Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byla zahájena v Helsinkách 3. července 1973, pokračovala v Ženevě od 18. září 1973 do 21. července 1975 za účasti Belgie, Bulharska, Československa, Dánska, Finska, Francie, Irska, Islandu, Itálie, Jugoslávie, Kanady, Kypru, Lichtenštejnska, Lucemburska, Maďarska, Malty, Monaka, Německé demokratické republiky, Německé spolkové republiky, Nizozemska, Norska, Polska, Portugalska, Rakouska, Rumunska, Řecka, San Marina, Spojeného království, Spojených států amerických, Svaté stolice, Svazu sovětských socialistických republik, Španělska, Švédska, Švýcarska a Turecka.

Další schůzka se konala v Madridu od 11. listopadu 1980 do 9. září 1983. Zatím poslední schůzka se konala ve Vídni od 4. listopadu 1986 do 19. ledna 1989. Závěrečné akty jednotlivých schůzek jsou základem bezpečnostních struktur a vzájemné spolupráce v Evropě a Severní Americe.

Základní dokument KBSE deklaruje základní principy, jimiž vztahy mezi zúčastněnými státy:

- Svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti.

- Zdržení se hrozby silou a použití síly.

- Neporušitelnost hranic.

- Územní celistvost států.

- Mírové urovnání sporů.

- Nevměšování do vnitřních záležitostí.

- Respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství, přesvědčení. Bohužel ani tehdejší ani současný režim v naší zemi není schopen podobné ideály alespoň vzdáleně naplnit.

- Rovnoprávnost a sebeurčení národů.

- Spolupráce mezi státy.

- Svědomité plnění závazků podle mezinárodního práva.

Kromě toho byly přijaty dokumenty o spolupráci v humanitárních a jiných oblastech, usnadňující kontakty mezi lidmi, výměnu informací, spolupráce a výměny v oblasti kultury a vzdělávání.

Bylo vyjádřeno znepokojení, že mezi účastnickými státy stále trvá nedůvěra. Bylo vyjádřeno znepokojení rovněž nad šířícím se terorismem, v této věci bylo přijato konkrétní usnesení:

Účastnické státy odsuzují terorismus, včetně terorismu v mezinárodních vztazích, protože ohrožuje a ničí životy nevinných lidí nebo jinak ohrožuje lidská práva a základní svobody, a zdůrazňují nutnost přijetí rozhodných opatření k boji proti němu. Vyjadřují své odhodlání podniknout účinná opatření, která by předcházela a znemožňovala akty terorismu a vedla k jejich zamezení jak v rámci státu, tak i na základě mezinárodní spolupráce včetně příslušných dvoustranných a mnohostranných dohod, a v souladu s tím rozšiřovala a upevňovala vzájemnou spolupráci v boji proti takových aktům. Dohodly se, že tak budou činit v souladu s Chartou OSN, s Deklarací OSN a z sadách mezinárodního práva, týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy, a s helsinským Závěrečným aktem.

Kromě toho protokoly rozšířily spolupráci v humanitárních oblastech.

V otázce bezpečnosti v Evropě přijala schůzka další opatření k potlačení terorismu, mj.:

8. - Účastnické státy bezvýhradně odsuzují jako zločinné všechny akty, metody a praktiky terorismu, ať už spáchány kdekoli a kýmkoli, včetně těch, kteří ohrožují přátelské vztahy mezi státy a jejich bezpečnost, a shodují se na tom, že terorismus nemůže být ospravedlněn za žádných okolností.

9. - Vyjadřují své odhodlání usilovat o likvidaci terorismu jak na dvoustranném základě, tak i mnohostrannou spoluprácí zejména na takových mezinárodních fórech, jako jsou OSN, Mezinárodní organizace civilního letectví a Mezinárodní námořní organizace, a v souladu s příslušnými ustanoveními Závěrečného paktu a madridského Výsledného dokumentu.

10. - Přesvědčeny o tom, že opatření na národní úrovni je třeba spojovat s posilováním mezinárodní spolupráce, účastnické státy vyjadřují svůj úmysl:

10.1. - uskutečňovat v odpověď na požadavky teroristů tvrdou politiku:

10.2. - zesílit a rozvíjet mezi sebou dvoustrannou a mnohostrannou spolupráci v zájmu zabránění terorismu a boje proti němu a také zvyšovat efektivnost nynější spolupráce na dvoustranné úrovni nebo v rámci skupin států, včetně výměny informací v příslušných případech:

.....

