Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

(1) Legalizací výnosů se rozumí jednání sledující zakrytí nezákonného původu výnosu s cílem vzbudit zdání, že se jedná o příjem nabytý v souladu se zákonem. Uvedené jednání spočívá zejména

a) v přeměně nebo v převodu majetku s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti, za účelem utajení nebo zastření nezákonného původu majetku nebo za účelem napomáhání osobě, která se účastní páchání takové činnosti, proto, aby unikla právním důsledkům svého jednání,

b) v utajení nebo zastření skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání a pohybu majetku nebo změny práv vztahujících se k majetku s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti,

c) v nabytí, držbě, použití majetku nebo nakládání s ním s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti,

d) ve sdružování osob za účelem spáchání činu uvedeného pod písm. a), b) a c).

(2) Výnosem podle tohoto zákona (dále jen "výnos") se rozumí jakákoliv ekonomická výhoda z jednání, které vykazuje znaky trestného činu; za ekonomickou výhodu podle tohoto zákona se nepovažuje důsledek nesplnění daňové, poplatkové a jiné obdobné povinnosti vyplývající ze zvláštního zákona.

(3) Identifikací se rozumí:

a) u fyzické osoby ověření jejího jména, příjmení, rodného čísla nebo data narození a trvalého pobytu, u cizince též čísla cestovního dokladu a státní příslušnosti, a jde-li o osobu provozující podnikatelskou činnost, též obchodního jména a identifikačního čísla, a

b) u právnické osoby zjištění obchodního jména, jejího sídla, identifikačního čísla a identifikace fyzické osoby, která jejím jménem jedná v daném obchodu.

(4) Obchodem se pro účely tohoto zákona rozumí každé jednání, které směřuje k pohybu peněz nebo přesunu majetku nebo je přímo vyvolává, s výjimkou jednání, spočívajícího v plnění povinnosti stanovené v zákoně nebo rozhodnutí státního orgánu.

(5) Neobvyklým obchodem je jednání, které svojí povahou, obsahem nebo výjimečností zjevně vybočuje z běžného rozsahu nebo charakteru obchodů určitého druhu nebo určité osoby.

(6) Finančními institucemi se podle tohoto zákona rozumějí banky [Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., zákona č. 292/1993 Sb. a zákona č. 156/1994 Sb.Zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění zákona ČNR č.591/1992 Sb.], investiční společnosti a investiční fondy, [Zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění zákona ČNR č.591/1992 Sb.] penzijní fondy [Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením.], obchodník a organizátor trhu s cennými

papíry [Zákon ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů.], pojišťovny [Zákon č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, ve znění zákona č. 320/1993 Sb. a zákona č. 60/1995 Sb.], středisko cenných papírů⁴⁾ a jiné právnické nebo fyzické osoby provozující herny, kasina, sázkové kanceláře, dražby mimo exekuci, obchody s nemovitostmi nebo finanční činnosti [§ 28 zák. ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 321/1993 Sb., zákona č. 2/1994 Sb., zákona č. 136/1994 Sb. a zákona č. 258/1994 Sb.].

(7) Hodnotou obchodu nebo neobvyklého obchodu v české měně se rozumí hodnota stanovená kursem deviza střed vyhlášeným Českou národní bankou pro den, ve kterém je plněna povinnost podle tohoto zákona.

(1) Jestliže finanční instituce uzavírá obchod v hodnotě přesahující částku 500 000 Kč, je povinna identifikovat účastníky obchodu. Není-li v době uzavření obchodu nebo v kterémkoliv pozdějším okamžiku přesná výše celého plnění známa, vzniká uvedená povinnost v době, kdy je zřejmé, že stanovené hranice bude dosaženo; je-li obchod sjednán formou opakujícího se plnění, je rozhodující součet dílčích plnění za dvanáct po sobějdoucích měsíců.

(2) Za obchod, s nímž je spojena povinnost finanční instituce identifikovat jeho účastníky, se zejména považuje:

a) otevření účtu v bance nebo uzavření smlouvy o vkladu, s výjimkou vkladu vztahujícího se k vkladní knížce na doručitele,

b) jakákoliv bankovní operace, jejíž hodnota převyšuje částku 500 000 Kč,

c) nájem úschovní schránky,

d) směna devizových hodnot za jiné devizové hodnoty nebo za koruny anebo naopak v objemu přesahujícím v kursové protihodnotě částku 500 000 Kč,

e) výplata částky přesahující 500 000 Kč sázkovou kanceláří nebo kasinem.

Identifikační údaje získané podle § 2 je finanční instituce povinna zaznamenat a uchovávat po dobu 10 let od ukončení obchodu. Tato doba počíná běžet prvním dnem roku následujícího po roce, ve kterém byl proveden poslední úkon obchodu známý finanční instituci.

(1) Zjistí-li finanční instituce při své činnosti neobvyklý obchod, je povinna o tom učinit oznámení příslušné organizační složce Ministerstva financí (dále jen "ministerstvo") s uvedením všech zjištěných identifikačních údajů.

(2) Oznámení je třeba učinit bez zbytečného odkladu, nejpozději do 5 dnů od uzavření obchodu. Vyžadují-li to okolnosti případu, zejména hrozí-li nebezpečí z prodlení, je oznamovatel povinen ministerstvo upozornit ihned po zjištění neobvyklého obchodu.

(3) Oznámení lze učinit ústně do protokolu nebo písemně takovým způsobem, který zaručuje, že informace v něm obsažené zůstanou utajeny před nepovolanou osobou.

(4) Při plnění oznamovací povinnosti podle odstavců 1 až 3 je třeba sdělit identifikační údaje finanční instituce, která vystupuje jako oznamovatel, včetně jména, příjmení a trvalého pobytu osoby, která činí oznámení, předmět a podstatné okolnosti uzavření obchodu, jakož i identifikační údaje toho, koho se oznámení týká, a připojit další údaje, zejména čísla účtů, na nichž jsou soustředěny peněžní prostředky, ohledně kterých se oznámení podává.

(5) Oznámením neobvyklého obchodu není dotčena povinnost stanovená ve zvláštním zákonu oznámit skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu.

