zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 120/1962 Sb., zákona č. 53/1963 Sb., zákona č. 56/1965 Sb., zákona č. 81/1966., zákona č. 148/1969 Sb., zákona č. 45/1973 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 47/1990 Sb., zákona č. 175/1990 Sb., zákona č. 457/1990 Sb., zákona č. 545/1990 Sb., zákona č. 490/1991 Sb., zákona č. 557/1991 Sb., nálezu Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 4. září 1992, publikovaného v částce 93/1992 Sb., zákona č. 290/1993 Sb., zákona č. 38/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu České republiky č. 91/1994 Sb. a zákona č. 152/1995 Sb., se mění a doplňuje takto:
1. V § 29 odst. 1, § 29 odst. 2 a v § 29 odst. 3, písm. c/ se slova "dvaceti pěti let" nahrazují slovy "třiceti let".
2. Ustanovení § 30 zní:
(1) Pachateli, který znovu spáchal trestný čin teroru podle § 93 a § 93a, vraždy podle § 219, obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 a 3, vydírání podle § 235 odst. 2 a 3, znásilnění podle § 241, pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 a 3, ačkoliv již byl za takový čin nejméně dvakrát potrestán, soud uloží trest odnětí svobody na doživotí.
(2) Pachateli, který znovu spáchal trestný čin teroru podle § 93 a § 93a, vraždy podle § 219, obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 a 3, loupeže podle § 234, braní rukojmí podle § 234a odst. 2 a 3, vydírání podle § 235 odst. 2 a 3, znásilnění podle § 241, pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 3 a 4, ačkoliv již byl za takový čin nejméně jedenkrát potrestán, může soud uložit trest odnětí svobody na doživotí.
(3) Soud může uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let místo trestu odnětí svobody na doživotí /§30 odst. 1, 2/, jestliže pachatel v době spáchání trestného činu, za který by měl být výjimečný trest odnětí svobody na doživotí uložen, překročil šedesátý rok svého věku."
3. § 42 odst. 2 věta druhá zní: " Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let nesmí horní hranice převyšovat třicet let."
4. Za § 42 se vkládá nový § 42a, který zní:
(1) Pachatel, který znovu spáchal úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný úmyslný trestný čin téže povahy nejméně dvakrát potrestán, se považuje za nebezpečného recidivistu. K dřívějšímu potrestání se nepřihlíží, jestliže od posledního výkonu trestu až do spáchání následujícího činu uplynulo více než pět let.
(2) Nebezpečnému recidivistovi lze uložit pouze trest odnětí svobody.
(3) Podmíněné odsouzení nebezpečného recidivisty (§ 58) je vyloučeno. Trestní stíhání nebezpečného recidivisty nelze podmíněně zastavit (§ 307 tr. řádu). Ustanovení o narovnání (§ 309 tr. řádu) se v případě potrestání nebezpečného recidivisty nepoužije."
5. § 44 odst. 2 věta druhá zní: "Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let nesmí horní hranice převyšovat třicet let."
6. V § 79 odst. 2 se slova "až deset let" nahrazují slovy "až patnáct let".
7. V § 234 odst. 1 se slova "dvě léta" nahrazují slovy "tři léta".
8. V § 235 odst. 2 se slova "dvě léta" nahrazují slovy "tři léta".
9. V § 235 odst. 3 se slova "pět let" nahrazují slovy "osm let".
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. října 1996.
Obecná část
V souvislosti s úsilím o zdokonalení legislativního rámce pro boj s kriminalitou se navrhuje přijetí změn a doplňků trestního zákona.
Novela trestního zákona má přispět zejména ke zpřísnění postihu nejzávažnějších forem trestné činnosti, aniž by pomíjela úlohu jiných trestněprávních institutů, zejména těch, které směřují k porevenci kriminality.
Jednotlivé změny, jejichž přijetí se navrhuje, vycházejí z charekteristiky současného stavu společnosti a kriminality jako nechtěného produktu společnosti. Atributem současné společnosti je masívní, explozivní růst kriminality, a to zejména jejich určitých, zvlášť závažných forem.
