kterým se předkládá Parlamentu České
republiky k vyslovení souhlasu návrh na přistoupení
České republiky k Vídeňské
úmluvě o občanskoprávní odpovědnosti
za jaderné, škody a k Společnému protokolu
týkajícímu se uplatnění Vídeňské
úmluvy a Pařížské úmluvy.
Obsah:
1. Předkládací zpráva pro Parlament
ČR
- Úvod
- Základní principy mezinárodních
úprav odpovědnosti za jaderné škody
- Základní mezinárodní úmluvy
o odpovědnosti za jaderné škody
- Stručný obsah Úmluv, k nimž se předpokládá
připojení ČR
- Hlavní vnitrostátní problémy
- Přínos přístupu ČR k Vídeňské
úmluvě a k Společnému protokolu
- Procedurální otázky
2. Tabulky 1A až 1D (stav podpisů, ratifikací
a přistoupení států k jednotlivým
úmluvám)
3. Tabulka 2 způsob úpravy odpovědnosti za
jaderné škody ve světě).
4. Český překlad textů Úmluv:
a) Vídeňské úmluvy o občanskoprávní
odpovědnosti za jaderné škody
b) Společného protokolu týkající
se uplatnění Vídeňské a Pařížské
úmluvy
c) Pařížské úmluvy o občanskoprávní
odpovědnosti v oblasti jaderné energie (včetně
zdůvodnění Bruselské dohody, doplňující
Pařížskou úmluvu).
Úvod
Návrh na přistoupení ČR k Vídeňské
úmluvě o občanskoprávní odpovědnosti
za jaderné škody a k Společnému protokolu
týkajícímu se uplatnění Vídeňské
úmluvy a Pařížské úmluvy
byl projednán na zasedání vlády 22.
a 24. září 1993. Vláda vydala usnesení
č. 534, kterým doporučuje k uvedeným
mezinárodním dohodám přistoupit, neboť
soudí, že přístup České
republiky je nezbytný pro zvýšení důvěry
mezinárodní veřejnosti k České
republice, jako státu s rozvinutým využíváním
jaderné energie pro mírové účely.
Existence jaderné energetiky přináší
určitá potenciální rizika vzniku jaderných
nehod, které mohou mít za následek značné
škody na životech a zdraví lidí, na majetku
či životním prostředí. Rizika
představovaná civilním využíváním
jaderné energie lze zařadit do kategorie rizik,
spojených se vznikem havarijních událostí
s velmi nízkou frekvencí, ale s potenciálně
vysokými škodami a tedy i náklady na jejich
krytí.
Vzhledem k charakteru rizik využívaní jaderné
energie a ke specifičnosti i rozsahu potenciálních
jaderných škod, by běžné zákony
neumožnily tyto specifické problémy zvládnout
tak, aby došlo k potřebnému vyvážení
zájmů poškozených, provozovatelů
jaderných zařízení i dodavatelů
zařízení a služeb. Proto vznikla potřeba
zvláštní právní úpravy
odpovědnosti za jaderné škody a zavedení
zvláštního režimu odchylného od
běžných zákonů, který
musí zajistit odpovídající a rychlou
náhradu škod poškozeným, stanovit na koho,
v jaké míře a za jakých podmínek
připadá jednoznačná odpovědnost
za škody a určit pravidla odškodnění,
včetně možnosti doplňkového odškodnění
prostřednictvím státních prostředků.
Z těchto důvodů vznikly i smluvní
úpravy odpovědnosti za jaderné škody
v mezinárodním měřítku. Cílem
dále uvedených mezinárodních Úmluv
je zejména:
- vytvoření mezinárodního systému
odpovědnosti za jaderné škody a podpora snahám
o sladění jaderné legislativy z této
oblasti v jednotlivých státech na základě
stejných principů,
- vytvoření takového systému, který
by odpovídajícím způsobem poskytoval
ochranu veřejnosti a zvyšoval její jistoty
zajištěním rychlého a účinného
odškodnění, přitom však neuvaloval
na jaderný průmysl nereálné povinnosti,
bránící jeho rozvoji.