Dále schůzka přijala opatření k posílení důvěry a některým aspektům bezpečnosti a odzbrojení v Evropě, ke spolupráci v oblasti ekonomiky, vědy, techniky a životního prostředí, v humanitárních oblastech, výměny informací, o lidských dimenzích KBSE. Zatímco atmosféra v Evropě se díky helsinskému procesu neustále uvolňuje, naše společnost není schopna zajistit potřebnou úroveň občanských práv: V oblasti životního prostředí je téměř jediným evropským státem, který se do účinné spolupráce není schopen zapojit.

Rada Evropy je další otevřenou strukturou, která se snaží o zlepšení vzájemného porozumění a spolupráce v Evropě. I když v Praze existují organizace spolupracující s Radou Evropy, současný režim takovou spolupráci zatím nezvládá. Dokonce i poslanci Parlamentu musí na jednání s Radou Evropy jezdit jako soukromé osoby.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 byla sjednána dne 4. listopadu 1950, další smluvní dokumenty na tuto Úmluvu navazují:

Dodatkový protokol, sjednaný v Paříži dne 20. března 1952,

Protokol č. 2 sjednaný ve Štrasburku dne 6. května 1963,

Protokol č. 4, sjednaný ve Štrasburku dne 16. září 1963,

Protokol č. 6 sjednaný ve Štrasburku dne 28. dubna 1983,

Protokol č. 7, sjednaný ve Štrasburku dne 22. listopadu 1984.

Při ratifikaci bylo učiněno toto prohlášení, že ČSFR

a) uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat podle článku 25 Úmluvy stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, články 1-4 Protokolu č. 4 a články 1-5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku:

b) uznává na základě vzájemnosti pravomoc Evropského soudu pro lidská práva podle článku 46 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k výkladu a použití Úmluvy, články 1-4 Protokolu č. 4 a článků 1-5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku.

V ČSFR vstoupila Úmluva v platnost 18. března 1992 včetně dodatkového protokolu a byla vyhlášena pod číslem 209/1992 Sb. Podle informací podané poslancům byl v roce 1992 podepsán a ratifikován protokol č. 9, o jeho vyhlášení nevím. Dne 7. února 1995 byl ratifikován protokol č. 11.

Porušování principů je podrobněji rozebráno u odpovídajících paragrafů konvencí OSN.

Článek 3. Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Tento článek byl opět překročen v případě Bartončík.

Článek 6.

(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Tento princip byl porušen v případech Matoušek a Tomáš.

Článek 10.

(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmových společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákona a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabráněno úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Tento princip byl porušen v případě Tomáš.

Článek 11.

(1) Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.

Článek 14. Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.

Evropská sociální charta je jediným uvedeným dokumentem, který Česká republika dosud neratifikovala. Dokument deklarativním způsobem určuje základní charakter politiky zemí Rady Evropy v sociální oblasti. Kdy bude tato charta předložena k ratifikaci i u nás?

Evropská sociální charta je doplňkem Úmluvy o lidských právech v oblasti ekonomických a sociálních práv. Byla podepsána v Turínu 18. října 1961 a vstoupila v platnost 26. února 1965.

21.října 1991 byl podepsán Protokol novelizující Evropskou sociální chartu.

Podobně jako Úmluva o lidských právech, i Charta vytváří mezinárodní systém dohledu nad jejich uplatňováním Smluvními státy. Avšak k rozdílné povaze občanských a politických práv na straně jedné a ekonomických práv na straně druhé, není tento systém svou povahou právní. Vlády států budou Radě Evropy předkládat každé dva roky své zprávy, které podle článku 25 budou zkoumány Výborem expertů. V něm se mj. podílí Mezinárodní organizace práce.

I když názvy mnohých článků silně připomínají dobu komunismu, jejich obsahem nejsou deklarativní nesplnitelné fráze, na jaké jsme byli zvyklí, ale reálně splnitelné principy sociální politiky, které dozrály ve spolupráci s Mezinárodní organizací práce. Zatímco některé články popisují zejména vztahy zaměstnanců a zaměstnavatelů, jiné se týkají např. postižených osob, rodinného práva, upravují i práva migrujících zaměstnanců kteří jsou občany jiného států než kde pracují.

Evropská sociální charta je pilířem dlouhodobého sociálního smíru, který je jednou z příčin politické stability západní Evropy: pro státy Evropské unie je její ratifikace zárukou politické stability přidružených členů. Pro občany těchto zemí je potom zárukou, že vývoj země nebude kolísat mezi extrémní pravicí a levicí, jako je tomu zvykem např. v zemích Latinské Ameriky.

Jako dodržování občanských a politických práv je zárukou, že v zemi nebude vládnout jedna kriminální mafie, je dodržování kulturních a sociálních práv zárukou, že země nebude podléhat sociálnímu extrémismu. Evropa se od dob Francouzské revoluce poučila, poučíme se také?

