Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Štamberovi, prosím pana poslance Kačenku, aby se ujal slova. Připraví se paní kolegyně Marvanová.

Poslanec František Kačenka: Pane předsedající, pane předsedo, páni ministři, kolegyně a kolegové, jsem rád, že sněmovna je nabytá poslanci, že balkóny jsou plné novinářů, protože projednáváme takový důležitý zákon, že nikdo si nečte noviny, že nikdo si nehraje karty na notebooku. Skutečně atmosféra plná pohody.

Dnešní den by měl být zapsán do kalendáře památných dnů České republiky. Po dlouhé době, kdy naši předchůdci schvalovali de facto usnesení ÚV KSČ, po krátké době, když jsme přijímali skutečné zákony vycházející ze svobodné vůle poslanců, nadešla chvíle a postupujeme o krůček dál na cestě k naší demokracii. Dnešní den je významný tím, že zahajujeme éru, kdy místo zákonů začneme schvalovat dohody koaličních stran. Nebudu tuto slavnou chvíli rušit předkládáním pozměňovacích návrhů, které ve smyslu výše uvedené dohody stejně nemají šanci být přijaty. Jen několika slovy zhodnotím přínos této nové právní úpravy pro nás všechny.

Správně pochopit problematiku projednávaného zákona znamená se mu věnovat nejen z hlediska ekonomického, ale i filozofického. Pokud občané mají vše, co potřebují, je jim celkem jedno, co jim a jakým způsobem stát daruje a na co mají právo. Zajímají je spíš důsledky. To znamená, zda nová právní úprava bude pro ně lepší, stejná nebo horší. Teprve když stát šetří a snaží se výrazně zvyšovat výdaje společenské spotřeby, jak jsme toho svědky nyní, začínají si uvědomovat, že jim stát nic nedává, že všechno musí předem zaplatit sami a přestává jim být jedno, zda rozhodnutí kdo a co dostane, závisí na vůli vlády nebo jde o jejich zcizitelná práva, kterých se mohou dovolávat. Již nechtějí být, jak nedávno řekl předseda odborových svazů, jen houskami v krámě nebo položky v účtech.

Není tomu tak dávno, co jsem zde prohlásil, že Česká republika se vrací před listopad 1989. Sociální reforma i tento zákon jsou toho dalším dokladem. V roce 1991 přijetím Listiny základních práv a svobod jsme odmítli být objektem státní péče, za níž se děkuje straně a vládě a přihlásili se ke koncepci, která za zdroj moci považuje občana vybaveného nezadatelnými právy, kterých se může dovolávat. Tento úmysl potvrdila i tato Poslanecká sněmovna, když do článku 2 ústavy zakotvila, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Šla dokonce ještě dál a na rozdíl od některých jiných ustanovení ústavy týkajících se například referenda nebo vyšších územních samosprávných celků, zcela dobrovolně zakotvila, že práva a povinnosti vyplývající z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv mají přednost před zákony. Pokud se dobře pamatuji, bylo tomu tak proto, aby již občané nikdy více nebyli vystavení libovůli a aroganci státu, aby již nikdy stranická ideologie neovládala tento stát.

Kdo jiný než vláda by měla proto dbát na dodržování zákonů a závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Jaká je však skutečnost. Vláda někdy s odvoláním na to, že mezinárodní smlouvy jsou zapleveleny různými sociálními a kolektivními právy obecného charakteru, které v praxi ani nelze vymáhat, povinnosti z nich pro náš stát vyplývající přehlíží, jindy s odvoláním na to, že některá sociální práva nepatří do sféry veřejné, ale soukromé je popírá vůbec. Nechci polemizovat o tom, zda mezinárodní smlouvy jsou či nejsou dobré. Položím v této souvislosti pouze otázku, co vláda pro jejich změnu udělala. Nic. Jindy se stát k plnění svých povinností nehlásí údajně pro to, že role státu se zmenšuje tak, jak roste úloha samosprávy a tím i občana. Opět nebudu polemizovat, i když by se dala uvést celá řada příkladů, které dokládají opak nebo alespoň to, že moc státu nad občany se nezmenšuje, zmenšuje se jen starost o některé sociální potřeby.