Výsledkem snahy o právní usměrnění
v mezinárodním měřítku jsou
následující principy, které jsou v
zásadě společné všem mezinárodním,
dále zmíněným úpravám,
a zároveň právním úpravám
odpovědnosti za jaderné škody ve státech,
které již mají zavedenou příslušnou
legislativu:
- zásada "objektivní" absolutní
odpovědnosti provozovatele, podle níž je
provozovatel jaderného zařízení přímo
ze zákona odpovědný za jadernou škodu
bez toho, že by byla vyžadována přítomnost
jakékoliv formy zavinění. Tato presumpce
odpovědnosti byla v Západní Evropě
již dříve obvyklá pro toho, kdo provozuje
nebezpečné činnosti. S ohledem na zvláštní
rizika využívání jediné energie
byla presumpce odpovědnosti přijata i pro tuto činnost.
Odpovědnost tedy vyplývá z rizika vykonávané
činnosti a ne z opomenutí nebo chyby,
- zásada výlučné odpovědnosti
provozovatele, tedy soustředěni veškeré
odpovědnosti za jadernou škodu výlučně
na jediný subjekt. Přijetí tohoto principu
bylo motivováno praktickými potřebami - zjednodušuje
případný komplikovaný proces zjišťování
subjektu odpovědného za škodu a umožňuje
rychlejší plnění nároků
poškozených. Soustředění veškeré
odpovědnosti na provozovatele zajistí schopnost
plného využití kapacity pojišťovacího
trhu bez nutnosti snižovat pojistné limity provozovatele
vyčleněním částek pro další
subjekty podílející se na výstavbě
a provozu (projektanti, stavebníci, výrobci, dodavatelé).
Bez soustředění odpovědnosti, vylučující
regresní náhrady ze strany provozovatele vůči
dodavatelům, by se dodavatel musel rovněž pojišťovat
proti témuž riziku, které již kryje pojištění
provozovatele, aniž by to však znamenalo další
výhody pro eventuální postižené,
- povinnost provozovatele krýt odpovědnost do
stanovené výše pojištěním
nebo jinjrm finančním zajištěním.
(Tento princip podporuje předchozí princip výlučnosti),
- časové a finanční omezení
odpovědnosti provozovatele, tj. stanovení finančních
limitů pro krytí jaderných škod a promlčecích
dob pro uplatňování nároků
ze strany poškozených. Neomezená odpovědnost
provozovatele by odrazovala od provozování jaderných
zařízení, což by v důsledcích
mohlo poškozovat zájmy státu. Nadměrná
odpovědnost by provozovatele mohla i zruinovat, aniž
by to nějak podstatně zvýšilo náhradu
vzniklých škod.
Doplněním a rozvedením těchto principů
jsou některé další běžně
uplatňované zásady. K nim patří
zejména uplatnění liberačních
důvodů pro zproštění absolutní
odpovědnosti provozovatele (při zvláštních
okolnostech - válka, ozbrojený konflikt, případně
vážné katastrofické přírodní
pohromy výjimečného charakteru a v případě
náhrady škod prokazatelně zaviněných
úmyslným jednáním poškozených
osob) a právo regresního postihu jiných subjektů
provozovatelem ve vyhrazených případech (pouze
při prokázaném úmyslném zavinění
a v případě, že je to stanoveno smluvně).
Zásadou je také to, že musí existovat
příčinná souvislost mezi jadernou
nehodou a jadernou škodou.
Zcela běžná u většiny států,
které mají zpracovány právní
úpravy odpovědnosti za jaderné škody,
je účast státu na garantování
této odpovědnosti. I když existují,
při zachování výše zmíněných
principů, různé přístupy, garance
státu je zpravidla přebírána za krytí
škod nad hranici krytou pojištěným nebo
jinak finančně zajištěným provozovatelem
nebo ve specifických případech (nesolventnost
provozovatele či pojišťovatele, slabý
pojistný trh neumožňující pojištění
ani ve výši minima požadovaného mezinárodními
úmluvami, krytí "pozdních škod"
po limitované době pro uplatnění nároků,
jaderné nehody způsobené válkou či
živelnými událostmi nebývalých
rozměrů, nemožnost nalézt původce
nehody a škody, nemožnost získat odškodnění
od provozovatelů mimo území státu).
