Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené shromáždění, oba členové vlády, kteří tu odůvodňovali předložený návrh ústavního zákona o bezpečnosti státu, prokazovali jeho nezbytnost. To je skutečně věc, o které asi mezi námi nebude sporu, ale pokud jde o další, v tom už asi shody bude méně.

Jestliže ministr Ruml tady hovořil o tom, že v minulém období se tento návrh už projednával, pak, pokud mne paměť neklame, byť jsem nebyl členem tohoto sboru, projednávaly se zásady ústavního zákona o krizovém stavu. Zásady byly připraveny tak špatně, že se ani do paragrafové podoby podle mého vědomí nedostaly. Pokud se mýlím, není to změna podstatná, protože návrh v minulém období rozhodně schválen nebyl, což svědčí o tom, že nebyl seriózně připraven.

Chtěl bych říci, že v minulém jednání této schůze sněmovny poslanec Kroupa reagoval na připomínku, že ústava byla připravována ve chvatu, že to není pravda, že ústava byla připravována zcela seriózně, odpovědně, o žádném chvatu se nedá mluvit. Myslím, že absence těchto ustanovení v ústavě svědčí o tom, že poslanec Kroupa pravdu nemá. Jde o ustanovení, která jsou složitá, jednání o nich není zdaleka jednoduchou záležitostí pro jejich věcnou i politickou stránku.

Ústavy demokratických zemí mají takováto ustanovení a nepochybně do ústavního pořádku patří. V tomto směru i já jsem pro to, aby se ústavní zákon o bezpečnosti státu připravil a vypracoval. Obávám se však, že předložený návrh není dostatečně seriózně zpracován tak, aby mohl být vážným podkladem pro jednání ve výborech, a proto budu doporučovat, aby byl návrh vrácen vládě k přepracování.

Vedou mě k tomu tyto zásadní důvody:

Základní pojmy, které v tomto ústavním zákonu je třeba definovat, nejsou v tomto návrhu jasně vymezeny. Osobně nepovažuji za vhodný pojem krizové situace, je jistě vhodnější pojem výjimečné stavy nebo obdobný pojem, který se užívá v jiných ústavách, které můžeme srovnat s naší ústavou, ale co je zejména důležité - je třeba přesně rozlišit jednotlivé stavy těchto výjimečných stavů: stav válečný, stav ohrožení státu, stav nouzový, případně nějaký jiný, pokud bychom zjistili, že tyto tři výjimečné stavy nestačí pro složitost problému, který chceme upravit.

Přesné vymezení těchto základních ústavních pojmů v této souvislosti je důležité také pro to, aby byl vymezen přesně vztah ústavy a Listiny základních práv a svobod k tomuto ústavnímu zákonu, má-li být přijat. Jde o to, že Listina základních práv a svobod stanoví jasně, že jsou určitá práva a svobody, které nelze omezit nikdy, a potom jsou určitá práva a svobody, které za jistých výjimečných opatřeních omezit lze. Toto omezení nemůže být shodné ve všech těchto různých výjimečných stavech, protože tyto různé výjimečné stavy mají různou kvalitu a z tohoto hlediska i možnosti zásahu do občanského statusu, tak jak je vymezen Listinou základních práv a svobod, musí být také různé.

Velmi významný problém, který v tomto návrhu není uspokojivě řešen, je problém vztahu výkonné a zákonodárné moci. I tady se v souvislosti s jednáním o návrhu ústavního zákona o referendu mluvilo o tom, že ústava obsahuje velmi vyvážené pojetí rovnováhy těchto mocí. Pokud tomu tak je, pak musím říci, že tento návrh, toto ústavní vyrovnání nebo vyvážení nebo tuto rovnováhu moci velmi výrazně porušuje ve prospěch moci exekutivní.

Chci říci a doporučuji kolegům, aby se podívali na jednotlivé ústavy zemí Evropské unie, protože to jsou pro nás, nechci říci vzory, ale jisté standardy, s nimiž se můžeme srovnávat, tak ve všech těchto ústavách v žádném případě není vyhlašování výjimečného stavu výlučně v rukou moci výkonné. Všude je zachována možnost zákonodárné moci parlamentu o tom rozhodovat a možnosti jsou různé. Ale nikde nemůže být výkonná moc bez kontroly parlamentu, bez rozhodování parlamentu.

