Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění zákona č. 89/1990 Sb., zákona č. 468/1991 Sb. a zákona č. 318/1993 Sb., se mění a doplňuje takto:
1. § 2 odst. 1 zní:
"(1) Předmětem autorského práva jsou díla literární, vědecká a umělecká, která jsou výsledkem tvůrčí činosti autora, zejména díla slovesná, divadelní, hudební , výtvarná včetně děl umění architektonického a děl umění užitého, díla filmová, fotografická a kartografická. Za předmět ochrany se považují i programy počítačů, pokud splňují pojmové znaky děl podle tohoto zákona; nestanoví-li tento zákon jinak,jsou chráněny jako díla literární.".
2. V § 6 se za slova "vyjádřeného podobným způsobem" vkládá text "a autor díla takto nově vytvořeného, kterým je zpravidla režisér".
3. V § 13 odst. 1 se vypouští věta druhá.
4. V § 14 se vypouští odstavec 2. Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 2. V dosavadním odstavci 4, který se označuje jako odstavec 3, se vypouštějí slova "a 16".
5. V § 15 odst. 2 písm. a) se doplňuje první věta před středníkem slovy "anebo o rozmnoženinu nebo napodobeninu počítačového programu".
6. V § 15 odst. 2 písm. d) se slovo "vydaného" nahrazuje slovem "uveřejněného".
7. § 15 odst. 2 písm. h) zní:
"h) veřejně vystavuje díla výtvarná nebo fotografická, která již autor převedl na jinou osobu, vystavuje-li se dílo bezplatně anebo je-li k vystavení bezplatně půjčeno;".
8. § 15 odst. 3 včetně poznámky č. 1a) zní:
"(3) Autorovo svolení nepotřebuje a odměnu za užití díla nejsou také povinny poskytnout
a) organizace při zpravodajství o aktuální události fotografií, filmem, rozhlasem nebo televizí, je-li v odůvodněné míře užito i díla, které je při takové události provozováno nebo vystaveno;
b) knihovny ,školy, školská zařízení a archivy 1a), půjčují-li tiskové rozmnoženiny vydaných děl.
1a) Zákon č.53/1959 Sb. o jednotné soustavě knihoven (knihovnický zákon), ve znění zákona č.425/1990 Sb. ,zákon č. 172/1990 Sb. o vysokých školách ve znění zákona č. 216/1993 Sb. a zákona č. 232/1992 Sb.,zákon č. 354/1991 Sb. o středních školách, zákon č. 291/1991 Sb. o základní škole ,zákon ČNR č. 97/1974 Sb. o archivnictví ve znění zákona č. 343/1992 Sb.".
9. § 15 odst. 4 zní:
"(4) Oprávněný uživatel počítačového programu není povinen získat autorovo svolení ani poskytnout zvláštní odměnu k pořízení rozmnoženiny, překladu nebo úpravy takového programu, potřebuje-li tuto rozmnoženinu, překlad nebo úpravu
a) pro provoz programu na počítači, pro nějž byl tento program získán;
b) ke zjištění informací nezbytných k dosažení funkčního spojení dvou nebo více počítačových programů, pokud je taková rozmnoženina, překlad nebo úprava pořízena jím samým nebo osobou jím určenou, nejsou-li tyto informace běžně dostupné a je-li jejich získání omezeno na části počítačového programu nezbytné k dosažení uvedeného cíle;
c) k archivním a záložním účelům, popřípadě k nahrazení oprávněně získané rozmnoženiny, která byla ztracena, zničena nebo jinak znehodnocena.".
10. § 15 se doplňuje novými odstavci 5 a 6, které znějí:
"(5) Oprávněný uživatel počítačového programu nemůže být omezen ve svém právu zkoumat počítačový program, studovat jej nebo zkoušet jeho fungování za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen kterýkoli prvek programu, činí-li tak při jeho obvyklém využívání.
(6) Není-li dohodnuto jinak, oprávněný uživatel počítačového programu může provést bez souhlasu autora úpravy, doplňky a změny počítačového programu nebo jeho doprovodné dokumentace, pokud takové zásahy směřují k opravě zřejmé vady nebo jsou v souladu se zamýšleným účelem při jeho operativním využívání oprávněným uživatelem; tím není dotčeno právo autora na zachování podoby kódu, v níž dílo zpřístupnil veřejnosti.".
11. V ustanoveních § 17 odst. 1 a 2 se slovo "pracovník" nahrazuje slovem "zaměstnanec".
12. V § 17 se za odstavec 4 vkládá nový odstavec 5, který zní:
"(5) Není-li výslovně sjednáno jinak, výkon autorského práva k počítačovému programu, vytvořenému zaměstnancem ke splnění povinností vyplývajících z jeho pracovního poměru, přísluší zaměstnavateli.". Dosavadní odstavec 5 se označuje jako odstavec. 6.
13. § 17 odst. 6 zní :
"(6) Ustanovení odstavců 1 až 5 platí obdobně pro díla vytvořená ke splnění povinností vyplývajících z členského nebo služebního poměru.".
