Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Rudolfu Šmucrovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Petr Vrzáň, ale ještě před tím pan poslanec Vik s faktickou poznámkou.
Poslanec Jan Vik: Dámy a pánové, chtěl bych požádat pana předsedajícího, aby zajistil ve sněmovně klid, poněvadž za takové situace se skutečně nedají pronášet zásadní projevy našich republikánských poslanců. (Smích v sále.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Prosím o klid. Panu Vikovi chci sdělit, že během projevu pana Šmucra jsem nejméně jednou upozorňoval auditorium a žádal ho o pozornost. Když se podívá do stenozáznamu, určitě to tam najde, nicméně tím mé pravomoci v podstatě končí.
Nyní má slovo pan poslanec Petr Vrzáň a připraví se pan poslanec Petr Loukota.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, vyslechli jsme programové prohlášení vlády, dovolte mi, abych vyjádřil osobní údiv nad malichernými průtahy, které doprovázely předání tohoto klíčového materiálu poslancům, o jejichž podporu se tato vláda uchází. Jestliže před čtyřmi lety předložil premiér programové prohlášení federální vlády předsedovi Federálního shromáždění šest dnů před jeho čtením, pak ve světle této zkušenosti se dnes jedná o zřetelný posun v přístupu vlády k nevládním stranám. Jde o politickou idiosynkrasii prezentovanou současným estabilishmentem vůči opozici jako celku. Nechť je mi dovoleno připomenout panu premiérovi, že i opozice vzešlá z letošních demokratických parlamentních voleb, má legitimní mandát a navíc většinu v tomto parlamentu.
Dámy a pánové, protože se o naši důvěru uchází vláda, jejíž složení nedoznalo významných změn, dovolte mi, abych se krátce pozastavil nad plněním či chcete-li neplněním předchozího programového prohlášení a poukázal na některé jeho aspekty z ekonomického hlediska.
Vláda jasně formulovala bezprostřední dokončení restitucí. Pominu-li požadavek transparentnosti a dosud nedořešené restituční omyly, pak tento cíl nebyl splněn ani po celé funkční období. Dále vláda slíbila vybudovat kvalitně fungující státní dozor, který by povoloval činnost burz, pojišťoven, investičních společností, investičních fondů a který by reguloval obchodování s cennými papíry. To se nestalo. Činnost některých investičních společností a investičních fondů jasně dokládá slabou legislativní a kontrolní činnost v celé této oblasti a je nutné konstatovat, že vláda zůstala při naplňování tohoto požadavku svému programu mnoho dlužna.
Vláda si dále předsevzala zvýšit finanční a rozpočtovou soběstačnost měst a obcí. Reálná rozpočtová nedostatečnost komunální sféry je obecně známým problémem a z nesčetných osobních konzultací je zřejmé, že i tento cíl zůstal mnohde pouze zbožným přáním. Nelze jej proto považovat za splněný.
Velmi důležitým bodem programu se dále stalo rychlé a kvalitní dobudování sítě finančních úřadů včetně jejich technického a personálního vybavení. Toto mělo vytvořit předpoklady pro omezování daňových úniků a pro efektivní výběr daní. Skutečnost je však taková, že žádná z významných daňových afér s podstatným dopadem na příjmovou část státního rozpočtu, ať už se jedná o rum, líh, lehké topné oleje, cigarety a další, nebyla objasněna ani došetřena, natož aby byla dovedena před trestní senát. Tato skutečnost má nejen negativní dopad na státní rozpočet v podobě desítek zcizených miliard, ale postup a výsledky zainteresovaných orgánů bohužel nepůsobí preventivně. Nejsou nebezpečím pro původce těchto deliktů, ani varováním pro každého kdo by chtěl na poli šedé ekonomiky založit svůj podnikatelský záměr, či svou budoucnost.
