Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Zřizuje se funkce veřejného ochránce práv (dále jen "ochránce").

Působnost ochránce se vztahuje na ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy a jim podřízené správní úřady, na státní zastupitelství, Policii České republiky, zpravodajské služby České republiky, zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná výchova a ochranné léčení, a na státní zdravotnická zařízení (dále jen "úřady").

1. Ochránce volí Poslanecká sněmovna na návrh nejméně deseti poslanců. Ochráncem je zvolen kandidát, který získal nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců.

2. Ochráncem může být zvolen občan České republiky, který má volební právo, dosáhl věku 44 let a je bezúhonný.

3. Funkce ochránce je neslučitelná s jinou veřejnou funkcí.

4. Funkce ochránce je též neslučitelná s funkci v politické straně nebo v politickém hnutí.

5. Výkon funkce ochránce je neslučitelný s jinou výdělečnou činností kromě správy vlastního majetku a vědecké, pedagogické, literární a umělecké činnosti.

6. Funkční období ochránce činí pět let. Ochránce může být zvolen nejvýše dvakrát po sobě.

1. Ochránce skládá slib v tomto znění: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost práv člověka a občana. Svou činnost budu vykonávat nezávisle a nestranně v souladu s ústavními a jinými zákony a mezinárodními. smlouvami o lidských právech a základních svobodách závaznými pro Českou republiku."

2. Ochránce se ujímá výkonu své funkce složením slibu do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.

3. Odmítnutí složit slib má za následek ztrátu funkce.

1. Ochránce je povinen zachovávat mlčenlivost, a to i poté,co přestal být ochráncem, o věcech, o nichž se dověděl ve své činnosti podle zásad tohoto zákona. Této povinnosti ho může z vážných důvodů zprostit pouze předseda Poslanecké sněmovny.

2. Povinnost mlčenlivosti se vztahuje též na pracovníky kanceláře ochránce. Této povinnosti je může z vážných důvodů zprostit pauze ochránce, a neučiní-li tak, je k tomu oprávněn předseda Poslanecké sněmovny.

1.Pra činy spáchané při výkonu funkce ochránce nebo v souvislosti s jejím výkonem může být ochránce trestně stíhán nebo vzat do vazby jen se souhlasem Poslanecké sněmovny. Nedá-li tento orgán souhlas, předloží věc prezidentu republiky k provedení aboličního řízení.

2. Ochránce je kárně odpovědný Poslanecké sněmovně za kárné provinění. Kárným proviněním je jednání, jímž ochránce ohrozí důvěru v nezávislost a nestrannost své funkce, a jednání, které má znaky přestupku.

1. Ochránce má právo odepřít svědectví o skutečnostech, o nichž se dověděl při výkonu své funkce, a to i poté, co přestal být ochráncem.

2. Státní orgány, včetně orgánů činných v trestním řízení, jsou oprávněny nahlížet do spisů ochránce jen s jeho souhlasem.

1. Ochránce pozbývá své funkce,

a/ jestliže se své funkce vzdá znamením předsedovi Poslanecké sněmovny,

b/ dnem právní moci rozhodnutí, jímž byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jímž byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena.

2. Poslanecká sněmovna může ochránce odvolat z funkce,

a/ byl-li ochránce pravomocně odsouzen pro trestný čin,

b/ na základě pravomocného rozhodnutí přijatého v kárném řízení,

c/ nevykonává-li ochránce svou funkci po dobu šesti měsíců.

1. Ochránci přísluší základní plat a funkční příplatek jako místopředsedovi Ústavního soudu České republiky.

2. Ochránce má právo na služební byt, bezplatné užívání služebního vozidla s přiděleným řidičem i bez něho a na bezplatné používání jedné účastnické telefonní stanice.

Ochránce působí

a/ při ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem a zákony České republiky a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, závaznými pro Českou republiku,

b/ při kontrole vyřizování petic, žádostí, návrhů a stížností,

c/ při zdokonalování právního řádu v oblasti základních práv a svobod a při jeho účinném uplatňování v činností orgánů veřejné moci a veřejné správy.

