Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Grebeníček, který přednese stanovisko poslaneckého klubu KSČM.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, seznámil jsem se se zprávou vlády a vyslechl pozorně, co zde bylo řečeno. S plnou odpovědností říkám, že zkušenosti poslední mě přesvědčily a poslední měsíce a týdny jen utvrdily v tom, že této vládě nelze věřit. Dnešní vládu nelze posuzovat jen podle toho, co říká, ale podle toho, co nám zamlčuje. Není-li demokracie už v přístupu k informacím, pak není nikde.

To, jak náklady za škody, které této zemi sama svou činností způsobila, přesouvá na sociálně slabé a střední vrstvy, svědčí o jednom: vláda nemá ponětí a nechce vědět, jak se lidu v této zemi žije. Co se nikdy nenaučila, to je schopnost naslouchat lidem.

Vládní koalice bez skrupulí dokazuje, že je vládou pro vybranou skupinu lidí. Občané jsou zbavováni svéprávnosti, mají jen právo trpělivě snášet všechny necivilizované experimenty, platit za chyby a zvůli vyvolených.

Václav Klaus často tvrdí, že vítězství levice by znamenalo konec jeho reformy. Má pravdu. Před námi totiž stojí dvě neslučitelné strategie - restaurace kapitalismu minulého století nebo hospodářská reforma hodná moderní průmyslové společnosti.

Sociální svoboda pracujících a nebo politické výsady finančních magnátů.

Pokud lidská práva nedovedeme spojit se zvýšením výroby a spotřeby, pokud jsou obě strategie neslučitelné, pak nemá šanci ani otevřená společnost, ani zvýšení životní úrovně. Demokracie není sporná. Předmětem sporu je to, komu má sloužit nový ekonomický systém. Sporný je tedy smysl reformy.

Pravice a levice se nerozcházejí v názoru na nezbytnost hospodářské reformy. My ovšem tvrdíme, že došlo jen k obrovskému majetkovému převratu ve prospěch šlechty, církví a mezinárodního kapitálu. My také tvrdíme, že vláda neměla žádné oprávnění jednat s národními hodnotami jako s konfiskáty po Bílé hoře a předstírat, že za to je zodpovědná neviditelná ruka trhu.

Náš spor s pravicí je sporem s novou byrokratickou elitou, která se tváří demokraticky, ale ve skutečnosti pouze vyměňuje východní chomouty v hospodářství, vojenství a kultuře za chomouty západní. Není divu, že nová elita je v hospodářském ohledu horší než elita stará a že míra nespokojenosti občanů stoupá.

Zatím nám vláda není schopna recepcí těch nejpochybnějších ze západních vzorů nabídnout nic kromě demagogie, jež srovnává údajně zavrženíhodnou minulost s jásavými zítřky. Všechny vzory jsou však neplatné, jsme-li myšlenkově svobodní. Pak neplatí ani východní vzor sovětizace, ani západní vzor germanizace ani amerikanizace. My nechceme žádné návraty ani k předlistopadovému režimu, jenž řešil ekonomické otázky na účet občanských svobod, ani k první republice, jež řešila občanskou stabilitu na úkor zbídačování pracujících.

Jestliže se v únoru 1948 vítězným politikům zdálo, že mohou beztrestně obětovat některá důležitá lidská práva ve prospěch budování ekonomiky, pak se mýlili. Stejně se dnes mýlí ti, kteří chtějí vybudovat otevřenou společnost na obětech životní úrovně pracujících, na ohrožení sociálních jistot.

Při projevu Václava Klause se mi vybavila slova Václava Havla o kultivaci politické scény. Vybavila se mi proto, že přístup předsedy vlády k realitě byl v uplynulých týdnech v mnohém shodný s přístupem prezidenta. Oba ujišťují veřejnost - a kdo má dobrou paměť, ví, jak často - že současná krize české společnosti spočívá především ve slovech. Vzácně se shodli v tom, že krize je důsledkem zlovolné práce příliš pesimisticky píšících novinářů, za příčinu krize označují konfliktní a málo kultivované vztahy politiků. Jako viník ekonomických a jiných problémů je podle toho, co se v daném okamžiku zrovna hodí, jmenována Česká národní banka nebo opozice, která prý háže vládě klacky pod nohy, případně už jen svou pouhou kritikou poměrů škodí tomuto státu.

Prezident a předseda vlády se však hrubě mýlí, mám-li použít kultivovaného výrazu pro to, co oba trvale předvádějí tváří v tvář k prohlubujícím se problémům. Nejsou to špatně píšící novináři, kdo zasévá mezi občany nedůvěru ve vládu a režim. Není to Česká národní banka ani opozice, kdo dostal českou ekonomiku, průmysl a zemědělství na dno. Cesta na ekonomické dno - a předseda vlády mi to jistě nezapře - nám byla vydávána za skvělý tah vládní politiky. Nejsou to zlí novináři a opoziční politici, kdo srazil na kolena také zdravotnictví, školství, vědu a kulturu. Současný stav této země zavinila špatná, úzce skupinové sobecké zájmy sledující politika vládní koalice. O tom, že škody ze zpackané privatizace, rozkradených - kultivovaněji, s prezidentem řečeno - vytunelovaných podniků, bank a investičních fondů dosahují řádově stovek miliard korun, se jistě zde nemusíme navzájem přesvědčovat. A škody z chybně pojaté transformace jsou proto tak velké, že vláda občanům do poslední chvíle lhala. Nechala se oslavovat masou provládních žurnalistů, s neskrývaným potěšením těžila ze žurnalistické autocenzury a byla hluchá k jakékoli kritice. Byli zahleděni do sebe, nebyli si ochotni přiznat sebemenší neúspěch.

Kdo z odborníků a opozičních politiků varoval před následky chybných vládních rozhodnutí, byl skandalizován jako extremista a milovník starých pořádků. A přece už pár let existují fakta, čísla, která varovala. I prezident má na šíření vládních lží, na podněcování atmosféry nesnášenlivosti a nevraživosti svůj podíl. Jeho strach z opoziční kritiky, jeho ochota do poslední chvíle podporovat vládu, která ztratila důvěru občanů, jsou všeobecně známy. Je až neuvěřitelné, že člověk, který nastupoval do funkce prezidenta s heslem o pravdě a lásce, dnes straší právem znepokojené a nespokojené občany návratem Miloše Jakeše a předlistopadových poměrů.

Měli by se stydět, říká Pavel Tigrid na adresu té čtvrtiny občanů, která považuje současné poměry za horší než poměry před listopadem 1989. Ale já se ptám: Neměl by se naopak stydět Pavel Tigrid za to, co dělal po roce 1989 na Hradě? Jak nedemokraticky se zachoval k Alexandru Dubčekovi, za výsledky svého působení na ministerstvu kultury?

Neměli by se stydět ti, kdo za pouhých 8 let přesvědčili velké procento občanů, že nový režim se k nim může chovat hůře, než by si kdy v nedávné minulosti dokázali představit? Neměl by se stydět prezident, který mluví tak rád o morálce a přitom podporuje ty, kdo jsou výlupkem přetvářky a mocenské arogance? Není divu, že se po republice šíří názory typu: Komu se tato vláda ještě zamlouvá, ten by měl neprodleně navštívit psychiatra.

Ano, i prezident nese svůj díl odpovědnosti na tom, že ve společnosti bují lež, přetvářka, zametání problémů pod koberec a nahrazování věcných řešení propagandistickými frázemi. Lži o ekonomickém zázraku a jedinečném ostrůvku prosperity ve střední Evropě měly tak dlouhé trvání proto, že bylo z čeho žít. Vláda ohlupovala za pomoci servilních sdělovacích prostředků občany frázemi o 40leté devastaci a vedle toho prodávala a rozhazovala velmi usilovně ohromné hodnoty vytvořené práci předchozích generací. Chci zdůraznit, prodávala a rozdávala především to, co bylo vytvořeno v letech 1945 - 1989. Hodnota... (Velký šum v sále, pískání.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dámy a pánové, všichni, kteří chcete říci svůj názor, většinou respektujete toho druhého. Pojďme k tomu tak přistoupit.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Před chvílí jsem zdůraznil, že současná vláda prodávala a rozdávala především to, co bylo vytvořeno v letech 1945 - 1989. Zdůrazňuji, že hodnota základních prostředků činila totiž v roce 1948 částku 701 miliard Kčs. O 40 let později byla šestkrát vyšší. Tyto nové hodnoty jsou tedy výlučně výsledkem práce. A jestliže Václav Klaus prohlašuje znárodnění za loupež století, pak zapomíná říci, že jeho loupež je šestinásobně vyšší.

