K části první - návrhu
V části první jsou obsaženy principy
společné pro veřejné i soukromé
vysoké školy.
Zdůrazňuje se především
nerozlučná souvislost vzdělávací
činnosti vysokých škol s jejich činností
vědeckou a výzkumnou (§ 2 odst. 1).
Vysokým školám se vyhrazuje oprávnění
poskytovat nejvyšší stupeň vzdělání,
přiznávat akademické tituly (srov. §
73 až 75) a konat habilitační řízení,
resp. ve stanoveném rozsahu konat řízení
ke jmenování profesorů (srov. § 109
až 114), v souvislosti s tím se jiným osobám
zakazuje užívat označení "vysoká
škola" a další označení, která
jsou vyhrazena jen vysokým školám podle návrhu
zákona.
Každá vysoká škola musí mít
nejméně jeden v rámci akreditace schválený
magisterský studijní program (§ 3), nestačí
tedy pouhý studijní program bakalářský,
ani pouhý program doktorský.
Výslovně se stanoví, že vysoká
škola se může dohodnout s jinými právnickými
osobami o jejich účasti na vzdělávací,
vědecké a výzkumné činnosti
vysoké školy (§ 6). Tyto právnické
osoby se ovšem na uvedených činnostech vysoké
školy mohou jen podílet, nemůže být
proto na ně přenesena celková odpovědnost
vysoké školy za uskutečňování
určitých studijních programů apod.
V § 7 je definována akademická obec vysoké
školy (k pojmu "akademický pracovník"
viz § 105, k pojmu "student" § 95). Akademické
orgány veřejné vysoké školy jsou
podrobněji upraveny v § 17 - 24, o akademických
funkcionářích se podrobněji pojednává
v § 19 - 22. Navrhuje se, aby akademickou obec, akademické
orgány a akademické funkcionáře měly
i soukromé vysoké školy (srv. § 70), neboť
jde o pojmové znaky každé vysoké školy.
Podle čl. 41 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod se lze práva na vysokoškolské
vzdělání (čl. 33 odst. 1 Listiny)
domáhat v mezích zákonů, která
ust. čl. 33 odst. 1 provádějí. V návrhu
zákona se proto stanoví (§ 8), že každý
má právo studovat na vysoké škole, jestliže
splňuje podmínky stanovené tímto zákonem
a v jeho mezích vysokou školou nebo fakultou. Návrh
zákona stanoví podrobnější podmínky
v § 78 a v § 79 pak upravuje rozsah oprávnění
vysoké školy tyto podmínky konkretizovat vzhledem
k charakteru studijního programu a dalším okolnostem.
Veřejným i soukromým vysokým
školám se ukládá povinnost (§ 9)
zajistit studentům možnost dokončení
stejných nebo obdobných studijních programů
na jiné vysoké škole, byla-li vysoká
škola zrušena. Obdobnou povinnost mají mít
vysoké školy i v případě, že
akreditace studijního programu byla pozastavena nebo odňata
(§ 121). Taková povinnost je sice těžko
přímo vynutitelná, v případě
jejího porušení však může
přicházet v úvahu např. právo
na náhradu škody.
Akademické svobody a akademická práva
se zaručují na veřejných vysokých
školách (§ 10), a to jak těmto školám
samotným, tak i akademickým obcím a jejich
členům. Jde jen o jeden z pojmových znaků
vysoké školy.
Na vysokých školách má být
zakázáno organizovat činnost politických
stran nebo politických hnutí (§ 11), protože
vysoké školy mají být v tomto smyslu
nepolitické. Návrh tímto ustanovením
navazuje na ust. § 5 odst. 3 zákona č. 424/1991
Sb., o sdružování v politických stranách
a v politických hnutích, ve znění
pozdějších předpisů, podle něhož
zakládat a organizovat činnost stran a hnutí
na pracovištích nebo v případech stanovených
zvláštními zákony je nepřípustně
(zvláštní úprava je potřebná,
protože pro studenty není vysoká škola
"pracovištěm").
K části druhé - hlava první - návrhu
Tato část je věnována výhradně veřejným vysokým školám.
Veřejné vysoké školy se zřizují
a zrušují jedině zákonem (§ 12),
rozhodnutí je tedy vyhrazeno Parlamentu.
V § 14 se stanoví, jakým způsobem
se může veřejná vysoká škola
členit, přitom je postaráno i o potřebnou
ingerenci státu (§ 14 odst. 2), což souvisí
i s poskytováním stálé dotace ze státního
rozpočtu.
