Parlament se usnesl na tomto zákoně České
republiky:
Za podmínek stanovených tímto zákonem
stát poskytne oběti trestné činnosti
(dále jen "oběť") peněžitou
pomoc (dále jen "pomoc").
(1) Obětí se rozumí fyzická osoba,
které v důsledku trestného činu vznikla
škoda na zdraví.
(2) Za oběť se považuje i osoba pozůstalá
po oběti, která v důsledku trestného
činu zemřela, a pozůstalá osoba na
ni byla odkázána svojí výživou.
(3) Pomoc spočívá v jednorázovém
poskytnutí peněžité částky
k překlenutí zhoršené sociální
situace způsobené oběti trestným činem.
(4) Za trestný čin se pro účely poskytnutí
pomoci podle tohoto zákona považuje jednání,
které má znaky trestného činu nebo
jeho pokusu podle zvláštní části
trestního zákona.
(1) Pomoc se poskytne občanu České republiky
nebo osobě bez státní příslušnosti,
která má na území České
republiky povolen trvalý nebo dlouhodobý pobyt.
(2) Cizí státní příslušník
může požadovat pomoc za podmínek a v rozsahu
stanoveném vyhlášenou mezinárodní
smlouvou, kterou je Česká republika vázána.
Pomoc se poskytne, pokud škoda na zdraví nebo v důsledku
smrti způsobená trestným činem nebyla
plně uhrazena.
(1) Pomoc se poskytne, jestliže o vině pachatele trestného
činu, kterým byla způsobena škoda na
zdraví, bylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem,
nebo rozsudkem, kterým byl pachatel pro nepříčetnost
zproštěn obžaloby.
(2) Jestliže takový rozsudek nebyl vyhlášen
nebo nenabyl právní moci, anebo jestliže nebylo
zahájeno trestní stíhání proto,
že pachatel není znám nebo mu není možné
sdělit obvinění, anebo brání-li
trestnímu stíhání zákonná
překážka, lze pomoc poskytnout, nejsou-li na
základě výsledku šetření
orgánů činných v trestním řízení
důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný
čin, v důsledku kterého byla oběti
způsobena škoda na zdraví.
(1) Pomoc stát neposkytne, jestliže oběť
a) se účastnila na trestném činu,
v důsledku kterého byla poškozena na zdraví,
nebo je stíhána jako spoluobviněný
v trestním řízení vedeném též
pro tento trestný čin,
b) nedala souhlas k trestnímu stíhání
pachatele trestného činu v případě,
kdy tento souhlas je podmínkou zahájení trestního
stíhání nebo pokračování
v něm, anebo vzala-li takový souhlas zpět,
nebo
c) neposkytla orgánům činným v trestním
řízení potřebnou součinnost
zejména tím,že bez zbytečného
odkladu nepodala oznámení o trestném činu,
v jehož souvislosti požaduje odškodnění,
nebo jako svědek v trestním řízení
využila s odvoláním na svůj poměr
k pachateli práva odepřít výpověď.
(2) Stát neposkytne pomoc též tehdy, jestliže
celková výše odškodnění
za bolest1) nedosahuje hodnoty alespoň 100 bodů.
(1) Pomoc se poskytne ve výši, která představuje
obětí prokázanou výši ztráty
na výdělku a nákladů spojených
s léčením2), a u oběti
uvedené v § 2 odst. 2 prokázané náklady
spojené s pohřbem a náklady na výživu3),
snížené o součet všech částek,
které oběť z titulu náhrady škody
již obdržela.
(2) Jestliže o náhradě škody bylo již
rozhodnuto pravomocným rozsudkem, je výše způsobené
škody zjištěná v rozsudku závazná
pro stanovení pomoci na odškodnění v
rozsahu, v jakém o škodě již bylo rozhodnuto.
(3) Prokáže-li oběť poté, co jí
byla poskytnuta pomoc podle odstavce 1, že jí vzniklá
škoda je vyšší, než jaká byla
podkladem pro poskytnutí pomoci, lze jí poskytnout
na její žádost podanou ve lhůtě
stanovené tímto zákonem pomoc opětovně.
Přitom se přihlédne k částkám
již vyplaceným.
(4) Pomoc poskytnutá podle odstavce 1 a 3 nesmí ve svém součtu přesáhnout třicetinásobek nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády pro účely trestního zákona4).
