Poslanec Dalibor Matulka:
Vážený pane předsedající, dámy a pánové, nejprve si dovolím jedno technické upozornění předsedajícímu, když napomínal pana poslance Klause, tak řekl, že na pana Klause, jakožto premiéra, nemá z pozice předsedajícího páky. Chtěl bych ho opravit, páky na něj má, podle § 19 a 20 a dokonce může pana Klause, jako premiéra vykázat, pokud by se opakovaně choval nepřístojně. To je jen takové upřesnění.Nyní k věci. My jsme se tímto vládním návrhem ústavního zákona zabývali na poslaneckém klubu KSČM docela pečlivě a chci říci k tomu několik poznámek. Na jedné straně cítíme dosavadní absenci ústavního zákona na toto téma, nebo podobného ústavního zákona na toto téma, ale na druhé straně jsme shledali ve vládním návrhu takové závady, jaké nám brání tento návrh podpořit. O některých těchto závadách už zde mluvili předřečníci, tak snad jen příkladmo k některým, např. k článku 8, kde se hovoří o tzv. nepřekonatelné překážce ve vztahu k Parlamentu, aniž by bylo podrobněji definováno, co to znamená. To jednoznačně umožňuje tak velikou možnost manipulace, že je to prostě nepřijatelné.
Stejně tak bych rád poukázal na článek 9, odstavec 2, kde se uvádí, že po dobu ohrožení státu, nebo válečného stavu nelze odmítnout výkon vojenské služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Jde o vojáky vykonávající náhradní vojenskou službu. Domnívám se, že takto strohé ustanovení ve vládním návrhu je nespravitelné ani ve výboru, jde o zásadní záležitost. Potom by podle tohoto ustanovení občané nepřipraveni na výkon vojenské služby, nemající osvojenou techniku, ani číslo vojenské odbornosti, nevycvičeni, čili povolávání v takových případech je podle našeho přesvědčení hazardování s jejich životy. To je jedna ze závad, kterou se domnívám, že nejde spravit ani ve výboru, je to prostě nedomyšlené. Vládní návrh je v tomto ohledu chybný.
Dále máme velkou námitku proti ustanovení článku 12, odstavec 6, kde je uvedeno, že prezident republiky spolupodepisuje rozhodnutí Bezpečnostní rady státu, pokud jde o úkoly týkající se ozbrojených sil. Máme za to, že roli prezidenta republiky ve vztahu k Bezpečnostní radě, není správné takto zužovat. Jde o hlavu státu, odpovědnou nebo nejméně spoluodpovědnou za situaci a opatření, která se v republice budou uskutečňovat a proto by bylo správné, aby byl nejméně plnoprávným členem Bezpečnostní rady. Měl by tedy sehrávat roli jakéhosi nezávislého člena tohoto orgánu a pak by bylo logické, aby pokud jde o vyhlášení stavu ohrožení, nejezdil v méně důležitých věcech mimo republiku, ale účinně vstupoval do bezpečnostních otázek k zabezpečení České republiky v rámci této bezpečnostní rady.
Vládní návrh se také dostatečně nevypořádává se vztahem a rolí České republiky po případném jejím vstupu do NATO. Nevypořádává se s tím, jak to bude se silami, vyčleněnými do sestavy NATO, Brigády okamžitého a rychlého nasazení, vyčleněné vrtulníky, letouny, čím se bude Česká republika bránit, jaké jsou záruky o poskytnutí pomoci, jaké úkoly musí bezpečnostní rada ČR splnit.
Pan poslanec Navrátil nás nabádal k tomu, abychom námitky, které máme, ventilovali ve výborech. To je vážná věc. Od toho je první čtení, abychom rozhodli, zda pustit do výboru takový návrh zákona nebo nepustit. Domnívám se, že to, co kolega Navrátil předpokládá, je sice možné procedurálně, ale ve skutečnosti by to byl postup zcela neodpovědný. Tak závažné věci, které se snaží řešit vládní návrh ústavního zákona a na druhé straně tak závažné námitky, které zde v rozpravě zaznívají v prvním čtení, řešit prostou většinou přítomných poslanců v tom či onom výboru k ničemu nemůže vést. Je to sice procedurálně možné, jednací řád s tím počítá, ale spočítejme si, k čemu to může vést. Určitě to nebude vést k odpovědnému postupu a zvláště když se jedná o ústavní zákon, kde víme, že je třeba zvýšeného kvora, tedy je to spíše postup komplikující.
