Úterý 14. března 1995

První bod zní

I.

Návrh organizačního výboru Poslanecké sněmovny na upuštění od projednávání zásad zákonů

K tomuto bodu vám byly rozdány sněmovní tisky 1551, 1552 a dále 1566 až 1570. Uvedené sněmovní tisky obsahují návrhy organizačního výboru na výjimečné upuštění od projednávání zásad zákonů. Má někdo k předloženým návrhům nějakou připomínku nebo dotaz? Nevidím žádnou přihlášku, končím rozpravu. Budeme hlasovat. Doporučuji hlasovat o každém podaném návrhu zvlášť. Jsou námitky proti takovému způsobu hlasování? Nevidím projev námitek.

Budeme tedy hlasovat o návrhu uvedeném ve sněmovním tisku 1551, který se týká vládního návrhu novely zákona o komoditních burzách.

13. hlasování na této schůzi. Kdo tento návrh podporujete, stiskněte tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování? Hlasování skončilo. Ze 169 přítomných bylo 100 pro, 9 proti, 45 se zdrželo a 15 nehlasovalo. Návrh byl přijat.

Ve 14. hlasování budeme hlasovat o návrhu uvedeném ve sněmovním tisku 1552. Je to vládní návrh novely zákona o státním podniku.

14. hlasování. Táži se, kdo tento návrh podporujete. V případě, že podporujete, stiskněte tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování? Hlasování skončilo.

Ze 169 přítomných bylo 129 pro, 7 proti, 21 se zdrželo, 12 nehlasovalo. Návrh byl přijat.

Budeme nyní hlasovat o návrhu uvedeném ve sněmovním tisku 1566. Je to vládní návrh novely zákona o civilní službě.

15. hlasování. Kdo podporujete předložený návrh, stiskněte tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování? 15. hlasování skončilo.

Ze 170 přítomných bylo 73 pro, 27 proti, 56 se zdrželo a 14 nehlasovalo. Návrh nebyl přijat.

Dále budeme hlasovat o návrhu uvedeném ve sněmovním tisku 1567. Je to vládní návrh novely zákona o změně zákona 36/1960 Sb., o územním členění státu.

16. hlasování na této schůzi. Kdo podporujete předložený návrh, stiskněte prosím tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování? Hlasování skončilo. Ze 169 přítomných bylo 132 pro, 1 proti, 22 se zdrželo, 14 nehlasovalo. Návrh byl přijat.

Dále budeme hlasovat o návrhu uvedeném ve sněmovním tisku 1568. Je to vládní návrh novely zákona o ochraně spotřebitele. 17. hlasování rozhodne o osudu tohoto návrhu. Kdo jej podporujete, stiskněte prosím tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování? Hlasování skončilo.

Ze 171 přítomných bylo 87 pro, 10 proti, 57 se zdrželo, 17 nehlasovalo. Návrh byl přijat.

Dále budeme hlasovat o návrhu uvedeném ve sněmovním tisku 1569. Je to vládní návrh novely zákona o působnosti orgánů ve věcech převodu majetku a o Fondu národního majetku.

18. hlasování na této schůzi. Kdo podporujete tento návrh, stiskněte tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování? 18. hlasování skončilo.

Ze 170 přítomných bylo 95 pro, 6 proti, 55 se zdrželo a 14 nehlasovalo. Návrh byl přijat.

A konečně budeme hlasovat o návrhu uvedeném ve sněmovním tisku 1570. Týká se návrhu poslance Pavla Hirše a dalších na novelu zákona o silniční dopravě.

Kdo podporujete tento návrh, stiskněte prosím tlačítko a zvedněte ruku. Kdo je proti tomuto návrhu? Kdo se zdržel hlasování? Hlasování skončilo.

Ze 170 přítomných bylo 92 pro, 11 proti, 56 se zdrželo, 11 nehlasovalo. I tento návrh byl přijat.

