se nám povedlo v současné době nějakým způsobem právně to zformulovat, bylo by vhodné zrušit příplatek 1 Kč ke vstupence do kin a řešit to nějakým jiným způsobem, ať rozpočtem nebo jinak.

Chtěl bych připomenout ještě na námitku pana ministra, že fond přijde o 30 milionů Kč, že si nemyslím, že by fond skutečně o něco přicházel. Naopak, pokud my to schválíme, tak fond od nás něco dostane.

Za druhé bych chtěl ještě pozornost svých kolegů upřít na poslední bod tohoto zákona, kterým převádíme autorská práva, která do této doby mělo Filmové studio Barrandov a Filmové studio Zlín, na Fond na podporu české kinematografie, což samozřejmě bude značný zdroj finančních prostředků.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji panu poslanci Vrzalovi. Slovo má pan poslanec Payne.

Poslanec Jiří Payne: Pane předsedající, pane ministře, vážená sněmovno, do jisté míry naváži na příspěvek pana kolegy Vrzala, protože vyvstává otázka financování našeho filmového průmyslu. Je zde varianta, že bude financován řekněme s jistou státní podporou, která bude přiměřeně vydávána ze státního rozpočtu podle podmínek, jak se daří české kinematografii.

Systém poplatků zavádí určitý princip setrvačnosti, protože když v jednom roce se naší kinematografii bude dařit dobře, vybere se na poplatcích více a pravděpodobně v příštím roce díky většímu objemu prostředků se bude dařit kinematografii ještě lépe. To si jistě přejeme. Ono to ale funguje i obráceně. Když se jeden rok naší kinematografii nebude dařit, pak v příštím roce zcela zanikne, nebo se zredukuje na naprosto minimální úroveň. Chtěl bych tady upozornit na to, že systém těchto poplatků zavádí velmi zvláštní systém setrvačnosti. O to větší by musely být případné dotace v době, kdy se naše kinematografie dostane do krize.

Chtěl bych v § 1 upozornit na to, že tento zákon říká v definici, ve vymezení určitých pojmů, co se považuje za audiovizuální dílo.

Zde se říká, že autor má v době prvního veřejného předvedení trvalý pobyt na území České republiky. Já bych snad považoval za české audiovizuální dílo i dílo, jehož autor v době vzniku před 20 lety například měl pobyt v České republice. Tím způsobem totiž všechna díla české kinematografie vzniklá před účinností tohoto zákona jsou vyloučena z kategorie českých audiovizuálních děl. Proto navrhuji, aby za slovo" má" v druhé větě písm. b) § 1 bylo doplněno "nebo měl".

Vzhledem k tomu, že v rozpravě zazněl příspěvek, který výrazně přepracovával celé písm. b), ovšem také tam zaznívalo totéž slovo, že "má v době", navrhuji pro případ, že by byl přijat pozměňovací návrh tohoto druhu, aby i tam se hlasovalo zvlášť o tomto doplnění slov má nebo měl, tak abychom do naší kultury zahrnuli i díla, která vznikla v minulosti.

Dále bych se chtěl pozastavit u § 3, kde se v odst. 1, písm. b) hovoří o pseudonymu. Já bych si skoro dovolil plédovat pro ochranu osobnosti autora, který "má" zřejmě své důvody, že používá pseudonym. Řekněme, že by Salmon Rushdie natočil nějaký film a nemohl by ho produkovat pod svým jménem a raději by uváděl pseudonym. Zřejmě tedy autoři, kteří uvádějí pseudonym, mají nějaký důvod a nepřejí si, aby jejich jméno bylo veřejně publikováno. Myslím, že bychom měli v zákoně vycházet autorům vstříc a systém by měl být obrácený. Pokud autor používá pseudonym, tak jeho jméno nebude zveřejněno, ledaže by k tomu dal výslovný souhlas. Myslím, že to by byl režim, který bude vstřícnější k těm, kteří z nějakých důvodů používají umělecký pseudonym. Ty důvody k používání uměleckého pseudonymu jsou i jiné. Například existuje i jiný autor se stejným jménem a aby se od sebe odlišili, tak použijí pseudonym. Víme o případech, kdy vlastně veřejnosti vůbec není známo původní jméno, skutečné jméno příslušného autora.