14. V § 18 se slova "do jazyků národů Československé socialistické republiky" nahrazují slovy "do českého jazyka".
15. § 19 odst. 3 se vypouští.
16. V § 22 odst. 2 se za slova "provozování díla" vkládají slova "smlouvy o šíření díla půjčováním nebo pronájmem rozmnoženin díla,".
17. V § 26 se slovo "organizace" nahrazuje slovem "provozovatel".
18. Za § 26 se vkládá nový § 26a , který včetně poznámek č. 2) a 3) zní:
Smlouva o šíření díla půjčováním nebo pronájmem rozmnoženin díla
(1) Smlouvou o šíření díla půjčováním rozmnoženin díla udílí autor půjčiteli svolení přenechat třetím osobám po sjednanou dobu bezplatně rozmnoženiny díla k užívání.2)
(2) Smlouvou o šíření díla pronájmem rozmnoženin díla udílí autor pronajímateli svolení přenechat za úplatu třetím osobám (nájemcům) rozmnoženiny díla, aby je dočasně užívaly.3)
(3) Rozmnoženinami díla se rozumí i snímky zvukového, obrazového nebo obojího záznamu díla.
2)§ 659 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
3)§ 663 zákona č.40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.".
19. Nadpis nad § 30 zní: "Převod originálu nebo rozmnoženiny díla".
20. Za § 32 se vkládá nový § 32a, který zní :
" Stejné nároky jako při porušení autorských práv příslušejí autorovi vůči osobám, které vyrábějí, uvádějí do oběhu nebo využívají pro dosažení majetkového prospěchu pomůcky výlučně zamýšlené k odstranění, vyřazení z provozu nebo omezení funkčnosti technických zařízení použitých k ochraně jeho díla před neoprávněným užitím.".
21. § 33 odst. 6 se vypouští. Dosavadní odstavec 7 se označuje jako odstavec 6.
22. V § 36 odst. 2 písm. b) se za slovem "uděleno", vkládají slova "např. k jejich veřejnému přednesu, půjčování nebo pronájmu".
23. V § 37 odst. 1 se vypouští písmeno c). Ustanovení písmen d) a e) se označují jako písmena c) a d).
24. V § 37 odst. 2 se slova "v odstavci 1 písm. a) až c)" nahrazují slovy "v odstavci 1 písm. a) a b)".
25. § 39 odst. 1 zní :
"(1) Ustanovení § 5 až 9, § 12, § 13 odst. 2 a 3, § 14 odst.1, § 15 odst. 2 písm. a), § 15 odst.3 ,§ 16 , § 19 ,§ 21 až 23, § 26 až 30, § 32 odst. 1 a 2 , § 32a ,§ 33 odst.6, § 34 a 35 odst. 2 se vztahují obdobně na výkonné umělce a jejich výkony; totéž platí o § 35 odst. 1 s tím, že trvání práva se řídí podle § 38 .".
26. V § 45 odst. 2 se připojuje nové písmeno d), které zní:
"d) k půjčování a pronájmu zvukových záznamů nebo snímků.".
27. V § 46 se za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní:
"(4) Rozhlasovým a televizním organizacím, pokud pouze přenášejí vysílání jiných rozhlasových nebo televizních organizací, práva podle odstavce 2 nepříslušejí.".
Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 5.
1. Slova "Československá socialistická republika" se nahrazují slovy "Česká republika" a slovo "československý" se nahrazuje slovem "český".
2. Na díla vydaná do 31.12.1992 současně v České a Slovenské federativní republice i jinde (§ 11 odst.2 ) se hledí jako na díla vydaná v České republice.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu se zmocňuje, aby ve Sbírce zákonů České republiky vyhlásil úplné znění zákona č.35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), jak vyplývá ze změn a doplňků provedených pozdějšími předpisy.
Část obecná
Normativní úprava práva autorského na našem území byla už od minulého století na poměrně vysoké úrovni a srovnatelná s nejvyspělejšími státy Evropy. Po I. světové válce vzniklá ČSR se stala již v roce 1921 členským státem Bernské úmluvy na ochranu literárních a uměleckých děl v jejím tehdy nejnovějším revidovaném znění (Berlín 1908). V tomto trendu pokračoval i zákon z roku 1926 a jeho novela z roku 1936, respektující všechny novinky, které přinesla tehdy významná revize Bernské úmluvy uskutečněná na diplomatické konferenci v Římě v roce 1928. I když bývalé Československo nepřistoupilo k bruselské revizi Bernské úmluvy z roku 1948, přinesl nový zákon vydaný po II. světové válce v závěru roku 1953 další zdokonalení, která zachoval a dále propracoval i dosud platný zákon z roku 1965, a to i přes silné politické tlaky na likvidaci nebo omezení některých tradičních jeho institutů s poukazem na "vzory" v některých východoevropských státech.
