Parlament se usnesl na tomto zákoné české republiky:
Státním jazykem České republiky je český jazyk.
Orgány státní moci, Nejvyšší kontrolní úřad, Česká národní banka, orgány územní samosprávy, správní úřady a právnické osoby rozhodujující podle zákona o právech a povinnostech fyzických a právnických osob jednají, vedou spisovou agendu a vyhotovují veřejné listiny v českém jazyce.
(1) Služebním jazykem v ozbrojených silách je český jazyk. Tím není dotčeno právo užívat ve styku s mužstvem neznalým služebního jazyka také jeho mateřského jazyka.
(2) Ustanovení předchozího odstavce se nepoužije při mezinárodní činnosti ozbrojených sil.
(1) V českém jazyce se označují orgány veřejné moci, orgány územní samosprávy, právnické osoby rozhodující podle zákona o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, kulturní a vědecká zařízení, podniky, v nichž je Česká republika většinovým vlastníkem, banky a další právnické osoby založené na základé zákonů České republiky.
(2) Kulturní a védecká zařízení, podniky, banky a další právnické osoby uvedené v předchozím odstavci mohou v odborném a obchodním styku a v publikační činnosti vedle českého jazyka v nezbytné míře užívat též jiných jazyků.
(1) V českém jazyce se označují sdružení občanů České republiky a politické strany vzniklé na základě zvláštních zákonů, pokud se dále nestanoví jinak (§ 11 odst. 3).
(2) Sdružení cizích státních příslušníků, zřízená podle zvláštního zákona, mohou být vedle českého jazyka označena též příslušným cizím jazykem. Označení ve slovenském jazyce může zůstat v původním znění.
(1) Českým jazykem se uvádějí úřední názvy obcí a jejich částí, veřejných prostranství a jiné zeměpisné a místopisné názvy v České republice.
(2) Zastupitelstvo obce rnůže obecně závaznou vyhláškou stanovit, za jakých podmínek a na kterých místech lze k označení veřejnosti přístupných prostor a vnitrostátních hromadných dopravních prostředků, k reklamním účelům a k jinému informování veřejnosti použít vedle českého jazyka též cizí jazyk a který.
(1) Předškolní výchova a vzdělání v základních, středních a vyšších školách a na vysokých školách se děje v českém jazyce, pokud se dále nestanoví jinak (§ 12).
(2) Ustanovení předchozího odstavce není na újmu vyučování nékterých předmětů v cizím jazyce ani zřizování cizojazyčných škol a uznávání dokladů o ukončení všech stupňů a forem vzdélání na školách cizích států podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.
(1) Smlouvy uzavřené fyzickými a právnickými osobami a jiné právní akty, které jsou v České republice podle zákona předmětem soudní nebo jiné právní ochrany nebo které ke své platnosti nebo výkonu vyžadují rozhodnutí nebo povolení státního orgánu nebo zápis do zvláštního rejstříku nebo které podléhají daňové nebo poplatkové povinnosti nebo jsou předmětem vkladu do katastru nemovitostí, musí být sepsány v českém jazyce; je-li původní vyhotovení smlouvy v cizím jazyce, musí k nim být připojen úředné ovéřený překlad do českého jazyka.
(2) Ustanovení předchozího odstavce se nepoužije, je-li smlouva sepsána ve slovenském jazyce, s výjimkou smlouvy, která je předmétem vkladu do katastru nemovitostí.
(3) K pracovní smlouvě uzavřené s cizincem, jemuž bylo uděleno povolení k zaměstnání podle českých právních předpisů, musí být, jestliže o to požádá, připojen úředně ověřený překlad smlouvy do jeho mateřského jazyka.
(1) Při vnitrostátním vysílání rozhlasových a televizních programů a zvukových nebo obrazových informací, provozovaném na základě zákona České republiky nebo licence udélené podle zákona České republiky, se musí používat českého jazyka v takovém rozsahu, aby se zachovala a rozvíjela identita českého národa.
(2) Ustanovení předchozího odstavce se nepoužije na hudební díla, na rozhlasové a televizní vysílání určené do zahraničí a na vysílání provozované na základě mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána.
(3) Podrobnosti může stanovit vláda nařízením.
Písemné informace o službách a výrobcích určených pro spotřebitele, včetně návodů k použití a záručních podmínek, musí být v českém jazyce.
