Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se mění a doplňuje takto:

1. V § 14 se slova "odst. 1" nahrazují slovy "odst. 2".

2. V nadpisu nad § 42 se připojují slova "a senátu mimo ústní jednání".

3. Do § 43 se vkládá nový odstavec 2 v tomto znění:

"/2/ O odmítnutí návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 rozhoduje bez přítomnosti účastníků jednomyslným usnesením senát."

4. Dosavadní odstavec 2 v § 43 se označuje jako odstavec 3 a v novém odstavci 3 se slova "podle odstavce 1" nahrazují slovy "podle odstavců 1 a 2".

Čl. II

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

K čl. I, bod 1

V § 14 zákona o Ústavním soudu se stanoví, že soudce Ústavního soudu má právo uplatnit separátní votum ve věcech uvedených v "§ 11 odst. 1 písm. a/ až h/" zákona. V odstavci 1 se však upravuje pouze složení pléna a kvórum pro jeho usnášení, kdežto jeho pravomoc je upravena v odstavci 2. Při striktním výkladu tohoto ustanovení by bylo votum separatum soudce, který s rozhodnutím pléna nesouhlasí, vyloučeno. Je proto nutné tuto chybu odstranit.

K čl. I, body 2 až 4:

Ustanovením § 43 zákona o Ústavním soudu byla soudcům zpravodajům svěřena pravomoc, aby vlastním usnesením odmítli návrh, o němž jinak meritorně rozhoduje plénum nebo senát Ústavního soudu a který se týká jednak zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, resp. jejich ustanovení (§ 64), jednak ústavní stížnosti (§ 72, zejména odst. 3). V ostatních případech, patřících do kompetence Ústavního soudu, odmítnutí návrhu nepřichází v úvahu: ve věci ověření volby poslance nebo senátora se v § 87 odkazuje jen na ustanovení o zahájení řízení, v řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky se v § 97 odst. 4 použití § 43 výslovně vylučuje, v § 113 a § 115 odst. 1 se řízení o návrhu prezidenta republiky podle čl. 66 Ústavy obligatorně upravuje tak, že odmítnutí návrhu je vyloučeno.

Usnesení jediného soudce, vydané mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, je konečné (§ 44 odst. 2), takže není přípustné v téže věci zahájit nové řízení (§ 35 odst. 1). V případě ústavní stížnosti se v § 75 odst. 2 výjimečně připouští, aby její přijetí nebylo odmítnuto, jestliže stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, nebo jde-li o věc, v níž v důsledku průtahů stěžovateli vzniká nebo hrozí vážná a neodvratitelná újma. V případě návrhu na zrušení právní normy se analogická výjimka nestanoví, a to zřejmě pro nadbytečnost, neboť se jeho podáním evidentně vždy sleduje veřejný zájem.

V řízení o návrhu na zrušení právní normy podaném podle § 64 se připouští jednak odmítnutí návrhu, jednak zastavení řízení.

Odmítnutí návrhu je podmíněno jeho nepřípustností, která nastává v případě, kdy ústavní nebo jiná právní norma nebo mezinárodní smlouva pozbyly platnosti před doručením návrhu Ústavnímu soudu nebo dosud nebyly vyhlášeny (§ 66). Podle použité dikce ("nepřípustnost") se pouze na tyto případy vztahuje ustanovení § 43 odst. 1 písm. f/ zákona, jehož aplikace patří do pravomoci jediného soudce.

Zastavení řízení o návrhu na zrušení právní normy přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže ústavní nebo jiný právní předpis nebo mezinárodní smlouva pozbudou platnosti po doručení návrhu Ústavnímu soudu a před skončením řízení o něm (§ 67). Podle síly napadaného právního předpisu rozhoduje o zastavení řízení buď plénum, jde-li o zákon (§ 11), nebo senát, jde-li o jiný právní předpis (§ 15).

Ze srovnání ustanovení § 66 a 67 je patrné, že důvody pro odmítnutí návrhu a důvody pro zastavení řízení o něm jsou stejného řádu a z hlediska jejich zjištění a prověření stejně náročné. Není proto logické, aby o odmítnutí návrhu rozhodoval jediný soudce a o zastavení řízení kolegiátní orgán.

Podle § 68 odst. 2 zákona je Ústavní soud vázán pouze návrhem, nikoli jeho odůvodněním, a je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda napadený právní předpis byl vydán v mezích ústavní kompetence a předepsaným způsobem, a posoudit jeho obsah z hlediska jeho souladu s ústavním, popř. běžným zákonem, a s mezinárodní smlouvou. Tuto zásadu Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu, vyhlášeném pod č. 8/1995 Sb., a deklaroval, že je vázán toliko petitem návrhu, nikoli jeho odůvodněním.

