(pokračuje Marcová)
Zároveň mi dovolte, abych vám sdělila, že podle zákona 287/1995 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu, zde sděluji jistý střet zájmů z důvodu pracovního zaměření jednoho člena mé rodiny.
Ochranu nemovitého a movitého kulturního dědictví pokládám za velmi důležitou konstantu státní kulturní politiky. Právní úprava v této oblasti je však poněkud nesystematická a vyžaduje zejména z důvodu unifikace s právem EU rozsáhlé změny.
V předkládaném návrhu novely zákona č. 71/1994 Sb. jsou uvedeny mnohé změny, které představují ovšem výraznou byrokratizaci, až administrativní zbytnění režimu nakládání s předměty kulturní hodnoty. Např. se jedná o zavedení šestiměsíční lhůty k vydání osvědčení k trvalému vývozu místo lhůty měsíční.
Novela zákona se snaží administrativními prostředky a různými ne zcela propracovanými právními instituty omezit trh a vývoz předmětů kulturní hodnoty, svými důsledky však může přispět právě k rozvoji černého trhu na úkor evidence těchto předmětů státem. Novela zákona dále neodstraňuje nepřesnou definici předmětů kulturní hodnoty, jejíž význam by měl spočívat v přínosu pro národní historii, literaturu, umění nebo vědu.
Předloha také přináší zvýšení počtu pracovníků Ministerstva kultury, možnost rozhodování státního úředníka bez náležitého odůvodnění a představuje další právní normu, která není kompatibilní s úpravou v zemích EU. V této oblasti musím připomenout směrnici Rady EU ze dne 5. března 1993 č. 93/7, nebo č. 36 tzv. Římské smlouvy, či judikaturu Evropského soudu. Vnitřní zákonodárství jednotlivých členských států EU, např. Velké Británie, Francie, Belgie, Německa či Holandska, je velmi odlišné od navrhovaného režimu úpravy vývozu předmětů kulturní hodnoty v ČR.
K novele zákona jsem si nechala vypracovat odborná stanoviska, která podrobila předkládaný návrh kritickým připomínkám, a to nejen z oblasti legislativně technické -u institutu přerušení řízení - tak i z oblasti věcné stránky předmětu úpravy. Poměrně závažné připomínky byly uplatněny i ve vztahu k příloze zákona, kde se vyskytují další velké nepřesnosti. Dle mého názoru zcela nadbyteční úředníci Ministerstva kultury by opětovně přezkoumávali odborná vyjádření odborných pracovníků muzeí, galerií, archivů, knihoven a organizací památkové péče zřizovaných orgány státní správy.
Na naši Poslaneckou sněmovnu se též obrátila Unie zaměstnavatelských svazů ČR, která ve svém dopise shrnuje zkušenosti asociací a sdružení všech hlavních oborů kultury, které jsou sdruženy v sekci kultury Unie zaměstnavatelských svazů. Připomínky unie lze shrnout do následujících bodů:
a) novela představuje výraznou centralizaci a byrokratizaci spojenou s nárůstem výdajů státního rozpočtu;
b) návrh novely nereaguje na problém posouzení, zda předmět, o jehož povolení k trvalému pobytu se žádá, je, či není zapsán v seznamu kulturních památek;
c) návrh novely rozšiřuje škálu předmětů, u nichž je požadováno osvědčení k trvalému vývozu i při běžném vnitrostátním prodeji; zde zákon zasahuje proti deklarovanému evidentnímu záměru do vlastnických práv občana, vlastnícího např. jeden běžný pražský groš Václava IV.;
d) celní režim ohledně vývozu předmětů kulturní hodnoty je upraven bez znalosti běžné praxe s nereálnými lhůtami.
A ještě další připomínky.
Určité pozitivum tohoto návrhu představuje pouze zpřesnění některých institutů a sankční režim zákona. V jistých aspektech lze však předkládaný návrh pokládat za antiliberální a nikoli Evropě, ale Dálnému východu se blížící pokus o regulaci a omezení nezadatelných vlastnických práv. Pokládám za pravděpodobné, že v případě administrativně náročného a dlouhotrvajícího takto zvoleného modelu si vlastníci uměleckých předmětů mohou najít jinou cestu prodeje těchto předmětů a že tato norma se ukáže jako zcela kontraproduktivní z pohledu ochrany národního kulturního dědictví a evidenčního významu pro stát.