(1) Občané České republiky příslušející k národnostní nebo etnické menšiné mají právo v úředním styku se všemi orgány veřejné moci a územní samosprávy užívat svůj jazyk.
(2) V obcích, v nichž občané České republiky příslušející k národnostní nebo etnické menšině tvoří nejméně 20% trvale bydlícího obyvatelstva, se mohou veřejné listiny vydávané obcí vyhotovovat dvojjazyčně, a to v českém jazyce a v jazyce příslušné menšiny. Podrobnosti stanoví vyhláškou ministerstvo vnitra.
(3) Označení a názvy uvedené v § 4 odst. 1 a § 5 odst. 1 lze uvádět vedle českého jazyka též v jazyce příslušné menšiny. Podrobnosti schvaluje zastupitelstvo obce obecné závaznou vyhláškou.
(4) Národnostní sdružení mohou užívat název jen ve vlastním jazyce.
(5) Používání mateřského jazyka v činnosti Parlamentu a jiných volených a výkonných orgánů státní moci upravují zvláštní zákony.
(1) Občanům České republiky tvořícím národnostní nebo etnickou menšinu se zabezpečuje právo na předškolní výchovu a na základní a střední vzdélání v jejich jazyce, opravňuje-li to počet osob mluvících tímto jazykem. Jazyky národnostních a etnických menšin jsou předmětem studia na vysokých školách.
(2) Vláda nařízením stanoví síť škol a školských zařízení, v nichž se vyučuje v jazyce národnostní nebo etnické menšiny.
Občané České republiky tvořící národnostní nebo etnickou menšinu mají právo vydávat periodický tisk a neperiodické publikace ve vlastním jazyce.
(1) Podíl celostátního rozhlasového a televizního vysílání, provozovaného na základě zákona nebo licence udělené podle zákona České republiky, v jazyce národnostních a etnických menšin se stanoví tak, aby byla zachována a rozvíjena jejich kulturní identita. Podrobnosti může stanovit vláda nařízením.
(2) Zvláštní zákony stanoví podmínky regionálního rozhlasového a televizního vysílání v jazyce národnostních nebo etnických menšin.
Tímto zákonem nejsou dotčena práva občanů České republiky tvořících národnostní nebo etnickou menšinu, která jim zaručuje Listina základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána.
Tímto zákonem nejsou dotčena ustanovení zvláštních zákonů upravující právo každého, kdo neovládá český nebo slovenský jazyk, na tlumočníka v řízení, jehož je účastníkem, před soudy, jinými státními orgány a před notářem.
Používání českého jazyka v mezinárodním styku, při jednání v mezinárodních organizacích a při uzavírání mezinárodních smluv se řídí mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
(1) Kdo poruší povinnost uvedenou v § 5 nebo § 8 anebo obecně závaznou vyhlášku vydanou podle § 6 odst. 2, dopustí se přestupku proti pořádku ve státní správě nebo proti pořádku v územní samosprávě. [§ 46 zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.]
(2) Porušení povinnosti podle § 10 se posuzuje podle zvláštního zákona. [§ 11 a 24 zák. č.634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.]
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Používání českého jazyka ve všech oblastech státního a veřejného života je v platném právním řádu v podstatě upraveno na uspokojivé úrovni. Právně zabezpečen je též jazykový kontakt osob neznalých češtiny v úředním jednání se všemi státními a veřejnými institucemi. V poslední době se však stále intenzívněji prosazují tendence k zatlačování češtiny ve veřejném životě a k benevolentnímu ustupování cizím jazykům v oblastech a situacích, které by měly zůstat doménou českého jazyka. K neopodstatněnému a nepřiměřenému užívání cizích jazyků dochází také v podnikové a obchodní sféře s převážným podílem státu a v níž zcela nebo převážné pracují čeští zaméstnanci.
Smyslem předloženého návrhu není zavádét nová opatření k ochrané českého jazyka, ale kodifikovat platné právní normy a zvyklosti založené v historickém vývoji tak, aby se v koncentrované normativní podobě zdůraznil morální, politický a právní příkaz zachovávat a rozvíjet češtinu jako jeden ze základních prvků české kulturní identity.
S ohledem na jazykové právo občanů tvořících národnostní a etnické menšiny se v návrhu zákona upravuje též tato otázka. Z důvodu úplnosti se též potvrzuje právo osob neovládajících český jazyk na tlumočníka. Speciální úprava se respektuje pro užívání jazyků v mezinárodních vztazích.