A tady bych chtěl říci jednu věc, že ústava neřeší tento problém a tady je problém složitý, protože skutečně mohou být ve zvláštních výjimečných stavech, zejména třeba v době válečného stavu, i když, doufám, že ho nezažijeme, nebo v době ohrožení bezpečnosti státu, situace, kdy celý parlament nemůže fungovat, ale na to ústavy v demokratických zemích mají ustanovení. V takovýchto případech funguje určitý výbor parlamentu, který plní funkci parlamentu a jemuž z tohoto hlediska je partnerem vláda, ale není tu nikdy jediným aktérem vláda. To je vážný problém, vzhledem k naší situaci, kdy za jistých okolností se počítá s tím, že tu je jen Senát, ale ústavní premisa, že tu funguje jen Senát, je vázána na dobu, kdy není Poslanecká sněmovna. Toto je situace zvláštní, čili je třeba tuto zvláštní situaci promyslet tak, aby parlament a obě její složky nemohly být vyřazeny ze hry, protože v parlamentní demokracii není možné, aby tu jediným aktérem dění byla exekutiva. V tomto směru je nezbytné zabezpečit parlamentní supremaci a tu také většina těch ústav, o kterých jsem hovořil, zabezpečuje.

Podívejte se třeba na příslušné články základního zákona Spolkové republiky Německo.

Když jsem se již zmínil o této zemi, chtěl bych říci jednu věc, která, možná, kolegům, protože řada z nich je mladšího věku, také není známa. V Německu byl návrh na doplnění základního zákona o tato ustanovení podán v roce 1958. Když byl podán, vyvolalo to veliké celospolečenské politické dění, obrovské zápasy, masová shromáždění občanů, vystoupení nejrůznějších organizací, vyvolalo to také obrovské dění na, chcete-li, ústavně teoretické frontě. O tom se konaly veliké diskuse právníků.

K úpravě došlo po 10 letech. Nemyslím si, že je třeba, aby u nás toto období trvalo deset let. Vím, že to, co se stalo letos v létě, je zvláštní situace, která jisté řešení vyžaduje, ale nemyslím si, že je to věc toho druhu, která se může odehrát jenom v parlamentních kruzích, bez širší účasti veřejnosti, ať již občanské, nebo odborné.

Návrh je nejasný a problematický také proto, že v řadě ustanovení je příliš abstraktní, není domyšleno jeho institucionální fungování, má být přijímán za platnosti zastaralých nebo věcně neuspořádaných zákonů, vazby na jiné zákony neobjasňuje. Proto nedává možnost ani představit si přesně právní situace, jaké by přijetím takovéhoto ústavního zákona mohly nastat.

K tomuto zákonu mám řadu odborných expertiz, které mě podporují v návrhu, který jsem zde předložil a který opakuji: jsem přesvědčen o tom, že v této podobě návrh není schopen projednávání v parlamentu, že má být vrácen vládě k přepracování. Jsem o tom přesvědčen i proto - a to jsem zde říkal už minule - že si nemyslím, že Poslanecká sněmovna je vhodným sborem k přepracovávání zákonů. Pokud návrh zákona není dobrý, má jej přepracovat ten, kdo jej do Poslanecké sněmovny předložil. My můžeme tento návrh schválit nebo odmítnout, popř. v něm provést určité drobné změny, ale nemůžeme měnit celkovou koncepci zákona, protože to by mohlo být i proti záměrům předkladatele. Ale v tomto směru hlavní role patří předkladateli, a proto trvám na svém návrhu.

(Potlesk.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Slova se nyní ujme pan poslanec Štrait, připraví se pan poslanec Zdeněk Krampera.

Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, podle § 90 čl. 2 jednacího řádu podávám návrh, aby ústavní zákon o bezpečnosti republiky byl zamítnut. Pokud nebude tento návrh schválen, navrhuji ho vrátit předkladateli k dopracování, přesně řečeno - připojuji se ke svým předřečníkům.

Činím tak především proto, že vláda při koncipování ústavního zákona jde nejsnadnější, velmi riskantní, ale bohužel i neumělou cestou. Našel bych celou řadu historických souvislostí, na některé upozornil kolega Škromach. Podobně koncipované zákony se nikdy neosvědčily. Horlivou exekutivu, ať to byla v různých dobách vláda nebo ministerský předseda nebo okresní hejtman, se na uzdě udržet nepodařilo. Za riskantní část zákona považuji vládnout bez parlamentu.