V mezinárodním měřítku je problematika
občanskoprávní odpovědnosti za jaderné
škody upravena:
1) Vídeňskou úmluvou o občanskoprávní
odpovědnosti za jaderné škody, dále
jen "Vídeňská úmluva", (uzavřena
21. 5. 1963 v rámci Mezinárodní agentury
pro atomovou energii [MAAE]; v platnost vstoupila 12. 11. 1977;
členství v ní je otevřeno pro všechny
členské státy OSN; v současné
době je smluvní stranou této úmluvy
19 států, viz tabulka lA).
2) Pařížskou úmluvou o občanskoprávní
odpovědnosti v oblasti jaderné energie, dále
jen "Pařížská úmluva"
(z 29. 7. 1960, vstoupila v platnost 1.4.1968), a dodatkovou,
tzv. Bruselskou úmluvou (z 31. 1. 1963, v platnost vstoupila
4. 12. 1974), upravenými dodatkovými protokoly z
28. 1. 1964 a ló. 11. 1982. Úmluvy jsou omezeny
fakticky na členské státy Agentury pro atomovou
energii OECD (NEA/OECD) (v současné době
je smluvní stranou Pařížské úmluvy
14 států, Bruselské úmluvy 11 států,
údaje o členství k nim viz tabulky 1C a 1D).
3) Společným protokolem týkajícím
se uplatnění Vídeňské úmluvy
a Pařížské úmluvy, podepsaným
21. září 1988, který rozšiřuje
aplikaci obou úmluv pro vzájemné krytí
škod na účastníky jedné nebo
druhé úmluvy a tohoto protokolu (v platnost vstoupil
27. 4. 1992, do současné doby ho ratifikovalo nebo
k němu přistoupilo 11 států; přehled
viz tabulka 1B).
Podle čl. 21 Pařížské úmluvy
je teoreticky možné, aby k ní mohl přistoupit
i nečlenský stát NEA/OECD, pokud s tím
projeví souhlas všechny smluvní strany. Faktický
stav je takový, že za současné situace
je možnost přistoupení nečlenských
států nerealistická z věcných
i časových důvodů. I když po
právní stránce je Pařížská
úmluva dokonalejší než Vídeňská,
jsou obě pokládány v celém světě
za ekvivalentní právní instrumenty pro krytí
odpovědnosti za jaderné škody.
Dle Vídeňské úmluvy je omezena minimální
odpovědnost provozovatele do výše 5 mil. US
dolarů za každou jadernou nehodu, při ceně
trojské unce zlata 35 USD v roce 1963, což při
současné světové ceně zlata
představuje asi 50 miliónů USD. Uvedená
částka představuje minimální
částku, vlastní výše náhrad
může být limitována do vyšší
částky nebo být neomezená, podle legislativy
příslušného státu smluvní
strany Vídeňské úmluvy.
Přístupem ke Společnému protokolu
se země Vídeňské úmluvy zapojují
i do systému Pařížské úmluvy.
V původním znění Pařížské
úmluvy je zakotveno krytí v rozpětí
5 - 15 miliónů SDR (zvláštní
práva čerpání MMF, částka
15 mil. SDR odpovídá přibližně
20 mil. USD). Je možno konstatovat, že převážná
většina států - účastníků
Pařížské dohody má na základě
dodatků Pařížské úmluvy
nebo podle své vnitřní legislativy krytí
vyšší, než odpovídá této
sumě.
Přistoupením ke Společnému protokolu
mohou poškození ve státech, které ratifikovaly
jednu nebo druhou Úmluvu, obdržet náhradu za
škody způsobené jadernou nehodou jaderného
zařízení v jakémkoliv státě,
který se k Úmluvám připojil. K projednání
otázek náhrady škody jsou u obou úmluv
příslušné soudy té smluvní
strany, na jejímž území došlo k
jaderné události, která byla příčinou
vzniku škody.
V rámci MAAE již několik let pracuje Stálý
výbor pro odpovědnost za jaderné škody,
který se v současné době zabývá
zejména dvěma problémy mezinárodního
režimu odpovědnosti za jaderné škody:
- připravuje novelu Vídeňské úmluvy
tak, aby došlo k sblížení s režimem,
vymezeným systémem Pařížské
úmluvy;
- připravuje návrh "Úmluvy o kompenzacích
za jadernou škodu, doplňkové k Vídeňské
úmluvě a k Pařížské úmluvě"
s cílem rozšířit financování
odpovědnosti do více úrovní (provozovatel,
veřejné fondy státu provozovatele, mezinárodní
pool provozovatelů, solidární veřejný
fond tvořený příspěvky členských
zemí).