Z legislativního hlediska se při vypracování návrhu zákona vycházelo především z ústavního jazykového zákona č. 122/1920 Sb. a z provádécího vládního nařízení č. 17/1926 Sb., jakož i z dosud neratifikované Evropské charty č. 148 pro regionální a menšinové jazyky a z Rámcové úmluvy č. 157 o ochraně národnostních menšin.
K § 1
Deklarace češtiny za státní jazyk České republiky je nesporná. V praktické činnosti veřejných institucí i právnických a fyzických osob se čeština používá a označuje jako jazyk úřední, jednací, služební, vyučovací, smluvní aj.
K provedení ústavního jazykového práva příslušníků národnostních a etnických menšin zakotveného v čl. 24 Listiny základních práv svobod se používání jejich jazyků upravuje v - 11 až 14.
K § 2
Ústava ani béžné zákony neobsahují jednotnou terminologii pro označení státních orgánů a ostatních orgánů veřejné moci. Užívají se pojmy orgány státní moci, tj. zákonodárné, výkonné a soudní (čl. 2 odst. 1 Ústavy), správní úřady (čl. 79) a orgány veřejné moci (čl. 87 odst. 1, písm. d/). Ústavními orgány jsou též Nejvyšší kontrolní úřad (čl. 97), Česká národní banka (čl. 98) a územní samosprávné celky (čl. 99).
Podle usnesení Ústavního soudu č. 3 se veřejnou mocí rozumí taková moc, která přímo nebo zprostředkovaně autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Tato definice zahrnuje ustanovení § 244 občanského soudního řádu, podle něhož se ve správním soudnictví přezkoumává mj. zákonnost orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, jirnž zákon svěřil rozhodování o právech s povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Pro označení českého jazyka používaného v jednání před uvedenými orgány se stanoví jednotný pojem "jednací jazyk" (srov.§ 33 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a § 18 odst. 1 jednacího řádu pro soudy č. 17/1992 Sb.).
K § 3
Toto ustanovení je na základě kodifikačního principu převzato z 3 odst. 1 branného zákona v úplném znění č. 331/1992 Sb. Z používání českého služebního jazyka jsou vyňaty aktivity ozbrojených sil v mezinárodních vztazích.
K § 4
Povinnost označovat veřejné instituce uvedené v § 1 návrhu v českém jazyce je mimo jakoukoli pochybnost. Soukromým fyzickým a právnickým osobám obdobnou povinnost uložit nelze a respektuje se ustanovení § 8 a násl. upravující právo na obchodní jméno.
Právnické osoby uvedené ve 2. odstavci jsou často v pravidelném a rozšiřujícím se styku se zahraničními subjekty. Je proto logické připustit, aby v nezbytném rozsahu vedly korespondenci, vydávaly publikace apod. v příslušných cizích jazycích.
K § 5
Sdružení občanů vznikají na základé zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění zákonů č. 300/1990 Sb., č. 513/1991 Sb. a č. 68/1993 Sb. Sdružování občanů v politických stranách a v politických hnutích se déje na základě zákona č. 424/1991 Sb. v úplném znéní č. 118/1994 Sb. Jde vesmés o sdružení občanů České republiky, proto je oprávněný požadavek, aby jejich označení bylo v českém jazyce. Pro sdružení příslušníků národnostních a etnických menšin se použije ustanovení § 11 odst. 2.
Zákon č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v České republice, ve znění zákona č. 157/1989 Sb. a úst. zák. č. 4/1993 Sb. připouští zřizování dobrovolných organizací (sdružení) cizích státních příslušníků na území České republiky. Protože vyvíjejí činnost v mezích českého právního řádu, je správné, aby je veřejnost znala pod jejich českým označením. České označení není třeba, jde-li o slovenskou organizaci.
Podle obecných pravidel se nepřekládají vlastní jména, symboly apod.
K § 6
Všeobecné platí, že na vlastním státním území se jména obcí, veřejných prostranství, řek apod. označují státním, resp. národním jazykem. Dvojjazyčnost nebo vícejazyčnost je v některých případech (např. v rekreačních nebo příhraničních oblastech) vhodná pro označení veřejné přístupných prostor (obchodních domů apod.), v hromadných dopravních prostředcích, při veřejných reklamách a různých informacích určených veřejnosti. Není však žádný obecně uznávaný důvod pro to, aby se uvedená označení prováděla jen v cizím jazyku bez českého znéní.
