Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Ministr Pavel Bratinka: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych jako předkladatel vládního návrhu vám řekl některé informace, které se týkají této Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin.

Úmluva byla výsledkem dlouhého jednání v rámci Rady Evropy, ke kterému vzešel podnět ze summitu hlav států členských zemí Rady Evropy, pořádaného v říjnu 1993 ve Vídni. Při její přípravě se vycházelo především z již existujících politických závazků, týkajících se ochrany národnostních menšin, obsažených v dokumentech Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, s cílem transformovat je pokud možno v co největším rozsahu na závazky právní.

Tato dohoda byla otevřena k podpisu 1. února 1995 a dosud byla podepsána 34 členskými zeměmi Rady Evropy, přičemž Česká republika ji podepsala již 28. dubna 1995. Úmluva vstoupí v platnost tři měsíce poté, co ji ratifikuje 12 členských zemí Rady Evropy. Dosud tak učinilo 9 zemí.

Úmluva je první mnohostrannou mezinárodní smlouvou zaměřenou na ochranu národnostních menšin. Při svém vstupu v platnost se stane součástí mezinárodního práva veřejného, nicméně na rozdíl od většiny podobných smluvních dokumentů v oblasti lidských práv nevytváří individuální práva, která by mohla být přímo aplikovatelná v příslušném vnitrostátním právním řádu, ale pouze stanoví zásady, kterými se státy ve své politice vůči národnostním menšinám mají řídit. Tento rámcový charakter smlouvy je zvýrazněn jednak zněním posledního odstavce preambule, kde se jednotlivé státy zavazují provádět tyto zásady prostřednictvím svého vnitrostátního zákonodárství a vládní politiky, jednak formulací jednotlivých zásad samotných, které mají povahu tzv. programových ustanovení.

Vypracování a schválení úmluvy v relativně krátkém čase 1,5 roku bylo umožněno řadou kompromisů, zejména tím, že bylo upuštěno od formulování definice národnostní menšiny, která i nadále zůstává doménou příslušné vnitrostátní úpravy. Stejně tak je nutno konstatovat, že úmluva vychází z individuálního pojetí menšinových práv, což rovněž plně odpovídá postoji České republiky k této otázce.

Text úmluvy je kromě preambule rozdělen do pěti oddílů. První z nich stanoví obecné zásady, zejména zásadu, podle níž je ochrana národnostních menšin a svobod příslušníků těchto národnostních menšin nedílnou součástí mezinárodní ochrany lidských práv.

Druhý oddíl tvoří hlavní operativní část úmluvy, která obsahuje ustanovení stanovící zásady specifické povahy. Tyto principy se týkají mimo jiné zákazu diskriminace, prosazování účinné rovnosti nebo jazykových svobod. Valná část těchto zásad (typickým příkladem jsou ty, které souvisejí se svobodou shromažďování, sdružování a vyjadřování) je již zakotvena v podobě individuálních práv a svobod v Evropské úmluvě o lidských právech. Realizace některých zásad je podmíněna také existencí oblastí obývaných příslušníky národnostních menšin tradičně nebo ve značném množství, přičemž úmluva sama úmyslně od definice těchto oblastí upouští a ponechává na každé smluvní straně, aby si tento termín definovala s ohledem na vlastní specifické podmínky. Tato úprava je obsažena především v ustanoveních, která se týkají používání menšinového jazyka.

Oddíl třetí obsahuje důležité zásady týkající se interpretace úmluvy. Je stanoveno, že příslušníci národnostních menšin při naplňování práv vyplývajících z této úmluvy musí respektovat vnitrostátní právní řád a práva ostatních. Žádné ustanovení úmluvy nesmí být interpretováno tak, jako by zahrnovalo právo účastnit se činnosti, která je v rozporu se základními zásadami mezinárodního práva, zejména se zásadou svrchované rovnosti, územní celistvosti a politické nezávislosti státu.