Ukončili jsme bod první a já v souladu s úvodním oznámením sděluji, že budeme pokračovat bodem druhým.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dámy a pánové, dalším bodem pořadu je

II.

Návrh organizačního výboru Poslanecké sněmovny na výjimečné zkrácení zákonné lhůty 60 dnů k projednání návrhů zákonů a mezinárodních smluv

K tomuto bodu pořadu vám byl rozdán sněmovní tisk 1550. Protože podle § 75 jednacího řádu hlasuje Poslanecká sněmovna o návrhu na zkrácení zákonné lhůty k projednání zákonů bez rozpravy, přejdeme ihned k hlasování.

Kdo podporuje návrh, který vám byl předložen, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko v hlasování č. 20. Kdo je proti? Kdo se zdržel hlasování?

Tento návrh byl přijat poměrem hlasů 110 pro, 1 proti, 30 se zdrželo.

Dámy a pánové, tím jsme projednali druhý bod našeho pořadu a já bych si dovolil nyní vyhlásit přestávku do 15.00 hodin. Prosím, abychom na místech byli ve 14.55 hodin.

(Jednání přerušeno ve 14.42 hodin.)

(Schůze opět zahájena v 15.02 hodin.)

Předseda PSP Milan Uhde: Vážené paní poslankyně, páni poslanci, vážené dámy, vážení pánové, srdečně mezi námi vítám prezidenta České republiky pana Václava Havla a jeho choť paní Olgu Havlovou. (Potlesk.)

Zahajuji přerušené jednání. Oznamuji vám, že pan prezident využil svého ústavního práva, požádal o slovo, a já mu toto slovo rád udílím.

Prezident České republiky Václav Havel: Vážený pane předsedo, vážené poslankyně a poslanci, vážená vládo, vážení hosté, touha překračovat horizont dané chvíle, vztahovat se k budoucnosti, hledat v ní určité cíle a pojímat ji nejen jako osud, ale i jako úkol, vyrůstá ze samé podstaty lidského ducha. A jestli v naší společnosti dnes sílí potřeba pojmenovat nějak bod, v němž se ocitáme, a snad i potřeba nového výhledu a nové motivace, pak to rozhodně není náhoda.

Určitá etapa skutečně končí.

Ale co vlastně končí? Proč je otázka po budoucnosti kladena dnes častěji, než třeba před rokem?

Odhlédneme-li na chvíli od všech přirozených rozdílů mezi různými politickými subjekty a osobnostmi, které artikulovaly společenské úkoly posledních pěti let a které je uskutečňovaly, snadno u nich nalezneme poměrně širokou shodu v některých základních věcech, shodu odpovídající většinové vůli našich občanů. Těmito obecně přijatými úkoly byla obnova všech osvědčených demokratických institucí, obnova prostoru svobodné občanské realizace, obnova tržní ekonomiky a soukromého podnikání. Dík této shodě byly během pěti let, které nás dělí od listopadu 1989, skutečně vytvořeny základní - tak říkajíc hrubozrnné - systémové předpoklady této obnovy: máme novou demokratickou ústavu, svobodně zvolený Parlament, vládu, která se těší jeho důvěře, nezávislou justici, pluralitní politický systém, svobodu slova, shromažďování, cestování; máme desítky tisíc soukromých podnikatelů a milióny akcionářů, rozhodující část podniků má už své konkrétní vlastníky.

Základní makroekonomické ukazatele, jako je míra inflace či míra nezaměstnanosti, jsou přitom velmi příznivé a poprvé od zahájení reformy byl zaznamenán opět hospodářský růst. Toho všeho se naší společnosti podařilo dosáhnout velmi rychle a bez zásadních otřesů.

Jsou to výsledky nepochybně dobré a uznání za to zasluhují všichni naši občané a samozřejmě i jejich politická reprezentace, to znamená vy, poslanci, současná vláda i vlády předchozí, jakož i všichni ostatní, kteří vstoupili po listopadu do politického života.