Novela autorského zákona, přijatá zákonem č. 89/1990 Sb., nemohla ještě důsledně přihlížet ke všem zvláštnostem ochrany počítačových programů, obsažených po dlouhých a obtížných jednáních ve směrnici (direktivě) Rady Evropských společenství ze 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů (č.91/250/EEC). Vzhledem k tomu novela, pokud se týká autorskoprávní ochrany počítačových programů, neřešila dostatečně jejich zvláštnosti. To se nyní projevuje v praxi v omezených možnostech obchodu s autorskými právy k těmto novým druhům autorských děl, jak na to poukazují zainteresovaní výrobci a dovozci počítačových programů. Jde především o problematiku vznikající v souvislosti s tvorbou softwarových děl v rámci pracovního poměru, s rozsahem a obsahem dovoleného užití takových děl, k němuž se nevyžaduje souhlas autora nebo jiného majitele autorských práv ani mu není třeba vyplatit odměnu, s řešením otázky potřebné aktualizace počítačového programu (jeho doplňováním a soustavnou modifikací podle potřeb oprávněného uživatele), ale i o jeho odborné zkoumání (dekompilace) za účelem maximálního využívání ze strany uživatele dosažením tzv. interoperability počítačového programu (jeho funkčního propojení a využití tzv. vnitřní pracovní interakce známé pod termínem "styková provozuschopnost".)
Při příležitosti novelizace autorského zákona se navrhují také některá jeho další zpřesnění, vyplývající z nejnovějšího světového vývoje v oblasti teorie práva autorského, z přijatelných požadavků zainteresovaných organizací a konečně i některé formulační změny, které jsou důsledkem skutečnosti zániku federace České a Slovenské republiky.
Realizace návrhu, který již také v podstatě přihlíží v mezích daných koncepcí zákona i k nejnovější směrnici Rady Evropských společenství z 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému (č. 92/100/EEC) a která je závazná pro státy Evropské unie od 1. července 1994 a splněním závazku vyplývajícího z čl.X dvoustranné mezivládní smlouvy s USA o obchodních vztazích sjednané 12.4.1990, si nevyžádá žádné nové nároky na státní rozpočet a nemá dopad ani na odvodové zatížení občanů. Přispěje však podstatnou měrou k volnému obchodu na úseku počítačových programů a softwarových děl vůbec a měla by se stát i jedním z hlavních nástrojů při potírání pirátství, které vážně poškozuje legální výrobce a poctivé distributory i jiné uživatele počítačových programů a odrazuje některé zahraniční subjekty, s nimiž mají tuzemští podnikatelé zájem na korektních obchodních vztazích.
Část zvláštní
K bodu 1:
Ustanovení § 1 odst. 1 zákona z roku 1965 bylo doplněno v souladu s celosvětovým trendem na úseku autorskoprávní legislativy již v rámci novely, k níž dal svůj iniciativní návrh tehdy prezident republiky na jaře 1990, tedy ještě před sjednáním obchodní smlouvy s USA a před schválením směrnice Rady ES o právní ochraně počítačových programů (viz zmínky v obecné části důvodové zprávy). Nový text snáze zamezí sporům o šíři ochrany. Myšlenky a principy, které jsou podkladem kteréhokoli prvku počítačového programu (algoritmus, vývojový diagram, programovací jazyk aj.), obecně chráněny autorským právem nejsou a být nemohou. Naproti tomu je předmětem ochrany - obdobně jako je chráněna vnitřní struktura literárního díla - i vnitřní struktura počítačového programu tvořící jeho kostru a sestávající ze zvolené posloupnosti příkazů a organizace modulů, a dále způsob komunikace programu s uživatelem (originální a individuální způsob zobrazení informací na obrazovce).
K bodu 2 :
Ustanovení zákona o díle filmovém, vycházející z praktických potřeb a respektující příslušné texty čl. 14 a 14bis Bernské úmluvy v jejím nejnovějším pařížském znění z roku 1971 (srv.vyhl.č. 133/1980 Sb.), byla od počátku předmětem kritiky z hlediska zájmů jak tvůrčích pracovníků, tak i výrobních a obchodních organizací vnitrostátních i mezinárodních. Už na stockholmské konferenci o revizi v roce 1967 byla problematika děl filmových jednou z nejobtížnějších otázek.
Předkládaný návrh přináší určité zlepšení dosavadního stavu po formální stránce, nutno však zdůraznit, že nejde ani o nové právo, ani o vytvoření jiného výchozího postavení smluvních stran. Navrhovaná formulace uvádí režiséra jako autora filmového díla. O tom nebylo ani nikdy v minulosti pochyby v odborných kruzích. Po znárodnění filmu v roce 1945 dekretem č. 50/ 1945 Sb.,však byla dána ve smluvní praxi přednost řešemí vztahu výrobce a režiséra v oblasti pracovněprávní před řešením autorskoprávním, čímž byla daná problematika jen právně zamlžena a správné pojetí tohoto vztahu zpochybněno.