V činnosti Ústavního soudu se však na návrhy, podané podle § 64 a splňující jak podmínky přípustnosti, tak podmínky aktivní legitimace, kromě citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. f/ zákona extenzívním způsobem aplikují též jiné důvody pro jejich odmítnutí, zejména poukaz na to, že v určené době nebyly "odstraněny vady" návrhu nebo že návrh je "zjevně neopodstatněný" (§ 43 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona).

Zkušenosti z aplikace § 43 zákona odůvodňují podání návrhu, aby toto ustanovení bylo zpřesněno. Zpřesnění je možné uskutečnit tak, aby se týkalo nejen návrhů podle § 64, ale též ústavních stížností podle § 72 zákona (novelizací § 68, a to vypuštěním slov "nebyl-li návrh odmítnut", a novelizací § 43, zejména nahrazením rozhodování jediného soudce rozhodováním senátu a konkrétnější formulací důvodů pro odmítnutí). Toto řešení by nejlépe odpovídalo kompetenci Evropské komise pro lidská práva, která o nepřijatelnosti žádosti rozhoduje na návrh svého člena, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, který bude o nepřijatelnosti žádostí jednomyslně rozhodovat v tříčlenném výboru (na základě nedávno přijatého 11. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

Předložený návrh respektuje koncepci zákona o Ústavním soudu a jeho smyslem není ztěžovat vyřizování neopodstatněných individuálních ústavních stížností, zejména tzv. remonstrací.

Návrh se proto omezuje jen na zpřesnění postupu v řízení o návrzích na zrušení právního předpisu podle § 64 před jeho projednáním v plénu nebo v senátu. Zavedením jednomyslného rozhodování senátu o odmítnutí návrhu v legislativní oblasti se odstraní pochybnosti o rozsahu pravomoci soudce zpravodaje v této otázce, a omezí se možnost subjektivního odmítání přípustných návrhů, podaných legitimními subjekty (§ 64 odst. 1 až 4 a 6, § 66 a contrario, § 68 odst. 2 zákona).

K čl. II:

Jde o jednoduchou novelizaci, proto se navrhuje, aby zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení.

S přijetím zákona nebudou spojeny nároky na státní rozpočet.

kterým se mění a doplňuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 331 /1993 Sb.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 331 /1993 Sb., se mění a doplňuje takto:

Soudce, který s rozhodnutím pléna ve věcech uvedených v § 11 odst. 1 písm, a/ až h/ nebo s jeho odůvodněním nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno v protokolu o jednání a aby bylo připojeno k rozhodnutí s uvedením jeho jména.

/2/ Usnesení podle odstavce 1 musí být písemně vyhotoveno, odůvodněno a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Soudce, který s rozhodnutím pléna ve věcech uvedených v § 11 odst. 2 písm. a/ až h/ nebo s jeho odůvodněním nesouhlasí, má právo, aby jeho odlišné stanovisko bylo uvedeno v protokolu o jednání a aby bylo připojeno k rozhodnutí s uvedením jeho jména.

Nový odstavec 2:

/2/ O odmítnutí návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 rozhoduje bez přítomnosti účastníků jednomyslným usnesením senát.

/3/ Usnesení podle odstavců

1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, odůvodněno a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

K čl. I, bodu 1:

V § 14 zákona o Ústavním soudu se stanoví, že soudce Úsavního soudu má právo uplatnit separátní votum ve věcech uvedených v "§ 1 1 odst. 1 písm. a/ až h/" zákona. V odstavci 1 se však upravuje pouze složení pléna a kvórum pro jeho usnášení, kdežto jeho pravomoc je upravena v odstavci 2. Při striktním výkladu tohoto ustanovení by bylo votum separatum soudce, který s rozhodnutím pléna nesouhlasí, vyloučeno. Je proto nutné tuto chybu odstranit.

K čl. I, bodům 2 až 4:

Ustanovením § 43 zákona o Ústavním soudu byla soudcům zpravodajům svěřena pravomoc, aby vlastním usnesením odmítli návrh, o němž jinak meritorně rozhoduje plénum nebo senát Ústavního soudu a který se týká jednak zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, resp. jejich ustanovení (§ 64), jednak ústavní stížnosti (§ 72, zejména odst. 3). V ostatních případech, patřících do kompetence Ústavního soudu, odmítnutí návrhu nepřichází v úvahu: ve věci ověření volby poslance nebo senátora se v § 87 odkazuje jen na ustanovení o zahájení řízení, v řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky se v § 97 odst. 4 použití § 43 výslovně vylučuje, v § 113 a § 115 odst. 1 se řízení o návrhu prezidenta republiky podle čl. 66 Ústavy obligatorně upravuje tak, že odmítnutí návrhu je vyloučeno.

Usnesení jediného soudce, vydané mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, je konečné (§ 44 odst. 2), takže není přípustné v téže věci zahájit nové řízení (§ 35 odst. 1). Svými právními důsledky se odmítnutí návrhu rovná jeho zamítnutí bez meritorního projednání.