V oddíle čtvrtém je upraven implementační mechanismus úmluvy. Sledování provádění úmluvy jednotlivými smluvními stranami je svěřeno pod politickou kontrolu výboru ministrů Rady Evropy, kterému mají smluvní strany do jednoho roku od ratifikace úmluvy prostřednictvím generálního tajemníka Rady Evropy předložit úplné informace o legislativních a jiných opatřeních přijatých k provádění zásad úmluvy. Smluvní strany jsou dále povinny poskytovat na periodické bázi, nebo kdykoli o to výbor ministrů požádá, jakékoliv další důležité informace týkající se plnění úmluvy.

Vzhledem k existující právní úpravě postavení příslušníků národnostních menšin a vládní politiky vůči nim je vláda České republiky toho názoru, že plnění závazků obsažených v úmluvě nebude pro Českou republiku představovat nutnost přijímat další legislativní či jiná opatření, která by existující stav uváděla v soulad s ustanovením této úmluvy.

Vážená paní předsedající, vážené poslankyně a poslanci, věřím, že na základě uvedených skutečností a po odpovědném posouzení v příslušných výborech sněmovny s předloženým návrhem vyslovte souhlas.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Zpravodajem pro prvé čtení byl určen pan poslanec Jiří Novák, kterému uděluji slovo.

Poslanec Jiří Novák: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, ve střední Evropě, a tedy i v České republice, je soužití národnostních menšin historickou daností, kterou nevymysleli právníci 19. a 20. století. Toto soužití regulují často zvyklosti a každodenní praxe založená na vzájemné toleranci. Soužití většiny a menšiny je zkrátka faktem, a nikoli výsledkem působení vnitrostátních či mezinárodních norem.

To měla na mysli Rada Evropy a její odborné i politické orgány, které se podílely na vzniku Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin. Tento instrument chrání stejně jako naše Listina práva jednotlivců, příslušníků národnostních skupin, a nikoli práva skupin jako takových. Tím se příslušníkům menšin otevírá prostor, aby si svobodně zvolili cestu k integraci nebo uchování národnosti či etnické svébytnosti.

Rámcová úmluva neobsahuje katalog práv, kterých by se příslušníci menšiny přímo mohli dovolávat u vnitrostátních soudů, ale výčet legislativních lidskoprávních principů, které by jednotlivé státy měly přetavit detailně do svého vnitrostátního práva.

Poslední odstavec preambule úmluvy jednoznačně říká, že státy jsou odhodlány uplatňovat zásady stanovené touto rámcovou úmluvou prostřednictvím vnitrostátního zákonodárství a příslušné vládní politiky. Jinými slovy - rámcová úmluva dává státům volnost, aby při dotváření svého vnitrostátního práva menšin přihlédly k jeho současnému platnému stavu, k charakteru soužití většiny a menšin, jak krystalizovalo v průběhu staletí a desetiletí, i ke specifickým potřebám a požadavkům jednotlivých menšin. Jejím základním smyslem je, že evropským státům doslova na talíři předkládá obraz dnešního evropského standardu ochrany národnostních menšin a tím je inspiruje k vlastní zákonodárné aktivitě s cílem se k němu ve vztahu ke svým vlastním menšinám co nejdříve připojit.

V tuto chvíli je stranami rámcové úmluvy devět států. Podle věrohodných informací z členských států Rady Evropy jich v závěru tohoto roku, tedy v době konání 2. vrcholné schůzky organizace ve Štrasburku, již bude kolem dvaceti. Přeji si, aby mezi nimi byla i Česká republika, a proto si dovoluji navrhnout sněmovně, aby propustila tuto úmluvu do dalšího čtení. Dále navrhuji v souladu s rozhodnutím organizačního výboru, aby byla přikázána petičnímu výboru k dalšímu projednání. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji a otevírám obecnou rozpravu. Vzhledem k tomu, že se do ní nikdo nehlásí, obecnou rozpravu končím.

Protože nebyl přednesen návrh na vrácení navrhovateli ani na zamítnutí, budeme se zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Předložený vládní návrh se navrhuje přikázat petičnímu výboru. Má někdo jiný návrh? Vzhledem k tomu, že tomu tak není, přikročíme k hlasování.