Ochránce jedná

a/ na základě stížnosti nebo podání (dále jen "podání") fyzické osoby, skupiny fyzických osob nebo právnické osoby, jemu adresovaného,

b/ na základě podání podle písmene a/, postoupeného mu poslancem, senátorem nebo orgánem Poslanecké sněmovny,

c/ z vlastního podnětu.

1. Každý má právo sám nebo společně s jinými se obrátit podáním na ochránce, domnívá-li se, že rozhodnutím, nesprávným postupem nebo nečinností úřadu bylo porušeno základní právo nebo svoboda.

2. Podání osoby, která byla zbavena osobní svobody, nesmí být podrobeno kontrole.

3.Podání nepodléhají poplatku.

1. Podání musí obsahovat

a/ vylíčení skutkového stavu věci a předmět žádosti,

b/ označení úřadu, popř. osoby jednající jménem úřadu, kterého se věc týká,

c/ sdělení, zda podání v téže věci bylo předloženo též jinému orgánu, popř. s jakým výsledkem bylo vyřízeno,

d/ jméno, příjmení a bydliště pisatele nebo pisatelů, a,jde-li o právnickou osobu, její název, sídlo a jméno nebo jména oprávněných zástupců.

Proti nikomu nesmějí být činěny přímé ani nepřímé zákroky proto, že se obrátil na ochránce.

1. Je-li podání podle svého obsahu opravným prostředkem podle předpisů o řízení ve věcech soudních nebo správních, ochránce je postoupí příslušnému orgánu a pisatele o tom vyrozumí.

2. Bylo-li podání ochránci doručeno ve lhůtě stanovené pro podání opravného prostředku, je opravný prostředek podán včas.

3. Jde-li o podání ve věci, jejíž zákonnost nebyla přezkoumána v odvolacím řízeni, ochránce je postoupí příslušnému orgánu k rozhodnutí, zda jsou dány důvody k obnově řízení, k přezkoumání mimo odvolací řízení nebo k podání stížnosti pro porušení zákona.

1. Ochránce může podání odložit, jestliže

a/ věc, které se týká, nespadá do jeho působnosti,

b/ od tvrzeného porušení základního práva nebo svobody uplynula doba delší jednoho roku,

c/ ve věci rozhodl Ústavní soud České republiky nebo v odvolacím, popř. dovolacím řízení, obecný soud, nebo věc byla předmětem řízení o stížnosti pro porušení zákona,

d/ jde o stížnost ve věci, která již byla přešetřena, a opakované podání nepřináší nové skutečnosti,

e/ podání je zjevně neopodstatněné,

f/ podání nesplňuje náležitosti podle zásady č. 12.

2. O odložení a o jeho důvodech ochránce písemně vyrozumí pisatele podání (dále jen "pisatel").

Jestliže ochránce neučiní opatření podle zásad č. 14 nebo 15, zahájí šetření a písemně o tom vyrozumí pisatele.

1. Ochránce je oprávněn i bez předchozího upozornění provádět v úřadech šetření, zejména nahlížet do spisů a klást otázky jednotlivým pracovníkům úřadů.

2. Úřady jsou povinny na žádost ochránce a ve lhůtě jím stanovené

a/ poskytnout informace a vysvětlení,

b/ předložit spisy a jiné písemnosti,

c/ sdělit písemné stanovisko ke skutkovým nebo právním otázkám,

d/ provést důkazy, které ochránce navrhne.

3. Ochránce je oprávněn být přítomen při ústním jednání a provádění důkazů úřady a klást přítomným osobám otázky.

4. Ochránce je oprávněn provádět důkazy, zejména listinami, výslechem svědků a znalců; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Na provádění důkazů ochráncem se přiměřeně použije občanský soudní řád.

5. Splnění povinností podle bodů 1. až 4. nelze odepřít s poukazem na to, že jde o skutečnosti tvořící předmět státního, hospodářského, obchodního nebo služebního tajemství.

Státní orgány jsou povinny poskytovat ochránci při šetření potřebnou pomoc.

Jestliže ochránce na základě šetření nezjistí porušení základního práva nebo svobody, ani jiná pochybení nebo porušení zákonnosti, písemně o tom vyrozumí pisatele i úřad.

