(pokračuje Jičínský)
Na těchto zákonech lze pracovat, a pokud budou připraveny, sněmovna je může projednávat a přijímat je. Ale to ještě neznamená, že se máme nechat těmito argumenty svést k tomu, abychom souhlasili s něčím, co rozhodně dobře připraveno není.
Tím, že se tento zákon konstruuje jako zákon stojící vedle a mimo ústavu, pak se do něj nutně dostává řada formulací a ustanovení, která z hlediska právního žádný právní smysl vlastně nemají. Jaký právní smysl z tohoto hlediska má čl. 1, jaký právní smysl v této souvislosti má odst. 2 čl. 3…, nebo copak můžeme za dobrou považovat takovou formulaci jako v čl. 2 odst. 1, kde se říká: je-li ohrožena svrchovanost státu atd., nastává krizová situace. Tady se přece směšují vztahy různých druhů. Jisté situace nastávají objektivně, protože se ve společnosti nebo přírodě něco stalo, ale zákonodárství je projev vůle, zákonodárství je projev cílevědomé činnosti politických sil, které v té době jsou v parlamentu a mají právo vydávat zákony.
(Velký hluk v sále.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Promiňte, pane poslanče. Dámy a pánové, opět vás napomínám. Dokonce tentokrát napomínám klub, který zde pan kolega reprezentuje. Je to opravdu důkaz o pohrdání sněmovnou jako celku. Prosím vás, jestli nechcete poslouchat pana kolegu, běžte do kuloárů a bude všechno v pořádku a přátelství se může dát rozvíjet. Děkuji vám.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Nemyslím si, že v ústavě si máme dovolovat takovéto vadné formulace. To prostě svědčí o velmi nízké ústavně právní kultuře, se kterou se takovéto zákony tvoří.
Ještě další příklad. V článku 9 se konstruuje bezpečnostní rada státu. Zdůrazňuji, že je to čl. 9 ústavního zákona. Bezpečnostní radu státu tvoří předseda vlády a další členové vlády podle rozhodnutí vlády. Odst. 2: Bezpečnostní rada státu v rozsahu pověření, které stanovila vláda, připravuje vládě návrh opatření k zajišťování bezpečnosti České republiky. Tak co to tedy je za orgán? Je bezpečnostní rada nějaký zvláštní ústavní orgán, anebo je to orgán, který ad hoc ustavuje vláda jako nějaký svůj poradní orgán ze svých členů a podle svého uvážení jí stanoví pravidla pro její činnost nebo jí zadává nějaké úkoly. To přece není žádná ústavní konstrukce orgánu, jako je bezpečnostní rada.
V této souvislosti kladu otázku, zda vůbec takovýto orgán je třeba. Vzhledem k tomu, že ústava při formulaci postavení prezidenta republiky volila jinou konstrukci, než byla v ústavě z r. 1920, kdy prezident měl právo předsedat schůzi vlády, pokud se rozhodl jí účastnit, a je ta konstrukce, jaká je, že prezident má právo se účastnit schůzí vlády, ale předsedat jim nemůže, tak se ti, kdo navrhují tento zákon, dostali do obdobně složité situace, jaký má být vztah prezidenta republiky, který podle ústavy je vrchním velitelem branné moci, vůči této bezpečnostní radě. Samozřejmě zůstalo z toho ustanovení, které je v odst. 3, ale které podle mého soudu rovněž žádný smysl a význam nemá. Je tam jen proto, aby tam nebyl zjevný rozpor s ústavním postavením prezidenta republiky.
Když už tedy připravujeme ústavní řešení pro složité situace, které doufejme, že nás nepotkají, ale které ústavně chceme mít zajištěny, potom je třeba, aby v takovémto zákoně bylo ustanovení, kdo bude v době války vrchním velitelem branné moci fakticky, protože ústavně je to prezident republiky, ale nemyslím, že by - a teď abstrahuji od konkrétní osoby, která tento úřad vykonává - prezident republiky měl fakticky vést vojska. Takže z tohoto hlediska je tady absence přesného ustanovení a ústavní zákon tady nic neřeší.
Takto by bylo možno rozebírat i další ustanovení tohoto návrhu zákona, a je otázka, kterou jsem kladl v ústavně právním výboru, jestli můžeme bez dalšího ono postavení Senátu pro případ, kdy Poslanecká sněmovna je rozpuštěna a Senát vykonává jisté zákonodárné funkce, přenést na situace podle zákona o mimořádných stavech. I tato otázka je tu řešena způsobem, který vyvolává pochybnosti. Myslím, že by o té věci měla být vedena aspoň závažná a odpovědná diskuse, což se zatím nestalo.
Takže ze všech těchto důvodů, které jsem tady uvedl, a některé jsem jen naznačil, protože nechci mluvit enormně dlouho, myslím, že návrh tohoto ústavního zákona není připraven takovým způsobem, aby ho sněmovna mohla odpovědně schválit. Proto doporučuji, aby byl vrácen navrhovateli k přepracování. Pokud by tomuto návrhu nebylo vyhověno, tak aby byl návrh zamítnut.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane profesore, podle § 93 odst. 2 můžeme buď vrátit návrh zákona výboru k novému projednání, nebo návrh zamítnout. Jiné řešení není. (Poslanec Jičínský: Zamítnout.) Děkuji. Slova se ujme pan kolega Ransdorf, připraví se kolega Krampera.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, při projednávání tohoto zákona se setkáváme s problémem, který vyvstal před právníky a politickými mysliteli až vlastně v době novověké, totiž s problémem vztahu státu a společnosti. Antická ani středověká právní a politická věda nerozlišovala mezi státem a společností. Toto rozlišení se vlastně objevilo až v 16. století, kdy na jedné straně byla politika definována jako svým způsobem bezhodnotová sféra čisté manipulace, politické myšlení Macchiavelliho a na druhé straně se v myšlení Thomase Moora chápala společnost jako něco samostatného oproti státní struktuře.
To je samozřejmě závažný problém, problém pro každou školu právního myšlení. Zdá se mi, že bohužel jako by tvůrci tohoto zákona šli ve šlépějích oné prastaré koncepce státní resony a zejména německého politického myšlení, které na rozdíl od myšlení francouzského nebo britského bylo vždy centrováno kolem státu. Kdybych chtěl být ještě adresnější, řekl bych, že konstrukce zákona připomíná dobu, kdy se u našich sousedů tak rádo vládlo s proslaveným § 14.
Připojím se k názoru, který tady vyjádřil můj předřečník profesor Jičínský, když zmíním, s jakým zděšením se na této půdě přijímal právě námět, který tu byl projednáván celkem osmkrát na parlamentní půdě, tj. referendum. Byly zde pronášeny plané řeči, které mířily proti porušovatelům ústavní čistoty, a na druhé straně se přijímá s velkou vstřícností zákon, který nejenže je věcně problematický, protože zde není soulad se správní strukturou, chybí tady převodní mechanismus řešení řady konkrétních situací, ale zároveň je to zákon, který se vyznačuje nadprůměrnou mírou nepřesnosti práce s pojmy.
***