(pokračuje Pleva)
Přitom jak clo, tak DPH u dovážených výrobků chrání naše výrobce. Výrobce starožitností je však protimluv. Je-li tedy naším zájmem kulturní bohatství nesnižovat, ale naopak zvyšovat, musíme tyto dovozní bariéry odstranit.
Dalším bonbonkem novely je povinnost prodejce nabídnout předměty se třemi x k prodeji až ve chvíli, kdy jsou opatřeny vývozním povolením. Je nasnadě, že nejcennější věci vývozní povolení nezískají, a podle logiky ministerských úředníků si je tedy nesmí koupit ani český občan. To už je hrubý zásah do vlastnických práv zaručených naší ústavou i Listinou základních práv a svobod. To už nemluvím o tom, že podle novely je prodejce povinen nahlásit ministerstvu osobní údaje majitele, což je přímý návrat k bolševickým praktikám a v případě schválení námět pro Ústavní soud.
Mnohem výhodnějším způsobem ošetření pohybu těchto památek by byl pasport či původní list, který by památku provázel a který by garantoval legalitu při převodu i jejího nabytí. Toto řešení ovšem novela nenabízí.
Téměř bez komentáře je až kafkovský návrh, aby o všech vývozních povoleních rozhodovalo namísto dosud pověřených institucí 12 ministerských úředníků. Proč tento návrh považuji za kafkovský, doložím na následujícím příkladu: V této zemi je asi dva tisíce starožitníků. Kdyby každý z nich podal měsíčně pouze tři návrhy, což je ve znění této novely nesmysl, je to šest tisíc žádostí, což je na každého pracovníka více než tři osvědčení za hodinu. Kde tento pracovník vezme čas na ohledání věci na místě a další správní úkony? Přitom těchto dvanáct ministerských apoštolů bude rozhodovat podle absurdně rozšířeného seznamu předmětů kulturní hodnoty, zda lze vyvézt například vycpanou myš, plechovku od coca-coly, byla-li ovšem vykopána ze země, či alpakový příbor po babičce. Nezapomínejme ale, že mezi apoštoly byl i Jidáš, který za třicet stříbrných prodal Krista, natož národní kulturní památku.
Z uvedeného jasně vyplývá, že naše cesta k normě, která by smysluplně upravovala mezinárodní styk v oblasti tak citlivé, jako jsou předměty kulturní hodnoty, bude ještě namáhavá a složitá. Neměla by být však příliš dlouhá. Národní kulturní bohatství, to nejsou barikády z hmoždířů, pendlovek, barvotiskových reprodukcí a dobytčích žlabů na naší cestě do Evropské unie. Národní kulturní bohatství je soubor nejcennějších předmětů, myšlenek, idejí a tradic, jichž si ten či onen stát, či chcete-li národ, cení a s nimiž - a to zdůrazňuji - chce a umí smysluplně nakládat.
Přes všechny výhrady, které byly vzneseny, nenavrhuji tuto novelu zamítnout, protože jsem si vědom, že je zapotřebí o této problematice hlouběji diskutovat, a pokud tato diskuse nepovede k rozumným závěrům, je možné návrh zamítnout ve druhém či třetím čtení.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Plevovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Zdeněk Klanica a připraví se pan poslanec Michal Prokop.
Poslanec Zdeněk Klanica: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty byl přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu 23. března 1994. Je třeba říci popravdě, že v uplynulých čtyřech letech se prokázal jako málo účinný. Na jeho slabiny poukazoval mimo jiné i poslanecký klub KSČM, mimo jiné v interpelaci poslankyně Čelišové na ministra Talíře počátkem minulého roku.