Zjištěná statistická data a jejich analýzy ukazují, že trvale stoupá počet pachatelů trestných činů a roste počet stíhaných a vyšetřovaných skutků. Zvyšuje se podíl organizované kriminality, která dodává trestné činnosti vyšší stupeň nebezpečnosti. Zvyšuje se také podíl recidivistů mezi pachateli trestné činnosti, recidivisté se do pouštějí stále kvalifikovanější trestné činnosti jak co do způsobu páchání, tak i zakrývání trestné činnosti. Sociální profil těchto pachatelů vykazuje vyšší stupeň na rušení a také prognóza jejich dalšího kriminálního vývoje je nepříznivá. Na celkovém počtu pachatelů se zvyšuje podíl mladistvých, tedy osob mezi patnáctým a osmnáctým rokem věku (z celkového počtu pachatelů tvoří téměř jednu čtvrtinu). U pachatelů závažné, zejména násilné kriminality, roste jejich agresivita a brutalita.
Tak například podstatný počet vražd je předem připraven a promyšlen. Zvyšuje se podíl tzv. loupežných vražd. Oběťmi se stále častěji stávají osoby z řad podnikatelské sféry. V motivaci se velmi často objevuje prvek vyřizování účtů. Současná charakteristika vražd se odlišuje od dřívější doby, kdy převládaly vraždy spáchané v afektu. Zvyšuje se počet případů, u kterých bylo zjištěno, že vražda byla objednána za úplatu, je předem promyšlená a cílevědomě spáchaná. Roste počet případů, kdy obětí i pachatelem je cizinec. Motivace vražd ve stále větší míře vyvěrá ze soukromopodnikatelské aktivity u závažné hospodářské trestné činnosti.
Objevují se nové formy trestné činnosti: vydírání a omezování osobní svobody s rozmanitostí projevů, vydírání poplatků za ochranu, únosy, braní rukojmí, ve zvýšené míře působí kriminální gangy. Projevuje se také zvýšená fluktuace delikvetních skupin a cizinců neoprávněně se zdržujících na našem území. Lze očekávat, že nejzávažnější formy vydírání (vydírání poplatků za "ochranu") bude mít i v budoucnu stoupající tendenci, protože možná obava obětí ze splnění výhrůžek jim nebo rodinným příslušníkům a obava z příliš liberálního postihu této trestné činnosti vede k poměrně vysoké latenci.
Nepříznivá charakteristika doprovází i trestný čin loupeže. Stále více se u loupeží uplatňuje brutalita pachatelů vůči obětem, a to i u běžných loupeží vůči jednotlivcům na ulici. Nejsou výjimečné případy, kdy pachatelé loupeží používají i střelné zbraně. Brutalita pachatelů se projevuje ve způsobu páchání této trestné činnosti. Proti poškozeným se užívá zákeřných úderů, oběti jsou svazovány či týrány. Obětem i jejich rodinným příslušníkům je vyhrožováno, často jsou zastrašováni apod. Loupeže jsou páchány i během dne na frekventovaných místech. Jak vyplývá ze zjištěných případů, zejména u loupežných přepadení kamionů, byly použity i policejní uniformy. Obecně lze tedy konstatovat, že roste nebezpečnost takových jednání pro společnost.