(6) Splnění oznamovací povinnosti podle předchozích ustanovení není porušením zákonné povinnosti mlčenlivosti uložené podle zvláštního zákona.

(1) Zjistí-li celní orgány při výkonu své pravomoci nebo v souvislosti s ní převoz platných bankovek a mincí, šeků a cestovních šeků v hodnotě nad 200 000 Kč, jsou povinny tuto skutečnost podle § 4 odst. 2 oznámit ministerstvu s uvedením identifikace osoby, která převoz prováděla.

(2) Oznamovací povinnost uvedenou v odstavci 1 má rovněž osoba provozující v rámci svého podnikání poštovní služby podle zvláštního zákona, pokud je jí předán poukaz k převodu peněžní částky nad 200 000 Kč do ciziny.

(1) Finanční instituce může splnit příkaz klienta týkající neobvyklého obchodu nejdříve po uplynutí 24 hodin od přijetí oznámení ministerstvem, pokud hrozí nebezpečí, že bezodkladným splněním by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu.

(2) Jestliže si prověření neobvyklého obchodu vyžádá delší dobu, může ministerstvo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 uložit finanční instituci, aby splnění příkazu dále odložila nejdéle na dobu 72 hodin od doby, kdy přijalo oznámení. Jestliže ministerstvo v této lhůtě finanční instituci nesdělí, že podalo trestní oznámení, finanční instituce po uplynutí lhůty příkaz provede; v opačném případě vyčká, zda do 3 dnů od podání trestního oznámení orgán činný v trestním řízení nerozhodne o předmětu obchodu.

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, má oznamovatel povinnost o oznámení neobvyklého obchodu nebo o úkonech učiněných ministerstvem podle tohoto zákona zachovávat mlčenlivost ve vztahu ke třetím osobám, včetně osob, jichž se sdělené informace týkají; povinnost mlčenlivosti se vztahuje na každého zaměstnance oznamovatele i na osobu, která je pro něj na základě smlouvy činná.

(2) Povinnost zaměstnanců ministerstva zachovávat mlčenlivost o úkonech učiněných podle tohoto zákona a o informacích získaných při jeho provádění stanoví zvláštní zákon [§ 73 odst. 2 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.]. Organizační složka, která plní úkoly a vykonává pravomoce, které podle tohoto zákona ministerstvu přísluší, musí být technicky oddělena od jiných pracovišť a musí v ní být uplatňována taková organizační a jiná opatření, která zaručují, že s informacemi získanými při aplikaci tohoto zákona nepřijde do styku nepovolaná osoba.

(3) Povinnost mlčenlivosti osob uvedených v odstavcích 1 a 2 nezaniká skončením pracovněprávního vztahu k finanční instituci nebo ministerstvu nebo tím, že fyzická osoba přestala vykonávat činnost uvedenou v § 1 odst. 6.

(4) Povinnosti zachovávat mlčenlivost mohou být osoby uvedené v odstavci 1 a 2 z důvodů veřejného zájmu rozhodnutím ministra financí zproštěny. V rozhodnutí je třeba uvést rozsah a účel zproštění.

(5) Povinnosti zachovávat mlčenlivost se nelze dovolávat vůči

a) orgánu činnému v trestním řízení, pokud provádí řízení o trestném činu souvisejícím s legalizací výnosu nebo jedná-li se o splnění oznamovací povinnosti vztahující se k takovému trestnému činu,

b) soudu, rozhodujícímu v občanském soudním řízení spory týkající se obchodu nebo nároku vyplývajícího z tohoto zákona,

c) osobám vykonávajícím bankovní dohled [§ 44 zákona ČNR č. 6/1993 Sb., o České národní bance.],

d) orgánu, oprávněnému podle zvláštního předpisu rozhodovat o odnětí oprávnění k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, v případě, že ministerstvo předloží podnět k odnětí takového oprávnění

e) osobě, která by mohla uplatnit nárok na náhradu škody podle tohoto zákona, jde-li o následné oznámení skutečností rozhodných pro uplatnění takového nároku.

(6) Porušení povinnosti mlčenlivosti uložené podle odstavců 1 a 3 je přestupkem, za který lze v řízení podle zvláštního zákona [Zákon ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.]uložit pokutu až do výše 200 000 Kč; tím není dotčena odpovědnost za škodu, která tím osobě, jíž se vyzrazené údaje týkají, vznikla, ani případná trestní odpovědnost toho, kdo porušil povinnost mlčenlivosti [§ 178 trestního zákona.].

(7) Údaje shromážděné ministerstvem podle tohoto zákona mohou být použity jinak jen v řízení před orgány uvedenými v odstavci 5 nebo v rozsahu, v jakém ministr financí rozhodl o zproštění povinnosti mlčenlivosti podle odstavce 4.

(1) Finanční instituce je na požádání povinna ministerstvu sdělit údaje o obchodech, na něž se vztahuje identifikační povinnost a ohledně nichž ministerstvo provádí šetření, předložit doklady o těchto obchodech, nebo k nim umožnit přístup pověřeným zaměstnancům ministerstva při prověřování oznámení nebo provádění kontrolní činnosti a poskytnout informace o osobách, které se jakýmkoliv způsobem účastnily takových obchodů.

(2) Při prováděném šetření může ministerstvo vyžadovat nezbytné údaje od správců daní, pokud nelze věc dostatečně objasnit jiným způsobem.

(1) Finanční instituce, které zaměstnávají nejméně 3 osoby, jsou povinny do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona vypracovat a uplatňovat systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření k předcházení legalizace výnosů jejich prostřednictvím; vznikne-li taková finanční instituce až po uplynutí této lhůty, je povinna uvedený systém vypracovat a uplatňovat již od svého vzniku. Součástí systému je i stanovení konkrétní osoby, určené k zajišťování průběžného styku s ministerstvem podle tohoto zákona, pokud jej nebude zajišťovat přímo statutární orgán. Ostatní finanční instituce jsou povinny přijmout opatření zajišťující řádné plnění povinností uložených tímto zákonem.

(2) Finanční instituce jsou povinny na vyžádání ministerstvu poskytnout informace o opatřeních provedených podle odstavce 1.

