Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

(1) Předmětem kulturní hodnoty podle tohoto zákona je přírodnina nebo lidský výtvor, významný pro historii, literaturu, umění nebo vědu, který je uveden v seznamu v příloze 1 tohoto zákona (dále jen "chráněný předmět").

(2) Tento zákon se nevztahuje na kulturní památky [Zákon ČNR č.20/l987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona ČNR č.425/1990 Sb. a zákona ČNR č. 242/1992 Sb.], sbírkové

předměty [Zákon č.54/1959 Sb., o muzeích a galeriích.], na archiválie [Zákon ČNR č.97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění zákona ČNR č.343/1992 Sb.] a na předměty, které jsou originály děl výtvarných umění žijících autorů.

(1) Chráněné předměty lze vyvážet z území České republiky pouze doložené osvědčením, že nevykazují znaky kulturní památkyl^/ (dále jen "osvědčení").

(2) Osvědčení vydávají na základě žádosti muzea, galerie a organizace památkové péče (dále jen "odborná organizace") pověřené ministerstvem kultury České republiky (dále jen "ministerstvo"). Jejich seznam a obory, v nichž působí, uveřejní ministerstvo ve Sbírce zákonů [§ 4 odst.1 písm.b) zákona ČNR č.545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky.].

Chráněné předměty nabízené k prodeji při provozování živnosti [§ 2 a příloha č. 3 ­ obor obchod se starožitnostmi a obor zastavárny ­ zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikáni (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.] musí být opatřeny osvědčením před jejich prodejem. Při prodeji těchto chráněných předmětů musí být kupujícímu spolu s chráněným předmětem předáno osvědčení ve třech vyhotoveních.

(1) Žádost o vydání osvědčení předkládají fyzické a právnické osoby, které chráněný předmět hodlají vyvézt nebo které chráněný předmět při provozování živnosti^5/ nabízejí k prodeji (dále jen "žadatel") odborné organizaci na předepsaném formuláři ve čtyřech vyhotoveních. Formulář žádosti o vydání osvědčení (dále jen "formulář") je uveden v příloze č. 2 tohoto zákona.

(2) Žadatel je povinen poskytnout odborné organizaci, popřípadě ministerstvu, potřebnou součinnost, zejména v případě potřeby umožnit ohledání chráněného předmětu.

(1) Lhůta pro vydání osvědčení je jeden měsíc od doručení žádosti odborné organizaci.

(2) Pokud odborná organizace zjistí, že chráněný předmět by mohl být prohlášen za kulturní památku [§ 2 zákona ČNR č.20/1987 Sb.] , osvědčení nevydá a žádost ve lhůtě stanovené v odstavci 1 postoupí ministerstvu. O svém postupu informuje žadatele.

(3) Ministerstvo ve lhůtě čtyř měsíců od doručení žádosti odborné

organizaci buď chráněný předmět prohlásí za kulturní památku^6/ nebo vydá žadateli osvědčení.

(1) Osvědčení se vydává ve třech vyhotoveních potvrzením příslušné části formuláře . Osvědčení platí po dobu deseti let ode dne jeho vydání.

(2) Náklady spojené s vydáním osvědčení nese odborná organizace nebo ministerstvo, které osvědčení vydaly.

Fyzická nebo právnická osoba, která hodlá vyvézt chráněný předmět, předloží jedno vyhotovení osvědčení celnímu úřadu při propuštění chráněného předmětu do režimu vývozu nebo do režimu pasívního zušlechťovacího styku, jedno vyhotovení osvědčení si ponechá a jedno vyhotovení osvědčení doprovází chráněný předmět.

(1) Ministerstvo uloží pokutu až do výše 500.000 Kč

a) právnické osobě, která vyváží nebo vyveze chráněný předmět bez osvědčení, nebo

b) fyzické osobě, která při provozování živnosti^5/vyváží nebo vyveze chráněný předmět, nebo

c) fyzické nebo právnické osobě, která při provozováníživnosti^5/nabídne chráněný předmět k prodeji, aniž jeopatřen osvědčením.

