229
Parlament se usnesl na tomto zákoně
České republiky:
Zákon č.99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění zákona
č.36/1967 Sb., zákona č.158/1969 Sb., zákona
č.49/1973 Sb., zákona č.20/1975 Sb., zákona
č.133/1982 Sb., zákona č.180/1990 Sb., zákona
č.328/1991 Sb., zákona č.519/1991 Sb., zákona
č.263/1992 Sb. a zákona ČNR č. 24/1993
Sb., se mění a doplňuje takto:
l. § 11 odstavec l zní:
"/1/ Řízení se
koná u toho soudu, který je věcně
a místně příslušný. Pro
určení věcné a místní
příslušnosti jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které
tu jsou v době jeho zahájení.".
2. V § 24 se za větu první
vkládá tato věta: "Nejedná-li
se o zastupování podle § 26, může
být zvoleným zástupcem účastníka
jen fyzická osoba.". Ve větě třetí
se za slova "může mít" vkládá
slovo "účastník".
3. V § 26 odst.l se vypouštějí
slova "nebo družstevní".
4. V § 36b odst. 1 se vypouštějí
písmena a),b), e) a g).
5. Za § 38 se vkládá
nový § 38a, který zní:
Zvláštní zákon
stanoví, ve kterých jednoduchých věcech
mohou samostatně rozhodovat a ve
kterých dalších věcech mohou
samostatně provádět
jednotlivé úkony vyšší soudní
úředníci. Tento zvláštní
zákon stanoví též kvalifikační
a další předpoklady pro výkon funkce
vyššího soudního úředníka.".
6. § 42 odstavec l zní:
"/1/ Podání je možno
učinit písemně, ústně do protokolu
nebo telegraficky. Ústně do protokolu je možno
podání učinit, jde-li o návrh na zahájení
řízení o povolení uzavřít
manželství, o určení a popření
otcovství, o osvojení a řízení,
které lze zahájit i bez návrhu a návrhy
na výkon rozhodnutí v těchto řízeních
vydaných.".
7. V § 42 se za odstavec 2 vkládá
nový odstavec 3, který zní:
"/3/ Podání obsahující
návrh ve věci samé učiněné
telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději
do 3 dnů, je-li písemné podání
učiněno telefaxem, je třeba v téže
lhůtě jej doplnit předložením
jeho originálu. K těmto podáním, pokud
nebyla ve stanovené lhůtě doplněna,
soud nepřihlíží. Stanoví-li to
soud, je účastník povinen předložit
mu originál i jiných podání učiněných
telefaxem.".
Dosavadní odstavec 3 se označuje
jako odstavec 4.
8. V § 48 se za odstavec l vkládá
nový odstavec 2, který zní:
"/2/ Jestliže se nepodaří
doručit právnické osobě písemnost
jí určenou ani při opakovaném pokusu
o doručení na adresu jejího sídla
uvedenou v obchodním či jiném rejstříku
a jiná její adresa není soudu známa,
považuje se třetí den od vrácení
nedoručené zásilky soudu za den doručení,
i když adresát se o něm nedozvěděl.".
Dosavadní odstavce 2 a 3 se označují
jako odstavce 3 a 4.
9. V § 51 větě první
se za slovo "telegraficky" vkládá čárka
a slova "nebo telefonicky" se nahrazují slovy
"telefonicky nebo telefaxem".
10. § 53 odstavec l zní:
"/1/ Tomu, kdo hrubě ztěžuje
postup řízení zejména tím,
že se nedostaví k soudu nebo neuposlechne příkazu
soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo
učinil hrubě urážlivé podání
anebo nesplnil povinnosti uvedené v § 294 a 295, může
předseda senátu uložit usnesením pořádkovou
pokutu do výše 50 000 Kč.".
11.V § 79 odst.l se slova "(§
42 odst.3)" nahrazují slovy "(§ 42 odst.4)".
12. § 79 odstavec l zní:
"/1/ Řízení se
zahajuje na návrh. Návrh musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst.4)
obsahovat jméno, povolání a bydliště
účastníků (obchodní jméno
nebo název a sídlo právnické osoby),
popřípadě též jejich zástupců,
vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel
dovolává, a musí být z něj
patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech
vyplývajících z obchodních vztahů
musí návrh dále obsahovat identifikační
číslo právnické osoby, popřípadě
další údaje potřebné k její
identifikaci, a údaj o tom, zda některý z
účastníků je zapsán v obchodním
rejstříku. Tento návrh, týká-li
se dvoustranných právních vztahů mezi
žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá
žalobou.".
13. V § 87 se vypouští
písmeno d).
14. V § 104 se vypouští
odstavec 2; dosavadní odstavec 3 se označuje jako
odstavec 2.
15. Za § 104 se vkládá
nový § 104a, který zní:
/1/Věcnou příslušnost
zkoumá soud kdykoli za řízení. Vysloví-li
soud, že není příslušný,
současně rozhodne, kterému věcně
příslušnému soudu bude věc postoupena;
právní účinky spojené s podáním
návrhu na zahájení řízení
zůstávají přitom zachovány.
/2/ Pokud o věcné příslušnosti
mezi soudem nižšího stupně a soudem vyššího
stupně nebylo rozhodnuto odvolacím soudem, a soud
vyššího stupně,
jemuž byla věc postoupena, s jejím postoupením
nesouhlasí, vrátí ji usnesením soudu
nižšího stupně. Usnesením soudu
vyššího stupně je soud nižšího
stupně vázán.
/3/Pokud o věcné příslušnosti
mezi krajským soudem a krajským soudem zřízeným
k projednávání a rozhodování
věcí určitého druhu nebylo rozhodnuto
odvolacím soudem, a soud, jemuž byla věc postoupena,
s jejím postoupením nesouhlasí, předloží
ji k rozhodnutí o věcné příslušnosti
svému nadřízenému soudu; rozhodnutím
tohoto soudu je vázán i soud, který věc
postoupil.".