Zjistí-li ochránce na základě šetření porušení základního práva nebo svobody nebo porušení jiných zákonných ustanovení, sdělí písemně své stanovisko úřadu a pisateli.

Opatřeními, která může ochránce navrhnout, jsou zejména

a/ zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí nebo jednání úřadu, lze-li je zahájit z úřední moci,

b/ provedeni úkonů k nápravě nečinnosti,

c/ náhrada škody, která byla způsobena porušením základního práva nebo svobody nebo nesprávným úředním postupem,

d/ zahájení disciplinárního nebo obdobného řízení,

e/ zahájení trestního stíhání.

Při jednání ochránce z vlastní iniciativy se ustanovení zásad č. 17, 18, 20 a 21 použiji obdobně.

Úřad je povinen do 30 dnů od doručení stanoviska sdělit ochránci, jaká opatření přijal. Jestliže tak úřad neučiní nebo jsou-li při jatá opatření nedostatečná, ochránce

a/ vyrozumí nadřízený úřad, popř. vládu České republiky,

b/ může vhodným způsobem informovat veřejnost. Jména Pracovníků úřadu se neuvádějí.

1. Ochránce je oprávněn dát podnět k vydání, změně, doplnění nebo zrušení právního předpisu.

2. Podnět dává správnímu úřadu, do jehož působností vydání takového právního předpisu patří, a jde-li o nařízení vlády nebo o zákon, podá jej vládě České republiky.

1. Výbor petiční Poslanecké sněmovny

a/ rozhoduje o tom, aby podněty adresované Parlamentu České republiky byly postoupeny ochránci,

b/ projednává zprávy předkládané ochráncem,

c/ činí opatření a koná kárné řízení podle zásad č. 5 a 6. 2. Ochránce má právo účastnit se jednání petičního výboru. Je povinen se osobně jednání výboru zúčastnit, jestliže ho o to výbor požádá. Udělí se mu slovo, jestliže o to požádá.

1. Ochránce podává každoročně do 31. března Parlamentu České republiky souhrnnou zprávu o své činnosti v uplynulém roce. Souhrnná zpráva se vhodným způsobem uveřejňuje.

2. Ochránce pravidelně informuje veřejnost o výsledcích své činnosti a přijatých opatřeních.

1. Výdaje na činnost ochránce a jeho kanceláře jsou hrazeny ze samostatné kapitoly státního rozpočtu.

2. Organizaci kanceláře, jmenování jeho zástupce a pracovní a platové poměry pracovníků kanceláře upravuje statut, který vydá ochránce po projednání s petičním výborem Poslanecké sněmovny.

K zásadě č. 1:

Výbor ministrů Rady Evropy svým Doporučením č. R(85)13 ze dne 23.9.1985 doporučil vládám členských států RE

a/ přezkoumat možnost jmenovat ombudsmana nebo podnítit jeho jmenování na celostátní, regionální nebo místní úrovni nebo v některých specifických oblastech veřejné správy,

b/ uvážit pověření ombudsmana, pokud tomu tak ještě není, aby v rámci své působností věnoval zvláštní pozornost zkoumání otázek vztahujících se na lidská práva, a umožňuje-li to vnitrostátní zákonodárství, aby konal vyšetřování a předkládal upozornění, jsou-li ve hře otázky dotýkající se lidských práv,

c/ zvážit rozšíření a posílení působností ombudsmana i jinými prostředky, aby se podporovalo účinné respektování lidských práv a základních svobod v činnosti státní správy.

Ve své rezoluci č. R(85)8 ze dne 23.9.1985 Výbor ministrů vyzval generálního tajemníka RE, aby všemi vhodnými prostředky zabezpečil, že ombudsmani budou pravidelně informování o jurisdikci orgánů ochrany lidských práv, jakož i o jiných relevantních skutečnostech týkajících se ochrany a zvyšování úrovně lidských práv.

Českému právnímu jazyku nejlépe odpovídá ekvivalentní pojem "veřejný ochránce práv".

