Vláda na své schůzi dne 3. ledna 1996 projednala
a posoudila návrh zákona o veřejném
ochránci práv a vyjádřila s tímto
návrhem zákona nesouhlas.
Zřízení funkce veřejného ochránce
práv vláda nepovažuje z hlediska současných
společenských potřeb za vhodné ani
účelné. ochranu občanských
práv a svobod v České republice zajišťuje
právní mechanismus založený na zásadách
a institucích zakotvených v Ústavě
ČR a Listině základních práv
a svobod a provedených v řadě zákonů
na jednotlivých úsecích našeho právního
řádu. Dodržování práv
a svobod občanů a jejich ochrana je tak úkolem
Celého zákonodárství a všech
institucí, které se podílejí na jeho
tvorbě a aplikaci. Ochrana lidských práv
a základních svobod je v české republice
zajišťována i pomocí prostředků
vyplývajících z evropské Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Nehledě k výše uvedené zásadní
připomínce vláda poukazuje i na některé
nedostatky věcné a legislativně technické,
které jsou v předloženém návrhu
zákona obsaženy, a k nimž například
patří:
1. Podle názoru předkladatelů si zřízení
funkce veřejného ochránce práv nevyžaduje
jeho ústavní zakotvení. S ohledem na navrhované
postavení a pravomoci veřejného ochránce
práv vůči orgánům výkonné
moci by si však navrhovaná právní úprava
nutně vyžádala novelu ústavy. Jde o
zřízení zcela nového orgánu
5 postavením a pravomocemi, které se vymykají
dosavadnímu ústavnímu rozdělení
státní moci mezi jednotlivé orgány
a ústavním vazbám mezi nimi.
2. Vlastní působnost veřejného ochránce
práv se sice nemá vztahovat na soudy, některá
navrhovaná ustanovení se však činnosti
soudů i jejich nezávislosti podstatně dotýkají.
Podle § 16 odst. 1 písm. c) může ochránce
odložit podání ve věci, pokud v této
věci rozhodl Ústavní soud nebo soud v řízení
o opravném prostředku a podle písmene d)
pak i tehdy, je-li věc soudem projednávána.
Bylo by tedy na úvaze ochránce, zda se rozhodne
věc projednávat souběžně se soudním
řízením nebo dokonce po konečném
rozhodnutí soudu. Takové řešení
je třeba považovat za koncepčně nesprávné
a je zásadně v rozporu s postavením Ústavního
soudu i soudů, vyplývajícím z Ústavy
ČR. Pravomoc veřejného ochránce práv
nemůže být uplatňována vedle
soudního řízení, které probíhá
v téže věci, a případně
s rozdílným výsledkem.
3. Z návrhu zákona není zřejmé,
zda ustanovení § 17 odst. se má vztahovat i
na činnost soudů, jak vyplývá z odůvodnění
tohoto ustanovení. V takovémto případě
by navrhovaný postup ve svých důsledcích
mohl znamenat zasahování do nezávislosti
soudů.
4. Navrhovaný zákon podstatným způsobem
zasahuje do procesních předpisů upravujících
občanské soudní řízení
a trestní řízení, u kterých
nepřímo novelizuje některá ustanovení.
Obdobným způsobem zasahuje i do předpisů
upravujících správní řízení.
Z § 17 návrhu zákona vyplývá,
že zjistí-li veřejný ochránce
práv, že podání jemu zaslané
je co do obsahu opravným prostředkem podle příslušného
procesního předpisu, postoupí je příslušnému
orgánu; ten je pak oprávněn prominout zmeškání
lhůty, pokud byl ve stanovené lhůtě
opravný prostředek doručen ochránci.
Tímto způsobem dostává veřejný
ochránce práv nejen určitá dispoziční
práva v řízení o opravném prostředku,
ale stává se i jakýmsi náhradním
místem pro jeho podání namísto příslušného
soudu neb správního orgánu. I když jde
o určitý posun oproti postup navrhovanému
v zásadách zákona, je třeba znovu
poukázat na nevhodnost nepřímé novely
tak zásadních ustanovení procesních
předpisů. Navrhovaná ustanovení jsou
nepřijatelná i z toho důvodu, že by
znesnadnila stanovení právní moci rozhodnut
a ovlivnila by další procesní postupy spojené
s podáním či nepodáním opravného
prostředku.
5. Nejasně je v návrhu zákona upraveno pracovněprávní
postavení veřejného ochránce práv,
jeho zástupce (o jehož postavení návrh
jinak nehovoří) a zaměstnanců Kanceláře.
Z návrhu nevyplývá, která ustanovení
zákoníku práce se použijí. Kdyby
funkce veřejného ochránce měla být
považována za veřejnou funkci uvedenou v §
2 odst. 1 zákoníku práce, bylo by nezbytné
vedle vyřešení otázky použitelnosti
jednotlivých ustanovení zákoníku práce,
nahradit i § 30 odst. 2 navrhovaného zákona
úpravou, která by vedle jasného vymezení
příslušného mzdového předpisu
pro odměňování ochránce, jeho
zástupce a ostatních zaměstnanců Kanceláře
(t.j. předpisů upravujících platové
poměry zaměstnanců orgánů státní
správy), řešila i aplikaci předpisů
o cestovních náhradách při cestách
ochránce souvisejících s výkonem funkce
podle tohoto zákona. Pokud bude mít Kancelář
veřejného ochránce právní subjektivitu
a bude rozpočtovou organizací, potom by ustanovení
§ 30 odst. 2 ve vztahu k zaměstnancům Kanceláře
bylo nadbytečné.
6. Návrh zákona o veřejném ochránci
práv po formální stránce neodpovídá
požadavkům jednacího řádu Poslanecké
sněmovny na náležitosti návrhu zákona.
Namísto důvodové zprávy obsahuje předložený
návrh zákona pouze odůvodnění
jednotlivých ustanovení, bez obecného vysvětlení
nezbytnosti nové právní úpravy. Hospodářský
a finanční dosah navrhované úpravy
je uveden zcela obecně, ačkoliv lze předpokládat,
že realizace navrhovaného zákona by si vyžádala
zvýšené náklady ze státního
rozpočtu, a to nejen na činnost veřejného
ochránce práv a jeho Kanceláře, ale
i náklady spojené s nárůstem agendy
správních úřadů.
Závěrem vláda upozorňuje, že
z obdobných důvodů vyjádřila
nesouhlas již se zásadami tohoto zákona svým
stanoviskem ze dne 28. června 1995.