16. § 120 zní:
/1/ Účastníci jsou
povinni označit důkazy k prokázání
svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede.
/2/ Ve věcech, v nichž lze zahájit
řízení i bez návrhu, jakož i
v řízení o povolení uzavřít
manželství, v řízení o určení
a popření otcovství, v řízení
o osvojení, v řízení ve věcech
obchodního rejstříku a v řízení
o některých otázkách obchodních
společností a družstev (§ 20Oe) je soud
povinen provést i jiné důkazy potřebné
ke zjištění skutkového stavu, než
byly účastníky navrhovány.
/3/ Nejde-li o řízení
uvedená v odstavci 2, může soud provést
jiné než účastníky navržené
důkazy v případech, kdy potřeba jejich
provedení ke zjištění skutkového
stavu vyšla v řízení najevo. Soud může
též vzít za svá skutková zjištění
shodná tvrzení účastníků.
Neoznačí-li účastníci důkazy
potřebné k prokázání svých
tvrzení, vychází soud při zjišťování
skutkového stavu z důkazů, které byly
provedeny.".
17. V § 153 odst.l se slovo "skutečného"
nahrazuje slovy "zjištěného skutkového".
18. Za § 153 se vkládají
nové § 153a a 153b, které zní:
/1/ Uzná-li žalovaný
v průběhu soudního řízení
nárok nebo základ nároku, který je
proti němu žalobou uplatňován, rozhodne
soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li
žalovaný nárok proti němu žalobou
uplatněný jen zčásti,rozhodne soud
rozsudkem podle tohoto uznání jen navrhne-li to
žalobce.
/2/ Rozsudek pro uznání nelze
vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst.l a 2).
/1/ Zmešká-li žalovaný,
kterému bylo řádně doručeno
předvolání nejméně 5 dnů
přede dnem, kdy se jednání má konat
(§ 47) a který byl o následcích nedostavení
se poučen, bez důvodné a včasné
omluvy první jednání, které bylo ve
věci nařízeno a navrhne-li to žalobce,
který se dostavil k jednání, pokládají
se tvrzení žalobce obsažená v žalobě
o skutkových okolnostech, týkající
se sporu za nesporná a na tomto základě může
soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
/2/ Je-li v jedné věci několik
žalovaných, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání
jen tehdy, nedostaví-li se k jednání všichni
řádně obeslaní žalovaní.
/3/ Rozsudek pro zmeškání
nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst.l a 2) nebo došlo-li
by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo
zrušení právního poměru mezi
účastníky.
/4/ Zmešká-li žalovaný
z omluvitelných důvodů první jednání
ve věci při němž byl vynesen rozsudek
pro zmeškání, soud na návrh žalovaného
tento rozsudek usnesením zruší a nařídí
jednání. Takový návrh může
účastník podat nejpozději do dne právní
moci rozsudku pro zmeškání.
19. § 157 se doplňuje odstavcem
4, který zní:
"/4/ V odůvodnění
rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání
uvede soud pouze předmět řízení
a důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání
nebo rozsudkem pro zmeškání.".
20.V § 172 odst.l větě
první se vypouštějí slova "nepřesahující
20 000 Kčs, ve věcech obchodních nepřevyšující
100 000 Kčs, nebo právo na zaplacení peněžité
částky, která se opírá o výpis
z knih tuzemského peněžního ústavu".
21. § 20Od se doplňuje odstavcem
4, který zní:
"/4/ Změní-li se okolnosti,
podle nichž se posuzuje příslušnost, soud
až dosud příslušný rozhodne o přenesení
své příslušnosti na soud nově
příslušný; nesouhlasí-li tento
soud s přenesením příslušnosti,
rozhodne jeho nadřízený soud. Po doručení
sdělení nově příslušného
rejstříkového soudu o zápisu podnikatele
do obchodního rejstříku, soud dříve
příslušný zápis v obchodním
rejstříku vymaže.".
22. V § 205 odst.l se slova "(§
42 odst.3)" nahrazují slovy " (§ 42 odst.4)".
23. V § 207 odst.2 se ve větě
první tečka nahrazuje středníkem a
doplňují se tato slova:"v takovém případě
odvolací soud odvolací řízení
zastaví.".
24. V § 214 se odstavec 2 doplňuje
o písmeno h), které zní:
"h) odvolání směřuje
proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro
zmeškání".
25. V § 220 odst.2 se slova "skutečný
stav" nahrazují slovy "skutkový stav".
26. § 221 zní:
/1/ Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení,
ani pro změnu
rozhodnutí, soud je zruší.
Učiní tak zejména, jestliže:
a) ke zjištění skutkového
stavu věci je třeba provést další
důkazy (§ 120), které nemohou být provedeny
v odvolacím řízení (§ 213 odst.2),
b) tu jsou takové vady, že řízení
nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek
řízení, nebo rozhodoval věcně
nepříslušný soud, nebo vyloučený
soudce anebo soud nebyl správně obsazen,
c) rozsudek není přezkoumatelný
pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
d) soud nepřibral za účastníka
toho, kdo měl být účastníkem.
/2/ Zruší-li odvolací
soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení,
nebo postoupí věc věcně příslušnému
soudu nebo řízení zastaví,
popřípadě postoupí věc orgánu,
do jehož pravomoci náleží.".
27. V § 228 v odst. 2 se slova "(§
42 odst.3)" nahrazují slovy "(§ 42 odst.4)".
28. V § 241 odst.l se slova "(§
42 odst.3)" nahrazují slovy "(§ 42 odst.4)".
29. V § 336i větě druhé
se za slova "právní moci" vkládají
slova "a zaplatil-li vydražitel
nejvyšší podání".
Tento zákon platí i pro řízení
zahájená před jeho účinností.
Právní účinky úkonů,
které v řízení nastaly před
účinností tohoto zákona, zůstávají
zachovány.
Předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu se zmocňuje, aby ve Sbírce zákonů
České republiky vyhlásil úplné
znění občanského soudního řádu,
jak vyplývá z pozdějších zákonů.
Tento zákon nabývá
účinnosti dnem .
Obecná část:
Návrh zákona, kterým
se mění a doplňuje občanský
soudní řád, si klade za cíl především
legislativně umožnit rychlejší a pružnější
vyřizování věcí v občanském
soudním řízení a zejména v
obchodním soudnictví. Reaguje však v nezbytném
rozsahu i na některé další legislativní
problémy, jak je přinesla soudní praxe.
Předložený návrh
bude znamenat již několikátou novelizaci
občanského soudního
řádu jako základního procesního
předpisu pro činnost soudů na úseku
civilního soudnictví. Z Programového
prohlášení vlády
České republiky vyplývá, že bude
třeba provést zcela novou právní úpravu
(rekodifikaci) civilního procesu. Jde však o úkol
svou závažností dlouhodobý, přičemž
vyřešení problémů zejména
obchodního soudnictví vyžaduje legislativní
úpravu co nejrychlejší; proto je nutno volit
cestu věcné novelizace občanského
soudního řádu.
Návrh novelizace občanského
soudního řádu se z hlediska navrhovaných
věcných řešení může
pohybovat pouze v rámci principů platného
občanského soudního řádu, které
v současné době již nesporně
nevyhovují. Návrh se proto snaží alespoň
v některých směrech předjímat
i budoucí rekodifikaci civilního řízení
soudního.
Předložený návrh
respektuje v rozsahu, který je možný v rámci
novelizace, doporučení a další materiály
orgánů Rady Evropy. Přihlíží
tedy nejen k osvědčeným právním
úpravám u nás před r.1950, ale bere
v úvahu i vývoj, který v oblasti procesního
práva civilního nastal v uplynulých 40 letech
v evropských demokratických zemích.
Orgány Rady Evropy věnují
otázkám civilního soudnictví, které
je přetíženo i v řadě evropských
zemí, velkou pozornost. Byla ustavena zvláštní
pracovní skupina ("Project Group on Efficiency and
Fairness of Civil Justice"), která v průběhu
příštích dvou
let zhodnotí stav civilního soudnictví a
navrhne
potřebná doporučení
pro členské státy Rady Evropy. Výsledky
činnosti této pracovní skupiny bude však
možno v plném rozsahu využít až při
rekodifikaci civilního procesu.
Hlavní principy navrhovaného
zákona jsou tyto:
a) Je navrhována taková změna
§ 120, která by respektovala i v postupu soudu při
dokazování rozdíly mezi řízením
sporným a nesporným a která by zakotvila,
že řízení sporné bude ovládáno
zásadou projednací, zatímco řízení
nesporné zásadou vyšetřovací.
b) V zájmu zrychlení občanského
soudního řízení budou zavedeny rozsudky
pro zmeškání a rozsudky pro uznání.
c) Navrhuje se vytvořit legislativní
předpoklad pro zavedení funkce kvalifikovaného
vyššího soudního úředníka,
který by namísto soudce rozhodoval v méně
obtížných věcech a i v dalších
agendách činil jednotlivé úkony; soudci
tak budou zbaveni méně náročných
činností.
d) S úmyslem urychlit občanské
soudní řízení je navrhována
možnost vydat platební rozkaz bez omezení výší
peněžní částky, která
je v návrhu na zahájení řízení
uplatňována.
e) Do novely jsou promítnuty i dosavadní
praktické poznatky z výkonu obchodního soudnictví;
upřesňují se požadavky na identifikaci
účastníků a navrhuje se zakotvit možnost
náhradního doručení soudních
písemností právnickým osobám.
f) Nová úprava týkající
se věcné příslušnosti soudů
je koncipována tak, aby v průběhu řízení
nemuselo docházet k opakovanému přenášení
této příslušnosti mezi soudy jednotlivých
stupňů. Je pamatováno i na řešení
možných kompetenčních konfliktů
mezi soudy.
Zvláštní část:
K čl.I:
K bodům 1,14 a 15:
Zákon č.519/1991 Sb., kterým
se mění a doplňuje občanský
soudní řád a notářský
řád, zásadním způsobem změnil
dosavadní
koncepci věcné příslušnosti
soudů. Věcná příslušnost
je nyní
rozdělena mezi okresní a krajské
soudy (§ 9) a ve správním soudnictví
dokonce mezi okresní soudy, krajské soudy a vrchní
soudy (§ 246).