Z toho důvodu u písm. b) bych navrhoval, aby text zněl takto: "jméno, příjmení a pseudonym autora; v případě, že je uveden pseudonym, jméno a příjmení se uvede pouze pokud k tomu byl dán výslovný souhlas autora (autorů)".

Dále bych přešel k § 4, odst. 6, který sice ve společné zprávě je navržen k vypuštění, ale kdo ví, jak dopadne hlasování. Tam se umožňuje, aby správce fondu vstupoval do právnických osob a kolega Vrzal právě procházející kolem na to upozornil. Takové případy známe i z našeho právního řádu, že například auditor nebo při určitých činnostech i jiné osoby vstupují do instituce právnických osob a mohou kontrolovat účetní doklady.

Jenže tady se teď dostáváme k základním principům toho, co je to právnická osoba. S politováním musím říci, že stále ten pojem u nás nezakořenil, jak bychom si přáli. Zároveň s tím je potřeba také chránit pojem právnická osoba a v každém případě, kdy někdo je ze zákona oprávněn vstupovat do právnických osob za účelem kontroly, musí být vázán mlčenlivostí. To mi v tomto návrhu zákona chybí dokonce na třech místech, protože ve třech případech v tomto zákoně se říká, že někdo je oprávněn vstupovat někam. Myslím, že pověření pracovníci správce fondu, pokud bude v zákoně jim umožněno, aby kontrolovali právnické, případně fyzické osoby, jedná-li se o živnostníky, pak by měli být vázáni povinností mlčenlivosti.

Proto navrhuji odstavec 6 v § 4, bude-li § 4 schválen, doplnit o slova: "Pověření pracovníci správce fondu jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděli při výkonu své funkce. Tato povinnost trvá i po skončení jejich funkce. Za porušení mlčenlivosti může být ministerstvem kultury pověřenému pracovníkovi uložena pokuta až do výše 100 000 Kč."

Myslím, že sankce musí být náležitě velká, aby si to každý rozmyslel, protože on by si mohl založit také vlastní živnost na tom, že se seznámil s tím, jak vlastně podnikatelé provozují tuto činnost zapůjčování kazet a podobně. Tím tedy odůvodňuji tu chybějící sankci, protože jinak by se jednalo o lex imperfecta. To, že v zákoně řekneme, že pracovníci jsou povinni zachovávat mlčenlivost, je krásné, ale když tu mlčenlivost nedodrží, nikdo jim nemůže uložit žádný trest, protože to není nikde stanoveno a občan se řídí jen zákony. Takže žádná pokuta, nic se mu nemůže stát, nanejvýš by snad ztratil své zaměstnání, což je ve srovnání s tím, jak se může obohatit, zanedbatelné.

Ve stejném smyslu navrhuji doplnit ve společné zprávě k části III, bod 3 text odst. 6, který pojednává o podobné věci, ale zase tam právě chybí ta sankce, to znamená za text, uvedený ve společné zprávě navrhuji doplnit: "Za porušení mlčenlivosti může být ministerstvem kultury uložena pokuta příslušnému pracovníkovi až do výše 100 000 Kč."

Obdobně ještě musíme přejít k § 9, kde máme tentokrát dohled ministerstva nad příslušným fondem. Tam také nemáme žádné sankce. Pracovníci ministerstva kultury mohou vstupovat do právnických osob a mohou vedle toho při vedlejší činnosti nebo jinde skutečnosti oznamovat, zpeněžovat, prodávat a podobně a měli bychom stejné problémy.