Jaká jsou fakta? Například od dubna roku 1994 do konce roku 1995 vydalo 64 pověřených organizací celkem 47 000 osvědčení k vývozu. Přibližně kolem 30 000 bylo vydáno v roce 1996. Nelegální obchod s předměty kulturní hodnoty je na jednom z čelných míst kriminality v České republice, jak prohlásil pan ministr Vodička v odpovědi na ústní interpelaci ve sněmovně v závěru roku 1997. Umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, která v restituci získali noví majitelé, nejsou nabídnuta a zařazena do aukčního prodeje. Ne všechny z nich může zpětně Ministerstvo kultury vykoupit. Zřejmě si to bude vyžadovat nový sbírkový zákon, protože krádeže uměleckých děl, archiválií a starožitností pokračují. Jsou ohroženy mimo jiné církevní objekty, pokračují snahy o ilegální vývoz kulturních a uměleckých předmětů.
Z uvedeného je jasné, že je potřebný nový zákon. Novelizace zákona č. 71/1994 Sb. by měla být podle výměru Ministerstva kultury předložena vládě už v lednu 1997. Bylo to sice údajně připraveno, ale nestalo se tak. Novelu zákona hodlalo Ministerstvo kultury podruhé předložit vládě v květnu 1997, rovněž se tak nestalo. A nyní potřetí, do třetice všeho dobrého, je tento věcný záměr předkládán sněmovně. Nicméně ta dlouhá doba, která uplynula od přípravy, se nijak nepodepsala na kvalitě předkládaného materiálu. Předkládaný vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 71, je pouze dílčím vylepšením existující normy. Potřeba nového a náročnějšího vymezení zásad pro vývoz a prodej předmětů kulturní a umělecké hodnoty je ovšem dána rostoucími negativními skutečnostmi a zkušenostmi z praxe uplatňování existujícího zákona.
Předkládaný návrh je určitější při stanovení kritérií pro vývoz předmětů kulturní hodnoty. Ke všem případům je nutný odborný posudek příslušné instituce. Tady je potřeba říci, že institucí je příliš mnoho a že vcelku nejsou jasná kritéria obsahu posudku. Údaje o stáří předmětů jsou zpřísněny, což je správné ve prospěch uchování historicky cenných předmětů. Rozlišují se rovněž podmínky pro dočasný vývoz od trvalého, což je rovněž správné, a zavádí se - to je také třeba hodnotit kladně - finanční postih nerespektování stanovených norem zákona.
Avšak i přes tato dílčí zlepšení má návrh zásadní nedostatky vyplývající z možnosti volného výkladu odborného posudku a z přecenění úlohy historických kritérií. Říkám to nerad jako historik, nicméně je to tak. Je tu samozřejmě celá řada dalších věcí. Kromě jiného jsou to neobvykle dlouhé termíny při zpracování posudků. V civilizovaných zemích jsou tyto termíny v obvyklých dimenzích přibližně jednoho týdne, dokonce se posudky v některých zemích připravují během jednoho dne. Myslím si, že bychom neměli být za těmito evropskými normami.
Závazné normy pro obsah posudků se vyjadřují taxativně přímo v zákoně, protože je hlavním kritériem při schvalovacím procesu. Také historicky mladší díla mohou mít specifickou kulturní hodnotu, myslím si.
Pokud se týká návrhu, co má posudek obsahovat, myslím si, že je to seriózní, ale chtěl bych říci, že je tady jeden velký problém, a sice, že počet organizací oprávněných k vydání osvědčení je příliš veliký. Domnívám se, že by bylo v zájmu veřejnosti je podstatně omezit, i v zájmu kvalifikovaného přístupu k hodnocení. Nechat samozřejmě ty místně příslušné organizace, aby petenti nerajzovali po celé republice, ale omezit to, protože je to skutečně zbytečně rozsáhlé.
Další věc, o které si myslím, že je velice důležitá, že součástí návrhu zákona musí být zpracování přehledu o mobiliáři v objektech památkové péče včetně církevních. Pan ministr tady o tom hovořil, jistě jsme to slyšeli rádi. Nicméně se domnívám, že je třeba účinnější technické ochrany památek, a pokud se týká seznamů, víme, že karty existují, a víme také, jak to s nimi chodí. Takže k tomu bych se nechtěl vyjadřovat.
***