Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslanecká sněmovna se usnesla na tomto zákoně:

Zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon) se mění a doplňuje takto:

Za § 1 se vkládá nový § 1 a, který zní:

Vodní toky a přirozené zásoby podzemních vod jsou ve vlastnictví státu"

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Území celého státu je protkáno hustou hydrografickou sítí vodních toků, které zásobují celou kraji.nu vodou. Spolu s podzemními vodami. tvoří systém vodního bohatství, jehož všechny část. na sebe podle přesných zákonitostí navazují.

Ústava z roku 1960 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotvovala státní vlastnictví vodních toků a přírodních zásob podzemních vod. Toto ustanovení bylo jen projevem v evropských zemích uznávané zásady, že vodní toky jsou veřejným majetkem. Podrobně je historický vývoj vlastnictví k vodám popsán v příloze této důvodové zprávy.

Vodní toky jsou pode ustanovení platného zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, u charakterizovány jako "vody trvale tekoucí po zemském povrch.. včetně koryta". Lze je tedy rozdělit na dvě součásti - tekoucí vodu a pozemek, poněmž teče - koryto.

Tekoucí voda byla prakticky od nepaměti. veřejným majetkem, koryta menších vodních toků byla často soukromá, práva vlastníka k nim však byla vždy výrazně omezována s ohledem na veřejnost vodního toku. Koryta větších vodních toků byla většinou veřejným majetkem (příp. státním vlastnictvím). Podobně je tomu i. v ostatních evropských zemích.

Účinností nové České Ústavy, která neupravuje vlastnictví vodních toků, tedy ani vody v nich, ani přírodních zásob podzemních vod, není jejich státní ani jiné vlastnictví vyhraženo. Tím se voda, vodní toky a přírodní zásoby podzemních vod dostávají. do kategorie věcí., u nich platí obvyklá pravidla komerčního využívání., restitucí i privatizace.

Současný stav vyřizování restitucí je takový, že desítky tisíc restitučních žádostí k pozemkům, přes které tečou vodní toky, již byly vypořádány tak, že pozemky byly navráceny bez vodních toků (v souladu s dřívější. ústavou). Jen stěží lze odůvodnit, že restituce po 1.1.1993 budou vyřizovány opačně. To by zakládalo znevýhodnění těch, jejichž žádosti. byly vyřízeny do 37.12.1992. Právní situace je navíc o to složitější, že pozemky tvořící koryta vodních toků nelze ve většině případů definovat jako zemědělskou půdu podle zákona o zemědělském půdním fondu z roku 1976 (novelizován v roce 1992). A takové definování je nezbytnou podmínkou pro postup podle zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnictví k půdě, takže by nebylo zřejmé, které vodní toky se nyní restituovat mají a které nikoliv. Takto nepřehledná právní. situace může nastat, pokud tento návrh nebude přijat.

V zájmu zachování právní kontinuity po dobu od přijetí. Ústavy ČR do přijetí komplexní novely vodního zákona., je proto nezbytné přijmou novelu stávajícího vodního zákona č. 138/1973 Sb., která převezme dosavadní princip státního vlastnictví vodních toků a přírodních zásob podzemních vod z článku 1 staré Ústavy.

Podle ji schváleného plánu vlády ČR bul v průběhu roku 1993 předložena zásadnější novela vodního zákona, která počítá se zavedením režimu soukromých a veřejných vod, s řešením problematiky vod v nových vlastnických poměrech a v tržním hospodářství. Z tohoto zadání vyplývá řada změn dosavadního vodního zákona, jejichž důkladná příprava si. vyžádá určitý čas. Teprve v této novele lze konečným a právně nenapadnutelným způsobem také stanovit, které pozemky vodních toků budou navráceny vlastníkům příbřežních pozemků.

Voda je základem života v životě každé společnosti. Proto se již od nepaměti objevují. lidská sídla v blízkosti vodního zdroje, zpravidla vodního toku.

S rozvojem lidská společnosti však muselo nutně docházet k dohodám o vztazích k vodám, neboť nároky na je jich využívání. rostly.

Už v římském právu byla přijata významná zásada veřejnosti tekoucích vod Jejich veřejnost se projevovala v tom, že nesměly byt předmětem obchodu a byly vyhrazeny obecnému užívání. Mohl je tedy užívat každý bez jakéhokoliv povolení. nebo souhlasu. Výjimečně, na základě povolení. císaře, mohly být vodní toky užívány i nad míru tohoto obecného užívání..