Nechci hovořit zbytečně o různých zákonech z minulosti, a mohl bych začít třeba zákonem č. 1854 (rakouským prügelpatentem), ale nikdy se však nevolila taková forma ústavního zákona. To je pro mě skutečně novinka. Navrhované předloze však především vyčítám profesionální nedokonalost. Podobný zákon by měl a může - a v celé řadě zemí existuje - reagovat skutečně na mimořádné věci. Např. pod návalem vody se protrhne přehrada, to se může samozřejmě stát. Může třeba mobilizovat sousední Rakousko - i to je možné - a naše ozbrojené síly na tuto mimořádnou událost budou nějakým způsobem reagovat. Může třeba explodovat třetí blok jaderné elektrárny v Černobylu. Ale to lze také podobným zákonem ošetřit.

Předložený návrh ústavního zákona ale míchá - použiji-li osvědčená slova: doslova zapleveluje - ústavní zákon o ohrožení státu různými pojmy, které tam vůbec nepatří. Např. vnitřní bezpečnost, kdy budou údajně ohroženy demokratické základy státu. Ptám se: Je třeba generální stávka nebo manifestace ohrožením demokratických principů vnitřní bezpečnosti? Ani náhodou. Je ohrožením vnitřní bezpečnosti shromáždění skinů nebo anarchistů? Samozřejmě také není. Vždyť máme všechno dostatečně definováno v jiných zákonech, např. v trestním zákoně, zákoně shromažďovacím atd. Ptám se: Existuje vůbec nějaká možnost si vymodelovat situaci, kdy bude potřeba vládnout bez parlamentu? Nenapadá mě vůbec nic.

Zákon v této podobě považuji za velmi špatnou kamufláž a pokus, jak reagovat na případnou nespokojenost lidí v budoucnu. Je třeba zásadně odlišit - a článek 3 je z tohoto hlediska typický - už uvedené záplavy na Moravě na jedné straně a na druhé straně ohrožování vnitřní bezpečnosti státu, kdy jsou údajně ohrožovány principy územní celistvosti nebo demokratické principy, jak je uvedeno bez ladu a skladu třeba v článku šestém. To již nemluvím o vágních pojmech - např. o ohrožení národního hospodářství.

Přiznám se v závěru, že podobný zákon jsem očekával delší dobu, že však půjde o tak nedokonalý počin z vládní dílny, to mne ani ve snu nenapadlo.

Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Štraitovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Krampera, připraví se pan poslanec Navrátil.

Poslanec Zdeněk Krampera: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, jako poslanec zvolený za Sdružení pro republiku - Republikánskou stranu Československa je mou povinností vyjádřit se k vládnímu návrhu ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.

Tento vládní návrh ústavního zákona se jeví v celé své šíři a hloubce podstaty většiny jednotlivých článků tohoto návrhu jako velmi nebezpečný a s výjimkou základních ustanovení článků 1 a 2 vesměs naprosto nepřijatelný. Jako občan Československé republiky - po provedení ústavního puče již pouze občan České republiky - musím konstatovat, že během svého života jsem na vlastní kůži a v celé své nahotě mohl zažít, jakým způsobem mohou být takové zákony zneužity právě proti samotnému vlastnímu národu úzkou a v naší historii ze zahraničí dosazenou vládnoucí klikou, a to v minulosti z Moskvy, dnes již pro změnu z Berlína či Washingtonu.

Všichni, kdo ještě alespoň částečně si dokážeme na dobu nedávno minulou vzpomenout, víme, jaká byla praxe. Právě návrh ústavního zákona o bezpečnosti České republiky nejenže takový stav zcela jednoznačně připravuje, ale co nutno podotknout - ještě, a to velmi geniálně vylepšuje. Proto musím konstatovat, že hned článkem 3 navrhovaného vládního zákona o bezpečnosti České republiky lze v případě vyhlášení nouzového stavu, který může pro nebezpečí z prodlení vyhlásit předseda vlády České republiky, okamžitě nastat situace, která je kvalifikována jako narušení chodu národního hospodářství nebo vnitřní bezpečnosti a pořádku. Zajímalo by mě zajímalo - a nejen mne - co si navrhovatel představuje a jak chce specifikovat stav narušení chodu národního hospodářství, jeho vnitřní bezpečnosti a pořádku.