K zásadě č. 2:

Výčet orgánů, na které se vztahuje působnost ochránce, vylučuje Armádu České republiky (je třeba uvážit potřebu zřídit vojenského ochránce práv) a samozřejmě též nejvyšší ústavní orgány, tj. prezidenta republiky, Parlament, vládu, Nejvyšší kontrolní úřad, Českou národní banku a jejich aparáty, jakož i soudy.

Správním úřadem se rozumí orgán státní správy, orgán územní samosprávy i orgán zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jím zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblast i veřejné správy.

K zásadě č. 3:

Ochránce musí být nezávislý na výkonných orgánech a na politických stranách a politických hnutích (obdobně jako soudci Ústavního soudu). Modelem pro jeho volbu může být volba prezidenta republiky (čl. 58 Ústavy). Povaha funkce ochránce vyžaduje, aby jím byla zvolena osoba, splňující náročná občanská a morální kritéria, materiálně a politicky nezávislá a oproštěná od výkonu jiných funkcí a výdělečné činnosti (kromě obecně uznávaných). Jednou z vlastností každé osobnosti je přirozené právní vědomí a vyvinutý cit pro spravedlnost. Není proto třeba, aby ochránce měl vysokoškolské právnické vzdělání. Potřebné informace z oblasti vnitrostátního a mezinárodního práva a znalosti o řádném fungování kontrolního mechanismu bude pod jeho řízením zabezpečovat odborný aparát (kancelář).

Volbou jeho zástupce by se vytvořily dva řídící a vůči Parlamentu odpovědné orgány. Jmenování zástupce a pracovníků aparátu proto bude věcí ochránce (podle statutu vydaného podle zásady č. 28).

Ochránce má být odpovědný vůči Parlamentu jakožto instituci. Proto se navrhuje jeho funkční období v trvání pěti let, aby přesahovalo volební období Poslanecké sněmovny.

K zásadě č. 4:

Slibem se stanoví meze právní odpovědnosti ochránce. Podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou bezprostředně závazné jen ty ratifikované mezinárodní smlouvy upravující lidská práva a základní svobody, které jsou vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Kromě toho existuje řada mezinárodních smluv, obsahujících lidská práva, které dosud nebyly publikovány. Tyto smlouvy však jsou právně závazné pro Českou republiku a její ústavní orgány (např. Úmluva o zákazu diskriminace v oblasti vzdělání). Z pojetí funkce ochránce vyplývá, že musí - na rozdíl od Ústavního soudu - chránit a ve své činnosti aplikovat všechny právní normy závazné pro Českou republiku a její orgány.

K zásadě č. 5:

Povaha práce ochránce vyžaduje, aby byla stanovena jeho povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se doví při výkonu své funkce. Této povinnosti ho může jen v závažných případech zprostit předseda Poslanecké sněmovny. Povinnost mlčenlivosti se samozřejmě bude vztahovat též na pracovníky kanceláře ochránce.

K zásadě č. 6:

Ochránce je trestně odpovědný podle obecných zásad.Není však veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 trestního zákona. Protože patrně bude vystaven nejrůznějším tlakům a nelze vyloučit pokusy o jeho diskreditaci, je třeba stanovit, že za činy související s výkonem jeho funkce může být trestně stíhán nebo vzat do vazby jen se souhlasem Poslanecké sněmovny. Nejde o poslaneckou imunitu, proto nesouhlas Parlamentu nemůže ipso iure vést k vyloučení trestního stíhání. Jako vhodné se jeví stanovit, že v takovém případě Parlament předloží věc prezidentu republiky k provedení aboličního řízení. Jde o analogii postupu, jaký se uplatňuje v případě soudců z povolání podle § 55 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, jmenovaných prezidentem republiky. Řešení, jaké bylo zvoleno v případě soudců Ústavního soudu (čl.86 Ústavy), by vyžadovalo změnu Ústavy.

