Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, chápu, že byly v minulosti civilizace, které stály na mluveném slovu, ale u nás lidé jsou nejméně 200 let gramotní, což je prokazatelné od doby Marie Terezie a Josefa II. Čili je s podivem, proč nám kolegové z republikánské strany čtou již potřetí v průběhu projednávání tohoto zákona analýzu Parlamentního institutu, když - jak říkám - v této zemi jsou lidé gramotní a práce Parlamentního institutu jsou všeobecně dostupné. Opakování je sice matka moudrosti, ale myslím si, v tomto případě se spíš jedná o nudu.
Já bych chtěl vaši pozornost soustředit na jiné záležitosti, které nebyly zmíněny v této - jak říkal kolega Nehera - stručné zprávě. Chci upozornit na to, že problematika, o kterou jde, má vždy určitý konkrétní civilizační kontext. Byly společnosti v minulých staletích a tisíciletích, které s tímto jevem žily naprosto bez problému. Má původní profese se týkala dějin filozofie a mohu říci, že třeba každý čtenář Platonových dialogů by mohl zjistit, že starým Řekům soužití s touto formou dá se říci partnerského vztahu vůbec nedělalo žádné problémy. Že to mělo dokonce i své určité vazby třeba na společenské uspořádání. Že byl např. elitní vojenský oddíl v Thébách, který byl spjatý tímto - chcete-li - citovým poutem.
Myslím si, že i když velká část naší populace, dokonce většina, je nábožensky vlažná nebo ateistická, pořád v hlavách lidí fungují určité zděděné stereotypy, které pocházejí z dob, kdy právě populace byla nábožensky aktivní.
Za celým tímto problémem a negativním vztahem značné části lidí k této menšině stojí totiž koncept lidského hříchu a pádu lidí do hříchu a určité negativní hodnocení lidské sexuality obecně. A tím spíš určité její specifické podoby.
Myslím si, že uniká některým lidem, že byli církevní otcové i středověcí teologové, kteří měli k lidské sexualitě velice kladný poměr, např. svatý Augustin, největší církevní otec, hodnotí na rozdíl od řeckých církevních otců, třeba otců kappadockých, kladně tuto stránku lidského života, ale všeobecně se dostalo do lidského povědomí, že je to něco, o čem se tak říkajíc ani na veřejnosti nemá mluvit a co by mělo být spíše z nějakého otevřeného projevu utlumeno.
Dámy a pánové, demokracie se měří - pokud jde o její zralost - i poměrem k menšinám. To bylo z této tribuny opakováno mnohokrát při různých příležitostech a domnívám se, že to platí i v této souvislosti. Navíc je to menšina, která má 3 - 4 % v průměru v různých populacích. Dá se říci, že je to menšina, která nemůže změnit svůj statut. To je navíc okolnost, která by měla vést ještě k výraznější toleranci.
Domnívám se, že lze nalézt i u významných osobnosti v minulosti příklady, jak potlačování této otázky a netolerantní vztah uváděl mnohé lidi vysloveně do neřešitelných situací, do psychických traumat a do životních osudů, které byly poznamenány tragikou. Namátkou uvedu tři lidi z různých epoch, kteří se setkali právě s netolerancí většiny.
U nás to byl např. známý katolický kněz, spisovatel, vlastenec Bohuslav Balbín. Málo se ví, že za jeho cestováním, postrkováním po vlastech českých bylo to, že projevoval právě tuto orientaci a že na tuto záležitost bylo pochopitelně v tehdejší době nahlíženo jako na něco nepatřičného.
Podobně je to v případě Petra Iljiče Čajkovského, známého hudebního skladatele, který těžko snášel i vzhledem k tomu, jaká panovala atmosféra v jeho době, to, jak je na tuto záležitost nahlíženo. Sám o sobě se s tím nemohl smířit a přispělo to k nesporné tragice jeho života.
V nejnovější době mohu uvést jinou osobnost, která tento problém otevírala i na veřejnosti a stala se jednou z prvních obětí nově propuknuté pandemie - dá se říci - v podobě AIDS, tj. Michel Foucault, velký francouzský filozof a kritik umění, historik, člověk, který otevíral společenským vědám nové horizonty.
Domnívám se tedy, že nejenom kulturní tradice, nejenom to, že v řadě kultur není tak jednoznačně odmítavý vztah, jaký donedávna byl v křesťanském a postkřesťanském prostředí, nejenom to, že je to otázka práv menšin, že je to otázka lidských práv obecně, ale také i dopadu na jednotlivé osudy lidí, známých lidí, kteří jsou schopni ilustrovat naléhavost tohoto problému, to všechno by nás mělo vést k tomu, že bychom se od dědictví nezvládnutelné koncepce hříchu i ve svém vědomí či podvědomí osvobodili a abychom tuto normu podpořili. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. O slovo se přihlásil pan místopředseda Zvěřina.
Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já bych se pokusil ušetřit nás všechny čtvrtého a pátého čtení materiálu, který jsme právě vyslechli. Dovoluji si navrhnout zkrácení řečnické lhůty v tomto bodě na dvakrát deset minut. Děkuji. (Hlasy republikánských poslanců: Pozdě. Už je to hotové!)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Návrh zazněl. Dámy a pánové, je 10.36 hodin, v 10.38 hodin dám o návrhu pana místopředsedy Zvěřiny hlasovat.
Pan poslanec Severa má náhradní kartu č. 7. Všechny jsem vás odhlásil. Prosím vás o novou registraci.
Dámy a pánové, pan místopředseda Poslanecké sněmovny Zvěřina navrhl, abychom ve shodě s jednacím řádem rozhodli o tom, že řečnická lhůta se zkrátí na dvakrát deset minut u tohoto bodu. Rozhodneme o tom hlasováním.
Dříve než budeme hlasovat, chtěl bych říci všem poslancům, kteří používají nadále mobilní telefony v rozporu s usnesením sněmovny, že toto jejich počínání je na škodu především tomu, že stenografky, které zaznamenávají veškeré dění v naší sněmovně na magnetofonový pásek, mají velké problémy, a tudíž jsme se rozhodli s veškerou tolerancí v tomto směru pro příští dny skoncovat. Berte to, prosím, na vědomí. (Poslanec Bláha z místa: A co pokuty?)
A nyní v hlasování poř. č. 158 rozhodneme o návrhu pana místopředsedy Zvěřiny. Kdo je pro? Kdo je proti? Děkuji.
Hlasování skončilo. Výsledek pro 109, proti 16. Návrh pana místopředsedy Zvěřiny byl přijat.
Nyní bude hovořit pan předseda klubu SPR-RSČ. Pan poslanec Tlustý má náhradní kartu č. 8. Poté se přihlásil pan poslanec Petr Vrzáň.
***