Proto bych tam navrhoval, aby byl v § 9 dosavadní odstavec označen jako odst. 1 a aby byl doplněn odstavec 2: "Pověření pracovníci ministerstva kultury jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděli při výkonu své funkce podle odst. 1, popřípadě v souvislosti s ní. Tato povinnost trvá i po skončení jejich pověření. Za porušení mlčenlivosti může být ministrem kultury uložena příslušnému pracovníkovi pokuta až do výše 100 000 Kč."

Toto bych řekl, že se stává snad zlozvykem, že podobná ustanovení doplňujeme snad do každého zákona. Vzpomínám si, že u Všeobecné zdravotní pojišťovny, u všech těch systémů pojištění, u všech finančních věcí stále znova a znova doplňujeme totéž. Přitom to patří k základním principům tržní ekonomiky, že každý podnikatel je pod jistou právní ochranou. Já už z toho začínám být smutný, protože totéž jsme nalezli v zásadách zákona o vývozu zbrojního materiálu a to jsou velmi citlivé věci. Už začínám mít pocit, že tady někdo chce podnikatelům znemožnit jejich život, jejich činnost zkomplikovat tak, aby podnikatelé nemohli své podnikatelské tajemství, své záměry zpeněžit, což je základ tržní ekonomiky. Velmi mě to mrzí, pane ministře. Musím říci, že mě to velice mrzí, protože to už by snad vláda, která si říká pravicová, měla důsledně dodržovat, právě proto, že to není poprvé, že se to stále opakuje. S potěšením musím říci, že ministr financí ve svých návrzích na to dbá a to mě těší. Už jeden ministr v naší vládě na to dbá.

Přejdu k § 5, kde se hovoří o věkové hranici pro přístupnost audiovizuálních děl. Kladu si otázku, zda dosud užívané, byť jen pracovní, právně nezávazné označení filmů, které se hodí pro děti pod 12 a nad 12 let, zda by snad nestálo za to, nad tím uvažovat, protože pro rodiče je to alespoň orientace, zda s dítětem jít či nejít na takový film. Musím říci, že i já sám, když jdu s dětmi o víkendu do kina, rád bych věděl, zda ten film je vůbec pro děti přijatelný, zda nebudu muset po 5 minutách opustit kino. Kde se to mám dozvědět? Kdo mi to řekne? Nikdo. Nikde se to nedozvím. Myslím, že bychom měli uvažovat o rozšíření, ale nevím teď, jak to legislativně zpracovat. Autoři samozřejmě budou chtít, aby tam chodili i mladiství, protože ti rádi chodí do kina, utratí za to hodně peněz, takže všichni autoři budou říkat, že film je přístupný pro děti od 6 let nebo nejlépe od 2 let, protože proč ne, když si to zaplatí. Myslím si, že tam musí být nějaký dohled, že tam chybí zpětné kontrolní vazby, že stát stojí na tom, že sice říkáme, co máme dělat, ale také kontrolujeme dodržování takovýchto zákonů. To tady postrádám.

Samozřejmě zůstává otázkou - neumím to teď zformulovat - kdo by měl stanovovat hranice, podle jakých kritérií, ale někdo by to dělat měl. Ne autor.

Přejdu k § 7 - Národní filmový archiv. Kladu si otázku, zda jsme schopni posoudit, co je součástí národního kulturního dědictví a archiválií dokumentujících vznik a vývoj filmu. Jakžtakž se to dá vytušit, ale podle čeho to budeme posuzovat? V mnoha případech věci, které v době svého vzniku vůbec nebyly posuzovány za kulturní dědictví, ať už to byla Božena Němcová nebo K. H. Borovský, skončily za smutných okolností, a přesto se staly základní součástí naší literatury.

Proto bych doporučoval v § 7 doplnit v předposledním řádku před slova "tvořících součást národního kulturního dědictví" slova "zejména těch, které tvoří součást národního kulturního dědictví atd.". Snad ti, kdo budou archiv řídit, pochopí, že se mají věnovat nejen tomu, co sami uznají za kulturní dědictví, ale že by měli být obezřetnější a archivovat vše, co tady vzniká. Dokonce i filmy, které byly dovezeny z ciziny a dabovány, by měly být archivovány. Myslím si, že ke kulturnímu dědictví patří i úroveň dabingu, která je rozličná, jak známe z různých produkcí.