Snad ale právě fakt, že se tyto základní systémové změny tak rychle a dobře podařily, vyvolává otázku, co bude dál. Co tedy bude dál?

Zřejmě vstupujeme do fáze, kdy se musíme velmi odpovědně a důkladně zabývat mnoha jemnějšími, ale nikoli proto méně důležitými úkoly, než jakými jsme se zabývali dosud. Úkoly, u nichž bude nepoměrně těžší hledat obecnou shodu. Je-li už nezvratným faktem, že jsme demokratickým státem s tržní ekonomikou, pak se před námi otevírá jemnější otázka, jaký charakter bude v budoucnu náš demokratický stát mít, jakým směrem se bude ubírat, jakou roli sám sobě přisoudí, co bude podporovat a proti čemu bude zasahovat.

Dosud jsme se zabývali základními formami politického, duchovního, občanského a hospodářského života. Teď se budeme muset daleko víc zabývat jeho skutečnou náplní a jeho dlouhodobými výhledy a hledat způsoby, jak vytvořené formy s ohledem na stav jejich náplně - zlepšovat.

Odpověď na otázku, co bude dál, by měl hledat každý, kdo se k tomu cítí být povolán a žádný rozumný hlas by neměl být okřiknut či neprozkoumán.

Dovolte mi, abych se tu dnes zamyslel nad některými vybranými náměty ze světa úkolů, které jsou před námi.

Základem každého státu či jeho ideou je soubor hodnot, na nichž se jeho občané shodnou jako na principech svého soužití v něm. Hodnoty, na nichž je dnešní Česká republika založena, jsou obecně známy a jsou definovány naší ústavou. To ale neznamená, že tím vše končí. Naopak: je třeba si je znovu a znovu připomínat, nově a důkladněji promýšlet, promítat do výchovy a vzdělávání a vůbec do veřejného povědomí a mít je v patrnosti při výkonu moci zákonodárné, výkonné, soudní a v politické praxi obecně.

Jestli dosud převažoval z pochopitelných důvodů v politické práci zájem o tvorbu či rekonstrukci základních institucí, mechanismů a technik fungující demokracie a tržní ekonomiky, pak dnes jsme povinni se daleko důkladněji zabývat jejich samotným smyslem, totiž hodnotami, jimž tyto instituce a mechanismy mají sloužit. Měla by skončit doba zjednodušených ideologických floskulí, nebo dokonce dogmat, a začít doba skutečné diskuse o duchovních kořenech, tradicích, principech a perspektivách naší nové státnosti a o tom, jak jim nejlépe sloužit.

Jedním z pilířů moderní demokracie a občanského státu, a tudíž i našeho ústavního, právního a politického pořádku, je respekt k lidským právům. Nebylo náhodou, že to byla právě idea lidských práv, která u nás - podobně jako v dalších zemích bývalého sovětského bloku - spojovala ty, kteří otevřeně vzdorovali komunistické moci. Boj za lidská práva byl bojem za demokracii. A listopadový pád totalitního režimu byl především vítězstvím obecné touhy po těchto právech. Úcta k nim se stala i základem obecné shody v době polistopadové a určila směr rekonstrukce našeho právního řádu. Přesto by bylo nesmírně nebezpečné, kdybychom z toho vyvodili, že je vyhráno a že nadále se o lidská práva už nemusíme starat, protože je všechna máme. Respekt k lidským právům není akce, jejíž konec lze určit v čase, jako např. privatizace, ale trvalý stav obecného ducha, který je třeba soustavně pěstovat a kultivovat. O žádné zemi na světě nelze říct, že je v ní porušování lidských práv vyloučeno, a nelze to říct ani o České republice. Ano, máme Listinu základních práv a svobod. Vy, zákonodárci, se snažíte uvádět všechny zákony do souladu s touto Listinou. Nad tím, jak to činíte, bdí ještě Ústavní soud. To všechno je dobré, ale stále to nestačí. Když pro nic jiného, tak proto, že smyslem zákona je, aby platil, byl dodržován, respektován a aplikován. Tak ale může působit jen v prostředí, které je tomu příznivé.