Platná právní úprava na uvedenou nepříznivou charakteristiku stavu kriminality nereaguje adekvátním způsobem, respektive reaguje jen selektivně. Poslední novela trestního zákona byla provedena zákonem č. 152/1995 Sb., účinným od 1.9. 1995 (v části týkající se obecně prospěšných prací účinným od 1.1. 1996). Největší část novely trestního zákona se týkala trestního postihu tzv. organizovaného zločinu, což je opatření žádoucí, ale bezprostředně se nedotýkající problémů, k jejichž řešení směřuje předkládaná zákonná iniciativa. Poslední novela trestního zákona sice zpřísnila trestní sazby trestu odnětí svobody u některých úmyslných trestných činů, ovšem pouze u těch méně významných a současně pouze u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je rasová, národnostní, politická či náboženská pohnutka (trestné činy násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 trestního zákona, hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 trestního zákona, podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle § 198a odst. 1 trestního zákona/. U několika dalších trestných činů byla rasová, národnostní, politická či náboženská pohnutka nově stanovena jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Poslední změna trestního zákona se však v žádném směru nedotkla trestního postihu recidivujících osob, tedy pachatelů, kteří se opakovaně dopouštějí trestných činů, ať již téže skutkové podstaty, anebo téže povahy. Zvlášť křiklavý nepoměr mezi společenskou škodlivostí činu a jeho trestním postihem zůstává zachován u trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, kde naopak novela trestního zákona z roku 1991 snížila dolní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody ze tří na dvě léta.
Platná právní úprava zatím také nereaguje na narůstající frekvenci a nebezpečnost trestné činnosti mladistvých, kteří páchají nezřídka i nejtěžší trestné činy. U vybrané kategorie mladistvých, tedy u těch, kteří spáchali trestné činy, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, se proto za adekvátní reakci považuje zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody z deseti let na patnáct let.
Jak ukazují průzkumy veřejného mínění většina obyvatel je přesvědčena, že explozivní růst kriminality, zejména násilných trestných činů, není dostatečně účinně řešen, a že postih pachatelů trestných činů je nepřiměřeně mírný.
Uvedené skutečnosti vedou proto k zákonné iniciativě, směřující k potlačení a omezení kriminality, zejména cestou zpřísnění jejího postihu.
Navrhované změny v trestním zákoníku vycházejí ze stávající legislativní úpravy systému trestního práva hmotného a procesního. Nepředpokládají přijetí zásadních, podstatných legislativních změn, ale naopak umožňují, aby podněty vzešlé z těchto navrhovaných zásad mohly být zpracovány, respektive přejaty do připravované rekodifi kace trestního práva hmotného a trestního práva procesního (tj. do vytvoření zcela nového znění trestního zákona a trestního řádu). Rekodifikace trestního zákonodárství je však záležitostí dlouhodobou, vyžadující nutnou odbornou diskusi, kriminologické výzkumy, srovnávací analýzy apod. Navrhovanou novelou trestního zákona by bylo možné velmi rychle upravit některá ustanovení trestního zákona tak, aby trestní postih mohl být zpřísněn.
Jedním z atributů právního státu je, že každý občan může mít důvěru v právo, tj. může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech. Máme za to, že právo na bezpečnost občanů patří k těm právům, která by měl stát svým občanům aktivněji zaručit, a to zejména legislativními opatřeními. Ostatně z monopolu státní moci vyplývá zásadní povinnost státu chránit občana před trestnou činností.
Navrhovaná právní úprava se zaměřuje zejména na zvýšení trestního postihu určité skupiny pachatelů trestných činů, tj. na zvýšení postihu recidivistů, pachatelů trestných činů, kteří již byli pro páchání trestného činu (trestných činů) vícekrát potrestáni. Stupeň společenské nepřizpůsobivosti, vyplývající z toho, že opětovná trestná činnost je výrazem sklonu pachatele - recidivisty k páchání trestných činů, vede k návrhu, aby vícenásobné opakování určitého (závažného) trestného činu bylo sankcionováno výjimečným trestem. Přijetí navrhované úpravy trestního zákona by mohlo eliminovat nebezpečnost pachatele jeho izolací /detencí/ a zajistit tak důslednější ochranu společenských hodnot, zájmů a cílů chráněných trestním právem.
Právní úprava předpokládající zpřísnění trestního postihu je konstruována tak, že zpřísněnými sankcemi se navrhuje postihnout soustavné páchání trestné činnosti jen určité, vyšší závažnosti. Zachovává se ustálený princip, že trest má být úměrný závažnosti spáchaného činu, osobnosti i sociální situaci pachatele.