Protože jde o místní záležitosti, navrhuje se zmocnit obecní úřady, aby tyto otázky regulovaly vlastními obecně závaznými vyhláškami.
K § 7
Uskutečňování výchovy a vzdélávání v českém jazyce je zakotveno v § 3 odst. 1 školského zákona. Legislativní význam ustanovení 1. odstavce však spočívá v tom, aby se umožnilo stanovit odchylky podle odstavce 2 § 7 a podle § 12 návrhu.
Ustanovením odstavce 2 se čelí neorganickému vytváření cizojazyčných škol bez státní ingerence a zachovává se možnost zřizovat cizojazyčné školy na základé mezivládních dohod. Uznávání dokladů o ukončení základních, středních a vysokých škol jiných států se zajišuje dvojstrannými i mnohostrannými mezinárodními smlouvami, např. Úmluvou o uznávání studií a diplomů týkajících se vysokého školství ve státech evropského regionu, vyhl. pod č. 77/1990 Sb. Uznávání rovnosti vysvědčení
vydaných zahraničními školami upravuje vyhl. č. 385/1991 Sb.
K § 8
Se zménou právního řádu vyvolanou transformací české ekonomiky je spojeno značné zvýšení uzavíraných smluv podle občanského a obchodního zákoníku, především se zahraničními subjekty. Pro případ sporů, k jejichž rozhodování jsou příslušné české soudy a jiné orgány (např. rozhodci), je důležité, aby takové smlouvy byly uzavřeny v češtiné nebo aby už v dobé jejich uzavření v cizím jazyku bylo pořízeno jejich ekvivalentní (autentické) české znéní. Stejná zásada se navrhuje pro smlouvy, k jejichž platnosti se vyžaduje rozhodnutí nebo souhlas státního orgánu (např. podle § 45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zák. č. 210/1993 Sb.) nebo které k výkonu potřebují zápis do zvláštního rejstříku (např. podle § 509 obch. zák. o výkonu licenční smlouvy).
Navrhovaná úprava je v souladu s českou legislativou a s béžnou praxí. Např. český a slovenský úřední jazyk je předepsán pro jednání správce daní (podle § zákona o správě daní a poplatků v úplném znění č. 66/1995 Sb.). Pro zápis vlastnických a jiných práv k nemovitostem se vyžaduje, aby byl k návrhu připojen úředně ověřený překlad smlouvy, jestliže není sepsána v českém jazyce (§ 38 odst. 4 vyhl. č. 126/1993 Sb. k provedení katastrálního zákona). Matriční výpisy se vydávají jen v českém jazyce, i když matrika byla a eventuálně je vedena v jiném jazyku (§ 32 odst. 1 vyhl. č. 22/1977 Sb. ve znění vyhl. č. 52/1993 Sb.).
V České republice je na základě povolení u českých zaméstnavatelů zaměstnáno velké množství cizinců, kteří neovládají český jazyk. V zájmu právní jistoty a předcházení sporům a k zabezpečení perfektnosti smlouvy pro případ sporu se navrhuje stanovit, že na žádost cizince musí být k pracovní smlouvě připojen úředně ověřený překlad do jeho mateřského jazyka.
K § 9
Toto ustanovení vychází ze zásad zákona č. 468/1991 Sb.,o provozování rozhlasového a televizního vysílání (§ 9 odst. 2 písm. c/), a ze zákonů ČNR č. 483 a 484/1991 Sb., o České televizi (§ 2) a o Českém rozhlase (§ 2).
Provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání jednají svobodně a nezávisle. Do obsahu vysílání lze zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích (§ 4 zák. č. 468/1991 Sb.). Vzhledem k rozmanitosti a ménící se aktuálnosti programů a informací nelze tyto meze stanovit přímo v zákoně. Už platné citované ustanovení § 9 a rovněž navrhovaná úprava proto umožňuje, aby podíl českého programu a tím meze cizojazyčných programů, popř. jinak zachování smyslu a cíle zákona - ukáže-li se to potřebné - zabezpečila vláda svým nařízením.
Toto ustanovení se samozřejmě nevztahuje na hudební díla, na vysílání určené do zahraničí a na vysílání, které se uskutečňuje na základě mezinárodních smluv.
K § 10
Toto ustanovení, jehož smysl je zřejmý, je převzato z § 11 zákona o ochraně spotřebitele ve znění zák. č. 104/1995 Sb.