Citovaná ustanovení Bernské úmluvy jednoznačně označují dílo filmové za původní, tudíž samostatné nově vytvořené dílo, a vyhrazují pak zákonodárství státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu, aby stanovilo nositele autorského práva k filmovému dílu. Určení režiséra jako nositele autorských práv k filmovému dílu není na překážku svěření výkonu autorských práv k dílu filmovému jako celku jeho výrobci, jak odpovídá stávající právní úpravě.
K bodu 3 :
Formulace tohoto ustanovení byla předmětem živé diskuze už v rámci projednávání návrhu novely přijaté zákonem č. 89/1990 Sb. V podstatě však zůstalo původní znění, obsažené už v zákoně č. 35/1965 Sb., věcně nezměněno. Je však zjevně zbytečné a proto se navrhuje je bez náhrady ze zákona vypustit.
K bodu 4:
Ustanovení § 14 odst. 2 zákona nebylo ani v minulosti, kdy státní orgány často zasahovaly "ve společenském zájmu" do občanskoprávních vztahů kogentními ustanoveními právních předpisů, využito k regulaci těchto vztahů. Veškeré pokusy a návrhy (např. vzorové nakladatelské a jiné smlouvy, známé z praxe zejména v bývalém SSSR, NDR a Polska) byly nakonec v rámci projednávání odmítnuty jako nedokonalé a nedostatečně respektující zvláštnosti jednotlivých konkrétních případů a byla dána přednost volné dohodě stran. Výjimku tvořily jen úpravy na podkladě zmocnění v § 13 odst. 3 zákona, které mají své opodstatnění i v systému tržního hospodářství, byť nyní v omezenějším rozsahu, než tomu bylo před listopadem 1989. Ustanovení § 14 odst. 2, které zůstalo od 1. července 1965 nenaplněno, se navrhuje vypustit bez náhrady. Novelu autorského zákona zákonem 468/1991 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, byl zcela změněn obsah § 16, zejména došlo ke zrušení obou zákonných licencí , které před novelou upravoval.
K bodu 5:
U klasických děl literárních, vědeckých a uměleckých nebylo donedávna pokládáno pořízení jediné rozmnoženiny pro osobní potřebu uživatele za porušení zásady, obsažené v článku 9 Bernské úmluvy. Podle ní má zákonodárství členských států možnost činit výjimky z absolutního práva autorského na rozmnožování díla jakýmkoli způsobem a v jakékoli podobě jen za podmínky, že jde o zvláštní případ, jímž není narušováno normální využívání díla (ve smyslu ekonomickém) a nezpůsobuje se jím neospravedlnitelná újma oprávněným zájmům autora (morálním i ekonomickým). Za takový zvláštní případ se obecně uznávalo pořízení rozmnoženiny pro vlastní osobní potřebu uživatele, kde rozmnoženiny není dále využito k výdělečným nebo jiným komerčním účelům. Jedinou výjimkou je pořízení exempláře díla architektonického stavbou.
Rozvoj techniky a masové rozšíření magnetofonu a videorekorderu již nutně vedl k zúžení této zásady u děl,jejichž rozmnoženinu lze pořídit snadno, rychle a dokonale pomocí technického zařízení k přenosu zvuku nebo zvuku s obrazem na hmotný podklad reprezentovaný prázdným (neozvučeným) páskem nebo kazetou, tedy podklad tvoří v současné době na trhu běžně dostupné zboží, stejně jako technické zařízení k témuž cíli, totiž magnetofony a videorekordéry. Evropská praxe zde zavedla řešení spočívající v náhradní odměně placené jako součást ceny uvedeného hmotného podkladu (řešení zavedené novelou č. 89/1990 Sb. v tuzemsku - srov. § 15 odst. 2 písm. a/ věta za středníkem ve spojení s § 13 odst. 2), nebo jako součást ceny příslušného technického zařízení, nebo v kombinaci obou těchto systémů (SRN).
Společenské využívání počítačových programů není srovnatelné s takovým využíváním klasických literárních nebo uměleckých děl. Naopak, zvláštnosti počítačových programů dostatečně odůvodňují fakt, že u tohoto druhu děl zpravidla nedochází k "vydání" (ve smyslu autorskoprávním, tedy pořízení rozmnoženin za účelem jejich prodeje na trhu). Předmětem obchodu s počítačovými programy je nejčastěji právo využívat každý jednotlivý exemplář bez možnosti jeho rozmnožování (s výjimkou tzv. zajišťovací kopie - srov. dále návrh nového § 15 odst.4 v bodě 9) i bez jakéhokoli jiného podnikatelského využívání. Mnohdy je dokonce zadáno vytvoření počítačového programu za tím účelem, aby byl využíván pouze a jedině (výlučně) zadavatelem, který má oprávněný zájem na tom, aby program nebyl zpřístupněn žádné třetí osobě. Vzhledem k tomu, že vytvoření počítačového programu může být v praxi vysoce nákladnou záležitostí a možnosti jeho využití přitom velmi omezené, bylo by umožnění pořízení kopie pro osobní potřebu uživatele bez souhlasu autora (nebo majitele práv) a bez zaplacení přiměřené odměny vážným, neospravedlnitelným zásahem do autorského práva. Z tohoto důvodu se navrhuje počítačové programy z výjimky zavedené obecně v § 15 odst. 2 písm. a/ výslovně vyloučit. Tím bude zákon uveden do plného souladu s článkem 4 směrnice Rady ES o ochraně počítačových programů.