Jsme svědky i přístupu opačného, kdy vláda v rozporu s dělbou moci po parlamentu požaduje nebo si dokonce sama přivlastňuje pravomoci, které ji nepřísluší. V dobré víre jsme jí svým usnesením svěřili oprávnění přesouvat finanční prostředky v rámci jednotlivých kapitol státního rozpočtu, čehož využívá k tomu, že zadržuje miliardové přebytky vybrané na sociální zabezpečení a utrácí je, na co se jí hodí. Svým usnesením číslo 702 z minulého roku, podle kterého, aniž by byla přijata odpovídající právní úprava, jsou již dnes zřizovány pracoviště pro výplatu dávek sociální podpory, se povýšila tím na zákonodárce a veřejnost i poslance postavila do role přihlížejících. Dala tak jasně najevo, kdo je faktickým nositelem státní moci v této zemi.

Snad nejnebezpečnější pro náš další vývoj by bylo, kdyby sněmovna s odvoláním na určité nespravedlnosti vyplývající např. z plošné výplaty dávek, zbavila občany rovných práv. l já souhlasím s tím, že je nespravedlivé, aby bohatý bral např. přídavky na děti. Odhlédnu-li od toho, jakým nesmyslným způsobem má být bohatství stanovováno, to je násobkem životního minim, je pro mě nepřijatelné, aby některým občanům kvůli tomu nebyly dávky vypláceny.

Vláda musí najít jiný způsob, jak s bohatým i tuto nespravedlnost vyrovná, popřípadě jak peníze jiným způsobem od nich dostane zpět. Bylo by to stejně nebezpečné, jako vládě povolit, aby v sociální oblastí určovala kdo a kdy něco dostane, kdo ne a proč, jak to navrhuje v § 80 své předlohy. Výkonná moc by se opět stala dárcem, nikoliv vykonavatelem práva, na který má každý občan právo nezávisle na ní.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, návrh, který projednáváme, máme v podstatě k dispozici ve dvou verzích, které se od sebe podstatně liší. První je původní vládní návrh, druhou tatáž předloha, cca 90ti pozměňovacími návrhy upravena tak, aby respektovala dohodu předsedů čtyř koaličních stran. Co bylo v obecné poloze řečeno výše, platí pro ně shodně. Hodnotíme-li je však z hlediska dopadů na obyvatele, druhá verze je mírnější, protože navrhuje zachování vyššího objemu základních sociálních dávek ve prospěch rodin s dětmi a současně rozšiřuje okruh příjemců přídavků na děti, i když v diferencované podobě podle příjmu rodiny. Hodnotíme-li je však z hlediska cílů, pro které vláda novou právní úpravu navrhla, pak druhá verze je výrazně horší, protože se dosáhne jen minimálních úspor státního rozpočtu, a to ve výrazném nepoměru k nákladům, které bude nutné v této souvislosti nově vynaložit. V obou případech bude výsledkem nové právní úpravy v podstatě jen centralizace a zbyrokratizování procesu výplaty dávek státní sociální podpory s mnohem vyšším zatížením občanů a zbytečně vyhozené peníze.

Úpravami provedenými v souvislosti s dohodou koaličních předsedů se stírá smysl tzv. adresnosti dávek, ve vládním návrhu označovaném jako snaha po spravedlivějším rozdělování finančních prostředků, protože např. přídavky na děti nebude brát jen asi 5% rodin s dětmi, jejichž příjem je vyšší než trojnásobek základního životního minima. Spravedlivě lze rozdělit prostředky, které stát chce na podporu rodinám s dětmi vyplatit jen tak, že místo vyplácení přídavků je v závislosti na dosahovaných příjmech daňově zvýhodní. Toto řešení by mělo i další výhody. Zůstala by zachována rovnost mezi občanem a státem, protože občan nebude muset žádat o to, na co má ze zákona nárok, stejně tak jako stát o své zákonem stanovené povinnosti občana nežádá, ale jejich plnění automaticky vyžaduje. Mělo by to i další výhody spočívající v tom, že tyto prostředky by vůbec nešly přes státní rozpočet. Ministr financí však tento úkol odmítl, protože správně odhadl, že ani s počtem 3000 nových pracovníků tento úkol nemůže zajistit.