Náš poslanecký klub, když zvažoval jak se k tomuto problému zachovat, tak se shodl na tom - vyřešit ústavním způsobem tento problém, Ano, o to stojíme, ale podpořit tento vládní návrh ústavního zákona, který považujeme za návrh zcela evidentně zfušovaný, nehodláme. Proto se připojuji k těm návrhům, které navrhovaly vrátit tento návrh vládě k přepracování.
Místopředseda PSP Jan Kasal:
Děkuji panu poslanci Matulkovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Krejsa. Připraví se pan poslanec Payne.
Poslanec Josef Krejsa:
Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, dámy a pánové, vše podstatné již bylo řečeno, proto budu velmi stručný. Již dvakrát jsem byl tímto ctihodným sborem zbaven poslanecké imunity a prohlášen - aniž mi byla prokázána vina - za rasistu, xenofoba, antisemitu a fašistu. Abych na rozdíl od těch, kteří mě imunity zbavili, měl vůbec představu, o čem mluvím, když řeknu "fašismus", věnoval jsem celé letošní prázdniny podrobnému studiu děl Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho, Josefa Göbbelsa, ale i pánů Pinocheta a Pol Pota.Není v této chvíli podstatné, zda ve mně tato tvorba zažehla nadšení či hnus. Za podstatné ale považuji skutečnost, že při četbě vládního návrhu zákona o bezpečnosti České republiky jsem měl naprosto shodný pocit, jako při četbě výše uvedených autorů.
Proto navrhuji dle zákona číslo 90/1995 Sb., k § 90, odstavec 2 návrhu zákona zamítnout, resp. připojuji se k obsaženém, u návrhu předřečníků.
Závěrem pár slov k vystoupení kolegy Navrátila z ODA. Nebudu reagovat na útoky na republikány, zůstanu u věci, dovolím si prostřednictvím pana předsedajícího uklidnit kolegy, kteří parkují mimo hlídaná parkoviště a neuzamkli své skříňky, že kolegové Češka a Mašek, oba z ODA, nejsou přítomni.
Místopředseda PSP Jan Kasal:
Děkuji panu poslanci Krejsovi. Bude hovořit pan poslanec Jiří Payne a připraví se pan poslanec Rudolf Šmucr.
Poslanec Jiří Payne:
Pane místopředsedo, dámy a pánové, vraťme se do období, kdy byla navrhována česká ústava a kdy jsme konstatovali, že otázky, týkající se válečného stavu a problematiky s tím související, nezahrneme v plné šíři do textu ústavy a ponecháme je v nějaké pozdější úpravě samostatným zákonem.Ve své podstatě takový ústavní zákon by měl definovat funkci ústavních orgánů, vlády, parlamentu, prezidenta, případně dalších orgánů, i soudní moci, jak budou fungovat jakoby v jiném režimu. To znamená mělo by se vlastně jednat o jistou část, o rozhodující část vztahů mezi ústavními orgány, mezi výkonnou a zákonodárnou mocí v době válečného stavu apod.
Ve své podstatě by tento zákon měl upravit všechny vztahy. Měl by kromě toho také upravovat přechody mezi jednotlivými ústavními stavy. Musí být zajištěno, že z jednoho stavu se dostaneme do druhého a musí být také zajištěno, jak se z něj dostaneme buď do nějakého vyššího nebo zpět do normálního mírového fungování země. To jsou vlastně základní důvody, proč potřebujeme tento ústavní zákon.
Sám musím říci, že si kladu určitou otázku nad tím, kolik potřebujeme bezpečnostních stavů. Že máme mít válečný stav, což je pojem mezinárodněprávní, je zřetelné a ten je již obsažen v naší stávající ústavě. Otázkou je, jaké mezistavy mají být mezi tím. Podle navržené předlohy zákona bychom měli mít ještě stav ohrožení a stav nouze. Stav ohrožení ale ve své ústavněprávní podobě se v podstatě neliší žádným způsobem od válečného stavu podle navržené předlohy než tím, že stav ohrožení může být vyhlášen na části území, zatímco válečný stav se dotýká bezesporu území celého státu. To je rozdíl z ústavního hlediska velmi nepatrný, protože územní princip tam nehraje zásadní roli a já sám mám otázku nad tím, jestli existují nějaké další pádnější důvody pro to, abychom rozlišovali tyto dva stavy, zda bychom nemohli zjednodušit naše ústavní právo, zda potřebujeme mít vlastně čtyři verze fungování ústavního systému, zda by možná nestačily jenom tři. Tady vidím určitou možnost úspory a připadá mi, že rozdíl v terminologii "stav ohrožení" a "válečný stav" je svým způsobem minimální s ohledem na to, že po právní stránce faktický rozdíl je jenom v teritoriálním principu.
