Poslanec Zdeněk Klanica: Vážený pane předsedající, pane předsedo, pane premiére, vládo, dámy a pánové. Parlamentní klub Komunistické strany Čech a Moravy se velmi důkladně seznámil s programovým prohlášením vlády. Prostudovali jsme si text, který jsme dostali k dispozici a konstatujeme, že tato verze programového prohlášení nevzbuzuje u nás, poslanců KSČM, důvěru. Nevzbuzuje důvěru v odhodlání vlády zodpovědně pokračovat ve správě jednotlivých resortů a provádět žádoucí společenské a ekonomické přeměny.
Máme vážnou pochybnost o tom, že vláda bude vycházet z národních zájmů České republiky, ze zájmů širokých neprivilegovaných vrstev našich občanů. Tím se samozřejmě nikterak nechci dotknout profesionální schopnosti těch seriózních členů předstupující vlády, kteří prostě mají smůlu a dostali se do velmi prekérní situace.
Základním limitem možnosti vlády vykonávat politiku ve prospěch širokých vrstev občanů naší republiky jsou východiska, o která se programové prohlášení vlády opírá. Tato východiska vyjadřují snahu kontinuálně navázat na politiku předchozích vlád, i když se zde zároveň deklaruje nutnost změnit mnohé prvky předchozí politiky.
Z tohoto hlediska se nám jeví jako nedostatečné i ty kritické pasáže, v nichž se vláda premiéra Tošovského vyjadřuje k politice svých předchůdců. Sice se v ní konstatují určité jevové formy negativních důsledků minulé vládní politiky, avšak není postižena její podstata spočívající v tom, že základní cíl viděla předchozí vládní garnitura v majetkovém převratu, nikoli ve skutečném nastartování ekonomického růstu při uplatnění aktivní role vládní politiky.
Právě tato skutečnost je dnes podle našeho názoru příčinou nízké výkonnosti české ekonomiky a promítá se v podobě vnější nerovnováhy, krize bankovního sektoru a kapitálového trhu, nedostatečné úcty k právu, k zákonům a jejich dodržování. Svalování příčin tohoto stavu na vývoj reálných mezd a pokusy pokračovat v nedomyšlených privatizačních krocích proto nemohou být skutečně racionálním východiskem z krize.
Vláda pana premiéra Tošovského dokazuje prakticky bohužel v každé pasáži svého vládního prohlášení, že se hlásí k dědictví i prioritám minulých vlád. I nadále soustřeďuje pozornost na zajištění členství naší republiky v Severoatlantickém paktu a neuvažuje vůbec o možnosti nechat o tomto členství demokraticky rozhodnout naše občany v referendu. Hodlá pokračovat v masové manipulační kampani, ve které ponechává stranou závažné důsledky, které z případného členství v Severoatlantickém paktu vyplynou. V tomto duchu jsou připravovány také závažné dokumenty, jako je ústavní zákon o bezpečnosti republiky a zákon o utajovaných skutečnostech, branné zákony i dokument k národní bezpečnostní strategii a výstavbě Armády České republiky do roku 2003.
Rovněž členství v Evropské unii, i když nejsme a priori proti tomuto členství, je připravováno bez jakékoliv snahy o zjištění objektivních názorů našich občanů. Máme vážnou pochybnost, zda budou skutečně objektivně analyzovány všechny důsledky našeho případného budoucího členství a zda jednání s orgány Evropské unie bude vycházet z jasně formulovaných národních zájmů České republiky.
Pozitivně oceňujeme poněkud pozdní snahu této vlády věnovat pozornost zlepšování exportních možností české ekonomiky a zlepšování vztahů s našimi sousedy ve střední Evropě. Jsme však překvapeni, že se návrh programového prohlášení nezmiňuje o tak závažné otázce, jako je politika České republiky ve vztahu k Německu, zvláště vzhledem k důsledkům Česko-německé deklarace.
Rovněž snahu vlády premiéra Tošovského o upevnění právního řádu a spravedlnosti vidíme spíše jako deklarativní proces než skutečné kroky ke zlepšení, jejichž cílem je dosažení zásadní změny proti minulosti.