Koncem roku 1993 ratifikoval Parlament ČR zmíněnou dohodu. Dohoda byla mezi tím ratifikována všemi zeměmi Evropské Unie a ČR se stala přidruženým členem EU.

Dohoda definuje zejména pravidla volného obchodu mezi ČR a Evropskou unií. V hlavě II článku 6 definuje dohoda všeobecné zásady:

"Úcta k demokratickým zásadám a lidských právům stanoveným v Helsinském závěrečném aktu Pařížské chartě pro novou Evropu stejně jako zásady tržní ekonomiky, působí na domácí a zahraniční politiku stran vytváří základní prvky tohoto přidružení."

Kéž by česká politika místo planých deklarací respektovala alespoň elementární zásady tohoto článku!

Bohužel i na této úrovni se projevuje skutečnost, kdy opoziční poslanci zpravidla komunikují s Evropským parlamentem jako soukromé osoby nebo na bázi osobních kontaktů.

O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili v průběhu posledních šedesáti let představitelé různých totalitních režimů. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, všechna ta stupňovaná zvěrstva nacistů, komunistů i falešných humanistů posledních let, kterým, bohužel, pomáhali nebo asistovali i českoslovenští občané, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby zlo totality bylo vyvráceno z kořene.

O spravedlnost volají zejména ty zločiny, kterými byli postiženi drobní řadoví občané, kteří pouze projevili své základní právo svobodně žít, vyjadřovat pravdivé informace o situaci v zemi. Zejména ty zločiny, které omezily jejich přístup k informacím o stavu země, které postihly každého, kdo se odmítl klanět současné vrchnosti, kdo se odmítl spolupráci s informačními či represívními složkami těchto režimů.

Charakteristické pro všechny tyto totalitní režimy byla a je plná kontrola tisku a persekuce novinářů, kteří se informační embargo snažili narušit, zneužívání informačních služeb, ať to bylo Gestapo, StB, FBIS nebo BIS, k zasahování do vnitřního života politických stran i jiných organizací, zneužívání soudů i jiné státní administrativy k persekuci politicky aktivních občanů. Charakteristické pro všechny tyto režimy je pronásledování všech, kteří si dovolili vyjádřit svůj nesouhlas s ním, ať už cestou aktivního odporu, pasivní resistencí, odmítáním účasti na monstrózních oslavách či povinných skládání úcty právě vládnoucím autoritám.

Pravda, zatím nebyly zřízeny koncentrační tábory, to by v současném mezinárodním kontextu nebylo přijatelné, ale režim dokáže ty neposlušné a nepohodlné likvidovat méně drastickými, ale téměř stejně účinnými prostředky. Charakteristické pro všechny tyto režimy je falešné zdůvodňování své mocenské hegemonie svatými právy, ať už je to posvátné právo na životní prostor německého národa, posvátné právo na sociální spravedlnost, které ospravedlňuje veškeré bezpráví, či falešný humanismus současného režimu, který falešným odkazem na lidská práva zdůvodňuje i ty nejkřiklavější případy jejich porušování.

Je možno se plně přihlásit k obžalobě sovětského žalobce Rudněnka u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku z 27. srpna 1946, a to bez ohledu na to, že jím proklamované zásady je možno uplatnit i na politický systém, který v té době vládl v jeho zemi:

"Obhájci obžalovaných mluvili o lidskosti. Víme, že civilizace a lidskost, demokracie a lidskost, mír a lidskost jsou neodlučitelné. Avšak jako bojovníci za civilizaci, demokracii a mír rozhodně odmítáme nelidský humanismus, citlivý ke katům a lhostejný k jejich obětem."

Hluboce se skláním před těmi prostými občany, které ani ty nejrafinovanější metody útlaku nezlomily a nezabránily jim samostatně myslet, samostatně jednat, které jim nezabránily hledat kontakty se stejně smýšlejícími spoluobčany. Hluboce se skláním před těmi, kteří i jako političtí amatéři dokáží vzdorovat rozkladné činnosti tajných informačních služeb. Hluboce si vážím všech obětí politické persekuce, ať už byli postiženi za protinacistický odboj, za vystoupení proti komunistické tyranii nebo třeba těch, kteří si dovolili veřejně přihlásit k heslu "dosti bylo Havla" a byli za to vyhozeni ze zaměstnání či byli podrobeni kádrovému řízení anarcho-fašistické bojůvky.

Dosti bylo propagandy, která místo řešení problémů lidu této země zakrývá skutečnost falešnými pozlátky. Dosti samozvaných filantropů, kteří pod záminkou posvátných teorií brání jejímu skutečnému rozvoji. Další rozvoj této země si vyžaduje zejména otevřenou společnost, volný tok informací a důsledné dodržování lidských práv a základních svobod. Svobod ne podle falešného výkladu samozvanců, ale podle mezinárodně uznávaných pravidel a konvencí.