V případě ústavní stížnosti se v § 75 odst. 2 výjimečně připouští, aby její přijetí nebylo odmítnuto, jestliže stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, nebo jde-li o věc, v níž v důsledku průtahů stěžovateli vzniká nebo hrozí vážná a neodvratitelná újma. V případě návrhu na zrušení právní normy se analogická výjimka nestanoví, a to zřejmě pro nadbytečnost, neboť se jeho podáním evidentně vždy sleduje veřejný zájem.

V řízení o návrhu na zrušení právní normy podaném podle § 64 se připouští jednak odmítnutí návrhu, jednak zastavení řízení.

Odmítnutí návrhu je podmíněno jeho nepřípustností, která nastává v případě, kdy ústavní nebo jiná právní norma nebo mezinárodní smlouva pozbyly platnosti před doručením návrhu Ústavnímu soudu nebo dosud nebyly vyhlášeny (§ 66). Podle použité dikce ("nepřípustnost") se pouze na tyto případy vztahuje ustanovení § 43 odst. 1 písm. f/ zákona, jehož aplikace patří do pravomoci jediného soudce.

Zastavení řízení o návrhu na zrušení právní normy přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže ústavní nebo jiný právní předpis nebo mezinárodní smlouva pozbudou platnosti po doručení návrhu Ústavnímu soudu a před skončením řízení o něm (§ 67). Podle síly napadaného právního předpisu rozhoduje o zastavení řízení buď plénum, jde-li o zákon (§ 11), nebo senát, jde-li o jiný právní předpis (§ 15).

Ze srovnání ustanovení § 66 a 67 je patrné, že důvody pro odmítnutí návrhu a důvody pro zastavení řízení o něm jsou stejného řádu a z hlediska jejich zjištění a prověření stejně náročné. Není proto logické, aby o odmítnutí návrhu rozhodoval jediný soudce a o zastavení řízení kolegiátní orgán.

Podle § 68 odst. 2 zákona je Ústavní soud vázán pouze návrhem, nikoli jeho odůvodněním, a je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda napadený právní předpis byl vydán v mezích ústavní kompetence a předepsaným způsobem, a posoudit jeho obsah z hlediska jeho souladu s ústavním, popř. běžným zákonem, a s mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tuto zásadu Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu, vyhlášeném pod č. 8/1995 Sb., a deklaroval, že je vázán toliko petitem návrhu, nikoli jeho odůvodněním.

V činnosti Ústavního soudu se však na návrhy, podané podle § 64 a splňující jak podmínky přípustnosti, tak podmínky aktivní legitimace, kromě citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. f/ zákona extenzívním způsobem aplikují též jiné důvody pra jejich odmítnutí, zejména poukaz na to, že v určené době nebyly "odstraněny vady" návrhu nebo že návrh je "zjevně neopodstatněný" (§ 43 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona).

Zkušenosti z aplikace § 43 zákona odůvodňují podání návrhu, aby toto ustanovení bylo zpřesněno. Zpřesněni je možné uskutečnit tak, aby se týkalo nejen návrhů podle § 64, ale též ústavních stížností podle § 72 zákona (novelizací § 68, a to vypuštěním slov "nebyl-li návrh odmítnut", a novelizací § 43, zejména nahrazením rozhodování jediného soudce rozhodováním senátu a konkrétnější formulací důvodů pro odmítnutí). Toto řešení by nejlépe odpovídalo kompetenci Evropské komise pro lidská práva, která o nepřijatelnosti žádosti rozhoduje na návrh svého člena, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, který bude o nepřijatelnosti žádostí jednomyslně rozhodovat v tříčlenném výboru (na základě nedávno přijatého 11. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Protože Česká republika je smluvní stranou Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, je na místě uvést, že podle čl. 87 a násl. jednacího řádu Výboru pro lidská práva (Centrum Spojených národů v Ženevě) o otázce přijatelnosti stížnosti k posouzení rozhoduje jednomyslně pětičlenná skupina složená z členů Výboru.

Předložený návrh respektuje koncepci zákona o Ústavním soudu, proto jeho smyslem není ztěžovat vyřizování neopodstatněných individuálních ústavních stížností, zejména tzv. remonstrací.

Návrh se omezuje jen na zpřesnění postupu v řízení o návrzích na zrušení právního předpisu podle § 64 před jeho projednáním v plénu nebo v senátu. Zavedením jednomyslného rozhodování senátu o odmítnutí návrhu v legislativní oblasti se odstraní pochybnosti o rozsahu pravomoci soudce zpravodaje v těchto věcech, vyvolaných legitimními subjekty (§ 64 odst. 1 až 4 a 6, § 66 a contrario, § 68 odst. 2 zákona).

K čl. II:

Jde o jednoduchou novelizaci zákona o Ústavním soudu, proto se navrhuje, aby zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení.

S navrhovanou novelizací zákona nejsou spojeny žádné finanční nároky na státní rozpočet.