Stručný obsah Vídeňské a
Pařížské úmluvy a Společného
protokolu
Vídeňská úmluva
Úmluva používá pojmy, které jsou
uváděny i v dalších mezinárodních
smluvních dokumentech z oblasti jaderné energie,
jejichž smluvní stranou je ČR. Jejich význam
je vysvětlen v článku I. Zejména je
zde definována "jaderná škoda" a
další pojmy.
V článku II Vídeňské úmluvy
je mimo jiné upravena tzv. objektivní odpovědnost,
podle které je za škodu odpovědný výhradně
provozovatel jaderného zařízení, na
kterém vznikla jaderná nehoda.
Článek III Úmluvy se týká povinností
provozovatele jaderného zařízení vůči
přepravci jaderných materiálů.
Článek IV upravuje důvody pro zbavení
provozovatele odpovědnosti.
V článku V Úmluva zakotvila za každou
jadernou nehodu minimální výši kompenzace
5 miliónů US dolarů (při tehdejší
ceně zlata 35 US dolarů za trojskou unci, což
při současné světové ceně
zlata představuje sumu cca 50 miliónů US
dolarů), pod níž nesmějí smluvní
státy snížit odpovědnost provozovatelů
jaderných zařízení. Tato suma nezahrnuje
úroky z přiznaného odškodnění
ani náklady na soudní řízení.
Částky mohou být převedeny na národní
měnu.
Úmluva v článku VI upravuje promlčecí
lhůtu pro uplatnění nároku na úhradu
škody na 10 let a tato lhůta může být
upravena zákonodárstvím smluvního
státu. Kromě toho právo příslušného
soudu může stanovit promlčecí lhůtu
nejméně 3 roky od data, kdy se osoba, která
jadernou škodu utrpěla, dozví nebo se logicky
mohla dozvědět o škodě a o odpovědném
provozovateli.
Provozovatel musí být podle článku
VII pojištěn nebo jiným způsobem finančně
zabezpečen nebo kryt státními fondy, pro
případ jím způsobené jaderné
škody.
Otázka povahy, formy a výše kompenzace, jakož
i její distribuce bude řešena dle práva
příslušného soudu (článek
VIII).
V článku IX se hovoří o vazbě
na jiné předpisy, o systémech národního
pojištění atd. ve vazbě na náhrady
za jadernou škodu a článek X obsahuje ustanovení
o možnostech uplatnění postihu (regresu) ze
strany provozovatele vůči jiným osobám.
K projednání sporů jsou příslušné
soudy té smluvní strany, na jejímž území
došlo k jaderné nehodě. Pokud k jaderné
nehodě dojde mimo území smluvních
stran, nebo pokud místo jaderné nehody nelze s přesností
určit, budou příslušné soudy
státu sídla odpovědného provozovatele
(článek XI).
V článku XII se stanoví, na kterém
území je pravomocné konečné
rozhodnutí vydané příslušným
soudem.
Článek XIII se týká nediskriminačního
uplatňování Úmluvy a článek
XIV uplatňování jurisdikčních
imunit podle pravidel národního a mezinárodního
práva.
Články XV až XXIX se týkají méně
podstatných otázek a procedurálních
záležitostí (měna v níže
vypláceno odškodnění - čl. XV;
poskytování náhrad podle jiných úmluv
čl. XVI; vazby Úmluvy na jiné mezinárodní
úmluvy čl. XVII a XVIII; oznamovací povinnosti
vůči depozitáři - čl. XIX;
uplatňování úmluvy i po vypovězení
- čl. XX; procedurální otázky ratifikace,
vypovídání atd. - čl. XXI-XXIX).
Pařížská úmluva
Pařížská úmluva obsahuje podobné
principy a hlavní ustanovení jako Vídeňská
úmluva, liší se jejich formulace, ale jejich
výklad je podobný. Liší se rovněž
v hodnotě krytí, jak bylo uvedeno výše.
Pařížská úmluva byla doplněna
Bruselskou dohodou, která však platí pouze
pro účastníky Bruselské úmluvy.