Římské právo mělo významný vliv i na vývoj vodního práva v Českých zemích, Základní. zásadou byla i zde zásada veřejnosti tekoucích vod. Je uplatněna už v prvních vodoprávních předpisech. Příkladem je Vladislavské zřízení. z roku 1500, které stanovilo v čl. 552, ze "splavné reky stejne jako silnice jsou podle starodávného obyceje statkem obecním". Stejná zásada je stanovena i v Obnovených zřízeních zemských (1627).

Rakouský občanský zákoník z roku 1811 rozeznával vody veřejné a vody soukromé. Stanovil, že všechny splavné toky jsou veřejným statkem určeným k užívám. všech státních příslušníku.

S rozvojem průmyslu vznikala stále větší. potřeba upravit zvláštní užívání. vody. Stalo se tak Všeobecným mlýnským řádem z roku 1814. Ten odstraňoval privilegia vrchnosti ve vztahu k vodám a umožňoval každému žádat o povolení. ke zřízení vodního díla na vodním toku, zásadu slyšení. stran před rozhodnutím o udělení. vodního oprávnění.. Právo udělovat taková povolení. k nakládání. s vodami měl jen stát, prostřednictvím svých orgánu, ne tedy vlastník pozemků. Ten byl jen stranou v řízení. před státním orgánem.

Řada rakouských dvorských dekretů se zabývala právními vztahy k vodním stavbám, kterých bylo stále více třeba. Významným byl dekret o vodních stavbách (Wasserbaunormale) z r.1830. Tam bylo stanoveno, že ke zřizování. vodních staveb je třeba povolení. státu a také do jaké míry má stát na tyto stavby přispět.

Rozvojem společnosti a výrobních vztahů všechny tyto předpisy nedostačoval, a proto začaly v roce 1850 práce na novém vodním právu. Ústřední zásadou bylo zařazení. vodního práva do oboru práva veřejného a nikoliv pouze soukromého. V letech 1862-1869 byl připraven rámcový Ríšský vodní. zákon, který ve svých ustanoveních § 18, 25 a 27 určil, že podrobnější právní úpravy na úseku vodního práva přísluší zemským sněmům.

V českých zemích byl přijat zákon č.71/1870 čes. zák. zemských o tom, kterak lze vodu užívati, ji svozovati a ji se brániti, moravský zemský zákon č.65/1870 mor. zák. zemských a slezsky zemsky zákon c.51 1870 slez. zák. zemských o používaní a provádění vod a obraně proti nim.

Tyto zákony byly považovány za velmi zdařilé legislativní. dílo. Převzaly dělení vod na veřejné a soukromé. Za veřejné vody prohlásily vodní toky od místa, kde byly k jeho účinnosti používány k plavbě loděmi a vory. Vodní. tok byl považován za veřejný statek i s vedlejšími rameny, a to bez ohledu na to, zda to byla ramena přirozená nebo uměle vybudována a zda byla splavná či nikoliv. Dále stanovily, ze veřejnými vodami jsou i ostatní tekoucí. vody, popřípadě jezera, u nich nebylo prokázáno, že sou soukromým vlastnictvím. Předpokládalo se tedy u naprosté většiny tekoucích, ale i dalších povrchových vod v přírodních útvarech (viz jezera) ze jsou vodami veřejnými. Opak musel být vlastníkem prokazován. Zákon č.71/1870 čes. zák. zemských dovoloval obecně užívaní. všech veřejných vod a částečně i vod soukromých. Moravský zákon č.65/1870 mor. zák. zemských a slezský zákon č.51/1870 slez. zák. zemských obecné užívání. soukromých vod nepřipouštěly.

Na veřejných vodách bylo třeba ke zvláštnímu užívání vod povolení. státního orgánu, zejména např. k budování. vodních děl, která mohla mít vliv na povahu toku, průtok, výšku hladiny nebo ohrožovat břehy. Ve sporech rozhodovaly tyto státní orgány.

Na soukromých vodách byl vlastník oprávněn, šlo-li o vody uzavřené na pozemcích v rybnících, studnách), s nimi volně nakládat bez povolení státních orgánů. Nesměl se dotknout cizích práv, ani ovlivňovat jiné veřejné vody. Případné spory řešily soudy.

Rakouské zákony neupravovaly vztahy k podzemním vodám. Prohlašovaly je "res nullius", čili věc nenáležející nikomu, kterou může okupovat každý, kdo k tomu má zákonnou možnost, tedy především vlastník pozemku.