Při svých životních zkušenostech se všemi režimy, které se zde již vystřídaly, lze přeložit tyto návrhy, jako např. demonstrace statisíců nespokojených občanů, demonstrační pochody či shromáždění občanů či případně vyhlášení stávek a v neposledním případě stávky generální. Dále potom při pokračování odstavce 6, kdy stav ohrožení státu je vyhlášen, jsou-li bezprostředně ohroženy demokratické základy státu. Proto se musím opět dotázat - vzhledem k tomu, že ani zdaleka v České republiky nejsou napevno zakotveny demokratické základy a ještě patrně delší dobu nebudou - co vláda touto kvalifikací zamýšlí. Jak je schopna vláda či jakýkoliv další ústavní činitel specifikovat co, kdy a za jakých okolností lze kvalifikovat jako ohrožení demokratických základů České republiky? Jak jsem byl po celý život až po dnešní dny svědkem, je možné v případné nastalé celostátní organizované hysterii jakoukoliv vládou prohlásit či vyhlásit drtivou většinu občanů České republiky za síly, které se připravují svrhnout demokratické základy socialistického zřízení, dnes při převlečení kabátů titíž lidé jsou schopni vyhlásit stav ohrožení demokratických zásad mezinárodního kapitalismu.

Opět musím upozornit, že jde o jednu a tutéž skupinu osob. Upozorňuji, že tito lidé jsou v těchto záležitostech natolik zkušení, že jsou schopni bez problému situaci dále rozvíjet podle svých představ a možností tzv. stavu ohrožení státu až po stav válečný. Vždyť ve zvláštní části důvodové zprávy se to v podrobném výkladu tak uvádí.

Vládní návrh také pochopitelně počítá v článku VII a VIII o vyslovení souhlasu s pobytem cizích vojsk na území České republiky, s tímto řešením: "V době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší vyhlásit stav ohrožení státu nebo válečný stav, rozhodnout o vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky a vyslovit souhlas s pobytem cizích vojsk na území České republiky, Senátu. "

Zde je již zcela jasně vidět budoucí úmysl předkladatele, který v případě oprávněné vzpoury obyvatel České republiky a následného odmítnutí současné vládnoucí garnitury ve volbách je připraven převést vládu České republiky na úzkou skupinku nikým nezvolených samozvanců, toho času se nazývající Senát. Zde vstupuje dále v platnost, že při neexistenci Poslanecké sněmovny České republiky a prohlášení voleb a jejich výsledku, za stavu ohrožení státu, po celou dobu tohoto stavu a ještě šest měsíců po ukončení tohoto stavu bude opět podle tohoto zákona zemi vládnout vládnoucí garnitura a skupinka zkrachovalců - Senát.

Tento velice promyšlený a geniální tah předpokládá ve svých důsledcích éru všech bezpečnostních protilidových zákonů socialistického Československa.

Jako přímý účastník všech lidových bouří po invazi okupačních vojsk Sovětského svazu, při kterých jsem byl sám 21. srpna 1969 na Václavském náměstí na základě tzv. zákonů zatčen a internován, se chci zeptat, co ve vládním návrhu zákona představuje, jakým způsobem se omezují základní práva a svobody a v jakém rozsahu. Bude to vypadat stejně nebo hůře nebo o něco lépe, než jak jsem zažil v případě své vlastní osoby v r. 1969? Budou občané jako narušitelé kapitalistického demokratického státu také internováni? Budou postaveni na nádvoří policejních služeben, kde budou stát čelem ke zdi a za zády vojáky mluvící cizím jazykem, v r. 1969 rusky, v budoucnu německy či anglicky, s namířeným samopalem, který byl či bude pochopitelně nabit ostrým střelivem? Jak dlouho budou lidé zadržováni? Budou následně souzeni, nadále stíháni nebo propuštěni? Do jakého počtu osob bude zakázáno shromažďování? Jakým způsobem bude fungovat či nefungovat veřejná doprava? Jakým způsobem budou vydávány informace? Jak lze vykládat či vyložit omezení základních práv a svobod jen v nezbytně nutné míře?

Musím připomenout, že v oněch již výše citovaných šedesátých letech i v letech následujících se bývalí-současní mocní zaklínali úplně stejnými formulacemi. Pro ty, kdo nikdy neměli odvahu za svobodu a samostatnost své země veřejně vystoupit a kterých je v této Poslanecké sněmovně drtivá většina, vám budu muset několik zásadních formulací připomenout. Jedna z prvních a nejzákladnějších zněla z amplionů vojenských či policejních, československých či sovětských vozů: Občané, rozejděte se! Vaše shromáždění nebylo povoleno. Proti každému, kdo neuposlechne, budou použita zákonná opatření.

To, co pak následovalo, mělo vždy podle okolností a doby různou intenzitu. V roce 1969 zprvu slzný plyn, rány obušky, kopání či jiné mlácení. Protože ani to nepomáhalo, vše přešlo do fáze druhé, to znamená střelba z ručních a pěchotních zbraní a nasazení těžké vojenské techniky, čímž bylo zákonu učiněno zadost. To vše pochopitelně chrabrá vládnoucí garnitura prováděla za asistence velmi silných zahraničních jednotek Varšavské smlouvy, zastoupených hlavně Sovětským svazem.