(1) Ministerstvo podle tohoto zákona plní funkce sběru a analýzy údajů. Kromě oprávnění uvedených v § 6 odst. 2, § 8 a § 9 odst. 2 může:

a) provádět vlastní šetření týkající se obchodu, na který se vztahuje identifikační povinnost podle tohoto zákona,

b) ukládat pokuty za nesplnění povinnosti stanové tímto zákonem,

c) dávat podnět k odnětí oprávnění k podnikatelské a jiné samostatné výdělečné činnosti.

Ministerstvo rovněž působí v rozsahu stanoveném tímto zákonem v řízení o náhradě škody.

(2) Zjistí-li ministerstvo skutečnosti, které odůvodňují podezření, že byl spáchán trestný čin, učiní oznámení podle trestního řádu a současně orgánu činnému v trestním řízení poskytne všechny údaje a důkazy o nich, které má k dispozici, jestliže s oznámením souvisejí.

(3) Státní orgány jsou povinny ministerstvu při výkonu jeho pravomoci podle tohoto zákona poskytnout potřebné údaje, pokud jim to zvláštní zákon nezakazuje.

(4) Ministerstvo je oprávněno vést údaje získané při provádění tohoto zákona v informačním systému za podmínek, které stanoví zvláštní zákon. [Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.]

(5) V rozsahu stanoveném mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, ministerstvo spolupracuje se zahraničními orgány se stejnou věcnou příslušností, zejména při předávání a získávání údajů sloužících k dosažení účelu stanovenému tímto zákonem.

(1) Není-li stanoveno jinak, na řízení prováděné ministerstvem podle tohoto zákona se obdobně užijí ustanovení zákona ČNR č. 337/1992 Sb.,o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, pokud se týkají:

a) osob zúčastněných na řízení a jejich práv,

b) zastupování,

c) místního šetření,

d) doručování,

e) vyloučení,

f) předvolání a předvedení,

g) nákladů řízení,

h) rozhodnutí,

i) pokuty a blokového řízení [§ 7 až 11 odst. 1, § 15, 17 až 19, 26, 29, 30, 32, 37 a 37a zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.].

(2) Kde se v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, hovoří o správci daně, daňovém řízení a daňovém subjektu, rozumí se tím pro účely tohoto zákona ministerstvo, řízení prováděné ministerstvem podle tohoto zákona a ten, kdo má podle tohoto zákona stanovenou povinnost.

(3) Řízení vedené ministerstvem podle tohoto zákona je vždy neveřejné.

(1) Tomu, kdo poruší nebo nesplní povinnost stanovenou tímto zákonem, pokud nejde o porušení povinnosti mlčenlivosti nebo pokud takové jednání není činem přísněji trestným, může ministerstvo uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč a při opětovném porušení nebo nesplnění povinnosti v období 12 po sobě jdoucích měsíců až do výše 10 000 000 Kč.

(2) Při stanovení výměry pokuty je třeba přihlížet k osobním a majetkovým poměrům toho, komu se pokuta ukládá, a k povaze a závažnosti povinnosti, která byla porušena nebo nesplněna, době trvání a následkům protiprávního jednání.

(3) Pokutu nelze uložit, jestliže uplynuly dva roky od konce roku, ve kterém došlo k jednání zakládajícímu právo na uložení pokuty. Právo vyměřenou pokutu vymáhat se promlčuje po pěti letech od vykonatelnosti rozhodnutí. Výnos z pokut je příjmem státního rozpočtu.

(4) Proti rozhodnutí o uložení pokuty, které musí obsahovat odůvodnění, může ten, komu byla pokuta uložena, podat odvolání. Odvolání je třeba doručit ministerstvu do třicetidnů od doručení rozhodnutí o pokutě. Včas podané odvolání má odkladný účinek. O odvolání rozhoduje ministr financí.

(1) Zjistí-li ministerstvo, že právnická nebo fyzická osoba mající příjmy z podnikatelské a jiné samostatné výdělečné činnosti dlouhodobě nebo opakovaně porušovala některou z povinností stanovenou v tomto zákoně nebo uloženou rozhodnutím vydaným podle tohoto zákona, předloží podnět k odnětí oprávnění k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti orgánu, který je podle zvláštního předpisu oprávněn o jeho odnětí rozhodnout. Tento orgán je povinen do třiceti dnů od doručení podnětu ministerstvo vyrozumět o svých opatřeních a způsobu vyřízení podnětu.

(2) Dlouhodobé nebo opakované porušení povinnosti stanovené tímto zákonem nebo uložené rozhodnutím na jeho základě vydaným je důvodem k odnětí oprávnění k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti podle zvláštního předpisu.

(1) Splněním povinnosti uvedené v § 6 nevzniká odpovědnost toho, kdo tak učinil, nahradit škodu [§ 442 odst. 1 občanského zákoníku.] vzniklou v souvislosti s těmito úkony; odpovědnost za takovou škodu nese stát.

(2) Nárok na náhradu škody nepřísluší, jestliže obchod, o němž bylo učiněno oznámení nebo další úkon podle tohoto zákona, byl proveden v úmyslu dosáhnout legalizace výnosu.

(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, užije se na řízení o náhradě škody, za níž odpovídá stát, přiměřeně ustanovení zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [Zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.]. Ústředním orgánem, s nímž je podle uvedeného zákona třeba nárok na náhradu škody projednat, je ministerstvo.

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., zákona č. 292/1993 Sb., zákona č. 156/1994 Sb., zákona č. 83/1995 Sb. a zákona č. 84/1995 Sb., se mění a doplňuje takto:

1. V § 38 odst. 2 se připojuje věta, která včetně poznámky č. 10 zní: "Porušením povinnosti dodržet bankovní tajemství rovněž není sdělení údajů o klientovi a jeho obchodech při podání trestního oznámení nebo při plnění oznamovací povinnosti podle zvláštního zákona.¹⁰⁾

Poznámka č. 10) zní:

____________________

"¹⁰⁾ Zákon č. /1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů.".

2. V § 38 odst. 3 se tečka na konci nahrazuje čárkou a připojuje se ustanovení písmene e), které zní:

"e) Ministerstva financí za podmínek, které stanoví zvláštní zákon¹⁰⁾.".

