Vláda na svém zasedání dne 1. listopadu
1995 projednala posoudila poslanecký návrh zákona
o síti zdravotnických zařízení
a o změně Zákona ČNR č. 550/1991
Sb., o všeobecném zdravotním pojištění,
ve znění pozdějších předpisů,
a vyjádřila s ním nesouhlas.
Vláda je toho názoru, že způsob výběru
zdravotnických zařízení do soustavy
těchto zařízení je nevytrhnutelný
z kontextu koncepčního řešení
v oblasti zdravotnictví. Vláda dospěla k
závěru, že předložený návrh
zákona, který se tento způsob výběru
zdravotnických zařízení snaží
řešit s cílem zajistit hospodárné
vynakládání veřejných prostředků
na zdravotnictví, není způsobilý k
dosažení tohoto cíle přispět,
ale naopak by způsobil neodůvodněný
růst nákladů na zdravotnictví. Například
v § 18 odst. 1 se orgánům státní
správy ukládá povinnost uhradit zdravotnickému
zařízení "prokázané nezbytné
náklady vzniklé nad rámec zdravotního
pojištění" a v § 17 odst. 2 garantovat
nedobytné pohledávky zdravotnických zařízení,
k neovlivnitelnému růstu nákladů by
vedly též administrativní výdaje spojené
se zařazováním do sítě zdravotnických
zařízení, jakož i s tím, že
návrh zákona obligatorně ukládá
orgánům státní správy a samosprávy
vyhlásit výběrové řízení,
jestliže o to některý ze subjektů uvedených
v § 3 požádá, a to i v případě,
kdy dostupnost zdravotních služeb v daném území
bude zajištěna. V této souvislosti se zároveň
připomíná, že důvodová
zpráva k návrhu zákona postrádá
vyčíslení finančně ekonomického
dopadu navrhované právní úpravy.
Vláda se rovněž neztotožňuje s
tím, že navrhovaná právní úprava
je potřebná k zajištění dostupnosti
zdravotní péče. Platná právní
úprava, která stanoví úkoly ústředním
orgánům státní správy, okresním
úřadům a obcím pro oblast zdravotnictví,
je podle názoru vlády pro zajištění
dostupnosti zdravotní péče dostatečná
a nevyžaduje přijetí speciální
zákonné úpravy. Pokud jde o za jištění
zdravotní péče ve veřejném
zájmu, ta má být předmětem
zákona o podmínkách poskytování
zdravotní péče, jehož zásady
byly vládou Poslanecké sněmovně předloženy.
Vládní návrh nepočítá
se stanovením povinné sítě zdravotnických
zařízení a ponechává státní
správě právo zasáhnout pouze v případech,
kdy nabídka zdravotní péče nebude
dostatečná nebo dostupná.
Kromě toho vláda uvádí tyto další
podstatné připomínky k předloženému
návrhu zákona:
a) návrh by vedl k roztříštěnosti
a nejednotnosti rozsahu poskytované zdravotní péče
v daném regionu, neboť neobsahuje jednotná
kriteria nezbytná pro posouzení rozsahu a kvality
zdravotnických služeb. Takto pojatý návrh
zákona by fakticky byl odklonem od systému f financování
zdravotní péče zdravotními pojišťovnami;
b) návrh zákona představuje ve své
podstatě pouze samoúčelnou úpravou
výběrového řízení, přitom
však jeho proceduru upravuje zcela nedostatečně.
Zejména opomíjí nutnost zajištění
vzájemné koordinace mezi jednotlivými zadavateli
a neumožňuje příslušnému
orgánu odmítnout vyhlásit výběrové
řízení, je-li péče u daném
území dostatečně zabezpečena.
Nedořešeno zůstává i řízení
o námitkách a vztah navržené úpravy
k čl. 36 Listiny základních práv a
svobod zaručující právo každého
domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu;
c) návrh zákona odpírá státu,
resp. jeho orgánům jako garantům dostupnosti
zdravotní péče, právo vyhlásit
výběrové řízení z vlastní
iniciativy (viz § 3 návrhu zákona) v případě,
kdy dostupnost zdravotní péče je ohrožena,
resp. nezajištěna; v tomto směru vláda
považuje návrh za rozporný s cíli vytčenými
předkladateli;
d) návrh zákona v § 1 vychází
z předpokladu, že součástí právního
řádu je předpis upravující
sít zdravotnických zařízení
tvořících minimální soustavu
zdravotnických zařízení. Tento předpoklad
je však nesprávný. Předkladatelé
sice v důvodové zprávě odkazují
na zákon č. 20/1966 Sb., o péči o
zdraví lidu, avšak tento zákon nekonstituuje
sít zdravotnických zařízení,
resp. nestanoví, co je "minimální soustava
zdravotnických zařízení", podle
jakých kriterií je vytvořena, jaký
rozsah zdravotní péče zabezpečuje
a pro koho. Toto vše v předloženém návrhu
zákona chybí;
e) návrh zákona není v souladu ani s ústavním
pořádkem, zejména s čl. 44 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož
osobám v povoláních, která jsou bezprostředně
nezbytná pro ochranu života a zdraví, může
zákon omezit právo na stávku. Formulace navržená
v § 17 odst. 4 se vztahuje na všechny zaměstnance
zdravotnických zařízení, tj. i na
administrativní a manuální;
f) návrh zákona obsahuje rovněž řadu
legislativně technických nedostatků, zejména
je nejasný obsah použitých pojmů (srov.
pojem "zadavatel" - "vyhlašovatel", "zdravotní
služby" - "zdravotní péče"
apod.), a nepřihlíží ke skutečnosti,
že ústavní zákon o vyšších
územně samosprávných celcích
nebyl dosud přijat.