Čili: péče o zákon musí být provázena péčí o prostředí, v němž má působit. Domnívám se, že jde o jednu z těch oblastí, kam bychom právě dnes měli upnout zesílenou pozornost.

Lidská práva by se měla opět stát a už natrvalo zůstat živým politickým tématem. To znamená, že všichni politici by se měli o ně starat a tuto starost promítat do svého politického konání. Vytratí-li se tato starost z politiky, bude to mít nedobrý vliv na klima veřejného života a sama společnost - tedy subjekt nejdůležitější - začne v této věci lhostejnět, což by se nutně začalo dříve či později zpětně promítat do výkonu státní správy i justice a posléze by se to možná odrazilo i v samotné tvorbě práva. Žádný kritický hlas, ať přichází odkudkoli, bychom tedy neměli předem nervózně odmítat, ale měli bychom se mu naopak se vší vážností a nepředpojatě věnovat a zjistíme-li, že je oprávněný, měli bychom ihned hledat cestu k nápravě.

Pěstování úcty k lidským právům jako základnímu předpokladu důstojného lidského života by se mělo stát integrální součástí celého našeho výchovného a vzdělávacího systému.

Musíme vážně a nepředpojatě přemýšlet i o možnostech systémového či institucionálního zlepšení péče o lidská práva. Spoléhat pouze na osvícené učitele, státní úředníky, policisty, státní zástupce či soudce podle mého názoru nestačí. Měla by existovat instituce, která by komplexně monitorovala stav v této oblasti a zavčas upozorňovala nejrůznější orgány, včetně Parlamentu, na sféry možného ohrožení lidských práv a dávala těmto orgánům impulsy či náměty. Taková instituce by rovněž přezkoumávala konkrétní stížnosti občanů. Vím z praxe Kanceláře prezidenta republiky, že mnoho lidí se dostává do téměř bezvýchodné situace, v které jim nemůže v rámci svých rozhodovacích možností pomoci kterýkoli existující státní orgán, byť by pracoval sebelépe, protože jde často o problematiku, která se ocitá kdesi v průsečíku oblasti sociální, morální, právní, administrativní a psychologické.

Proto vás prosím, abyste znovu zvážili možnost zřízení úřadu ombudsmana či jiné instituce, která by plnila tento úkol. Všichni přece víme, že se u nás bohužel stále setkáváme s projevy rasismu, antisemitismu, byrokratické přezíravosti k občanům, asociálního jednání, šikany, útisku a mnoha dalších nedobrých věcí, jejichž společným jmenovatelem je pohrdání lidskými právy. Smiřovat se s tím a doufat, že se situace samočinně uklidní, by bylo neodpustitelným selháním politiky.

Dalším rozměrem onoho souboru hodnot, na nichž dnes stavíme, je idea právního státu. Celý náš právní systém se dramaticky proměňuje, musíme rychle dohánět zpoždění, které způsobil komunismus, navíc musí naše zákony umožňovat bezprecedentní transformační proces, především ve sféře hospodářské, ale zdaleka ne jenom v ní. To všechno klade velké nároky na vládu a především na vás, kteří zákony přijímáte, a způsobuje, že nejednou musíte pod tlakem života týž zákon několikrát novelizovat. Každý to chápe, nicméně přece jen bychom neměli zapomínat na jednu věc: platí-li zásada, že neznalost zákona neomlouvá a že co není zakázáno, je dovoleno, pak to znamená, že právní systém musí být přehledný a srozumitelný. Jak vláda, tak poslanci by se proto měli v budoucnu ve zvýšené míře soustřeďovat na otázku, jak náš právní systém zpřehlednit, aby se v něm občan vůbec mohl vyznat.