Konáni kárného řízení bude upraveno doplněním zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

K zásadě č. 7:

V bodě 1. jde o zásadu, která se aplikuje na všechny funkcionáře, kteří přicházejí do styku s citlivými informacemi. Spisy vedené u ochránce požívají ochrany podle Listiny základních práv a svobod. Nahlížení do nich může být připuštěno jen výjimečně a jen se souhlasem ochránce. Odnětí spisu je třeba vyloučit, neboť by to mohlo ohrozit věrohodnost ochránce.

K zásadě č. 8:

Důvody zániku funkce ochránce a jeho odvolání z funkce jsou analogické důvodům aplikovaným na soudce jmenované prezidentem republiky (§ 44 a násl. zák. č. 335/1991 Sb.). Zatímco u soudců se vyžaduje odsouzení pro úmyslný trestný čin, na ochránce je třeba klást vyšší nároky a připustit zánik jeho funkce i v případě kulpózního trestného činu. S úplným nebo částečným zbavením svéprávnosti spojena nezpůsobilost vykonávat aktivní a pasivní volební právo, a tedy i nezpůsobilost vykonávat funkcí ochránce (zásada č. 2). Nevykonávání funkce se vymezuje objektivní dobou šesti měsíců a nestanoví se žádné přezkoumatelné důvody (jako např. v případě prezidenta republiky podle čl. 66 Ústavy), nebo se nestanoví orgán, který by ochránce suploval.

K zásadě č. 9:

Navrhuje se upravit platové a materiální podmínky ochránce tak, aby odpovídaly jeho odpovědnosti, náročnosti úkolů a společenskému prestiži.

K zásadě č. 10:

Působnost ochránce se koncipuje s ohledem na současnou úpravu kontrolního mechanismu v oblasti lidských práv. Ústavní, správní a obecné soudnictví poskytuje sice významnou, nicméně neúplnou ochranu lidských práv a základních svobod. Neúčinná je ochrana v případech, kdy zákon nikomu neposkytuje aktivní legitimaci (oprávnění) k vyvolání přezkumného řízení, např. v katastrálních věcech, v případech nečinnosti úřadů, nápravy jejich omylů apod. Neobvykle rychle se např. rozšířilo soudní přiznávání vysokých finančních náhrad za nemajetkovou újmu (nepravdivé údaje v tisku apod.). Naproti tomu není upraveno odškodňování obětí trestných činů ve smyslu dosud neratifikované Úmluvy Rady Evropy č. 116 a není zabezpečena kontrolovatelná ochrana citlivých dat před zneužíváním, např. podle § 24 až 26 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.)

Listina připouští právo každého na soudní a jinou ochranu v případě porušení jeho individuálního práva (čl. 36). Ve formě petičního práva si mohou fyzické osoby stěžovat ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu (čl. 18 Listiny, petiční zákon č. 86/1990 Sb., vlád. vyhl. č. 150/1958 Ú.l.). V zákoně č. 436/1991 Sb. je upraveno podávání stížností na postup soudů (§ 26 až 35). V řadě zákonů je zakotvena neslučitelnost funkcí a činností a jsou stanovena určitá omezení při střetu zájmů (např. podle § 73 zákoníku práce, zák. ČNR č. 238/1992 Sb.). Používání těchto právních předpisů se dotýká základních práv a svobod (např. práv etnických menšin, práva na ochranu zdraví, práva na vzdělání, ochrany majetku nezbytného k zabezpečení potřeb celé společnosti., práva na příznivé životní prostředí a j.), neexistují však reálné a vynutitelné právní prostředky (sankce) k zjednání nápravy, náhrady způsobených škod a předcházení vznikajícím škodám a újmám.

Po zrušení právního institutu všeobecného dozoru prokuratury a pravomoci státní kontroly kontrolovat vyřizování petic, stížností, oznámení a podnětů neexistuje právní možnost se ve veřejném zájmu domáhat odstranění následků a příčin porušování vnitrostátních a mezinárodních právních norem upravujících základní práva a svobody.

