Už tou kouzelnou tautologií, na kterou tady upozornil Vladimír Dlouhý, že totiž na podporu růstu máme vydělat růstem, který je způsoben touto podporou růstu se ukazuje základní slabina, totiž právě nekonzistentnost tohoto materiálu, pokud si pod tímto pojmem, pod tímto přídavným jménem představujeme alespoň přibližně podobné ne-li stejné věci. Totiž že konzistentní je to, co má nějakou vnitřní logiku, co bude-li plněno povede k cílům, které jsou tam deklarovány. Myslím si, že ten text, který jsme dostali, takovou prací není A řeknu na závěr několik příkladů, proč si myslím, že to tak je.
Miloš Zeman žádá pro podniky, aby se přizpůsobily zahraniční konkurenci, asi by bylo na okraj podotknout potřebu tuto půvabnou žádost adresovat přímo zahraniční konkurenci. Ten svůj program chce realizovat např. a teď už budu vytrhávat jednotlivosti, promiňte, zvýšení míry úspor, mám pocit z toho textu, že jde spíše o jakousi verbální podporu růstu míry úspor, která by podle mého názoru prostě vedla spíše k omezení zdrojů tím, kolik by program vytahal peněz z kapes spotřebitelů, v tomto případě, tedy lidí. Že tu jde o kombinaci, a to je doslovná citace - selektivní restrikce poptávky se stimulací relativně rychlých prorůstových impulsů. Nehledě na to frázování nebo frázovitost, kterou z toho bohužel cítím.
Já myslím, že přesně tato politika, která vyvolá nejistotu u investorů, protože nemohou vědět na co příště, na co se druhý den zaměří. Takto uplatňovaná selektivní restriktivní nebo naopak selektivní pobídková politika, k té tu byla jako příklad poměrně podrobně rozebrána dovozní přirážka. Já musím říci, že v tom podání, jak nám tady byla navržena, je to fakticky cenová přirážka, prostě to mi nemůže nikdo vymluvit, a to ještě cenová přirážka na iluzorní prorůstový program. A je to faktické zahuštění mříží mezi Českou republikou a ostrou, a to si nenalhávejme, velmi ostrou zahraniční konkurencí. Nemluvě o tom, že jako podtón nebo podtext konkrétně zmíněný v příslušné pasáži týkající se zavedení dovozní přirážky je zmíněna jako jeden z možných nástrojů na omezení negativních důsledků dovozní přirážky cenová regulace. A to už se otevírají dveře skutečně do jiného světa, jak o tom mluvil kolega Langer. Daňové zvýhodnění domácích obchodních sítí s domácí nabídkou. Je to líbivá myšlenka, hezky se poslouchá především těm, kteří tady provozují domácí obchodní síť.
A já proti nim vůbec nic nemám.
Já obdivuji ty, kterým se to v té ostré zahraniční konkurenci dosud daří a takoví tady jsou. Ale měl bych asi problém s identifikací toho, co to vlastně je domácí obchodní sít. A tedy s velkým rozptylem těch ekonomických střel, které jsou zamířeny na podporu domácí obchodní sítě, co to je. A myslím, že takové opatření by vlastně bylo recipročně diskriminačním opatřením s těžko předvídatelnými reakcemi jednotlivých subjektů na trhu. A diskriminačním nikoli pouze vůči těm zahraničním sítím, které se tady a priori obviňují z negativních ekonomických důsledků svého působení. Daňové zvýhodnění exportérů. Myslím, že je opět s deklarovanými cíli v rozporu, protože diskriminuje výrobce a investory pro domácí poptávku a domácí nabídku, po které se v tom materiálu tolik volá. Jestliže zvýhodňuji export, znamená to, že zrcadlově znevýhodňuji ty, kteří vyrábí pro domácí trh. Je to nerovné prostředí.
Další příklad - zrušení zdanění úroků z malých úsporných vkladů - je také velmi přitažlivá myšlenka, ale pokud se přitom zároveň nezmění zdanění těch proinvestičních vkladů, totiž těch, které souvisí s kapitálovým trhem, tak opět oslabí investiční aktivitu a opět to bude v rozporu se cíli, které jsou zde proklamovány.