Základním zákonem je pochopitelně ústava. Vy, kteří tu sedíte, vstoupíte do paměti našeho společenství jako náš ústavodárný parlament. Pochybuji, že do ní chcete vstoupit i jako parlament, který nedokázal naplnit ústavu, kterou sám přijal. Proto se znovu přimlouvám za to, abyste se dohodli na volebním zákoně, který by umožňoval zvolit Senát.

Samo ústavní postavení Senátu, jakož i fakt, že se do něho volí podle většinového principu, vybízí k tomu, aby strany či volební koalice navrhly do Senátu různé důvěryhodné představitele našeho veřejného, hospodářského i duchovního života, kteří sice nemusí být v obecném povědomí s těmito stranami bezprostředně svázáni a kteří se třeba ani nechtějí stát profesionálními politiky, jejichž výkony však budí obecný respekt. To by umožnilo vytvořit sbor lidí, kteří mají zájem na dobrém rozvoji naší republiky a jsou ochotni pro něj i něco dělat, aniž by kvůli tomu museli zpřetrhat své spojení se sférami, v nichž působí. Šlo by tedy o osobnosti, které by propojovaly každodenní občanský život s tímto svým politickým působením a které by dávaly šanci, že náš politický život nebude neprodyšně sevřen jen přísně stranickým principem.

Senát by se tak mohl stát - smím-li se tak vyjádřit, "druhým svědomím" Parlamentu, schopným vnášet čas od času do parlamentní práce jiný pohled, než na jaký jsou ze samé podstaty věci odkázáni ti, kdo byli zvoleni především jako představitelé své strany. Mám stále intenzivnější pocit, že takovýto typ obohacení našeho politického systému by mohl významně posílit jeho obecnou důvěryhodnost.

Páteří každého dobře fungujícího a stabilního státu je dobře fungující, stabilní a efektivní státní správa. Jaká by měla být, víme všichni - nestranná, spolehlivá, výkonná, spravedlivá, nezkorumpovatelná, nepřebujelá, ochotná, protože založená na vědomí, že si ji občané platí proto, aby jim sloužila, a nikoli proto, aby se k nim chovala jako vrchnost; přitom by se ale měla těšit obecné vážnosti. Pevně věřím, že dlouho chystaný zákon o státní službě bude významným krokem tímto směrem. Úctyhodnější a lepší státní správu však automaticky ještě nezajistí. Její vývoj od stavu, který jsme zdědili, ke stavu, který by byl žádoucí, si vyžádá asi velmi dlouhou dobu, velkou pozornost a mnoho péče. Důležité je myslet i na budoucnost a vytvořit takové podmínky, které by způsobovaly, že nikdo nebude považovat povolání státního úředníka za něco méněcenného nebo veskrze nevýhodného, ale naopak za svého druhu vyznamenání, tak jak je tomu už v mnoha vyspělých zemích.

Mimo civilní státní správu má každý demokratický stát ještě dva další pilíře - policii a armádu. Trvalá důvěra občanů ve stát je tudíž závislá do značné míry na jejich důvěře v tyto tři jeho složky. Ale nejen to: důvěryhodnost kterékoli z těchto složek podmiňuje či ovlivňuje důvěryhodnost ostatních. Chceme-li proto dělat něco pro celkové posílení důvěry občanů ve stát, pak musíme souběžně posilovat důvěryhodnost všech těchto tří složek.

Vyšší kriminalita způsobuje, že je dnes z pochopitelných důvodů největší pozornost věnována policii. Rád bych se proto zmínil o armádě, která - obávám se - zůstává pořád trochu ve stínu ostatních. Domnívám se, že za vskutku demokratickou společnost lze považovat pouze takovou, která je odhodlána v případě nutnosti svou svobodu i bránit. Základním nástrojem této obrany je armáda. Její stav a její bojeschopnost však nezávisejí jen na ní a bylo by krajně pošetilé, kdybychom se domnívali, že stačí přidělit armádě příslušnou částku ze státního rozpočtu a tím je naše povinnost starat se o svou obranu splněna.