Vážené kolegyně a kolegové, již v souvislosti s projednáváním zákona o státním rozpočtu na letošní rok jsem poukázal na nebezpečí, které stávající vládní politika, v západoevropských zemích označovaná jako politika nedostatku peněz, pro náš další vývoj, ale zejména rozvoj, znamená. Nebudu se znovu opakovat. Možná se shodneme, že motorem ekonomiky České republiky může být jen růst průmyslu a na něj navazující rozšíření exportu. Výkonná moc však pro jejich rozvoj a podporu mnoho nedělá. Průmyslová výroba, zejména zásluhou stavebnictví, roste, ale v zahraničním obchodě byl za IV. čtvrtletí minulého roku a l. čtvrtletí letošního roku zaznamenán schodek ve výši 30 miliard Kč. Prudce vzrostla i zadluženost České republiky, která bez započtení dluhů, které mají obce, činí 10,2 miliardy dolarů. Dluh v přepočtu na 1 obyvatele je nyní ve srovnání s rokem 1989 přibližně dvojnásobný. To dokládá, že výhody spojené s devalvací koruny a vlivem relativního znehodnocování měny nebyly využity, a pro názornost mzdové náklady u nás ve srovnání např. s Rakouskem, dosahují pouhých 20% hodnoty jejich mzdových nákladů.

Bohužel, mnou tehdy vyslovené obavy se dnes již začínají naplňovat v praxi. Příliv peněz ze zahraničí ustává. Připomenu jen nový postoj, který k České republice zaujaly švýcarské finanční kruhy. Také občané již nechtějí dělat za zlomek toho, co dostávají za stejnou práci občané sousedních zemí, a stále častěji se dožadují zvýšení platů. Není se co divit. Vždyť každoroční inflace pohybující se kolem 10% a regulace mezd vedly k tomu, že reálná hodnota mzdy se snížila na 80% a důchodů na 75% hodnoty z roku 1989.

Jistě, že pan ministr Vodička a další členové vlády s mými závěry nemusí souhlasit. Já naopak nemusím souhlasit s reformou sociální politiky v té podobě, jak ji vláda navrhuje. Podle mě jde o nekoncepční řešeni, lidově řečeno o vytloukání klínu klínem. Vláda místo toho, aby hledala cesty a usilovala o zajištění výrazného růstu hrubého domácího produktu a tím zajistila větší objem prostředků pro jednotlivé kapitoly státního rozpočtu, hledá cesty úspor nebo možnosti, jak co nejméně bolestivě přesunout prostředky z jedné kapitoly státního rozpočtu do druhé, lidově řečeno, jak koláč lépe rozkrájet. Dokladem toho je fakt, že již několik roků se velikost pomyslného koláče nemění. V přepočtu na jednoho obyvatele se výše hrubého domácího produktu pohybuje dlouhodobě kolem 3500 dolarů na hlavu, což je v poloviční výši, než např. u Slovinska. Jistě, různými argumenty lze občana přesvědčit i o tom, že relativně jsme na tom téměř stejně jako občan Slovinska, ale o této relativnosti se přesvědčí každý z vás, stačí jen překročit naše státní hranice směrem na Západ.

Vážené kolegyně a kolegové, nyní se budu věnovat té části zákona, která pojednává o výplatě dávek státní sociální podpory. Již dříve jsem navržený způsob označil za vysoce nákladný, zbytečně centralizovaný a zbyrokratizovaný, který bude mít negativní důsledky pro občana. A nejen to. Podnikatelům práci neusnadní, spíš naopak přidá. Převedeno do srozumitelné řeči: Dnes přídavky na děti a státní vyrovnávací příspěvek, podle nového sociální příplatek, vyplácí při splnění zákonem stanovených podmínek automaticky v rozhodujícím počtu případů každá právnická osoba, která zaměstnává více než 25 osob. Je jich cca 30 000 a pro zbývající oprávněné osoby okresní správy. Agendou s tím spojenou se zabývá v rámci svého pracovního zařazení několik desítek tisíc pracovníků, kteří rovněž mají osob ní zodpovědnost za správnost a oprávněnost vyplacených prostředků. Důležité na tomto způsobu výplaty dávek je to, že se všichni navzájem znají, ale i to, že nikdo nemusí nikam dojíždět, protože pracuji ve stejném podniku. Náklady jdou na vrub příslušné právnické osobě.

Podle navrhované úpravy bude každý, kdo splňuje podmínky stanovené zákonem, o přiznání přídavků na děti a sociálního příplatku, žádat. Konkrétně žádost o přiznání přídavků na děti bude každoročně vyřizovat 1 600 000 osob, 900 000 osob bude 4x ročně vyřizovat žádost na výplatu sociálních příplatků. Nově vzniklé referáty okresních úřadů a jejich územní pracoviště, bude jich celkem kolem 360, budou tak muset ročně vyřídit přibližně 5 200 000 žádostí. Za předpokladu, že tato pracoviště budou vybavena 1 000 počítači, bude ke zpracování žádostí zapotřebí 120 pracovních dnů.