Poslední poznámka, kterou už nechci rozebírat, protože jsem to tady dělal při jiných příležitostech. Návrhy v bytové politice nezpůsobí podle mého názoru nic jiného než úplné zastavení investic, resp. jejich nahrazení státními investicemi a tedy ztrátu jakékoli motivace pro ty, kteří by mohli investovat mnohem více a mnohem lépe v souladu s poptávkou než investice státní A to je zase, musím to říci, v rozporu s tím, jaký obraz jako cíl je v tomto antibalíčku vykreslen.
Musím říci, že z těchto a z mnoha dalších důvodů, které tady v té debatě celou dobu zaznívaly, nemohu souhlasit s tvrzením pana místopředsedy vlády Luxe, že ten antibalíček je konzistentní, alespoň tak, jak ten pojem chápu já. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: S faktickou poznámkou pan poslanec Sládek. Připraví se řádně přihlášený pan poslanec Maixner.
Poslanec Miroslav Sládek: Paní předsedající, dámy a pánové, děkuji za udělení slova. Mám procedurální návrh na přerušení projednávání tohoto bodu do 14.30 hodin protože, jak je vidět, to už asi nikoho nezajímá. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: S faktickou poznámkou pan poslanec Zaorálek.
Poslanec Lubomír Zaorálek: Já, jestli bych, paní předsedající a páni poslanci, mohl krátce reagovat na to vystoupení, které teď zaznělo. Já, abych trochu upřesnil tu naši pozici, tak bych chtěl říci, že souhlasím s předřečníkem v tom, že stávající vláda opravdu nesnese to měřítko liberální teorie. A já souhlasím s tím, že tato vláda opravdu nebyla ultraliberální a dokonce, že v lecčem nedodržela to, co si myslím, že by mělo být příkazem každého liberálního politika. Tu první věc, kterou bych vyzvedl a která mi chybí na tom liberalismu vlády. Když si vezmu ty významné teoretiky liberalismu, na které se vlastně i představitelé dnešní koalice často odvolávali, tak tam zjistím, že v této liberální teorii, i když se mluví o minimálním státě, tak se věčně mluví o minimálním státě silném v některých zásadních věcech, jako je respektování práva.
Když to řeknu jednoduše, že prostě existují pravidla, která se musejí dodržovat a která platí Dokonce nerespektování těchto pravidel je poměrně tvrdě postihováno, takže i ta liberální teorie i s tím minimálním státem mluví o něčem, co je závazné a co musí být respektováno. A tahle "liberální" vláda tento příkaz, toto memento liberalismu vlastně nerespektovala. Já jako neliberál pokládám za velmi zlé, že v této liberální politice se tento prvek ztratil a dokonce bych to prohlásil za určitou zradu liberalismu. Tento český liberalismus zradil to, co je pro liberalismus jako takový typické, a to poškodilo nás všechny.
Domnívám se, že tato vláda nebyla ultraliberální také proto, že celý svůj privatizační program nebyla schopna provést do liberálního konce a to pokládám za další neštěstí My ani nejsme schopni nebo nemůžeme posoudit ten výsledek celého liberálního projektu, protože ho dnes nemáme. My nemáme privatizaci provedenou podle zásad liberální teorie.
Jiná věc je, že my bychom pravděpodobně privatizovali jinak. Pokud to mohu stručně naznačit, my bychom nevolili metodu šokové nebo rychlé privatizace, dali bychom dnes přednost privatizaci prováděné postupně, kde bychom si nejdříve vzali to, co je k privatizování snadné a potom bychom postupovali k těm nejobtížnějším řekněme velkým celkům a dali bychom přednost třeba delšímu"času jen proto, abychom privatizaci provedli efektivně a měli bychom ve výstupu skutečného vlastníka.
Takže já s vámi hluboce souhlasím, že se nedá mluvit o ultraliberalismu a dokonce s vámi souhlasím v tom, že v celé řadě konkrétních legislativních výkonů byla vláda určitým kompromisem.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Pane poslanče, váš čas na přednesení faktické poznámky vypršel. Dokončete prosím myšlenku, ale velmi stručně.