Zároveň bych chtěl říci, že by bylo účelné, pokoušíme-li se formulovat zásady, ze kterých by měl vycházet takovýto ústavní zákon, abychom podobně jako naše dosavadní ústava, vycházeli z principu, že ústavní právo bude maximálně úsporné, takže se nehlásím k tomu, že bychom měli mít nějakou rozsáhlou příručku v podobě ústavního zákona, která by přesně regulovala tyto věci. Mám dojem, že navržená předloha v zásadě splňuje svým rozsahem a podrobností dodržuje dosavadní přístup, který jsme měli.
Samozřejmě, že je ústřední otázkou problematika lidských práv v době fungování mimořádných stavů, do kterých se může země dostat. Sám jsem se pokoušel seznámit s tím, jak to funguje v některých jiných zemích a mám dojem, že této věci budu navrhovat některé pozměňovací návrhy. Mne samotného např. zaujala myšlenka, která je obsažena v jedné evropské zemi, že nikdo nesmí být nucen v době válečného stavu, aby sám porušoval lidská práva. Já mám pocit, že to je opatření, které po zkušenostech z mnoha jiných zemí je potřeba brát v úvahu, protože víme, že i v době minulého režimu u nás, když se pokoušel někdo řešit otázky odpovědnosti za zásahy proti některým demonstrantům apod., tak docházelo k výmluvám, že vlastně to byl jenom takový rozkaz a že se plnil jenom rozkaz. Pokud bychom ale zahrnuli do výjimečných situací, kdy velmi často dochází k porušování lidských práv a viděli jsme to v Jugoslávii i v Bosně, kde jsme viděli, jak vypadaly takovéto situace. Známe případy, kdy dokonce rozkaz může být rozkazem k porušování lidských práv. Tam mám pocit, že bychom měli dát obranu všem, kdo se sice všemi silami podílejí na obraně své vlasti, ale měl by mít také právo neporušit lidská práva při obraně vlasti. To mám pocit, že je otázka, kterou bychom měli řešit a je potřeba se tomu věnovat podrobněji.
Na závěr bych chtěl upozornit ještě na jeden aspekt. Stavy ohrožení, válečný stav, jsou stavy, které mají velmi důležitý mezinárodněprávní aspekt, to je mezinárodněprávní otázka. Jsem přesvědčen, že tak jako v minulém období se s tímto výborem zabýval také výbor zahraniční právě z tohoto hlediska. Tak jako v minulém volebním období výbor zahraniční se zejména věnoval problematice válečného stavu v naší ústavě, myslím si, že by se slušelo, aby tento ústavní zákon byl také přikázán zahraničnímu výboru. Trochu mne mrzí, že organizační výbor sám nenavrhuje tuto záležitost, že si není vědom tohoto aspektu ústavního zákona, který má možná daleko více zahraničněprávní dopad než vnitrostátní dopad. Proto navrhuji, aby sněmovna přikázala k projednání tento ústavní zákon také zahraničnímu výboru.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal:
Děkuji panu poslanci Jiřímu Paynovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Šmucr a připraví se pan poslanec Jan Vik.
Poslanec Rudolf Šmucr:
Pane předsedající, dámy a pánové, v této chvíli projednáváme vládní návrh zákona o bezpečnosti České republiky. Tento navrhovaný vládní zákon mě svým obsahem utvrdil v přesvědčení, že není ničím jiným než výsměchem vlády českému národu a zároveň zákonnou pojistkou vlády proti případným sociálním nepokojům. V době, kdy Moravu nejvíce sužovaly červencové katastrofální povodně, byl prezident ve Španělsku, kde vedl urychlené jednání o vstupu České republiky do NATO. Proč taková překotná snaha ze strany prezidenta o vstup do tohoto vojenského paktu, který byl údajně protiváhou Varšavské smlouvy? Tato byla zrušena, ale NATO funguje dál. Havel tyto aktivity nevyvíjí z důvodů, které jsou všeobecně šířeny masmédii. Důvod je úplně jiný. Je to strach prezidenta, vlády, koalice a dalších, kteří mají oprávněné obavy a strach ze sociálních nepokojů, které mohou přerůst v opravdovou změnu. Vstupem do NATO má prezident Havel jedinečnou šanci požádat tento vojenský pakt o vojenskou pomoc na potlačování sociálních nepokojů.Navrhovaný zákon považuji za nedemokratický a podporovat jej nemohu a nebudu, a proto podávám návrh na zamítnutí tohoto návrhu ústavního zákona, a to z výše uvedených důvodů.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal:
Děkuji panu poslanci Šmucrovi. Slova se nyní ujme pan poslanec Jan Vik a připraví se poslanec Čestmír Hofhanzl jako poslední z prozatím písemně přihlášených.