Armáda je tvořena našimi spoluobčany a neocitá se někde mimo prostor a čas. Její stav je tudíž jen zrcadlem stavu společnosti, a chová-li se společnost ke své obranyschopnosti lhostejně, pak to nemůže mít jiný následek než i lhostejnou armádu.

My lhostejnou armádu nemáme. Zvládla téměř nepozorovaně mnoho nesmírně obtížných úkolů, od rozdělení armády federální, přes rozsáhlou změnu své dislokace, vycházející z mnohých zájmů našeho demokratického státu, až po svou strukturální transformaci. Svým působením v zahraničí získala naší republice větší prestiž, než si většina našich spoluobčanů uvědomuje. Provedla rozsáhlou personální obměnu svého velitelského sboru. Domnívám se, že by za to všechno zasluhovala zřetelnější veřejné uznání, než jakého se jí dnes dostává. Vždyť téměř jediné, co dnes o armádě slyšíme, jsou stížnosti na to, že se v ní šikanuje, krade a že většina důstojníků sloužila i za komunismu. Nelze chtít od armády divy a zároveň jí dávat najevo, že je trpěna jen z nutnosti. Nezapomínejme, že i když nás v tuto dobu nikdo aktuálně neohrožuje, mohla by být apatie k obraně naší země právě v této době obzvlášť nebezpečná. Žijeme přece v čase, kdy se rozhoduje o našem bezpečnostním zakotvení v Evropě a ve světě na dlouhá desítiletí - a nikdo nám žádné bezpečnostní záruky nedá, neprojevíme-li sami vůli ke své obraně a vůli podílet se i na širší obraně hodnot, které sdílíme se světem, k němuž se cítíme patřit.

Rád bych vás tedy požádal, abyste věnovali ve své práci příslušnou pozornost i naší armádě a především novým zákonným normám, na něž netrpělivě čeká a které jí v mnoha ohledech usnadní její nepříliš lehkou situaci.

Je-li páteří státu státní správa, pak páteří politického systému či jeho základním instrumentem v podmínkách politické plurality jsou politické strany. Nejsem žádným odpůrcem politických stran, jak se o mně občas tvrdí, domnívám se jen, že strany by měly hrát pouze tu roli, která jim přísluší: být prostředím, jež vstřebává nejrozmanitější impulsy a formuluje na jejich základě svůj politický program, který pak nabízí voličům ve volbách, a tím jim usnadňuje rozhodování. Zároveň to je prostředí profilace politických osobností a nástroj domluvy podobně politicky orientovaných členů zastupitelských sborů mezi sebou i s jinými, nástroj významně usnadňující především parlamentní práci. Proti čemu vystupuji, je něco jiného: neprůhledné a nadměrné prorůstání stran a státní správy nebo stran a hospodářského života či veřejného života vůbec. Stát je jedna struktura a politický systém je struktura druhá, spíš jen podpůrná, totiž umožňující, aby politické vedení státu bylo v rukou lidí reprezentujících názory, jimž dávají voliči přednost. Každý pokus postavit strany nad stát či pojímat stát jako pouhou kořist stranického boje o moc považuji za nebezpečný a nevím, proč by slepá loajalita k vedení určité strany či zištná příchylnost k ní měla obecně a automaticky kohokoli zvýhodňovat před jinými. Netvrdím, že takové poměry u nás panují. Varuji jen před jejich hrozbou. Existuje přece dost příkladů z minulosti i přítomnosti, které ukazují, kam až může vést přebujelé "zestraničtění" veřejného života.