Věcná příslušnost
je ve smyslu ustanovení § 103 podmínkou řízení,
ke které je soud povinen přihlížet kdykoliv
za řízení. Zkoumání věcné
příslušnosti se tedy podle platné právní
úpravy nesoustřeďuje - na rozdíl od
úpravy místní příslušnosti
- jen na okolnosti, které existovaly k okamžiku zahájení
řízení. Taková úprava vede
k tomu, že při změně okolností
rozhodných pro posouzení věcné příslušnosti
je soud vždy povinen postupovat podle § 104 odst.2 a
věc postoupit věcně příslušnému
soudu. Během řízení tak může
dojít k opakované změně soudu, který
ve věci jedná a rozhoduje. Kromě toho platná
úprava nedůsledně řeší
všechny v úvahu přicházející
konflikty o věcnou příslušnost, jestliže
uvažuje toliko s konfliktem mezi soudem okresním a
soudem krajským. Rozdělení věcné
příslušnosti, tak jak je výše uvedeno,
totiž zakládá možnost konfliktu ve správním
soudnictví mezi krajským soudem a vrchním
soudem, a dokonce i mezi okresním soudem a vrchním
soudem. Možné spory o věcnou příslušnost
ještě zkomplikovalo zřízení krajských
obchodních soudů v Praze, v Brně a v Ostravě,
které jsou zákonem ČNR č. 436/1991
Sb. zřízeny k vyřizování obchodních
věcí, ve kterých rozhodují krajské
soudy jako soudy prvního stupně. Touto úpravou
byla fakticky přiznána existence tzv. kauzální
věcné příslušnosti, kterou nelze
přehlížet v rámci úvah o možných
kompetenčních konfliktech. Jde totiž o to,
že posléze citovaným zákonem byly krajským
soudům v Praze, v Brně a v Ostravě a městskému
soudu v Praze odňaty věci obchodní a jejich
projednávání a rozhodování
v prvním stupni bylo
svěřeno k tomu účelu
zřízeným krajským obchodním
soudům. Současně to však i znamená,
že krajské obchodní soudy nemohou projednávat
věci svěřené krajským soudům
jako soudům prvního stupně v § 9 odst.2.
Navrhovaná změna právní
úpravy vychází ze zásady perpetuatio
fori (trvání příslušnosti), dosud
upravené jen v souvislosti s místní příslušností.
Tuto zásadu je nyní navrhováno rozšířit
změnou § 11 odst.l i na věcnou
příslušnost, což znamená, že
věcnou příslušnost
soud bude zkoumat podle okolností, které jsou
v době zahájení řízení,
a že nebude přihlížet k případným
změnám těchto okolností, které
během řízení mohou nastat. Na rozdíl
od místní příslušnosti nelze
ovšem považovat nedostatek věcné příslušnosti
za nedostatek zhojitelný (§ 105 odst.l), proto je
zachována povinnost soudu zkoumat věcnou příslušnost
kdykoliv za řízení.
Navrhovaná úprava řešení
sporů o věcnou příslušnost vychází
ze zásady, že stanovisko soudu vyššího
stupně k postoupení věci soudem nižšího
stupně je pro tento soud závazné, nebyla-li
ovšem předtím věcná příslušnost
vyřešena odvolacím soudem. Návrh současně
řeší kompetenční konflikty mezi
krajskými soudy a krajskými soudy zřízenými
pro věci určitého druhu v otázce kauzální
věcné příslušnosti v případech,
kdy o ní nebylo rozhodnuto v odvolacím řízení
tak, že nesouhlasí-li soud, jemuž věc
byla postoupena, s přenesením příslušnosti,
předloží věc k rozhodnutí svému
nadřízenému soudu; jeho rozhodnutím
v otázce příslušnosti jsou pak oba soudy
vázány.
K bodům 2,3:
Platná úprava § 24 umožňuje
účastníku řízení, aby
se dal na základě plné moci zastupovat zástupcem,
jejž si zvolí.
Navrhovaná úprava směřuje
k odstranění pochybností o tom, zda takovým
zástupcem může být právnická
osoba i v jiných případech, než které
jsou uvedeny § 26.
Navrhuje se proto stanovit, že s výjimkou
zastupování podle § 26 může být
zástupcem účastníka na základě
plné moci pouze fyzická osoba.
Současně se ale navrhuje,
aby oprávnění právnické osoby
k zastupování svého člena jako účastníka
řízení před soudem zůstalo
vyhraženo jen odborové organizaci a nikoliv již
organizaci družstevní, a to jak s ohledem na změnu
obsahu činnosti družstev vyplývající
z obchodního zákoníku, tak i proto, že
u družstevních organizací se toto oprávnění
stejně nevžilo.
K bodu 4:
Podle platné právní
úpravy v obchodních věcech, taxativně
vypočtených v § 36b odst.l, jedná a
rozhoduje krajský soud jako soud prvého stupně
v senátu. V ostatních obchodních věcech
jedná
a rozhoduje v řízení
před krajským soudem samosoudce (§ 36b odst.2).
Praxe soudů ukazuje, že takto
vymezený rozsah obchodních sporů, v nichž
v řízení před krajským soudem
jako soudem prvého stupně jedná a rozhoduje
senát, je nedůvodně široký a
je na místě ho omezit ve prospěch projednávání
sporů samosoudcem.
Navrhuje se proto v zájmu zefektivnění
soudnictví omezit rozsah obchodních sporů,
v nichž jedná a rozhoduje krajský soud v senátu,
pouze na obchodní věci uvedené v § 36b
odst.l písm. c), d) a f). V ostatních věcech,
tedy i v obchodních sporech podle § 36b odst.l písm.a),
b), e) a g), dosud svěřených projednání
senátem, ponechat jejich projednání samosoudci.
K bodu 5:
Ve většině evropských
demokratických zemí již dlouhodobě působí
vyšší soudní úředníci,
kteří vykonávají jak jednotlivé
úkony v určitých soudních řízeních,
tak jsou i oprávněni v určitých věcech
rozhodovat místo soudce. Tito úředníci
se dlouhodobě osvědčují, v některých
soudních agendách vyřizují podstatnou
část věcí, a podle zkušeností
v těchto státech by byla činnost soudnictví
v nich bez těchto úředníků
v podstatě nemyslitelná.
Navrhuje se vytvořit legislativní
předpoklad pro zavedení této kategorie soudních
úředníků pro občanské
soudní řízení s tím, že
přesné vymezení rozsahu jejich oprávnění
bude provedeno samostatným zákonem. Půjde
především o věci, v nichž je navrhováno
vydání platebního rozkazu s vymezením
maximální
hranice, nad níž by o návrhu
musel rozhodovat soudce, o zákonem vymezené rozhodování
ve věcech výkonu rozhodnutí a dále
o řadu
úkonů soudu ve věcech
péče o nezletilé, ve věcech opatrovnických,
způsobilosti k právním úkonům
apod.
Předpokládaný zákon
pak upraví i rámec pro vytvoření kvalifikačních
a jiných nezbytných předpokladů pro
začlenění této funkce do soudního
systému.
K bodům 6, 7 a 9:
Podle § 42 odst.l platné právní
úpravy podání je možno učinit
písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky.
Návrh reaguje na postupné zavádění
moderních komunikačních prostředků
a proto pamatuje i na podání učiněná
telefaxem.
Navrhovaná úprava zaručuje,
aby všechna důležitá podání,
tj. taková, která obsahují návrh ve
věci samé, byla srozumitelná, úplná,
trvalá a autentická a proto ukládá
u telegrafických podání jejich písemné
doplnění a u telefaxových podání
předložení jejich originálu. Úprava
vylučuje u těchto podání jejich doplňování
ústně do soudního protokolu mnohými
účastníky, zneužívané,
a vede je k odpovědnosti za jejich úkony, popřípadě
za nečinnost oddalující rozhodnutí
ve věci.
Z týchž důvodů
úprava nepřipouští, aby podání
byla sepisována formou soudního protokolu, pokud
ovšem nejde o návrh na zahájení řízení
v případech vyjmenovaných v § 42 odst.l.
Podle § 51 se předvolání
k soudu děje zpravidla písemně a v naléhavých
případech i telegraficky a telefonicky.
V souladu s připuštěním
podání adresovaných soudu telefaxem návrh
připouští tuto formu i u předvolání
účastníků k soudu.Tato forma může
být ovšem použita podle úvahy soudce jen
v případech, kde charakter věci její
použití nevylučuje.
K bodu 8:
Zkušenosti s doručováním
písemností ukazují, že dosavadní
úprava náhradního doručení
provedená v § 46 odst.2 a § 47 odst.2 i nadále
plně vyhovuje u fyzických osob, ale že pro
některé právnické osoby je zdrojem
prodlužování řízení
a oddalování rozhodnutí.
Proto se navrhuje fikci náhradního doručení
u právnických osob specifikovat způsobem,
zvyšujícím význam zápisu do obchodního
či jiného rejstříku.
K bodu 10:
Podle § 53 odst. 1 tomu, kdo hrubě
ztěžuje postup v řízení zejména
tím, že se nedostaví k soudu nebo neuposlechne
příkazu
soudu, nebo kdo ruší pořádek
nebo kdo učinil hrubě urážlivé
podání, může předseda senátu
uložit pořádkovou pokutu do výše
2 000 Kčs.
Jde-li o nesplnění povinností
uvedených v § 294 a 295, tj. povinností plátce
mzdy a povinného při provádění
výkonu rozhodnutí, může předseda
senátu uložit pořádkovou pokutu do výše
5 000 Kčs.
Podle poznatků soudů takto
stanovená horní hranice výše pořádkové
pokuty neplní svou sankční funkci, neboť
je v řadě případů, především
pak v obchodních věcech, neúměrně
nízká v porovnání s hodnotou předmětu
řízení. Proto je třeba dát
soudům možnost, aby mohly účastníky
nebo další osoby postihnout citelněji.
Bude-li horní hranice pokuty, jíž
bude možno sankcionovat jednání dosud postižitelná
pokutou v maximální výši 2 000 Kčs,
zvýšena na 50 000 Kč, ztrácí
své opodstatnění odchylně stanovená
horní hranice pokuty za nesplnění povinností
uvedených v § 294 a 295.
Navrhuje se stanovit horní hranici
pořádkové pokuty jednotně, zvýšením
na částku 50 000 Kč.
K bodům 11,22, 27 a 28:
Změny v § 42 se promítly
do odkazů na jednotlivé odstavce tohoto ustanovení
v § 79 odst.l, 205 odst.l, 228 odst.2 a 241 odst. 1.
K bodu 12:
Podle § 79 odst.l má návrh
na zahájení řízení kromě
obecných náležitostí obsahovat jméno,
zaměstnání a bydliště účastníků,
popřípadě též jejich zástupců.
Podle poznatků soudní praxe
takto obecně formulované ustanovení není
dostačující pro řízení
ve věcech vyplývajících z obchodních
vztahů, ale i v ostatních věcech, kde je
účastníkem řízení právnická
osoba,neboť návrh postrádá některé
další základní údaje nezbytné
pro projednání věci, zejména pro posouzení
věcné příslušnosti soudu.
Údaj o zápisu v obchodním
rejstříku je třeba uvést v návrhu
na zahájení řízení z obdobných
důvodů i u fyzických osob, jde-li o řízení
ve věcech vyplývajících z obchodních
vztahů. To v praxi vyžaduje takový návrh
doplnit postupem upraveným v § 43 a tím vznikají
průtahy řízení a soudy jsou zbytečně
zatěžovány. Navrhuje se proto uvedené
zpřesnění náležitostí
návrhu na zahájení řízení.
K bodu 13:
V § 87 platné právní
úpravy se stanoví,ve kterých případech
může žalobce podat žalobu nejen u obecného
soudu odpůrce, ale i u jiného soudu (tzv. soud daný
na výběr). Jedním z případů
je také možnost uvedená v § 87 písm.d).
Ust. § 87 písm. d) je pozůstatkem
předchozího zvýhodnění československých
socialistických organizací a v současné
podobě zvýhodňuje tuzemské právnické
osoby před osobami fyzickými; vytváří
tedy stav nerovnosti účastníků v občanském
soudním řízení, který je nutno
odstranit.