K § 11 až 15:
Ustanovení § l až 10 navrženého zákona mají generální charakter. Listina základních práv a svobod obsahuje speciální ustanovení o individuálních právech občanů České republiky z řad příslušníků národnostních a etnických rnenšin, mezi néž patří též jazykové právo (čl. 25 odst. 2, písrn. a/ a b/). Toto právo se upravuje v navrhovaných § 11 až 15.
Při posledním sčítání lidu (březen 1991) se na území České republiky k české, moravské a slezské národnosti přihlásilo 94,9% obyvatel. Ke slovenské národnosti se přihlásilo 308,3 tisíc trvale bydlících obyvatel (§ 3,0%), k polské 58,6 tisíc (§ 0,5%), k romské 33,5 tisíc (0,3%) a k maďarské 20,1 tisíc (0,2%). Zbývajících 0,5% tvoří poměrně malé počty obyvatel jiných národností a nezjištěné národnosti.
V okresním méřítku je nejpočetnější menšina polské národnosti v okrese Frýdek-Místek (20,6 tisíc obyvatel) a Karviná (23,4 tis.). Německou menšinu tvoří v okrese Cheb necelé 2 tisíce, Karlovy Vary přes 3,7 tisíce, Sokolov přes 5,5 tisíce, Děčín přes 2,6 tisíce, Chomutov 3,2 tisíce, Liberec přes 2 tisíce, Most 1,9 tisíce, Teplice přes 2,8 tisíce a Trutnov přes 2,1 tisíce občanů. Více než jeden tisíc občanů rómské menšiny je trvale hlášeno v okresech Déčín, Most, Teplice, Ústí nad Labem, Brno-město, Karviná a Ostrava-město.
Orgány místní samosprávy a státní správy zásadné úřadují a vedou spisovou agendu v českém jazyce, pokud zákon nestanoví výjimky. Návrh řeší střet zájmů občana, aby místní orgány přijímaly jeho podněty a vyřizovaly je v jeho mateřském jazyce, a zájmy státu, aby mu v tomto směru nebyly ukládány povinnosti nad rámec požadavku efektivního a hospodárného výkonu státní moci a správy. Proto se volí populační méřítko, vyjádřené v procentech trvale bydlícího obyvatelstva hlásícího se k té které národnostní nebo etnické menšině. Fakultativní užívání jiného než českého jazyka v úředním styku lze uplatňovat jen v těch částech státního území, jak je uvedeno v návrhu (§ 11 odst. 2).
Právo na vzdélání v národním jazyku menšin je převzato z ustanovení § 3 školského zákona.
Stanovení podílu rozhlasového a televizního vysílání v jazyce národnostních a etnických menšin odpovídá ustanovením zákonů uvedených k § 9 tohoto návrhu.
Kromě jazykového práva požívají příslušníci národnostních a etnických menšin dalších základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Předpokládá se též, že Česká republika přistoupí k Evropské chartě pro regionální a menšinové jazyky (č. 148) a k Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin.
K § 16
Toto ustanovení má deklaratorní význam, je však nutné z důvodu komplexnosti. Vztahuje se na každého, kdo prohlásí, že neovládá český nebo slovenský jazyk, a lze se ho domáhat v řízení před soudy (§ 18 jedn. řádu pro soudy č. 37/1992 Sb. zák. aj.), před správními orgány (§ 31 odst. 5 spr. řádu v analogii s obč.soud. řádem aj.) a před notářem (§ 69 notářského řádu č. 358/1992 Sb.). V ostatních případech, tj. mimo správní nebo soudní řízení nebo řízení před notářem, je věcí zainteresované osoby, aby si tlurnočníka zabezpečila sama.
K § 17
Stanovení oficiálních a pracovních jazyků pro mezinárodní styky a pro uzavírání mezinárodních smluv je vécí mezinárodních dohod. Např. v nařízení Evropského hospodářského společenství č. 1 o úpravě jazykové otázky tohoto společenství se stanoví, že úředními a pracovními jazyky orgánů společenství jsou jazyky všech členských států.
K § 18
V tomto ustanovení se přebírají sankce za porušení povinností obsažených v § 5, 6, 8 a 10. V ostatních ustanoveních jde o povinnosti státních orgánů, jejichž porušení se posuzuje v rámci disciplinárního práva.
S prováděním zákona nebudou spojeny zvláštní nároky na státní rozpočet.