Vláda na své schůzi dne 24. ledna 1996 projednala
a posoudila návrh zákona, kterým se mění
a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších
předpisů, a vyjádřila s tímto
návrhem zákona nesouhlas.
K samotné problematice vláda uvádí,
že považuje za nutné nalézt a přijmout
systém opatření, včetně opatření
v oblasti trestní, k omezení rozšiřování
drog a čelit tak negativním důsledkům,
které jsou s tím spojeny; k tomu uložila příslušným
členům vlády úkoly.S opatřením,
které je obsaženo v předloženém
návrhu zákona, však vláda nesouhlasí,
neboť je založeno pouze na jednostranném a nediferencovaném
přístupu k osobám drogově závislým
a v této navržené podobě nemůže
vést k zamýšlenému cíli, případně
by se ve svých důsledcích obrátilo
proti tomuto cíli. Podrobněji k tomu vláda
uvádí:
1. Účelem navrhované právní
úpravy má podle předkladatele být
pozitivní působení na stále se zhoršující
situaci v oblasti drogové závislosti, návrh
však nebere v úvahu tzv. subsidiární
úlohu trestního práva, jehož užití
je účinné až tehdy, pokud nápravy
nelze dosáhnout jinými právními prostředky.
Navrhovaná právní úprava se zaměřuje
jen na přímý trestní postih a nepřipouští
řešení těchto případů,
zejména pokud jde o držení drog pro osobní
potřebu, jinými adekvátními způsoby.
V této souvislosti je třeba uvést, že
ve většině evropských zemích
se trestní postih spočívající
v ukládání trestů typických
pro trestní řízení v zásadě
neužívá, případně je spojen
s možností odložit trestní stíhání
konzumenta drog pro neúčelnost, nebo uložení
trestu spojit s léčebně rehabilitačními
opatřeními.
2. Zakotvení trestnosti přechovávání
drog pro vlastní potřebu by znamenalo povinnost
trestně stíhat každý takový případ
a s jen ojedinělou možností trestní
stíhání zastavit pro nepatrnou společenskou
nebezpečnost takového jednání. Pokud
mají mít u konzumentů drog přednost
opatření sledující jejich resocializaci,
bylo by nutné v trestním zákoně upravit
i podmínky pro ukládání ochranného
léčení, jinak ukládání
ochranného léčen í v širším
rozsahu, při současném upuštění
od potrestání nebo vedle trestu, by za daného
právního stavu bylo problematické. Účinnost
trestního řízení by nepochybně
snižovaly i stávající možnosti
výkonu ochranného, zejména ústavního
léčení.
3. U osob závislých na drogách lze předpokládat
značnou recidivu jednání, spočívající
v přechovávání drog pro vlastní
potřebu. Pokud by soud takovému pachateli poprvé
uložil jen ochranné léčení, při
recidivě by už zpravidla přicházelo
v úvahu uložení trestu, včetně
trestu odnětí svobody nepodmíněně.
Účel trestu by u těchto pachatelů
nebyl vzhledem k jejich drogové závislosti naplněn.
4. Předložený návrh zákona má
podle důvodové zprávy zajistit plnění
závazků vyplývajících pro eskou
republiku zejména z článku 36 odst. 1 Jednotné
úmluvy o omamných látkách z roku 1961,
podle kterého se smluvní strany zavazují
učinit opatřeni nutná k tomu, aby za trestný
čin bylo považováno držení drog
bez ohledu na motiv a jejich určení.
Skutečností však zároveň je,
že v souvislosti s trestním postihem se v článku
38 této Úmluvy také smluvním stranám
doporučuje věnovat zvláštní pozornost
opatřením směřujícím
k léčeni uživatelů drog a k zajištění
jejich rehabilitace. Z později sjednané Úmluvy
OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními
látkami z roku 1988, kterou je Česká republika
rovněž vázána, vyplývá,
že smluvní strany mohou podle svého uvážení
stanovit, kdy a za jakých podmínek může
být pachatel činu uvedeného v této
úmluvě vedle stíhání a potrestání
podroben takovým opatřením, jako jsou léčba,
výchova, postpenitenciární péče,
rehabilitizace nebo resocializace. Místo stíhání
nebo potrestání mohou smluvní státy
jako alternativu použít tato opatření.
Smluvní strany tak nejsou obligatorně zavázány
stíhat a trestat držení drog určených
pro osobní potřebu.
5. Předložený návrh obsahuje nesprávnost
i v tom směru, že podle navrženého znění
ve spojení s § 187 odst. 2 písm. d) trestního
zákona by byl přísněji trestný
i ten, kdo sobě v souvislosti s konzumací drog způsobí
těžkou újmu na zdraví. Náš
právní řád je však založen
na principu, že sebepoškozování není
trestním zákonem postihováno.