V čem negativní důsledky pro občana - žadatele spočívají? Pomineme-li různá potvrzení, např. potvrzení o výši svého nebo manželova příjmu či potvrzení o studiu dítěte, bude si muset mnoho z nich brát dovolenou nebo náhradní volno a dojíždět do sídla úřadu nebo na jeho pracoviště a tam, jak se lidově říká, vystát i několik hodin frontu, než na něj přijde řada. Obdobně budou zatíženi při výplatě dávky ti, kteří nemají u peněžního ústavu účet. Odhaduje se, že v současné době tento účet nemá 40% oprávněných osob, protože budou muset každý měsíc dojíždět nebo docházet na poštu a vyzvednout si tam peníze.

V této souvislosti podotýkám, že i trpělivost lidí má své meze. Z řady ohlasů víme, že část našich občanů takovýto způsob výplaty dávek považuje za nedůstojný, ponižující a pro ně nepřijatelný a je rozhodnuta o dávky nežádat.

S tím možná i vláda počítá. Odhaduje se, že v příštím roce bude vydáno na přídavky na děti přibližně 13,3 mld Kč a na sociální příplatky 4,3 mld Kč. Přibližně bude vyplaceno o 3,3 mld Kč méně, než by mělo být vyplaceno podle stávající úpravy. Není to však částka, kterou by bylo možné použít pro jiné účely. Na mzdy pracovníků, provozy úřadů, poštovné, formuláře aj. bude nutné vynaložit přibližně 1,4 mld Kč, které nebudou vyplaceny potřebným rodinám, ani na jiné potřebné účely, ale 3000 nových úředníků. Při zachování stávajícího způsobu výplaty dávek rozšířeného o úhrady nákladů právnickým osobám, které přídavky vyplácejí, např. ve výši 15 Kč za jednu platbu, by to daňové poplatníky stálo jen asi 280 mil. Kč, a to už stojí za úvahu. Naskýtá se otázka, proč někde se má šetřit a jinde se má rozhazovat.

Výplata přídavku a sociálních příplatků není jediným případem, kdy stát na jiné než státní orgány přenese své úkoly. Stačí jen připomenout, že obdobným způsobem jako přídavky se stanovuje a odvádí daň z příjmu, provádí výkon rozhodnutí apod. Přesto v těchto zbývajících případech nikoho ani nenapadlo, aby byl zřízen státní orgán, který by vypočítával, kdo jakou má daň odvést a požadoval po poplatníku, aby jí následně prostřednictvím peněžního úřadu nebo pošty odvedl na příslušný státní orgán.

Shrneme-li všechny argumenty pro i proti u obou variant zákona, nebývá než konstatovat, že nejlepším možným řešením je odmítnout návrh zákona, čímž by byla v oblasti státních sociálních dávek zachována dosavadní právní úprava. Proto závěrem apeluji na ty moudré a rozumné z vás: hlasujte podle zdravého rozumu, nikoli podle dohody koaličních stran. Připomínám, že jsme to my, kdo mají hájit zájmy voličů proti libovůli státních orgánů. Kdyby snad byl zákon schválen, dostaly by děti ke svému svátku pěkný dárek. Chci věřit, že v takovém případě pan prezident zákon nepodepíše a vrátí jej sněmovně k novému projednání, protože jako humanista dobře ví, že nejen spravedlnost, ale i rovnost jsou základem humanity. Tento krok ve spolupráci s jinými poslanci nebo sami jsme připraveni iniciovat.

Věřím, že pan prezident zákon, stejně jako v případě odbojářů nebo kuřáků, nepodepíše, jinak by byl humanista a demokrat jen někdy. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Kačenkovi. Prosím paní kolegyni Marvanovou, aby se ujala slova, připraví se paní kolegyně Váchalová.

Poslankyně Hana Marvanová: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, ráda bych se ve svém vystoupení dotkla problému, kterého se již dotkl pan poslanec Štrait. Jedná se o jednu ze sociálních dávek, a to příspěvek na bydlení.