Dnešní mocní nahradí Sovětský svaz a jeho chrabré vojáky, kteří v zájmu obrany mezinárodního socialistického tábora si prošoupali boty od Karibského moře, přes nedozírné prostory asijského kontinentu, přes lesy rovníkové Afriky až k nám, do samého srdce Evropy. Dnešní vládnoucí garnitura uvítá chrabré Yankeeje, kteří při obraně kapitalismu a Listiny základních lidských práv a svobod propochodovali s výjimkou australského kontinentu celou zeměkouli. V některých částech světa nalezli tak jako patrně i u nás vroucí pochopení protilidových a vlastizrádných vlád. Někde, tak jako i v případě Sovětského svazu, se se zlou potázali. Po čase tyto chrabré armády v zájmu obrany demokracie a lidských práv či mezinárodního internacionalismu povraždily miliony bezbranných obyvatel. Protože tento velmocenský koncept je již poměrně okoukanou záležitostí, nahrazují tvůrci takovýchto zákonů a pořádku tyto strážníky, dnes už pouze usilující o nadvládu celosvětového kapitalismu za jiné - světové veřejnosti spíše přijatelné - armádní sbory.

A tak se nemusíme až tolik obávat, že by za deset let poté, až se budou naši obyvatelé spontánně opět dožadovat vystoupení z vojenského paktu NATO a vyhlášení neutrality na základě zákona o bezpečnosti České republiky, k nám patrně nebyla vyslána vojska USA či přímo Spolkové republiky Německa, ale spíše velmi takticky vojska, která tak jako v případě jiných mezinárodních operací budou politicky přijatelnější. Četníkům světového pořádku dnes již totiž stačí pouze finanční, materiální a velitelský dozor nad všemi těmito operacemi.

Závěrem musím konstatovat, že občané České republiky sní celý život svůj velký sen. Tento sen je totožný se snem mým - chceme být již konečně zemí samostatnou, neutrální, svobodnou, nezávislou, spravedlivou a snad i jednou bohatší, lepší a krásnější než v současných chmurných dnech. Pakliže nejste schopni toto přání pochopit, český národ na tyto ideály stejně jednoho dne přistoupí. Je jedna pravda, která zcela jednoznačně praví: svou samostatnost si musíme vybojovat sami. Ruce pryč od české země!

Proto z výše uvedených důvodů prohlašuji vládní návrh ústavního zákona o bezpečnosti České republiky za protilidový a vlastizrádný. Podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny České republiky vznáším návrh na jeho zamítnutí. Nebude-li tento návrh přijat, vznáším návrh na jeho vrácení předkladateli k přepracování.

Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl pan poslanec Krampera. Nyní prosím, aby se ujal slova pan poslanec Dušan Navrátil, připraví se pan poslanec Jaroslav Novák.

Poslanec Dušan Navrátil: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové. ňvodem bych jen drobnou poznámkou opravil svého předřečníka, pana poslance Kramperu. Okované boty Yankeeů byly i v Austrálii. On se mýlí, že tam nebyly.

Dámy a pánové, dnes jsem se v tisku dočetl, že dnes odpoledne neprojednáváme nic závažného. Myslím, že se tisk mýlí, protože ústavní zákon o bezpečnosti České republiky je nesmírně závažný zákon, který je nesmírně důležitý, aby byl pro tuto republiku, a na druhé straně je nesmírně důležité, aby byl dobrý. Domnívám se, že je chybou, že je nám předkládán teprve nyní, v době, kdy jsme byli přizváni do NATO. Ale je to určitá typicky česká vlastnost chytání kočky za ocas.

Dále se domnívám, že obsah tohoto zákona nepatří k těm nejlepším zákonům, které nám byly předkládány. Je zde řada problémů, které vidíme jako ODA. Velice stručně bych charakterizoval tři okruhy problémů.

První problém je to, že se nedomníváme, že vše, co je obsahem tohoto ústavního zákona by mělo být v ústavním zákoně. Prostě je nutno některé věci z toho vyndat a nechat skutečně jen dodatky ústavy v tomto zákoně.

Za druhé nám vadí, jak je postavena role pana prezidenta v tomto zákoně.

Za třetí se domnívám, že to, co vzbuzuje takovou diskusi, je problém na jedné straně nutnosti tohoto zákona, a na druhé straně toho, aby tento zákon nebyl zneužit. Je nutno nastavit velice citlivě a vážit na velice citlivých vahách tuto polohu.

