Vláda na své schůzi dne 28. února
1996 projednala a posoudila návrh zákona o zaměstnaneckých
radách a vyjádřila s tímto návrhem
zákona nesouhlas.
Podle návrhu by zaměstnanecké rady zřízené
v podnikatelských subjektech měly napomáhat
upevňování pracovních vztahů
mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, chránit
hospodářské a sociální zájmy
zaměstnanců a sjednocovat podnikatelské a
zaměstnanecké zájmy k zajištění
prosperity podniku. Toto navrhované pojetí zaměstnaneckých
rad vyvolává dojem, že zaměstnavatelé
nejsou s to zajistit prosperitu svých podniků a
upevňovat pracovní vztahy, odbory nejsou s to chránit
zájmy zaměstnanců a mezi zájmem zaměstnanců
a zájmem zaměstnavatelů na prosperitě
podniku je rozpor, takže musejí být zřízeny
zaměstnanecké rady, aby všechny tyto zájmy
sjednotily. Tato představa o postavení zaměstnaneckých
rad neodpovídá realitě; podnikání
v České republice není založeno na kolektivním,
ale na soukromém vlastnictví, jež je realizováno
v podmínkách tržního hospodářství.
K ochraně oprávněných zájmů
zaměstnanců slouží svobodně vytvářené
odbory. Navrhované pojetí zaměstnaneckých
rad je v rozporu s těmito základními principy
promítnutými jak do ústavního pořádku,
tak dalších zákonů.
K předloženému návrhu vláda podrobněji
uvádí:
1. Navrhovaný rozsah kompetencí zaměstnaneckých
rad zasahuje do svobody podnikání. Řada oprávnění
zaměstnaneckých rad (§ 2, 7 a násl.)
by ve svých právních důsledcích
vedla k tomu, že velkou většinu rozhodnutí
v zaměstnavatelských a podnikatelských záměrech
by management nemohl uskutečnit bez souhlasu zaměstnanecké
rady.
2. Na základě navrhovaného zákona
by se na pracovištích vytvořil vedle odborů
nový subjekt se zastupitelskou funkcí, avšak
jeho postavení a působnost by v mnoha směrech
byly duplicitní s postavením a působností
orgánů odborových organizací. Vzájemné
vztahy těchto zastupitelských orgánů
přitom nejsou v návrhu dostatečně
vyjasněny (srov. § 42 a § 44). Pochybnost vzbuzuje
zejména odkaz v § 42 odst. 2 návrhu na zákon
č. 120/1990 Sb. Návrh předpokládá,
že podle zákona č. 120/1990 Sb. se budou řešit
vzájemné vztahy mezi zaměstnavatelskou radou
a odborovou organizací, přestože tento zákon
upravuje jinou problematiku, a sice vztahy mezi zaměstnavatelskou
organizací a odborovými organizacemi, pokud jich
působí u téže zaměstnavatelské
organizace více.
V této souvislosti působí rozporně
i ustanovení § 2 odst. 2 návrhu, podle něhož
zaměstnanecké rady dbají, aby se plnily kolektivní
smlouvy, avšak v § 42 se jim v souladu se zákonem
o kolektivním vyjednávání nepřiznává
právo tyto smlouvy uzavírat.
3. Zmínky o cílech Mezinárodní organizace
práce uvedené v důvodové zprávě
nevedou k závěru, že Česká republika
by v zájmu splnění mezinárodních
závazků byla povinna zavést institut zaměstnaneckých
rad s kompetencemi, které se jim návrhem svěřují.
Úmluvy a doporučení Mezinárodní
organizace práce totiž neobsahují ustanovení
o rozsahu spolurozhodovacích pravomocí zástupců
zaměstnanců v takové míře,
jaká je obsažena v navrženém zákoně.
Pokud jde o směrnice Evropského společenství
týkající se účasti zaměstnanců
na řízení podniku, zejména o směrnici
č. 94/45 ES z 22. září 1994, o ustanovení
podnikové rady anebo o zavedení způsobu informování
a slyšení zaměstnanců v podnicích
a podnikových seskupeních operujících
v rámci společenství, ani ty nedefinují
obsah pojmu zástupce zaměstnanců a pravomoce
zaměstnavatelských rad. Řešení
této problematiky příslušné směrnice
ponechávají vnitrostátním úpravám.