Navrhovaná právní úprava důslednějšího trestního postihu recidivistů vychází z názoru, že není třeba měnit stanovený systém trestů, že trest odnětí svobody zůstane v nejbližší době hlavním zákonným prostředkem postihu nebezpečných pachatelů a že je povinností státu, aby na závažnou kriminalitu energicky reagoval.
Přijetím nové, navržené právní úpravy nemají být v žádném případě vyloučeny jiné cesty, metody i postupy vedoucí k omezení kriminality jako hromadného negativního sociálního jevu a k resocializaci pachatele.
Zvláštní část
K bodu 1 /§ 29/:
Podle stávající právní úpravy (§ 29 trestního zákona) se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvacetipěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí.
Rozšíření dosavadního rozpětí trestní sazby výjimečného trestu odnětí svobody z patnácti až na dvacetpět let na rozpětí patnáct až třicet let umožní adekvátnější trestněprávní reakci na spáchaný trestný čin. Přispěje k větší diferenciaci konkrétní výměry trestu ukládaného v rámci této trestní sazby. Umožní lépe přihlédnout ke konkrétnímu stupni nebezpečnosti činu pro společnost i k individuálním zvláštnostem pachatele.
Podmínky pro ukládání výjimečného trestu odnětí svobody stanovené v ustanovení § 29 odst. 2 trestního zákona by zůstaly zachovány (tj. že trest odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let by mohl soud uložit jen tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký a možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena).
Zvýšení horní hranice výjimečného trestu odnětí svobody v § 29 odst. 1 trestního zákona se nutně promítne i do ustanovení § 29 odst. 2 trestního zákona a § 29 odst. 3 písm. c/ trestního zákona.
K bodu 2 /§ 30/:
Navrhuje se přijetí zásady, že opětovné spáchání taxativně uvedených zvlášť závažných trestných činů, pro které byl již pachatel nejméně dvakrát potrestán, bude mít za následek obligatorní uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí (§ 30 odst. 1 trestního zákona).
Ustanovení § 30 odst. 1 trestního zákona o uložení výjimečného trestu představuje speciální případ uložení tohoto trestu, který není vázán na podmínky § 29 odst. 3 trestního zákona.
Zásada vychází z poznání, že pachatelům určitých, zvlášť závažných trestních činů má být uložena nejpřísnější sankce. Nejedná se o postih soustavného páchání jakékoliv trestné činnosti, ale o postih přesně specifikovaných trestných činů vyjmenovaných taxativně v trestním zákoně. Nová právní úprava by měla zvýšit trestní postih speciálních recidivistů.
Základním účelem této zásady je ochrana společnosti, která se uskutečňuje detencí zvlášť nebezpečných pachatelů, respektive detencí některých typů nebezpečných pachatelů. Účinnější ochrana společnosti tradičními represivními prostředky se jeví nezbytnou vzhledem k vysokým škodám na hodnotách chráněných trestním právem, které tito pachatelé způsobují.
Uvedená zásada se vztahuje na typické recidivisty, tedy osoby, jejichž kriminální minulost je zatížena předchozím spácháním zvlášť závažných trestných činů. Požadavek předchozího (nejméně dvojího) potrestání pachatele zaručuje, aby takové opatření nebylo zneužíváno k nemírnému, tj. nadbytečnému zostření trestní represe.
Předchozím potrestáním se rozumí odsouzení za vyjmenovaný trestní čin a alespoň částečný výkon trestu. Z povahy věci vyplývá, že se může jednat pouze o výkon trestu odnětí svobody.
Podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jsou stanoveny tak, že tento nejtěžší trest by bylo možné uložit jen tehdy, jestliže jiné alternativy již nepřicházejí v úvahu (typicky například pachateli, který byl již dvakrát potrestán za trestný čin vraždy a znovu je žalován pro spáchání uvedeného trestného činu). Nelze zastírat, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí je opatřením nouzovým, ale zatím jediným relativně spolehlivým, které v zájmu bezpečnosti lidí izoluje na delší dobu pachatele zvlášť závažného trestného činu.
Uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nemusí být opatřením absolutním - nezměnitelným. Možnost podmíněného propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí (§ 62 odst. 2 trestního zákona) zůstává zachována, stejně jako omezení této možnosti soudem (§ 29 odst. 1 trestního zákona).
Trestná činnost osob starších šedesáti let je ve srovnání s ostatními věkovými kategoriemi nejnižší. Je ovlivněna jednak snižováním fyzické i psychické výkonnosti, jednak častějšími pocity úzkosti a strachu. Ani u sexuálních agresorů není výraznější zastoupení mužů starších šedesáti let.
Z uvedených důvodů a v souladu s principy humanismu je správné umožnit soudu, aby v odůvodněných případech mohl místo uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí uložit trest odnětí svobody v rozmezí patnáct až třicet let (§ 30 odst. 3 trestního zákona).
K bodu 3 (§ 42 odst. 2):
Úprava trestní sazby výjimečného trestu odnětí svobody stanovená v § 29 odst. 1 trestního zákona se promítá i do ustanovení o ukládání trestu odnětí svobody zvláště nebezpečnému recidivistovi.
K bodu 4 (§ 42a):
Jedním z aktuálních trestněprávních i kriminologických problémů je recidiva pachatelů a to zejména v oblasti majetkové trestné činnosti a násilné kriminality. Efektivní kontrola kriminality vyžaduje proto adekvátnější trestně právní postih. Domníváme se, že jednou z možných cest je vyloučení jiného druhu trestu ukládaného recidivistům než trestu odnětí svobody, a to u pachatelů, kteří opakovaně (nejméně dvakrát) byli odsouzeni a potrestáni za úmyslný trestný čin a znovu spáchají úmyslný trestný čin. Zavádí se proto nová kategorie pachatelů trestných činů - nebezpečný recidivista.
Svoboda jednotlivce patří k hodnotám nejvyšším a zbavení osobní svobody je proto možné považovat za velmi přísný trest. Na rozdíl od kategorie zvlášť nebezpečných recidivistů, kterou platné trestní právo zná (§ 41, 42 trestního zákona), se nebezpečnému recidivistovi uloží trest v rámci stávající (tj. nezvýšené) trestní sazby trestu odnětí svobody, ale budou vyloučeny jiné, alternativní druhy trestů.
Předchozím potrestáním se rozumí odsouzení a alespoň částečný výkon trestu - nemusí se ovšem jednat pouze o trest odnětí svobody. Předchozím potrestáním může být i jiný druh trestu.
Podmínkou aplikace navrhované zásady je okolnost, že pachatel opakovaně (nejméně dvakrát) spáchal úmyslný trestný čin téže skutkové podstaty (speciální recidiva), anebo trestný čin úmyslný téže povahy. Posledním případem (spáchání úmyslného trestného činu téže povahy) se rozumí případy spáchání trestného činu se stejným skupinovým objektem (například podobného majetkového trestného činu - krádež, zpronevěra, podvod) anebo i případy, které jsou typické svojí motivací pachatele (pachatel páchá trestné činy různých skutkových podstat v úmyslu získat finanční prostředky, například krádež - vydírání apod).