(2) Při ukládání pokut se přihlíží zejména k závažnosti a následkům protiprávního jednání.

(3) Pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy se ministerstvo o nesplnění povinnosti podle §2 a §3 dozvědělo, nejpozději však do tří let ode dne, kdy k nesplnění této povinnosti došlo.

(4) Pokuta je splatná do třiceti dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla pokuta uložena.

(5) Výnos pokut je příjmem státního rozpočtu.

(1) Okresní úřad uloží pokutu až do výše 15.000 Kč fyzické osobě, která se dopustí přestupku tím, že vyváží nebo vyveze chráněný předmět bez osvědčení. Toto ustanovení se nevztahuje na fyzické osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.

(2) Pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak, vztahují se na přestupky a na řízení o nich obecné předpisy [Zákon ČNR č.200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění č.124/1993 Sb.).].

(1) Osvědčení podle tohoto zákona nenahrazuje povolení k vývozu podle zvláštních předpisů [Např. zákon ČNR č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, veznění zákonného opatření předsednictva ČNR č. 347/1992 Sb., devizový zákon č. 528/1990 Sb. ve znění zákona č. 228/1992 Sb.(úplné znění č. 457/1992 Sb.), vyhláška federálního ministerstva zahraničního obchodu č.560/1991 Sb., o podmínkách vydávání úředního povolení k dovozu a vývozu zboží a služeb, ve znění vyhlášky č. 130/1993 Sb.].

(2) S výjimkou § 8 a § 9 se na postup podle tohoto zákona nevztahují obecné předpisy o správním řízení [Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).].

Vyhláška federálního ministerstva zahraničního obchodu č.41/1985 Sb., o neobchodních vývozech a dovozech věcí, ve znění vyhlášek č. 179/1988 Sb., č.118/1989 Sb., č. 4/1990 Sb., č.52/1990 Sb., č. 225/1990 Sb., č. 423/1990 Sb., č.534/1990 Sb. a č.398/1991 Sb. se mění takto:

V příloze 2 se položka "1. starožitnosti" vypouští.

Zrušuje se vyhláška ministerstva školství a kultury č. 239/1959 Ú.l., o vývozu kulturních památek a předmětů muzeiní hodnoty.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1994.

žádost byla přijata dne
odbornou organizací

Odborná organizace osvědčuje podle zákona č.   /1993 Sb., že shora uvedený předmět nevykazuje znaky kulturní památky a lze jej vyvézt z území České republiky

Toto osvědčení platí po dobu deseti let ode dne vydání.

Obecná část

Otevření hranic, privatizace obchodní sítě a restituce movitého majetku vytvořily zcela nové podmínky v oblasti obchodu s předměty kulturní hodnoty. Rozdíl mezi hodnotou české měny ve vztahu k měnám západních zemí vytvořily z České republiky velmi vhodný nákupní prostor a tak jsme svědky hromadného jednosměrného toku předmětů, které vytváří kulturní a historické povědomí národa, za hranice našeho státu.

Legislativa, vytvářená koncem padesátých let, samozřejmě již nemůže reflektovat současnou situaci. Její základ je dán vyhláškou ministerstva školství a kultury č. 239/1959 Ú.l., o vývozu kulturních památek a předmětů muzejní hodnoty, která stanoví povinnost vlastníka požádat o povolení k vývozu po předchozím vyjádření odborných institucí orgán státní správy, tj. ministerstvo kultury nebo krajský národní výbor. Novelizací zákona č.54/1959 Sb., o muzeích a galeriích, byla působnost k vydávání povolení k vývozu zúžena pouze na ministerstvo kultury, což při mnohonásobném rozšíření obchodu již není možné realizovat.