Pro aplikaci Společného protokolu jsou použitelná
pouze ustanovení Pařížské úmluvy.
Společný protokol týkající
se uplatnění Vídeňské úmluvy
a Pařížské úmluvy
Tento Protokol propojuje aplikaci obou úmluv a rozšiřuje
tak geografický rozsah režimů pro odškodnění
obětí jaderné nehody. Před jeho existencí
poškození na území smluvní strany
jedné konvence zůstali bez ochrany, došlo-li
k nehodě na zařízení na území
smluvní strany druhé úmluvy a nebyla-li odpovědnost
případně řešena dvoustranně.
Podle čl. II tohoto Protokolu provozovatel jaderného
zařízení umístěného
na území účastníka Vídeňské
úmluvy bude zodpovědný v souladu s touto
úmluvou i za jadernou škodu jím způsobenou
na území účastníka jak Pařížské
úmluvy tak tohoto Protokolu. Naopak provozovatel jaderného
zařízení umístěného
na území účastníka Pařížské
úmluvy bude zodpovědný, v souladu s touto
úmluvou, za jadernou škodu jím způsobenou
na území účastníka jak Vídeňské
úmluvy, tak tohoto Protokolu.
Rozhodující je, že na jadernou nehodu bude
aplikována pouze jedna úmluva a použitelná
bude ta, jejímž účastníkem je
stát, na jehož území je umístěno
zařízení, v, němž nehoda vznikla.
Při aplikaci Protokolu se použijí vzájemně
články I až XIV Vídeňské
úmluvy pro smluvní strany tohoto Protokolu, které
jsou účastníky Pařížské
úmluvy, stejně, jako mezi účastníky
Vídeňské úmluvy; obdobně články
1 až 14 Pařížské úmluvy
se použijí ve vztahu na smluvní strany tohoto
Protokolu - účastníky Vídeňské
úmluvy - stejně, jako mezi účastníky
Pařížské úmluvy.
V této souvislosti je třeba uvést, že
krytí ČR jako účastníka Vídeňské
úmluvy a Společného protokolu ze strany účastníka
Pařížské dohody představuje minimální
částku do výše 15 miliónů
SDR (cca 20 mil. USD), respektive vyšší částku,
podle výše limitů, které byly v jednotlivých
účastnických zemích Pařížské
úmluvy právně zakotveny. Ty jsou ve většině
případů vyšší, než
uváděné minimum.
Hlavní vnitrostátní problémy
ČR není zatím smluvní stranou žádné
z uvedených mezinárodních úmluv. V
roce 1992 byl tehdejším FMZV připraven návrh
na přistoupení k Vídeňské úmluvě,
ale nebyl předložen vládě k posouzení.
Odpovědnost za jadernou škodu není dosud v
českém právním řádu
specificky upravena. Je třeba zatím vycházet
z ustanovení obecnější povahy, která
jsou obsažena zejména v občanském a
obchodním zákoníku. Neexistence absolutní
a výlučné odpovědnosti provozovatele
v ČR tak, jak je to běžné v jejich zemích,
ztěžuje situaci zahraničním dodavatelům
při dodávkách pro jaderná zařízení,
kteří vymáhají od vlády ČR
určité záruky nepřenositelnosti odpovědnosti
na dodavatele.
Vnitrostátní právní úprava
odpovědnosti za jaderné škody je v současné
době připravována v rámci prací
na návrhu Zákona o využívání
jaderné energie (atomový zákon).
V ní se navrhuje zakotvit všechny základní
principy, používané v mezinárodních
úpravách, a zařadit další potřebná
ustanovení. V souvislosti s řešením
všech problémů vnitrostátní úpravy
je významnou otázkou zabezpečení pojištění,
či jiné finanční záruky provozovatele,
okrývající jeho odpovědnost za náhradu
škod. V současné době však ještě
není vytvořen v ČR pojišťovací
trh, který by byl schopen zabezpečit potřebné
krytí provozovatele, i když je snaha vytvořit
podmínky pro vznik pojišťovacího sdružení
(poolu) podobným způsobem, jak je to běžné
v západních zemích. V souvislosti s přípravou
vnitrostátní legislativy jsou tyto složité
otázky zkoumány, za daných okolností
se nejvhodnějším řešením
jeví převzetí omezené záruky
za plnění odpovědnosti za jaderné
škody státem.