Přednesu návrh usnesení. Poslanecká sněmovna přikazuje předložený vládní návrh zákona - sněmovní tisk č. 216 - k projednání petičnímu výboru.

Zahajuji hlasování pořadové číslo 305. Kdo je pro tento návrh usnesení? Kdo je proti tomuto návrhu?

Konstatuji, že v hlasování číslo 305 z přítomných 122 se pro vyslovilo 77, proti nikdo. Konstatuji, že usnesení bylo schváleno.

Děkuji panu ministru Bratinkovi. Tím jsme se, dámy a pánové, vyrovnali s celým blokem mezinárodních smluv a nyní budeme pokračovat, a to prvními čteními poslaneckých návrhů zákonů.

Budeme nyní projednávat bod

Návrh skupiny poslanců na vydání ústavního zákona, který jsme obdrželi jako sněmovní tisk 171, uvede pan poslanec Jan Vik, jehož žádám, aby se ujal slova.

Poslanec Jan Vik: Paní předsedající, dámy a pánové, byl jsem pověřen, abych odůvodnil návrh poslanců Miroslava Sládka a dalších na vydání ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

V průběhu doby od 1. ledna 1993, tedy od doby začátku platnosti Ústavy České republiky, se prakticky ukázalo, že zvolení poslanci opouštějí své strany a politické kluby a tím přestávají objektivně reprezentovat své voliče. V poměrném volebním systému voliči volí především jednotlivé politické strany či hnutí, teprve druhotně mohou preferovat určité osobnosti na kandidátkách.

Z hlediska stálé reprezentace politických stran po celou dobu volebního období, tak jak byla určena volbami, je vhodné zajistit, aby poslanec, který opustil politický klub strany či hnutí v Poslanecké sněmovně, za něž byl zvolen, byl nahrazen dalším náhradníkem z této strany. Výměna poslanců není díky institutu náhradníků tak, jak je upravena zákonem č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, nijak komplikovaná.

Vzhledem k odlišnosti voleb do Senátu, kde je prvek volby konkrétní osoby mnohem výraznější než při volbách do Poslanecké sněmovny, a vzhledem k tomu, že zvláště pro druhé kolo voleb potřebuje kandidát ke zvolení i podporu jiných stran, zůstává navrhovaná úprava omezena jen na poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Uvedená právní úprava si nevyžádá žádné prostředky ze státního rozpočtu, stane se součástí ústavního pořádku a není v rozporu s mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Zpravodajem byl určen poslanec Petr Koháček, kterému uděluji slovo.

Poslanec Petr Koháček: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych přednesl zprávu zpravodaje k tisku 171, ve kterém republikánští poslanci navrhují změnu Ústavy České republiky.

Podstatou republikánského návrhu, jak již bylo řečeno, je rozšíření taxativních důvodů pro zánik mandátu poslance o skutkovou podstatu vystoupení nebo vyloučení poslance z poslaneckého klubu politické strany nebo politického hnutí, za které byl zvolen.

Vláda České republiky ve svém stanovisku z 30. dubna tohoto roku vyjádřila s návrhem novely Ústavy odůvodněný nesouhlas, se kterým jste se mohli seznámit v tisku 171/1. Dovolte mi argumenty vlády doplnit několika dalšími.

Naše ústava velmi vyváženě určuje poměr mezi politickými stranami a poslanci za ně zvolenými. V čl. 5 se mj. říká, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy. Tímto ustanovením ústava definuje základní rámec demokratické politické soutěže.

Na druhé straně v čl. 26 klade velký důraz na individuální práva a odpovědnost poslanců a senátorů. Cituji: Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně, v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy. Oscilace mezi těmito dvěma články ústavy je věc velmi citlivá a i jen drobné vychýlení na tu či onu stranu je potřeba velmi pečlivě zvažovat.

Návrh Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa je však obrovským vychýlením stávající rovnováhy a ve svém důsledku potlačuje demokratická individuální práva poslanců ve prospěch vůdcovského principu.