K bodu 6:
Navrhovaný doplněk platného textu jen aktualizuje toto ustanovení tak, aby bylo možno je aplikovat v praxi nejen na díla literární, ale např. i na fonogramy, videogramy a počítačové programy
K bodu 7:
Pojmy "organizace" a "osobní vlastnictví" již v současném právním řádu v tomto smyslu neexistují. Proto se navrhují formulační změny v příslušném odstavci. Licence sama o sobě zůstává zachována.
K bodu 8:
Navrhované rozšíření, které představuje ve skutečnosti potvrzení tradiční výjimky z absolutního práva autorů literárních děl ve prospěch veřejných knihoven a dalších taxativně uvedených zařízení, je jen nápravou nedostatku spočívajícího v opomenutí zařadit tuto licenci do zákona už v roce 1953 (a pak i v roce 1965). Na tuto nepřesnost - i když výjimka byla v praxi soustavně uplatňována bez zvláštního zákonného ustanovení - upozornila již příslušná sekce vědecké konference o problematice duševního vlastnictví, kterou uspořádala ve Smolenicích na Slovensku v roce 1966 Slovenská akademie věd před známou diplomatickou konferencí ve Stockholmu 1967. Přestože v teorii se názory na odůvodněnost této výjimky různí, řada evropských států ji ve svém zákonodárství zachovává. Výjimku nelze však dále rozšiřovat pro nebezpečí zneužití, zejména pak ji nelze aplikovat na fonogramy nebo videogramy.
Danou problematikou se zabývá i směrnice Rady ES z 19. 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech příbuzných v oblasti duševního vlastnictví, která obsahuje v čl. 5 obecně možnost stanovit výjimku z placení odměny pro určité kategorie veřejně prospěšných zařízení (institucí). Ke sjednocení úpravy v rámci EU má však dojít až na podkladě zvláštní zprávy, kterou vypracuje Komise EU ve spolupráci s členskými státy do tří let po nabytí platnosti směrnice pro všechny státy EU a kterou bude pak projednávat Evropský parlament a Rada EU.
K bodu 9:
Navržená formulace je pouhým zpřesněním a zdokonalením dosavadního textu s využitím formulace článku 5 a článku 6 odst. 1 směrnice Rady ES o ochraně počítačových programů.
K bodu 10:
Návrh přejímá tzv. nucenou licenci obsaženou v článku 5 odst. 3 směrnice Rady ES o ochraně počítačových programů. K plnému legálnímu využívání programu musí mít uživatel možnost poznat vnitřní strukturu programu, algoritmy a principy umožňující výkon jeho funkcí, tedy poznat text programu. Ten je možno vyjádřit jak v podobě textových instrukcí sestavených autorem (programátorem) s použitím programovacího jazyka ve zdrojovém textu, tak i v elektronické podobě (ve znacích 0 a 1), nebo-li v strojovém kódu, umožňujícím přímo výkon instrukcí počítačem. To je tedy už forma, v níž program komunikuje se strojem. Normální využívání počítačového programu pak vyžaduje, aby uživatel měl možnost získat i takové informace o programu, jejichž pomocí může dosáhnout i jeho náležitého propojení s programy jinými (např. interoperability nezávisle vytvořeného programu s programy jinými, které jsou zabudovanou součástí počítače).
Mezi osobní práva autorská tradičně řazené právo na nedotknutelnost díla není praktické zachovávat důsledně u počítačových programů. U tohoto druhu děl přesto, že se z hlediska úpravy celosvětově ztotožňují s díly literárními, ustupuje ve skutečnosti autor do pozadí, často jich v praxi bývá několik, neboť programy bývají zhusta vypracovávány v pracovním nebo jemu podobném právním vztahu a veřejnosti se k účelům využívání prezentuje spíše jméno či název firmy, která program nabízí (softwarehouse). Také potencionální zákazník (uživatel) má hlavní zájem na fungování počítačového programu požadovaným způsobem a nikoli na jménu autora či spoluautorů. Pro nabyvatele počítačového programu pak je především důležité, aby měl možnost program maximálně využívat, včetně jeho korektur, doplňků a změn, které je v něm třeba dodatečně nutno provést, aby program neztratil předčasně na aktuálnosti nebo, aby se možnost jeho využívání postupem času nesnížila jen právě v důsledku zastarání nebo neúplnosti v něm obsažených informací. Z toho důvodu je potřeba uživatele zasahovat do programu (jeho aktualizací, doplněním, prováděním věcných korektur aj.) v praxi spíše pravidlem než výjimkou, její realizace pak běžná a nutná, a proto nemůže být dobře chápána jako újma autorovi či autorům programu.