Druhým dokumentem je Úmluva o opatřeních k zákazu zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků - UNESCO, kterou Československá republika ratifikovala v roce 1977, ministerstvo zahraničních věcí publikovalo ve Sbírce zákonů jako svou vyhlášku č. 15/1980 Sb. a ke které se přihlásila i Česká republika v březnu t.r. Tato Úmluva se ale pohybuje v podstatě pouze v rovině všeobecných zásad.

Proto ministerstvo kultury ČR přistoupilo k formulaci nového zákona, kterým se stanoví podmínky pro vývoz předmětů kulturní hodnoty. V tomto návrhu se zavádí nový pojem - předmět kulturní hodnoty, jako pojem širšího významu, než předmět muzejní hodnoty, který zná vyhláška č. 239/1959 Ú.l. nebo běžně užívaný termín starožitnosti. Vzorem pro navrhovaný zákon bylo nařízení Rady Evropského společenství č. 3911/92 z 9.prosince 1992 o vývozu předmětů kulturní hodnoty. Stanoví povinnost vydávání pasportů pro vývoz takových předmětů, které přesáhnou limit kvalitativních ukazatelů stáří a tržní ceny, stanovené pro jednotlivé druhy předmětů. Tímto předpisem se řídí již např. Velká Británie, Francie, Nizozemí a přizpůsobit se budou muset i státy se striktními omezeními vývozu jako Itálie nebo Španělsko. Návrh jednoznačně vychází z uvedeného nařízení a z hlediska celkové koncepce je s ním v souladu. Určitá odchylka se projevuje ve stanovení okruhu předmětů, kterých se úprava týká. Předložený návrh je poněkud širší a obsáhlejší než nařízení Rady Evropského společenství, což je dáno zejména tím, že převážná většina předmětů uváděných v uvedeném nařízení je v České republice chráněna jako kulturní památky a z této ochrany vyplývá rovněž režim jejich vývozu. Další drobné rozdíly jsou dány zejména nutností respektovat specifika vnitrostátního trhu s předměty kulturní hodnoty, který se v určitých věcných okruzích zatím nevyvinul a celkově jej lze považovat za nevyrovnaný a rozkolísaný. Z tohoto důvodu u předmětů, kde jsou určujícími kriterii doba vzniku a cena, je cenová hladina nižší oproti uvedenému nařízení, neboť v této etapě nelze uplatnit prostý přepočet ECU na českou korunu. Tam, kde je kvalitativním kriteriem pouze doba vzniku, odpovídá předložený návrh intenzitě sběratelského zájmu.

Osvědčení pro vývoz budou vydávána sítí vybraných muzeí, galerií a odborných organizací památkové péče. Jejich seznam uveřejní ministerstvo kultury ve Sbírce zákonů současně se zněním zákona tak, aby nová norma mohla plně začít fungovat ode dne nabytí své účinnosti.

Vyhodnocení dopadů na státní rozpočet

Odborné posuzování a vydávání osvědčení nebude činit další nároky na státní rozpočet. Administrativa vydávání osvědčení včetně případných dalších odborných posudků by měla být zvládnuta v mezích současných podmínek v rámci vybraných muzeí, galerií a odborných ústavů památkové péče. Případné výkupy předmětů kulturní hodnoty pro sbírky státních muzeí, jímž nebude vydáno osvědčení pro vývoz, budou řešeny jako doposud s ohledem na možnosti státního rozpočtu v příslušném rozsahu.

Zvláštní část

K § l

Zákon vymezuje pojem "předmět kulturní hodnoty". Ochrana se s ohledem na svou podstatu týká především věcí movitých, ale nevylučuje ani případnou ochranu věcí nemovitých. S ohledem na nutnost zpřesnění definice předmětu kulturní hodnoty je součástí zákona příloha, která specifikuje jednotlivé předměty a je konstruována tak, aby bylo docíleno rovnováhy mezi potřebami uměleckohistorické praxe a požadavkem na právní jistotu občana.

Věci chráněné jako kulturní památky, nebo podřízené režimu zákona č. 54/1959 Sb., o muzeích a galeriích, a dále archiválie ve smyslu zákona č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění pozdějších předpisů, jsou z režimu navrhovaného zákona vyloučeny s ohledem na zvláštní právní úpravu. Z působnosti zákona jsou rovněž vyloučeny předměty, které jsou originály děl výtvarných umění žijících autorů. Jejich podřazení navrhované právní úpravě by znamenalo nepřiměřené a neodůvodněné zásahy do práv žijících autorů.

K § 2

Zákon podmiňuje vývoz chráněných předmětů doložitelnou existencí osvědčení, že tyto předměty nevykazují znaky kulturní památky, přičemž tyto znaky jsou stanoveny zvláštním předpisem. Tato podmínka dopadá na všechny vývozce chráněného předmětu bez ohledu na to, zda jde o vývoz chráněných předmětů, ke kterému dochází v rámci podnikatelské činnosti nebo mimo ni. S ohledem na předpokládané důkazní obtíže a zásadní nenávratnost chráněného předmětu ze zahraničí se nerozlišuje mezi dočasným nebo trvalým vývozem. Rovněž není relevantní právní vztah vývozce k chráněnému předmětu. To znamená, že tento vztah nemusí být vztahem vlastnickým.

Okruh odborných organizací (muzeí, galerií a památkových organizací) je stanoven tak, aby byly vytvořeny podmínky pro pružné vydávání osvědčení. V naprosté většině půjde o instituce státní, neboť právě stát na sebe vzal povinnost chránit kulturní bohatství a bude k tomu vždy disponovat určitými finančními prostředky. Není přitom právně významné, zda jde o instituce ústřední či regionální. Návrh však nevylučuje, aby jako odborné zařízení působila i některá nestátní právnická osoba.

K § 3

Velká část chráněných předmětů je běžně nabízena k prodeji v obchodní síti, zejména ve starožitnictví, popř. zastavárnách. Zatížení kupujících subjektů povinností následně žádat o vydání osvědčení by nepochybně negativně ovlivnilo prodejnost jednotlivých předmětů a v řadě případů i vyloučilo možnost takový předmět prodat - zejména s ohledem na stanovený režim pro vydávání osvědčení. Rovněž nelze spravedlivě na kupujícím žádat, aby v okamžiku koupě nevěděl, zda mu předmět bude umožněno vyvézt či nikoliv. Zakotvuje se proto povinmnost opatřit tyto předměty osvědčením ještě před prodejem. Tato konstrukce zajišťuje, že kupující má jistotu volného vývozu předmětu a zároveň jsou mu vydány doklady k vývozu potřebné. Na druhé straně stát má možnost uplatnit zájem na ochraně určitých předmětů, aniž by tím omezoval vlastnická práva.

K § 4

Ke kvalifikovanému posouzení předmětů je nezbytné, aby odborné zařízení mělo k dispozici základní identifikační údaje, za které se považují zejména takové údaje, které vylučují záměnu předmětu. Rovněž je nutné, aby základní rozsah těchto údajů byl ve všech případech stejný. Zakotvuje se proto povinnost předkládat žádost na formuláři uvedeném v příloze č. 2.

K § 5

Lhůta pro vydání osvědčení byla stanovena s přihlédnutím k personálnímu vybavení a kapacitním možnostem odborných organizací. Lze ji považovat za přiměřenou i z hlediska žadatele jehož práva nejsou podstatným způsobem omezena.