Domnívám se ale, že by bylo chybou, kdybychom tento zákon v tomto okamžiku zamítli. Domnívám se, že bychom ho měli pustit do druhého čtení. Jedná se o ústavní zákon, tzn. je potřeba 120 hlasů. Tento zákon přepracovat tak, jak se to stalo zákonu o nadacích, prodloužit lhůtu na projednávání tohoto zákona ve výborech a poté zákon, na kterém se dohodneme, na kompromisu, odhlasovat ve třetím čtení.

Rád bych se zde obrátil na opozici - jedinou konstruktivní opozici, za kterou považuji sociální demokracii, protože není možno se obracet na opozici republikány a komunisty, což prokázali ve svých projevech, kteří nejsou schopni závojem nenávisti se dívat na tento problém. Ale obracím se na sociální demokracii, aby se zamyslela nad tím, nedělala zde přednášky o odborech, které jsou velice zajímavé pro mne, ale spíš hledala konstruktivní řešení těch problémů, které jsem nastínil.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Navrátilovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Jaroslav Novák. Připraví se pan poslanec Dostál.

Poslanec Jaroslav Novák: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Návrh ústavního zákona o bezpečnosti České republiky má mnoho věcí, které se neslučují se svobodným státem, a jsou tam věci lehce zneužitelné pro potřeby vládních míst. Nejvíce se v tomto návrhu oklešťuje právo na stávku. V krizových situacích mohou být omezena některá práva na svobody, a to i právo na stávku. V případě vyhlášení nouzového stavu návrh zákona svěřuje do pravomoci vlády nebo premiéra rozhodnutí o tom, která zaručená práva a svobody se omezují. Nouzový stav je situace, jestliže dojde k narušení životního prostředí, chodu národního hospodářství, živelné pohromě či velkým nehodám. Tato navrhovaná úprava pro případ vyhlášení nouzového stavu je v rozporu s článkem IV. Listiny základních práv a svobod, neboť článek jasně stanovuje, že meze či omezení základních lidských práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem, což tato navrhovaná úprava zcela pomíjí. Tím by došlo k určitému nepoměru mezi úpravou provedenou pro válečný stav a stav ohrožení státu prováděcími zákony na základě zmocnění daného v ústavním zákoně a úpravou provedenou pro stav nouze, kdy je vláda nebo premiér zmocněn omezit základní práva a svobody z vazby na Listinu základních práv a svobod. Protože tato listina zmocňuje ke konkrétní úpravě zákona nikoliv vládu nebo dokonce jen premiéra.

Další situace, ve které by mohlo dojít ke zneužitelné situaci, je stav ohrožení státu. To je ohrožení celistvosti, svrchovanosti státu, či jsou ohroženy demokratické zásady a principy. Tady je touto nebezpečnou věcí, která může být použita jako klacek na vládní odpůrce, tzv. ohrožení vnitřní. Takže kdyby zde byl upraven a uplatněn generální zákaz stávky, je to jasné porušení ústavního pořádku, protože formou odporu a protestu může být podle listiny i stávka. Právě tzv. vnitřní ohrožení vzbuzuje oprávněné obavy, protože co je vnitřní ohrožení, o tom budou rozhodovat ti, kteří jsou u moci, takže oni budou ve své libosti určovat, co to vlastně je. Mnozí mají zajisté v paměti, co se před rokem 1989 považovalo za vnitřní ohrožení a jak bylo nakládáno s vnitřním nepřítelem. Kde jsou určité pojistky toho, že toto ustanovení o vnitřním ohrožení nebude zneužito vládnoucí skupinou, která hodlá upevnit si moc bez ohledu na vůli občanů, kterou může zparalyzovat právě pomocí této úpravy zákona.

Kdo zná z vyprávění, z vlastní zkušenosti, anebo dokonce sám zažil v roce 1969 běsnění Lidových milicí a vojska proti tzv. vnitřnímu ohrožení, si lehce uvědomuje nebezpečnosti této zákonné úpravy. Nedávejme zbytečně klacek tomu, kdo by nás mohl ve své libovůli tímto klackem mlátit. Zde je více než kde jinde nebezpečná jakási gumovost paragrafu této zákonné úpravy, protože výklad se dá upravit podle potřeby a přání. Ptám se, jakou jinou legální možnost než stávku má občan, když chce vyjádřit svůj nesouhlas s děním v této zemi? V případě nouzového stavu návrh zákona jasně definuje stav nouze, a to tak, že jeho vyhlášení se váže na vznik určitých událostí, které mohou nastat jak vlivem vyšší moci, tak vlivem lidské činnosti, aniž by bylo rozhodující proč - příčina a následek těchto událostí.