K bodu 16:
Zákonem č.519/1991 Sb., kterým
se mění a doplňuje občanský
soudní řád a notářský
řád, byl učiněn počáteční
krok k odstranění dosavadního nesprávného
pojetí zásady materiální
pravdy v občanském soudním
řízení. Protože platné znění
ustanovení § 120 zásadu materiální
pravdy náležitě nevyjadřuje a toto ustanovení
též trpí vnitřními rozpory, je
nezbytné přistoupit k nové úpravě.
Je navrhována taková změna
ustanovení § 120, která by
respektovala i v postupu soudu při
dokazování rozdíly mezi
řízením sporným
a nesporným a která by zakotvila, že řízení
sporné musí být ovládáno
zásadou projednací, zatímco řízení
nesporné zásadou vyšetřovací.
Občanský soudní řád terminologicky
nezná členění
občanskoprávních věcí na věci
sporné a nesporné, navržené nové
znění § 120 proto vymezuje toto členění
tím, že v odstavci 2 obsahuje výčet
věcí nesporného řízení.
Pro oblast řízení sporného
návrh vychází z nerozlučné
jednoty povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti
a navrhovat důkazy. Důkazní povinnost účastníka
je vůdčí zásadou, která ovládá
dokazování před soudem. To, jakým
směrem se bude ubírat
důkazní řízení,
musí být určováno aktivitou účastníků
a nikoliv povinností oktrojovanou soudu, která podle
dosavadní úpravy nahrazuje případnou
nečinnost účastníků ve sporu.
Ani pro oblast řízení sporného ovšem
nelze vyloučit právo soudu (nikoliv však povinnost)
provést i jiné důkazy, účastníky
nenavržené, jestliže v řízení
vyšlo najevo, že je potřeba je provést
ke zjištění skutkového stavu.
Navrhovaná úprava spojuje
jednoznačně důsledky s nesplněním
důkazní povinnosti účastníka
řízení, neboť umožňuje soudu
rozhodnout jen na základě
provedených důkazů, aniž by mu současně
ukládala povinnost zjišťovat "skutečný
stav věci". Tyto následky neunesení
tzv. důkazního břemene se projeví
nepříznivým
rozhodnutím pro účastníka,
který svou důkazní povinnost
nesplnil.
Vzhledem k zásadním rozdílům
řízení sporného a nesporného
nemůže neunesení důkazního břemene
platit i pro řízení, která lze zahájit
i bez návrhu, a pro další návrhová
řízení, kde je
třeba, aby bylo rozhodnuto na základě
úplných skutkových poznatků
(např. v řízení
o povolení uzavřít manželství,
v řízení o osvojení). V těchto
nesporných řízeních naopak platí
zásada
vyšetřovací, která
je v navrhované úpravě vyjádřena
povinností soudu provést všechny důkazy
potřebné ke zjištění skutkového
stavu věci.
K bodu 17 a 25:
Navržená úprava je promítnutím
změny ustanovení § 120 nově vymezující
postup soudu při dokazování.
Podle platné úpravy §
153 odst.l soud rozhoduje na základě skutečného
stavu věci.
Rozhodnutí soudu nelze vázat
na zjištění skutečného stavu
věci, spjatého se zásadou materiální
pravdy, ale musí vycházet ze skutkového stavu
zjištěného v řízení způsobem
a v rozsahu, vymezeném podle § 120, respektujícím
rozdíly mezi sporným a nesporným řízením.
Změna ustanovení § 120
a 153 odst.l je i důvodem novelizace § 220 odst.2.
K bodu 18:
Institut rozsudku na základě
uznání měl v našem právním
řádu dlouholetou tradici. Na základě
právní úpravy zákonem č.113/1895
ř.z., o soudním řízení
v občanských rozepřích právních
(civilní
soudní řád), byl soudy
úspěšně aplikován až do
1.l.1951. Soudní praxe proto důvodně požaduje
jeho opětovné zakotvení v občanském
soudním řádu.
Rozsudkem na základě uznání
soud rozhodne, jestliže v průběhu soudního
řízení žalovaný uzná zcela
nebo zčásti nárok, který proti němu
žalobce uplatňuje, nebo uzná-li tento nárok
co do jeho základu. Možnost vydání rozsudku
pro uznání, došlo-li jen
k částečnému
uznání nároku, váže osnova na
výslovný návrh žalobce
s ohledem na to, že v některých
věcech by nemusel být tento
postup pro něho výhodný.
Meze možností rozhodnout rozsudkem
pro uznání jsou dány týmiž okolnostmi,
jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit
soudní smír.
Praxe soudů dále ukazuje,
že v řadě případů dochází
ke zbytečnému protahování soudního
řízení i k poškozování
oprávněných zájmů účastníků
řízení tím, že druhý účastník
řízení se svou liknavostí či
záměrným jednáním vyhýbá
účasti při soudním jednání.
Užití pořádkových opatření
vymezených v § 53 a 54 není v tomto směru
dostatečně účinné.
Navrhuje se proto zakotvit možnost
ve sporném řízení rozhodnout rozsudkem
pro zmeškání a v tomto směru navázat
na úpravu obsaženou v civilním soudním
řádu (zákon č.113/1895 ř.z.),
která dlouhodobou aplikací osvědčila
své opodstatnění a
umožňovala soudům až
do počátku roku 1951 rozhodnout rozsudkem pro zmeškání.
Na rozdíl od této úpravy,
která v českých zemích umožňovala
rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jak v případě,
kdy se nedostavil k prvnímu jednání řádně
obeslaný žalovaný, tak i tehdy, zmeškal-li
první jednání žalobce, je navrhována
úprava obdobná úpravě uherského
práva, jež platila na Slovensku a která připouští
vydání rozsudku pro zmeškání
jen v případě, kdy první jednání
zmešká žalovaný.