Poznatky z praxe ukazují, že trestní postih pachatelů určitého druhu nesmí být jen symbolický. Malá účinnost podmíněného odsouzení je všeobecně známa. V současné době je tento druh trestu aplikován příliš benevolentně, připomíná spíše výstrahu odsouzenému než skutečný trest, tedy újmu ukládanou pachateli trestného činu. Také kontrola chování podmíněně odsouzeného je v současné době jen formální. Tyto okolnosti vedou k tomu, aby při ukládání trestu nebezpečnému recidivistovi byl vyloučen podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Podmíněné zastavení trestního stíhání bylo zařazeno do trestního řádu novelou tohoto zákona z roku 1993. Bylo koncipováno jako forma odklonu od trestního řízení a má představovat netradiční způsob vyřízení věci u trestných činů menšího stupně společenské nebezpečnosti. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely trestního řádu z roku 1993 podmíněné zastavení trestního stíhání má přicházet v úvahu, pokud vzhledem k okolnostem případu i osobě obviněného je zřejmé, že v případě vyhlášení odsuzujícího rozsudku bude uložen podmíněný trest odnětí svobody a obviněný se ve zkušební době osvědčí. S přihlédnutím ke smyslu a povaze podmíněného zastavení trestního stíhání je zřejmé, že tohoto institutu nelze použít u speciálních recidivistů a u osob opakovaně páchajících úmyslné trestné činy téže povahy.
Ze stejného důvodu, pro který se při stíhání nebezpečných recidivistů vylučuje podmíněné zastavení trestního stíhání, nelze aplikovat institut narovnání, který zavedla novela trestního řádu z roku 1995. Aplikace institutu narovnání je vyloučena tím spíše, že podle důvodové zprávy k novele trestního řádu z roku 1995 se má tento institut uplatnit zejména v případech, kdy stát na trestním postihu pachatele nemá výrazný zájem a trestný čin má spíše povahu sporu mezi obviněným a poškozeným. V případě trestání nebezpečných recidivistů se o takovou situaci nejedná.
K bodu 5 (§ 44 odst. 2):
Obdobně jako je tomu v ustanovení § 42 odst. 2 se i v případě ukládání trestu pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch zločinného spolčení promítá změna horní hranice výjimečného trestu odnětí svobody stanovená v § 29 odst. 1.
K bodu 6 (§ 79 odst. 2):
Podle stávající právní úpravy je možné mladistvému pachateli (osoby starší patnácti let a mladší osmnácti let) uložit při splnění řady omezujících podmínek uvedených v § 79 odst. 2 trestního zákona trest odnětí svobody nejvýše na pět až deset let, příchází-li v úvahu u dospělého pachatele uložení výjimečného trestu.
Jak vyplývá z poznatků praxe, počet pachatelů z řad mladistvých stoupá. Nejsou výjimečné případy, kdy mladiství páchají loupeže s těžkými následky, účastní se na vydírání, dokonce se zvyšuje i počet vražd páchaných mladistvými. V současné době přicházejí do věku nejvyšší kriminální aktivity populačně silné ročníky z let 1973-1978. Reálně lze tedy očekávat i zvýšení počtu trestných činů páchaných mladistvými.
Dosavadní maximální horní hranice trestu odnětí svobody u mladistvých je pociťována jako objektivně nevyhovující trestněprávní reakce státu.
Horní hranice trestu odnětí svobody se z dosavadních deseti let zvyšuje na patnáct let. Omezující podmínky pro uložení tohoto trestu vyjádřené v § 79 odst. 2 trestního zákona zůstávají zachovány.
K bodu 7 (§ 234 odst. 1):
V kategorii násilných trestných činů zaujímá významné místo trestný čin loupeže. Nepříznivá charakteristika současného stavu tohoto druhu kriminality byla podána v obecné části důvodové zprávy. V současné době trestný čin loupeže náleží k frekventovaným trestným činům, a to zejména ve velkoměstské aglomeraci. Společenská nebezpečnost loupeží je vysoká. Jak ukazují poznatky z praxe, počet loupeží roste a zvyšuje se také agresivita a brutalita jejich pachatelů, kteří využívají fyzický nebo věkový handicap oběti.
Federální shromáždění v roce 1991 novelou trestního zákona snížilo bez zjevného důvodu dolní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody u tohoto trestného činu ze tří let na dvě léta a tento stav trvá dosud. Úprava trestní sazby trestu odnětí svobody u dolní hranice ze dvou let na tři léta jen obnovuje právní stav, který platil do novely trestního zákona v roce 1991.