Pan poslanec Štrait jednak navrhoval, aby v konstrukci tohoto příspěvku byly kalkulovány skutečné náklady na bydlení, které rodina platí. Je pravda, že v některých systémech, jak jsou zavedeny v západní Evropě, je tato dávka takto konstruována. Tento systém, který je předkládán ve vládním návrhu, ovšem je také možný. Vychází totiž z toho, že částka výdajů na bydlení za domácnost je vlastně zahrnuta v částkách životního minima. Jak asi všichni víme, tyto částky budou valorizovány, tzn. dojde-li k nárůstu skutečných nákladů na bydlení, tak bude valorizována tato částka. To znamená, že se to promítne i do této dávky. Domnívám se tedy, že i tato konstrukce je v pořádku a je možná.

Druhý podnět, ke kterému mluvil pan poslanec Štrait u této dávky, je výše této dávky. Já jsem také zjistila souvislost této dávky příspěvku na bydlení s příspěvkem na nájemné. Včera jsem schválili novelu zákona o příspěvku na nájemné na základě vládního návrhu, který zvyšuje maximální částky tohoto příspěvku, a to v souvislosti s tím, že od 1. 7. se na základě vyhlášky ministerstva financí zvyšuje horní hranice regulovaného nájemného. Zjistila jsem na základě výpočtu, že skutečně po tomto zvýšení by příspěvek na nájemné byl vyšší, než příspěvek na bydlení zavedený podle tohoto zákona. Domnívám se, že situace se ale dá řešit jinak, než jak to navrhoval pan poslanec Štrait, a to tímto návrhem:

V § 24 a v § 25, u obou by to bylo v odst. 1, by se koeficient 1,3 nahradil koeficientem 1,4. To je můj pozměňovací návrh. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Marvanové. Prosím paní poslankyni Váchalovou, aby se ujala slova, připraví se pan kolega Gjurič.

Poslankyně Anna Váchalová: Pane předsedající, vážená sněmovno, vážený pane ministře, návrhy, které budu předkládat, se dotýkají zejména občanů se zdravotním postižením. Dříve, než předložím pozměňovací návrhy, dovolte mi upozornit na to, že vzhledem k závažnosti materiálů, kterými je klasifikace zdravotního postižení pro aplikaci zákona, by bylo třeba, aby tento materiál byl zahrnut a tvořil přílohu tohoto zákona. Nyní tedy k pozměňovacím návrhům.

V § 5 odst. 1 písm. b) na konci věty doplnit slova: "s výjimkou zvýšení důchodu pro bezmocnost". Odůvodnění: Je nutno upozornit, že ani zákon o životním minimu tuto dávku za příjem nepovažuje. Bezmocnost je naprosto odlišný typ příjmu, který je podmíněn pouze zdravotním stavem a ničím jiným. Ani další platné zákony tuto dávku nezahrnují do příjmu.

Další pozměňovací návrh se týká § 9, kde navrhuji doplnit nový odst. 3, který zní: "Je-li osobou uvedenou v písm. b) nebo c) předchozího odstavce nezaopatřené dítě, považuje se

a) podmínka uvedená v písmenu b) za splněnou i tehdy, vyžaduje-li zdravotní stav dítěte individuálně poskytovanou péči, kterou svým rozsahem a intenzitou značně převyšuje péči o zdravé dítě stejného věku, a to potřebou opakovaného ošetřování v průběhu dne, případně soustavné (většinou každodenní) rehabilitace nebo cvičení, nutností přípravy individuálního dietního stravování, potřebou zvýšeného dohledu nebo pomoci jiné osoby při některých životních úkonech;

b) podmínka uvedená pod písm. c) za splněnou i tehdy, jeli péče uvedená v písm. a) potřebná ve zvýšeném rozsahu v průběhu dne, nebo pokud jde o ošetřování i v noci, a nebo jde-li o dítě, které vyžaduje nepřetržitý dohled, nebo je odkázáno na pomoc jiné osoby při většině či všech nezbytných úkonech."

Odůvodnění: Považuje se za nezbytné zohlednit odlišné následky zdravotních postižení u dospělých osob a u dětí. Např. v případech těžkého tělesného postižení jsou následky u dětí podstatně větší už s ohledem na poměry mezi délkou končetin a výškou stupňů nedostatečné schopnosti sebekontroly u mentálního postižení atd. Tato nutnost je zdůrazněna navíc tím, že návrh čtvrté verze klasifikace zdravotního postižení speciální hodnocení zdravotního postižení pro děti neobsahuje. Navíc touto úpravou dojde k plynulému přechodu mezi stávajícím hodnocením zdravotního stavu a nově navrhovanou klasifikací bez nežádoucích sociálních otřesů. Znovu se vracím k té poznámce na začátku. jak by bylo velmi důležité, aby tato klasifikace byla součástí těchto zákonů, o kterých se bude jednat a nejen tohoto zákonu, o kterém nyní hovoříme.