Vede k tomu ta skutečnost, že
připuštění rozsudku pro zmeškání
žalobce i žalovaného by vytvářelo
nerovné postavení účastníků.
Zmešká-li žalovaný jednání,
je mu z předem doručené žaloby znám
nejen předmět řízení, ale i
argumentace žalobce, i to, jaké důkazy nabízí
soudu k prokázání svých tvrzení.
Pokud by byl připuštěn rozsudek pro zmeškání
žalobce, zmeškala by strana, která stanovisko
žalovaného předem nezná a neměla
možnost reagovat na tvrzení, které žalovaný
teprve při jednání přednese.
I za předpokladu, že se řádně
obeslaný žalovaný k prvnímu jednání
nedostaví a žalobce navrhne soudu, aby rozhodl rozsudkem
pro zmeškání, nemusí soud tomuto návrhu
vyhovět. Bude tomu tak
tehdy, jestliže žalobou požadovaný
nárok nebude v souladu s hmotným právem (např.zanikl
prekluzí) nebo pokud by žalobce při jednání
přednesl nová tvrzení, činil další
návrhy na dokazování, rozšířil
žalobu a měnil její důvod tak, že
nelze učinit závěr o důvodnosti jím
uplatněného nároku.
Bude-li na straně žalované
několik žalovaných, je třeba s ohledem
na charakter rozsudku pro zmeškání vázat
možnost jeho vydání jen na takovou situaci,
kdy se k jednání nedostaví žádný
ze žalovaných.
Vymezuje se rozsah sporné agendy,
v níž lze rozsudkem pro zmeškání
rozhodnout. Je třeba jejich vydání vyloučit
tam, kde rozsudek má charakter konstitutivního rozhodnutí.
Poněvadž zákon nerozlišuje mezi rozhodnutími
deklaratorními a konstitutivními,
je okruh věcí, vyloučených
z možnosti rozhodnout v nich rozsudkem pro zmeškání
vymezen tak, jak je navrženo v § 153b odst.3.
Pokud jednání, při
němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání,
zmeškal žalovaný z omluvitelných důvodů,
není jistě na místě, aby zrušení
tohoto rozhodnutí mohl docílit pouze odvoláním
proti rozsudku pro zmeškání. Je proto navrhována
úprava, obdobná dříve platné
možnosti, kdy mohl odvolací soud , zmeškal-li
účastník z omluvitelných důvodů
jednání u odvolacího soudu, při němž
byl vynesen rozsudek, usnesením vynesený rozsudek
zrušit.
Zakotvení § 153a a 153b ve spojení
s nižšími nároky na
písemné vyhotovení
těchto rozhodnutí, vyplývající
z navržené úpravy § 157 odst.4, by mohlo
soudům významně napomoci k zefektivnění
činnosti a tím i ke zrychlení soudního
řízení.
K bodu 19:
I na písemné vyhotovení
rozsudků na základě uznání
nebo na základě zmeškání je nutno
vztáhnout zásadně požadavek § 157,
aby takové rozsudky byly odůvodněny, a to
již proto, že i proti nim bude přípustné
odvolání a bez odůvodnění by
byly tyto rozsudky
nepřezkoumatelné odvolacím
soudem (§ 221 odst.l písm.c)). Pro odůvodnění
písemných vyhotovení těchto rozsudků
však není použitelný § 157 odst.2
a 3. Proto pro odůvodnění těchto
rozsudků je třeba stanovit
jiná kriteria a navrhuje se, aby v těchto případech
bylo z odůvodnění písemného
vyhotovení rozsudku patrno,co bylo předmětem
řízení a jaké důvody vedly
soud k vydání rozsudku pro uznání
nebo rozsudku pro zmeškání.
K bodu 20:
Podle platné právní
úpravy § 172 odst.l předseda senátu
může i bez výslovné žádosti
navrhovatele a bez slyšení odpůrce vydat
platební rozkaz, je-li v návrhu
na zahájení řízení uplatněno
právo na zaplacení peněžité částky
nepřesahující 20 000 Kčs, ve věcech
obchodních nepřevyšující 100
000 Kčs, nebo právo na zaplacení peněžité
částky, která se opírá o výpis
z knih
tuzemského peněžního
ústavu, vyplývá-li uplatněné
právo ze
skutečností uvedených
navrhovatelem.
Nadále není důvod k
tomu, aby zákon setrvával na uvedených omezeních,
a to navíc rozdílně v obchodních a
ostatních občanskoprávních věcech.
Rozšíření možnosti vydat platební
rozkaz přispěje ke zjednodušení a urychlení
soudního řízení, neboť se rozšíří
okruh věcí, v nichž bude moci soud rozhodnout
bez
jednání, budou-li k takovému
postupu dány ostatní zákonné podmínky.
Podáním odporu proti platebnímu
rozkazu docílí odpůrce toho, že ve věci
bude nařízeno jednání, takže
navržená úprava není v rozporu s mezinárodními
závazky (čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních
svobod ve znění protokolů č.3,5
a 8 - č.209/1992 Sb.), ani s Listinou
základních práv a svobod (čl.38 odst.2).
K bodu 21:
Platná právní úprava
znemožňuje řešit situaci, kdy dojde k
takovým změnám u podnikatele, které
by měly zakládat změnu příslušnosti
soudu povolaného k vedení obchodního rejstříku.
Aby se předešlo situacím,
kdy podnikatel bude svou podnikatelskou činnost provozovat
v územním obvodu, v jehož
obchodním rejstříku
vůbec není zapsán, navrhuje se přijetí
uvedené úpravy § 20Od.
K bodu 23:
Platná právní úprava
v ustanovení § 207 odst.2 umožňuje tomu,
kdo podal odvolání, aby, pokud o něm dosud
nebylo
rozhodnuto, je vzal zpět. Neobsahuje
však řešení, jak má soud v takovém
případě postupovat.
Užití § 211 a § 96
není jednoznačné a vzbuzuje pochybnosti o
tom, v jakém rozsahu je soud povinen na svůj postup
ustanovení
§ 96 aplikovat. Proto se navrhuje jednoznačně
stanovit, že
v případě zpětvzetí
odvolání odvolací soud odvolací řízení
zastaví.
K bodu 24:
Návrh umožňuje, aby o
odvoláních proti rozsudkům pro uznání
a pro zmeškání rozhodoval odvolací soud
bez nařízení odvolacího jednání.
Za stavu, kdy kasační rozhodnutí odvolacího
soudu lze vydat vždy bez nařízení odvolacího
jednání za podmínek § 221 odst.l, bude
pravidlem, že v případech, kdy nebude důvod
ke zrušení rozsudku soudu prvého stupně,
bude se o odvoláních,
zejména u rozsudků pro zmeškání,
rozhodovat v odvolacím jednání.
Bude to přicházet zejména
tam, kdy budou zpochybňovány pojmové znaky
§ 153a a § 153b, jejichž naplnění
je předpokladem pro vydání takového
rozsudku.
K bodu 26:
Podle platné úpravy §
221 odst.l písm.a) odvolací soud zruší
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
byl rozsudek vydán na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu.
Navržená změna ustanovení
§ 120 vyžaduje i změnu ustanovení §
221 odst.l písm.a) platné úpravy, neboť
důvodem zrušení rozsudku soudu prvního
stupně nemůže být nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci,
ale jen takový stav dokazování, kdy potřeba
provést další důkazy ke zjištění
skutkového stavu vyplývá z navrhované
novelizace znění § 120, popřípadě
z ustanovení § 205 odst.2.
Navrhovaná úprava odpovídá
zásadě plné apelace ovládající
odvolací řízení,
která účastníkům umožňuje
uvést v odvolání nové
skutečnosti a nabídnout i
nové důkazy.
Podle § 221 odst.l písm.b) platné
úpravy odvolací soud zruší rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže jsou tu takové
vady, že řízení nemělo pro nedostatek
podmínek řízení proběhnout,
nebo že rozhodoval vyloučený soudce anebo že
soud nebyl správně
obsazen. Podle § 221 odst.2 zruší-li
odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení
nebo zastaví
řízení, popřípadě
postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci
věc náleží.
Navrhovaná úprava navazuje
i na nově navrhované řešení věcné
příslušnosti soudu a obsahuje řešení
následků jejího nedostatku.
Skutečnost, že ve věci
rozhodoval věcně nepříslušný
soud (i tzv. kauzálně věcně nepříslušný
soud), navrhovaná úprava považuje za takovou
vadu, která bude bez dalšího důvodem
ke zrušení rozhodnutí soudu prvního
stupně odvolacím soudem. Dále je pamatováno
na úpravu, jak odvolací soud naloží
s věcí poté,
co z důvodu nedostatku věcné
příslušnosti zrušil rozhodnutí
soudu prvního stupně.
K bodu 29:
Podle platné právní
úpravy se vydražitel, nabude-li usnesení o
udělení příklepu právní
moci, stává vlastníkem věci ke dni
příklepu (§ 336i). Současně však
§ 336e odst. 1 stanoví, že nezaplatí-li
vydražitel včas nejvyšší podání,
nařídí soud opětovnou dražbu
nemovitosti. Pokud jde o lhůtu k zaplacení
nejvyššího podání,
počíná podle § 336d odst.3 běžet
právní mocí
příklepu a může
být určena až o 2 měsíce delší.
Tím by však
postup podle § 336e odst.l následoval
až po té, kdy by vydražitel
byl již vlastníkem věci
a nařízení opětovné dražby
by již nebylo výkonem rozhodnutí proti témuž
povinnému.
Navrhuje se proto odstranit rozpor stávající
právní úpravy a stanovit, že vydražitel
se stane vlastníkem věci za splnění
dvou podmínek - právní
mocí usnesení o udělení příklepu
a zaplacením nejvyššího podání.
K čl. II:
Tento článek je přechodným
ustanovením, které má zajistit, aby úprava
obsažená v tomto návrhu zákona se vztahovala
i na řízení zahájená před
jeho účinností.
K čl.III:
S ohledem na rozsáhlost navrhovaných
změn se navrhuje zmocnění pro předsedu
Poslanecké sněmovny Parlamentu, aby ve Sbírce
zákonů České republiky vyhlásil
úplné znění občanského
soudního řádu, jak vyplývá
z pozdějších zákonů.
K čl.IV:
Navrhovaná úprava je naléhavou
a vyžaduje, aby nabyla účinnosti v co nejkratším
termínu. Avšak s ohledem na to, že představuje
rozsáhlý věcný zásah do občanského
soudního řízení, který bude
mít nejen závažné důsledky pro
činnosti soudů, ale zejména i pro účastníky
soudního řízení, je potřebné
ponechat pro nabytí účinnosti zákona
časový prostor alespoň jednoho měsíce
od jeho platnosti.
Návrh novelizace občanského
soudního řádu si při své realizaci
nevyžádá žádné prostředky
ze státního rozpočtu ani
další potřebu pracovních
sil. Realizace změny ustanovení § 53 by
naopak mohla být přínosem
pro státní rozpočet, konkrétní
výši však s ohledem na to, že aplikace ustanovení
je závislá na
nezávislém soudním
rozhodnutí, nelze odhadnout.