K bodům 11 až 13:
Současná úprava tvorby počítačových programů v pracovním, členském či služebním poměru neumožňuje softwarovým organizacím získat rychle a za přijatelných podmínek potřebná dispoziční práva, zejména pro potřeby mezinárodního obchodu. To způsobuje v praxi nedostatečně pevnou základnu pro obchodní vztahy a z toho vyplývající problémy. Počítačové programy jako díla ryze účelová vyžadují totiž k úspěšnému uplatnění kromě tvůrčí práce programátora i vynaložení značných technických, organizačních a finančních prostředků ze strany zaměstnavatelských organizací. V tomto ohledu je situace srovnatelná s tvorbou a výrobou filmových a jiných audiovizuálních děl. Vzhledem k tomu návrh důsledně vychází z textu směrnice ES o právní ochraně počítačových programů (čl. 2 odst. 3), čímž bude dosaženo souladu s jednotnou koncepcí právní úpravy na tomto úseku nejen se všemi státy EU, ale i USA a v Evropě zejména také Maďarska a Bulharska. Pokud je známo, obdobná úprava byla nebo bude promítnuta i do připravovaných zákonů v Polsku a v Rusku.
Změna terminologie z "pracovníka" na "zaměstnance" sleduje identické změny v zákoníku práce. Rovněž je třeba rozšířit právní úpravu i na díla vytvořená ve služebním nebo členském poměru.
K bodu 14:
Návrh těchto formulačních změn vyplývá jako přirozený důsledek rozdělení bývalého federálního státu České a Slovenské republiky na dva samostatné státy s účinností od 1. ledna 1993
K bodu 15:
Zpracovatelé autorského zákona z roku 1965 byli vcelku pochopitelně vázáni povinností respektovat základní principy uspořádání společnosti v dané etapě, kdy soukromé podnikání se nepřipouštělo. V oboru práva autorského to znamenalo, že ani autor díla sám nemohl podnikat se svým dílem, tedy např. vydat svoje literární dílo vlastním nákladem apod. Autor mohl tedy pouze vyslovit souhlas s tím, aby se jeho dílo stalo předmětem ekonomického využívání "socialistickou organizací", a pokud o dílo projevil zájem zahraniční subjekt, mohl s ním sjednat příslušnou smlouvu, ale při tomto jednání se musel dát výhradně zastoupit státní agenturou. Dnes jde ovšem o ustanovení překonané vývojem a zásadní změnou společenských poměrů. Navrhuje se proto je bez náhrady ze zákona vypustit, i když toto rozšíření smluvní volnosti nemusí být v praxi tvůrcům uměleckých děl vždy na jejich prospěch, protože obsahuje určité riziko ekonomických ztrát.
K bodům 17 :
Jedná se o nahrazení pojmu "organizace" vhodnějším ekvivalentem "provozovatel" v souladu se zavedenou praxí.
K bodům 16 a 18:
Účelem návrhu je vytknout samostatná užití děl, spočívající v pronájmu nebo půjčování jejich rozmnoženin třetím osobám. Oba druhy užití děl lze již dnes zahrnovat do pojmu užití díla a oba navrhované typy smluv lze podřadit do demonstrativního výčtu smluv o šíření díla, avšak rozvoj těchto užití a zvláště jeho mezinárodní aspekty vyžadují věnovat těmto institutům zvláštní pozornost. Předmětem vztahu mezi autorem a druhou stranou je udělení svolení k příslušnému užití díla, jakož i závazek druhé strany dílo užít, neboť se jedná o druh šíření díla, a zaplatit autorovi odměnu za takové užití díla.
Předmětem těchto smluv není vlastní výpůjčka (§ 659 a násl. o. z.) ani nájem (§ 663 a násl.) rozmnoženin díla, neboť k nim dochází až vůči třetím osobám (vypůjčitelům nebo nájemcům rozmnoženin díla), kdy autor není účastníkem tohoto vztahu. Pro vyjasnění se navrhuje výslovně upravit v zákonu dvě nové typové smlouvy, které odpovídají dvěma druhům "věcných" smluv podle občanského zákoníku.
Smlouva o pronájmu rozmnoženin díla se od smlouvy o půjčce liší prakticky jen tím, že rozmnoženiny díla jsou třetím osobám přenechávány do dočasného užívání za úplatu. Jedná se o činnost komerční na rozdíl od činnosti předchozí.
Předpokládá se, že v obou případech bude na místo autora jednat příslušná ochranná organizace a uplatní se zejména hromadná správa autorských práv.
Přestože se oba navrhované smluvní typy liší v podstatě jen úplatností vůči třetím osobám, navrhuje se je zakotvit samostatně tak, jak je samostatně uzákoněna i smlouva o výpůjčce vedle nájemní smlouvy v občanském zákoníku.