Prosím ještě v § 9 přečíslovat dosavadní odst. 3 na 4 a odst. 4 na 5. To jsou všechny mé pozměňovací návrhy. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Váchalové. Prosím pana poslance Gjuriče, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Dobal.

Poslanec Andrej Gjurič: Kolegové a kolegyně, zejména vy, kteří se stavíte tak ostře a kriticky k předloze zákona, jak vám byla předložena, nemohu odolat, abych pouze s jednovětným komentářem nepřečetl dva odstavce. Nic víc neučiním.

Cituji: "l ve druhé oblasti, ve státní sociální podpoře, dochází k podstatným změnám. Je totiž nezbytné odejít od paušální, nediferencované, neadresné a tím i nehospodárné podpory rodin s dětmi, k zajištění účinnější pomoci rodinám skutečně potřebným a omezit na minimum redistribuci prostředků rodinám, které je nepotřebují.

Právě v minulých dnech jsem předložil návrh zásad zákona o státní sociální podpoře, který sjednocuje všechny státní sociální dávky do jednoho kodexu a mění jejich pojetí a zavádí nové dávky, které budou řešit dosud neřešené, popř. nově vzniklé situace sociální. Navržený systém sociálních dávek v sobě obsahuje i určitý valorizační mechanismus. Závažnou otázkou bude také institucionální zajištění tohoto systému."

Zdá se vám to podobné tomu, co tady předkládá pan ministr Vodička a k čemu už celé hodiny posloucháme kritiku? To co jsem vám nyní přečetl, je citát z projevu Petra Millera z roku 1992, tehdejšího ministra práce a sociálních věcí, toho Petra Millera, který - pokud se nemýlím - je členem sociální demokracie. Jestli není, tak by mne docela zajímalo, proč. Také by mne docela zajímalo, kdyby tu dnes stál on a tyto odstavce přednesl, jak byste se asi k této předloze chovali.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji poslanci Gjuričovi. Prosím poslance Dobala, aby se ujal slova.

Poslanec Viktor Dobal: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, předem varuji, že budu mluvit déle než je mým zvykem, zároveň však mnohem méně než co by šlo k tomuto návrhu zákona říci. Struktura mé řeči bude prostá - nejdříve vás seznámím s mottem, které jsem si pro toto projednávání připravil, pak provedu obecnější rozbor toho, proč tento zákon neobsahuje to, co slibuje, stručně naznačím, proč pan ministr nevejde do dějin jako velký reformátor ale spíše jako revolucionář, který podlehl svým úředníkům a vyvolal v důležité oblasti života chaos.

To však nebude jádrem mé řeči. Jádrem by měly být důvody, pro které tento zákon nemohu podpořit.

Vzdám-li se kritiky všech premis, které jsou v tomto zákoně zakomponovány a ze kterých zákon vychází, zbývá totiž ještě celá řada velmi závažných důvodů, proč předlohu nepodpořit.

Nejprve se budu snažit vykázat, že zákon tak příliš konsistentní sám o sobě není, že v řadě případů může vést k různým výkladům.

Zadruhé jednoduše vykážu, že je napsán v řeči ptydepe, které nerozumí nikdo jiný než ptydepáci. Pak chci ukázat, že tento zákon povede k jevu, kterému pracovně nikám "zděšení v NASA".

Před dobrými 125 lety vizionářský britský politolog Walter Badget definoval rozdíl mezi úředníkem a politikem ve své knize "The English Constitution" takto: "Politik ví stále méně a méně o více a více věcech, až končí tak, že neví nic o všem. Úředník ví stále více a více o méně a méně věcech, až skončí tak, že ví všechno o ničem."

Myslím, že tento pán před 125 lety byl opravdu vizionář. Dožili jsme se toho. Jestliže odpovědný politik přistupuje k řešení citlivé otázky (a oblast sociálního zabezpečení je citlivou otázkou), měl by k němu přistupovat z řady hledisek. Sociální otázky nejsou otázky takového typu, že okoukáme nějaký systém ze zemí jiných, ze společností jiných, že okoukáme nějaké řešení od někoho, kdo žije v úplně odlišném ekonomickém, sociálním, kulturním a jiném prostředí.