Poslanec Jan Vik:
Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych jménem poslaneckého klubu SPR-RSČ v krátkosti vyjádřil svůj názor na předložený návrh ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, který je předložen jako tisk 282.Již při letmém pohledu na tento návrh je nutné dojít k názoru, že sice jde o zákon v zásadě potřebný, neboť prakticky každý demokratický a suverénní stát, kterým by Česká republika měla být, má pro případy mimořádné situace připraven právní podklad pro vyhlášení a použití mimořádného stavu, který může vzniknout celou širokou škálou důvodů, od živelné pohromy jako jsme tomu byli všichni svědky v letošním létě při povodních na Moravě a ve východních Čechách, přes náhlé a nepředvídatelné rozšíření nebezpečné infekce až po reálné nebezpečí vojenského útoku ze zahraničí.
Musím ovšem konstatovat hned v úvodu, že tento zákon je modifikován naprosto chybně a dá se přímo říci, že nebezpečně. Nebezpečně nikoliv pro vnějšího nepřítele nebo proti osobám, které by nenadálé krizové situace chtěli využít pro své osobní cíle a obohacení, ale nebezpečně především pro svobodné občany této země. Na počátku je nutné si zcela otevřeně říci, že tento zákon vychází a navazuje na dosud platnou ústavu ČR, která byla připravována za silné krize na konci roku 1992, kdy tehdejší reprezentace státu za zády zdrcující většiny obyvatel Československa se rozhodla tento stát, založený T. G. Masarykem a budovaný po třistaleté nadvládě Habsburků, stůj co stůj rozbít.
Dnes není čas a ani důvod se detailně zabývat tímto obdobím a chybami, případně záměry určité části politické reprezentace, která ve svých důsledcích vedla až k vlastizradě. Přesto si neodpustím několik připomínek, které jsou velmi důležité.
V létě roku 1992 tehdejší prezident ČSFR, místo aby využil svých ústavních práv a pravomocí, jako první opustil potápějící se loď a podal demisi. V tichosti pak čekal další vývoj, který byl v rukou předsedů obou národních vlád, pana Klause a Mečiara. Ti jednak zaslepeni svojí touhou po moci a osobní averzí nedělali nic jiného, nežli rozpad státu detailně připravili a dokončili. Dodnes není zcela vyjasněna otázka, zda to dělali pouze z důvodu ješitnosti, chamtivosti a osobní malosti, nebo v této zradě hrály důležitou úlohu německé peníze a vliv jako při rozbití Jugoslávie. A v tomto stádiu vývoje, kdy všichni zrádci věděli, že oba národy si rozdělení nepřejí, se hrála zákulisní hra, která v důsledku polistopadové euforie a naivity pro aktéry skončila šťastně, se urychleně připravovala ústava budoucího, tzv. samostatného státu, který měl vzniknout na troskách rozbitého Československa. Tato ústava je velmi špatná a nedokonalá. Mimo jiné vytváří např. Senát, pro Českou republiku zcela zbytečný a drahý, instrument využitelný leda pro odkládání politických mrtvol za mnoho peněz, které pak chybí jinde, především v sociální oblasti. Takových věcí, jak ostatně všichni víme, je v této ústavě mnoho.
Co však tvůrci této ústavy zcela zapomněli, otázkou je, zdali z hlouposti nebo záměrně, je oblast zajištění bezpečnosti státu. ústava se zabývá vlastně pouze některými vojenskými oblastmi, a to velmi chaoticky, ale vůbec nepředpokládá, že stát může být ohrožen i jinými způsoby. Vyjádření občanů státu k obraně své země pouze v preambuli ústavy, tedy nejdůležitějšího zákona, je velmi málo, prostě překvapivě málo. Souvisí to s celkově chybnou strukturou základního zákona státu, který vznikl víceméně uměle a proti vůli jeho obyvatel.