Pomoc stanovená podle § 7 může být
snížena nebo se nepřizná s přihlédnutím
k sociální situaci oběti a k tomu,
a) do jaké míry oběť spoluzavinila vznik
škody,
b) jaká opatření oběť učinila k tomu, aby se domohla přiznání nároku na náhradu škody na pachateli.
___________________
1) § 2 a 3, § 7 odst. 1 a příloha vyhlášky
č. 32/1965 Sb., o odškodňování
bolesti a ztížení společenského
uplatnění, ve znění pozdějších
předpisů.
2) § 445 až § 447 a § 449 odst. 1 občanského
zákoníku.
3) § 449 odst. 2 a § 448 občanského zákoníku.
4) Nařízení vlády ČSFR č.
464/1991 Sb., o stanovení nejnižší měsíční
mzdy pro účely trestního zákona.
(1) Pomoc poskytuje na základě žádosti
oběti jménem státu Ministerstvo spravedlnosti.
(2) Žádost o poskytnutí pomoci lze podat u
Ministerstva spravedlnosti nejpozději do jednoho roku ode
dne spáchání trestného činu,
jinak právo zaniká.
(3) Ministerstvo spravedlnosti do tří měsíců
od podání žádosti a předložení
potřebných dokladů buď pomoc poskytne,
nebo žadateli sdělí důvody, pro které
pomoc nelze poskytnout.
(1) V žádosti je třeba uvést jméno
a příjmení oběti, datum jejího
narození, bydliště, rodné číslo,
a připojit k ní:
a) poslední rozhodnutí orgánu činného
v trestním řízení o trestném
činu nebo o jeho oznámení; nemůže-li
oběť takové rozhodnutí připojit,
je třeba, aby označila orgán činný
v trestním řízení, který o
trestném činu naposledy konal řízení,
a uvedla údaje o osobě podezřelé ze
spáchání trestného činu, pokud
je jí známa,
b) údaje o škodě, vzniklé v důsledku
trestného činu a o jejím rozsahu, případně
o rozsahu, v jakém již škoda byla uhrazena, a
o úkonech, které oběť učinila
k vymáhání škody,
c) údaje o svých majetkových a výdělkových
poměrech,
d) doklady, které má oběť k dispozici
a které mohou dokázat údaje uvedené
pod písmeny b) a c).
Doklady o majetkových a výdělkových
poměrech lze nahradit čestným prohlášením.
(2) Změní-li se po podání žádosti
o poskytnutí pomoci okolnosti, které mají
vliv na posouzení žádosti o poskytnutí
pomoci a stanovení její výše, zejména
dojde-li i jen k částečné náhradě
škody, je žadatel povinen na tyto okolnosti Ministerstvo
spravedlnosti bezodkladně upozornit.
(1) Při ověřování podmínek
pro poskytnutí pomoci mohou pověření
zaměstnanci Ministerstva spravedlnosti nahlížet
do trestních spisů nebo od orgánů
činných v trestním řízení
požadovat údaje, které jsou významné
pro poskytnutí pomoci.
(2) Orgány činné v trestním řízení
jsou povinny žádostem podle odstavce 1 vyhovět.
(1) Oběť, které byla poskytnuta pomoc, je povinna
do 5 let ode dne, kdy jí byla poskytnuta pomoc, odvést
na účet Ministerstva spravedlnosti částky,
které obdržela jako náhradu škody až
do výše poskytnuté pomoci.
(2) Neučiní-li stát do 2 let po uplynutí
lhůty uvedené v odstavci 1 žádný
úkon směřující k vymožení
své pohledávky, jeho právo zaniká.
(3) Na základě žádosti oběti
se Ministerstvo spravedlnosti může jménem státu
po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1 vzdát
práva na vrácení vyplacené pomoci,
jestliže takový postup odůvodňuje sociální
situace oběti, celková výše škody,
která jí byla způsobena, a výše
náhrady, kterou oběť obdržela.
Není-li stanoveno jinak, řídí se právní
vztahy upravené v tomto zákoně občanským
zákoníkem.
V řízení o trestném činu, v
jehož důsledku vznikla škoda na zdraví
nebo smrt, jsou orgány činné v trestním
řízení povinny poskytnout oběti poučení
o podmínkách, za nichž lze o poskytnutí
pomoci žádat.
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním (trestní řád), ve znění
zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969
Sb., zákona č. 149/1969 Sb., zákona č.
48/1973 Sb., zákona č. 29/1978 Sb., zákona
č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona
č. 178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb.,
zákona č. 558/199l Sb., zákona České
národní rady č. 25/1993 Sb., zákona
č. 115/1993 Sb., zákona č. 292/1993 Sb.,
zákona č. 154/1994 Sb., zákona č.