Ve výjimečných případech při nichž by použití trestní sazby se ukázalo jako neúměrné nebezpečnosti činu a osoby pachatele, bude možné aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 trestního zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.
K bodu 8 (§ 235 odst. 2):
Novou, rozmáhající se formou trestné činnosti je vydírání poplatků za "ochranu". Vyděrači nutí zejména podnikatele resp. jiné osoby vlastnící větší majetek, aby jim odváděli pravidelný poplatek za "ochranu". Pokud se vydírané osoby vzepřou, jsou fyzicky napadány, je jim poškozeno nebo zničeno zařízení jejich podniku, jsou zastrašováni jejich zákazníci apod. V řadě případů páchají vydírání cizí státní příslušníci.
I když je obtížné kvalifikovaně odhadnout konkrétní vývoj kriminality v budoucnosti, lze reálně předpokládat, že v budoucnu dojde k dalšímu nárůstu tohoto druhu trestné činnosti.
Úprava trestní sazby trestu odnětí svobody u kvalifikované skutkové podstaty je rychlým proti opatřením, které by mělo alespoň redukovat tuto formu kriminality.
K bodu 9 (§ 235 odst. 3):
Zvýšení dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody u kvalifikovaných případů vydírání, kterými je způsobena smrt nebo škoda velkého rozsahu, vyplývá z obecných důvodů, pro které dochází k úpravě trestní sazby u tohoto trestného činu (srovnej bod 8). Nová právní úprava nejen zpřísňuje trestní sazbu, ale také odstraňuje dosavadní nepřiměřeně široké rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody.
K článku II:
V závislosti na pravděpodobném průběhu legislativního procesu se navrhuje stanovit účinnost novely trestního zákona dnem 1.října 1996. Tato doba by měla poskyt nout dostatečné možnosti pro seznámení s novou právní úpravou.
Navrhovaná změna právní úpravy je v souladu s Ústavou České republiky i Listinou základních práv a svobod, neboť má sloužit především k prohloubení ochrany ústavně zaručených práv občanů. K nim náleží také "právo na bezpečnost", respektive "právo na ochranu před zločinností", které lze dovodit z článků 6 odst. 1, 2, článku 7, článku 8, článku 10 odst. 2, článku 11 odst. 1, 2, 3, 4, článku 12 a článku 13 Listiny základních práv a svobod.
Předkládaná novela trestního zákona je také v plném souladu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána podle článku 10 Ústavy České republiky, zejména s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
Předpokládané zákonné řešení si vyžádá jisté finanční nároky vzhledem k zvýšené potřebě vězeňství a sociálně výchovným opatřením. S přihlédnutím ke stávajícímu výskytu trestných činů a počtu pachatelů, jichž by se navrhovaná novela trestního zákona dotkla, lze předpokládat, že počet osob, kterým by byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, respektive by byl uložen trest odnětí svobody ve vyšší výměře, by nepřesáhl 200 osob ročně. Pokud by průměrná roční finanční částka nároku na státní rozpočet činila u jedné osoby 100.000,-Kč, byla by aplikace navrhované novely spojena ročně s nárokem na finanční prostředky ze státního rozpočtu ve výši 20.000.000,-Kč. Uvedené výdaje by však byly fakticky kompenzovány tím, že v důsledku detence zvlášť nebezpečných pachatelů by nedošlo ke spáchání trestných činů v takovém rozsahu jako dosud, a tedy by nedošlo i k přímým škodám na majetku a újmám na životě a zdraví. Tím by pochopitelně byly omezeny i tzv. škody nepřímé tj. sekundární viktimizace, jíž se rozumí zejména četné nepříjemnosti a výdaje, jež poškozená osoba musí snášet v souvislosti s následným trestním řízením.