To jsou všechny mé připomínky k tomuto návrhu zákona. Musím říci, že jsem trochu smutný, protože v poslední době jsme z vlády dostávali poměrně kvalitně zpracované návrhy zákonů. Tento k nim bohužel nepatří, pane ministře. Omlouvám se, ale opravdu jsem toho názoru, že tento návrh nepatří k těm kvalitnějším.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji panu poslanci Paynovi. Prosím pana poslance Řezníčka, připraví se paní poslankyně Lojdová a pan poslanec Broulík.

Poslanec Miroslav Řezníček: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, předložený návrh je nanejvýš potřebný a z technického hlediska bylo zde řečeno již mnohé. Já se chci ale zabývat jeho nevčasností, která zavinila stav, že veškeré aktivity, které se dostaly do rozporu s dosud platným prezidentským dekretem 50/45 Sb., jsou z tohoto hlediska nezákonné a nemůžeme se tvářit, že se nestaly. Jako příklad mohu uvést nezákonnou výrobu, distribuci a produkování filmu Tankový prapor, určité, z hlediska dekretu problematické privatizační kroky Krátkého filmu apod. Tyto a další aktivity je nutno buď prominout nebo sankcionovat. Rozhodně neobstojí výrok předního funkcionáře Ministerstva kultury, že se vlastně nic neděje, že tyto aktivity poněkud předběhly legislativu.

Nelze rovněž akceptovat výrok náměstka ministra kultury pana Prokopa, že on to žalovat nebude. Aktivity, které se dostaly do rozporu s Dekretem prezidenta republiky, ať chceme nebo ne, jsou nezákonné. Nelze totiž v tomto případě s příznačnou lehkostí tvrdit, že prezidentský dekret je dědictvím bolševismu a v rámci revolučního etosu, abych parafrázoval některé výroky, je naprosto v pořádku, že se porušuje. Odpovědnost neleží jen na subjektech, které se svými aktivitami dostaly do rozporu se zákonem, ale také, a to především, na státních orgánech, které mají v popisu práce bdít nad zákonností v tomto státě.

Deklarujeme-li, že žijeme v právním státě, pak jakékoliv bláboly o revolučním etosu a tímto odůvodňovaná správnost porušování ještě platných zákonů jsou nadbytečné. K tomuto problému je nutno - dle mého názoru - se postavit čelem a nesnažit se hrát roli mrtvého brouka.

Dávám tedy tento pozměňovací návrh. V § 14 část IV - přechodná a závěrečná ustanovení - doplnit větu:

"Aktivity, které se dostaly do rozporu se zněním těchto paragrafů, se nabytím účinnosti tohoto zákona promíjejí."

Na závěr chci ještě jednou zdůraznit, nebudeme-li mít vůli problematiku schůdně vyřešit již v tomto zákoně, je pak na institucích, které jsou odpovědné za dodržování zákonnosti v této republice.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji. Prosím paní poslankyni Lojdovou.

Poslankyně Kateřina Lojdová: Vážený pane předsedající, pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, dovolila bych si přednést tři pozměňovací návrhy, které již zde zazněly z úst pana ministra a já jako poslankyně bych si je dovolila vzít za své.

Za prvé doporučuji ponechat § 2 odst. 1 v původním znění tisku 510. Pouze opravit legislativně technickou chybu v textu tisku 510, to je nahradit slova "v § 2 odst. 2" slovy "v § 1 odst. 2".