S rostoucími požadavky na užívání. vody se uvažovalo o novelizaci těchto předpisů už od r.1908. Došlo k některým dílčím úpravám, zejména pro meliorační. práce a ve věci zakládání, údržby, užívání. a rušení. rybníků.

V roce 1926 byla zřízena komise na vypracování. nového vodního zákona, která skončila své práce v roce 1937. Výsledkem byl velmi progresivní. návrh právní. úpravy vztahů k vodám, který je znám jako "Referentský návrh vodního zákona", nikdy však nebyl přijat. I ten považoval vodní. toky za vody jednoznačně veřejné. Institut veřejného vlastnictví statku byl však v roce 1949 zrušen a stal se vlastnictvím státu.

K úpravám v rámci nových politických podmínek došlo ve vodním právu až v roce 1955 (zákon č.11/.955 Sb.) a v roce 1959 (zákon č.12/1959 Sb.), které fakticky přizpůsobovaly vodní. právo centrálně řízenému hospodářství. a omezování. vlastnických práv občanů.

Od roku 1966 se připravoval nový vodní. zákon č.138/1973 Sb., o vodách, který dosud platí. prakticky bez jakékoliv novelizace. V otázce vodních toků vycházel z Ústavy z r.1960, která stanovila, že vodní. toky jsou vlastnictvím státu. Vodní zákon však definoval vodní. toky jako "vody trvale tekoucí. po zemském povrchu... včetně jejich koryt".

Ne rozlišuje již vody veřejné a soukromé, ale vody ve vlastnictví. státu a ostatní.

Základem pro tuto informaci byly právní. předpisy Dánska, Finska, Francie, Itálie, Německa (Bavorska), Rakouska, Řecka, Španělska, Švédska, Švýcarska a Velké Británie (Anglie a Walesu).

V některých zemích jsou vody rozděleny na veřejné a soukromé - Rakousko, Řecko, Španělsko, Švýcarsko.

Charakter soukromých vod odpovídá zhruba tomuto pojmu platnému u nás do r.1955. Jsou to vody vázané na pozemek, pokud je neopustí. a není.-li prokázán veřejný zájem (např.vody ve studních, rybnících, pramenných úsecích vodních toků).

Ostatní. vody jsou veřejné a stát může soukromé vody prohlásit za určitých podmínek, za veřejné.

Pro charakter vod je obvykle užíván termín "věc veřejná", "věc obecního zájmu", "veřejné bohatství.", "veřejný majetek". Všechny tyto termíny charakterizují věc, která se vymyká obvyklým soukromoprávním předpisům pro zájem veřejnosti na je jím užívání a přístupu k ní za stejných podmínek.

V řadě zemí jsou vodní toky rozděleny do určitých kategorií. z hlediska významnosti - např. Francie - vodní. toky státní, smíšené, soukromé, nebo Bavorsko - vodstva I., II. a III. řádu. Zároveň je stanoveno, že významnější. vodní toky jsou státní., další. spravují kraje (země, obce) a ne jméně významné mohou být i soukromé.

Pokud jsou vody soukromé, toto vlastnictví je právními předpisy v různé míře omezováno - např. v Dánsku má soukromý vlastník vodního toku jediné právo - bez povolení provozovat rybolov. Naopak ve Francii může soukromý vlastník vodního toku těžit ze svého toku všechno přírodní bohatství (písek, štěrk, bahno) ovšem s podmínkou, že nezmění. vodní. režim a odstraní. způsobené znečištění. Může také užívat vodu z tohoto toku bez povolení., ale na hranici pozemku jí. musí do vodního toku bez znečištění. vrátit.

V některých zemích je vodní. tok charakterizován jako tekoucí. voda (Dánsko, Švédsko), jinde jako tekoucí. voda v určitém prostředí. (korytě) (Švýcarsko, Anglie).

Obvykle však všechny sledované právní. úpravy chápou vodní. toky, ale i další přirozené vodní útvary (jezera, ramena vodních toků, mokřady) jako jeden systém sestávající. z více částí..

Vodní toky I. řádu jsou v Bavorsku ve vlastnictví státu, ve Švýcarsku jsou ve vlastnictví státu veřejná povrchová vodstva, ve Francii jsou ve státním vlastnictví státní vodní. toky.

Sledované právní. předpisy těchto zemí, přes určité rozdíly, považují zásadně převážnou část vod ve vodních tocích, případně všechny, za určité veřejné vlastnictví, někde přímo státní. vlastnictví. Směřují. k zajištění. rozhodujícího vlivu státu na nakládání. s vodami.