(pokračuje Ransdorf)
Nesmírně důležité je to, že od samého začátku poválečného uspořádání k stínům války přišly ještě další stíny, které vyvolala válka studená, která byla dána nejdříve rozdělením Německa a posléze rozdělením celé Evropy, kdy gesta, která přicházela z české strany, resp. československé strany, nebyla přijímána stejně upřímně, jak byla československou stranou nabízena. Vzpomeňme na iniciativu prezidenta Zápotockého, který tehdy myslím dal velice vyvážený návrh, který z pozice Hallsteinovy doktríny byl odmítnut. Byl opakován ještě dvakrát a se stejně negativním výsledkem.
Domnívám se, že poučením je právě to, že se podařilo vytvářet dobré vztahy tam, kde nebyly tou dělicí čarou politické ideologie. V případě NDR byly vztahy, které měly i smluvní zakotvení, kde jsou dobré formulace pro nás, nesmírně významné i proto, že vzhledem k tomu, že Německo bylo sjednoceno na základě sjednocovací smlouvy, je nové Německo právním dědicem nejen staré SRN do roku 1990, ale také Německé demokratické republiky, ať se to komu líbí, nebo nelíbí. Je to z pozice mezinárodního práva nový subjekt, nikoli rozšířená stará Spolková republika Německo. Z tohoto pohledu je myslím na co navazovat, tím spíš, že se tvrdí, že i v té nové Evropě, která vzniká od roku 1989, prý těmi dělicími čarami už nejsou ideologie, a bylo by možné k těm problémům vzájemného soužití přistupovat věcně z pohledu ekonomického, kulturního a humanitárního rozvoje.
Domnívám se, ale, že právě po r. 1989 tato šance, která se nabízela, byla zmařena. Zmařena tím, že na jedné straně u nás se zahraniční politika dála způsobem nekompetentním, kdy docházelo k vyklízení celé řady pozic, které měly být naopak velice pečlivě hájeny, a na druhé straně v Německu došlo k významné proměně kolektivní mentality. Jestliže v 60. a 70. letech byla německá politická veřejnost velice citlivá na projevy jakéhokoli expanzionismu, nadřazenosti, návratu určitých kulturních struktur minulosti, bohužel politická veřejnost Německa 90. let tento sebezáchovný instinkt do značné míry ztrácí, a je to veliká škoda. I tato věc se myslím musí z pohledu česko-německých vztahů reflektovat. Tato vilémovská mentalita - míněn návrat k typu politického uvažování, který existoval v době pozdního německého císařství za Viléma II. - je bohužel předmětem nejen zájmu pozorovatelů z vnějšku, ale i lidí, kteří nepochybně patří mezi kultivované liberály, komentátory německého politického spektra, jako je pan Heribert Prantl, komentátor Süddeutsche Zeitung. Vznikla celá řada analýz i na německé politické scéně, které ukazují na nebezpečnost této recidivy té nejpochybnější části německého politického myšlení.
Domnívám se, že není třeba to interpretovat tak, jak to někteří říkají, že Německo jako kdyby ilustrovalo jakýsi fyzikální princip, že když překročí tento stát ve svém sebeutváření jakousi kritickou hustotu, že se začne rozpínat. Myslím, že to není fatálně předurčeno, ale je třeba být velice ostražitý, kritický, kritickým pozorovatelem. Nesmíme se sami dostávat do situace, kdy bychom viděli na své straně víc nedostatků, než jich tam skutečně je. Proč se např. Čechům vyčítá v těchto vztazích jakási nacionální výlučnost, když např. pokud jde o státní občanství, naši sousedé dodnes neopustili princip, který působí v Evropě jako anomálie, tzn. že rozhodující je princip nacionálního původu. Völkisch - to je pojem, který se i těžko překládá do jiných jazyků. Němec, který se narodil v Kazachstánu nebo Uzbekistánu a svůj rodný jazyk neovládá, má snazší přístup k německému občanství než Turek, který tam bude žít 40 let a neovládá už jiný jazyk než jazyk prostředí, ve kterém se pohybuje, tj. němčinu.
Myslím, že také přetrvává v dnešním světě té politické reflexe v Německu návrat k dědictví jakési romantiky, romantické myšlenkové struktury. Kolega Zaorálek myslím tuto věc připomenul právem, onu ambivalentnost tradic německého politického myšlení a vůbec této romantiky. Tuto ambivalentnost reflektoval ve své době velice případně Viktor Klemperer ve své knize LTI, Lingua terciae imperiae. Zdá se, že některé formy tohoto jazykového usu, který tak zaujal tohoto význačného jazykovědce, jako by se vracely dodnes. Jako by se vracely i určité myšlenky, které se týkají hospodářského utváření střední Evropy. Některé názory, které se objevují i z oficiálních míst, jako by připomínaly koncepci Friedricha von Naumanna Mittle Europa z roku 1915.
Jestliže tedy jde o dialog česko-německý, tento dialog by měl být veden nikoli k tomu, aby došlo ke konfrontaci, ale aby přispěl k nalézání mozků a také ke kultivaci demokratického politického prostředí v obou zemích, aby přispěl k překonávání těch rizikových stránek tradice, která existuje v obou zemích. Budu o tom dál mluvit.
Proto se domnívám, že jestliže pan Neubauer tvrdí, že je připraven k takovémuto dialogu, ať nám on a jemu podobní řeknou, že jsou čestně a otevřeně připraveni odvolat 20 bodů, které byly přijaty v roce 1961. Takový krok zatím nikdo neudělal. Oněch 20 bodů bylo samozřejmě i v době, kdy razantně prosazovali své vidění těchto vzájemných vztahů na začátku 90. let, stále v platnosti. A těchto 20 bodů platí bohužel dodnes.
Bylo tady mluveno o tom, že většina exponentů na německé straně je spojena s dosavadními koaličními stranami v SRN. Je ale také třeba říci, že také sociální demokracie v Německu se naprosto zásadním způsobem neodlišuje od stanoviska těchto koaličních stran. Je třeba připomenout, že v minulosti Wehner a Brandt podepsali Chartu vyhnanců a že pánové Peter Glotz nebo Volkman Gabert se liší pouze v určitých nuancích od toho zásadního stanoviska, které reprezentuje většina politické reprezentace sudetských Němců.
***