Působnost vysoké školy uvedená
v § 15 je označena jako "samosprávná
působnost", aby bylo jasné, že do výkonu
této působnosti může stát zasahovat
jen na základě zákona, v jeho mezích
a způsobem zákonem stanoveným (§ 15
odst. 3), tedy při splnění těch podmínek,
které jsou obecně stanoveny pro uplatňování
státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod). Vychází se z toho, že
veřejné vysoké školy jsou veřejnoprávní
samosprávné korporace právně od státu
odlišné, vztahy mezi nimi a státem jsou proto
vztahy právními (nejde tu tedy o vztah nadřízenosti
či podřízenosti).
Akademický senát veřejné vysoké
školy (§ 17) je pojat jako zastupitelský orgán
akademické obce. Navrhuje se, aby zákon studentům
zaručil nejméně jednu třetinu míst
v senátu (dosavadní zákon přenechává
řešení této otázky statutu vysoké
školy), studenti mají mít možnost reálně
ovlivňovat správu vysoké školy, současně
však za ni nést i spoluodpovědnost, čímž
se jim umožní získat zkušenosti důležité
pro jejich pozdější společenské
uplatnění.
V § 18 jsou uvedeny věci akademickému
senátu vyhrazené. Přitom se počítá
i s veřejnými vysokými školami, které
se nečlení na fakulty, jakož i s tím,
že v některých případech studenty
přijímá přímo vysoká
škola, ačkoliv se na fakulty člení.
Rektor je čelním akademickým funkcionářem
veřejné vysoké školy, jejím představitelem
navenek. Rozhoduje a jedná ve všech věcech
školy, které nejsou tímto zákonem nebo
statutárním předpisem školy svěřeny
do působnosti jiných orgánů (§
19 a 20). Rektora jmenuje, popř. odvolává
president republiky, vždy však jen na návrh akademického
senátu (takové rozhodnutí presidenta vyžaduje
podle čl. 63 odst. 3 Ústavy ke své platnosti
spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného
člena vlády). Prorektoři (§ 22) jsou
zástupci rektora při výkonu jeho působnosti
a vlastní působnost nemají.
Vědecká (na vysokých školách
uměleckého zaměření umělecká)
rada veřejné vysoké školy není
zastupitelským, nýbrž odborným orgánem
školy (§ 23 a 24). Její členy jmenuje
a odvolává rektor po projednání záměru
v akademickém senátu (srv. § 18 odst. 3 písm.
b) návrhu).
Disciplinární řízení
se studentem, který se dopustil disciplinárního
přestupku (srv. § 98 - 101 návrhu), provádí
disciplinární komise fakulty (§ 45 návrhu),
pokud se veřejná vysoká škola na fakulty
člení, jinak je provádí disciplinární
komise veřejné vysoké školy (§
25). V zájmu objektivity řízení se
navrhuje, aby komise měla paritní složení
(polovina studenti, polovina ostatní členové
akademické obce). Komise o disciplinárním
přestupku sama nerozhoduje, svůj návrh na
rozhodnutí předkládá děkanovi,
popř. rektorovi. Členy disciplinární
komise jmenuje rektor, ke jmenování je však
třeba souhlasu akademického senátu (§
18 odst. 1 písm. e) návrhu).
Kvestor (§ 26) řídí hospodaření
a vnitřní správu veřejné vysoké
školy. Jmenuje a odvolává jej rektor po projednání
svého záměru v akademickém senátu
(§ 18 odst. 3 písm. d) návrhu).
Své vnitřní záležitosti
upravuje veřejná vysoká škola v mezích
zákona samostatně vlastními statutárními
předpisy (§ 27), které jsou v návrhu
vypočteny jen příkladmo (vypočtené
statutární předpisy je škola povinna
přijmout - § 65 návrhu). Statutární
předpisy veřejné vysoké školy
schvaluje její akademické senát (§
18 odst. 1 písm. b) návrhu), k jejich platnosti
je však ještě třeba registrace Ministerstvem
školství, při níž se zkoumá
pouze, zda neodporují zákonu nebo jinému
právnímu předpisu (srv. § 62 návrhu).
