Vláda na své schůzi dne 24. ledna 1996 projednala
a posoudila návrh zákona, kterým se mění
a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších
předpisů, a vyjádřila s tímto
návrhem zákona nesouhlas z těchto
důvodů:
1. Předložený návrh zákona je
zaměřen výlučně na zpřísnění
trestní represe. Předkladatelé vycházejí
z překonaného názoru, že úspěšnost
potlačování kriminality je přímo
závislá na druhu a především
výměře ukládaných trestů,
že trest má plnit především odstrašující
funkci a jeho smyslem je izolace pachatele na co nejdelší
dobu. Tím je však zcela popřen význam
sociální prevence a výchovné funkce
trestu. Navrhovaná právní úprava by
z tohoto hlediska měla negativní dopad zejména
na mladistvé recidivisty.
2. Návrh předpokládá výrazné
omezení, případně i popření
zásady individualizace trestu u části pachatelů
trestných činů. Při splnění
formálních podmínek, t.j. opětovného
spácháni.určitého trestného
činu, by soud měl podle návrhu vždy
uložit trest v předem stanovené paušální
výměře. Takové řešení
je v rozporu s článkem 90 Ústavy, podle něhož
soud o vině a trestu rozhoduje, tedy volí z variant,
které přicházejí v úvahu tu,
která je nejen v souladu se zákonem, ale odpovídá
i požadavku spravedlnosti.
3. Přijetí předkládaného návrhu
má podle jeho zpracovatelů představovat adekvátní
a nutnou reakci na zvyšující se kriminalitu.
Statistické údaje o počtech odsouzených
k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody ve vztahu k počtu obyvatel nenasvědčují
závěru, že by soudy ukládaly nepřiměřeně
mírné tresty, nebo že adekvátnímu
postihu brání příliš nízké
trestní sazby. Srovnání s mezinárodními
údaji naopak staví Českou republiku na jedno
z předních míst ve světě při
využívání nepodmíněného
trestu odnětí svobody. Uplatňování
principu výrazného paušálního
zvýšení trestu odnětí svobody
by vedlo k dalšímu zvýšení počtu
odsouzených ve výkonu trestu odnětí
svobody, a patrně by vyvolalo i mezinárodní
kritiku.
4. Navržená novela zřejmě vychází
z právní úpravy platné v některých
státech, v evropském prostředí je
však cizorodým prvkem a žádný stát
ji také do svých trestních předpisů
nepřevzal.
K jednotlivým bodům navržené novely
vláda podrobněji uvádí:
K bodu 1:
Stávající sazba trestu odnětí
svobody u výjimečného trestu v rozmezí
15 až 25 let je pro rozhodování soudu, který
musí vždy v konkrétním případě
přihlížet i k osobě pachatele, dostatečně
široká. Případným dalším
zvýšením horní hranice této sazby
by se stíral rozdíl mezi tímto trestem a
trestem odnětí svobody na doživotí.
K bodu 2
Podle § 29 odst. 1 trestního zákona může
být výjimečný trest uložen jen
za ty trestné činy, u kterých to tento zákon
ve zvláštní části dovoluje. Podle
nově navrhovaného § 30 by soudy měly
možnost, resp. povinnost uložit výjimečný
trest i za ty trestné činy, u nichž je to platnou
právní úpravou vyloučeno.
Výčet trestných činů, za jejichž
spáchání je možné uložit
rest odnětí svobody na doživotí, je
uveden v § 29 odst. 3 trestního zákona. Pokud
by soud neměl být tímto ustanovením
vázán, mu sely by být v navrhované
novelizaci uvedena jiná hlediska pro ukládání
tohoto trestu, nebo by muselo být toto ustanovení
vypuštěno.
V návrhem stanovených případech by
soud měl vždy povinnost trest odnětí
svobody na doživotí uložit. Podle článku
90 Ústav České republiky jen soud rozhoduje
o vině a trestu za trestné činy. Navrhovaná
právní úprava by rozhodovací pravomoc
soud o trestu zcela vyloučila a zpochybnila by ustanovení
o základních zásadách trestního
řízení uvedená v trestním řádu.
Praktický význam by nemělo navrhované
ustanovení § 30 odst. 3, neboť u osob starších
šedesáti let by uložení trestu odnětí
svobody od 15 do 30 let bylo v podstatě totožné
s doživotním trestem.
K bodu 4
Navrhovaným ustanovením o nebezpečném
recidivistovi se fakticky přebírá úprava
platná do roku 1990, kdy byli pachatelé, dopouštějící
se soustavně méně závažné
trestné činnosti označován za zvlášť
nebezpečné recidivisty a byly jim ukládány
dlouhodobé tresty odnětí svobody. Přijetí
navrhovaně úpravy včetně dalších
podmínek pro ukládání trestů
by znamenalo omezení rozhodování soudů
při posuzování všech okolností,
za nichž byl čin spáchán. Soud by tak
posuzoval jen formální, nikoliv však současně
materiální stránku trestné činnosti.
K bodu 6
Navrhované zvýšení trestních
sazeb u mladistvých nerespektuje doporučení
obsažená v řadě mezinárodních
dokumentů (např. do poručení Rady
Evropy č. R/87/20.No13 ze 17. 9. 1987), podle nichž
horní hranice trestu odnětí svobody ukládaného
mladistvým pachatelům nemá v zásadě
převyšovat pět let.
K bodům 7 a 8
Návrh se vrací k úpravě platné
do roku 1990, kdy dolní hranice trestu odnětí
svobody u trestného činu loupeže podle §
234 odst. 1 byla stanovena na tři léta. Důvodem
jejího snížení v platné právní
úpravě bylo zjištění, že
skutková podstata tohoto trestného činu zahrnuje
jednání různé závažnosti.
Opětné zvýšen í dolní
hranice trestní sazby je odůvodněno nutností
odpovídajícím způsobem reagovat zejména
na agresivní a brutální případy
páchání tohoto trestného činu.
Za trestné činy loupeže páchané
za těchto okolností je ostatně v soudní
praxi (a s přihlédnutím k obecným
zásadám ukládání trestů)
vyloučeno uložit trest odnětí svobody
při dolní hranici trestní sazby. Obdobné
argumenty platí i ohledně navrhovaného zvýšení
trestní sazby u trestného činu vydírání
podle § 235 odst. 2, 3 trestního zákona.