Zákon České národní rady č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákona č. 89/1993 Sb., zákona č. 331/1993 Sb. a zákona č. 259/1994 Sb., se doplňuje takto:

V § 79 odst. 4 poslední větě se za slova "trestního řízení" vkládají slova "anebo při plnění povinnosti vůči Ministerstvu financí podle zvláštního zákona^36a)".

Poznámka č. 36a) zní:

_________________________

"^36a) Zákon č. /1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů.".

Zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění zákona České národní rady č. 591/1992 Sb. a zákona č. 600/1992 Sb., se mění a doplňuje takto:

V § 28 odst. 2 se spojka "a" za slovem "řízení" nahrazuje čárkou a za slova "trestním řízení" se vkládají slova "a při plnění povinnosti vůči Ministerstvu financí podle zvláštního zákonaZákon č. /1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů".

Poznámka č. 4a) zní:

___________________________

"^4a) Zákon č. /1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů.".

Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, se mění a doplňuje takto:

V § 7 odst. 7 poslední větě se spojka "a" nahrazuje čárkou a za slovo "daní" se vkládají slova "a při plnění povinnosti vůči Ministerstvu financí podle zvláštního zákona.^6a)".

Poznámka č. 6a) zní:

_____________________

"^6a)Zákon č. /1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů.".

Zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění zákona č. 216/1994 Sb., se doplňuje takto:

V § 20 odst. 5 poslední větě se za slovo "řízení" vkládají slova "a při plnění povinnosti vůči Ministerstvu financí podle zvláštního zákona ^11a)".

Poznámka č. 11a) zní:

_____________________

"^11a) Zákon č. /1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizací výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů.".

Ministerstvo financí vyhláškou upraví podrobnosti způsobu plnění oznamovací povinnosti finančními institucemi, stanoví název organizační složky, která jménem ministerstva působí podle tohoto zákona, a stanoví vzor průkazu, kterým se prokazují osoby pracující v tomto organizačním útvaru.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1996.

Obecná část:

Řada kriminálních aktivit je motivována snahou získat finanční prostředky a s těmi pak nakládat jako s legálně nabytými. Zejména v případě organizovaného zločinu a jeho projevů (např. obchod s drogami, hospodářská kriminalita spojená s finančními podvody, paděláním peněz nebo cenných papírů, provozování nezákonných sázkových kanceláří, nebo kořistění z organizované prostituce) dosahují zisky z trestné činnosti značně vysokých částek a zajišťování jejich "legalizace" nabývá rozměrů soustavné podnikatelské činnosti (vytváření firem zaměřených na "poradenskou činnost", organizování zdánlivých mezifiremních obchodů, provádění bankovních operací ve třetích státech, umělé zvyšování zisků jinak legálně fungujících firem atd.). Na tuto skutečnost reagovala řada států, které si uvědomují, že míra, jakou se jim podaří zabránit nebo alespoň podstatně ztížit tzv. praní špinavých peněz, je přímo úměrná omezení nebo naopak růstu především organizovaného zločinu.

Proces "legalizace" příjmů z trestné činnosti je problémem mezinárodním, kterému musí čelit státy s rozvinutými ekonomickými vztahy společně. Z tohoto důvodu státy sdružené v Radě Evropy přistoupily v roce 1990 ke sjednání Konvence o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, která úzce souvisí s dalšími mnohostrannými úmluvami o spolupráci v trestní oblasti. Tato konvence zejména definuje potřebné pojmy, ukládá státům, které jsou smluvními stranami, aby vytvořily účinný mechanismus proti praní špinavých peněz a zakotvuje principy mezinárodní spolupráce v této oblasti. Požadavky na vnitřní legislativu jednotlivých států v procesu boje proti praní špinavých peněz obsahuje především směrnice Rady Evropského společenství z 10.6.1991 o předcházení použití finančního systému za účelem praní peněz. Směrnice obsahuje požadavek povinné identifikace zákazníků úvěrových a finančních ústavů (a dalších podniků, pokud podle poznatků příslušného státu jsou zneužívány k praní špinavých peněz), povinnosti zjištěné údaje uchovávat po stanovenou dobu, neprovést transakci v případě podezření, že je spojena s praním peněz, zachovávat o podniknutých opatřeních mlčenlivost a ukládá, aby zejména v úvěrových a finančních ústavech byly vybudovány účinné systémy zaměřené na odhalování případů praní špinavých peněz.

Závazky obsažené v uvedené směrnici byly ve všech státech Evropských společenství promítnuty do vnitrostátního zákonodárství a v některých případech se součástí právního řádu stala celá ustanovení této směrnice.

Přijetí obdobné právní úpravy v České republice je aktuální, neboť praní špinavých peněz se logicky přelévá vždy do té země, kde neexistují dostatečné legislativní zábrany proti tomuto procesu. Převzetí shora uvedených závazků do vnitrostátního právního řádu rovněž České republice umožní, aby přistoupila k mnohostranné Úmluvě o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, a plnila povinnosti, které v oblasti právní pomoci na sebe smluvní státy přebírají.

Zákon neobsahuje ustanovení sankční povahy (s výjimkou pořádkových opatření spojených s porušením povinnosti stanovené zákonem). Jeho smyslem není upravovat podmínky odčerpání výnosů z trestné činnosti, ale především vytvořit mechanismus, který by umožnil jejich odhalení. Propadnutí, resp. zabrání věci nebo majetku je totiž vždy vázáno na skutečnost, že taková věc nebo majetek má souvislost s konkrétní trestnou činností a proto i rozhodování o takové věci nebo majetku se ponechává trestnímu řízení.