Poslanec Lubomír Zaorálek: To je skoro nemožné, abych to dořekl.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Potom doporučuji přihlásit se do rozpravy v řádném pořadí. S faktickou poznámkou pan poslanec Černý.
Poslanec Jan Černý: Já jsem skutečně rád, že konečně zaznělo, že největší chybou této vlády je přemíra socialismu, která zůstala v našem hospodářství. Děkuji za to i kolegům ze sociální demokracie.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: S faktickou poznámkou pan poslanec Zaorálek.
Poslanec Lubomír Zaorálek: Takže abych to dokončil. Prosím, s tím vším souhlasím, ale kde tedy vidím chybu nebo kde myslím, že liberální projekt narazil? Tu vidím v tom, že jsem přesvědčen, že i nám podobné menší státy západní Evropy provedly takovou pomyslnou úvahu nad tím, co bude páteří jejich hospodářství, průmyslu, co bude základem jejich ekonomické síly, že tuto rozvahu udělaly a že ty státy se liberálně nechovaly. Ony si skutečně provedly strategickou selekci toho, na čem bude jejich ekonomika stát. Domnívám se, že my jsme se v r. 1990 ocitli v období, kdy jsme měli poměrně málo času. Trajektorie je bud, že se posuneme někam mezi rozvojové země, protože nebudeme mít nic konkurenceschopného, anebo najdeme - a to myslím, že je úloha státu jako hospodáře, aby tuto rozvahu provedl a aby tu páteř nějakým způsobem pomohl vybudovat. Myslím, že to je to, co ten samočinný mechanismus trhu ve skutečnosti není schopen provést. Tady vidím hřích liberální politiky. Já jsem o tom mluvil už ve svém vystoupení
Je něco, co tradičně bylo a co mělo být silou české ekonomiky a to myslím, že nemělo a nemohlo být ponecháno tomu samočinnému mechanismu toho, jak se věci vyvinou. Ale řekněme v tom doplnění s těmi nesplněnými sliby liberalismu to dohromady dalo tu polohu, ve které jsme dnes. Takže nedokonalý liberalismus s tou podle mě neexistující hospodářskou politikou dal dnešní výsledek.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Paní poslankyně, páni poslanci, já jsem vás v průběhu faktické poznámky všechny odhlásila a vyhovím panu poslanci Sládkovi a dám hlasovat o jeho procedurálním návrhu prosím vás všechny, abyste se přihlásili - na přerušení jednání do 14.30 hodin. Ještě dříve než dám hlasovat vás seznámím s tím, že mým úmyslem bylo před vyhlášením polední přestávky, se kterou samozřejmě počítám, dát ještě slovo přihlášeným poslancům.
V tuto chvíli zahajuji hlasování pořadové číslo 127 a ptám se, kdo je pro procedurální návrh pana poslance Sládka? Kdo je proti tomuto návrhu?
Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo 127 se z přítomných 83 pro vyslovilo 21, proti 49. Tento návrh nebyl přijat.
Nyní udělím slovo panu poslanci Pavlu Maixnerovi, připraví se pan poslanec Ivan Mašek.
Poslanec Pavel Maixner: Vážená paní předsedající, vážená nepřítomná vládo, vážení hosté, vážená poloprázdná sněmovno, daná situace naší ekonomiky by se jen ztěží dala dnes pojmenovat nějakým slušným přívlastkem a nezačít hned od první věty ostře útočit na současnou vládní koalici. Stav naší ekonomiky se budu snažit vyložit posloupně během celého transformačního procesu, bez emocí a vášní, s jasným kritickým pohledem, který je plně v souladu nejen s celkovým hodnocením naší strany, ale i názorem mým.