S ohlášením konce transformace, kdy už mnoho nezbývá, přišel zlom. Dnes už pomalu není co prodávat. Vláda, která odmítala strategické plánování a zesměšňovala každého, kdo požadoval koncepční ekonomickou i sociální politiku, staví občany před výsledky vlastní nezodpovědnosti a neschopnosti. Kdy už konečně vláda začne mluvit pravdu? Lhala tolikrát a znovu nám ke zprávě předsedy vlády předložila místo věrohodné analytické zprávy o skutečném stavu v jednotlivých resortech jakýsi inventurní seznam bez jakéhokoliv hodnocení a postižení kořenů krize, ve které se společnost ocitá. Jde o velmi špatnou inventuru, která jen zakrývá manko, a zde chci znovu zdůraznit: podstata současných problémů spočívá v neúspěchu vládní transformace. Ekonomika nevytváří zdroje potřebné k vlastnímu rozvoji ani k zajištění rozvoje sociální sféry. Pokud je nízký výkon ekonomiky navíc spojen s obrovskou nehospodárností, daňovými úniky, korupcí, beztrestným rozkrádáním, utápěním ohromných prostředků v nesystémových chaotických experimentech, je zřejmé, proč dnes nejsou na nic peníze.

Nechci podrobně vstupovat do problémů, které jsem schopen postihnout jen jako občan a poslanec, kterého oslovují mnohé oběti asociální politiky vlády. Jsou však věci, pro které v posledních letech neexistuje žádné rozumné vysvětlení. To, co udělala vláda např. se vcelku solidné fungujícím zdravotnictvím, nelze ospravedlnit ničím. Kdo by si dokázal ještě před páry lety představit, že lékaři budou vháněni do role trhovců a výběrčích protiústavních poplatků, zatímco miliardy zmizí ve zdravotních pojišťovnách a v nesmyslně vysoké marži u léčiv. Ano, když dáte svobodu podnikání nejstaršímu řemeslu, tak nepředpokládejte, že prostitutky přestanou podnikat proto, že si v neděli poslechnou Hovory z Lán. Když dáte v národním hospodářství obdobnou svobodu provozovat volný trh za marky a dolary, tak nečekejte sociální jistoty, ale velký bordel.

Sled událostí, které vedly k protizákonnému vybírání poplatků za ambulantní léčení v hotovosti, dokazuje, že ministr zdravotnictví nemá mezi zdravotnickými pracovníky důvěru. To je jen další kamínek do mozaiky důkazů, že tato koaliční vláda by se měla okamžitě poroučet. Kdo by si dokázal představit, že pro vládu budou prioritou vstup do paktu NATO, nákladné recepce generálů, válečnické výpravy, zatímco zdravotnictví, školství, věda a kultura se stanou zbytkovou sférou, na které je možné ušetřit. Ptám se, co přinesla pětiletka Klausovy vlády ve srovnání s černobíle vykreslovanou minulostí. Postavilo se více bytů, než to dokázaly tolik posmívané předlistopadové vlády? Postavilo se a zmodernizovalo se více podniků? Vydalo se snad více prostředků na vědu a výzkum? Polepšily si sociálně slabé rodiny s malými dětmi? Je snad reálná kupní síla vyplácených důchodů vyšší, než byla v roce 1989? Existuje za současné vlády resort, který by nebyl ve finanční nouzi a vážných problémech? Jakými měřítky, ptám se, vláda posledních 5 let poměřovala výsledky své práce? Jakýma očima se dívala na to, co se děje v České republice?

Mezi realitou a vládní propagandou se neustále rozevírá trhlina. Příznaky nazrávající krize byly přehlíženy, zlehčovány a někde dokonce vydávány za znak úspěchu. Dnes je zcela zřejmé, že občané ztratili důvěru k této vládě nikoliv na základě slovních přestřelek politiků, ale pouhého dojmu chaosu, jak to vykládá Václav Klaus. Nejde o dojmy, ale o skutečnost, před kterou vládní koalice a především ODS do poslední chvíle strkala hlavu do písku.

Dovolím si připomenout prorocká slova režisérky Věry Chytilové z jara loňského roku. Když tehdy Václav Klaus prohlásil, že nevidí éru většího vzestupu kultury než v těchto letech, Chytilová poznamenala, že ona osobně nezná éru většího sestupu české kultury, než je ta, kterou zažíváme a dodala. Cituji: Myslím si, že je to jasné všem lidem. Výjimkou je pan premiér.

Dosaďme dnes místo kultury kteroukoliv významnější oblast společenského života a zvažujme. Ve svém novoročním projevu kdysi Václav Havel s výčitkou zaměřenou před rok 1989 prohlásil: Naše země nevzkvétá. Ptám se prezidenta republiky a předsedy vlády: Je snad schodek obchodní bilance, schodek příjmů státního rozpočtu znakem vzkvétající země? Přispěla vláda Václava Klause k rozmnožení národního bohatství? Zajistila lépe majetek, životy a zdraví občanů? Vedla občany k blahobytu? Ne. Vláda zmenšila národní majetek, zhoršuje podmínky života většiny občanů a nedokáže zajistit jejich životy a majetek. Odpovědnost za promarněná léta, která zvětšila zaostávání České republiky za nejvyspělejšími zeměmi Evropy a světa, padá na celou vládní koalici. Z osobností největší odpovědnost nese bezesporu Václav Klaus.

Řada chybných kroků, které se projevují v současné krizi, byla založena už v době, kdy byl ještě ministrem financí. Veřejnost právem čekala v uplynulých měsících, že právě z jeho úst zazní přiznání vážných chyb, ale my dnes víme, že toto přiznání učinil Václav Klaus pozdě a neučinil je dobrovolně. Na pozadí devalvace koruny a poklesu průmyslové výroby, schodku příjmů státního rozpočtu byl k přiznání chyb vlády donucen, ale brzy se otřepal, znovu začal hledat zástupné oběti a vlastní odpovědnost svalovat na jiné. Jak jinak rozumět jeho úvahám z Lidových novin o tom, že teď už by si mohl na základě výsledků své práce podle slov svých příznivců jen sbírat smetanu. Patří k onomu sbírání smetany také úsporné škrty v resortech zdravotnictví, školství a kultury? Míní snad onou smetanou příznivci Václava Klause poslední zdražovací vlnu?

Domnívá se snad předseda vlády, že je možné za sbírání smetany označit snížení dětských příspěvků, odklad valorizace důchodu, snížení podpory v nezaměstnanosti? Lidé, kteří dovedli zemi do současného stavu, nemají morální právo setrvávat na svých místech, nemají nejmenší právo žádat občany o další utahování opasků. Ti, na koho jsou přesunuty náklady chybné politiky vlády, právem čekají, že bude vyvozena osobní odpovědnost viníků. Veřejnost právem čeká, že se ke své odpovědnosti přihlásí konkrétní ministři. Je to nezbytné k tomu, aby se přestalo přešlapovat a věci se pohnuly kupředu.

Dovolím si parafrázovat slova režisérky Chytilové: Myslím si, že je to jasné všem zdravě uvažujícím lidem, výjimkou je vláda. Jsem přesvědčen, že v zájmu lepší budoucnosti České republiky musí odejít celá dosavadní vláda. Jen tak je možné zásadně změnit špatnou politiku, zdiskreditovaný autoritářský způsob vládnutí, za který je vláda odpovědná, který dodnes obhajuje a ve kterém dále pokračuje. Lidé, kteří republiku a její občany poškodili, a mnozí zde ještě jako očití svědci pamatují, že vládní koalice začínala před pěti lety rozbíjením státu, se projevili jako neschopní vnímat jiné názory. Projevili až neuvěřitelnou odolnost proti oprávněné kritice. Dokázali, že to dokáží. Navzdory všem varováním, navzdory realitě, která je usvědčovala z neschopnosti, ničili stát. Ano, poslanci Komunistické strany Čech a Moravy vystupovali na půdě sněmovny nesčetněkrát. Otevřeně jsme vyslovovali svou kritiku, ale podávali jsme i konkrétní věcné návrhy. A nebyli jsme sami. Vláda však je hluchá, je marné, a znovu a znovu se o tom celá opozice přesvědčovala, to předkládat znovu připravené koncepce vládě, která nechce slyšet. Každý pokus části opozice, a mám na mysli i Českou stranu sociálně demokratickou, získávat pro sebe výměnnými obchody s vládní koalicí dílčí výhody a funkce, každý projev podpory současné vládě oddaluje nápravu chyb a zhoršuje vyhlídky na jejich brzké překonání. Neustále bušíme na vrata ideologické slepé arogance, která jednou musí skončit. Každá snaha ospravedlnit podílníky transformačního krachu, zde mluvím o pokusu České strany sociálně demokratické nevidět odpovědnost KDU-ČSL za stav resortu zemědělství, kultury a obrany, hrozí tím, že neúnosné způsoby zneužívání moci budou pokračovat.

To, co potřebuje Česká republika, je změna vlády, změna způsobu vládnutí. Hra na demokracii ať je vystřídána skutečnou účastí občanů na rozhodování, na tvorbě a kontrole politiky. Ať neschopné a všeho schopné nahradí kvalitní a skuteční odborníci. Ať arogantní hlasatele kultu sobectví a peněz nahradí lidé ochotní naslouchat názorům druhých, přijímat kritiku a jednat ve prospěch republiky a jejích občanů. Ať se vláda omluví, je-li toho schopna, a odejde. Ať už si konečně přestane zahrávat s občany této země, která toho mnoho prožila, země, která si zaslouží lepší budoucnost. Věřím, že časem budeme žít přece jen ve spravedlivém prosperujícím státě. V tuto chvíli však mohu pouze konstatovat, že vláda ústy premiéra zdaleka nenaplnila to, co bylo smyslem usnesení Poslanecké sněmovny číslo 194 z 20. prosince 1996. Proto předkládám návrh, který odevzdám i písemně, návrh na usnesení.

Sněmovna konstatuje, že vystoupení předsedy vlády Václava Klause a předložený podkladový materiál nelze považovat za vážnosti situace odpovídající analýzu současného stavu ekonomiky a společnosti ani za východisko k efektivnímu řešení problémů.

Vláda, jak z kvality ústního vystoupení premiéra a písemného podkladu vyplývá, nedoceňuje skutečné příčiny vážných potíží, stav ekonomiky a společnosti, nenabízí občanům přijatelná, sociálně únosná a efektivní řešení.

Sněmovna žádá vládu

1. o předložení konkrétní analýzy situace podnikové sféry a návrhu na účinnou pomoc podnikům,

2. o zpracování konkrétního rozboru dopadů vládou prosazovaných opatření na jednotlivé příjmové skupiny a sociální vrstvy občanů.

Z mé strany je to vše, děkuji za pozornost i těm, kteří neměli odvahu poslouchat zde ve sněmovně a poslouchají někde za dveřmi nebo na příposlechu.

(Potlesk v části sálu.)

Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane kolego, prosím, abyste mi to předal písemně. Děkuji. O totéž, co pan kolega Grebeníček, požádal nyní zástupce SPR-RSČ, aby nás seznámil se stanoviskem tohoto klubu, takže vyzývám pana kolegu Maixnera, aby se ujal slova.

Poslanec Pavel Maixner Pane předsedající, vážení hosté, dámy a pánové, v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny číslo 194 z 20. 12. 1996 je vláda povinna předložit Poslanecké sněmovně zprávu, která vypovídá o jejich činnosti za dané funkční období. V současném stavu naší ekonomiky je nezbytně nutné zmínit z činnosti naší vlády i tyto ukazatele a zároveň je srovnat či prolnout do hodnocení politického, které hraje u této vlády prim. Mám za to, že právě ona politická zaslepenost přivedla tuto vládu nad propast, do které neúprosně padáme, a dopad bude pro celý náš stát o to tvrdší, co se bude prohlubovat současné agonie vládnutí této tisíckrát dokázané neschopné a lživé vládní koalice. Je velmi složité pro dnešní vládnoucí koalici, aby předkládala jasnou, stručnou a koncepční zprávu, která odpovídá skutečnosti, ve které se dnes náš stát nachází. Protože kdyby měla skutečně takto tato zpráva vypadat, byla by zcela jiná, rozhodně i daleko stručnější, než je ta dnešní, kterou nám vláda přesně na sto stranách textu předložila. O některých resortech budu mluvit zvlášť a jako prioritní považuji u dnešní vlády nefunkčnost celé naší ekonomiky. Celková koncepce, která se celá léta řídila údajnou vizí jediné správné cesty. Paradoxem je, že i tato staronová vláda, která prohrála již v květnu roku 1996 při parlamentních volbách, si nevzala nic z tohoto varování k srdci a chovala se a chová podle starého scénáře, který představoval za celá léta jen velmi málo tolerance, ochoty domluvit se či přistoupit na kompromis, který by sice velmi pomohl dané věci, ale ješitnost a pohrdání u těchto stran pravděpodobně nezná mezí.

Tato staronová vláda již při samém začátku funkčního období začala velmi špatně. Nerespektovala zákon a opět zcela ignorovala pojetí poměrného zastoupení při obsazování všech předních postů Poslanecké sněmovny a připustila jen takové ústupky, které ji udržely při životě a zaručovaly její přežití. Tyto ústupky přinesly dohody s Československou stranou sociálně demokratickou, která velmi ochotně převzala jakousi roli zodpovědnosti a státotvornosti, která se tak, jak bylo v následujících měsících, vůbec nevyplatila. Vlivem takto velmi nevhodně rozložených sil v Poslanecké sněmovně přiměl vládu k některým ústupkům a k velmi pomalé práci legislativy i práci politické. Tato brzda vyvolala značnou poptávku po změně rozložení sil v Poslanecké sněmovně, což se po čase také vládní koalici podařilo.

Je vidět, že naše demokracie je stále velmi nedokonalá a nedovede se bránit takto připraveným nástrahám. Neplatí zatím zákon na odvolatelnost poslance, což považuji za jeden z klíčových zákonů správné a funkční demokracie. K tomu stálé porušování prvních a základních principů demokracie, to je opětovné propojení moci zákonodárné s mocí výkonnou. Přitom jsme již mockrát slyšeli z úst pana premiéra, jak špatně se jim vykonává funkce ministrů a celá činnost vlády při zatížení, které mají z titulů svých poslaneckých mandátů. Potom skutečně nevím, kde je pravda a v čem je problém. Snad jen v tom, že páni ministři se bojí o své posty a v případě svého odvolání z pozice ministerské by mohli nerušeně za lukrativní prebendy sedět v poslaneckých lavicích.

Je velmi mnoho toho, co tato vláda měla nebo mohla za tento první rok svého funkčního období udělat. Jaký je výsledek tohoto snažení, se ukazuje na drastickém snížení úrovně většiny obyvatelstva, na prohloubení ekonomické nestability, poklesu hrubého domácího produktu, zvyšování inflace a zvyšování deficitu na běžném účtu platební bilance. Za všechny tyto kroky vlády je vláda nakonec i pravdivě ohodnocena v podobě neuvěřitelného propadu preferencí, který vlastně nedává žádnou šanci této vládě provádět takové zásahy, které by stávající velmi špatný stav naší ekonomiky změnily, a dané změny by přinesly ovoce. Kde chce vláda provádět změny, když jí dnes věří jen slabých 20 % občanů tohoto státu? Ano, jsou to potom změny v rovině direktivního omezování a dalšího utahování opasků pro většinu, a naopak pro zbohatlou a zainteresovanou menšinu dojde k povolování jednotlivých dírek na onom fiktivním opasku. To, že se tomu tak děje, je pravda a činnost vlády po celý rok nesměřovala nikam jinam.

Vzorným příkladem tohoto jednání a tohoto myšlení vlády jsou novely zákonů v sociální oblasti, kterými hrubým způsobem porušuje etické normy vládnoucí garnitura, které vedou stát k vědomému vnitřnímu zadlužení, žití na budoucnost a vytváření podmínky pro sociální nestabilitu.

Legislativní změna, která by měla platit již od 1. října letošního roku, posune desítky lidí do kategorie, která bude jen velmi špatně přežívat vlivem vládního omezení platového růstu, a to nejen v rozpočtových a příspěvkových organizacích. Omezení platových růstů dalo onen signál, který velmi rádi vyslyšeli soukromníci a rádi se jím budou řídit. Kde jsou pak sliby, na kterých postavili celou volební kampaň politici z ODS, kdy měly platy vzrůst v průměrné hodnotě na 20 000 Kč. Byly to sliby, které přilákaly do sítě ODS nemalé množství voličů, a přitom nebudou v žádném případě splněny.

Současnost naší ekonomiky vykazuje něco zcela jiného a růst hrubé domácí produkce nesplňuje ani částečné přiblížení tomuto předpokládanému tempu a těmto slibům. Naše veřejnost byla, je a bude stále od této vlády klamána a budou jí předkládány jen takové normy, které budou umožňovat snadné vládnutí a snadné docílení jejích představ, to jsou představy maximální privatizace zbytku majetku, který ještě tento stát má. Také to je v podstatě vlastně jediná šance, jak dolévat dnes velmi deficitní státní rozpočet.

Dámy a pánové, dala by se velmi dlouho hodnotit činnost vlády za poslední období. Z předložené zprávy vlády je možno si učinit obraz toho, co že to vlastně vláda v daném období vytvořila. Ve svém hodnocení se nebudu zmiňovat o všech ministerstvech a zaměřím se jen na některá, která jsou podle mého soudu klíčová pro stávající velmi špatný stav naší ekonomiky.

Začnu zdánlivě od celkem nekonfliktního ministerstva, to je Ministerstvo zahraničních věcí. Od ministerstva, od něhož se odvíjí nemálo problémů v oblasti ekonomické. Jak zpráva uvádí, jsou určité priority naší zahraniční politiky, které upřednostňují taková kritéria, která nejsou slučitelná s názory většiny obyvatelstva tohoto státu.

Priorita č. 1 je úspěšné začlenění do struktur NATO a Evropské unie, stabilizace a rozvoj vztahů se sousedními zeměmi, rozvoj dobrých a intenzivních vztahů s klíčovými zeměmi světa a s evropskými mocnostmi, začlenění České republiky do struktur světového obchodu a rozvoj těchto vztahů.

Jestliže toto jsou hlavní priority naší zahraniční politiky, tak je logické a je to jasně všude vidět - jak jsou usměrňovány jednotlivé povahy a charakter naší legislativy. Nemohu si neodpustit zmínku o snaze této vlády začlenit se do všech struktur, a to jak NATO, tak Evropské unie. Dnes už nemůže vláda argumentovat tím, čím se oháněla v minulém volebním období, a to mandátem na tyto zásadní změny v našem státu, protože výsledek po volbách v roce 1996 nečinil ani 50 % zastání u našeho obyvatelstva.

Ano, já a se mnou celá republikánská strana se rádi připojíme ke všem těmto aktivitám, ale nejdříve musí proběhnout v těchto zásadních otázkách referendum a každý občan tohoto státu se bude moci svobodně rozhodnout, jestli vysloví své ano či ne pro vstup do těchto institucí.

Paradoxem pro činnost této vlády je, že prosazuje vstup do těchto struktur a přitom není schopna doma dodržovat podmínky Evropské unie a upravovat legislativu, vytvářet ekonomické prostředí, které by bylo alespoň podobné státům Evropské unie. Proto tak úzká provázanost Ministerstva zahraničních věcí s ostatními, především ekonomickými ministerstvy.

Všechny tyto aktivity Ministerstva zahraničních věcí neúměrně zasahují do ekonomiky a poškozují náš stát. Vláda má jasně definovat všechna kritéria a nemá nikdy vystupovat proti svému národu.

Dalším velmi negativním ukazatelem činnosti Ministerstva zahraničních věcí je zbytečná rozbujelost našich zastupitelských orgánů, která je v podstatě ponechána z doby ČSSR a ČSFR. Nemyslím si, že je potřeba za každou cenu držet všude po světě tato zastupitelstva a tím vyčerpávat zbytečně státní rozpočet.

Ministerstvo obrany přijalo dne 26. 3. 1997 usnesením č. 177 Národní obrannou strategii, která má několik základních ukazatelů, které jsou velmi důležité z pozice ekonomické a z pozice politického rozhodnutí. Bylo přijato posílení rozpočtu Ministerstva obrany každý rok o 0,1 % hrubého domácího produktu, aby došlo výhledově po roce 2000 k oné magické hranici 2 % hrubého domácího produktu.

Druhá základní koncepční hodnota je urychlení přiblížení a pozdější přičlenění struktur NATO.

Jde o velmi vážné rozhodnutí, protože ekonomické ukazatele jsou pro náš stát v současném období velmi nepříznivé a nemyslím si, že si můžeme dovolit rok co rok posilovat rozpočet na obranu. Trend našeho dnes velmi malého státu by měl jít i v oblasti obrany do kvality a odbornosti a ne do zakonzervování stávajícího stavu či do velmi drahého přezbrojování.

Dalším nebezpečím onoho rozhodnutí je začlenění do struktur NATO.

Tento krok by mohl být podniknut, ale pod jedinou podmínkou, po vypsání referenda a po onom výsledku by nám všem bylo jasné a nemusely by se vést tyto stálé polemiky o vstupu do Severoatlantické obranné aliance. Nejde o akt nesouhlasu či odporu ze strany SPR-RSČ, ale o akt demokracie a možnost každého občana se k tomuto bezesporu velmi vážnému tématu vyjádřit. Nesouhlasím s takovouto koncepcí resortu našeho Ministerstva obrany.

Ministerstvo zemědělství se pyšní ve své zprávě i celkově, že jejich koncepce je správná, že máme zaručenou potravinovou bezpečnost státu, ale nikdo již neříká, za jakou cenu a za jakých podmínek se bude tato potravinová bezpečnost dodržovat. Nestabilita a nekompetenčnost v resortu zemědělství je vidět na každém kroku, jak při vztazích zákonů, tak při řízení celého ministerstva. Nebudu zde vyzdvihovat jednotlivé zákonné normy, které zdaleka nepředstavovaly ani vládní směr, ani směr, který prosazovala opozice, ale není možné se nezmínit o saldu obchodní bilance v resortu zemědělství, které je za 1. čtvrtletí tohoto roku 8 mld. korun. Toto saldo je rovnítkem nestability zemědělského trhu, neschopnost se bránit neomezenému dovozu a benevolentní přístup nejen Ministerstva zemědělství, ale i vlády, propouštění do našeho obchodního prostoru tzv. řetězce, které přímo ničí náš trh a naše drobné zemědělce a prodejce. Nemyslím si, že tento problém je jen problémem okrajovým či problémem pro místní samosprávy, ale problémem velmi vážným, který je třeba řešit na úrovni ministerstva, vlády a státu.

Dámy a pánové, Ministerstvo zemědělství využívá ke stabilitě trhu a podpoře zemědělské výroby Státní fond tržní regulace a Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond. Tyto dvě instituce by měly jasným klíčem udržovat určitou rovnováhu v našem zemědělství a svojí ekonomickou podstatou pomáhat vyrovnávat všechny nerovnováhy na zemědělském trhu a v naší prvovýrobě.

Skutečností je, že oba tyto ekonomické nástroje by měly fungovat, měly by být skutečným ekonomickým nástrojem, ale praxe ukazuje, že tomu tak není, a Ministerstvo zemědělství by mělo zvážit setrvání funkčnosti těchto fondů.

Ministerstvo práce a sociálních věcí opřelo svoji zprávu o konstatování nízké míry nezaměstnanosti. Ano, je to pravda a musíme všichni konstatovat, že tento ukazatel je jeden z mála pozitivních v činnosti naší vlády. Teď je otázka, jestli tato velmi nízká úroveň míry nezaměstnanosti je tím správným ekonomickým ukazatelem v naší postkomunistické ekonomické sféře. Myslím si, že několikerá oddlužení našich podniků v první vlně privatizačního kolotoče vytvořila podmínky pro data, s kterými se dnes ohání Ministerstvo práce a sociálních věcí. Takže jakási aktivita zaměstnanosti, kterou prezentuje ministerstvo, je aktivita jen vykazovaná, ale zcela neřešená.

Další velmi pochybnou předlohou dané zprávy je legislativní aktivita tohoto ministerstva, která předkládá ne zákony na podporu sociální oblasti, ale zákony antisociální. Jak jinak vnímat poslední sadu zákonů, které omezí transfery pro obyvatelstvo na letošní rok o 300 milionů korun a na příští rok o 21 miliard korun. Toto opatření je vyloženým útokem na sociální stabilitu a má vyrovnat onu neschopnost této vlády řešit základní ekonomickou krizi v našem státě. Řešit tuto neschopnost škrty ze sociálních dávek je neschopnost a nemá obdoby nikde ve světě, kde chtějí skutečnou demokracii a kde chtějí rovnovážný vývoj a postupné zvyšování životní úrovně obyvatelstva.

Dámy a pánové, jsem si vědom velmi špatné funkčnosti všech resortů této vlády a skutečnosti je, že to byla právě tato vláda, která zavinila stávající ekonomickou situaci v našem státě a dovedla tento stát na pokraj bankrotu. Jsem toho názoru, že takto předložená zpráva je nedostatečná, nesplňuje skutečnost a její objektivitu. Nesouhlasím s touto zprávou a nemyslím si, že by měla sněmovna vzít tuto zprávu na vědomí. Proto navrhuji následující usnesení:

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR nesouhlasí se zprávou přednesenou premiérem Václavem Klausem.

Děkuji za pozornost. (Ojedinělý potlesk.)

***