V této souvislosti již byly do přijaté novely trestního zákona a trestního řádu (zákon č. 152/1995 Sb.) promítnuty některé změny. Jedná se především o rozšíření skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 a 251a o kvalifikační okolnost spočívající v tom, že pachatel získal takovým činem prospěch velkého rozsahu. Současně se rozšířil výčet druhů trestů, které může soud v závažných případech za tyto trestné činy uložit, o trest propadnutí majetku. Podmínky, za nichž lze uložit trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. d) trestního zákona (a rozhodnout o zabrání věci podle § 73 odst. 1) byly pozměněny tak, aby se tento druh trestu mohl vztahovat i na věc, která byla i jen zčásti pořízena za prostředky pocházející z trestné činnosti, s výjimkou případů, kdy objem těchto prostředků je zanedbatelný vzhledem k hodnotě takové věci. Zároveň byla doplněním § 167 trestního zákona rozšířena trestnost nepřekažení trestného činu podílnictví podle § 251, 251a a 252. Do novely trestního řádu byl zahrnut nový institut zajištění účtu v bance, který úzce souvisí s odhalováním a zajišťováním výnosů z trestné činnosti. Vedle toho byla do tohoto zákona promítnuta i úprava postupu orgánů činných v trestním řízení při úkonech právní pomoci ve smyslu Konvence Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu. Jedná se především o úkony související s uznáním a výkonem rozhodnutí soudu cizího státu o konfiskaci majetku, jehož část se nachází na území České republiky, a o úpravu postupu orgánů činných v trestním řízení po obdržení žádosti cizího státu o vynesení vlastního rozhodnutí o konfiskaci majetku.

Navrhovaná právní úprava vychází z principů, které jsou obsaženy v uvedených mezinárodních dokumentech, a přihlíží i ke způsobu, jakým byly promítnuty do vnitřního

zákonodárství některých evropských států. Jejich přijetí předpokládá, že bude určen odpovídající státní orgán, který bude plnit zejména analytickou funkci se zaměřením na vyhledávání případů neobvyklých obchodů. Vzhledem k tomu, že působnost tohoto orgánu úzce souvisí s působností Ministerstva financí vyjádřenou v § 4 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a agenda takového orgánu nutně musí být soustředěna v jednom centru, nevolí se cesta vytvoření zvláštního orgánu, ale působnost podle tohoto zákona se navrhuje svěřit Ministerstvu financí. Jak vyplývá ze zkušeností jiných států, personální vybavení tohoto orgánu představuje zanedbatelnou položku. Ministerstvo financí by tedy nebylo zatíženo vytvořením speciální složky, která by personálně představovala větší část aparátu ministerstva.

S výkonem působnosti Ministerstva financí uvedené v tomto zákoně jsou spojeny nároky na přibližně 4 600 000 Kč ročně ze státního rozpočtu. Vedle toho mohou vzniknout další náklady kryté ze státního rozpočtu spočívající v přiznání nároku na náhradu škody vzniklé plněním povinností podle tohoto zákona.

Jak vyplývá z praxe jiných států, k těmto případům dochází zcela ojediněle a navíc částky přiznané formou náhrady škody jsou pro státní rozpočet v podstatě zanedbatelné. Naopak lze předpokládat, že ukládání pokut podle tohoto zákona (nehledě k rozhodnutím o konfiskaci případných výnosů z trestné činnosti odhalené při aplikaci tohoto zákona) bude představovat příjem do státního rozpočtu. Jeho výši nelze předem odhadovat.

Zvláštní část:

K § 1

V souladu se směrnicí Rady Evropského společenství č.91/309/EEC, o předcházení použití finančního systému za účelem praní peněz, se v zájmu jednoznačného výkladu zákona vymezují některé pojmy, které jsou specifické pro uvedenou problematiku.

Za výnos se považuje jakákoliv ekonomická výhoda plynoucí z jednání, jež má znaky trestného činu (zda byl v konkrétním případě spáchán trestný čin, může rozhodnout v trestním řízení až soud). Předem se nerozlišuje druh trestné činnosti, od níž se uvedená výhoda odvíjí, i když ze zkušeností vyspělých států vyplývá, že největší část finančních prostředků, jež jsou předmětem snah o legalizaci, pochází z hospodářské kriminality (obchod s drogami, finanční podvody a další projevy organizovaného zločinu). V souladu se zahraničními právními úpravami se za výnos nepovažuje ekonomická výhoda, která vznikne pachateli trestného činu zkrácení daně. Tato výhoda spočívá v tom, že majetek pachatele se nezmenšil o částku, kterou měl odvést státu. K objasňování tohoto druhu trestné činnosti a odčerpání částky, která měla být předmětem daně, slouží postupy předpokládané v daňových předpisech a neodvedená částka nemá v daném případě povahu výnosu získaného trestnou činností, jehož legalizaci má bránit tento zákon.

Pod pojem legalizace výnosů se zařazují typická jednání, kterým je společná snaha zpravidla prostřednictvím několika bankovních ústavů zastřít nelegální původ finančních prostředků a vzbudit zdání, že jejich držitel tyto peníze nabyl jako platbu za legálně provozované podnikání.

Důležitý význam má identifikace účastníka obchodu, zejména jedná-li se o tzv. neobvyklý obchod. Proto se výčtem upravuje rozsah údajů, které ve svém souhrnu představují identifikaci fyzické nebo právnické osoby.

Rejstřík možných jednání, jimiž je možné dosáhnout legalizace výnosů, je poměrně široký. Aby je bylo možné všechny postihnout, podřazují se pod obecný pojem "obchod", pro který je charakteristické, že vyvolává pohyb peněz nebo jiného majetku, nebo k němu směřuje. Vylučují se z něj případy, kdy k takovému přesunu dochází na základě povinnosti vyplývající ze zákona nebo v důsledku plnění povinnosti uložené rozhodnutím státního orgánu. I když samozřejmě nelze vyloučit, že k těmto platbám budou použity nezákonně získané peněžní prostředky, nelze je podřadit pod případy praní špinavých peněz (cílem praní není se peněz zbavit, ale pouze zastřít jejich pravý původ). Pojem obchodu se pro označení zpravidla finanční transakce volí s ohledem na již používanou terminologii v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů.

Zvláštní místo v procesu oznamování mají tzv. neobvyklé obchody, tedy jednání, která především svojí povahou nebo obsahem vybočují ze standardu obchodů téhož druhu nebo obchodů určité osoby. Neobvyklý obchod nutně nemusí současně vyvolávat konkrétní podezření, že je motivován snahou o legalizaci výnosu, i když právě u neobvyklého obchodu je taková pravděpodobnost vyšší. Vnější podoba těchto jednání je velmi různorodá, od složitých finančních transakcí přes několik bank "v kruhu", přes ukládání vysokých tržeb z prodělečných restaurací na bankovní účet, až po nákup žetonů v kasinu ve velkém a jejich zpětnou výměnu za peníze jako "výhru". Ve vyhledávání neobvyklých obchodů mají banky a další finanční instituce zkušenosti a dokáží je poměrně dobře odhalit. Je ale třeba zajistit plnění oznamovací povinnosti.

Předpokladem úspěšného postupu proti pokusům o legalizaci výnosů je vytvoření jednoho centra, které by především analyzovalo informace o neobvyklých obchodech spojených zpravidla s pohybem velkých peněžních částek na hotovosti. Tuto analýzu nelze zaměňovat za prověřování oznámení o trestném činu, naopak většina analyzovaných případů je zcela legálních. Proto se plnění zejména analytické funkce stejně jako v jiných státech nesvěřuje některému z orgánů činných v trestním řízení, ale zvláštnímu orgánu, jehož činnost sleduje fiskální zájmy státu.

Zvláštní místo mezi subjekty, které jsou vybírány za prostředníky umožňující legalizaci výnosů, mají banky, investiční společnosti a investiční fondy, pojišťovny, směnárny a další právnické (a v omezeném rozsahu též fyzické) osoby, jejichž hlavním předmětem činnosti jsou finanční transakce a které se označují souhrnným pojmem finanční instituce. Těmto institucím se v zájmu předcházení pokusům o legalizaci výnosů svěřují některé povinnosti zejména při odhalování a oznamování neobvyklých obchodů. Uvedené instituce mají možnost co nejrychleji a s minimálními náklady prověřit určitou finanční operaci a je i v jejich zájmu, aby si zachovaly před svými i potencionálními klienty kredit.

V zájmu právní jistoty se rovněž v tomto ustanovení definuje postup při zjišťování hodnoty obchodu (jež je rozhodující pro vznik identifikační povinnosti) v případě, že jeho předmětem není česká měna.

K § 2

Povinnost uvedená v odstavci 1 identifikovat smluvní stranu obchodu, jehož předmětem je částka převyšující 500 000 Kč, vychází z hranice 15 000 ECU uvedené ve Směrnici Rady Evropského společenství o předcházení použití finančního systému za účelem praní peněz z 10. června 1991. Pokud z jednání toho, kdo je smluvní stranou takového obchodu, nebo z jeho okolností nelze dovodit, že se jedná o tzv. neobvyklý obchod, povinnosti uložené tímto zákonem se omezují na provedení identifikace a uchovávání zjištěných údajů po stanovenou dobu. Splnění těchto povinností vedle preventivního významu (odrazení od pokusů o legalizaci výnosů), má i ten smysl, že umožní prověření širšího rozsahu jednání osob, u nichž byl případ pokusu o legalizaci výnosu zjištěn.

Pro přehlednost a v zájmu jednotné aplikace zákona se v odstavci 2 uvádějí typické a nejčastější případy obchodů, u nichž finanční instituci vzniká identifikační povinnost.

K § 3

Splnění identifikační povinnosti by nemělo smysl, pokud by nebylo spojeno s povinností zjištěné údaje zaznamenat a především po zákonem stanovenou dobu uchovávat. Tato doba koresponduje délce doby rozhodné pro promlčení trestního stíhání za velkou část závažné trestné činnosti, kterou jsou výnosy většinou získávány. Jinak by docházelo k absurdním případům, kdy trestný čin by dosud nebyl promlčen, avšak důkazy o jeho spáchání by byly v souladu se zákonem zničeny. V zájmu jednotného výkladu běhu této lhůty se stanoví hledisko pro určení jejího počátku.

K § 4

Oznamovací povinnost se vztahuje na případy neobvyklých obchodů bez ohledu na to, jaká finanční částka je jeho předmětem. Lhůta pro splnění oznamovací povinnosti je stanovena tak, aby zbytečně nezatěžovala ty, na něž dopadá a přitom umožňovala analyticky pracovat s aktuálními daty. V případě, že neobvyklý obchod spočívá např. v předání příkazu bance k provedení takové operace, která by znamenala převod finančních prostředků do ciziny, a zároveň vyvolává podezření ze snahy o legalizaci výnosu, je třeba oznamovací povinnost splnit bez odkladu, neboť s ní je zpravidla spojeno neprovedení příkazu adresovaného bance.

Jestliže finanční instituce zjistí v souvislosti s prověřováním neobvyklého obchodu okolnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, může jí vzniknout též oznamovací povinnost ve smyslu trestního zákona (§ 167 a 168) nebo trestního řádu (§ 8 odst. 1). V zájmu jednoznačného výkladu vztahu povinností zakotvených v těchto zákonech, se stanoví, že oznámením neobvyklého obchodu ministerstvu není splněna povinnost vyplývající ze zvláštního zákona vůči orgánu činnému v trestním řízení.

Finanční instituce mají zpravidla ve zvláštních zákonech (viz § 15 a násl.) uloženou povinnost mlčenlivosti, jejíž průlom je vázán na určitý postup. K odstranění pochybností o výkladu těchto ustanovení ve vztahu k povinnostem stanoveným v tomto zákoně se stanoví, že splnění oznamovací povinnosti uvedené v této zásadě není porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost podle zvláštního zákona.

K § 5

Obdobné povinnosti, které podle § 4 mají finanční instituce, se navrhuje uložit rovněž celním orgánům a poštám, resp. i jiným osobám provozujícím poštovní služby podle zvláštního zákona, které v řadě případů jako první zjišťují přesun (případně převod) finančních prostředků na hotovosti přes hranice státu. Na rozdíl od finančních institucí se jim ukládá oznamovací povinnost ve všech případech, kdy zjistí převoz peněz nebo šeků nad určitou hranici, resp. kdy obdrží poukaz k takovému převodu, aniž by musely zvažovat, zda se jedná o tzv. neobvyklý obchod. Důvodem je jednak fakt, že požadavek neobvyklosti je vyjádřen již ve výši částky, která se převáží, resp. převádí přes hranice, jednak objektivní nemožnost v rámci celního řízení nebo poskytování poštovních služeb provádět obsáhlejší šetření.

K § 6

Bezodkladné provedení příkazu (zejména k bankovní operaci) týkajícího se neobvyklého obchodu uskutečněného za okolností, nasvědčujících tomu, že slouží k legalizaci výnosu, by mohlo vést v případě jeho potvrzení ke zmaření nebo podstatnému ztížení zajištění výnosu pro další, zpravidla trestní řízení.

Proto se stanoví povinnost po stanovenou nepřekročitelnou dobu takový příkaz neprovést, jsou-li splněny další podmínky uvedené v tomto ustanovení.

Rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení se může týkat buď zajištění účtu u banky nebo povinnosti vydat věc.

K § 7

Oznámení neobvyklého obchodu je v zájmu nerušeného průběhu šetření spojeno se zákonem uloženou povinností mlčenlivosti, stejně jako provádění úkonů ministerstvem (i ve vztahu k jinému než neobvyklému obchodu). Stejná povinnost se již na základě ustanovení § 73 odst. 2 písm. b) zákoníku práce vztahuje též na zaměstnance ministerstva, kde se všechny údaje poskytované finančními institucemi podle tohoto zákona soustřeďují. Z tohoto důvodu není třeba takovou povinnost zaměstnancům ministerstva ukládat i tímto zákonem. Úprava obsažená v zákoníku práce se pouze doplňuje o povinnost zachovávat mlčenlivost i po skončení pracovněprávního vztahu (tato povinnost se vztahuje i na zaměstnance finančních institucí, případně na fyzické osoby v době, kdy přestanou vykonávat činnost uvedenou v § 1 odst. 6).

V zájmu ochrany klientů finančních institucí se zakotvuje povinnost technicky a organizačně oddělit složku ministerstva, která bude vykonávat pravomoce ve smyslu tohoto zákona, a zavést v ní taková organizační a jiná opatření při nakládání se získanými daty a při jejich uchovávání, která zaručí, že k informacím nebudou mít přístup třetí osoby (mezi ně patří např. organizační a technické oddělení od ostatního personálu ministerstva, samostatná spisová služba, přísný režim uchovávání písemností v zapečetěných prostorách atd.).

Povinnosti mlčenlivosti vyplývající z tohoto zákona mohou být jednotlivé osoby zproštěny rozhodnutím ministra financí. V odstavci 5 jsou uvedeny výjimky z povinnosti zachovávat mlčenlivost. Lze předpokládat, že v uvedených případech by jinak rozhodnutí o zproštění mlčenlivosti podle odstavce 4 bylo vydáno, a proto se nutnosti vydávat taková rozhodnutí předchází zákonnou úpravou. Z tohoto vymezení rovněž vyplývá, pro jaká jiná řízení lze údajů shromážděných podle tohoto zákona použít.

Porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost uloženou tímto zákonem se navrhuje kvalifikovat jako přestupek, za který lze uložit pokutu uvedenou v tomto zákoně. Tím není dotčena případná odpovědnost za trestný čin. Na řízení o přestupku se užijí ustanovení zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

K § 8

Povinnost poskytnout potřebnou součinnost dopadá na případy, kdy ministerstvo provádí šetření týkající se některého z obchodů, na který dopadá identifikační povinnost. Bez možnosti seznámit se se všemi údaji vztahujícími se ke konkrétnímu obchodu by ministerstvo nemohlo učinit závěr, zda je důvod podat trestní oznámení nebo ve vlastní působnosti provést jiné opatření. Tato povinnost se vztahuje na obchody, ohledně nichž platí identifikační povinnost, a proto dopadá pouze na nositele této povinnosti, t.j. na finanční instituce.

Zvýšená ochrana údajů získaných v daňovém řízení se promítá do zpřísnění podmínek, za nichž lze takové údaje vyžadovat.

K § 9

Povinnost vytvořit potřebný systém organizačních opatření zaměřených na kontrolu a předcházení legalizace výnosů kategoricky vyplývá z článku 11 směrnice Rady Evropy č. 91/309/EEC, o předcházení použití finančního systému za účelem praní peněz. Uvedená opatření by měla především přispívat k odhalování a prvotnímu prověřování tzv. neobvyklých obchodů za současné ochrany údajů o klientech finančních institucí před nepovolanými osobami. S tím souvisí i určení konkrétní osoby ve finanční instituci, která bude zajišťovat styk s příslušnou složkou ministerstva. Smyslem tohoto opatření není jen ochrana údajů o klientech finančních institucí. Tato osoba by měla být dostatečně kvalifikovaná, aby prvotní informaci od zaměstnance finanční instituce prověřila a v případě, že je odůvodněn postup podle tohoto zákona, učiní zpravidla oznámení příslušné složce ministerstva. Jen tato osoba bude oprávněna, aby se při provádění tohoto zákona na určené oddělení ministerstva obracela.

Menší požadavky se kladou na finanční instituci, která má méně než 3 zaměstnance (případně na samostatně podnikající fyzickou osobu). Ukládá se jí provést opatření, která zajistí řádné plnění povinností uložených tímto zákonem (zejména založení a přehledné vedení potřebných evidencí).

Právo kontroly, zda finanční instituce uvedenou povinnost plní, se svěřuje ministerstvu, které by mělo disponovat odborníky schopnými posoudit i efektivnost přijatých opatření.

K § 10

Úloha ministerstva podle tohoto zákona spočívá především ve sběru a analýze dat, které jsou výsledkem oznamovací povinnosti, případně i v jejím vlastním šetření k ověření, zda obchod není uzavírán ve snaze dosáhnout legalizace výnosů. Zjistí-li takový případ, podá oznámení podle trestního řádu příslušnému orgánu činnému v trestním řízení a současně mu předá důkazy, které má v dané věci k dispozici. Vzhledem k tomu, že zvláštní zákon nestanoví zvláštní příslušnost určitého policejního orgánu k přijímání trestních oznámení týkajících se podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti, platí obecná zásada, že takové oznámení je možné učinit u kteréhokoliv orgánu Policie České republiky (resp. orgánu, který má podle trestního řádu stejné postavení).