V neposlední řadě se vláda v tehdejším vládním prohlášení zavázala, že bude napomáhat zlepšování kvality služeb bankovního sektoru, zejména zpružněním jeho úvěrové a úrokové politiky, snížením úrokových sazeb na úroveň potřeby odpovídající očekávané míře inflace apod. Ano, toto by znamenalo hospodářské oživení, pokud by nezůstalo jen u pasivního přihlížení vlády k chování bankovního sektoru ve stylu ode zdi ke zdi. Zatímco zpočátku se jednalo o politický úkol, kdy ve jménu úvěrování privatizace byly nenávratně ztraceny desítky miliard korun, dnes, jak je obecně známo, platí přesný opak a získat úvěr pro jakýkoli slušný podnikatelský záměr je fikcí.
Managementy mnohých bank se při tvorbě svých aktiv nechovaly racionálně a přezíraly podnětná doporučení externích auditorských firem. Rovněž bankovní dohled nemonitoroval desítky vydaných bankovních licencí, nikdo v rozhodující chvíli nezkoumal odbornost a způsobilost představitelů jednotlivých bank pro jejich řízení, nebyly sledovány kapitálové poměry, struktura a chování akcionářů, apod. Toto vše spolu s bezzubostí legislativy otevřelo cestu k nekontrolovaným bankovním podvodům, přičemž nejvýmluvnějším argumentem je již desítka zkrachovalých peněžních ústavů na tak malém teritoriu, jakým je Česká republika. Z těch dosud prosperujících se nejeden významný peněžní ústav může pochlubit tím, že je bankou fiktivních aktiv. Uvědomme si, že pokračování tohoto trendu ohrožuje makroekonomickou stabilitu země, což byla rovněž jedna ze základních tézí minulého programového prohlášení.
Dámy a pánové, takto bychom mohli dále hodnotit plnění programového prohlášení za uplynulá čtyři léta, protože byť je srozumitelně formulováno, nebylo ve své většině naplněno.
Předmětné programové prohlášení, tak jak bylo včera přečteno, je však formulováno přesně v intencích představ současného ministerského předsedy, které lze transponovaně vyjádřit jeho výrokem, že volby nejsou o tom odškrtávat z volebního programu. Je tedy formulováno obecně, proklamativně, chybí mu konkrétnost v jednotlivých krocích a vytčených cílech, časové hledisko nevyjímaje. Je zde patrný zjevný a již zcela tradiční úmysl snížit možnost kontroly jeho plnění. Společným jmenovatelem tohoto dokumentu jsou široké nezávazné a neadresné formulace úkolů, které nám nemohou dát reálnou představu o tom, co vláda chce, nebo spíše nechce.
K aktuálnímu programovému prohlášení vlády považuji za potřebné zmínit se z mého hlediska o třech základních a zásadních věcech: o nadcházející privatizaci finančního sektoru, o státním rozpočtu a o daních. V programovém prohlášení zcela chybí seriózní nástin řešení privatizace bankovnictví, tedy těch peněžních ústavů, v nichž stát drží prostřednictvím Fondu národního majetku rozhodující akciový podíl. Jistě mi dáte za pravdu, že jde o oblast velice citlivou, neboť lze předpokládat, že by si naši občané přáli, respektive nepřáli, aby naše měna doznala větších otřesů, než bude znamenat její očekávaná devalvace. Z tohoto hlediska nepovažuji formulaci přijetí nedefinovatelné strategie za dostačující.
Dokument dále předkládá konstrukci vyrovnaného státního rozpočtu, který je ostentativně v tomto materiálu zakotven a vládou prosazován, i když je velmi pravděpodobné, že státní závěrečný účet, nebudou-li přijata adekvátní opatření skončí reálně deficitem. Naší alternativou je po určité období právě přiměřený deficitní rozpočet, který je předpokladem pro oživení a ekonomický růst, pokud samozřejmě hovoříme o návratných investičních aktivitách. V oblasti daňové politiky je i naším dlouhodobým cílem snižování daňové zátěže našich občanů. Domnívám se však, že si zde vláda protiřečí, neboť chce snižovat daně a současně zachovat vyrovnaný státní rozpočet. Neříká již, jak zajistí kompenzaci rozpočtových příjmů. Neříká už, jak zajistí potřebné financování rezortů, v nichž panuje známá a dlouhodobá finanční nedostatečnost. Naším stanoviskem je hledání dalších, nejen daňových příjmů, stejně jako nutnost nové vhodnější stratifikace úvěrových a daňových sazeb, a to směrem k zatížení vyšších příjmových skupin.