Ani skutečnost, že odborová organizovanost
zaměstnanců poklesla pod 50 %, jak se to uvádí
v důvodové zprávě, vláda nepovažuje
za argument vedoucí k nutnosti zákonem zakotvit
institut zaměstnaneckých rad.
4. S předloženým návrhem by byla spojena
potřeba novelizovat mnohem větší počet
zákonů, než to navrhují předkladatelé.
Novelizovat by bylo nutno Listinu základních práv
a svobod (například článek 11, 26,
27), zásadní novelizaci by bylo nezbytné
provést i v obchodním zákoníku, v
zákoně o zaměstnanosti, v zákoně
o kolektivním vyjednávání, v občanském
soudním řádu a v dalších zákonech.
5. Navržená koncepce "soudní ochrany"
(§ 41) je neadekvátní navrhované úpravě
vztahů mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a
zaměstnaneckými radami. Zaměstnanecké
rady by neplnily úkoly veřejné správy,
nevydávaly by žádná rozhodnutí,
která by bylo možné přezkoumávat,
a proto není důvod podřizovat je správnímu
soudnictví.
Ani návrh na opětovné zavedení institutu
rozhodčích komisí k řešení
sporů mezi zaměstnavatelem a zaměstnaneckou
radou (§ 36) vláda nepovažuje za efektivní
prostředek. Kromě toho z návrhu vyplývá
nelogický závěr, že nedohodnou-li se
zaměstnavatel a zaměstnanecká rada na předsedovi
rozhodčí komise, nemůže komise plnit
své funkce.
6. Zcela neprůkazná je argumentace uvedená
v důvodové zprávě, že snížení
základu daně z příjmů o náklady
podnikatele spojené s činností zaměstnaneckých
rad (tj. o náklady na početné škály
zástupců zaměstnanců a na předpokládanou
extenzivní výstavbu sekretariátů)
bude několikanásobně vykompenzováno
růstem příjmů státního
rozpočtu, vyvolaných růstem produktivity
práce a efektivnosti podnikání.
Kromě toho vláda upozorňuje, že důvodová
zpráva postrádá vyčíslení
dopadu navržené právní úpravy
na státní rozpočet, který by byl vyvolán
tím, že náklady spojené s volbami do
zaměstnanecké rady a s činností této
rady, by podle návrhu měly být osvobozeny
od daně z příjmů.
Pro úplnost vláda poukazuje na řadu legislativně
technických nedostatků předloženého
návrhu, k nimž například patří:
a) z návrhu zákona není jednoznačně
zřejmý zaměstnavatelský subjekt, ve
kterém mají být zaměstnanecké
rady, resp. zaměstnanečtí důvěrníci
voleni. Z textu důvodové zprávy k §
1 vyplývá, že by se návrh nevztahoval
na správní úřady, soudy, armádu,
ale ani například na církve a náboženské
společnosti či nadace; v normativní části
návrhu zákona to však uvedeno není.
Z § 4 návrhu naopak vyplývá, že
pojem zaměstnavatel by zahrnoval všechny zaměstnavatele,
tedy i správní úřady. V tomto směru
je návrh zákona rozporný;
b) nejasný obsah mají i samotné pojmy "zástupce"
a "zastupovat". Oprávnění svěřované
zaměstnavatelským radám není možné
zahrnout pod pojem "zastupování" zaměstnanců
tak, jak je tento pojem obecně chápán. Nejasná
je i právní povaha zaměstnanecké rady
jako "zástupce" ve vztahu k partnerům
smluvního pracovněprávního vztahu;
c) návrh zákona přes podrobný popis
volební procedury neřeší situaci, kdy
zaměstnanecká rada nebude zvolena;
d) návrh zákona zavádí i další
právně problematické, resp. nejasné
pojmy, například "přezkoumání
usnesení zaměstnanecké rady soudem",
"kancelářský personál",
"sociální vyrovnávání",
"osazenstvo". Návrh důsledně neužívá
pojmu "podnik" a "zaměstnavatel". Zásadní
nejasnost vzniká i ohledně "vykonavatelnosti"
(§ 37 odst. 2) dohod zaměstnavatelské rady
a zaměstnavatele;
e) v návrhu zákona není řešena
situace, kdy chybným rozhodováním zaměstnanecké
rady vznikne zaměstnavateli škoda;
f) navrhovaným oprávněním zaměstnanecké
rady neodpovídají povinnosti zaměstnavatele
a plnění těch povinností, jež
návrh obsahuje (například § 5 a 6),
není zajištěno sankčním ustanovení.