Proto vláda ve svém usnesení č. 534
z 24. 9. 1993 přijala krok, které umožňují
realizaci záruky odpovědnosti za jaderné
škody do období, kdy se stane ČR smluvní
stranu Vídeňské úmluvy a Společného
protokolu a do doby, než bude přijata vnitrostátní
legislativní úprava odpovědnosti za jaderné
škody, která přesněji vymezí
i povinnosti provozovatelů na straně jedné
a státu na straně druhé. Garance státu
jsou reprezentované příslušným
článkem v Zákonu o státním
rozpočtu na r. 1994 o zmocnění vlády
ČR k poskytnutí náhrad škod ze státního
rozpočtu.
Přínos přístupu ČR k Vídeňské
úmluvě a k Společnému protokolu:
- zapojení se do mezinárodního systému,
zaručujícího ochranu postižených
definovaným mechanismem odpovědnosti za škody,
- možnost podílet se na zdokonalení tohoto
odpovědnostního systému, který se
dynamicky dále rozvíjí,
- zvýšení důvěry v právní
pozici ČR ve vztahu na mezinárodní režim
odpovědnosti za jaderné škody a kredibility
jaderného programu ČR,
- odstranění stavu, kdy absence České
republiky ve skupině států zapojených
do mezinárodního systému odpovědnosti
za jaderné škody je pociťována v mezinárodním
společenství jako nedostatek. Přitom ze zemí
bývalého východního bloku se již
staly členy Vídeňské úmluvy
Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Litva, Slovinsko a Kuba, k Společnému
protokolu přistoupily Maďarsko, Polsko a Rumunsko.
Vídeňská úmluva není teritoriálně
omezena, přístup k ní mají všechny
státy OSN,
- vytvoření předpokladů k řešení
budoucích odpovědnostních vztahů se
sousedními státy. Přistoupení České
republiky k Vídeňské úmluvě
a Společnému protokolu bude u těchto, ale
i dalších zemí, demonstrovat důvěryhodnost
ČR a pozitivně ovlivní případné
reciproční řešení,
- přizpůsobení požadavkům západních
dodavatelů komponent a služeb pro jaderná zařízení
na soustředění odpovědnosti za jaderné
škody na provozovatele jaderných zařízení,
- vytvoření zvýšeného tlaku na
provozovatele jaderných zařízení dále
zlepšovat bezpečnost svých jaderných
zařízení a jejich provozu a zlepšovat
kontrolu dodávek pro tato zařízení.
K problematice států sousedících s
ČR lze doplnit, že Slovenská republika není
účastníkem Úmluv, ale rovněž
uvažuje o přistoupení k nim a připravuje
i vnitrostátní legislativu o odpovědnosti
za jaderné škody. Rakousko není účastníkem
Úmluv, protože však často deklaruje, že
se cítí být jadernými zařízeními
ohroženo, mělo by mít zájem se stát
členem Úmluv, jinak by po přistoupení
Česká republika nebyla povinna krýt z titulu
účastníka úmluv poškozené
občany Rakouska. Spolková republika Německo
je členem Pařížské úmluvy
a podepsala, ale neratifikovala Společný protokol
(stejně jako další státy Pařížské
úmluvy); SRN má však dokonalou vnitřní
právní úpravu a lze předpokládat,
že přistoupení ČR urychlí i přistoupení
SRN k Společnému protokolu, které se zde
ostatně vždy předpokládalo. Zatím
bylo přistoupení odkládáno zejména
s ohledem na to, že SRN očekávala rychlejší
revizi Vídeňské úmluvy a přijetí
i další úpravy, rozšiřující
a zvyšující částky pro krytí
odpovědnosti.
Vzhledem k aktivnímu zapojení ČR do mírového
využívání jaderné energie i vzhledem
ke geografické poloze České republiky je
její přístup k Vídeňské
úmluvě a Společnému protokolu nanejvýš
aktuální. Je třeba mít na zřeteli
nejen to, že provozovatel jaderného zařízení
v ČR může způsobit jadernou škodu,
ale že rovněž české území
může být postiženo jadernou nehodou na
území jiného smluvního státu.
Přistoupení ČR k Vídeňské
smlouvě a Společnému protokolu je v tedy
souladu se zahraničněpolitickými zájmy
České republiky.
Samotný přístup k Vídeňské
úmluvě a Společnému protokolu není
spojen s žádnými výdaji ze státního
rozpočtu. Pouze velmi málo pravděpodobný
vznik jaderné škody a následné řešení
náhrad postiženým, kteří prokáží,
že jim byla způsobena škoda, by mohl být
spojen s dopadem na státní rozpočet, pokud
dojde k přesahu nároků na krytí, zajišťované
provozovatelem.
Procedurální otázky
V souladu s čl. XIX, odst. 2 Vídeňské
úmluvy je smluvní strana povinna zaslat generálnímu
řediteli MAAE pro informaci a distribuci dalším
smluvním stranám kopie svých příslušných
zákonů a předpisů týkajících
se záležitostí, upravovaných touto Úmluvou.
Tato povinnost bude splněna tím, že se oznámí
MAEE, že vláda svým usnesením č.
534 z 24. 9. 1993 a v Zákonu o státním rozpočtu
na r. 1994 přijala příslušné
garance státu. Česká republika se stává
smluvní stranou Úmluv 3 měsíce po
uložení listin o přístupu.
Přistoupení k Vídeňské úmluvě
a k Společnému protokolu patří do
kategorie "prezidentské smlouvy", která
podle čl. 49 odst. 2 Ústavního zákona
ČNR č. 1/1993 Sb., Ústavy České
republiky, a rozhodnutí prezidenta č. 144/1993 Sb.
o sjednávání mezinárodních
smluv vyžaduje souhlas Parlamentu ČR a následné
předložení k ratifikaci prezidentu republiky.
Tabulky 1 |
A. VÍDEŇSKÁ ÚMLUVA (vstoupila v platnost
12. 11. 1977)
Argentina | 10. 10.66 | Ratifikace 25.4.67 | 12. 11.77 |
Bolívie | - | Přístup 10.4.68 | 12. 11.77 |
Brazílie | - | Přístup 26.3.93 | 26. 6.93 |
Kamerun | - | Přístup 6.3.64 | 12. 11.77 |
Chile | 18. 8.88 | Ratifikace 23.11.89 | 23. 2.90 |
Kolumbie | 21. 5. 63 | - | - |
Chorvatsko | - | Sukcese oznámena 29. 9. 92 | Účinné od 8.10.91 |
Kuba | 10. 12.64 | Ratifikace 25.10.65 | 12. 11.77 |
Egypt | 19. 8.65 | Ratifikace 5.11.65 | 12. 11.77 |
Maďarsko | - | Přístup 28.7.89 | 28. 10.89 |
Litva | - | Přístup 15.9.92 | 15. 12.92 |
Mexiko | - | Přístup 25.4. 89 | 25. 7.89 |
Maroko | 30. 11. 84 | - | - |
Niger | - | Přístup 24.7.79 | 24. 10.79 |
Peru | - | Přístup 26.8.80 | 26. 11.80 |
Filipíny | 21. 5.63 | Ratifikace 15.11.65 | 12. 11.77 |
Polsko | - | Přístup 23.1.90 | 23. 4.90 |
Rumunsko | - | Přístup 29.12.90 | 29. 3.93 |
Slovinsko | - | Sukcese oznámena 7. 7. 92 | Platnost od 25. 6. 91 |
Španělsko | 6. 9.63 | - | - |
Trinidad Tobago | - | Přístup 31. 1. 66 | 12. 11. 77 |
Spojené království | 11. 11. 64 | - | - |
Jugoslávie1) | 21. 5.63 | Ratifikace 12.8.77 | 12. 11.77 |
* s určitou rezervací
1) oznámení o pokračování
obdržena 28. 4. 1992