Ústava přesně vymezuje, kdo má právo zákonodárné iniciativy. Před přijetím Ústavy ČR kromě toho byli generální prokurátor (§ 8 zákona o prokuratuře), Nejvyšší soud ČR (§ 18 odst. 2 písm. c/ zák. č. 335/1991 Sb.) a kontrolní orgán (§ 25 zák. č. 552/1991 Sb.) oprávněn dát podnět ke změně právního předpisu nebo k nové právní úpravě určitého právního vztahu (bez ústavní povinnosti legislativního orgánu se podnětem zabývat). Po zrušení zákonného zmocnění těchto orgánů, které se na vysoké profesionální úrovni zabývají aplikací právních norem, upozorňovat na mezery v zákonech a iniciovat účinnější právní úpravu, by tuto úlohu mohl plnit ochránce (a to i paralelně s eventuálním obnovením iniciační působnost i Nejvyššího soudu a Nejvyššího kontrolního úřadu).

K zásadě č. 11:

Při vymezení okruhu subjektů, oprávněných se obracet na ochránce, se přihlíží k úpravě působnost i Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva, na které se mohou obracet všechny fyzické osoby, skupiny osob a nevládní organizace.

K zásadě č. 12

Podle prvého odstavce se vedle individuálních podání připouštějí též petice. Podání se může týkat osobního i veřejného zájmu. Úřadem je orgán uvedený v zásadě č. 2. Stanovení nepřípustnosti cenzury korespondence osob zbavených osobní svobody navazuje na § 13 zák. č. 293/ 1993 Sb., o výkonu vazby, a na § 12 zákona o výkonu trestu odnětí svobody ve znění zák. č. 294/1993 Sb. Ustanovením o nezpoplatňování stížností adresovaných ochránci se zdůrazňuje, že ochránce jedná v zájmu společnosti.

K zásadě č. 13:

Pisatelé nemusejí být zastoupeni právním zástupcem. Nelze proto od nich požadovat, aby označili právní předpisy, které byly podle jejich názoru porušeny. Nejsou vyloučeny odůvodněné stížnosti na nedostatečně vyřízené dřívější stížnosti předložené jinému orgánu, ani opakované bezdůvodné stížnosti (remonstrace). Je proto třeba na pisateli požadovat údaje o dřívějších a paralelních podáních.

K zásadě č. 14:

Jde o aplikaci ustanovení článku 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nesmí být nikomu činěna újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

K zásadě č. 15:

Zásada v bodě 1. se vztahuje na podání, která směřují proti meritornímu rozhodnutí a mají charakter opravného prostředku (nikoliv na průtahy a jiné nedostatky řízení). Zásada v bodě 2. je pojistkou pro případ, že se pisatel ve stanovené lhůtě obrátí na ochránce, místo aby podal opravný prostředek. Touto zásadou se ex lege řeší navrácení zmeškané lhůty upravené v procesních předpisech (§ 58 obč. soud. řádu, § 61 trest. řádu, § 60 spr. řádu). Jde o to, aby se předešlo zbytečným sporům o včasné podání opravného prostředku a o zachování autority ochránce.

Ochránce nemůže apriorně odložit stížnost proti rozhodnutí, které nabylo právní moci, aniž byl podán opravný prostředek. V těchto případech věc postoupí správnímu úřadu, soudu nebo ministerstvu spravedlnosti k posouzení otázky, zda nejsou dány důvody pro použití mimořádného opravného prostředku nebo pro vyřízení věci v mimoodvolacím řízení.

K zásadě č. 16:

Důvod pro odložení podání z důvodu uvedeného pod písm. a/ je evidentní. Pro podání ústavní stížnost platí pravidlo 60 dnů a výjimečně jednoho roku (§ 72 a 75 zák. č. 182/1993 Sb.).

Navržená lhůta jednoho roku se samozřejmě týká jen stížností v individuálních věcech. Stížnosti podané ve veřejném zájmu jsou limitovány promlčecími. Lhůtami (např. ve věcech podezření na zneužití pravomoci veřejného činitele, úplatkářství, praní špinavých peněz apod.). Přezkoumávat nelze věci, v nichž rozhodl Ústavní soud nebo v posledním, resp. jediném stupni, obecný soud (krajský, vrchní, nejvyšší), a věci, o nichž se konalo řízení pro porušení zákona. V písm. d/ se uvádějí tzv. remonstrace, které podle očekávání budou tvořit velký podíl podání.