Způsob definování těchto událostí, na jejichž základě může dojít k vyhlášení nouzového stavu je nedostatečný. Tím se samozřejmě zvyšuje možnost zneužitelnosti.

Obecnost pojmu narušení životního prostředí je značně zavádějící. K narušení životního prostředí může dojít jak živelnými pohromami, tak průmyslovými haváriemi, apod. Důvodová zpráva tento pojem nedefinuje. Právě neujasněnost tohoto pojmu může v praxi působit potíže, což by v případě výše zmíněných událostí situaci jen a jen zhoršovalo.

S podobným problémem se potýká i pojem nehody. Tam je možno rozumět průmyslové katastrofy. Není zcela jasno, které události budou považovány za nehody, aby bylo možno vyhlásit nouzový stav.

Bod jiné nebezpečí není vůbec specifikován. Že by další výhodná gumovost paragrafu v rukou vlády? Pod bod jiné nebezpečí může být ze strany vládnoucí kliky podle potřeby dosazeno cokoliv. Další nepřijatelností je pojem ohrožení chodu národního hospodářství. Chod hospodářsko-průmyslového systému může být narušen jak vlivem přírodních, ekologických a průmyslových katastrof, tak vlivem stávkové činnosti. Jelikož neoddělitelnou součástí každé stávky je hrozba škodou nebo způsobení škody stávkou, může vláda v případě stávky vyhlásit nouzový stav a tím stávku, byť legální po splnění všech zákonem udaných podmínek, znemožnit a postavit mimo zákon. Není to nic jiného než účelová forma, jak ze strany vlády v případě potřeby potlačit oprávněné požadavky občanů. Je to o to hroznější, že vše se bude dít ve formě platného zákona.

Celým návrhem ústavního zákona o bezpečnosti České republiky se táhne jako červená nit jedna věc - nekonkrétnost a nerozpracovanost. Tato dvě slova charakterizují tento návrh zákona, který může být právě díky tomu lehce zneužitelný. To, že je tento zákon takový, jaký je, není chybou zpracovatele nebo tvůrce, který do něho opomněl výše zmíněné výtky zapracovat, ale je to naprosto jasná snaha vládnoucí koalice použít všech prostředků na udržení své moci. Tato úprava zákona nebude ku prospěchu občana, ale je dělána na zneužívání ze strany vlády, která se snaží co nejvíce právě tato občanská práva okleštit.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jaroslavu Novákovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Pavel Dostál. Připraví se pan poslanec Dalibor Matulka.

Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, paní a pánové, dovolte, abych svůj příspěvek začal napřed malou poznámkou k tomu, co řekl můj ctěný kolega Navrátil na adresu opozice.

Vážený pane kolego, já se domnívám, že jste řekl sémantický nesmysl. Konstruktivní opozice je asi totéž, jako kdyby existovala chytrá blbost. To není možné, ta dvě slova nejdou dohromady. Pane předsedající, prosím aby pan Klaus za mými zády hlasitě nekomentoval to, co říkám. Je možné, pane předsedající, abyste ho napomenul? Napomeňte pana premiéra, ať se naučí slušnému chování.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Dobře, pane poslanče. Já požádám v tomto případě poslance Václava Klause, protože jako na premiéra na něj samozřejmě nemám žádné páky, jako na poslance ho samozřejmě požádám, aby se zdržel hlasitých projevů během vašeho příspěvku.

Poslanec Pavel Dostál: Děkuji vám. Tím to považuji za vyřízené.

Také se domnívám, že se mýlil pan poslanec Krampera. Současná česká vláda nebyla dosazena z Berlína a Washingtonu, ale přece - to všichni víme - je výsledkem demokratických voleb. Nemusíme s touto vládou souhlasit, ale musíme to respektovat. Tato vláda, která sedí ve své menšině za mými zády, je demokraticky zvolenou vládou a já jsem nikdy neměl pocit, že mi ji sem dosadil Washington nebo Berlín. Otázkou ovšem je, zda jakákoli demokraticky ustavená vláda - říkám jakákoli demokraticky ustavená vláda - by nemohla v budoucnosti využít zákona, který nyní diskutujeme ke zcela nedemokratickým metodám a formám vládnutí. To je legitimní otázka a já doufám, že mi na ni navrhovatelé korektně a nepodjatě odpoví.