Pokud se podíváme na většinu základních zákonů evropských států, pak prakticky všude najdeme daleko pregnantnější vymezení vůle po vojenské obraně. To také měla jasně vyjádřeno ústava první Československé republiky. Tam se zcela přesně a nekompromisně zaujímal postoj k povinnosti postavit se na obranu její svrchovanosti a celistvosti. Duch a síla prvé republiky se hluboko zakořenila do mysli jejích svobodných občanů, kteří bez námitek, dokonce s nadšením nastoupili na obranu její svrchovanosti při branné pohotovosti v roce 1938. Bohužel vinou našich tehdejších spojenců se tato morálně-politická síla nemohla uplatnit a nepřítele skutečně zastavit.
Dnes je nezbytné dodat vážnosti a důležitosti české armádě v očích veřejnosti, neboť dnes stále větší procento obyvatel všech věkových skupin se přiklání k názoru, že armáda v našich dějinách stála vždy dost finančních prostředků, ale nikdy nezasáhla, nikdy nebyla skutečně použita a bojů za svobodu se zúčastnila pouze hrstka statečných nadšenců, těch, kteří utíkali po okupaci Československa nacistickým německým agresorům do různých zemí světa a zde vytvářeli za mimořádně obtížných situací odbojové jednotky. Můžeme být na tyto lidi hrdi, ale to je málo. Málo je i to, že dnes dochází k opožděnému odměňování, povyšování, ovšem nejčastěji již in memoriam.
Je nutné vrátit národu víru v jeho armádu, víru v jeho síly, která se dokáže postavit proti všem zahraničním nepřátelům, ať již přijdou odkudkoliv. Dnešní opětovné vtahování země do vojenských struktur dalšího vojenského paktu, a to proti jasné vůli většiny obyvatel, tedy opět za jeho zády, nemůže vést k jinému výsledku nežli k novému znechucení, odporu a pocitu z cizí nadvlády.
Ale vraťme se k další důležité otázce, která je zcela nezbytná pro vymezení bezpečnosti České republiky. Tou je otázka bezpečnosti země jako takové. Účelem navrženého ústavního zákona o bezpečnosti ČR není v zásadě zvýšení důležitosti armády, vojenských struktur a vojenské bezpečnosti státu, ale především zajištění tzv. vnitřní bezpečnosti státu. To dokazuje to, že nejde o zpřesnění, zjednodušení a vymezení možnosti vyhlášení válečného stavu, který předpokládá současná platná ústava v článku 43 a článku 39 odst. 3, kde se upřesňuje mechanismus přijetí takového válečného stavu. Ale jde o zcela něco jiného. Jedná se totiž o tzv. vnitřní bezpečnost státu. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o úpravu nutnou a plně navazující na obranu státu, případně na právní nástroj k čelení živelné katastrofy. Ale ve skutečnosti o to vůbec nejde. Vláda si nemohla v letošním roce přát nic lepšího, nežli byly nedávné záplavy na Moravě a ve východních Čechách. Tato stoletá voda sice vážně poškodila tisíce domů, stovky hektarů půdy a zahubila několik desítek obyvatel, ale v zásadě se nejednalo o katastrofu nedozírných následků, jako je například válka. Země, která je zdravá a prosperující, je vždy na takovou místní katastrofu připravena, nejen organizačně, ale především ekonomicky. V naší nešťastné zemi, kde je hluboká krize ekonomická, politická, ale především morální, v důsledku počínání současné vlády však tato přírodní katastrofa způsobila značný chaos, odhalila nepřipravenost státu na podobný jev a především odhalila zcela prázdnou státní kasu.
V důsledku této živelné katastrofy, která přinesla ztráty řádově v desítkách miliard korun, které měly být plně pokryty rezervami státu, např. z výnosů malé privatizace, se ovšem posunula naše politická situace do prohlašování, že již již se měla ekonomika v důsledku nesmyslných balíčků opatření, mimochodem velmi podobných zoufalým krokům konce komunistické vlády pod označením soubor opatření, zvednout, když v tom ji zradila příroda. Je to stejné jako známý vtip za vlády KSČ, kdy největšími nepřáteli státu bylo jaro, léto, podzim, zima a imperialismus.