K zásadě č. 17:

Otázku, zda se má stanovit lhůta pro odložení nebo postoupení podání a pro zahájení šetření, bude třeba posoudit při rozhodování o tom, jak početný bude aparát ochránce. Stanoví se proto pouze povinnost vyrozumět pisatele o zahájeném šetření.

K zásadě č. 18:

V této zásadě se upravují nezbytná minimální oprávnění ochránce vůči úřadům, která mu mají umožnit zjištěni a posouzení skutkového stavu věci. Přístup ochránce k utajovaným skutečnostem je sankcionován jeho odpovědností podle zásad č. 5 a 6. Provede-li ochránce sám některé důkazy, bude postupovat podle občanského soudního řádu.

K zásadě č. 19:

Ochránce není orgánem s donucovací pravomocí, proto se neobejde bez pomoci příslušných státních orgánů.

K zásadám č. 20 a 21:

Povinnost ochránce vyrozumět pisatele a příslušný úřad o výsledku šetření je základní metodou kontroly kvality a objektivity jeho práce. V této zásadě se též promítá oprávnění ochránce jednat z vlastni iniciativy podle zásady č. 11 písm. c/.

K zásadě č. 22:

Ochránce nemá vlastní výkonnou pravomoc, proto se příkladmo uvádí, jaká opatření v tom kterém případě mohou přicházet v úvahu. Opatření odpovídají platné právní úpravě. Pokud jde o podnět k náhradě škody, odkazuje se na zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a na další zákony upravující hmotnou odpovědnost státu za soudy, státní zastupitelstvo, policejní, finanční, celní a jiné orgány, jakož i regresní nároky státu vůči úřadům a jejich odpovědným pracovníkům.

K zásadám č.23 a 24:

Nečinnosti úřadu nebo jeho nedostatečné reakci na navrhovaná opatření a upozornění ochránce lze čelit jedině tím, že ochránce o věci vyrozumí nadřízený úřad a v nejvyšším stupni vládu České republiky. V některých případech, zejména půjde-li o věc veřejného zájmu, bude vhodné o zjištěných skutečnostech informovat veřejnost, a to při respektování ochrany osobnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod.

K zásadě č. 25:

Odůvodnění je obsaženo u zásady č. 9 písm. c/. Legislativními orgány se rozumějí orgány oprávněné vydávat obecně závazné právní předpisy, tj. zákony, vládní nařízení a vyhlášky.

K zásadám č. 26 a 27:

V těchto zásadách se upravuji odpovědnostní vztahy ochránce k Parlamentu. Viz též zásady č. 3 a 6.

V zájmu upevňování právního vědomí je účelné, aby ochránce kromě podávání zpráv Parlamentu - pravidelně informoval veřejnost o výsledcích své činnosti a o přijatých opatřeních.

K zásadě č. 28:

V zájmu veřejné kontroly se navrhuje, aby rozpočet ochránce tvořil samostatnou kapitolu státního rozpočtu. Rovněž vydání statutu je třeba podmínit předchozím projednáním v petičním výboru Poslanecké sněmovny.

Lze předpokládat, že po zřízení funkce ochránce se podávání stížností ve značné míře přesune na jeho kancelář, a že tedy poklesne počet stížností adresovaných jiným ústředním institucím. Přibližný odhad nákladů, které budou spojeny se zřízením funkce ochránce, bude možné učinit po zhodnocení dosavadní stížnostní agendy a jejího současného personálního zabezpečení. Část předpokládaných nákladů bude nepochybně možné krýt z očekávaných úspor, které vyplynou ze změny dosavadního systému vyřizování stížností, petic apod.

Veřejný ochránce práv nebude rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a nebude nadán legislativní ani výkonnou pravomocí, proto není třeba jeho ústavní zakotvení.

Navrhované postavení a působení veřejného ochránce práv bude podstatně autoritativnější než postavení občanských sdružení, nadací apod., které se zabývají problematikou lidských práv. Ke splnění Doporučení Rady Evropy č. R(85)13 je proto potřebné vydat zákon, jehož zásady se předkládají k projednání.

V Praze dne 23. května 1995