Pokud bychom takovouto tezi přijali, změnili bychom de facto Poslaneckou sněmovnu v akciovou společnost, ve které by předseda parlamentní strany disponoval volbami určeným počtem akcií nazývaných poslanci. Můžete nabídnout, že obdobná úprava byla v našem právu zakotvena v dobách první republiky. Je pravdou, že v § 13 zákona č. 125/1920 o volebním soudu bylo řečeno. Cituji: Volební soud rozhoduje, že člen Národního shromáždění nebo župního zastupitelstva pozbývá mandátu proto, že přestal být z důvodů nízkých nebo nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen. Konec citace.

Toto ustanovení však již tehdy bylo v rozporu s § 22 tehdejší ústavy, jehož odst. 1 byl téměř totožný s dnešním čl. 26. Již tehdy odborníci upozorňovali na tento rozpor zmíněného ustanovení s ústavou, nicméně žádný z oprávněných subjektů, zvláště že to byla převážně Poslanecká sněmovna a tehdejší Senát, nepožádal tehdejší Ústavní soud o jeho zrušení. Důsledkem této situace bylo nesmírně silné postavení tzv. pětky a vedení parlamentních stran. Jednotliví poslanci a senátoři de facto nemohli, pokud nechtěli přijít o mandát, využít některých práv, které měli jinak zaručena ústavou.

V současné době v demokratických státech patří mandát poslanci, a nikoliv straně. Jsem přesvědčen, že bychom se neměli vracet k tomu, co se velmi neosvědčilo a co dnes rozhodně nepatří mezi atributy moderního demokratického státu.

Proto navrhuji, abychom v prvním čtení návrh zákona zamítli. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji a otevírám rozpravu, do které se jako první přihlásil poslanec Zdeněk Jičínský. Vidím pana poslance Filipa. Ptám se, zda chce využít svého práva předsedy klubu. Nechce. Takže je přihlášen po panu poslanci Jičínském, kterému nyní dávám slovo.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, chci říci také pár slov k této problematice, v níž se otvírá velmi závažný a složitý problém vývoje moderní demokracie, který je spjat nerozlučně s vývojem politického stranictví. V souvislosti s problémem působení politických stran u nás, protože až na dvě strany, které svými počátky tkví ještě před listopadem, všechny polistopadové strany jsou, pokud jde o počet svých členů, velmi slabé, se ukazuje, že základy naší politické demokracie příliš pevné nejsou. Přitom už tady kolega Koháček citoval ústavu, ta vychází z toho, že základem ústavně politického systému je systém politických stran. Tím spíš to zdůrazňuje složitost vztahu politické strany a poslanců, kteří jsou za ni voleni, a jejich vztahu vůči občanům.

Když se v této sněmovně začalo diskutovat o tom, zda je nebo není v souladu s jednacím řádem přestup poslance Tomáše Teplíka z klubu ČSSD do klubu ODS, vznesl jsem na této půdě jisté pochybnosti, protože ustanovení jednacího řádu v tomto směru skutečně nejsou jednoznačná. Při bližší a podrobnější analýze, kdy nemůžeme setrvat jenom u ustanovení jednacího řádu a musíme jít k základu našeho právního řádu, tj. k ústavě, nelze tento přestup zpochybnit, a to je důvod, proč vystupuji v této věci.

Vládní stanovisko uvádí dost přesvědčivě důvody, proč nelze k návrhům poslanců SPR-RSČ přisvědčit. Kolega Koháček o některých mluvil už v souvislosti s problémem demokracie v první republice. Já bych zejména zdůraznil vývoj poválečné demokracie, který prohloubil řadu ústavních institutů a formuloval je mnohem podrobněji, než tomu bylo v předválečném období, právě i na základě negativních zkušeností a selhání demokracie v předválečném období. V jeho průběhu se prosazovala snaha mnohem přesněji vymezit právně postavení politických stran, vztahy politických stran a poslanců. Chci říci, že ve všech zemích Evropské unie je zakotven ústavně volný mandát, to znamená, že poslanec není chápán jenom jako představitel politické strany, ale je-li zvolen, stává se představitelem všech občanů. Není jeho mandát spojen jenom s politickou stranou, za kterou kandidoval. Vždyť jak by to také mohlo být. Kolik mají naše politické strany členů. V tomto směru skutečně je třeba vidět dále než k vazbě politické strany a poslance.

Chci také připomenout určité zkušenosti našeho vývoje po listopadu. Problém přechodu poslanců z jednoho klubu do druhého zde existoval už v období mezi volbami 1990-1992, kdy se teprve vlastně náš politický systém začal utvářet, existoval i v období 1992-1996 v minulé ČNR. Chci říci, že v bývalém Federálním shromáždění na základě negativních důsledků, které tyto přestupy měly, se do jednacího řádu dostalo ustanovení, které tomu bránilo. Federální shromáždění s jeho platným jednacím řádem už existovalo jenom krátkou dobu, takže tato věc, z ústavního hlediska sporná, se potom už k Ústavnímu soudu nedostala. Nepochybuji ale, že by Ústavní soud musel toto ustanovení prohlásit za ustanovení v rozporu s ústavou.

Abych se vrátil k návrhu. Myslím, že na základě moderního parlamentního demokratického vývoje, nejenom vzhledem k ustanovení naší platné ústavy, ale vzhledem k těmto obecnějším zkušenostem demokratického vývoje v poválečných zemích, nemůžeme s tímto návrhem vyslovit souhlas. Jenom pro informaci bych řekl, že z 15 ústav členských zemí EU existuje pouze v jedné ústavě, a to portugalské, ustanovení, že poslanec, který během volebního období přestoupí do jiné politické strany, než byl zvolen, ztrácí mandát. I tam je ústava předmětem reformy. Když jsme tam byli, tak tuto konkrétní otázku jsme neučinili předmětem dotazu, takže nevím, zda ji chtějí řešit, ale v žádné jiné ústavě ani v žádném jiném jednacím řádu takovéto možnosti nejsou. I to je důvod pro to, abych podpořil návrh zpravodaje zamítnout oba tyto návrhy v prvním čtení. Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Dalším přihlášeným je pan poslanec Filip.

Poslanec Vojtěch Filip: Vážená paní předsedající, paní a pánové, dovolte mi, abych se velmi krátce vyslovil k navržené novele. Já jsem přesvědčen, že pan profesor Jičínský vysvětlil onen pohyb na ústavní rovině v Evropě k této věci. Zároveň ale zmínil - řekl bych - podstatnou náležitost, která mne vede k opačnému stanovisku, než které tady vyslovil. Jsem totiž přesvědčen, že existuje samozřejmě spor mezi zřizováním politického režimu, to znamená činností politických stran, volbami vytvářených státních institucí a fungování všech ústavních principů ve státě. Jsem ale také přesvědčen, že nelze v určitém období mít onu míru centralizace a decentralizace jednotlivých postupů. Byl jsem - myslím, že tam byli ještě další kolegové - na vědeckém semináři na Právnické fakultě v Brně, který se právě týkal práva politických stran. Brno je tradičním místem pro tyto semináře, pro tyto konference a tento moment tam byl diskutován.

Jsem totiž přesvědčen, že současná politická scéna právě pro nezakotvenost určitých principů, určitých postupů jednotlivých politických stran, pro jejich dlouhodobou neznalost delších cílů je pro občany nečitelná, jsou i nepochopitelné jejich postupy.

Pan profesor Jičínský naznačil, že pouze dvě ze současných politických stran parlamentu mají delší historii a jsou tedy lépe rozpoznatelné, občané v ně mohou mít určitým způsobem důvěru nebo se v té důvěře zklamat a znovu ji obnovovat.

Jsem totiž přesvědčen o jedné věci. Tento princip je možné určitě dočasně použít i při přestupu z jednotlivých politických klubů. Je to otázka vlivu na politické strany, na výběr kandidátů, např. na primární volby v jednotlivých politických stranách, na kvalitu sestavování kandidátních listin apod.

Druhou věcí, pro kterou chci podpořit tento návrh v prvním čtení a ve druhém čtení se k němu vážněji vrátit, je ten, že neexistuje v českém ústavním pořádku postup, jakým způsobem řešit problém, kdy poslanec vydaný trestnímu stíhání a odsouzený zůstává poslancem, a bude tedy rozhodnutím soudu zbaven své osobní svobody, bude ve věznici, např. s dohledem, a jakým způsobem bude zajištěno jeho ústavní právo vykonávat mandát. I tento problém je třeba vzít vážně v úvahu, je možné potom takovou ztrátu mandátu vyslovit, a jde o to, jestli tuto ztrátu mandátu vyslovuje sněmovna na návrh mandátového výboru, nebo jestli zřídit volební soud apod. To souvisí celkově i s výstavbou dalších státních institucí, jako je Nejvyšší správní soud apod., tzn. případné zřízení volebního soudu, které by pravděpodobně vznikalo zevnitř sněmovny. Tyto principy je potřeba nejméně velmi vážně prodiskutovat, případně navrhnout jiný postup, pokusit se ještě ve druhém čtení upravit některé nedostatky nebo hlavní výhrady, které vznesl zpravodaj, ale i profesor Jičínský, a pokusit se tuto diskusi velmi vážně vést. Jsem přesvědčen, že i tím způsobem je možné snížit odpor občanů proti politice a naopak zvýšit prestiž Poslanecké sněmovny, která svým způsobem bude mít taková pravidla, která nebudou zpochybňovat její fungování v očích veřejnosti. Děkuji vám.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Dalším přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Čestmír Hofhanzl.

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Paní předsedající, ctěné dámy, vážení pánové, když poslouchám tuto debatu, tak mě to přinutilo k tomu, abych se k problému vyjádřil.

V této zemi, doufám, že si pamatujete, fakticky 40 až 50 let nebyla politika, nebyla zde možnost, aby se jasně vyhranily určité politické směry, a my doposud procházíme obdobím, kdy se začíná teprve diferencovat politický život. Vyšli jsme v podstatě z určité nediferencované společnosti a lidé, kteří vstupovali do politických stran, jak jsem měl možnost to pozorovat, většinou nebyli ještě přesně definováni a vstoupili mnohdy do politických stran, které neodpovídaly i jejich hodnotové podstatě.

Jestliže v této době zablokujeme možnost přechodu poslanců mezi poslaneckými kluby a stranami, tak dosáhneme pouze toho, co vidíme a co se děje v celé naší společnosti. Moci a peněz se chápou určitá společenství, ve kterých nečistými praktikami dosahují převahy určití lidé. Zablokujeme-li možnost přechodu poslanců, zabráníme skutečnému politickému vývoji a diferenciaci tak, aby zde vznikly jasně definované, průhledné politické subjekty.

Nedoporučuji postup tohoto tisku do druhého čtení.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Hlásí se pan poslanec Sládek.

Poslanec Miroslav Sládek: Paní předsedající, dámy a pánové, nejprve bych rád v úvodu podotkl, že se nemůžeme do nekonečna odvolávat na uplynulá desetiletí, na systém, ve kterém jsme žili, případně na atmosféru, ve které jsme žili, protože 8 let je dlouhá doba a já si myslím, že každý člověk už měl možnost se za ta léta zorientovat v politickém spektru, zorientovat v jednotlivých ideologiích a najít si tam své místo. Pro dítě, pro mladého člověka, a já si myslím, že zvláště pro člověka dospělého, je to doba až dostatečná.

Dámy a pánové, často se odvoláváme na ústavu. Pravda je ovšem to, že ústava není dogma, které by nebylo možné měnit. Musíme si totiž uvědomit jednu věc: Ústava České republiky se prostě nepovedla. Má plno vad, potřebovala by upravit, a nejenom v otázce poslaneckého mandátu. Neberme tedy Ústavu České republiky jako nějaké dogma, o kterém už se nemá nebo dokonce nesmí diskutovat, dogma, které se nemá nebo dokonce nesmí měnit. Prostě tak jako tak, nebude to dlouho trvat, budeme muset přistoupit ke změně Ústavy České republiky a já si myslím, že by bylo dobré se zamyslet a přistoupit k té změně komplexně a změnit veškeré body, které si to vyžadují. To je první věc.

Co se týká politických stran. Ať už se to někomu líbí nebo nelíbí, měli bychom, už možná je nejvyšší čas, opustit nepolitickou politiku. Teze, které hlásala skupina kolem Hradu ještě před pár lety, že by bylo dobré, abychom se nevázali na politické strany, tehdy se ještě hlásalo, že bychom dokonce politické strany ani neměli zakládat, protože budeme úplně jiná, občanská společnost apod.

Dámy a pánové, po pár letech se ukázalo, že bez politických stran to prostě nepůjde a že ta teze nepolitické politiky byla chybná. Doufám, že za pár let se ukáže jako chybná i další teze v současné době hlásaná Hradem, že naše země je zatuchlý pelech a že pojmy jako národ a stát jsou pojmy překonané, protože my už nejsme Češi atd., ale jenom jacísi Evropané. Doufám, že i tady ta teze se ukáže jako naprosto chybná, a doufám, že v naší zemi se najde dostatek občanů, kteří se jí nebudou řídit.

Politická strana je prostě zástupcem skupiny občanů. Možná, že v této době není politická strana až tolik profesně, případně regionálně, orientována, jako to bylo třeba v minulosti, ale každopádně politická strana je zástupcem skupiny občanů.

Je docela možné, že ještě přesně si politické strany nenašly ty přesné skupiny občanů, ale pravda je to, že politické strany jsou naprosto nezastupitelné a není možné jejich význam snižovat tím, že díky politické straně se z občana stane poslanec a tím pádem veškeré jeho závazky vůči politické straně mizí.

Dámy a pánové, v této teoretické rovině mi dovolte jednu praktickou odbočku. Je totiž velmi zajímavé, že přestupy poslanců nebo přebíhání poslanců se děje zásadně jednosměrně od opozice k vládě, čili ve směru moci. Je zajímavé, že přechody nebo přestupy zásadně neprobíhají opačným směrem. Je také zajímavé a musím samozřejmě konstatovat, že největší kritici vázaného poslaneckého mandátu jsou právě ze strany vlády, tzn. těch, kterým to naprosto vyhovuje. Dovolím si v této chvíli skutečně v této teoretické úvaze - jak jsem řekl zcela praktickou odbočku - a musím konstatovat, že přebíhání poslanců bohužel - a nechci to tady, jak jsem řekl, teoreticky zevšeobecňovat - není věcí změny názorů, krystalizace názorů apod., ale je to bohužel jen a jen otázka praktická, a to z toho důvodu, že samozřejmě ti, kteří jsou u moci, ti, kteří jsou ve vládě, mají co nabídnout. Takže veškerá klišé, která zde byla uváděna, co se týká ideologie, změny názorů a podobně, dámy a pánové, to je jenom zamlžování podstaty problému. Znovu opakuji, veškerý boj poslanců vždycky byl a je pouze jednosměrný, a z toho můžeme zcela jednoznačně vyvozovat, že to je pohyb směrem k získání moci, pohyb směrem k postupu na společenském žebříčku, pohyb směrem k získání materiálních výhod. To nemá s názory, s ideologií vůbec nic společného.

Dámy a pánové, jestliže bychom hájili tezi o naprosto volném poslaneckém mandátu, tak bychom mohli dojít až k takové situaci, že bychom dokonale promísili právní podstatu, institucionální zakotvení apod., že bychom dospěli k jediné věci, že by tady vznikla jakási podivná směs poměrného a většinového volebního systému, institucí, sněmovny, senátu apod. Nakonec by z toho byla směs zcela beztvará, bezprávní, která by se nedala nijak ani označit, nijak ani nazvat. Protože např. v Senátu, voleném většinovým systémem, je samozřejmě podstatně volnější vazba "volený zástupce -politická strana", proč by tedy byla sněmovna a poměrný volební systém, kde ta vazba "volený zástupce - politická strana" je samozřejmě daleko pevnější nebo daleko zřetelnější.

Dámy a pánové lze samozřejmě hájit naprosto volný poslanecký mandát, dokonce ad absurdum, ovšem za cenu toho, že smeteme rozdíly mezi veškerými právními úpravami a veškerým institucionálním vyjádřením zastupitelské demokracie.

Dámy a pánové, co se týče vázaného nebo volného poslaneckého mandátu, nejde přece jenom o poslance nebo o případnou změnu v jeho názorech nebo o nějaký jeho vývoj, případně o jeho právo hájit nebo prosazovat svoje názory. Jde také o výsledek parlamentních voleb. Politika by se měla provádět na základě výsledků parlamentních voleb, na základě mandátu voličů. Země by měla být řízena na základě výsledků parlamentních voleb a na základě mandátů voličů. Čili měl by vládnout ten, kdo získal důvěru většiny občanů. Takže tady nejde o jednotlivé poslance, ale jde o to, zda v naší zemi bude vládnout ten, kdo zvítězil v parlamentních volbách, anebo zda bude vládnout ten, kdo si koupil víc poslanců. Pokud přistoupíme na tu druhou tezi, na nákup poslanců, tak se naše parlamentní demokracie mění pouze v italskou fotbalovou ligu, kde samozřejmě si majetní nakoupí kluby, nakoupí do nich dostatek hráčů, a ti jsou samozřejmě na prvních místech žebříčku. V tom případě si ovšem můžeme klidně odpustit drahé parlamentní volby, můžeme si odpustit politické strany, založené na členské základně apod., a můžeme se skutečně změnit v italskou fotbalovou ligu. Uvádím ji jako příklad, protože ta disponuje největšími finančními prostředky. A samozřejmě ten, kdo bude mít nejvíce prostředků na nákup hráčů, ten bude samozřejmě potom určovat politiku a ten bude také v zemi vládnout.

Znovu opakuji: Vládnout by měl ten, kdo dostal největší důvěru od občanů. Jestliže takový člověk nebo předseda parlamentní strany, který zvítězil ve volbách, není potom schopen sestavit fungující vládu, vládu, která by byla schopna prosadit svoje záměry, tak by samozřejmě měl odstoupit, a ne aby si vypomohl berličkou, kdy nakoupí zástupce jiných politických stran. Používám termín "nakoupit", aby bylo zcela jasné, o čem je řeč. Je ovšem docela možné, jak jsem již řekl mnohokráte, že za současné situace v Poslanecké sněmovně nebyli ti opoziční poslanci nakoupeni. Je docela možné, že to dělali z čiročiré hlouposti, ale samozřejmě používám ten termín všeobecně, aby bylo zcela jasné, o čem je řeč.

Čili tím, když prosazujeme volný poslanecký mandát, bohužel s ohledem na klima v naší zemi měníme výsledky parlamentních voleb. Poslanci si musí přiznat sami, jak dlouho v tomto volebním období vydržely výsledky parlamentních voleb, jak dlouho byla platná vůle většiny občanů. Myslím, že odpověď je zcela jednoznačná.

Dámy a pánové, jediným řešením této situace, toho, aby se už neopakovalo to, že vlastně celá vláda je závislá na jednom přeběhlém poslanci, nebo dokonce to, že jeden přeběhlý poslanec nakonec vládne v naší zemi a že si může stanovovat jakékoliv podmínky, může kdykoliv na půl hodiny trucovat, kvůli němu se musí sejít vláda, a aby neztratil svoji cenu, tak za 14 dní může prohlásit, že neví, jak bude příště hlasovat. Tak aby se tato situace neopakovala, že může vládnout jeden poslanec, aby skutečně vládli ti, kteří dostali důvěru většiny národa, jediným skutečným řešením je vázaný poslanecký mandát. Děkuji. (Potlesk.)

***