Jak již bylo uvedeno v obecné části
důvodové zprávy, veřejná vysoká
škola je podle návrhu právnickou osobou způsobilou
mít vlastní majetek (§ 28). Pravidla hospodaření
s majetkem školy stanoví její statutární
předpis, který může též
určit případy, kdy pro nakládání
s tímto majetkem není nutný předchozí
souhlas akademického senátu (běžné
hospodaření apod.). K platnosti závažných
majetkoprávních úkonů veřejné
vysoké školy se však vyžaduje ještě
schválení Ministerstvem školství, které
zamýšlený úkon posuzuje pouze z toho
hlediska, zda by jím nebylo ohroženo plnění
úkolů školy (§ 63 návrhu). Stejně
jako v případě registrace statutárního
předpisu jde i v tomto případě o rozhodnutí
vydávané ve správním řízení
(srv. § 140 návrhu), proti němuž je přípustná
právní obrana podle obecných zásad.
Důvody případného odepření
schválení by tedy musely být v rozhodnutí
konkrétně uvedeny.
Také financování a finanční
hospodaření veřejné vysoké
školy musí být upraveny vzhledem k tomu, že
jde o veřejnoprávní korporaci (§ 29,
30), která plní veřejně prospěšné
úkoly. Celkovou výši stálých
dotací pro všechny veřejné vysoké
školy stanoví každoročně Poslanecká
sněmovna ve státním rozpočtu schvalovaném
zákonem (čl. 42 Ústavy). Hlediska pro určení
dotací jednotlivým veřejným vysokým
školám stanoví ministr školství
podle zásad uvedených v zákoně, v
rámci takto stanovených obecných hledisek
má každá veřejná vysoká
škola nárok na stálou dotaci ze státního
rozpočtu.
Podle § 94 odst. 3) návrhu má mít
student právo na stipendium z prostředků
vysoké školy, splní-li podmínky pro
jeho přiznání stanovené ve stipendijním
řádu (tj. statutárním předpisu).
Navrhuje se proto, aby fakulta (srv. § 47 návrhu)
a popř. i veřejná vysoká škola
(§ 31) povinně vytvářely svůj
stipendijní fond sloužící tomuto účelu.
Veřejné vysoké školy poskytují
obecně prospěšné služby v oblasti
vysokoškolského vzdělávání,
navrhuje se proto, aby požívaly obdobné daňové,
poplatkové a celní úlevy, jako obecně
prospěšné společnosti ve smyslu zákona
č. 248/1995 Sb. (§ 33). Při této formulaci
není nezbytně zapotřebí, aby jednotlivé
daňové a další zákony byly výslovně
novelizovány.
Závažnou otázkou jsou mzdové poměry
zaměstnanců veřejných vysokých
škol. Podle dosavadní úpravy nejsou pracovníci
vysokých škol (a to ani jejich učitelé)
zaměstnanci státu, nýbrž zaměstnanci
jednotlivých vysokých škol (soukromoprávní
poměr podle zákoníku práce). Jejich
platové poměry se řídí zákonem
č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní
pohotovost v rozpočtových a v některých
dalších organizacích a orgánech, ve
znění pozdějších předpisů,
a prováděcími právními předpisy
k němu. Přeměnou vysokých škol
v právně samostatné veřejnoprávní
korporace se na ně tento zákon přestane vztahovat.
Protože mají plnit veřejné úkoly
a vzhledem k jejich financování především
z prostředků státního rozpočtu
je třeba zachovat veřejnoprávní regulaci
odměňování jejich zaměstnanců.
Navrhuje se proto v tomto směru odkázat na zvláštní
zákon (§ 34). Tím by byl zákon č.
143/1995 Sb., v nezbytném rozsahu novelizovaný tak,
jak je uvedeno v § 142 návrhu.
K části druhé - hlava druhá - návrhu
Členění veřejné vysoké
školy je obecně upraveno v § 14 návrhu.
Nejdůležitější součástí
veřejné vysoké školy je její
fakulta (§ 35 - 47). Na rozdíl od dosavadního
zákona fakulta nemá být samostatnou právnickou
osobou (dosavadní řešení vyvolává
nejasnosti a potíže, protože vyvolává
dojem, jako kdyby vysoká škola byla jakousi federací
fakult). Zákon jí však chce zaručit
právo na samosprávu uvnitř vysoké
školy a zajistit její motivaci i ve věcech
finančních (srovnej § 32 návrhu, podle
něhož příjmy veřejné vysoké
školy dosahované prostřednictvím fakulty
slouží v zásadě jen potřebám
rozvoje této fakulty).