Je obecně prokázanou skutečností, že u řady pachatelů zvlášť závažných trestných činů nemá poškozený žádnou naději dosáhnout náhrady škody způsobené trestným činem. Právě proto se intenzívně pracuje na řešení (běžné ve většině evropských zemí, v USA i jinde) o částečném finančním odškodnění obětí trestné činnosti ze státních prostředků. Je pochopitelné, že pokud by vzhledem k detenci zvlášť nebezpečných pachatelů poklesl počet trestných činů, nemusel by stát vynakládat ani tyto plánované finanční prostředky.
Znění částí platného trestního zákona s vyznačenými změnami a doplněními
K bodu 1:
(1) Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za trestný čin, u něhož to tento zákon ve zvláštní části dovoluje. Uloží-li osud takový trest, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.
(2) Trest odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký a možnost nápravy je obzvláště ztížena.
(3) Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2, nebo který při trestném činu vlasti zrady (§ 91), teroru podle § 93 nebo § 93a odst. 3, obecného ohrožení podle § 179 odst. 3, nebo genocidy (§ 259) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký, vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku,
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti a
c) není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let.
K bodu 2:
(1) Pachateli, který znovu spáchal trestný čin teroru podle § 93 a § 93a, vraždy podle § 219, obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 a 3, vydírání podle § 235 odst. 2 a 3, znásilnění podle § 241, pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 a 3, ačkoliv již byl za takový čin nejméně dvakrát potrestán, soud uloží trest odnětí svobody na doživotí.
(2) Pachateli, který znovu spáchal trestný čin teroru podle § 93 a § 93a, vraždy podle § 219, obecného ohrožení podle § 179 odst. 2 a 3, loupeže podle § 234, braní rukojmí podle § 234a odst. 2 a 3, vydírání podle § 235 odst. 2 a 3, znásilnění podle § 241, pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 3 a 4, ačkoliv již byl za takový čin nejméně jedenkrát potrestán, může soud uložit trest odnětí svobody na doživotí.
(3) Soud může uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let místo trestu odnětí svobody na doživotí (§ 30 odst. 1, 2), jestliže pachatel v době spáchání trestného činu, za který by měl být výjimečný trest odnětí svobody na doživotí uložen, překročil šedesátý rok svého věku."
K bodu 3:
(1) Horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.
(2) Horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odst. 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let nesmí horní hranice převyšovat třicet let.
K bodu 4:
(1) Pachatel, který znovu spáchal úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný úmyslný trestný čin téže povahy nejméně dvakrát potrestán, se považuje za nebezpečného recidivistu. K dřívějšímu potrestání se nepřihlíží, jestliže od posledního výkonu trestu až do spáchání následujícího činu uplynulo více než pět let.
(2) Nebezpečnému recidivistovi lze uložit pouze trest odnětí svobody.
(3) Podmíněné odsouzení nebezpečného recidivisty (§ 58) je vyloučeno. Trestní stíhání nebezpečného recidivisty nelze podmíněně zastavit (§ 307 tr. řádu). Ustanovení o narovnání (§ 309 tr. řádu) se v případě potrestání nebezpečného recidivisty nepoužije."
K bodu 5:
(1) nezměněn
(2) Horní hranice trestní sazby nesmí ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do třiceti let nesmí horní hranice převyšovat třicet let.
K bodu 6:
(1) nezměněn
(2) V případě, že mladistvý spáchal trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a že stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost vzhledem k zvlášť zavržení hodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku je mimořádně vysoký, může mu soud uložit trest odnětí svobody na pět až patnáct let, má-li za to, že by trest v rozmezí naznačeném v odstavci 1 k dosažení účelu trestu nepostačoval.
(3) nezměněn
K bodu 7:
(1) Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
(2) nezměněn
(3) nezměněn
K bodu 8 až 9:
(1) nezměněn
(2) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odst. 1 jako člen organizované skupiny
b) spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami
c) spáchá-li takový čin se zbraní
d) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu
e) spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, nebo
f) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho rasu, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání.
(3) Odnětím svobody na osm
až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li
činem uvedeným v odst. 1 smrt nebo škodu velkého
rozsahu.