V případě, že chráněný předmět vykazuje znaky kulturní památky, návrh umožňuje, aby byl předmět prohlášen za kulturní památku. Tím je dosaženo jednak dalšího nezávislého posouzení předmětu v řízení podle zákona o státní památkové opéči a v případě jeho prohlášení i změna právní kategorie předmětu a převedení do jiného přísnějšího povolovacího vývozního režimu. Proti této změně právní kategorie předmětu se lze bránit právními prostředky stanovenými zvláštními předpisy. Pokud se v řízení o prohlášení za kulturní památku neprokáže taková výjimečnost předmětu, aby byl zájem na jeho prohlášení, je stát povinen vydáním osvědčení jeho vývoz umožnit.

V případě nečinnosti ministerstva lze postupovat podle zákona č. 58/1969 Sb.

K § 6 a § 7

Stanoví se postup při vydání osvědčení a způsob nakládání s jeho jednotlivými vyhotoveními. Tento postup je v souladu s Úmluvou UNESCO o opatření k zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převod vlastnických kulturních statků z roku 1970 (vyhláška č.15/1980 Sb.).

K § 8

Výše sankce je právnickým a fyzickým osobám, které podnikají, stanovena s ohledem na předpokládaný majetkový efekt, kterého by dosáhly nedodržením zákona.

Stanoví se rovněž lhůty a další skutečnosti důležité pro uložení pokuty.

K § 9

Zakotvuje se nová skutková podstata přestupku a sankce za její naplnění. Stanovená výše pokuty vychází sice z obecné úpravy přestupkového zákona, ale vzhledem ke specifice předmětu úpravy a předpokládanému majetkovému efektu se přidržuje její horní hranice.

Předpokládá se, že sankce bude ukládat ten referát okresního úřadu, který vykonává státní správu na úseku památkové péče a je

k řešení takovéto problematiky odborně vybaven.

V ostatním se přestupky podřazují obecné úpravě.

K § 10

Vzhledem k vymezení pojmu předmětu kulturní hodnoty je pravděpodobné, že tyto předměty mohou podléhat při vývozu i jinému právnímu režimu než stanoví tento předpis. Překrývání vývozních režimů je patrné zejména u zákona o ochraně přírody a krajiny, který zakotvuje působnost ministerstva životního prostředí České republiky k vydávání povolení k vývozu některých přírodnin, např. paleontologických nálezů a chráněných živočichů, jejich vývojových stádií a preparátů.

Každý režim však sleduje odlišná hlediska pro vývoz a není proto možné je vyloučit. Z tohoto důvodu se režim podle tohoto zákona vymezuje souřadně vedle případných dalších režimů vývozu.

Vymezuje se rovněž vztah ke správnímu řádu. Osvědčení podle tohoto zákona není vývozním povolením, ale odborným stanoviskem,

které osvědčuje, že chráněný předmět nevykazuje znaky kulturní památky. Jeho vydávání není proto nutné podřizovat obecným předpisům o správním řízení.

K § 11

Uvedený předpis stanovil, že vývoz starožitností je zakázán, aniž však byl tento pojem v právním řádu jakkoliv vymezen. Pojem starožitnost je však užší než pojem předmět kulturní hodnoty a tudíž předměty, označované dnes jako starožitnosti, budou v naprosté většině podléhat režimu tohoto zákona. Docházelo by tak k souběhu obou vývozních režimů, přičemž kriteria posuzování možnosti vývozu by byla u obou v zásadě shodná.

Vzhledem k nutnosti odstranit uvedenou duplicitu a s přihlédnutím k tomu, že jde pouze o neobchodní vývozy, upravuje se předpis v tomto ustanovení uvedený tak, že nebude obsahovat zákaz vývozu starožitností.

K § 12

Jde o nezbytné zrušovací ustanovení, neboť režim stanovený tímto návrhem nahrazuje právní režim upravený uvedenou vyhláškou, která je navíc zastaralá a právně překonaná.

K § 13

Stanoví se přiměřená legisvakance, aby se veřejnost i odborné organizace mohly v dostatečném předstihu seznámit s touto právní úpravou a připravit se na její aplikaci.

V Praze dne 18. srpna 1993