V poslední době se hodně mluví o otázce financování politických stran. Dávám vám k úvaze jeden námět: zda by neměl být zákonem zřízen zvláštní fond - něco jako fond politické kultury - jehož prostřednictvím by strany dostávaly jak příspěvek ze státního rozpočtu, tak sponzorské dary konkrétně určené té které z nich. Takový systém by zajistil veřejnou průhlednost zdrojů stranických peněz a zároveň by mohl fungovat jako profesionální nástroj ověřování jejich důvěryhodnosti, který by zbavil strany nutnosti plnit funkce, k nimž nejsou určeny.

Dovolte mi, abych závěrem této pasáže vyjádřil jednu svou vážnou starost. Mám pocit, že v našem politickém životě se začíná příliš rychle rozmáhat něco, bez čeho se politika asi stěží obejde, co by však přece jen mělo být v obecném zájmu udržováno v patřičných mezích. Mám na mysli zápas o osobní či stranickou prestiž, zápas o publicitu, vzájemnou řevnivost a žárlivost, apriorní neochotu přijmout myšlenku jiného jen proto, že ji vyslovil první, nedostatek džentlmenské spolupráce. Tím nenarážím pouze na nepříliš dobré vztahy uvnitř vládní koalice, ale i na vzájemný vztah koalice a opozice. Je naprosto v pořádku, že na mnoho věcí mají různé strany a různí politici různé názory. Není ale vůbec v pořádku, když je mají různé jen proto, aby se navzájem odlišily.

Dámy a pánové, vedle toho, co zajišťuje pro společnost přímo stát a co patří do klasicky rozpočtové sféry a stěží může patřit jinam, jako je obranyschopnost země, vnitřní bezpečnost či výkon státní správy, je velká oblast veřejného zájmu či veřejných statků, které ve větší či menší míře sice zaručuje rovněž stát, které však nezaručuje přímo, ale tím, že určité funkce svěřuje jiným subjektům, či deleguje na ně, přičemž tyto subjekty mu jsou pak příslušným způsobem odpovědny za jejich plnění. Je to osvědčený princip moderní demokracie, mezi jehož četné výhody patří především to, že umožňuje společnosti podílet se daleko svobodněji, pestřeji a iniciativněji na veřejných věcech, než jak jí to umožňuje stát autoritativní, a že tudíž prohlubuje vztah občanů k celému společenství a jejich spoluodpovědnost za jejich život. Navíc umožňuje, aby různé veřejné zájmy byly naplňovány daleko pružněji, rychleji a povolaněji než kdyby je všechny musela plnit státní správa. Je-li tento princip spojen i s přenesením určitých přerozdělovacích procesů na jiné úrovně, než je centrální rozpočet, přináší i nemalé úspory prostředků. Čím centralističtější stát je, tím je i dražší a tím méně je citlivý k potřebám občanů. Jinými slovy: může-li kdokoli vykonávat něco lépe než stát, mělo by mu to být svěřeno. Poté, co byly provedeny zásadní systémové změny v celém hospodářství, jehož rozvoj byl vrácen do rukou svobodných jednotlivců, měli bychom jim daleko zřetelněji otevřít i tento prostor. Půjde už o ony jemnější změny, jejichž potřeby sice nemusí být na první pohled tak zřejmé, které však dlouhodobě ovlivní charakter státu možná stejně jako změny provedené v hospodářství.

Do této sféry patří především územní samospráva. O nutnosti reformovat veřejnou správu, posílit samosprávu, jasněji ji oddělit od státní správy a zřídit vyšší územní samosprávné celky se mluví několik let, a tuto reformu předpokládá i naše ústava. Každý ví, že jsou věci, které svým významem přesahují hranice okresu a o nichž by navíc měl rozhodovat spíš samosprávný orgán než orgán státní správy. Mnoho věcí je dosud spravováno či vyřizováno centrem, ačkoli by mohly být lépe spravovány na nižší úrovni.