Když se v 60. letech ve spolkovém Německu projednávalo nouzové zákonodárství, zvedla se proti možnému omezování práv parlamentu masová vlna kritiky a za demokracii manifestovali lidé v ulicích. Veřejnost si asi 17 let po pádu nacismu velice silně uvědomovala nebezpečí plynoucí z odbourání práv. Domnívám se, že bychom si osm roků po pádu stalinismu a poststalinismu v podobě reálného socialismu měli uvědomit totéž. Neboť návrh, který se nám dostal na poslanecké stoly, je prvním pokusem vlády vpašovat do ústavního pořádku neústavní principy hrubě narušující podle mého názoru Listinu základních práv a svobod.

Proč? Jestliže si navrhovatel nedal práci a nevypočetl ve svém zákoně, která základní práva mohou být za nouzového stavu omezena a proč, a neuvedl, že způsob tohoto omezení stanoví zákon, počíná si protiústavně. Je to na druhé straně škoda, protože ústavní zákon o nouzovém stavu a navazující prováděcí zákony, které předpokládají omezení některých práv a uložení konkrétních povinností právnickým a fyzickým osobám, jak ukázaly letošní povodně, opravdu velice moc potřebujeme.

Dámy a pánové, není ale přece korektní tlačit do sněmovny prostřednictvím povodní neústavní zákon v ústavním kabátě. Vrcholem neústavnosti je totiž nově vymýšlený stav ohrožení státu, který má. podle něj nastat nejen při bezprostředním ohrožení svrchovanosti státu nebo jeho územní celistvosti, nýbrž i při ohrožení jeho demokratických základů, právně ovšem dosud nedefinovaných. Mimochodem, dámy a pánové, narušení územní celistvosti státu se nám dneska nějak hodí. V roce 1992 by se mnohým z vás vůbec nehodilo.

O vyhlášení stavu ohrožení státu má podle zákona rozhodovat sněmovna nebo Senát a nebude-li to možné, pak tedy vláda. Po dobu stavu ohrožení státu se nebudou konat žádné volby a měl-li mandát poslanců, senátorů, prezidenta republiky či zastupitelstva skončit, prostě bude trvat dál. Upřímně řečeno, znám mnoho lidí, včetně poslanců tohoto parlamentu, kteří považují případnou příští vládu ČSSD za ohrožení demokratických pravidel státu. Vidím, že souhlasně kývají. Stačí pak, aby jich bylo ve sněmovně 101 a v Senátu 41 senátorů, a lze nadlouho, na velmi dlouho, než se tito poslanci vládnutí nabaží, zabránit ohrožení demokratických základů státu libovolnou stranou. Prostě jakoukoli stranou, na kterou vládnoucí strana ukáže. To se mi hrubě, hrubě nelíbí. Odpovědnost za přijetí nebo odmítnutí tohoto zákona, za který by se musela - domnívám se - česká společnost v Evropě stydět, leží nyní zcela v rukou Parlamentu.

Dovolím si v této souvislosti upozornit, že ústavní soud totiž není oprávněn posuzovat ústavnost ústavních zákonů. Nemyslím však, že by zákon, který nyní projednáváme, mohl získat v Parlamentu většinu, natož pak kvalifikovanou, tedy ve sněmovně120 hlasů. I poslanci, kteří si neváží lidských práv, mají snad pud stranické sebezáchovy. Přijetí navrhovaného zákona by jakékoli momentální parlamentní většině umožnilo naneurčito odročit konání voleb, což musí každá politická strana považovat za nebezpečí nejen pro demokracii, ale hlavně sama pro sebe.

Pan ministr Výborný ví, že jsme spolu dlouho a dlouho diskutovali o některých mých připomínkách a já jsem dlouho a dlouho byl nakloněn tomu, že by snad mé připomínky mohly být řešeny druhým čtením.

Než jsem si ale uvědomil to, co zde říkal poslanec za ODA pan Navrátil. Že předělání zákona musí být tak zásadní a že musí být odděleny věci, které patří do ústavního zákona a do zákona obyčejného, a tak si nedovedu představit, že by to lidová poslanecká tvořivost byla schopna učinit. Proto se připojuji k těm, kteří nenavrhují zákon zamítnout, ale navrhují zákon vrátit vládě k přepracování.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Dostálovi. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Navrátil.

Poslanec Dušan Navrátil: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, drobnou poznámku ke konstruktivní opozici. Považuji konstruktivní opozici opakem k destruktivní opozici a destruktivní opozice je pro mne ta, která boří. A pokud pan poslanec Dostál najde jiný pojem, velice rád ho převezmu.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Dalibor Matulka, připraví se pan poslanec Krejsa.

***