Vážená sněmovno, po důsledném studiu tohoto návrhu jsem dospěla k názoru, že je třeba ve smyslu zákona o jednacím řádu vrátit předlohu vládě k dopracování. Jsem však přesvědčena, že danou problematiku je třeba účelně a racionálně řešit, a proto jsem oslovila pana ministra, který mi přislíbil ochotu dospět formou dalšího jednání k rozumnému kompromisnímu řešení při prvním a druhém čtení. Spoléhám proto na jím dané slovo a doporučuji v této chvíli - a to pouze v této chvíli -, aby návrh novely zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, byl v tomto prvním čtení sněmovnou schválen a postoupen do čtení druhého. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Janě Marcové za zpravodajskou část jejího vystoupení k této věci a otevírám obecnou rozpravu. Přihlášeni jsou poslanci Petr Pleva, Zdeněk Klanica a Michal Prokop. Jako první tedy vystoupí pan poslanec Petr Pleva.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, dámy a pánové, dovolte mi, abych předtím, než se budu věnovat navrhované novele zákona č. 71/1994 Sb., krátce zhodnotil současný stav v oblasti vývozu předmětů kulturní hodnoty.
Výše zmíněný zákon měl ukončit dobu faktického bezvládí, kdy kvůli nejasným pravidlům a nízkému kursu koruny zmizelo z naší země mnoho nenahraditelných hodnot. Zákon měl zabránit nejen tomuto masivnímu vývozu, ale především měl nastolit jasná pravidla.
Tato očekávání se však do značné míry nenaplnila, zejména proto, že si nikdo nebyl tak zcela jistý, co se vlastně smí vyvézt bez povolení a co ne. Je-li totiž jedním ze základních kritérií cena objektu, pak vzniká otázka, kdo je kompetentní tuto cenu určit.
Ale ani pracovníci muzeí a galerií jako pověřené státní orgány si nějak zvláště neoddechli. Podepsat vývozní povolení a dát svolení k vývozu znamená totiž riskovat střet s kulturním orgánem Ministerstva kultury, který dle předložených fotografií ex post posoudí, zda se nemohlo jednat o kulturní památku, či dokonce o národní kulturní památku. Tento střet stál některé pracovníky pověřených institucí místo.
I přes všechny nedostatky je však nutno zdůraznit, že přijetí tohoto zákona znamenalo jasně deklarovanou snahu státu hájit naše kulturní bohatství, zejména proti neoprávněnému vývozu, přiblížit se směrnicím Rady Evropy a proces povolování vývozu zprůhlednit a podrobit kontrole.
Již brzy po přijetí zmiňovaného zákona se ukázalo, že v praxi zůstává mnoho nevyřešených otázek, které se netýkají jen výše zmíněných problémů s oceňováním předmětů kulturní hodnoty, ale i dalších problémových okruhů.
Stávající zákon neumožňuje dočasný vývoz za účelem prezentace, výstavy či restaurování objektu, zákonem upravený prodej předmětů sakrální a kulturní povahy, který měl zabránit nelegálnímu obchodování s předměty zcizenými zejména římskokatolické církvi, se ukázal jako zcela obstrukční a paradoxně podporující černý trh s těmito komoditami.
Nyní tedy několik slov k novele.
Je zřejmé, že se pokouší řešit některé již dříve nastíněné problémy, např. dočasný vývoz, také nově zavádí klasifikaci předmětů kulturní povahy velmi cenných - v novele jsou označeny symbolem tří "x" -, pro které zavádí zvláštní režim. Toto jsou ovšem jediná pozitiva novely.
Už samotný institut dočasného vývozu je zcela znehodnocen skutečností, že předměty velmi cenné nemohou být propuštěny do režimu dočasného vývozu, a pokud tedy někdo je chce vystavit v zahraničí, musí si opatřit povolení k vývozu trvalému. Skutečně absurdní!
Celý návrh je prodchnut snahou ministerských úředníků zkomplikovat a namnoze zcela znemožnit obchod s kulturními a historickými předměty, a to zcela proti duchu doporučení Rady Evropy. Záměrně zde nehovořím pouze o vývozu.
Nedílnou součástí pohybu předmětů je i legální dovoz. Ten je současnou právní úpravou však téměř znemožněn. Je logické, že největší zájem o konkrétní starožitnosti je v zemích původu. Proto je např. české sklo všech historických slohů v zahraničí prodáváno levněji než u nás. Na dovoz těchto věcí je však uvalena 22% daň z přidané hodnoty z pořizovací ceny, čímž se stávají naopak dražšími a neprodejnými.
***