Tato země si konečně zaslouží skutečně demokratickou vládu. A jedinou zárukou, že se nebude opakovat bezpráví minulosti, je důsledné potrestání politických zločinů, zajišťující skutečný odchod politických zločinců z veřejného života. Požadavek jejich důsledného potrestání není aktem pomsty, ale zárukou skutečně demokratického vývoje v budoucnu. Pokud se takové potrestání nepodaří realizovat vnitrostáními prostředky, nezbyde než obrátit se na všechny slušné lidi na světě, na širokou světovou veřejnost.

2 T 22/93

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Krátkým v hlavním líčení konaném dne 24. 3. 1993 takto:

Obžalovaný Jiří Matoušek,

nar. 18. 5. 1966 v Jihlavě, čalouník firmy Tusculum Třebíč, trvale bytem Třebíč, Kosmákova 1244/37,

dne 27. 1. 1993 v ranních hodinách umístil do vývěsní skříňky politické strany Sdružení pro republiku Republikánské strany Československa umístěné na Komenského nám. v Třebíči značně ručně psanou stránku obsahující výroky, které hanobí osobu prezidenta Václava Havla

tedy veřejně hanobil prezidenta republiky pro jeho činnost v životě politickém,

trestný čin hanobení republiky a jejího představitele, podle § 103 tr. zák.

podle § 103 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 měsíce.

Obrázek 1. Rozsudek nad Jiřím Matouškem podle § 103 tr. z., který je v rozporu s Ústavou a s mezinárodními závazky České republiky

Obrázek 2. Porotní síň soudu v Kutné Hoře, kde probíhal proces proti Havlíčkovu časopisu Slovan. Na rozdíl od současnosti je zde dostatek prostoru pro publikum.

OBSAH

1. Volná soutěž politických sil

1.1. Financování politických stran

1.1.1. Administrativní zásah Ministerstva financí do vnitrostranického života Českomoravské unie středu

1.1.2. Financování politických stran ze státního rozpočtu a na základě kriminálních praktik

1.2. Manipulace voleb

1.2.1. Manipulace parlamentních voleb 8. a 9. června 1990, případ Bartončík

1.2.2. Manipulace presidentských voleb 3. července 1992 pomocí fašistických bojůvek

1.2.3. Manipulace presidentských voleb v lednu 1993, státní podpora terorismu

2. Svoboda projevu a právo na informace

2.1. Případ Matoušek

2.2. Případ Tomáš

3. Státní terorismus

3.1. Fašistické útoky na veřejná shromáždění, kontrast se situací v listopadu 1989

3.2. Fašistické útoky na ústavní činitele

3.3. Zneuctění Národního památníku obětí nacismu v Terezíně

4. Jiné formy porušování lidských práv

4.1. Rozdělení ČSFR v prosinci 1992

4.2. Zneužívání Bezpečnostní informační služby k politickým účelům

5. Závazky ČR v oblasti lidských a politických práv

5.1. Ústava ČR

5.1.1. Základní ustanovení

5.1.2. Moc výkonná

5.1.3. Moc soudní

5.1.4. Územní samospráva

5.2. Listina základních práv a svobod

5.2.1. Lidská práva a základní svobody

5.2.2. Hospodářská, sociální a kulturní práva

5.2.3. Právo na soudní a jinou právní ochranu

5.3. Charta OSN

5.4. Deklarace vyhlášené Valným shromážděním OSN

5.5. Smlouvy o lidských právech OSN

5.5.1. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

5.5.2. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

5.5.3. Opční protokol k mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech

5.5.4. Úmluva o právech dítěte

5.5.5. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen

5:5.6. Úmluva o státním občanství vdaných žen

5.5.7. Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství

5.5.8. Úmluva o politických právech žen

5.5.9. Úmluva o otroctví

5.5.10. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia

5.5.11. Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti

5.5.12. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace

5.5.13. Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu

5.5.14. Mezinárodní úmluva proti apartheidu ve sportu

5.5.15. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání

5.6. Závazky k Mezinárodní organizaci práce

5.7. Dokumenty KBSE, seznam

5.7.1. Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Helsinky 1975

5.7.2. Výsledný dokument madridské schůzky představitelů účastnických států KBSE, Madrid 1983

5.7.3. Závěrečný dokument vídeňské následné schůzky KBSE, Vídeň 1986-1989

5.8. Závazky k Radě Evropy

5.8. 1. Úmluva o ochraně lidských práv a svobod

5.8.2. Evropská sociální charta

5.9. Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé

Závěr