Dámy a pánové, tolik ve vší možné stručnosti moje stanovisko jako Člena rozpočtového výboru. Neměl bych však dobrý pocit, kdybych se v úplném závěru nevyjádřil i z pocitu člověka a občana. Takže pokud jde o meritum věci vládního programového prohlášení, bylo by ode mě krajně neodpovědné, kdybych hlasováním o důvěře vládě podpořil předložený, jak jsem poukázal nekompaktní a nesourodý artefakt vládního prohlášení. Pokud tato vláda nemá dost vlastní soudnosti i fungující pocit sebezáchovy, nemohu dát takovéto vládě svůj hlas. Děkuji, že jste mi věnovali svůj čas a vyslechli mě.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Petru Vrzáňovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Milan Loukota. Připraví se pan poslanec Jaroslav Novák.
Poslanec Milan Loukota: Pane předsedající, dámy a pánové, je zcela zřejmé, že hlavním účelem této schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu české republiky je, zda bude či nebude vládě vyslovena důvěra, což je situace, kterou jsem v této budově již jednou zažil, zhruba před čtyřmi lety. Od toho, co se zde tehdy odehrávalo při této příležitosti, jsou znát přece jenom určité rozdíly. Ne snad v jednání staronového premiéra. Zde opravdu není nic nového. Ani už mě nějak zvlášť nepřekvapuje účast některých, taktéž již takřka notoricky známých postkomunistů ve vládě, neboť bez nich by asi nemohlo dojít k rychlé společenské a ekonomické transformaci, posílení demokracie a právní stát by bez nich byly rovněž asi nemyslitelné.
Novým prvkem je jen odlišné rozdělení sil ve sněmovně. Nyní však už k samotnému vládnímu prohlášení.
Osobně mě zaujala pasáž věnovaná zahraniční politice. Proto si dovolím k tomuto bodu několik poznámek. Pan premiér nás včera seznámil s vládním záměrem co nejrychleji dosáhnout plného členství jak v Evropské unii, tak v Severoatlantické alianci s tím, že splněním těchto cílů bude údajně dokončena transformace ze zahraničně politického hlediska. Tolik záměr nové české vlády.
Co nyní však chybí v programovém prohlášení, je způsob, jak chce tento krok vláda realizovat. Mám teď na mysli možnost užití přímé demokracie, tedy referenda. Řeči na téma, že občané o těchto otázkách dostatečně rozhodli svým hlasováním při parlamentních volbách 1996 předem odmítám. Táži se, která ze zde přítomných politických stran deklarovala svou snahu o začlenění do těchto mezinárodních struktur a současně pravdivě informovala voliče o případných následcích, jak pozitivních, tak negativních.
V případě vstupu České republiky do Evropské unie je tato otázka diskutabilní o něco méně. Spočítáme-li poměr sil stran, které v předvolebním programu tento záměr voličům slibovaly, zjistíme, že mají ve sněmovně relativní většinu. Avšak jak jsem již předeslal, myslím si, že by bylo nanejvýš spravedlivé, aby této otázce byl dán daleko větší prostor a občané by později měli možnost se k tomuto, pro každého z nás bezesporu velice důležitému rozhodnutí, speciálně vyslovit.
V otázce přičlenění České republiky k NATO je situace trochu odlišná. Pokud vím, bezvýhradně se k tomuto vyslovily pouze strany vládní koalice. Matně si vzpomínám, že ze stran opozičních jenom ČSSD projevila vůči vstupu České republiky do Aliance určitou podporu. Avšak pokud mě mysl nešálí jen v tom případě, že o tom budou moci občané rozhodnout v referendu.
Jak jsem již naznačil i SPR-RSČ požaduje, aby o případném začlenění do jmenovaných mezinárodních organizací proběhlo referendum. Je pravdou, že jsme se nikdy netajili svým negativním postojem k této otázce. Obzvláště pak k rozšiřování Severoatlantické aliance. Pravda je však i taková, že pokud k tomuto referendum proběhne, budeme jeho výsledky respektovat.