Dále doporučuji v odkazu č. 5 k nově navrhovanému odstavci 2 § 2 doplnit odkaz na zákon č. 2 z roku 1969 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který zakotvuje kompetenci Ministerstva kultury k provádění autorského zákona. Zdůvodnění zde již přednesl pan ministr. Dovolím si jen znovu upozornit, že právě v oblasti videa dochází k největšímu autorskoprávnímu pirátství a výrazným daňovým únikům. informace získané pro tyto účely nemají obchodní charakter, ale budou chránit před zneužitím.

Za druhé zde byla řeč o § 4 - vypustit, nevypustit. Zdá se mi, že zde jasně nezazněl návrh, který by navrhoval ponechat § 4 v původním znění, jak zní v tisku 510, to znamená co se týká vypuštění § 4 ve společné zprávě. Jedná se o onen příplatek jedné koruny za půjčování a prodej videokazet. Již zde byla řeč o tom, že by Fond pro ochranu a rozvoj české kinematografie přišel vypuštěním paragrafu 4 o 35 mil. korun. Zcela laicky, když to řeknu pro poslance, kteří se nezabývají problematikou kinematografie, jde o to, že jestliže někdo má na video, má na to, aby si půjčoval videokazety, jistě ho nezabije jedna koruna, která se jasně použije na výrobu nových českých filmů. Tato koruna je za vypůjčení videokazety třeba i amerického filmu.

Co se týká financování kinematografie z rozpočtu, tím bychom vlastně nechávali na této sněmovně každý rok při schvalování rozpočtu na vůli či nevůli, zdali bude Fondu určena nějaká část rozpočtu na financování české kinematografie.

Pan kolega Vrzal zde již upozornil na nedůslednost společné zprávy. To znamená, že v případě, že by naopak byl vypuštěn § 4, je zapotřebí vypustit ještě v § 10 odst. 1 písm. b). K tomuto návrhu se připojuji.

Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji paní poslankyni Lojdové a prosím pana poslance Broulíka. Připraví se poslanci Koronthály a Vrzal.

Poslanec Jaroslav Broulík: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, chtěl bych obrátit vaši pozornost při projednávání tohoto zákona k problémům, které - přestože uznávám, že je třeba řešit problematiku audiovize zákonem, pokud možno v krátkém čase - které při projednávání ve výborech nebyly řádně odpovězeny.

V § 1, odst. a) se za audiovizuální dílo považuje, jak je tady napsáno, audiovizuálním dílem je dílo, které se sestává z řady zaznamenaných spolusouvisejících obrazů, ať už doprovázených zvukem či nikoli, vnímatelných zrakem, a jsou-li doprovázeny zvukem, vnímatelných i zvukem. Pokud je určeno k veřejnému šíření pomocí technického zařízení.

Audiovize ve světě se ohromně rozšiřuje. Začíná se používat jako významná didaktická pomůcka, jako reklama, jako součást technické dokumentace. V rámci televize i jako hry pro mládež.

Pokud tyto pojmy, na základě výkladu, který je definován v tomto zákoně, tak pod tento zákon veškeré půjčování i poplatky musí platit, dejme tomu i agentury, které se zabývají výchovou nebo technické firmy, které použijí audiovizuální dílo jako technickou dokumentaci.

Dále bych chtěl upozornit na to, že zde není definovaná doba. To znamená, že může být audiovizuální pořad dvě minuty i dvě hodiny. Přesto je v § 8 uvedena nabídková povinnost, tzn. i tyto programy musí být nabídnuty k archivování.

Nejsem to nyní schopen definovat, abych strukturu tohoto zákona nenaboural, doufám, že pan ministr mně i mým kolegům ukáže, jakým způsobem tento problém bude řešen.

Mám jednu konkrétní připomínku či návrh. V § 6 vypustit odst. c) z jednoho prostého důvodu, že je zde zakázána propagace léčiv dostupných na lékařský předpis, jež jsou v České republice registrována. Myslím, že pokud je něco registrováno, je to schváleno. Je věcí technickou, nebo pokud výrobce zvolí, že chce dokladovat účinnost nebo způsoby využití pomocí videa, měl by tuto možnost mít. To je všechno.