Vláda dnes veškerou svoji neschopnost a veškeré nedostatky hází na povodně. Ovšem to, co nám dnes vnucuje tímto ústavním zákonem, je ještě daleko horší. Pod dojmem povodní se snaží vnutit národu ústavní zákon o bezpečnosti státu, který směřuje na vnitřní bezpečnost. V důvodové zprávě k návrhu ústavního zákona se jasně poukazuje na to, že podle jakési národní obranné strategie, která údajně hodnotí rizika hrozící České republice, může dojít k takové situaci, kdy údajně dojde k bezpečnostnímu ohrožení státu, které nebude přímým napadením ČR, ani nebude potřebné plnit mezinárodní závazky o společné obraně proti napadení, ale bude ohrožena svrchovanost nebo celistvost ČR nebo demokratický systém jejího zřízení. Toto je jádrem a smyslem navrženého ústavního zákona.
Pojďme však ještě dále. Pod tímto obecným, velmi šalamounsky formulovaným prohlášením se skrývá to zcela zásadní, jdoucí až na jádro věci. Návrh totiž jasně hovoří o tom, že krizová situace vyjadřuje faktický stav a zahrnuje nejen vojenské ohrožení, ale také narušení veřejného pořádku. Dále pak se uvádí, že limitujícím prvkem pro vznik krizové situace je rozsah ohrožení nebo narušení bezpečnosti státu, při kterém příslušné orgány už nejsou schopny tuto situaci řešit standardními prostředky, jimiž jsou v rámci svých pravomocí vybaveny. Tento stav je dnes ovšem již běžný, neboť státní orgány už nejsou schopny řešit standardními prostředky vůbec nic. Zhroutila se ekonomika, zadlužení státu dosahuje miliardových hodnot, přičemž ještě máme v uších slova polistopadových demagogů, že Československo bylo předluženo. Krize přirozeně postihla všechna další odvětví, od průmyslu, zemědělství, dopravy, zdravotnictví, školství, kultury, sociální zabezpečení. Dnes bohužel nenajdeme nic, co by pod současnou vládou prosperovalo a vzkvétalo, takže předpokládaný stav, navržený ústavním zákonem - nazval bych to stav nouze - dnes máme prakticky na celém území České republiky a bylo by jej nutno po přijetí tohoto zákona vyhlásit prakticky ihned.
Jenže to ústavní zákon nemá v úmyslu, resp. nemají to v úmyslu dnešní vládci. Jejich cílem je mít možnost vyhlásit stav, který nazývají stav ohrožení, v okamžiku, kdy odpor občanů proti tyranii bude prostě nezvládnutelný běžnými prostředky policie, tajných služeb, nasazených agentů a provokatérů, což se mimochodem děje permanentně. Ti pánové, kteří se intenzívně zabývají vypracováváním tzv. národní obranné strategie za vysoké honoráře daňových poplatníků, pochopili, že krize ekonomická a morální v poměrně blízké době přeroste v krizi státního zřízení. I když můžeme předpokládat, že tento národ je národ vskutku s holubičí povahou, který si nechá na sobě dříví štípat.
Dámy a pánové, hněvu lidí se bojí vláda a její nohsledi ze všeho nejvíce. Vědí z dějin, že pohrdání a sání lidí má své kruté konce. Jen jeden příklad za všechny. Stejně jako dnes si určitá tzv. elita dovolila na konci vlády Ludvíka XVI. ve Francii prohlašovat, že nespokojená je pouze lůza a s ní že je nutno tvrdě zatočit, ale neuplynulo mnoho let a tato "lůza", francouzský lid, vzala svůj osud do svých rukou, dobyla Bastilu a v následujících letech srovnala hlavy všem příslušníkům té tzv. elity, která jí pohrdala.
Tento příklad je vždy a za všech okolností přitažlivý pro všechny utlačené, porobené, pošlapávané na celém světě. To si dnešní vládnoucí také elita, která nazývá lůzou opozici, velmi dobře uvědomuje, a proto přichází s návrhem ústavního zákona, který by měl předem zamezit výbuchům občanské nespokojenosti. Vždyť jak nazvat obecná prohlášení o ohrožení tzv. demokratického pořádku? Co je to za pořádek, který umožňuje beztrestně vytunelovávat banky, investiční fondy, provádět promyšlené bankroty, okrádat slušné, poctivé a pracovité lidi, hnát je po letech práce a placení daní do náručí nedostatku a nouze. Copak důchodci mohou za to, že jsou staří, nemocní a neschopní většího odporu a stávek? Copak mladí lidé mohou za to, že chtějí mít vlastní byt a děti? Copak nemocní mohou za to, že kdosi beztrestně vykrádá jejich platby za nemocenské, daně a úspory? Ti všichni mají být zastrašeni tímto ústavním zákonem.
Proto vláda tak zoufale usiluje o co nejrychlejší přijetí do vojenského paktu NATO, přestože ví, že náš národ je šťasten z odchodu sovětských vojsk, zrušení cizích vojenských základen a rozpuštění jiného vojenského paktu, který se pro změnu nazýval Varšavská smlouva. Vstupem do NATO se nejen vzdáváme svých svrchovaných práv, ale především se necháváme obsadit cizím vojskem. Toto vojsko zde ovšem nebude proto, aby nás jako stát chránilo vůči cizímu nepříteli - také proti jakému? Snad proti Německu, které se nás postupně snaží omotat svými vlastnickými a ekonomickými vazbami? Snad proti Slovensku nebo Polsku? Dokonce není cílem umístění cizích armád ani údajná obrana proti Rusku. Rusko se potýká a stále více se bude potýkat s problémy domácími, s Čínou, především pak se středoasijskými státy.
Skutečnost je mnohem prozaičtější a vidíme ji dnes na příkladu Bosny a Hercegoviny. Zahraniční zájmy donutily letectvo Spojených států bombardovat srbskou část Bosny a vynutily tím tzv. Daytonskou smlouvu. Tato smlouva byla vykládána jako velké vítězství míru a mezinárodního společenství. Jaká je však skutečnost? Mezinárodní jednotky, které jsou prakticky jednotkami členských států NATO v čele se Spojenými státy, pomalu, ale vytrvale měnily svůj statut a dnes jsou z nich jednoznačně okupační síly, které ovlivňují nejen otázku, kdo má řídit jednotlivé státní společenství, co se smí anebo nesmí vysílat ve sdělovacích prostředcích, ale nakonec rozhodují i o tom, kdo bude smět v této zemi zůstat, kdo musí odejít, kdo bude zatčen, postaven před soud a kdo nikoli. Bohužel součástí těchto okupačních sil je i naše jednotka.
Balkánská občanská válka byla strašná, leč rozpoutaly ji všechny národy, které zde žily, účastnily se jí všechny strany a každá z nich nese na svých rukou krev toho druhého. Je proto neúnosné tvrdit, že jedna strana je odpovědnější než druhá. Je pak typickým projevem velmocenského přezírání, pokud jednu stranu chcete trestat a druhou ne. Na tom dnes jasně vidíme, co je NATO, co jsou cizí vojenské síly a základny na našem území. Jde o poslední fázi podrobení si svobodného státu, jde o potlačení vnitřních tužeb národů po svobodě a vlastním osudu. To nám je připravováno vstupem do paktu NATO.
Zároveň tento cizí faktor má navazovat na předkládané zákony o jakýchsi vnitřních nepřátelích, kteří ohrožují údajně demokratický systém. O jaké destabilizující síly jde? Jde fakticky pouze o důraznou a důslednou opozici, která nechce pouze jakési kosmetické úpravy stávajícího systému, ale zásadní změnu. Změnu, která by nadále zásadním způsobem neumožnila výprodej a rozdávání národního bohatství do cizích zahraničních rukou, která by znemožnila další masové rozkrádání a ožebračování obyvatelstva, která by zamezila panství nadnárodních korporací a organizací.