Spolupráce ministerstva s ostatními státními orgány bude spočívat především v předávání informací. Pokud tento zákon nestanoví zvláštní režim (§ 8 odst. 2) nebo nezakazuje-li takový postup zvláštní zákon, platí obecná povinnost státních orgánů takové informace poskytnout.

Formy spolupráce s orgány cizích států v této oblasti jsou upraveny mezinárodními úmluvami, které zároveň předpokládají, že jednotlivé státy určí v rámci svého zákonodárství konkrétní státní orgán k zajišťování styku s cizinou. Z toho vychází i formulace odstavce 5 tohoto ustanovení.

S přihlédnutím k požadavku přehlednosti právní úpravy se do tohoto ustanovení současně promítá taxativní výčet oprávnění ministerstva, která jsou případně v jednotlivých ustanoveních zákona dále rozvedena.

K § 11

Povaha řízení, které ministerstvo podle tohoto zákona povede, vyžaduje, aby bylo neveřejné a zároveň vylučuje, aby se na ně vztahoval správní řád (viz např. vymezení pojmu účastník řízení nebo doručování rozhodnutí podle správního řádu). Vzhledem k povaze řízení, které podle tohoto zákona bude ministerstvo provádět, lze při jeho úpravě odkázat na podobné řízení, jaké podle zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, provádějí zejména finanční úřady. Rozsah řízení před ministerstvem podle tohoto zákona nevyžaduje aplikaci všech procesních institutů obsažených v zákoně o správě daní a poplatků, a proto se odkazuje jen na ty jeho části, které jsou nutné k prověření případů neobvyklých obchodů. Pokud je třeba nad rámec úpravy obsažené ve shora uvedeném zákoně procesní ustanovení při aplikaci jednotlivých institutů doplňovat, je taková doplňující úprava obsažena v jednotlivých ustanoveních návrhu (např. v § 12).

K § 12

V zákoně se vymezují hmotněprávní podmínky, za nichž lze uložit pokutu, stanoví se její sazba a hlediska pro uložení v určité výměře. Procesní ustanovení, podle nichž se při ukládání pokuty postupuje, vycházejí z úpravy platné pro řízení ve věcech správy daní a poplatků (§ 37 zák. ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů), neboť k zásadně odlišné právní úpravě není důvod.

K § 13

V případech uvedených v tomto ustanovení se v zájmu prevence před dalším porušováním zákona nebo odstranění protiprávního stavu svěřuje ministerstvu oprávnění dát orgánu příslušnému podle zvláštního předpisu podnět k odnětí oprávnění k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti fyzické nebo právnické osoby. Tomu koresponduje i povinnost tohoto orgánu na podnět ministerstva reagovat a o provedených opatřeních ji vyrozumět. Zároveň se nepřímo novelizují zvláštní předpisy, podle nichž jsou příslušná podnikatelská oprávnění získána, neboť opakované nebo dlouhodobé porušování povinností stanovených tímto zákonem se prohlašuje za důvod k odnětí uvedených oprávnění.

K § 14

Vyžadovat zejména splnění oznamovací povinnosti u neobvyklých obchodů a provedení dalších úkonů na to bezprostředně ze zákona navazujících lze za podmínky, že se oznamovatel nevystaví odpovědnosti za případnou škodu, která v důsledku toho vznikne. Proto se zakotvuje zásada, že za takovou škodu odpovídá stát. Výjimkou z této zásady jsou případy, kdy oznamovatel způsobil škodu v důsledku toho, že postupoval v rozporu se zákonem (zde se uplatní odpovědnost podle obecných předpisů), nebo kdy se na základě oznámení neobvyklého obchodu potvrdila jeho souvislost s legalizací výnosu. V prvém případě je na místě, aby za takovou škodu odpovídal ten, kdo se takového jednání zpravidla ve finanční instituci dopustil, ve druhém případě není důvodu škodu nahrazovat, neboť k nakládání s výnosem došlo protiprávně. Ke zrychlení řízení o náhradě škody se navrhuje přiměřeně postupovat podle zákona č. 58/1969 Sb.,o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ústředním orgánem, s nímž je v těchto případech škodu třeba projednat před uplatněním nároku u soudu, je Ministerstvo financí jako orgán, do jehož působnosti patří výkon finanční kontroly na centrální úrovni.

Rozsah náhrady škody a další podmínky odpovědnosti za způsobenou škodu vyplývá z příslušného hmotněprávního předpisu. Za škodu v tomto směru bude třeba považovat i ušlý zisk (§ 442 odst. 1 o.z.). V zájmu právní jistoty se na příslušné ustanovení občanského zákoníku odkazuje.

K § 15 až 19

Ustanovení zde uvedených zákonů obsahují velmi přesně vymezenou povinnost mlčenlivosti zaměstnanců jednotlivých finančních institucí. Tato ustanovení je třeba doplnit tak, aby povinnosti stanovené v navrhovaném zákoně nebyly v rozporu s povinností zachovávat mlčenlivost stanovenou podle zvláštního předpisu.

K § 20

Otázky uvedené v tomto ustanovení mají organizační povahu a jejich úprava může být proměnlivá. Proto se navrhuje svěřit ji prováděcímu předpisu, který vydá Ministerstvo financí. Jeho příprava je podmíněna znalostí platného znění zákona, a proto se nepředpokládá, že zákon a vyhláška k jeho provedení by nabyly účinnosti ke stejnému datu.

K § 21

Provádění zákona vyžaduje vytvoření potřebných opatření jak na úrovni Ministerstva financí, tak i v jednotlivých finančních institucích. Tato opatření navíc nelze provádět v předstihu, ale až se znalostí schváleného znění zákona. Proto se navrhuje stanovit účinnost zákona tak, aby jí od předpokládaného data přijetí předcházela nejméně tříměsíční legisvakance. S přihlédnutím k tomuto požadavku bude třeba podle konkrétních okolností projednávání návrhu v Poslanecké sněmovně případně datum účinnosti zákona upravit.