Příslušná pasáž programového prohlášení obsahuje řadu pozitivních cílů. Nezmiňuje se však dostatečně o prostředcích a formách, jimiž chce vláda těchto cílů dosáhnout. To se týká tak závažných otázek, jako je efektivnější fungování soudů, zlepšení činnosti policie, boj proti organizovanému zločinu, korupci, daňovým únikům, rasismu a tzv. pouliční kriminalitě, drogové, protidrogové politiky i právní úpravy financování politických stran.
Nejvýrazněji navazuje podle našeho názoru vláda premiéra Tošovského na politiku minulých vlád v pasážích týkajících se hospodářské politiky. I tato vláda chápe jako centrální otázku této oblasti formální pojímání obnovení a udržení makroekonomické stability a finanční disciplíny, přičemž stávající míru otevřenosti ekonomiky považuje za pozitivní restrukturalizační faktor. Hodlá čelit inflaci restriktivními opatřeními České národní banky. Deklaruje udržování vyrovnaného státního rozpočtu, v čemž vidí zábranu proti nežádoucímu růstu poptávky a prohlubování vnější nerovnováhy.
V návrhu prohlášení se sice mluví o snaze po zvýšení efektivnosti daňové a celní správy, ale dosavadní zkušenosti nedávají záruku, že bude mít tento postup potřebný efekt. Bohužel chybí cílevědomá opatření na pomoc výrobní sféře, chybí efektivní selektivní hospodářská politika ve prospěch klíčových podniků a podnikové sféry vůbec. Naopak se v prohlášení této vlády velmi obecně hovoří o pokračování v transformačních krocích včetně privatizace, o níž prý bude vláda průběžně informovat.
Klub Komunistické strany Čech a Moravy odmítá vystavit vládě bianco šek na politiku, která může mít katastrofální důsledky pro celé národní hospodářství. V této souvislosti bych rád panu premiérovi položil otázku, jaké má stanovisko k církevním restitucím, protože chápu, že v tak stručném prohlášení nebylo na tuto otázku místo. Nicméně je to pro nás otázka velmi důležitá.
Obecně a nekonkrétně informuje tato vláda o svém rozhodnutí pokračovat v nápravě cenových deformací. Málo důvěry vzhledem k dané situaci státního rozpočtu vzbuzuje její obecný slib zvažovat úpravu podmínek pro přiznávání sociálních dávek. A málo důvěryhodný je i příslib nepřipustit, aby regulované a usměrňované ceny byly nástrojem k zneužívání monopolního postavení některých firem na domácím trhu.
Vláda pana premiéra Tošovského se rovněž jen velmi nekonkrétně zmiňuje o snaze ovlivnit aktivní vládní politikou působením tržních sil při zajišťování cílů hospodářské politiky, zejména pokud jde o proexportní politiku.
Sází přitom zřejmě na opatření, která by zatraktivnila ekonomiku pro dlouhodobé zahraniční investice.
Rovněž v zemědělském sektoru se vláda premiéra Tošovského orientuje spíše na kompenzace související s udržováním mimoprodukční funkce zemědělství v podhorských a horských oblastech než na skutečně účinnou podporu zemědělského podnikání a jeho odpovídající ochranu srovnatelnou s evropskými standardy. Tuto skutečnost suplují pouze obecné formulace o exportní podpoře v resortu a musím konstatovat, že oproti prohlášení minulé vlády je tady dokonce svým způsobem negativní posun, neboť zde chybí výrazně vůle opřít se o domácího zemědělce.
V oblasti sociální politiky vláda premiéra Tošovského ani nezastírá, že důsledky přísné úsporné politiky, vynucené údajně předchozím ekonomickým vývojem, budou nepříznivě působit na životní úroveň některých sociálních skupin. Neuvádí přitom, o které skupiny či vrstvy obyvatelstva půjde. Lze však sotva pochybovat o tom, že půjde o široké vrstvy pracujících odkázané na mzdu a sociální dávky, a nikoliv o úzké skupinky velkých zbohatlíků, které měly z minulé vládní politiky mimořádný prospěch. To je důvod, který velmi závažným způsobem znemožňuje klubu KSČM vyjádřit Tošovského vládě důvěru.