Myslím, že se mnou budete souhlasit, že sociální politika není jen politikou o chudých, ale že je jistou garancí obecně až pro každého jedince, že prochází jeho životem - v určitých dobách má příjmy nebo nemá příjmy, nebo je z určitých důvodů ztrácí (čemuž se v tomto zákoně říká "sociální událost"). Jedinec o své příjmy může přijít, přestože byl už zvyklý na určitý životní standard. Sociální politika je v podstatě o tomto člověku.

Nechci objevovat Ameriku, pan ministr to zajisté také dobře ví (a v tom také moje kritika není), že v zásadě existují dvě události, při kterých má stát zasáhnout.

První událost se týká chudých. Tehdy stát udělá něco pro to, aby člověk, který z nějakých důvodů, často ne vlastní vinou, se ocitl ve špatné situaci, mohl žít alespoň na sociálně snesitelné úrovni, na které se daná společnost dohodne.

Druhý případ, kdy stát zasahuje, je tehdy, kdy udělá něco pro to, že se situace někoho zhoršila. Ve slušných společnostech a v tradičním řešení sociálních problémů toto druhé je obsahem něčeho, co se nazývá sociální pojištění. To znamená, že občan, který pracuje, odvádí část svého příjmu na jakousi obecnou solidaritu v zemi, která má pokrýt právě podobné výdaje a stát garantuje solventnost pojišťoven, které právě v případě, kdy tento člověk se náhodou ocitá ve stavu, při kterém přišel o výrazné příjmy, utlumí jeho sociální situaci tak, aby nebyla tolik citelná.

Zákon, který máte před sebou, není ani adresný, je spíše plošný, vede k překrývání dávek a vůbec nepracuje s těmito dvěma principy.

Měl jsem dojem, když nám byly předloženy zásady tohoto zákona, že si s panem ministrem nebo jeho úředníky rozumím. Tehdy v sociálně ekonomickém a právním rozboru jsme byli poučeni o tom, že pilíře sociálního zabezpečení jsou tři. Já teď budu mluvit pouze o dvou - sociální pojištění, jehož prostřednictvím občané nebo skupiny občanů odkládají část své spotřeby pro případ budoucí nejisté sociální události. Tato skutečnost je výrazem sociální odpovědnosti občana k sobě a své rodině a projevem k zajištění potřeb atd. Jmenovalo se tady výrazně, co se nazývá těmi událostmi. Jsou to události spojené se ztrátou příjmů z výdělečné činnosti v případech mateřství, ošetřování člena rodiny, nemoci, invalidity, stáří a ztráty živitele. S tímto bych do určité míry mohl souhlasit, jako s určitým konceptem, i když celá řada momentů i zde by mohla být podrobena velmi dlouhým rozpravám. To zde nechci činit.

Druhým pilířem by měla být státní sociální podpora, jejíž prostřednictvím jsou občané státem zabezpečeni pro případ státem uznané sociální události, státní sociální podpora se tak stává výrazem solidarity při rozdělení mezi nepotřebnými a potřebnými a projevem státem organizované solidarity. Takže by měla krýt rodině zejména zvýšené náklady vyvolané přítomností takových osob, které dosud nejsou dosud výdělečně činné apod.

Podíváte-li se na § 1 předloženého návrhu zákona, zjistíte, že nemluvíme vůbec o tomto případu. § 1 definuje státní sociální podporu. Říká, že státní sociální podporou se stát podílí na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin. Toto je věta jako opsaná ze zákona o životním minimu, z § 2, kde životní potřeby občana jsou takto definovány jako minimální potřeby, nicméně podpora by měla slibovat něco navíc. Jsem na rozpacích, o čem tento zákon tedy je. Má sice název - podpora; sice nám bylo slibováno, že podpora je něco rodinám navíc, tady se dovídám, že to je na krytí základních osobních potřeb dětí rodiny, na výživu atd. Tudíž se jedná spíš o sociální pomoc. Nevím.

§ 2 rozdělil de facto dávky na plošné a na dávky testované podle příjmů. Pokud bych se měl zmínit o tom, zda struktura těchto dávek je správná či nesprávná, jestli je taková či maková, nenajdu proto lepší výraz, že již vlastně, použiji-li ten slovník, který se zde používá, sociálnější nebo socialističtější nebo levicovější, býti snad ani nemůže.