Co je vlastně cílem navrhovaného ústavního zákona? V určitém okamžiku, který není zcela jasný, kdy není jasně stanoveno, jak nastane a kdy jej bude možné vyhlásit, může se zásadním způsobem omezit fungování celé ústavy a nastupují mimořádná opatření, která jsou charakteristická tím, že namísto vlády, která odpovídá parlamentu za svoji činnost, nastoupí bezpečnostní rada státu, která není odpovědná nikomu. Zrušují se volby do obou komor parlamentu a souběžně i případné volby obecní do zastupitelstev územních samosprávných celků. Nařizuje se občanům vykonávat různé služby ve státním systému. Nejde tedy především o brannou povinnost, ale o manipulaci s lidmi v rámci např. pracovních táborů. Omezuje se vlastnické právo bez jasné specifikace, co je tím míněno. Zakazuje se stávka a jakýkoli projev demokratického odporu proti činnosti státních orgánů v rukou jedné politické strany či vládní koalice. Dojde k omezení pobytu a pohybu obyvatelstva. Přijímá se forma tzv. nouzového zákonodárství. Bez ohledu na skutečnost, že jde o pokus zmocnit se neomezené vlády tzv. legální cestou na neurčitou a zničit a potlačit jakýkoli projev svobody a protestu a tím odvrátit volby, při kterých by byla moc zcela zprofanované a zdiskreditované koalice tří stran, která dovedla zemi k totálnímu bankrotu, smetena, je nutno vidět to, že jde o zatahování země do mezinárodních vojenskopolitických seskupení, aniž je vstup projednán a schválen referendem. Pokud se návrh opírá o ustanovení všech západoevropských zemí, pak opět neříká celou pravdu. Tyto ústavy jednoznačně určují a přikazují povinnost obrany vlasti. Je rovněž nutno přijmout zákonné ustanovení pro případ zahraničního napadení nebo ohrožení. Je rovněž nutné připravit zákon, který při zcela jasných a přesných vymezení podmínek nouzového stavu, např. živelná pohromy, výbuchu a poškození jaderné elektrárny, přesně stanoví různé povinnosti např. lékařů, zdravotního personálu, práva policie nevpustit na vymezené území jiné občany, nebo právo a povinnost armády zabránit rabování, jak jsme tomu byli svědky při povodních na Moravě.
Dokonce je možné přijmout za přesně určených podmínek právo dočasného záboru některých pozemků, budov a dopravních prostředků s výrazným zajištěním finanční náhrady, ale není možné za žádných okolností připustit, aby vláda zcela nekontrolovatelně se uchopila moci, aby zrušila nebo na neomezenou dobu zásadním způsobem umrtvila chod demokratických institucí, aby v rámci těchto opatření zničila opozici, její strukturu a likvidovala ty občany, kteří ze zcela zásadních a přirozených důvodů budou chtít bránit demokratické principy.
Vždyť snad ještě všichni naši občané neztratili paměť a dobře vědí, co to znamenalo před rokem 1989 označení "jiné nebezpečí". Pod tímto pojmem docházelo k totálnímu potlačování i sebenepatrnějšího náznaku odporu a touhy po svobodě našich národů. Toto jiné nebezpečí, které dnes označuje ústavní návrh za krizovou situaci, bylo, je a i napříště bude označením takového stupně odporu obyvatel k stávající vládě, že ta již není schopna při dodržení ústavy, Listiny základních práv a svobod udržet se u moci, a proto používá zcela protiústavních, protizákonných metod.
Dnes předložený ústavní zákon je pouze dokladem stále se prohlubujícího nebezpečí porušování velmi slabých výhonků demokracie a ústavního pořádku v této zemi. Země, která trpěla 50 let pod cizí nadvládou, nejprve pod německým nacismem a později pod komunismem, se jen zvolna a pomalu vzpamatovává z ran, které utržila. Nežli se ale vzpamatovala a nežli mohlo pracovité obyvatelstvo rozvinout své schopnosti, píli a talent, již bylo opět okradeno, podvedeno, obalamuceno sliby a pohádkami, za kterými se skrýval podvod. Dnes, kdy opět lidé pochopili, o jaké nebezpečí jde, kdy již chtějí změnu a prohloubení prvních výhonků demokracie, snaží se vládní garnitura vmanévrovat národ do nových okovů. Zoufalá snaha vlády zamezit přijetí ústavního zákona o referendu, kterým by občan mohl přímo bez zákonodárců rozhodovat o své budoucnosti, návrh tohoto ústavního zákona, kterým se má ve vhodnou chvíli zničit legální opozice a zastrašit svobodné projevy obyvatel toho jsou jasným důkazem. Z ničeho tato mocenská klika nemá větší strach než z toho, že nedojde ke vstupu do vojenského paktu NATO. Ví až příliš dobře, že tím by její vláda skončila navždy a byla by nucena dříve či později skládat účty ze své činnosti a ze svého majetku.
Dámy a pánové, z výše uvedených důvodů navrhuji jménem poslaneckého klubu SPR-RSČ návrh zákona zamítnout.
Místopředseda PSP Jan Kasal:
Děkuji panu poslanci Janu Vikovi, prosím, aby se slova ujal poslanec Čestmír Hofhanzl a připravil se poslanec Oldřich Vrcha.***