Na první pohled jsou lákavé sliby této vlády, že nepočítá s dalšími kroky, které by šly nad rámec už existujících úsporných opatření, i její přísliby případné valorizace důchodů a životního minima, stejně jako její deklarovaná vstřícnost partnerské spolupráci s představiteli odborů a zaměstnavatelských svazů.
V podobném směru zaznívají i vládní sliby aktivních opatření na trhu práce, programů a projektů politiky zaměstnanosti. Nic však nedokazuje, jakým směrem se bude ubírat postup vlády Tošovského týkající se údajně připravovaných novel zákonů o zaměstnanosti, odměňování a sociální pomoci a reformy důchodového pojištění atd., atd.
Podle našeho názoru nekonkrétní a mlhavé jsou i ty pasáže vládního prohlášení, které se týkají tolik diskutované oblasti zdravotnictví, kde má údajně pokračovat veřejností odmítaná reforma financování zdravotní péče.
Lze odůvodněně pochybovat o tom, že by vládou připravovaný národní systém standardní zdravotní péče mohl přinést zlepšení situace pacientů odkázaných na zdravotní pojištění. Jako dříve i dnes - bohužel - vláda nepojmenovává cílový stav zdravotnictví a nemá ani dost možností např. provést vcelku dobře míněnou novou lékovou politiku.
Ani v oblasti bytové politiky nejde toto vládní prohlášení za rámec koncepcí dosavadních pravicových vlád. Pokračuje v orientaci na rozvoj trhu s byty, který v současné době jednoznačně funguje ve prospěch bohaté privilegované menšiny, a na taková opatření, která nemohou vyřešit bytovou situaci ani u příslušníků středních vrstev.
Stejnou nekonkrétností jako celé vládní prohlášení trpí pasáže o vědní, školské a kulturní politice. Je tady vidět dobrou snahu, a je potřeba říci, že koncepci, která tu je předložena, nelze zcela odmítnout, ale bohužel asi těžko bude možné ji uskutečnit. Vláda Tošovského se v souvislosti se zákonem o vysokých školách vůbec nevyjadřuje k zásadní otázce školného na vysokých školách. Obecné pasáže o vědní a kulturní politice nedokazují, že tato vláda chce skutečně změnit neradostný stav na tomto úseku a chápat zejména vědní politiku jako významnou strategickou prioritu s přímou vazbou na růst výkonnosti české ekonomiky.
Pasáže o vztahu k romské minoritě jdou mimo hlavní okruh příčin vyhrocení romské otázky a zůstávají pouze u komplexu výchovných a mocenských opatření proti silám, které jsou nositeli xenofobních, nepřátelských stereotypů. Neřeší zejména sociální a právní kořeny romské otázky.
Stejnou obecností se vyznačují i zásady ekologické politiky a udržitelného rozvoje.
Závěrem možno konstatovat, že i když se vláda Tošovského ve slovním znění některých pasáží snažila reagovat na nejvíce kritizované momenty přístupu svých předchůdců, jde o program, který nikterak nepřekračuje horizont pravicové politiky a nevyvozuje zásadní závěry k podstatě ekonomických i dalších společenských problémů. Ve sporných pasážích, které by tento omezený rozměr pravicové politiky mohly zdůraznit, se uchyluje k určité obecné formulaci umožňující nejrůznější výklady.
Vzhledem k této snaze, vzhledem k těm důvodům, které jsem uvedl výše, nemůže poslanecký klub KSČM v žádném případě vyjádřit podporu této vládě, pokud nechce zradit zájmy těch občanů, kteří poslancům KSČM dali svou důvěru. Celé vládní prohlášení ukazuje, že si vláda premiéra Tošovského nevzala poučení v základní otázce. Současná společenská krize není krizí určitých forem vládnutí. Jde naopak o hlubokou sociálně ekonomickou, politickou i morální krizi, jejíž překonání vyžaduje nejen změnu stylu, ale přímo změnu podstaty vládní politiky. Pokračování v chybné politice předchůdců této vlády nemůže vést k ničemu jinému než k prohloubení současné krize České republiky.
Děkuji vám za pozornost.
***