Fakulta má svoji akademickou obec, své orgány
a funkcionáře, obdobně jako vysoká
škola sama.
Děkana fakulty má na rozdíl od dosavadní
úpravy (volí jej a z funkce odvolává
akademický senát fakulty) jmenovat, popř.
odvolávat rektor veřejné vysoké školy
(§ 41 odst. 2), vždy však jen na návrh akademického
senátu fakulty.
Také fakulta má mít své statutární
předpisy. Stejně jako podle dosavadní úpravy
se o nich má usnášet akademický senát
fakulty (§ 40 odst. 1 písm. b), schvaluje je však
akademický senát veřejné vysoké
školy (§ 18 odst. 1 písm. b) návrhu).
Mezi další součásti veřejné
vysoké školy patří vysokoškolský
ústav (§ 48). Je zařízením vysoké
školy bez právní subjektivity (jeho ředitel
může navenek jednat jen jménem školy).
Ústav nemůže nahrazovat fakultu, na plnění
úkolů veřejné vysoké školy
se ve stanoveném rozsahu pouze podílí (nemůže
např. samostatně uskutečňovat studijní
program).
Nesamostatnou součástí veřejné
vysoké školy může být také
vysokoškolský zemědělský nebo
lesní statek (§ 60).
Veřejná vysoká škola může
ovšem zřizovat i jiná svá zařízení
(součásti) k účelům uvedeným
v § 14 odst. 1 návrhu.
Universitní nemocnice (§ 49 - 59) má
být podle návrhu samostatnou právnickou osobou
a součástí veřejné vysoké
školy je proto jen v tom smyslu, že je veřejnou
vysokou školou založena a spojena s ní řadou
specifických vztahů.
Podle dosavadní úpravy výukovými
základnami lékařských a farmaceutických
fakult jsou vysoce kvalifikovaná pracoviště
zdravotnických zařízení, Ministerstvo
zdravotnictví v dohodě s Ministrem školství
určuje tato pracoviště, napomáhá
jejich rozvoji a ustanovuje a odvolává jejich vedoucí
pracovníky. Taková pracoviště se označují
jako kliniky (§ 60 zákona č. 20/1966 Sb., o
péči o zdraví lidu, ve znění
pozdějších předpisů). Podle vyhlášky
č. 394/1991 Sb., o postavení, organizaci a činnosti
fakultních nemocnic atd., fakultní nemocnice jsou
vybraná zdravotnická a vzdělávací
zařízení určená Ministerstvem
zdravotnictví. Jejich odborná pracoviště
jsou výukovými základnami mj. lékařských
a farmaceutických fakult, vybraná lůžková
oddělení se označují jako kliniky.
Podíl fakultní nemocnice na výchově
a vzdělávání studentů lékařských
a farmaceutických fakult se stanoví dohodou mezi
ředitelem fakultní nemocnice a děkanem příslušné
fakulty. Přednosty klinik jmenuje a odvolává
ministr zdravotnictví po dohodě s ministrem školství.
Při plnění povinností v zajišťování
diagnostické a léčebné péče
podléhají přednostové klinik řediteli
fakultní nemocnice, v otázkách vysokoškolského
vzdělávání však podléhají
děkanovi fakulty. Složitost těchto vztahů
a problémy s tím související vedou
k závěru, že by bylo účelnější
vytvořit samostatné universitní nemocnice,
které by - na rozdíl od nynějšího
stavu - zakládaly a stanovenými způsoby usměrňovaly
samy veřejné vysoké školy, kdežto
Ministerstvo zdravotnictví by v součinnosti s profesními
komorami a profesními občanskými sdruženími
pouze dohlíželo, zda universitní nemocnice
dodržují povinnosti související s jejich
provozem jakožto zdravotnických zařízení
a na odbornost jimi poskytované zdravotní péče.
Statutárním orgánem universitní
nemocnice má být její správní
rada (§ 51), která je podle návrhu složena
tak, aby na správu universitní nemocnice mohl být
vykonán účinný vliv jak ze strany
školské, tak i ze strany zdravotnické.
Úkoly universitní nemocnice jsou vymezeny
v § 50 návrhu: Všechny tři okruhy (poskytování
zdravotní péče, výuka, vědecké
bádání) spolu nerozlučně souvisejí
a funkci universitní nemocnice komplexně charakterizují.
K části druhé - hlava třetí
- návrhu
Dosavadní zákon charakterizuje Radu vysokých
škol jako orgán samosprávy vysokých
škol, který však nemá právní
subjektivitu.
Návrh toto pojetí v podstatě zachovává
a výslovně stanoví, že Rada reprezentuje
akademické obce vysokých škol v České
republice. Skládá se především
ze zástupců akademických obcí veřejných
vysokých škol (tím je také odůvodněno
zařazení této úpravy do části
druhé návrhu), do Rady však mohou delegovat
své zástupce i soukromé vysoké školy.
Funkcí Rady je především vyjadřovat
společné stanovisko vysokých škol k
zamýšleným návrhům a opatřením
státních orgánů, která se vysokých
škol týkají.
K části druhé - hlava čtvrtá
- návrhu
Jak již bylo uvedeno, Ministerstvo školství
má vykonávat vůči veřejným
vysokým školám určité působnosti,
jejichž smyslem je bránit, aby se tyto školy
chovaly v rozporu se zákonem a vybočovaly z mezí
svého poslání.
Registrace statutárních předpisů
byla osvětlena již v souvislosti s odůvodněním
§ 27, a schvalování majetkoprávních
úkonů v souvislosti s § 28.
Zbylá ustanovení této hlavy (§
64 a 65) upravují působnost ministerstva pro případy,
že je některé opatření veřejné
vysoké školy nebo její součásti
nezákonné nebo že škola neplní
některou ze svých základních povinností.
Pravomoc učinit radikální opatření,
která se Ministerstvu školství poskytuje, je
vzhledem k postavení a funkci veřejných vysokých
škol nezbytná.
K části třetí - návrhu
Souhlas k působení jako soukromá vysoká
škola může Ministerstvo školství
dát jenom právnické osobě (bez ohledu
na její formu - může to být např.
akciová společnost, obecně prospěšná
společnost apod.), a to jen takové, která
má sídlo v České republice (sídlem
právnické osoby je podle § 2 odst. 3 obchodního
zákoníku adresa, která je zapsána
v obchodním nebo živnostenském rejstříku
nebo v jiné evidenci). Souhlas nesmí být
vydán, existují-li překážky uvedené
v § 66 odst. 8 návrhu.
Státní dozor nad činností soukromé
vysoké školy vykonává Ministerstvo školství
(§ 68). Zjištěné závady mohou
být důvodem pro odejmutí již uděleného
státního souhlasu (§ 69).
Také pro soukromou vysokou školu platí
obecné zásady upravené v části
první návrhu a ustanovení uvedená
v částech čtvrté až deváté.
Jinak se ponechává organizace a činnost soukromé
vysoké školy na její úvaze.
Ustanovení § 28 - 30 návrhu o majetku,
finančním hospodaření a financování
veřejných vysokých škol se na soukromé
vysoké školy nevztahují.
K části čtvrté - návrhu
Pokud jde o studijní programy, návrh zdůrazňuje,
že musí být vytvořeny s ohledem na nejnovější
poznatky vědy a techniky, na potřeby odborné
praxe, jakož i na srovnatelnost s obdobným studiem
na vysokých školách v zahraničí
(§ 71), vysokým školám se ukládá,
aby studijní programy průběžně
prověřovaly a prováděly potřebné
změny k jejich zkvalitnění, umožňuje
se jim i potřebný experiment.
Vedle třech základních typů
studijních programů (bakalářský,
magisterský, doktorský) umožňuje návrh
i programy celoživotního vzdělávání
(§ 76), na úhradu výdajů spojených
s tímto studiem může veřejná
vysoká škola vybírat poplatky (výslovnou
úpravou se odstraňují případné
pochybnosti o oprávnění takový program
uskutečňovat bez živnostenského oprávnění).
Na rozdíl od dosavadní úpravy se umožňuje,
aby absolventi magisterských studijních programů,
kteří získali akademický titul "magistr",
vykonali v téže oblasti studia státní
rigorózní zkoušku, jejíž součástí
je obhajoba rigorózní práce, a po jejím
vykonání získali doktorský nebo jiný
akademický titul (§ 74 odst. 5). Doktorský
program, zaměřený na výchovu k samostatné
tvůrčí činnosti, zůstává
v podstatě zachován, mění se však
zkratky udělovaných akademických titulů
(§ 75).
K části páté - návrhu
Návrh zákona především
sám podrobněji upravuje přijímání
ke studiu na vysokých školách a přijímací
řízení (§ 78 - 80). Provádí
se tak ustanovení čl. 33 Listiny základních
práv a svobod a upřesňuje se zásada
vyjádřená v § 8 návrhu, aniž
by bylo nutno tyto věci ještě upravovat prováděcími
předpisy.
Podrobněji se upravuje zápis do studia, rozvrh
studia a školní rok, zkoušky, přerušení
a ukončení studia.
Veřejným vysokým školám
se nově umožňuje stanovit a vybírat
jednak poplatky za jednotlivé správní úkony
(§ 88), jednak další poplatky za opakování
zkoušky, semestru apod. (§ 89). Poplatky za správní
úkony jsou omezeny horní hranicí určenou
stanoveným procentem z výše měsíční
částky nejvyššího prospěchového
stipendia, další poplatky horní hranicí
určenou nejvyšším prospěchovým
stipendiem veřejnou vysokou školou vyplaceným.
Paušální poplatek za studium (školné)
se návrhem nezavádí. Poplatky je veřejná
škola oprávněna - nikoliv však povinna
- stanovit a vybírat. Poplatky za správní
úkony musí být stanoveny předem na
celkovou dobu studia podle studijního programu (§
91).
Soukromé vysoké školy určují
platby spojené se studiem samy (§ 90). I tyto platby
však musí být stanoveny předem na celkovou
dobu studia podle studijního programu (§ 91).
K části šesté - návrhu
V této části je podrobněji upraveno
postavení studentů vysokých škol, jejich
práva a povinnosti.
Práva studentů spojená s jejich účastí
na uskutečňování studijního
programu (§ 94 odst. 1) mohou být upřesněna
statutárními předpisy vysoké školy,
jestliže je to vzhledem k objektivním okolnostem nezbytné
(např. technické a prostorové možnosti,
počet učitelů).
Podle ust. čl. 33 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod má zákon stanovit, za jakých
podmínek mají státní občané
České republiky při studiu právo na
pomoc státu. Návrh proto stanoví, že
studentům mohou být prostřednictvím
vysoké školy (veřejné i soukromé)
poskytována stipendia hrazená ze státního
rozpočtu (§ 95). Druhy těchto stipendií
jsou uvedeny v § 131. Stipendia může poskytovat
také přímo Ministerstvo školství.
Kromě toho mohou stipendia poskytovat i vysoké školy
samy ze svých prostředků.
Výslovně se stanoví, že pro činnost
studentů při uskutečňování
studijních programů platí obdobně
obecné předpisy o bezpečnosti a hygieně
práce (§ 96 odst. 2), aby se zamezilo dosavadním
nejasnostem a zdraví studentů bylo náležitě
chráněno.
Výslovně se též stanoví,
že za poškození zdraví či jinou
škodu vzniklou studentovi vysoké školy při
uskutečňování studijního programu
nebo v přímé souvislosti s ním odpovídá
vysoká škola studentovi stejně jako odpovídá
zaměstnavatel zaměstnanci (§ 96 odst. 3). Zatím
platí, že na studenty vysokých škol se
hlava osmá zákoníku práce o náhradě
škody vztahuje v rozsahu stanoveném nařízením
vlády (§ 206 odst. 1 zákoníku práce,
nařízení vlády č. 108/1994
Sb.), jde však o to, aby zásada vyjádřená
v § 96 odst. 3 návrhu byla obsažena přímo
v zákoně o vysokých školách (zejména
s ohledem na připravované rekodifikace).
O disciplinární odpovědnosti studentů
(§ 98 - 101) byla učiněna zmínka již
v souvislosti s disciplinárními komisemi (§
25 - 45 návrhu).
Rozhodování o právech a povinnostech
studentů je podrobněji upraveno (§ 103 a 104),
protože pro ně nemají platit obecné
předpisy o správním řízení
(srv. § 140 návrhu).
K části sedmé - návrhu
Podrobněji se stanoví, které osoby
patří do kategorie akademických pracovníků
(§ 105). Vymezení je důležité také
proto, že akademičtí pracovníci tvoří
spolu se studenty akademickou obec vysoké školy (fakulty).
Místa učitelů a vědeckých pracovníků
se obsazují na základě výběrového
řízení prováděného způsobem,
který stanoví statutární předpis
vysoké školy (§ 106).
Akademičtí pracovníci jsou k veřejné
i soukromé vysoké škole v soukromoprávním
(pracovněprávním) vztahu, upraveném
zákoníkem práce. Návrh upravuje jen
nezbytné veřejnoprávní odchylky, mezi
něž patří ukončení pracovního
poměru koncem školního roku, v němž
akademický pracovník dovršil věk 65
let (§ 108 odst. 1), a povinnost uzavírat s akademickými
pracovníky (kromě profesorů) pracovní
poměr jen na dobu určitou (§ 107 odst. 1).
Tyto odchylky souvisejí zejména s vysokými
nároky na činnost vysokých škol a tedy
i na jejich učitele a další akademické
pracovníky.
Zachovávají se dosavadní tituly (navrhuje
se označovat je jako akademické hodnosti) docent
a profesor i jejich právní význam (nejde
o označení pracovního zařazení
na určité vysoké škole). Habilitační
řízení (řízení ke jmenování
docentem) i řízení ke jmenování
profesorem jsou v návrhu podrobně upravena, aby
nebylo zapotřebí prováděcího
předpisu. Mimořádný důraz se
klade na to, aby docenty a profesory byly jmenovány jen
takové osoby, které předpoklady pro udělení
těchto hodností všestranně splňují.
K části osmé - návrhu
Akreditaci podléhají jak studijní programy
vysokých škol, tak i habilitační řízení
a řízení ke jmenování profesorem.
Má tím být zajištěno, že
studijní programy budou kvalitní a budou řádně
uskutečňovány, jakož i že v habilitačním
řízení a v řízení ke
jmenování profesorem budou uplatňována
náležitě náročná měřítka.
Bez akreditace není dovoleno studijní programy uskutečňovat
a uvedená řízení provádět,
budou-li zjištěny závady, může
být akreditace omezena, pozastavena nebo odejmuta.
Akreditaci uděluje Ministerstvo školství
na základě souhlasného stanoviska Akreditační
komise. Také o omezení, pozastavení nebo
odnětí akreditace rozhoduje Ministerstvo školství,
a to na návrh Akreditační komise.
Členy Akreditační komise jmenuje vláda
na návrh ministra školství (§ 125), s
přihlédnutím k doporučení Rady
vysokých škol, Rady vlády pro výzkum
a vývoj a Akademie Věd ČR. Tak by měla
být zajištěna nejen vysoká odborná
úroveň, ale také nezbytná objektivita
členů komise.
Působnost Akreditační komise je stanovena
§ 126 návrhu. Samostatnou rozhodovací pravomoc
komise nemá. Materiálně a finančně
zabezpečuje její činnost Ministerstvo školství.
K části deváté - návrhu
V této části je souhrnně upravena
státní správa v oboru vysokého školství.
Ustanovení § 127 v podstatě sumarizuje působnost
Ministerstva školství, jak je již upravena na
jiných místech zákona.
Nově se zřizuje matrika studentů (§
128), aby byla zajištěna celková evidence o
studentech pro rozpočtové a statistické údaje.
Matrika má však i právní význam
(např. student přestává být
studentem dnem, kdy je do matriky učiněn záznam
o ukončení studia nebo o přerušení
studia - § 87 odst. 4 návrhu). Podrobnosti o vedení
matriky upraví Ministerstvo školství právním
předpisem (§ 141 písm. a) návrhu).
Osvědčování a nostrifikace vysokoškolského
vzdělání dosaženého v cizině
jsou upraveny přímo v zákoně (§
129 a 130), takže není třeba prováděcího
předpisu. Provádění nostrifikace je
svěřeno vysokým školám.
V § 131 se stanoví, z jakých důvodů
mohou být poskytována stipendia ze státního
rozpočtu (srv. odůvodnění k §
94 návrhu).
K části desáté - návrhu
Tato část obsahuje společná,
přechodná a závěrečná
ustanovení.
Smysl ustanovení § 132 byl vysvětlen
již v obecné části této důvodové
zprávy, smysl ustanovení § 142 v odůvodnění
k § 34.
Zvlášť je třeba upozornit, že
se navrhuje zastavení výchovy vědeckých
pracovníků vedoucí k udělení
vědeckých hodností kandidát věd
a doktor věd (§ 135). Tento systém byl ve
své době zaveden podle sovětského
vzoru a po nové úpravě vysokého školství
ztrácí své odůvodnění.