Pro vyjasnění je stanoveno, že rozmnoženinami děl se pro účely těchto smluv rozumí i všechny tři druhy snímků záznamů díla.
Smlouvy nejsou vázány na určitý druh děl, ale lze je přímo aplikovat na všechny druhy děl, u nichž jejich povaha připouští takovéto nakládání. Otevírá se tím možnost pro různé budoucí exploatace děl na bázi půjčování a pronájmu rozmnoženin. V současné době se bude nejvíce jednat o takováto užití děl literárních a hudebních.
Obsahové a formální náležitosti smluv o šíření děl se plně uplatní i u obou navrhovaných nových typů.
Navrhovaná ustanovení se budou obdobně vztahovat i na výkonné umělce a jejich výkony.
K bodu 19:
Nepřesnost, kterou se navrhuje odstranit, spočívá v tom, že zákon operuje zásadně s pojmem "dílo" jakožto předmětem práva autorského ve smyslu nehmotného statku, nikoli ve smyslu věci hmotné. Zatímco některé jiné jazyky mají pro toto odlišení terminologické možnosti (srv. německé "Werk" na rozdíl od "Werkstück"), v češtině je nutno dát jinak najevo, že úmyslem zákonodárce je vyjádřit pojem díla jakožto věci hmotné, v níž je výtvor autorovy duševní činnosti objektivně fixován.
K bodu 20:
Navrhovaná úprava má za cíl posílit praktické možnosti autorů a nositelů autorských práv účinně se bránit proti velmi rozsáhlému porušování autorských práv, zejména proti pořizování neoprávněných rozmnoženin autorských děl uživateli. V současné době prudkého rozvoje možností přístupu k autorským dílům a usnadnění pořizování rozmnoženin autorských děl, daných úrovní techniky , je technická ochrana rozmnoženin autorských děl velmi významným prostředkem zajištění práv autorů a nositelů autorských práv. Pomůcky, určené výlučně k odstranění, vyřazení z provozu nebo omezení funkčnosti technické ochrany znamenají velmi vážné ohrožení práv autorů, zvláště v oblasti využití počítačových programů , zvukových a zvukověobrazových záznamů.
Navržené ustanovení vychází a je plně v souladu s čl. 7 odst. 1 písm. c) směrnice ES o právní ochraně počítačových programů.
K bodu 21:
Vypuštěním zvláštního ustanovení o ochranné lhůtě u děl fotografických reaguje návrh na celoevropský trend zařazující díla fotografická mezi ostatní díla, která jsou chráněna padesát let po smrti autora. Zvláštní, kratší doba ochrany u děl fotografických se zatím opírá o článek 7 odst. 4 Bernské úmluvy v jejím pařížském znění z roku 1971, ale dosavadní ustanovení § 33 odst. 6 zákona s ním v souladu není, ochranná doba u děl fotografických, pokud jsou chráněna jako díla umělecká, nesmí být kratší než 25 let od vytvoření takových děl. Platná úprava zákona není tedy v tomto ohledu úplně v souladu s úpravou mezinárodní, je však zatím možná s ohledem na článek 7 odst. 7 Bernské úmluvy, podle něhož členské státy Bernské unie, vázané v době podpisu pařížského aktu v roce 1971 aktem římským z roku 1928, mohou kratší doby ochrany platné podle jejich vnitrostátních předpisů v době přístupu k novému aktu zachovat. Toto ustanovení se však už v současné době jeví jako zastaralé a vůči autorům děl fotografických jako diskriminační. Celosvětový trend směřuje k prodlužování ochranné doby obecně a k omezování výjimek pro určité kategorie děl. Viz direktiva ES o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv příbuzných z 23.3.1992.
K bodu 22 až 24:
Doplněk § 36 odst. 2, obsahující absolutní práva výkonných umělců (tj. právo udělit svolení k užití výkonu příslušným způsobem a požadovat za to odměnu) na rozdíl od § 37, který pro tam uvedené případy přiznává pouze nárok na odměnu - není věcným rozšířením těchto práv, nýbrž jen zdůrazněním skutečnosti, že veřejný přednes výkonu ze záznamu nebo snímku, jakož i veřejné půjčování snímku (např. samostatnými půjčovnami provozovanými soukromými podnikateli, hudebními odděleními veřejných knihoven apod.), je užitím výkonu ve smyslu zákona. Výkon tohoto práva je na základě zmocnění autorského zákona z praktických důvodů svěřen podle vyhlášky č. 241/1991 Sb., o výhradním oprávnění některých organizací zastupujících autory nebo výkonné umělce (srov. § 1 cit. vyhl.) INTERGRAMu, organizaci pro kolektivní správu práv.Logickým důsledkem doplňku § 36 odst. 2, písm.b/ je pak vypuštění § 37 odst. 1, písm. c/, které se tak vlastně obsahově přenáší do § 36. Úprava odkazu v bodě 26 předkládaného návrhu pak vyplývá z vypuštění § 37 odst. 1, písm. c).