152/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu České
republiky č. 214/1994 Sb. a nálezu Ústavního
soudu České republiky č. 8/1995 Sb., se mění
a doplňuje takto:
1. V § 312 se tečka na konci nahrazuje čárkou
a připojují se slova: "a částky
odevzdané státu na peněžitou pomoc obětem
trestné činnosti.".
2. Dosavadní text v § 312 se označuje jako
odstavec 1 a připojuje se odstavec 2, který zní:
"(2) Z peněžní částky k
obecně prospěšným účelům
musí obviněný určit nejméně
50% státu na peněžitou pomoc obětem
trestné činnosti, poskytovanou podle zvláštního
zákona.".
Zákon České národní rady č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
zákona České národní rady č.
271/1992 Sb., zákona č. 273/1994 Sb., zákona
č. 36/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb. a
zákona č. 160/1995 Sb., se mění a
doplňuje takto:
V § 11 odst. 2 se tečka na konci nahrazuje čárkou
a připojuje se ustanovení písmene k), které
zní:
"k) navrhovatel v řízení o poskytnutí
peněžité pomoci obětem trestné
činnosti.".
Zákon České národní rady č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve
znění zákona České národní
rady č. 35/1993 Sb., zákona č. 96/1993 Sb.,
zákona č. 157/1993 Sb., zákona č.
196/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona
č. 42/1994 Sb., zákona č. 85/1994 Sb., zákona
č. 114/1994 Sb., zákona č. 259/1994 Sb.,
zákona č. 32/1995 Sb., zákona č. 87/1995
Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č.
149/1995 Sb., zákona č. 248/1995 Sb. a zákona
č. 316/1996 Sb., se mění a doplňuje
takto:
V § 4 odst. 1 písm. h) se za slova "státní
sociální podpory 44)," vkládají
slova "peněžité pomoci obětem trestné
činnosti podle zvláštního zákona
44a),".
Poznámka pod čarou č. 44a zní:
_________________________
"44a) Zákon č. Sb., o poskytnutí
peněžité pomoci obětem trestné
činnosti a o změně a doplnění
některých zákonů.".
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem 1. září 1997.
Obecná část
Podstatou předkládaného návrhu zákona
je zakotvení podmínek, za nichž stát
poskytne finanční pomoc na částečné
odškodnění těch, kterým v důsledku
trestného činu byla způsobena vážnější
újma na zdraví a kteří objektivně
nemají možnost v přijatelné lhůtě
dosáhnout náhrady škody na pachateli.
Problematika odškodňování obětí
trestné činnosti se od poloviny osmdesátých
let promítá nejen do mezinárodních
dokumentů, ale i do vnitrostátního zákonodárství
jednotlivých evropských zemí. Významným
mezníkem se v tomto směru stala Evropská
úmluva o odškodňování obětí
násilných trestných činů z
24.11.1983. Tato úmluva v podstatě zobecňuje
zkušenosti jednotlivých evropských států
z právní úpravy a provádění
odškodňování obětí trestné
činnosti, neboť většina z nich přijala
zákon o podmínkách odškodnění
obětí trestné činnosti ještě
před sjednáním této úmluvy
(Velká Británie v roce 1964, Finsko v roce 1973,
Irsko v roce 1974, Německo a Nizozemí v roce 1976,
Francie v roce 1977, Švédsko v roce 1978, Rakousko
v roce 1982, a v návaznosti na sjednání úmluvy
Lucembursko a Švýcarsko v roce 1984, Belgie v roce
1985, Portugalsko v roce 1991). Skutečnost, že řada
států věnuje právní úpravě
odškodňování obětí trestné
činnosti v poslední době pozornost, vychází
z uznání povinnosti státu dbát o dodržování
základních práv a svobod a o jejich ochranu
a je tedy i výrazem jeho odpovědnosti v případech
jejich porušení.
Závazky pro státy, které jsou smluvními
stranami uvedené konvence, spočívají
především v povinnosti:
- přispět na odškodnění těm,
kteří utrpěli těžké ublížení
na těle a na zdraví následkem úmyslného
trestného činu a těm, kteří
byli v péči osoby, jež následkem takového
činu zemřela (čl. 2 odst. 1),
- odškodněním v závislosti na konkrétním
případě pokrýt alespoň ušlý
výdělek, výlohy léčby a hospitalizace,
výlohy spojené s pohřbem a pokud jde o vyživované
osoby, i ušlé výživné (čl.
4),
- přijmout opatření k tomu, aby případní
žadatelé měli k dispozici informace o systému
odškodňování (čl. 11).
Dále úmluva stanoví, že jednotlivé
státy mohou:
- stanovit dolní a horní hranici, mezi nimiž
se odškodnění bude vyplácet (čl.
5),
- stanovit lhůtu, do které lze podat žádost
o odškodnění (čl. 6),
- nárok na odškodnění snížit
nebo zrušit podle finanční situace žadatele
(čl. 7), nebo podle chování poškozeného
během trestného činu nebo po něm nebo
v závislosti na způsobené škodě
(čl. 8 odst.1), nebo pokud poškozený je zapojen
do organizovaného zločinu nebo organizace páchající
násilnou trestnou činnost (čl. 8 odst. 2),
anebo pokud by odškodnění v plné výši
nebylo spravedlivé nebo bylo v rozporu s veřejným
pořádkem (čl. 8 odst. 3),
- zkrátit nebo požadovat vrácení celé
vyplacené částky, pokud oběť
obdržela odškodnění od pachatele nebo
z jiného zdroje (čl. 9),
- převést na stát nebo příslušný
orgán práva odškodněné osoby
do výše plnění (čl. 10).
Předkládaný návrh zákona je
plně v souladu s kogentními ustanoveními
uvedené úmluvy a v porovnání s úpravami
dalších evropských zemí představuje
standardní srovnatelné řešení.
Návrh zákona je koncipován tak, že na
jeho podkladě vznikají právní vztahy
mezi státem a obětí. Vztahu mezi pachatelem
trestného činu, který odpovídá
za způsobenou škodu, a obětí, které
přísluší nárok na náhradu
škody, se tento zákon přímo netýká.
I když by bylo právně řešitelné
převzít doporučující ustanovení
článku 10 shora uvedené mezinárodní
úmluvy, aby v rozsahu poskytnutého plnění
na stát přešel nárok na náhradu
škody vůči pachateli, tento postup se nevolí.
Důvodem je zejména složitost a nepřehlednost
situací, které by na základě toho
v praxi vznikaly (v závislosti na tom, zda oběť
již svým jménem uplatnila v řízení
před soudem nárok na náhradu celé
škody, nebo zda jí takový nárok již
byl přiznán, případně zda již
probíhá vykonávací řízení).
V našem právním řádu se právní
kategorie "oběť trestné činnosti"
dosud nevyskytuje. Trestní právo sice zná
pojem poškozeného trestným činem, ale
pojem "poškozený" ve smyslu trestního
práva se jen zčásti překrývá
s pojmem oběti trestné činnosti tak, jak
je vymezen v mezinárodních dokumentech.
Oběť je širší pojem než poškozený
hlavně proto, že nezahrnuje jen osoby, které
utrpěly nějakou újmu v přímé
souvislosti s trestným činem, ale i osoby, u nichž
k takové újmě došlo zprostředkovaně.
Za oběti se někdy považují nejbližší
členové rodiny přímé oběti
trestné činnosti a osoby, které byly na její
péči odkázány, pokud jim vznikla nějaká
újma.
I pojetí škody v souvislosti s kategorií "oběti"
je v mezinárodních dokumentech zpravidla širší
než u pojmu "poškozený". Širší
v tom smyslu, že se tu berou v úvahu jakékoliv
škody psychické, emocionální strádání,
omezení základních práv a zpravidla
i tzv. druhotná viktimizace, jíž se rozumí
zejména četné nepříjemnosti
a výdaje, jež oběť musí snášet
v souvislosti s následným trestním řízením.
Toto širší chápání škody
se pochopitelně netýká pouze obětí
přímých, ale i obětí nepřímých.
Pokud se tedy porovnávají pojmy "oběť"
a "poškozený", lze konstatovat, že
rozdíl mezi nimi spočívá především
v tom, že pojem poškozený charakterizuje v prvé
řadě procesní postavení toho, komu
byla trestným činem způsobena újma,
tedy vymezuje jeho oprávnění v průběhu
celého trestního řízení. Plné
využití všech práv poškozenému
ovšem nezaručuje a ani nemůže zaručit,
že v průběhu trestního řízení
dojde k uspokojení jeho nároku na náhradu
škody.
Pro pojem "oběti" je naopak charakteristický
vznik újmy a v důsledku toho i zhoršení
sociálního postavení jako bezprostředního
následku jednání, které vykazuje znaky
trestného činu. Není rozhodující,
zda pachatel činu byl odhalen a lze proti němu vést
trestní stíhání. V případě
oběti je rozhodující sociální
aspekt, nikoliv zajištění jejích práv
v procesu odhalování pachatele a jeho postavení
před soud.
Návrh zákona vychází z těchto
principů:
1) stát by poskytoval pomoc na odškodnění
jen závažnější újmy na zdraví,
neboť ta zpravidla představuje závažnou
překážku toho, aby poškozený vlastními
silami dosáhl stejných životních podmínek,
jaké měl před vznikem újmy,
2) stát poskytne pomoc pouze na částečné
odškodnění, neboť na oběti lze
důvodně požadovat, aby sama aktivně
přispěla k odhalení, usvědčení
a odsouzení pachatele,
3) při stanovení výše pomoci se vychází
z výše neuhrazené škody a přihlíží
se k dalším hlediskům, jejichž smyslem
je zajistit, aby peněžní prostředky
byly poukázány především těm,
kteří je vzhledem ke svému věku, pracovní
způsobilosti a sociální situaci nejvíce
potřebují,
4) zákon musí obsahovat důvody, za nichž
stát pomoc neposkytne, aby se předešlo jeho
zneužití,
5) pomoc má smysl, pokud bude poskytnuta co nejrychleji
- proto i posuzování žádosti musí
být co možná rychlé a jednoduché,
6) stát má vůči oběti právo
na vrácení vyplacené pomoci, pokud se oběť
domohla odškodnění; za stanovených podmínek
se stát může práva na vrácení
vzdát.
Návrh zákona je v souladu s ústavním
pořádkem České republiky a odpovídá
i mezinárodním dokumentům týkajícím
se otázek postavení a odškodňování
obětí trestné činnosti, včetně
práva Evropských společenství. Jeho
přijetí je podmínkou přístupu
České republiky k Evropské úmluvě
o odškodnění obětí násilných
trestných činů, jehož vnitrostátní
projednání se v současné době
připravuje.
Nároky na státní rozpočet, které
vzniknou v důsledku přiznání nároku
na částečné odškodnění
podle tohoto zákona, lze stanovit jen odhadem. Obviněných
z trestných činů, kde znakem základní
skutkové podstaty je způsobení těžké
újmy na zdraví nebo smrti, bylo podle statistických
údajů v roce 1995 stíháno celkem 5.393.
K tomu je třeba připočíst přibližně
stejný počet případů, kdy pachatel
nebyl odhalen. I tak se jedná jen o výchozí
údaj, který je třeba snížit o
případy, kdy jednání pachatele zůstalo
ve stadiu přípravy nebo v některých
případech i pokusu (a tedy ke vzniku uvedeného
následku nedošlo) a naopak zvýšit o případy,
kdy těžká újma na zdraví nebo
smrt je - někdy alternativním - znakem tzv. kvalifikované
skutkové podstaty (např. tr. čin loupeže
podle § 234 odst. 3, tr. čin vydírání
podle § 235 odst. 2,3, tr. čin znásilnění
podle § 241 odst. 2,3 tr. zákona). V obou uvedených
směrech se potřebné údaje statisticky
zvlášť nesledují. Lze ovšem předpokládat,
že shora uvedený počet by se v důsledku
těchto oboustranných úprav výrazněji
nezměnil. Poměrně velkou část
z tohoto počtu představují případy
trestné činnosti spáchané v dopravě
(v roce 1995 cca 3.900 stíhaných osob). Nároky
na odškodnění v těchto případech
jsou zásadně pokryty z titulu zákonného
pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla. O tyto případy
by se tedy okruh případných žadatelů
výrazně snížil.
Pokud by z uvedeného počtu třetina poškozených
uplatnila nárok na částečné
odškodnění a splňovala podmínky
pro jeho přiznání, pak by výplata
odškodnění představovala výdaj
ze státního rozpočtu ve výši
přibližně 15 mil. Kč ročně.
Uvedené výdaje by byly fakticky kompenzovány
jednak příjmy z částek určených
na obecně prospěšné účely
v rámci aplikace institutu narovnání, jednak
příjmy, představujícími státem
zpět získané plnění, jestliže
se oběti podařilo uspokojit svůj nárok
na náhradu škody na pachateli trestné činnosti.
Agenda spočívající v prověřování
žádostí, poskytování pomoci a
jejím případném vymáhání
si vyžádá posílení stavu zaměstnanců
Ministerstva spravedlnosti o 6 pracovních sil s mzdovými
náklady přibližně 1.227.000 Kč
ročně.
Zvláštní část
K § 1
V tomto ustanovení se zakotvuje povinnost státu
poskytnout oběti trestné činnosti pomoc na
odškodnění, pokud jsou splněny všechny
podmínky stanovené zákonem. Zatímco
poskytnutí pomoci má povahu plnění,
na které má za stanovených podmínek
oběť nárok, jeho výše bude závislá
na okolnostech případu a poměrech pachatele.
K § 2
S ohledem na potřebu jednoznačného výkladu
zákona se v tomto ustanovení vymezují některé
pojmy.
Podmínkou pro to, aby fyzická osoba mohla být
považována za oběť trestné činnosti,
je s ohledem na smysl navrhované právní úpravy
skutečnost, že jí vznikla v důsledku
jednání vykazujícího znaky trestného
činu škoda na zdraví. Právě v
těchto případech jsou schopnosti takové
osoby vlastními silami zvýšit svoji životní
úroveň výrazně omezené a pomoc
ve formě alespoň určité zálohy
na odškodnění je daleko více aktuální
než např. u škod na majetku.
V případech, kdy trestný čin má
za následek smrt, vzniká pozůstalým
osobám, které byly na zemřelého odkázány
svoji výživou, nárok na náhradu nákladů
na výživu podle § 448 odst. 1 občanského
zákoníku a za stanovených podmínek
i nárok na náhradu přiměřených
nákladů spojených s pohřbem (§
449 odst. 2 občanského zákoníku).
Naopak právo uplatňovat nárok na náhradu
škody z titulu poškození zdraví ve zbylém
rozsahu (bolestné, ztížení společenského
uplatnění, nepřisouzená náhrada
za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti a po jejím skončení, náhrada
ztráty na důchodu a náhrada nákladů
léčení) smrtí oprávněného
na jiné osoby nepřechází. Návrh
zákona tyto principy respektuje a v dalších
ustanoveních pouze upravuje postup, jakým osoby
pozůstalé po oběti trestné činnosti
mohou částečného uspokojení
těchto nároků formou pomoci dosáhnout,
aniž by se rozsah těchto nároků měnil.
Pomoc zahrnuje pouze peněžitou náhradu části
škody vzniklé na zdraví, nikoliv např.
na majetku, byť by byla dána příčinná
souvislost mezi trestným činem a vznikem škody.
V závislosti na rozsahu způsobené zdravotní
újmy a charakteru následků této újmy,
může nárok na náhradu škody zahrnovat
tyto dílčí nároky:
- odškodnění bolesti,
- odškodnění ztížení společenského
uplatnění,
- náhradu za ztrátu na výdělku po
dobu pracovní neschopnosti,
- náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti,
- náhradu za ztrátu na důchodu,
- náhradu nákladů léčení,
- náhradu nákladů na výživu pozůstalým
při úmrtí a náklady pohřbu.
Z důvodů uvedených již v obecné
části důvodové zprávy se navrhuje
poskytovat pomoci nikoliv ve výši, která představuje
souhrn výše uvedených nároků
na náhradu škody, ale jen v omezeném rozsahu.
Pomoc je vždy vázána na skutečnost,
že způsobená újma na zdraví je
v příčinné souvislosti s jednáním
vykazujícím znaky trestného činu.
Zároveň se vymezuje smysl poskytování
pomoci jako důležité výkladové
pravidlo (zejména při aplikaci ustanovení
§ 8).
Vzhledem k tomu, že při projednávání
žádosti o poskytnutí pomoci nebude zpravidla
k dispozici odsuzující rozsudek, který by
jednoznačně konstatoval, že byl spáchán
trestný čin, je v tomto ustanovení obsaženo
výkladové pravidlo, co se za trestný čin
považuje. Jestliže např. nebyl odhalen pachatel
takového činu, nelze trvat na podmínce, aby
trestnost takového činu se posuzovala i vzhledem
k věku pachatele, jeho příčetnosti,
stupni společenské nebezpečnosti danému
i osobou pachatele atd. Z tohoto důvodu se při definování
pojmu trestného činu odkazuje pouze na zvláštní
(a nikoliv též obecnou) část trestního
zákona. Pro posouzení, zda trestný čin
v tomto smyslu byl spáchán, bude rozhodující
výsledek šetření provedeného
policií, případně dalšími
orgány činnými v trestním řízení
(oznámení trestného činu je ve smyslu
§ 6 písm. c) podmínkou pro přiznání
pomoci).