Předložený materiál začíná rovněž hodnocením dosavadního ekonomického vývoje od začátku transformačního období z let 1991 - 92, kdy se zpráva opírá o údajnou potřebu a nezbytnost poklesu hrubé domácí produkce. Nevím sice, o co se vláda opírá při tvrzení potřebnosti poklesu ekonomické produkce v hodnocení těchto let, ale každý soudný občan tohoto státu řekne, že se jedná o nesmysl. A už v tomto období začaly problémy, které se zákonitě setrvačností celé ekonomiky projevují až dnes, kdy se vyčerpaly všechny zdroje financí získaných při privatizaci do Fondu národního majetku, ze kterého se hradily všechny díry státního rozpočtu minulých let. Přitom tento pokles hrubé domácí produkce se podařilo současné vládní koalici v čele s údajným ekonomem Václavem Klausem do dnešních dní srovnat nebo aspoň dohonit. Přitom právě onen pokles průmyslové výroby v prvních letech transformačního období dával obrovskou šanci na možnost nastartování ekonomického zázraku typu jihovýchodních států Asie, kdy dosahovaly, dosahují nebo budou dosahovat státní rozpočty přírůstku hrubého domácího produktu kolem 10 %. I tento předpoklad se mohl u nás stát, zvláště po tak radikálním propadu z r. 1991 skoro o 15 % a z r. 1992 o 6 % hrubé domácí produkce. To, že muselo dojít k určité změně vlastnických poměrů, k určité přesné konstrukci výrobních programů a celků, k zavedení nových vlastnických poměrů a principu soukromého vlastnictví, je jasné. A nikdo, kdo zde sedí a seděl i dříve, by tomuto rozhodně nebránil.
Otázka ale zůstává, jak tyto změny dosáhnout, jak rychle bylo potřeba tyto změny realizovat a jaký měl být plánovaný skutečný efekt. Dnes jsem nabyl dojmu, že veškeré úsilí, které vláda vynakládala v minulých letech, věnovala právě jen a jen transformaci a jen velmi povrchně se věnovala všem ostatním problémům, které se měly řešit v jednotlivých resortech zvlášť.
A tuto úvahu nezakryje žádná optimistická předpověď či snaha našich vládních stratégů dnes vinu za ekonomickou přehazovat jako horký brambor z resortu jednoho na druhý. Přitom jeden jako druhý je na tom velmi špatně a nepřipadá vlastně vůbec v úvahu, že by tato vláda za tohoto složení vzchopila naši ekonomiku a vytvořila v naší zemi podmínky pro ekonomický růst a tím i zvýšení životní úrovně většiny obyvatelstva v našem státě. A tak se postupně během několika prvních let prohlubovala hrubá domácí produkce a zároveň s tím ruku v ruce klesla průmyslová výroba, zdevalvovala se koruna. Okamžitě po tomto opatření začal onen neblahý trend naší ekonomiky, a to je převyšování dovozu nad vývozem. Dnes je tento bod alfou a omegou celé ekonomiky a celého vyvážení a sladění jednotlivých kroků, které přicházejí v život a měly by otočit tento trend a narovnat tak značně poškozenou a nevyrovnanou ekonomiku.
Problém ale zůstává a skutečností je, že v tomto balíčku opatření se nepřichází s ničím, co by tento velmi špatný stav napravilo tak, aby došlo ke skutečným změnám k lepšímu.
O dovozních depozitech se zmíním zvlášť, až dojdu na tento bod. Pomalu opustím hodnocení prvních stránek předložené zprávy, hodnocení zpomalení našeho ekonomického růstu a stagnace, jak nám vláda předložila, ale ještě si neodpustím jen několik poznámek k tomuto období našeho vývoje.
Až v těchto letech začala privatizační linka velmi zdárně fungovat a přeměňovat majetek v hodnotě skoro 1 miliónu korun na majetek sice konkrétní, do jisté míry i hmatatelný, ale bez sebemenších konkrétních zpětných vazeb. Dnes, po proběhlých kolech privatizace, musíme konstatovat, že privatizace byla úspěšná sotva na 60 %, a to uvádím oficiální statistické údaje. Z toho plyne jednoduchá formulka, která jasně říká, že skoro 400 miliard vstupního kapitálu, který byl nasměrován do privatizace, byl zpronevěřen, zničen a rozkraden.
Vláda nepřišla s ničím, co by tyto majetkové neduhy narovnalo, co by přimělo ty, co takovýmto způsobem si přišli k majetku a obohatiti se, je nějakým způsobem postihnout. Není to nic levicového, nic, co by mělo připomínat centrální rozdělování, ale jen skutečnost, že si daného majetku vážíme, má svoji hodnotu a není možné s ním plýtvat. Zároveň se všemi transformačními kroky měly přicházet i kroky legislativní, které by dané konáni drželo v jasné rovině a nemělo by snahu celý tento princip zpochybnit a poškodit.
Pravdou dnes je, že privatizaci hodnotí většina našich obyvatel jako jev zbytečný, unáhlený až překotný, bez skutečných kladných hodnot, které by převážily nad hodnotami negativními. S tímto jevem je úzce propojena i otázka nezaměstnanosti, která se dlouhá léta držela opět umělými kroky vlády na velmi malé úrovni a do dnešních dnů vlastně nevznikl na našem území trh s pracovní silou. Není to rozhodně jeden z oněch kladných jevů naší vládní koalice, jak je velmi rád dává k dobrému premiér Václav Klaus při jakémkoli hodnocení naší ekonomiky.
I já bych mohl velmi kladně hodnotit tento ojedinělý ukazatel v hodnocení stavu naší ekonomiky, jako pozitivní, ale skutečnost je úplně jiná. Ano, jsem pro všechna opatření, která povedou k maximálnímu omezení a snižování naší nezaměstnanosti, ale ona opatření musí být v souladu se ziskem pro naši ekonomiku, a ne se ztrátou, která zákonitě provází tento stav. Od roku 1990 jsme byli my všichni svědky již několika vln různého stupně oddlužení v našich podnicích a většina z nich do dnešních dnů marně čeká na konkursní řízení, která je stejně vlivem špatného řízení, hospodaření či dovozu stejně neminou. Proč potom stát prostřednictvím svých ministerstev se chová takto neekonomicky a v mnohých případech tak přišel o desítky miliard korun. Osobně si představuji jinou politiku vlády na omezování růstu nezaměstnanosti, jako je vytvoření nových pracovních míst, maximální podpora především malých podnikatelů a živnostníků, u kterých je největší pravděpodobnost růstu pracovních příležitostí Je velmi podivné, že vláda na jedné straně vytváří pocit a image vlády tvrdě prosazující maximálně rychlé privatizace, a na straně druhé benevolentně se chová k těmto privatizujícím nebo privatizovaným podnikům a celému bytovému fondu zvlášť. Tyto skutečnosti se táhnou jako červená niť celou transformací a vláda vytvářela za celé období velmi málo toho, aby kýžený efekt měl smysl.
Vím, že toto hodnocení první etapy vývoje v naší postkomunistické zemi není zdaleka dokončeno, že zde není možné v rámci časového prostoru dopodrobna rozebírat jednotlivé kroky, které jako mozaika se skládají v jeden celek. Faktem je, že už v tomto období vlivem velmi radikálního poklesu naší ekonomiky ve všech směrech se začaly projevovat ty nejhorší prvky, které dnes znamenají smrtící rány celému transformačnímu cyklu, kterým je podle našich hlavních stratégů transformačního období přinést co nejdříve plody prosperity a zvýšení životní úrovně, kterou si přál jistě každý z nás. To se nestalo a celé toto období je provázeno poklesem životní úrovně u většiny z nás, poklesem ekonomiky, poklesem všech morálních hodnot a hlavním příznakem tohoto nového období jsou peníze, kterými se podmiňuje vše. Transformátoři jsou dnes elita, povýšili se nad zákony a upravují legislativu tak, aby se zlegalizovala korupce, podvody, lži a polopravdy. Morální zvrhlost má zelenou a vše se podřídilo tomuto neblahému trendu.
Následující vývoj trendu naší ekonomiky v roce 1993 až 1995 přesvědčoval jasně o neustálém propadu vlastních výrobních programů, vlastního využití potenciálu naší průmyslové výroby a místo, aby nastal radikální ekonomický růst hrubé domácí produkce, došlo jen k jakési stagnaci, zakonzervování slabé produkce a držení vyrovnaného státního rozpočtu za každou cenu. Přitom již v těchto letech se jasně ukazovaly prohlubující se problémy s neuvěřitelným nárůstem propadu našeho vývozu a naopak nárůstu dovozu. SPR-RSČ již v těchto letech upozorňovala na tento problém, na nefunkčnost proexportní politiky a uplatnění různých kombinací restrikcí vůči svévolnému dovozu vlastně všeho, co náš trh nabízí. A víme všichni, s jakou nevolí a s jakou kritikou jsme se setkali při odpovědích na toto téma zde v Poslanecké sněmovně během např. interpelací. Pan premiér jasně několikrát prohlásil, že to je jev velmi pozitivní a naopak si myslí, že to je přínosem pro naši ekonomiku. Jakým přínosem je to, můžeme posoudit již nyní, kdy se vláda snaží již vytvořit určitý systém na zbrzdění stávajícího neblahého trendu.
Konkrétní přírůstek hrubé domácí produkce v těchto letech nemohl zdaleka pokrýt všechny potřeby naší ekonomiky, změny ve výrobní struktuře, změny, které by přinesly skutečné oživení již tak málo produktivní vlastní ekonomiky. K tomu pan premiér začíná argumentovat tím, že se u nás za celé transformační období vlastně velmi mnoho investuje, a to je ukazatel pozitivní a má usvědčovat opozici ze lži, když tvrdí opak.
Dá se samo sebou argumentovat tvrzením, že máme u nás celkové investice kolem 33 %. Ale je potřeba k tomu dodat: Z čeho ony investice se skládají? Pokud bereme investice v rámci státní správy a bankovnictví jako za investice vstřícné našemu ekonomickému růstu, tak musím i tomuto tvrzení oponovat a neschvalovat ho. Skutečností zůstává, že investic do obnovy infrastruktury, do obnovy výrobních celků, do zavádění nových výrob je velmi málo a stát jako hlavní garant tyto investice nepodporoval a podcenil. Navíc za celých dlouhých sedm let neproběhly téměř žádné investice do bytové oblasti. Dnes máme jeden z nejmenších přírůstků bytů na tisíc obyvatel v rámci celé Evropy.
Vláda naší koalice se rozhodla už v tomto volebním období řešit i tuto situaci a snaží se hasit požár, který se již stejně uhasit nedá. Kde jsou pak ony skutečné investice v naší ekonomice? Podle daňového přiznání vykazovat investice v našem státě prostě nelze. Dámy a pánové, v posledních dnech pod hrozícím tlakem sedmiletého impotentního období naší ekonomiky se vláda rozhodla přijít s jakýmsi balíčkem opatření, který by měl náš stát vyvést z krize, ze stavu, který nemá nic společného s prosperující ekonomikou. Vláda přitom soudí, že je to stav nahodilý, nemá nic společného s dlouhodobým vývojem naší ekonomiky, která je koncepčně v naprostém pořádku a není potřeba ji měnit. Doufám, že i tato iluze naší vlády již skončila.
Skutečností je to, že někteří vládní ministři to již začínají chápat a onu potápějící se loď se budou snažit opustit co nejdříve. Chovají se jaké malé děti, které si hrají na velkém pískovišti a první na co upozorňují a co křičí, je - to já ne, to ten druhý, ten za to může.
Celkový tento vývoj je neudržitelný a vláda nám dnes předkládá tzv. balíček opatření, který má být řešením krátkodobým, realizovatelný do konce roku 1997 a střednědobým, které má změnit hospodářský a systémový rámec ekonomiky a má akceptovat probíhající transformační proces. Tyto návrhy by měly přinést tyto základní hodnoty.
Zlepšit vývoj obchodu a platební bilance, přiměřeně vyrovnat státní rozpočet, zabránit stagnaci ekonomického růstu a udržet dosavadní tendence vývoje cen. Ano, dnes vláda začíná mít snahu i o tyto základní údaje, které jsou podmínkou pro správný chod naší ekonomiky. Otázkou ale zůstává, jak bude chtít k těmto parametrům za současného stavu dojít. Když vezmeme v úvahu i rozvahu vlády nad základními údaji v roce 1997, které měly přinést ekonomický růst ve výši 5,4 % hrubé domácí produkce, inflaci ve výši 8,6 %, deficit běžného účtu platební bilance ve výši 5,8 % a především vyrovnaný státní rozpočet ve výši 549 miliard korun, již dnes je jasné, že vláda nedodrží ani jednu z těchto limitních hodnot.
Základní a velmi snadné řešení, které vláda zavedla, jsou škrty ve státním rozpočtu, a to ve výši 25,5 miliard korun, což je krácení státního rozpočtu o více než 5 %. S tímto krokem je velmi podivné, že vláda bojovala za svůj návrh státního rozpočtu za každou cenu, nepřipustila žádný z návrhů, který upravoval státní rozpočet, a již po prvních třech měsících jeho funkčnosti přichází s tak radikální korekcí.
Vláda se chová jako v ulitě a připadá mi, že přežívá snad úplně někde jinde než v České republice. Kdyby byla přítomna zde, ve státě, tak by jistě sledovala data, skutečný stav naší produkce a nemohla by tak navrhovat a obhajovat tyto prognózy. Pravděpodobně si mnozí členové vlády myslí, že jsou ještě součástí jakéhosi prognostického ústavu a ne součástí vlády České republiky v roce 1997.
Druhý požadavek - docílení deficitu běžného účtu platební bilance kolem 5,8 % - je rovněž výstřelek hodný jen snílků a fantastů z doby Julia Verna. Dnes po uzavření 4 měsíců tohoto roku máme propad na běžném účtu platební bilance kolem 9 % a vývoj rozhodně nepřinese zlepšení, aby se dosáhlo onoho předpokladu 5,8 %. Zavedením dovozního depozita jsme sice nenaštvali naše mocné chlebodárce a strategické partnery z Evropské unie, ale poškodili především naše drobné podnikatele či živnostníky, kteří neměli a ani nemají onu potřebnou kapitálovou hotovost na to, aby si mohli dovolit ji nechat 180 dnů ladem bez sebemenšího výdělku.
Přitom ti, co nemají ani v pořádku základní povinnosti vůči státu - jako jsou daně, odvody na zdravotní a sociální pojištění - budou moci obchodovat vesele dál, bez omezení s tím, že ještě naopak zvýší svoje objemy, protože se jim to bohatě vyplatí. Jednou ranou bez svého přičinění získají dvojí zisk. Za prvé se zbaví určité, sice malé konkurence, a za druhé dojde ke zvýšení cen všech těchto výrobků, a to v objemu, se kterým některé firmy dovážejí to není vůbec zanedbatelné měřítko.
Kdyby došlo k tomu, co SPR-RSČ žádá již léta, a to jsou dovozní přirážky a jejich uplatnění především u subvencovaných potravin a spotřebního zboží, mohlo by dojít k poklesu dovozu o jednu třetinu, což by bohatě stačilo na to, abychom měli vyrovnanou platební bilanci. Je celkem logické, že by nás přestali všichni - především členové Evropské unie - chválit a poukazovat na to, že máme restrikce namířeny proti jejich trhu, což není v souladu s Evropskou unií.
Když hodnotíme jednotlivé vzájemné obchodní vztahy mezi státy Evropské unie, zjistíme, že i jejich obchod je přesně hlídán a rozdělen na předem stanovené kvóty dovozu a vývozu mezi jednotlivými státy. Tyto kvóty nikdo neporušuje a je snahou každého státu Evropské unie je mít vyvážené tak, aby splňovaly podmínky a objem jejich výroby. Náš stát není součástí Evropské unie a tím pro nás neplatí žádné nařízení ani příkaz, jak by se měla chovat naše výroba a náš dovoz a vývoz.
Dnes to vypadá, vážená vládo, tak, že vy jste ochotni jít raději po vlastních restrikcích proti našim lidem, proti našim podnikům, než proti těm, co tento stav u nás svými předem promyšlenými ekonomickými kroky na našem území vytvořili. Dovozní depozita tímto způsobem zavedená a uplatňovaná rozhodně nepřinesou tento správný efekt, který vláda zamýšlela. Dojde jen vlivem zavedení k jednoměsíčnímu částečnému ochlazení objemu dovozu, ale jinak nic toto opatření v rámci naší ekonomiky nepřinese.
Dámy a pánové, dalším opatřením vlády je přibrzdění růstu objemu mezd v rozpočtových a příspěvkových organizacích o 4,2 mld. korun, což znamená z původních 11,9 % na 7,3 % mzdového růstu ve schváleném státním rozpočtu.
Případně by mělo dojít ke zpomalení růstu nemzdových požitků ve státních podnicích a v podnicích s významným podílem státu. Ano, velice vítám toto opatření naší vlády a musím se s ním plně ztotožnit. Tento jednoznačně nejlepší návrh celého opatření naší vlády byl ale hned po svém vyhlášení v plné míře znehodnocen od jednotlivých ministrů naší vlády, kteří jednoznačně vyhlásili, že veškeré mzdové objemy zůstanou zachovány a budou řešit tento problém jiným způsobem. Při dnešním neuvěřitelném nárůstu státní byrokracie a s tímto související i velmi lukrativní průměry platů je tato otázka velmi ožehavým problémem a jak je vidět, většina našich ministrů si toho je velmi dobře vědoma. Rozhněvat si své velmi dobře placené úředníky, by bylo vyloženým hazardem pro budoucí - pravděpodobně velmi brzké - volby. Proto ono chlácholení všech státních úředníků a na druhou stranu vypuštění "džina" z lahve, který má přibrzdit vlastně všechen platový růst v našem státě. Je jasné, když dostane takovýto signál na otevřené scéně každý podnikatel či firma, bude se snažit velmi přiblížit státnímu trendu. Přece nebude zbytečně vyplácet ze svých zisků zbytečná procenta svým zaměstnancům jenom proto, že by to bylo potřeba v porovnání skutečných nákladů na chod jednotlivých domácností a v porovnání se skutečnými čísly.a to je inflace i zvýšení všech reálných cen. Ano, jsem zcela jednoznačně pro snížení růstu mzdových prostředků, ale v celé státní sféře a musí se začít od platu prezidenta, ministrů a jejich náměstků, poslanců, senátorů, u kterých SPR-RSČ již navrhla přímo do novely zákona, aby jejich plat byl nulový a jejich funkce čestná. Mělo by zároveň s tímto snížením platových tarifů dojít i ke snížení všech státních úředníků, a to nejméně o 40 %. Tyto redukce by přinesly skutečné miliardy do státního rozpočtu a měly by i radikální efekt pro chod naší ekonomiky.
Dámy a pánové, závěrem se vláda zmiňuje o radikálních systémových změnách, které musí nastat, aby zmíněné kroky přinesly dlouhodobý efekt a byly úspěšné. Má dojít k důslednému dodržování zákonů, předpisů a pravidel, k zefektivnění orgánů policie a justice a všech dalších orgánů státu. Ano, systémové změny musí nastat, musí je provázet legislativní změny, a to takové, o kterých jsem se již zmínil, které mají smysl, jsou to skutečné změny, které by přinesly zisk do státního rozpočtu a měly by základní přínos pro růst hrubé domácí produkce a životní úrovně našeho obyvatelstva. Celé mé hodnocení stávajícího stavu naší ekonomiky jsem hodnotil celkem bez rozdělení na jakési cíle krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Ekonomika je pulsující systém, který není možné dělit, a to je jen jakési alibistické namlouvání si něčeho, co má přinést efekt hned a ukonejšit rozbouřené veřejné mínění, že se něco děje a efekt se má dostavit ihned. Proto si myslím, že největší efekt pro naši ekonomiku a pro náš stát by bylo to, že vláda podá demisi hned, a to celá a ne po částech, jak budeme svědky v následujících dnech.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Slovo má pan poslanec Ivan Mašek, připraví se pan poslanec Jan Vik.