Argentina | 21. 9. 88 | - | - |
Belgie | 21. 9. 88 | - | - |
Kamerun | 7. 12.88 | ratifikace (V) 28. 10.91 | 27. 4.92 |
Chile | 21. 9. 88 | ratifikace (V) 23. 11.89 | 27. 4.92 |
Dánsko | 21. 9. 88 | ratifikace1) (P) 26. 5. 89 | 27. 4. 92 |
Egypt | 21. 9.88 | ratifikace (V) 10. 8.89 | 27. 4.92 |
Finsko | 21. 9. 88 | - (P) | - |
Francie | 21. 6. 89 | - (P) | - |
Německo | 21. 9. 88 | - (P) | - |
Řecko | 21. 9.88 | - (P) | - |
Maďarsko | 20. 9. 89 | přístup (V) 26. 3.90 | 27. 4.92 |
Itálie | 21. 9. 88 | ratifikace (P) 31. 7.91 | 27. 4.92 |
Maroko | 21. 9.88 | - | - |
Nizozemí | 21. 9. 88 | přijetí2) (P) 1. 8.91 | 27. 4.92 |
Norsko | 21. 9. 88 | ratifikace (P) 11. 3.91 | 27. 4.92 |
Filipíny | 21. 9. 88 | - (V) | - |
Polsko | - | přístup (V) 23. 1.90 | 27. 4.92 |
Portugalsko | 21. 9.88 | - (P) | - |
Rumunsko | - | přístup (V) 29. 10.92 | 29. 3.93 |
Španělsko | 21. 9. 88 | - (P) | - |
Švédsko | 21. 9. 88 | ratifikace (P) 27. 1. 92 | 27. 4. 92 |
Švýcarsko | 21. 9. 88 | - | - |
Turecko | 21. 9. 88 | - (P) | - |
Spojené království | 21. 9. 88 | - (P) | - |
(P) Označuje smluvní stranu Pařížské úmluvy
(V) Označuje smluvní stranu Vídeňské úmluvy
1) Nezahrnuje Faerské ostrovy
2) Pro Království v Evropě
C. PAŘÍŽSKÁ ÚMLUVA
Rakousko * | - | - | - |
Belgie | 3. 8. 66 | 3. 8. 66 | 19. 9. 85 |
Dánsko | 4. 9. 74 | 4. 9. 74 | 16. 5. 89 |
Finsko | 16. 6. 72 | 16. 6. 72 | 22. 12. 89 |
Francie | 9. 3. 66 | 9. 3. 66 | 6. 8. 90 |
Německo | 30. 9. 75 | 30. 9. 75 | 25. 9. 85 |
Řecko | 12. 5. 70 | 12. 5. 70 | 30. 5. 88 |
Itálie | 17. 9. 75 | 17. 9. 75 | 28. 6. 85 |
Lucembursko * | - | - | - |
Norsko | 2. 7. 73 | 2. 7. 73 | 3. 6. 86 |
Nizozemí | 28. 12. 79 | 28. 12. 79 | ? |
Portugalsko | 29. 9. 77 | 29. 9. 77 | 28. 5. 84 |
Španělsko | 31. 10. 61 | 30. 4. 65 | 7. 10. 88 |
Švédsko | 1. 4. 68 | 1. 4. 68 | 8. 3. 83 |
Švýcarsko * | - | - | - |
Turecko | 10. 10. 61 | 5. 4. 68 | 21. 1. 86 |
Spojené království | 23. 2. 66 | 23. 2. 66 | 19. 8. 85 |
* tyto státy Úmluvu podepsaly, ale neratifikovaly,
nejsou tedy jejími smluvními stranami
D. BRUSELSKÁ DODATKOVÁ ÚMLUVA
Rakousko * | - | - |
Belgie | 20. 8.85 | 20. 8. 85 |
Dánsko | 4. 9. 74 | 10. 5. 85 |
Finsko (přistoup.) | 14. 1. 77 | 15. 1. 90 |
Francie | 30. 3. 66 | 11. 7. 90 |
Německo | 1. 10. 75 | 25. 9. 85 |
Itálie | 3. 2. 76 | 14. 6. 85 |
Lucembursko * | - | - |
Norsko | 7. 7. 73 | 13. 5. 86 |
Nizozemí | 28. 9. 79 | - |
Španělsko | 27. 7. 66 | 29. 9. 88 |
Švédsko | 3. 4. 68 | 22. 3. 83 |
Švýcarsko * | - | - |
Spojené království | 24. 3. 66 | 8. 8. 85 |
* tyto státy Úmluvu podepsaly, ale neratifikovaly,
nejsou tedy jejími smluvními stranami