K bodu 25:
Analogické rozšíření použitelnosti autorskoprávních ustanovení zákona na úseku práv výkonných umělců (řazených v teorii obecně mezi tzv. práva příbuzná právu autorskému) v rámci § 39 vyžaduje zpřesnění citace tzn. odkaz na celý § 16, který má nyní nově - po zrušení tzv. rozhlasové a televizní licence v rámci zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání - pouze dva odstavce. Jde tedy o nápravu legislativně technického opomenutí v rámci § 26 citovaného zákona.
Další úpravy sledují rovněž cíle legislativně technické v souvislosti se zařazením nového ustanovení § 26a a úpravy § 30.
K bodu 26:
Zatímco na úseku vlastního práva autorského (část I. zákona) vychází platný zákon z pojetí, že každé "užití" díla je předmětem ochrany, a že tedy - s výjimkami v zákoně zvlášť uvedenými - je k němu třeba získat autorovo svolení, u práv výkonných umělců (část II), i u výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací (část IV) uvádí zákon výslovně, ve kterých případech nakládání s předmětem práva se vyžaduje svolení jeho nositele. To znamená, že v ostatních, neuvedených případech je užití volné, tedy bez přivolení a bez placení odměny. Ochrana výrobců zvukových záznamů se také podle Římské úmluvy z roku 1961 i podle Ženevské úmluvy z roku 1971 omezovala jen na přímé nebo nepřímé rozmnožování jejich fonogramů a pouze fakultativně umožňovala Římská úmluva rozšíření této ochrany (společně s ochranou výkonů výkonných umělců na takových fonogramech zaznamenaných) na rozhlasové vysílání a veřejný přednes, ovšem za jedinou společnou odměnu, o kterou se oba druhy oprávněných subjektů dělily.
Rychlý rozvoj a významné zdokonalení techniky zvukového záznamu na tzv. CD (kompaktní disky) znásobil nebezpečí nedovoleného (pirátského) rozmnožování fonogramů bez jakýchkoli ztrát na kvalitě záznamu. V důsledku toho se pro oprávněné ekonomické zájmy výrobců fonogramů i výkonných umělců stalo vážným nebezpečím veřejné (organizované) půjčování zvukových snímků. Obrovské, neúnosné ekonomické ztráty výrobců fonogramů (a tedy zároveň i autorů a výkonných umělců) vyvolaly jejich kategorický požadavek na přiznání práva povolovat nebo i zakázat veřejné půjčování vydaných fonogramů. Navrhuje se proto přiznat výrobcům fonogramů, obdobně jako autorům a výkonným umělcům (viz návrh na změnu § 36 odst. 2 zákona), nové absolutní právo na veřejné půjčování jejich fonogramů. Tím bude uveden zákon do souladu s článkem 2 odst. 1 směrnice Rady ES z 19. 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných v oboru duševního vlastnictví, která se ve státech EU obligatorně uplatňuje od 1. 7. 1994. Zároveň se také naplňuje závazek přijatý v rámci mezivládní Dohody o obchodních vztazích s USA, platné s účinností od 17. 11. 1990 (srov. sdělení č. 158/1991 Sb., článek X odst. 4 písm. c/). Současná západoevropská praxe vychází z politiky Mezinárodní federace fonografického průmyslu IFPI, jejími členy je i většina českých výrobců (sdružených v tzv. národní sekci IFPI), podle níž se veřejné půjčování CD zásadně nepovoluje.
Tím se nevylučuje možnost veřejného půjčování fonogramů na jiných nosičích, ale na podkladě řádných smluv, které vyloučí pirátské rozmnožování a zároveň upraví podíly výrobců fonogramů, výkonných umělců i autorů na ekonomických výsledcích tohoto podnikání.
K bodu 27:
Aby nebylo pochybností o tom, že práva rozhlasových a televizních organizací podle § 46 odst. 1 zákona příslušejí jen těm organizacím, z jejichž iniciativy byl pořad vytvořen a které jej první odvysílaly nebo které získaly oprávnění k prvnímu vysílání určité očekávané události (např. vysílání koncertu z hudebního festivalu nebo významného sportovního utkání apod.), přijímá návrh ustanovení článku 6 odst. 3 směrnice ES z 19. 11. 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných v oblasti duševního vlastnictví, ovšem nikoli jen pro kabelové vysílání, nýbrž obecně pro všechny známé způsoby přenosu původního vysílání, tedy i pro přenosy bezdrátové, po drátě i pro vysílání pomocí satelitu.
K čl. II. :
Návrh formulačních změn je logickým důsledkem rozpadu federativního státu České a Slovenské republiky na dva samostatné celky. navrhovaná změna nepotřebuje dalšího zdůvodnění. Zároveň bylo třeba z hlediska země původu díla zachovat stav platný k 31.12.1992.