Před více než rokem jste si vyžádali od vlády celkovou koncepci této reformy, jakož i základní zákony, které ji umožní. Nechci teď hodnotit předlohy, které vám vláda poskytla. Chci jen říci, že nechápu, proč celá tato nesmírně důležitá věc není projednávána s intenzitou, kterou si zaslouží.

To se má znovu stát předmětem volební kampaně? To se mají znovu rozvířit vášnivé a nepříliš věcné debaty o tom, zda máme mít tři země nebo 30 krajů, když se už zdálo, že politické strany dospěly i v této věci k jakés takés shodě? Jsou oblasti, v nichž nemohou být mnohé věci dořešeny, dokud nebudou přijaty zákony související s touto reformou, neboť na ní závisejí statut a vlastnictví mnoha veřejných statků, od silnic přes velké nemocnice až po různé kulturní instituce. Nepovažuji za dobré, že poté, co byla víceméně dovršena privatizace, zdá se mnohým, že další změny v jiných oblastech už nejsou zapotřebí, protože jejich příprava by znamenala nové komplikace, nové spory, nové úkoly. Buď je reforma veřejné správy nutná - a já osobně jsem o tom přesvědčen - nebo nutná není a vše má zůstat tak, jak je. Pak je to ale třeba jasně říci a zdůvodnit, případně novelizovat ústavu. Prodlužování dnešního nevyjasněného stavu a pouhé odkládání všech rozhodnutí je tou nejhorší a politicky nejnebezpečnější variantou. Prosím vás proto, abyste i k tomuto souboru úkolů znovu upnuli svou pozornost.

Zdá se, že živým tématem se dnes stává problematika profesní samosprávy, respektive profesních komor. Jsem přesvědčen, že i v této oblasti lze nalézt vyvážený model, který by komorám svěřoval přesně ty kompetence, jež mohou plnit lépe než stát, a který by zároveň zajišťoval přiměřený způsob jejich odpovědnosti vůči státu za výkon těchto pravomocí. Neexistuje sice řešení jednotné a pro všechny komory stejné, některé věci jsou však jasné. Nedovedu si například představit, že by státní úředník měl rozhodovat o tom, který advokát smí vykonávat advokátskou praxi a který nikoliv. Advokáti, kteří nejednou hájí své klienty proti státu, musí být na státu nezávislí a je věcí jejich vlastního zájmu i profesionální cti, aby si sami hlídali, jací lidé jejich profesi vykonávají. Stejně tak si neumím představit, že by rozhodování o tom, kteří lékaři jsou způsobilí samostatně vykonávat lékařskou praxi mělo být výhradně v rukou státního úředníka. Ano, stát je za základní a dostupnou zdravotní péči odpovědný. To ale neznamená, že sám léčí. A tak jako deleguje léčení na lékaře, měl by na ně logicky delegovat i rozhodování - pochopitelně na základě přesně stanovených kritérií - o tom, kdo je schopen samostatně léčit a kdo nikoliv. Samozřejmě, že stát by měl nad tímto rozhodováním bdít a působit i jako eventuální druhá instance. Ostatně stát má v této věci i jiné nástroje, jimiž může zabránit případnému omezování konkurence. Celkově se tedy domnívám, že by se mělo využít zkušeností ostatních zemí, přiklonit se k tomu, co se osvědčuje, a neexperimentovat na základě jakéhosi apriorního úsudku, že komory chtějí dezintegrovat stát. Odhlédneme-li od bezpočtu praktických důvodů, včetně důvodů ekonomických, které mluví ve prospěch ponechání určitých funkcí v rukou profesní samosprávy, pak pro to mluví i důvod zcela zásadní a veskrze politický: Loajalitu ke státu nelze natrvalo zajistit tím, že se mu všechno podřídí, ale naopak tím, že se projeví co největší důvěra občanům. (Potlesk v levé části sálu.) Kdo totiž vidí, že mu stát důvěřuje, důvěřuje i státu.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP