Čtvrtek 16. října 1997

 

Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jak se jistě všichni shodneme, hlavní funkcí územně samosprávných celků je umožnění vzájemné komunikace mezi občany našeho státu v lokálních sídlištích a mezi orgány státní správy. Nižší státně správní celky tuto komunikaci zprostředkovávají - přesněji měly by zprostředkovávat - tak, aby byla pro občany co nejpohodlnější a nejrychlejší. Mimo jiné to předpokládá, že úředníci té které expozitury státního orgánu ovládají místní problematiku a jejich působiště jsou umístěna ve spádových centrech územních celků tak, aby nebyl pro občany problém rychle se s úředníky těchto orgánů spojit a vejít s nimi v osobní kontakt.

Dříve v naší zemi existoval do značné míry nefunkční systém dvojité správy územních celků v rámci centralizační politiky vlády, který reprezentovaly kraje a okresy. S přesunutím značné části rozhodovacích pravomocí z úrovně okresní na místní volená zastupitelstva a po zrušení centristického krajového systému je nutné uvažovat o definitivní reformě, která by učinila systém státní správy dostatečně funkčním bez centristických či byrokratických tendencí.

Je nutné ještě zvýšit pravomoce obcí a obecních zastupitelstev, jak to má ve svém programu SPR-RSČ, tak jak to má ve svém programu - ale neplní - i ODS.

Jen místní obyvatelé volení svými spoluobčany mohou kompetentně rozhodovat o lokálních problémech, o jejichž nejrůznějších aspektech nemají vzdálení úředníci na okresních úřadech či ministerstvech ani ponětí. Občan musí mít možnost vyřídit veškeré záležitosti, od sociálních dávek a dětských přídavků až řekněme po pas, doma v obci. Zároveň je však nutné vytvořit systém státní správy tak, aby nezbytné centrální orgány měly své expozitury v dosahu občanů a mohly tak správně posuzovat potřeby a problémy daných regionů.

V zahraniční praxi testovaným a velmi kladně hodnoceným řešením tohoto problému je vytvoření spolkového zemského uspořádání s rozsáhlými pravomocemi pro výkonné orgány daných celků. V případě České republiky připadá v úvahu vytvoření tří zemí: země české, země moravsko-slezské a Prahy jako výjimečného a srovnatelně svébytného celku.

Při podrobnějším pohledu na zmíněné regiony musíme konstatovat, že svými problémy a požadavky jsou naprosto specifické. Uplatňování jediné univerzální politicko-hospodářské doktríny pro velkoměsto Prahu, vylidňující se české pohraničí, hornatou a neúrodnou krajinu Slezska, která má značný průmyslový potenciál, či na prakticky zemědělsky zaměřenou Moravu musí být jasně nefunkční, nesprávné a ve výsledku ztrátové. Výkonné orgány těchto specifických regionů by mohly výrazně efektivnějším způsobem aplikovat svá opatření pro každou jednotlivou oblast s rozdílnou problematikou lépe než centrální vláda, která musí vždy hledat přijatelný kompromis pro tyto velmi rozdílné krajiny. Vždyť např. lokální monetární opatření v Praze jsou na Moravě či ve Slezsku mnohdy zcela neopodstatněná, přestože v rámci centrálního opatření tyto regiony postihují neméně než hlavní město.

Domnívám se, že problémy a požadavky těchto regionů jsou tak specificky odlišné, že by bylo nejefektivnější zvolit tamní výkonné orgány, které by disponovaly částí daňových odvodů a určovaly by lokální politiku v rámci určených mezí pro každý region selektivně na základě požadavků jeho obyvatel, tamní hospodářské situace či požadavku na státem garantované služby obyvatelstvu.

Úkolem centrální vlády by pak bylo řízení vysoké monetární politiky, politiky bezpečnostní, zahraniční a centrálně sociální.

Mějme na paměti, že spolkové uspořádání se již osvědčilo v mnoha dalších zemích, i u našich sousedů, a velmi výrazným způsobem zefektivnilo systém státní správy.

V neposlední řadě je též nutné připomenout, že spolkové uspořádání dané země je vrcholem demokracie a je v kombinaci s širokou pravomocí místní správy dokonce levnější než systém krajového či okresního uspořádání. Jako dokonalý příklad pravdivosti mých slov zde uvádím Švýcarskou konfederaci samosprávných kantonů, kde toto uspořádání bez nejmenších problémů spolehlivě funguje již více než 600 let a Švýcaři jsou s ním spokojeni.

Zeptejte se však českých občanů, převážně na venkově, zda podle jejich názoru okresy plní dobře svoji funkci územně správních jednotek středního stupně, vytvořených s přihlédnutím k ekonomickým, politickým, kulturním, dopravním a jiným hlediskům daného regionu. Naprostá většina obyvatel vám dá negativní odpověď.

Takto vzniklá situace je pro orgány státní správy ostudná, pro občany nepřijatelná a hlavně nadále pro normální chod naší společnosti neudržitelná. Nefunkčnost a zbytečnost územně správních jednotek vyššího řádu, krajů, je též snadno dokazatelná. Nikdo se nemůže snad ani ve snu domnívat, že správní orgán takovéto jednotky by mohl účinně komunikovat s občany či jednotlivými obcemi. Snaha o opětovné vzkříšení zbytečně drahých a neefektivních krajů je pouze snahou o vytvoření lokálních venkovských senátů, kam budou umisťováni neúspěšní státní či zprofanovaní komunální politici a kde za minimální odvedenou práci najdou prebendy funkcionáři dalších politických stran, hlavně v poukazu na zamýšlené zavedení většinového volebního systému při volbách do těchto vyšších územně správních celků. Zúžení státních byrokratických orgánů a snížení v současné době přímo enormních počtů zaměstnanců v kombinaci s posílením pravomoci místní samosprávy by - jak je patrné z mých předešlých slov - jednoznačně přineslo vedle zefektivnění systému státní správy a samosprávy i nemalé finanční úspory do neustále ztrátového státního rozpočtu.

Jistým materiálem pro vedení debaty však může být i zavedení 14 vyšších územně samosprávných celků, pouze však na úkor zrušení okresů, kde by nezbytně vznikaly konflikty zájmů a pravomocí nebo duplicitní vyřizování dané problematiky systémem státně centralistickým, přičemž byrokratický aparát by zdaleka nedošel žádné újmy a úředník by nadále svévolně vládl nad zájmy prostých občanů.

Shrnuto: 14 krajů, žádný okres, co největší pravomoci obcím. To bych snad přežil. Po tomto vysvětlení mého náhledu na danou problematiku bych vás, vážené kolegyně a kolegové, rád vyzval k vedení další a ještě intenzivnější debaty o této do značné míry palčivé otázce. Měli bychom též dát prostor občanům, aby vyjádřili svůj názor na tuto problematiku např. formou místního referenda.

V neposlední řadě vás chci vyzvat ke zvážení výhod a kladů spolkového uspořádání, které jsem zde krátce vysvětlil, a k podpoře návrhu na zavedení zemského uspořádání v naší zemi v kombinaci s posílením pravomoci místních samospráv. Proto navrhuji dle § 93 jednacího řádu odst. 2 návrh zákona vrátit k novému projednání ve výboru.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Dále se o slovo přihlásil pan poslanec Vilém Holáň, připraví se pan poslanec Robert Kolář.

 

Poslanec Vilém Holáň: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Rád bych uvedl několik poznámek ke vzniku VÚSC, které mají význam ve vnějších vztazích, a několik poznámek, které se týkají jejich vztahů vnitřních.

Princip regionální samosprávy je přirozenou protiváhou k centralistickým tendencím a obsahuje celou řadu důležitých prvků, zásadních pro další úspěšné směřování evropské integrace.

Princip regionalismu zachovává specifickou mnohost Evropy, které se nikdo nechce ani nemůže zříci. Užší regionální prostor je primárním životním prostorem, se kterým se může člověk identifikovat. Prostor regionu je zároveň dostatečně široký na to, aby fungoval jako životaschopná samosprávná jednotka. Jedině v takovém prostoru - kromě národního státu - může občan prosazovat své nejbližší zájmy, udržovat svou specifickou kulturu, což je podmínkou k udržení důvěry v politiku centrální.

Regiony se tak mohou stát důležitým konstitutivním prvkem, přičemž dojde k oslabení role státu. Regionální příslušnost se v budoucnu může stát základem pevné evropské identity a evropanství a může být plodným nositelem kultury a hodnot evropského civilizačního prostoru, doplňkem role státu.

Nyní několik poznámek, které se týkají vnitřku státu. Rozhodovací proces je nepochybně efektivnější v úrovni VÚSC. Jednak proto, že v čele stojí volení zástupci, jejichž zodpovědnost je posílena tím, že nemusí být podruhé zvoleni. Za druhé, že rozhodovací proces se týká menšího území a může být tedy zvládnut úspěšněji. Za třetí, že tito lidé, kteří rozhodují v rámci VÚSC, mají větší znalost problematiky, o níž se rozhoduje.

Byla zde vyřčena poznámka o politice, která se povede v této úrovni. Povede se nepochybně v této úrovni politika, ale je to praktická politika, týkající se otázek územních plánů velkých územních celků, podpory ekonomického rozvoje a podpory podnikání. Bude se věnovat otázkám dopravní obslužnosti, ochrany životního prostředí atd. Přirozené vazby, přirozené rámce, přirozené hranice jsou vlastně již vytvořeny. Samozřejmě, že vědomí potřebnosti vyšších územně správních celků roste se vzdáleností od Prahy.

Doporučuji, abychom schválili tento zákon. Jsem připraven podporovat jej v podstatě v širokém rozsahu počtu těchto celků, od 9 do 14. Řeknu, proč od 9 do 14. Domnívám se, že vyšší územně správní celky musí mít stejnou ekonomickou sílu nebo podobnou ekonomickou sílu. Ta do určité míry souvisí i s velikostí a počtem obyvatel. Mohla by se od průměru lišit řekněme o 50 %. Nicméně tato velikost je určena existencí Prahy, která již takovým celkem fakticky je. Odtud plyne, že velikost těchto celků by měla být od půl do 1,5 mil.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Robert Kolář. Připraví se pan poslanec Václavek.

 

Poslanec Robert Kolář: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych i já vystoupil v obecné rozpravě k tomuto podle mě velice závažnému tématu. K tématu tím závažnějšímu, že jak na této schůzi nebo na některé z příštích rozhodneme, tak bude vypadat podoba naší země na dlouhá desetiletí dopředu.

Já bych chtěl uvést několik argumentů, které podle mého názoru by měly poslance vést k tomu, aby žádali další nové analýzy, další nová stanoviska a teprve na základě jejich podrobného studia dospěli k vyvážené variantě.

Jsem toho názoru, že pokud je třeba něco na stávajícím stavu změnit, pak je to především absolutně snižovat pravomoc centrální vlády a nikoli ty dnešní stávající parcelovat do více bujících složek uměle vytvořených mezi státem a obcí. Dále jsem toho názoru, že je nutné z finančního hlediska posoudit, zda je takový stupeň efektivní, zda přispívá ke správě věcí veřejných více, než kolik činí náklady na jeho vytvoření a provozování. Jakékoli sdružování obcí ve vyšší organizační celky musí podle mého názoru vycházet především z toho, co už obce nejsou schopny samy vykonávat, tedy přirozenou potřebou zezdola. Měly by to být samotné obce, které se dobrovolně vzdají části svých kompetencí a s nimi souvisejících daňových výnosů ve prospěch případného vyššího celku. Vytvořením dalších úřadů a zastupitelských sborů se rozhodně neurodí v této zemi více peněz, naopak jejich vytvoření půjde na úkor dnešních finančních zdrojů.

Souhlasím však s tím, že veřejnou správu je třeba reformovat. Východiskem ale musí být právě stávající finanční zdroje a možnosti jejich rozmístění. Navíc jsem toho názoru, že co se týká státní správy, tak ji vláda může uspořádat do efektivnější struktury, aniž by k tomu potřebovala v tuto chvíli nové zastupitelské sbory.

Já nabývám při této diskusi, která se vede již dlouhou dobu, pocit, že při zřizování VÚSC jde především o licitaci, kolik celků se má zřídit, či spíše která města, jakožto budoucí centra se mají uspokojit. Poněkud do pozadí ustoupil cíl vytvořit dostatečně funkční a přitom ekonomický model. A zcela se z debat "vypařil" občan, jakožto základ státu. Nevypařil se však jako volič.

Základním posláním Parlamentu je rozhodovat o výši daní a jejich přerozdělování. Každý zodpovědný politik si tedy musí před hlasováním o zřízení VÚSC položit otázku, kolik bude stát vytvoření dalšího stupně samosprávy daňové poplatníky o kolik se zvýší byrokracie, o jaké daňové výnosy přijdou obce, jaké budou kompetence a působnosti takových celků a co budou mít ve svém majetku. Proto musí současně s návrhem na vytvoření VÚSC přijít do Parlamentu alespoň ve formě zásad, tedy věcného záměru návrh zákona o obcích, novela zákona o okresních úřadech, zákon o krajských úřadech, zákon o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku VÚSC, zákon o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a územní samosprávy, zákon o majetku VÚSC.

Jak jsem již řekl, uznávám, že stávající uspořádání naší země není ideální a že je povinností politiků tento stav v dlouhodobějším horizontu změnit. Na územně správní uspořádání státu je kladena řada požadavků a kromě ohledů na kritéria historická, politická či ekonomická je vhodné vzít v potaz i pozitivní a negativní zkušenosti jiných států, nacházejících se v obdobných geopolitických a sociálních podmínkách. Chceme-li se co nejdříve a s co nejmenšími problémy zařadit do evropských struktur a spolupodílet se na tvorbě a zejména využívání mezinárodních fondů, mimorozpočtových finančních zdrojů apod., musíme se podle možností přizpůsobit stavu a vývoji v zemích Evropské unie.

Tam vznikla nomenklatura teritoriálních jednotek platná pro všechny členské státy - NUTS 5, který uznává pět úrovní. Tato pětistupňová hierarchická klasifikace má tři stupně regionální - NUTS 1 až 3, a dva stupně lokální - NUTS 4 a 5. Nutno podotknout, že ne všechny členské země mají uzákoněno všech pět úrovní.

Všechny doposud předkládané návrhy na územně správní uspořádání ČR, to znamená 9, 13 a 14 celků, mají podle mého názoru v sobě vnitřně zak—dováno zachování okresních úřadů a tudíž nutně směřují k vytváření další administrativy a byrokracie v zemi.

Jsem toho názoru, že musíme překročit stín bývalých KNV a daleko odvážněji hledat model, který by směřoval ke středně velkým krajům s pověřenými obecními úřady, což by umožnilo racionálně uplatnit princip dvoustupňové státní správy a skutečně ji přiblížit občanům.

Při zřizování dalších zastupitelských sborů musí být v centru zájmu politiků občan a jeho běžný styk s úřady. Poslanci by měli při rozhodování vycházet především z denních, týdenních, měsíčních starostí občana a na základě toho mu za jeho peníze zřizovat nové struktury. Při respektování tohoto kritéria by byla patrně nejúspěšnější varianta 20 a více krajů, kdy by počáteční náklady na zřízení byly mnohonásobně vykompenzovány úsporami za zrušení okresního stupně státní správy plošně. Takto bychom se dostali i do souladu s evropskými zvyklostmi, získávali bychom podobné a dostatečně přesné údaje o oblastech, se kterými se občané ještě mohou ztotožnit, což by umožnilo lépe vycházet vstříc jejich potřebám.

27 krajů v rámci České republiky, která má 10 milionů obyvatel a rozlohu 79 tis. km2, odpovídá úrovni NUTS 3 v Evropské unii kde je střední hodnota počtu obyvatel 360 tisíc a střední hodnota rozlohy 3 140 km2. Proto se domnívám, že politici by se dnes k tak zásadní záležitosti, která ovlivní podobu a život v naší zemi minimálně na příští století, měli věnovat studiu odborných stanovisek a teprve po široké, dlouhotrvající a seriozní diskusi přijmout vyvážené rozhodnutí.

Aby se však tyto diskuse neodehrávaly pouze na bázi osobních pocitů jednotlivých politiků či programů jednotlivých stran, požaduji, aby před definitivním rozhodováním měli poslanci k dispozici analýzu, z níž jednoznačně vyplyne, jaké pořizovací a posléze provozní náklady jednotlivé varianty představují, jaké bude přerozdělení daňových výnosů, co bude v majetku těchto celků a jaké budou jejich kompetence, a to nejen ve vztahu ke státu, ale především ve vztahu k obcím, a hlavně, co dobrého to přinese občanovi.

Proto si dovolím předložit v rámci podrobné rozpravy svůj návrh a současně procedurální návrh, kterým bych chtěl v podrobné rozpravě požádat, aby před uzavřením této rozpravy bylo hlasováno o přerušení projednávání tohoto bodu, aby vláda měla čas předložit kvantifikaci dopadu všech pozměňovacích návrhů, které zazní v podrobné rozpravě, včetně kvantifikace dopadů, vyplývajících z vládního návrhu.

Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Václavek, připraví se paní poslankyně Kořínková.

 

Poslanec Jiří Václavek: Pane předsedající, dámy a pánové, při prvém čtení zákonů, týkajících se vyšších územně samosprávných celků, sněmovna pověřila tři výbory, aby předložily dnešního dne svá stanoviska. Byl to ústavně právní výbor, výbor pro veřejnou správu a rozpočtový výbor.

Byl jsem hluboce zklamán projednáváním celé záležitosti právě v rozpočtovém výboru, kde debatu řídil můj předřečník pan kolega Kolář, ale i tím, jak celé projednávání probíhalo. Očekával jsem, že rozpočtový výbor se bude zajímat především o nákladovou stránku celé záležitosti, tzn. jak jednorázovými náklady na zřízení VÚSC, tak potom následnými provozními náklady. Ač víme, že Ministerstvo vnitra dělalo určitý průzkum letos na jaře - co by zřízení VÚSC znamenalo z hlediska majetkového, kde jaké budovy ještě zůstaly po bývalých KNV, případně vůbec v majetku státu, v jednotlivých eventuálních budoucích sídlech VÚSC. Tyto informace rozpočtový výbor k dispozici neměl. Podobně se to týká provozních nákladů. Očekával jsem, že dostaneme čísla o tom, kolik lidí je na jednotlivých ministerstvech, kolik je na jejich dekoncentrátech v jednotlivých městech republiky, kolik to všechno stojí.

Zatím mám k dispozici jenom globální čísla, která se dají získat z našeho rozpočtu, kde zhruba mzdy veřejné správy tvoří kolem 70 mld. Kč, odečtu-li od toho to, co by se vyloženě VÚSV netýkalo, např. resortu obrany, bezpečnosti, cla, případně příspěvkové organizace typu školství, zůstává tam zhruba 27 mld. Kč na mzdy pro 213 tisíc zaměstnanců. Myslím, že zřízení VÚSC zdaleka nemusí překročit počet těchto zaměstnanců 213 tisíc, jestliže se správně budou dekomponovat pravomoci na jednotlivé stupně. A současných vynakládaných 27 miliard znamená podle mého odhadu zhruba 60 miliard provozních nákladů, tzn. včetně pojistného a dalších běžných výdajů. Tato částka by podle mne měla bohatě stačit na zřízení VÚSC.

Bohužel těmito záležitostmi se rozpočtový výbor nezabýval a výsledek hlasování byl, že nezaujal žádné stanovisko. Očekával jsem rovněž, že bude k dispozici, jaká je daňová výnosnost na jednoho obyvatele v jednotlivých budoucích možných krajích podle variant, které jsou navrženy, ať už je to tisk kolegy Grulicha, pana kolegy Kulky, anebo vládní návrh. Rovněž v této oblasti jsme nedostali žádné podklady. Pracně jsem si vyčíslil, kolik je výnosnost na jednoho obyvatele podle jednotlivých krajů. Nechci zde unavovat čísly, těch ještě zažijeme na tomto jednání parlamentu hodně, ale koho z vás to podrobněji zajímá, mohu vám je dát k dispozici.

Z průběhu debaty na rozpočtovém výboru pramenilo, že jsme vůbec nepochopili, o co jde při zřízení VÚSC. Že to je otázka samosprávy přiblížené regionálním problémům, kde se znají priority v jednotlivých oblastech, ať už je to zdravotnictví, kultura, základní a učňovské školství, životní prostředí v nejširším smyslu, regionální doprava a nevím, které další problémy, které by se nejlépe řešily právě z úrovně, kde se to zná nebo která je tomu nejblíž.

Kdyby se rozpočtový výbor solidně zabýval celou záležitostí, zřejmě by mu vyšla jako optimální z hlediska finančních nákladů varianta 8 + 1 kolegy Grulicha. Bohužel se tak nestalo, tak to tady říkám já. Uznávám, že finanční hledisko ovšem není jediné, které v tom musí rozhodovat. Očekával jsem, že tu dojde ke střetu, jak názorů z výboru pro veřejnou správu, tak rozpočtového, a nebude se hledat nějaké optimum. Nestalo se.

Je fakt, že rozhodneme-li o menším počtu VÚSC, vždycky se dá jejich počet zvýšit. Nevěřím tomu, že se dá do budoucna jejich počet snižovat. Tento proces je téměř nevratný. V tom tady souhlasím s panem kolegou Kolářem.

Jednu poznámku k tomu, co zde říkal pan kolega Huml. Nevěřím, že by ho tady někdo přesvědčil o možných výhodách nebo nevýhodách vyšších územních samosprávných celků, jestli to povede k lepšímu či horšímu stavu v České republice. Věřím tomu, že při dosavadním přístupu koalice v centralistickém stylu, který nám předvádí, to může vést jak k horšímu stavu, tak dražšímu stavu.

Na druhé straně si myslím, že politické strany s těmi centralistickými tendencemi nebudou dlouho u vlády. Věřím tomu, že příští volby tuto tendenci změní, i když neříkám, které strany budou vládnout, a že se může začít pracovat na projektu optimalizace veřejné správy, kde vyšší územně samosprávné celky mohou být základním bodem, od kterého se můžeme odrážet.

Proto nevidím důvodu, aby rozhodnutím dnešním o zřízení VÚSC se konečně orgány státní správy donutily k tomu, aby se začala připravovat reforma veřejné správy, která je pět let zanedbaná, a následovala příprava potřebných zákonů na základě této koncepce.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme paní poslankyně Kořínková. Připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.

 

Poslankyně Květoslava Kořínková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych několika poznámkami sdělila svůj názor na zřizování vyšších územně samosprávných celků.

Domnívala jsem se, že ústava je pro každého zákonodárce svatá, že hlasoval pro tuto ústavu především s cílem také ji dodržovat.

Dnes jsem se zde ve sněmovně dověděla, že se velmi často mohlo hlasovat i tak, že do budoucna určitá ustanovení měníme. A není to jen záležitost vyšších územně samosprávných celků. Velice mě to tedy překvapilo a zejména názor, že můžeme charakterizovat vyšší územně samosprávné celky jako jeden z největších nesmyslů, který zde byl uveden.

Chtěla bych pouze upozornit na jednu skutečnost, že pokud argumentujeme nedostatkem informací, nedostatkem podkladových materiálů, tak nezahajujeme jednání o vyšších územně samosprávných celcích dnes, ale je to práce, kterou se jak vláda, tak Poslanecká sněmovna zabývá přinejmenším tři roky. Znamená to tedy, že i Poslanecká sněmovna měla mnoho dokumentů, se kterými mohla poslední materiály také konfrontovat.

Chtěla bych pouze upozornit na skutečnost, že Poslanecká sněmovna zde již jednou měla i návrh ústavního zákona o vyšších samosprávných celcích mé strany, ke kterému se tehdy vláda vyjádřila asi následovně ve svém stanovisku: vláda ví, co dělá, a Poslanecká sněmovna, zejména poslanci, svou iniciativou nemají tuto vládu obtěžovat. Bylo to v r. 1995 a dnes jsem tady zaslechla, že vláda současné vládnoucí koalice přesto, že ví, co dělá, neuspokojuje ani poslance vládnoucí koalice svým výsledkem práce tak, jak to zde bylo komentováno. Čili že uvnitř koalice a zejména uvnitř jedné velké politické strany není dosud za toto dlouhé období shoda názorů, jak v této oblasti postupovat.

Chtěla bych ovšem upozornit na to, že pokud vláda ví, co dělá, také si je vědoma skutečnosti, že odsouhlasila Evropskou dohodu o přistoupení ČR k Evropské unii a tento parlament, tzn. Poslanecká sněmovna, tuto dohodu ratifikovala. Vláda ví, co dělá, a proto předložila do Evropského unie svou přihlášku za člena Evropské unie, a to v r. 1996. Dnes píšeme rok 1997 a vláda, která ví, co dělá, si neuvědomuje, že z těchto dokumentů jí plynou určité závazky. Mezi těmito závazky je i fungující veřejná správa. Mezi fungující veřejnou správou obvykle v rámci Evropské unie patří i regionální samospráva. Na dotaz panu ministru zahraničních věcí a jeho dalším spolupracovníkům v zahraničním výboru jsme byli informováni o skutečnosti, že jedním z velkých nedostatků, který se přičítá České republice v přípravě na členství, je i nedokončení řekněme organizační struktury veřejné správy a nedokončení zejména veřejné správy na úrovni regionů.

Já zde na to upozorňuji jen proto, že další spolupráce s Evropskou unií, další naplňování Programu národní strategie přípravy na členství v Evropské unii, tak jak se tímto dokumentem pravděpodobně tady budeme zabývat během příštího roku podle harmonogramu prací, které jsou sledovány v rámci naší přípravy na členství, budeme muset také odpovědět, jak chceme spolupracovat s Evropskou unií v rámci strukturálních fondů a jakým způsobem jsme schopni zaručit, že finanční zdroje, které půjdou do republiky z Evropské unie, budou samozřejmě také prokazatelně zúčtovatelné. A nejde o zdroje malé. Mohou, pokud budeme mít vhodné programy, projekty a na druhé straně budeme schopni prokázat průhlednost těchto finančních zdrojů, činit až desítky miliard ECU, což je podle mého názoru poměrně dost velká částka v situaci, ve které se nacházíme.

Vláda tedy ví, co dělá, to znamená ví také, že potřebuje tyto kroky udělat a má o tom přesvědčit nejen naše voliče, ale především své zástupce v této Poslanecké sněmovně a má také proto udělat jednotlivé kroky tak, abychom mohli prezentovat na mezinárodních jednáních jak na úrovni zahraničního výboru, tak na úrovni Stálého výboru přidružení mezi Evropským parlamentem a Parlamentem ČR, že jsme udělali určitý pokrok oproti skutečnosti, která byla v době, kdy jsme odevzdávali dotazník a skutečnosti, kdy jsme obdrželi stanovisko k tomuto dotazníku do EU, že myslíme všechny své kroky velmi vážně a z toho důvodů také že jsme připraveni na obtížnou práci související s naším začleněním do evropské integrace.

Pokud by takto byly informovány naše výbory, pravděpodobně by rozpočtový výbor pracoval trochu jinak a mohl by také na základě dalších podkladů, které už dávno vládou a parlamentem byly zpracovány, rozhodnout o tom, které variantě dává přednost, zda variantě vládní nebo poslanecké iniciativě sociální demokracie.

Musím říci jednu skutečnost, že osobně považuji za nejdůležitější vytvořit funkční veřejnou správu s regionálním článkem a jsem ochotna diskutovat se svými oponenty, zda má být těchto regionů 8 + 1 nebo 13 + 1. Velmi podrobně jsem si prostudovala všechny dokumenty, které k tomu patří a jsem schopna říci důvody pro a proti oběma variantám, ale domnívám se, že toto je důležitý politický konsensus, na kterém bychom se měli domluvit. Pokud nebudeme schopni přijmout závěr k těmto dvěma dokumentům v této Poslanecké sněmovně, znamená to, že nejen vláda neví, co dělá, ale že v tomto jejím činění se k ní přidružuje i naše Poslanecká sněmovna.

Děkuji za pozornost.

(Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec Pavel Maixner.

 

Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, původně jsem nechtěl k této otázce vystupovat, protože v rámci prvního čtení jsem měl poměrně obsáhlé vystoupení, ale to, co tu řekl kolega Huml, mě vyprovokovalo, abych přece jen k tomu něco řekl.

Kolega Huml totiž hovořil o tom, že nechápe, proč by se měly zřizovat vyšší územně samosprávné celky a skutečnosti, že jsou v ústavě, je dílem moravistických stran. Působení moravistických stran v minulém parlamentu lze přičíst jen to, že tam jsou uvedeny dva názvy - země a kraje, ale jinak myslím, že požadavek vyšších územně samosprávných celků zdaleka nebyl jen záležitostí opozice. Už o tom hovořil i poslanec Prokop.

Ale jde mi o jinou věc. Poslanec Huml hovořil o tom, že krajské zřízení, ty vyšší územně samosprávné celky jsou produktem komunistického režimu a není tedy žádný důvod, proč bychom tento produkt měli oživovat v demokratickém společenství. Já jsem si samozřejmě dobře vědom - a minule jsem o tom hovořil - že jednáme-li o reformě veřejné správy, jednáme-li o vytvoření vyšších územně samosprávných celků, že tu jsou možné různé přístupy, že tu je, abych tak řekl, více rovin racionality, které se tu projevují. Jsou tu důvody nebo hlediska organizačně ekonomická, jsou tu hlediska dopravy, jsou tu hlediska historická a jiná a to všechno je nutno brát v úvahu a žádný matematický nebo exaktní model, jak tato hlediska spojit, jakou váhu jim dát, neexistuje. Rozhodnutí je potom přirozeně politické.

V tomto směru je také přirozené, že tu jsou různé názory, ale názory by neměly ignorovat fakta. Myslím, že je třeba připomenout, že za první republiky byl přijat zákon o župním zřízení, který se nerealizoval proto, že po r. 1918 nově vzniklý československý stát byl v obtížné situaci.

Dobře víte, že jeho první prezident mluvil o tom, že Československo potřebuje 50 let, aby se mohlo plně jako demokratický stát rozvinout, jako stát, který by se mohl srovnávat se Švýcarskem, pokud jde o soužití národů a národností.

Tato historická možnost Československu dána nebyla. Vztahy mezi tehdy oficiálně uznaným československým národem a zejména německou menšinou byly komplikované. Kdyby se bylo realizovalo župní zřízení, znamenalo by to, že by byla řada žup převážně s německy mluvícím obyvatelstvem. To z hlediska zachování jednoty československého státu a vůbec jeho existence dost dobře nebylo možné. Tento prvotní zájem státu a československého národa, což znamená českého a slovenského národa, převážil nad tímto hlediskem, a proto se tedy obnovilo zemské zřízení, které trvalo ještě po 2. světové válce. Po 2. světové válce většina politických stran se shodla na tom, že je nezbytné - a užívám tehdejší dobové terminologie - veřejnou správu zlidovět, veřejnou správu přiblížit lidu. Byla to obecná shoda, že je třeba zemské zřízení změnit. Prezident Beneš mluvil tehdy o tom, že v první republice existoval ještě vlastně byrokraticko-policejní stát, zděděný z Rakousko-Uherska. To jsou skutečnosti. Čili požadavek na ono zlidovění státní správy, na vytvoření krajů nebyl komunistickým výmyslem, i když Komunistická strana ho tehdy prosazovala. Je jen shoda historických nahodilostí, že se tak stalo po únoru 1948.

Počet krajů, který tehdy vznikl - myslím - odpovídal těm představám a těm koncepcím, které byly i za první republiky, pokud jde o župní zřízení.

Samozřejmě krajské národní výbory potom existovaly v rámci daného politického systému, ale jejich původ nebyl produktem sovětizace politického systému u nás, měl jiné historické kořeny. Toto je třeba mít na zřeteli, hovoříme-li o potřebě vyšších územně samosprávných celků i dnes.

Pokud se projevily silné byrokraticko-centralistické snahy, které preferovaly organizační, ekonomická nebo technicistní hlediska, ty se projevily právě v reformě roku 1960, která kladla důraz na to, aby kraje byly relativně stejně velké atd.

Já jsem hovořil také o tom, že považuji za chybu, že po listopadu 1989 v takové prvotní revoluční euforii se zrušily KNV, ne proto, že KNV v té podobě měly zůstat, ale protože nebyla žádná koncepce, jak se veřejná správa má dále vyvíjet. Jestliže zrušíte určitou organizaci, aniž máte představu, jakou jinou ji nahradíte, pak většinou to je ke škodě věci. Myslím, že jsme se o tom přesvědčili na mnoha oblastech našeho života. Mluvím o tom proto, že tu je i otázka, jestli se bude nebo nebude redukovat byrokratický státní aparát, i když víme, že to je i z hlediska Parkinsonových zákonů trvalý boj s devítihlavou saní. Přesto si myslím, že o tento úkol lze reálně usilovat jenom za předpokladu, že tu bude koncepce celkové reformy veřejné správy. Reforma veřejné správy byla slibována. Sliboval ji bývalý místopředseda české vlády Kalvoda, odpovědný za legislativu a za veřejnou správu. Bohužel ze slibů se nic nesplnilo. Tento úkol je před námi a jeho organickou složkou je i zřízení vyšších územních samosprávných celků. Jak říkám, o problematice, o optimálním řešení můžeme vést spory, ale musí být jasno o určitých faktech, která nelze ignorovat, máme-li otázku vůbec správně posoudit.

Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Slova se ujme pan poslanec Maixner, připraví se pan poslanec Oldřich Vrcha.

***


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP