3.3.2. VYSÍLÁNÍ PRO DĚTI A MLÁDEŽ
(Zahrnuje populaci dětí a mladých lidí
od 0 - 18 let. Ve skutečnosti jsou obě hranice spíše
teoretické, neboť děti do 2 let se dívají
na televizi jen zřídkakdy, zatímco sedmnáctileté
a osmnáctileté diváky již lze z mnoha
příčin zařadit mezi diváky
dospělé.)
Rada ČT považuje úroveň tzv. dětského
vysílání ve veřejnoprávní
televizi za jedno z nejdůležitějších
měřítek hodnotového spektra televize.
Tato úroveň neukazuje pouze určité
místo v hodnotovém žebříčku,
ale také váhu, kterou těmto hodnotám
televize připisuje. Místo v hodnotovém žebříčku
lze odvodit od pozice v programovém schématu, váhu
pak od úsilí vynakládaného na dětské
vysílání. Jinými slovy, místo
na žebříčku je dobrým kvantitativním
měřítkem, váha pak mírou kvality.
Rada ČT si je vědoma, že k posouzení
televizní produkce nestačí pouze zjištění
posloupnosti priorit, ale také sledování
váhy, kterou má.
V současné mediální sféře
se dětskému vysílání ve světě
věnuje strmě stoupající pozornost.
Zájem vyplývá z růstu poznatků
o vlivu médií na mladého diváka, a
to vlivu jak pozitivního, tak negativního. Zítřek,
který patří dětem, je označován
jako věk médií. Obrazy světa, virtuální
realita, hry a různé výchovné, vzdělávací
i zábavné pořady jsou zprostředkovány
obrazovkou. Důležitými hledisky při
posuzování vlivu jsou vývojové potřeby
dětí, věková specifika, duševní,
rodinné zdraví i rozvoj dětí stejně
tak, jako kulturní a společenské zvláštnosti
a svéráz. Není jistě náhodné,
že byla přijata Světová dětská
charta TV, kterou uveřejňujeme i ve zprávě
za rok 1996 v závěru tohoto oddílu.
Rada ČT považuje dětské vysílání
v roce 1996 za jednu z výrazných slabin veřejnoprávní
České televize. Vedení České
televize zamýšlelo v roce 1997 nedostatky zmírnit
a v dalších létech odstranit tak, aby se veřejnoprávní
televize celkovou strukturou dětského vysílání
i jednotlivými pořady vřadila mezi vyspělé
veřejnoprávní televize Evropy a znovuobnovila
naši upadlou tradici umělecké a výchovné
tvorby pro děti.
Sledování pořadů pro děti v
novém roce 1997 však ukazuje, že k radikálnímu
posunu v dětském vysílání nedošlo,
chybí především jasná představa
o tom, jak, proč a k jakým horizontům by
se dětské vysílání mělo
skutečně změnit. Jinými slovy, chybí
koncepce, která by odpovídala současným
poznatkům o dětech, jejich vnitřním
životě, životě rodinném, společenském
a možnostech i podobách duchovního růstu.
Česká televize prakticky vůbec systematicky
nesleduje dětské zájmy, věkové
preference, není příliš informovaná
o jejich starostech, představách a tužbách.
A co je nejhorší, cestu k dětem nehledá,
neboť s nimi nevede systematicky žádný
dialog.
I v novém schématu chybí pořady, které
by odpovídaly zájmům dětí.
V dětském vysílání se znovu
objevují pořady, které jsou v minulých
analýzách i analýzách pro rok 1996
považovány za špatné nebo problematické.
K některým se vrátíme v dalším
pojednání.
Rada ČT si dala pro své potřeby i v roce
1996 vypracovat dvě na sobě zcela nezávislé
expertizy, které měly patřit k vodítkům
při posuzování tvorby pro děti v daném
roce a měly být zároveň srovnávacím
materiálem expertiz z roku 1993. K hodnocení využila
Rada ČT i některých interních hodnocení
České televize, která jsou Českou
televizí prováděna za účelem
sebereflexe.
Minulé analýzy, jmenovitě analýzy
z roku 1993 provedené doc. Dr. P. Říčanem,
členy katedry masové komunikace Fakulty sociálních
věd UK a Eco Terrou reprezentovanou B. Blažkem, podrobily
dětské vysílání zdrcující
kritice, a to z hledisek koncepčních, dramaturgických,
obsahových, moderátorských, žánrových,
hodnotových, kulturních i z hlediska negativních
jevů, jmenovitě z hlediska násilí
na obrazovce. Dvě zprávy z konce roku 1996 nejsou
příznivější.
Práce doc. PhDr. B. Köpplové a PhDr. J. Jiráka
z Fakulty sociálních věd UK dochází
k následujícím závěrům:
1. V současnosti zcela nebo takřka zcela chybí
jasně čitelná koncepce televizního
vysílání pro děti. (Rada ČT
tuto skutečnost konstatuje od roku 1993.
2. Dětské vysílání nerespektuje
společné životní podmínky dětí
a dospělých. Vysílání České
televize představuje dětský svět jako
relativně uzavřený ekvivalent světa
dospělých bez styčných ploch. Tento
postoj byl např. na I. světovém summitu dětské
televize v Melbourne v roce 1995 označen za zcela nedemokratický,
protože považuje dětského diváka
za okrajovou minoritu z řady hledisek, vyjma reklamního
zájmu. Děti jsou reklamou velmi často zneužívány
z ryze komerčních důvodů. V našich
poměrech se kritika mnohem více týká
televize komerční než televize veřejnoprávní.
Žádnou studii, která by analyzovala naši
reklamní televizní situaci, však nemáme.
Rada ČT má v této věci za to, že
přezíravý, "adultcentrický"
postoj dospělých k dětskému divákovi
v naší televizi jen kopíruje celospolečenský
postoj k dětem, neboť dětská práva
a jejích nedodržování se zatím
v naší společnosti nepovažují za
vážný problém. Teprve nedávno
se u nás začalo hovořit např. o týraných
dětech. Jiné potíže, které mají
děti s dospělými, však jako by neexistovaly.
3. S věkem dětí také prudce rostou
jejich intelektové schopnosti, které se mimo jiné
obrážejí v posuzování pořadů,
které jsou pro ně připraveny. Česká
televize však na tuto skutečnost prakticky nereaguje.
Pokud ano, tak diletantsky, s pouhými kosmetickými
úpravami.
4. Chování českého dětského
diváka zasluhuje důkladnou analýzu, kterou
nemůže podat jedna dílčí expertiza.
Ve vlastním zájmu vedení České
televize pak je, aby takovou analýzu dala vypracovat nezávislým
posuzovatelem. Provedení takové analýzy musí
zahrnovat věkové zvláštnosti dětí,
proměny jejich potřeb i pohledu na svět,
musí analyzovat věkově odlišné
vztahy a jejich dopady na dětskou duši, musí
se zabývat jejích osobními zájmy,
hodnotami, které jsou pro dětský vývoj
zásadní, musela by obsahovat analýzu komunikace,
společenské orientace i životního stylu,
stejně tak jako duchovních dimenzí dětského
věku.
5. V naší společnosti přežívá
představa již předem vzdělaného
a kulturního diváka a zapomíná se
na děti. Děti jsou chápány jako "malí
dospělí". Děti se ale musí světu
teprve učit.
6. Preferenční vzorce dětí různého
věku jsou si v různých zemích dosti
podobné, leč tato skutečnost je jen málo
televizemi respektována a koncepce dětského
vysílání se jí vůbec neřídí.
Preferenční vzorce nejsou ničím jiným,
nežli odrazem věkových zvláštností
dětí. Znamenají provázanost rozumových
schopností daného věku s hodnotami a preferencemi,
které vyznávají.
7. Takřka pohromou je většina moderátorů
dětských pořadů. Jejich vystoupení
je, až na výjimky, křečovité,
kýčovité, neprofesionální,
neznalé dětské duše, často podbízivé,
manipulativní, nepřesvědčivé
a pokrytecké. Moderátoři se sebestředně
pitvoří, předvádějí
a dokonce zneužívají televizi k reklamě
vlastních výrobků (kazety, videokazety atp.
). Patří mezi ně nejčastěji
D. Patrasová, S. Hložek a další.
8. Česká televize není dostatečně
citlivá na vysílání pořadů
pro děti zcela nevhodných v době, kdy je
sledována především dětskými
diváky.
9. Ve sledovaných pořadech nebyla patrná
žádná skutečná vůle nebo
úsilí rozvíjet samostatné myšlení,
tvořivost a duševní rozlet dětí.
Soutěžní pořady jsou stereotypní
a zaměřené jen na některé vlastnosti
a schopnosti, především mechanickou paměť
a pouze některé druhy logických operací.
10. Zdá se, že si Česká televize ani
neuvědomuje, že má u nás přinejmenším
dva výrazné soupeře, kteří
jí berou dětské diváky. Je to "NOVA"
a stále se rozrůstající síť
počítačů a videoher. V blízké
budoucnosti pak přistoupí televize kabelové,
virtuální hry a herny a další elektronická
média. Experti konstatují, že chce-li Česká
televize vstoupit aktivně do soutěže o dětského
diváka, musí uskutečnit řadu kroků,
analýzou produkce svých konkurentů počínaje
a zcela novou a promyšlenou koncepcí uvedenou v život
konče. Podle expertizy však Česká televize
žádné známky takového uvažování
nevykazuje.
11. Zdá se, že si Česká televize není
vědoma toho, že dětské vysílání
nemá příliš dobrou pověst ani
u dospělých posuzovatelů, ani u dětských
diváků. Velká část publika
pokládá speciální dětskou nabídku
za nudnou, hloupou a zbytečnou. Již řadu let
považují dětští diváci vysílání
za kýčovité, dětinské a nezajímavé.
Podle jiných expertů je přesvědčení
o kvalitě dětského vysílání
např. v době Vánoc a jiných svátků
dobré. I samo vedení České televize
je přesvědčeno, že úspěch
vysílání spočívá v kumulaci
hojně sledovaných a nezřídka velmi
kvalitních pohádek. Nikoliv pohádkami samotnými,
ale celkovou skladbou vysílání jsou dětští
diváci vedeni k pasivní konzumací a bezduchému
sledování po sobě jdoucích pořadů.
PhDr. O. Čálek, CSc. tuto skutečnost přirovnává
k potravinám a stolování. Potraviny a jednotlivá
jídla mohou být velmi kvalitní, ale tato
skutečnost ještě netvoří kulturu
stolování. Ta obsahuje mnohem víc.
Zdá se, že chybí ucelená představa
pořadů, které by se zabývaly širokým
spektrem dětských zájmů podobně,
jako je široké spektrum zájmů a tak
i pořadů pro dospělé. Neexistuje dětská
publicistika, zabývající se palčivými
tématy dětí, kterými žijí
a které je trápí, neexistují debatní
pořady, neexistuje dětské Nadoraz ani Receptář.
Tvůrcové dětského vysílání
BBC vyhlásili program pod sloganem "Navzájem
si naslouchat a spolu také hovořit". Tento
program může být u nás nastartován
pouze se změnou postoje odpovědných lidí.
12. Expertiza rovněž doporučuje, aby se Česká
televize soustředila především na pořady,
které mají prosociální vyznění
a dávala více prostoru pořadům vzdělávacím.
Tato dvě doporučení v sobě obsahují
velmi důležitý moment hodnotové orientace
a moment těch vzdělávacích pořadů,
které děti vedou k samostatné a tvořivé
duševní práci, s níž se ve škole
setkáváme spíše ojediněle. Příkladné
jsou výchovně vzdělávací aktivity
L. Bernsteina nebo prof. S. Hawkinga. Např. etické
a náboženské pořady lze dělat,
jak nám ukazují zahraniční zkušenosti,
nesmírně zajímavě, poučně,
nedogmaticky a nemanipulativně a přitom ukájet
hlad po hodnotách i potřebu životní
orientace u dospívajících dětí
a mládeže.
Další expertiza byla vyhotovena na základě
měsíčního sledování
dětských pořadů znalkyní dětské
televizní produkce ing. V. Mikuláškovou.
Expertiza měla dva úkoly:
1. Zodpovězení obecných otázek.
2. Posudek jednotlivých pořadů ve sledovaném
období tak, jak běží za sebou.
Ad 1.1. Respektuje dětské vysílání
všechny věkové kategorie? Nikoliv. Podle autorky
proto, že děti do tří let jsou ještě
velmi malé. Děti od třinácti samy
sebe jíž za děti nepovažují. Autorka
proto doporučuje, aby pořady pro ně určené
nebyly nazývány dětskými.
Ad 1.2. Je dětský divák aktivně vtahován
do pořadů? Z odpovědi na tuto víceznačnou
otázku je zjevné, že tomu tak není,
což vyplývá z povahy práce současného
dětského vysílání České
televize, ale i z toho, že možnosti k takové
účastí Česká televize nevyužívá.
Ad 1.3. Na otázku, zdali Česká televize rozvíjí
dialog mezi dětmi a dospělými, autorka odpovídá,
že nedostatečně. Upozorňuje na to, že
kvantita je větší než její pokleslá
úroveň, a to vinou častých vulgárností
(např. klipy), nízké myšlenkové
úrovně, jazykové pokleslosti.
Ad 1.4. Na otázku po rovnoměrném zastoupení
složek výchovných, uměleckých,
morálních, tvořivých a vzdělávacích
odpovídá lakonicky: Ne! Autorka upozorňuje,
že původní dětská tvorba se redukuje
na pohádky.
Ad 2. Autorka sleduje a analyzuje měsíční
tvorbu a její závěry jsou tyto:
Nedělní rána jsou stejná jako před
deseti roky. Žádná novinka nebo změna,
která by posunula kvalitu výš.
Jů a Hele jsou podle ní často mnohomluvní,
zdlouhaví. Děti nemají rády modernizované
pohádky, zato je asi mají rádi někteří
autoři. "Komu potom vlastně slouží",
ptá se autorka. V Jů - Hele se vytratil cit pro
děti i cit umělecký.
Mini - Maxi je pořad pokleslý, vulgární
a obhroublý a místy nechutný. Nechápe,
jak jej může veřejnoprávní televize
vysílat. Špatné jsou klipy, jejich úroveň
je v dětském vysílání (kromě
několika výjimek) na nepřijatelné
úrovni. Klipy označuje autorka za vulgární,
odpudivé a místy dokonce nechutné. V Mini
- Maxi povětšinou chyběla dramaturgie.
Autorka velmi chválí Večerníčky,
ve kterých se děti nesetkávají se
zrůdami, zlými a agresivními postavami. Rumcajs,
Maková panenka, Křemílek a Vochomůrka,
Maxipes Fík mají poezii, srdce a vtip. Jsou sice
nákladné, ale vyplatí se. Je přesvědčena,
že děti mají velký sklon k nápodobě
ať dobrého, tak zlého. V tom se autorka shoduje
s výzkumy pedagogů a psychologů.
Magion zachraňuje zpravidla převzatý příběh,
jinak nuda a povrchnost a nepřípustná reklama
prováděná S. Hložkem na jeho nebo jiné
hudební produkty.
Kuřátka, kultivovaně a srozumitelně
vedená Š. Haničincovou, jsou však dramaturgicky
nezvládnutá. Chybí spád a jejich délku
považuje autorka za předimenzovanou. Opět nepřípustná
reklama. V Kuřátkách chválí
autorka projev N. Konvalinkové, která nešišlá,
nepitvoří se, nepředvádí se
a ani nevnucuje svoje nahrávky ani CD hostů. D.
Patrasová však je pravým opakem. Šišlá,
"přehrává", pitvoří
se, a co je nejpodstatnější, nemá k
dětem skutečný vztah. Předvádí
sebe i své nahrávky a zneužívá
děti pro reklamu. To je ve veřejnoprávní
televizi zcela nepřípustné.
Ciferník je pořad, který u autorky propadá.
Opět bezduchá sebeprezentace a nedovolená
reklama.
Hip hap hop. Slušný soutěžní pořad,
který má sportovního ducha a také
obsahuje jistou prověrku znalostí, bystrosti, postřehu
a soustředění. Hodnotí pozitivně.
Zpívánky považuje za koncepčně
velmi proměnlivé. Nechápe však, proč
se neustále opakují.
Oáza je pořad, který částečně
nahrazuje to, co v televizi pro děti chybí. Vzdělání
o přírodě, pěstuje vztahy k živým
tvorům i dětem navzájem. Hodnocení
pozitivní.
Závěrem:
Je zjevné, že po celou dobu působnosti Rady
ČT Česká televize pokračovala v původním
pojetí dětského vysílání,
jaké bylo před rokem 1989. Dětské
vysílání se ze všech pořadových
forem změnilo nejméně, některé
expertní studie dokonce tvrdí, že jeho úroveň
ještě poklesla.
Dětské vysílání trpí
nedostatky, které vyplývají především
z postojů k dětem. Ty jsou de facto pojímány
prizmatem, který v dnešním světě
patří dávnověku. Na obranu České
televize musíme říci, že v tomto postoji
není ojedinělá, že pouze obráží
celospolečenské postoje k dětem dnešních
dnů, jmenovitě pak postojů školy
Hodnocení se rozpadá na dvě části:
1. Hodnocení jednotlivých pořadů.
Ty mají proměnlivou úroveň. Vedle
vysloveně špatných se objevují práce
velmi dobré. Spektrum pak je rozkolísané.
Dětskou televizní tvorbu však nelze hodnotit
pouze podle jednotlivých pořadů. Je třeba
posoudit také její celkovou koncepci.
2. Nejslabším a stěžejním článkem
dětského vysílání je jeho koncepce.
Ta vlastně neexistuje. Rada ČT má za to,
že je třeba jí důkladně a systematicky
teprve budovat. Základem je nepochybně tvorba umělecká.
Neobejde se ovšem bez systematické spolupráce
s jinými odborníky, kteří se dětmi
zabývají. Příkladem je nový
pořad Kostičky, který má mnoho dobrých
znaků dětské umělecké tvorby,
ale výrazně selhává v oblastí
znalosti myšlenkových možností dětí.
Rada ČT upozorňuje na absenci pořadů
pro dětské minority. Zatímco v dospělém
vysílání se objevují, byť ne
zcela dostatečně, v dětském vysílání
chybí úplně.
Rada ČT upozorňuje na "adultcentrismus",
který by právě veřejnoprávní
televize měla opouštět. Není to pouze
jejím úkolem, ale také velkou příležitostí
k tomu, aby naplnila své poslání. Vztahy,
které si buduje u dětí a mladých lidí,
jsou vztahy směřující do budoucna,
což České televizi nemůže být
lhostejné.
Na závěr přikládáme Chartu
dětského televizního diváka.
1. Dětem mají být předkládány
pouze pořady vysoké kvality, pro ně specificky
vyrobené, a to tak, aby bylo jakkoliv zabráněno
zneužívání dětí.
2. Dětem má být dána možnost
se vyjadřovat, naslouchat a poznávat se v rámci
své vlastní kultury. Děti mají mít
možnost komunikovat jazykem, kterému rozumí,
který je vlastní jejich kultuře a odpovídá
prostředí, které je jejich domovem. Toto
právo má být chráněno a posilováno
v televizních programech proto, aby byla podporována
dětská individualita, smysl pro lidské společenství
a místo na světě.
3. Dětské programy mají rozšiřovat
vědomosti a pochopení jiných kultur vedle
dítěti vlastní a domovské kultury.
4. Dětské programy mají být co nejširší
co do žánru i obsahu a nemají obsahovat bezdůvodné,
samoúčelné a dětem nepřiléhavé
scény násilí a sexu.
5. Dětské programy mají být vysílány
v pravidelných časech, kdy je děti mohou
sledovat, a mají být šířeny dětem
nejdostupnějšími médii a dalšími
novými technologiemi.
6. K tomu, aby tyto programy mohly být vyráběny
v co nejvyšší kvalitě, musí být
zabezpečeno uvolnění dostatečného
kapitálu.
7. Jednotlivé vlády, parlamenty, výrobci,
distributoři i sponzoři by si měli uvědomit
důležitost i zranitelnost původní dětské
tvorby a učinit všechny kroky na její podporu
a ochranu.
3.3.3. PŮVODNÍ DRAMATICKÁ TVORBA
Rada České televize oceňuje fakt, že
se dramaturgii České televize podařilo v
roce 1996 uvést tři nové, původní
televizní seriály slušné úrovně,
každý v jiném žánru. Je to relativně
úspěšné završení pětiletého
období, v němž v České televizi
probíhaly ve všech oblastech podstatné změny
a i práce dramaturgie se musela přizpůsobit
podmínkám veřejnoprávní televize.
Kromě 43 seriálů a sérií
uvedla Česká televize v roce 1996 21 premiér
původních televizních her a adaptací
a spolufinancovala 6 filmů.
Pozornost, srovnatelnou s jinými typy pořadů,
upoutávají zejména seriály. V celkovém
ročním přehledu všech pořadů
se "Život na zámku" s 46% sledovaností
umístil na 11. místě, "Konec velkých
prázdnin" s 35% na 38. místě a "Detektiv
Martin Tomsa" z produkce brněnského studia
s 34% na 45. místě. Z hlediska spokojeností
diváků byl s koeficientem 6,5 nejúspěšnější
"Konec velkých prázdnin"...
Z jednotlivých inscenací získaly největší
přízeň publika epizody z "Manželských
tonutí" (26%, koeficient 6,6), (odbornou kritikou
přijaté spíše s rozpaky a výhradami),
všeobecně dobře hodnocený "Golet
v údolí" a "Zelňačka".
V analýzách expertů, které si Rada
ČT objednala i ve statích seriózních
kritiků nevypadají výsledky práce
dramaturgie České televize za rok 1996 už tak
jednoznačně pozitivně. Dr. I. Osolsobě
sice píše: "Vzhledem k tomuto celkovému
kontextu, ale i bez ohledu na něj, si myslím, že
výsledky původní umělecké tvorby
České televize, premiérované v II.
kvartále 1996 byly pozoruhodné a že by to Rada
ČT měla konstatovat", ale předtím
považuje za nutné své stanovisko obhájit
mimo jiné i takto: "Prostě se ztotožňuji
s kondelíkovskými ideály a vybízím
všecky kritiky těchto ideálů, aby si
přečetli, co o tom kdysi psal Peroutka: svět
Kondelíků není bůhvíjak impozantní
ani fotogenický, je však bezpečný: nejsou
v něm bomby a dá se v něm bydlet".
J. Peňás je přísnější.
"O životě na zámku" píše:
Soudě podle sledovanosti se dílo podařilo,
ovšem gratulovat není k čemu... Ctižádostí
autora J. Míky a dramaturgů bylo navázat
na Dietla v onom dobrém, pozitivním, tedy na šikovné
zeštrikování dramatické iluze "lidských
osudů", sledovaných z velmi nízkého,
lidového, nenáročně konverzačního
horizontu... Výsledkem je "hypertrofovaná romanesknost"
- myslím tím onu zarážející
kumulaci životních zvratů, kotrmelců
a malých revolucí, které se odehrávají
v krátkém čase na malé a obyčejně
ne až tak dramatické ploše jedné rodiny.
Taková konstrukční přesycenost samozřejmě
podtrhuje obsahovou nepravdivost celého produktu a zastírá
jeho prázdnotu. Ale aspoň se něco děje...
Jazyk, používány hrdiny, sice čímsi
připomíná češtinu, jíž
se dorozumívají zdejší mluvčí,
ale jde o jazyk nasycený frázemi, jakousi kavárensko
- publicistickou hatmatilku, která má simulovat
řečový výraz obyčejných
televizních lidí.
Rada České televize vidí hlavní problém
dramaturgie České televize v tom, že institucí,
které by měly veřejnoprávní
charakter, nebo programově na sebe vzaly břemeno
tohoto poslání, v posledních letech radikálně
ubylo, a proto každé rozhodnutí o realizaci
nebo podpoře nabízených projektů by
mělo být velmi odpovědně, i když
jistě ne úzkoprse, zvažováno. Televizní
divák ze všeho nejméně snáší
domýšlivé a svévolné producírování
nedozrálých talentů a odtažité
rozumování. Stejně nebezpečný
a umrtvující je však i cynický postoj
výrobců zábavy, pro něž je práce
pro televizi jenom zdrojem příjmů, vydobytých
pokud možno snadným způsobem. To je cesta,
která by vedla k záhubě veřejnoprávní
televize. Není náhodou, že nejvíce sledované
a oceňované zahraniční seriály
zpravidla spočívají na osvědčené
literární předloze nebo poctivě napsaném
scénáři, který přináší
dobře vypracovanou zápletku, životné
postavy a pozitivní mravní poslání.
Rada České televize není přesvědčena
o tom, že by výroba bezbřehých, kdykoliv
a jakkoliv nastavitelných seriálů, jejichž
příběhy a postavy postrádají
vnitřní logiku i věrohodnost, měla
být ctižádostí dramaturgie veřejnoprávní
televize. Z tohoto hlediska se jeví perspektivnější
televizní "román" (kratší,
uzavřený a komponovaný útvar), jako
např. "Konec velkých prázdnin",
než "Život na zámku". Podpora Svěrákova
filmu "Kolja" (i když v televizi z pochopitelných
praktických důvodů dosud neuvedeného)
je v poslední době nejvýznamnějším
činem dramaturgie i vedení České televize.