Programové prohlášení vlády dále obsahuje určitou citaci o našich vztazích se sousedním Německem. Jako jisté pozitivum beru, že vláda hodlá v tomto bodě vycházet z nezpochybnitelných výsledků II. světové války. Nyní je však čas na otázku. Jsou tato slova vlády vyslovena opravdu vážně? Mám obavy, že nikoliv. Proč by jinak vláda do dnešního dne tajila, jakým způsobem probíhají jednání naší republiky s německou stranou o česko-německé deklaraci? Proč tedy vláda dosud neposkytla Parlamentu byť přípravný text této smlouvy? Věřte mi, dámy a pánové, že bych byl jenom rád, kdybych v tomto případě tzv. slyšel trávu růst.
Avšak, když se podívám do stenozáznamu z 2. schůze ČNR, která proběhla 13. - 15. července před čtyřmi lety, mohu si přečíst v programovém prohlášení minulé vlády mimo jiné i (cituji): Vláda bude ve své zahraniční politice důsledně obhajovat a prosazovat naše národní zájmy. V této souvislosti vyjadřuje své znepokojení nad pokračující podporou, které se ze strany bavorské vlády dostává jednostranným požadavkům některých představitelů sudetoněmeckého krajanského sdružení. Vláda bude důsledně chránit zájmy občanů ČR. Tolik citát z programového prohlášení vlády, které bylo předneseno zde, z tohoto místa před čtyřmi lety. Sami můžete nyní, vážené kolegyně a vážení kolegové posoudit, zda minulá vláda, která je takřka totožná s tou vládou, která dnes žádá o vyslovení důvěry, vždy jednala v souladu s tím, co deklarovala. Já se domnívám, že nikoliv. Anebo jak mám hodnotit takřka pokoutní jednání českého premiéra s bavorským předsedou vlády panem Stoibrem, tedy premiérem té vlády, na něhož zde před čtyřmi lety náš předseda vlády doslova žehral. Tolik jen jeden malý příklad na potvrzení mých slov.
Když už jsem zde vzpomněl minulé programové prohlášení, dovolím si z téhož ještě jeden citát: Budeme prohlubovat spolupráci s našimi krajany ve světě. Ano, i tato slova zde tehdy zazněla.
Jaká však byla skutečnost? Po našich krajanech za uplynulá čtyři léta doslova ani pes neštěkl. Přitom ve světě od Norska až po Tasmánii žije v současné době pomalu 1,8 mil. našich krajanů. Nyní se táži, co pro tyto lidi, kteří se ve valné většině cítí být pořád Čechy, možná, že lepšími Čechy, než mnozí ze zde přítomných, učinila tato staronová vláda. Já tvrdím, že nic. Anebo ještě lépe, nic dobrého. Namísto toho, aby alespoň projevila zájem o naše bývalé spoluobčany, starala se vláda, či někteří její členové, které opět vidím sedět ve vládě nové, o zájmy hrstky šlechticů, o jejichž češství by se dalo celkem úspěšně pochybovat. Uvedu opět pouze jeden příklad za všechny. Případ Walderode. To byl příklad z vlády minulé.
I v novém vládním prohlášení se objevilo sdělení o tom, že vláda bude v neposlední řadě dále rozvíjet spolupráci s našimi krajany v zahraničí. Po tom, jak se vláda za minulá léta k našemu exilu chovala, mám chápat tuto část prohlášení jako nepovedený žert? Asi ano. Či jak si jinak mám vysvětlit slova, která jsem si, mohl přečíst v 6. čísle zpravodaje, tedy v časopise Čechů a Slováků žijících ve Švýcarsku, který nám byl všem zde přítomným krátce po zvolení zaslán. Abych upřesnil o co mi jde, použiji dnes poslední citát právě z tohoto časopisu.
Pan Luděk Frýbort zde ve svém Článku "Hlas vyobcovaných" na adresu vlády, ale i nás, poslanců, doslova píše. Cituji:
"Že bychom vám, my emigranští nedovtipové, začali kazit hru, když se ptáme, kde jsou naše domy a kdovíco ještě? To by pak nebylo divu, že jste se jali stavět proti nám hráze zákonů i nerovného veřejného mínění, natož když ještě začali chodit z ciziny všelijací lidé, chtěli se vám do vašeho náhle nabytého vládnutí plést a když se domnívali, že oni, světa zkušení, s rozhledem, styky a znalostmi všeho možného, by mohli posloužit své nově otevřené vlasti. Že by snad mohli tuhle a támhle trochu poradit i vám, kteří jste byli plni svatého nadšení a ušlechtilých zásad. Ale v tom nově otevřeném světě jste se pohybovali jako třídenní tele. My jsme chtěli jen pomoci, aby cesta do toho světa svobody nebyla klikatá omyly a ostudami. Mohli jsme si to nechat, viďte. Mohli jsme tušit, že sazenička demokratického myšlení bude jen zvolna prorůstat sametem socialistické hrabivosti a proletářského křupanství. Že demokratické instituce i jakés takés tržní vztahy se dají obnovit poměrně rychle, ale demokratické vědomí společné zodpovědnosti a dobrá vůle jen velmi zvolna, pak-li vůbec. Nevím, jak nás to mohlo napadnout." Konec citátu.
Je vám, vážení, z mých předchozích slov trochu smutno? Dokázal jsem ve vás alespoň probudit svědomí? Pravděpodobně těžko. Proto závěrem přednesu ještě pár vět z téhož článku.
Pan Frýbort dále píše. Cituji:
"Po celá minulá desetiletí jsme byli občani své vlasti, nikdo nám občanství nebral, dokonce ani ti komunisté ne, třebaže by nás byli s radostí zavřeli, jen kdybychom překročili hranice. Nic na tom nemění skutečnost, že většina z nás přijala občanství jiné země. To teprve dnes si kdosi vymýšlí důvody, proč nás občanství zbavit.
No nic, přežili jsme ty soudruhy s jejich vykupováním a vyhrožováním, přežijeme i různé chytré pány s jejich nepřátelstvím k českému exilu. Češi být proto nepřestaneme. I bez občanství můžeme mít svůj pozitivní vztah k české zemi i české řeči, třebaže už méně k českým závistivcům a proletářům ducha. Je to vztah ideální nehledající prospěch. Možná, že to někomu zní nesrozumitelně, ale vztahy vyplývající z nezištné lásky dosud na světě existují."
Toť konec citátu z článku pana Frýborta a opět se vás, vážení, ptám. Chytla vás alespoň tato slova trochu za osrdí? Domnívám se na základě svých zkušeností z minulého volebního období, že nikoliv. To je především tím důvodem, proč já osobně nezvednu ruku pro vyslovení důvěry této vládě.
Jak jsem již předeslal, je toho ve vládním prohlášení dost, proč bych takto mohl učinit, avšak předesílám, že ani vstup České republiky do Evropské unie a začlenění naší země do Severoatlantické aliance, ani přístup k našim bezprostředním západním sousedům není tím podmiňujícím důvodem, i když věřte, že je mi to hrubě proti srsti. Jsou však věci, které nedokážu překousnout. Tím, co se v otázce vyslovení důvěry vládě stalo určujícím pro mě, je právě přezíravý a ve své podstatě až ostudný přístup naší státní reprezentace vůči našim krajanům, kterých, jak jsem již uvedl, žije ve světě takřka 1,8 mil. Osobně si myslím, že si náš exil zaslouží daleko větší pozornost. Nedomnívám se, že se exulanti ve valné většině rekrutují z tzv. ekonomických uprchlíků, jak bylo i zde prezentováno. Mé vlastní zkušenosti jsou právě opačné. Osobně znám celou řadu naších krajanů, kteří dnes žijí v různých zemích Evropy i v zemích zámořských. Je mi dokonce jedno, v kterém roce opustili svou vlast. Jestli to bylo po roce 1948, 1968 nebo i později, neboť vím, že určující pro ně nebyla žádná ekonomická výhoda, ale jejich vlastní touha po svobodě. Někomu se bude možná zdát malicherné, když svůj postoj k programovému prohlášení vlády stavím jen na takové "maličkosti" jako je exil. Pro mě je však tato otázka klíčová a pokud vláda rozhodně nepřehodnotí svůj přístup k našim krajanům, nemůže počítat s mojí podporou. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Loukotovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Novák a přihlásil se jako další pan poslanec Josef Krejsa.
Poslanec Jaroslav Novák: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, dámy a pánové, jestliže předseda vlády řekl, že vládní program se píše především pro opozici, je nutné dát opozici, ale také jednotlivým výborům tohoto sněmu dostatek času na seriózní studium dokumentu, nemá-li to být pouze formální záležitost, jak bývalo na této půdě zvykem.
K prohlášení samotnému. Můžeme konstatovat, že v některých pasážích se předložený program blíží k našemu vlastnímu programu a někdy se s ním dokonce shoduje. Je samozřejmé, že v těchto činnostech vládu plně podpoříme, pokud ovšem své záměry dodrží. V řadě dalších bodů však vzhledem k velké obecnosti prohlášení, k jeho neurčitosti a k vytváření možností neústavních postupů vlády a dále i vzhledem k některým personálním obsazením jednotlivých postů ministrů, kde nevidíme záruku rozpracování obecných záměrů, máme řadu výhrad a připomínek. Jsou to vesměs otázky, které jsou v rozporu s naším programem i s naším postojem k osudu tohoto státu. Jsme ochotni tyto jednotlivé záležitosti postupně konzultovat tak, jak budou vládou postupně precizovány, ovšem pokud bude mít vládní koalice o takováto jednání zájem.
Celé toto programové prohlášení je něčím zajímavé. Ono totiž obsahuje pouze čísla stránek a různá data, jinak neobsahuje ani jednu číslovku. To mě zavádí k tomu, že pokud se tam neobjevují ani základní čísla, neobjevují se tam ani čísla, odkud vycházíme a kam chceme dojít. Lze si potom tyto věci vykládat různě. Nebudu rozebírat celý materiál, protože myslím, že k tomu bylo dnes již řečeno hodně. Dotknu se jen některých věcí, o nichž hovořeno nebylo nebo bylo hovořeno málo.
Jako celá řada dalších lidí, kteří vstupovali po komunálních volbách do obecních a městských zastupitelstev, jsem očekával, že budou v krátké době naplněna slova o samosprávě také tím, že budou vytvořeny ekonomické předpoklady k tomu, aby tyto obce a města jako samosprávné útvary mohly hospodařit s tím, co jim přísluší, na co mají, s čím lze prakticky počítat.
Bohužel se tak nestalo a nestává se to ani v tomto programovém prohlášení. Znamená to, že tam není dán přesný podíl na obecných daních, není tam přesně rozdělena a specifikována celá řada věcí. Je to pochopitelně můj názor, nemusíte s tím všichni souhlasit. Pokud budou finanční prostředky pořád přerozdělovány, zejména prostřednictvím okresních shromáždění, kterým byla prodloužena platnost, dochází k tomu, že zejména malé obce, které nejsou v tomto okresním shromáždění dostatečně zastoupeny, jsou diskriminovány a není jim vytvořen potřebný finanční prostor pro to, aby se mohly dobře rozvíjet.
Jako další věc bych chtěl upozornit na to, že podle údajů je hospodaření obcí příznivé. Vychází to také z toho, že se snaží být hospodáři a používat pouze ty prostředky, které mají, v celé řadě věcí se jim nedaří krýt reálné potřeby obcí a dochází k tomu, že již šest roků jsme v určitém provizoriu, kdy lepíme pouze díry a neřešíme, co by bylo potřebné. Pochopitelně, že se to odvíjí od ekonomické situace. Buďme v této věci realisty. V podstatě si myslím, že nelze z toho vycházet v tom smyslu, že obce mají peněz dost, že jim to vychází, že tam mají určité rezervy.
Pokud se týká sociální politiky, dochází tam v těchto věcech, zejména u sociálních dávek, k přesunům na obce. Myslím si, že je reálné a že je to dobře, protože především pracovníci obecních a městských úřadů by měli vědět, kam je potřeba vynakládat finanční prostředky. Podle dosavadních pravidel v některém případě se vynakládají sociální dávky těm lidem, kteří si sami nechtějí pomoci.
Na druhé straně je ale třeba snažit se tam vytvořit prostor pro to, aby tyto obce finanční prostředky na tyto účely měly v dostatečném rozsahu. V uplynulých šesti letech byla celá řada věcí přesouvána na obce, aniž by byly vytvořeny podmínky pro to, aby měly prostředky pro realizaci těchto věcí. Byl bych rád, aby se v této věci nadále nepokračovalo.
V programovém prohlášení vlády najdeme mnoho sympatických věcí- respektuje moderní civilizační trendy, globalizaci, regionalizaci. Správně upozorňuje na to, že rychlý rozvoj a zvýšení zaměstnanosti nám může zabezpečit podpora malého a středního podnikání. K tomu bych dodal, že v každé revoluci, nevyjímaje ani tu naši sametovou, se mají dostat k moci lidé, kteří jsou pragmatiky a nejsou doktrináři. Přesto mi dovolte, abych vzpomenul některé ideály, ze kterých vznikla Československá republika, včetně toho o jakou demokracii by mělo jít. Mám doma dvě knížky, vydané před několika lety. První je kniha, kterou vydal Evropský kulturní klub v Praze - T. G. Masaryk: " O bolševictví " a druhá je poslední přeložená práce Římského klubu vydaná před čtyřmi lety také u nás, jejímiž autory jsou Alexandr King a Bertrand Schneider: " První globální revoluce". Z Masaryka přečtu dvě krátké citace ze strany 65 a 69. Na straně 65 dole je uvedeno: "Pravá demokracie může být jen v harmonii centralismu a autonomismu. Pravá demokracie může být jen samospráva všeho občanstva, samospráva politická a hospodářská".
Na straně 69 si v roce 1920 náš první prezident dovolil napsat něco, co se možná nebude líbit: "Demokracie politická a stejně demokracie hospodářská a sociální předpokládá právě značné vzdělání, nejen vzdělání vůdců, nýbrž i mas, aby dlouhý vývoj od kapitalismu k socialismu byl veden s náležitou rozvahou a s náležitým rozpočtem".
Stejně tak lze citovat další dva prezidenty Československé republiky, kteří byli zvoleni ve svobodných volbách v podmínkách pluralitní demokracie, a to prezidenta Beneše a prezidenta Václava Havla. Stačí citovat z Benešovy práce "Demokracie dnes a zítra", která je vyjádřením teorie konvergence o nutností liberalizovat socialismus a socialisovat demokracii, nebo si přečíst od prezidenta Havla jeho knížku z roku 1990 "O lidskou identitu". Na straně 270 uprostřed je uvedena citace dopisů Václava Havla z roku 1977 redakci vydavatelství Práce. V prostředním odstavci Václav Havel v dopise napsal: "Vždy jsem se považoval za socialistu, i v dobách, kdy probíhaly nejtěžší justiční vraždy a politické procesy v první polovině 50. let. Tolik citace našich prezidentů.
Pokud jde o vlastní ekonomickou reformu, již jsem se zmínil o tom, že v programovém prohlášení je uvedena řada velice pozitivních myšlenek a koncepcí. Chci upozornit, že jsem zastáncem státních intervencí, ale nikoliv státního dirigismu, o kterém se hovoří v programovém prohlášení vlády, ale takových intervencí, které poprvé uplatnil americký prezident Roosevelt v NEW DEALU z roku 1933, když o tomto americkém prezidentu Masaryk prohlásil, že to byla největší politická osobnost v první polovině 20. století.
Vůbec nemíním zpochybňovat tržní ekonomiku, protože si myslím, že jenom člověk, který o ekonomice neví nic může zpochybňovat působení zákona hodnoty, který bude objektivně působit, ať si to někdo přeje nebo nepřeje. Samozřejmě, že je nutné u nás zavést trh a že tento trh ještě nemáme. Ale tento trh není samospasitelný a tímto trhem nevyřešíme všechny problémy. A proto vám ocituji ze strany 28 z této poslední práce Římského klubu krátký odstavec:
"Jestliže tržní síly prokázaly svou účinnost pro krátkodobé řešení, pak pro dlouhodobý strategický přístup, který znamená anticipaci, protiakci a obranu před nebezpečnými globálními trendy, jsou tržní mechanismy nedostatečné. Tržní síly mohou mít nebezpečné vedlejší účinky, protože nejsou založeny na obecních zájmech. Mezinárodní finanční spekulace je zvláště výmluvným příkladem nadbytku vzniklých díky tržním silám a zatíženým nesmyslnou honbou za zisky za jakýchkoli okolností. Spekulace se pak stává hrou zcela oddělenou od ekonomické reality, vymyká se z lidských rukou, může být řízena počítačem a dosahuje nových rozměrů a rychlostí díky informatizované společnosti. Určité snahy, i když dosud omezené díky tomu, že se jedná o obrovský úkol, vedou k prvnímu útoku na ostudné ilegální kšeftaření. Jde zejména o jeho finanční projevy, jako je praní peněz, prodej drog a nelegální prodej zbraní, kterým se například brání tím, že se ruší bankoví tajemství u řady bankovních kont. Doufejme, že se tyto snahy rozšíří a stanou se předmětem skutečné mezinárodní spolupráce." To byla má poslední citace v mém dnešním vystoupení.
Dovolte, abych se vyjádřil k otázkám vztahu vlády k jednotlivým sektorům naší ekonomiky.
Václav Havel ve svém Dálkovém výslechu napsal, že se těší na to, až jednou bude Československo svobodné a až v něm bude svobodná konkurence všech sektorů vícesektorové ekonomiky, jak sektoru státního, tak sektoru družstevního, sektoru municipálního a soukromého.
Novelou ústavy, tj. ústavním zákonem číslo 100 z 18. dubna 1990 jsme zlikvidovali nesprávnou a protiústavní diskriminaci soukromého vlastnictví, které bylo odlišováno od tzv. osobního vlastnictví a současně podle naší ústavy od tohoto dne platí rovnoprávnost všech forem vlastnictví.
Podle mého názoru nestačí zajistit jenom konkurenci všech podnikatelských subjektů, kteří pracují ve formě vlastnictví soukromého, ale i konkurenci mezi jednotlivými formami vlastnictví, speciálně u družstevního vlastnictví, které v Českých zemích i za Rakouské monarchie v Předlitavsku mělo velké tradice. Ale i municipální vlastnictví má v českých zemích velké tradice a úspěchy a řada našich obcí byla významnými akcionáři vynikajících českých pivovarů a cukrovarů.
Domnívám se tedy, že porušení této zásady a jednoznačná priorita pouze soukromého sektoru nejsou zcela správné. Jistě, že je tato priorita žádoucí a nutná u malého a středního podnikání, ale pokud jde o velkou privatizaci, pochybuji, že najdeme český kapitál, který by měl dostatek peněz, aby mohl řešit problémy, které jsou naznačeny v programovém prohlášení vlády.
Ke kapitole sociální politika jen pár slov. Ve vládním prohlášení je zpracována dost nejasně a nekonkrétně. Zde jsme ve shodě s názorem, že občané jsou odpovědni za své sociální postavení. I my odmítáme tzv. sociální dávkový systém a jsme spíše zastánci aktivní sociální politiky. Čistě pro zajímavost bych uvedl, že už v minulém prohlášení bylo slibováno oddělení důchodového pojištění od státního rozpočtu přesně tak, jak to bylo prohlášeno i včera, takže se za ty čtyři roky nepodařilo a doufejme, že se podaří za další čtyři.
Podobně by se dalo říci o zdravotnictví, školství, o vědě, kultuře a sportu, ale o tom už se nechci blíže šířit, o tom bylo řečeno už dost.
Závěrem bych prohlásil, že jsme přesvědčeni, že vládní prohlášení není žádné dogma a že by se mělo přizpůsobovat změněným podmínkám v duchu svých zásad. Bohužel na podrobné studium nebyl čas, jak jsem uvedl, a tak závažný dokument si to jistě zaslouží. Proto se omlouvám za případné nesrovnalosti ve svém projevu a děkuji vám za pozornost.