(1) Odsouzený má právo do tří
dnů ode dne oznámení rozhodnutí o
uložení kázeňského trestu podat
proti němu stížnost. Odkladný účinek
má jen stížnost proti uložení kázeňského
trestu propadnutí věci.
(2) Proti rozhodnutí o zabrání věci
má pachatel kázeňského přestupku
a osoba, které se rozhodnutí o zabrání
věci přímo týká, právo
do tří dnů ode dne oznámení
tohoto rozhodnutí podat stížnost, která
má odkladný účinek.
(3) O stížnosti rozhodne do pěti pracovních
dnů od jejího podání ředitel
věznice nebo k tomu zmocněný zaměstnanec
Vězeňské služby. K rozhodnutí
o stížnosti nelze zmocnit zaměstnance, který
kázeňský trest uložil nebo který
rozhodl o zabrání věci. O stížnosti
proti rozhodnutí ředitele věznice rozhodne
generální ředitel Vězeňské
služby.
(1) Jestliže výkon kázeňského
trestu, proti jehož uložení již nelze podat
stížnost, není vzhledem k dalšímu
chování a jednání odsouzeného
potřebný, lze tento trest prominout.
(2) Jestliže další výkon kázeňského
trestu není potřebný, protože odsouzený
projevuje účinnou snahu po nápravě,
lze od výkonu jeho zbytku upustit.
(3) Prominutím kázeňského trestu a
upuštěním od výkonu jeho zbytku se kázeňský
trest považuje za vykonaný.
(1) Jestliže po výkonu kázeňského
trestu odsouzený splní podmínky pro udělení
kázeňské odměny, lze mu místo
jejího udělení zahladit kázeňský
trest.
(2) Zahlazením kázeňského trestu se
na odsouzeného hledí, jako by mu nebyl kázeňský
trest uložen.
(1) Uložením kázeňského trestu
se vyřizují též přestupky, pokud
byly spáchány během výkonu trestu.
(2) Kázeňským potrestáním odsouzeného
se nevylučuje jeho trestní stíhání,
je-li skutek trestným činem.
(1) V případě úspěšného
plnění programu zacházení s odsouzeným
a dosahování účelu výkonu trestu
může ředitel věznice přerušit
výkon trestu odsouzenému až na 20 dnů
během kalendářního roku. Doba přerušení
se počítá do výkonu trestu.
(2) Pro naléhavé rodinné důvody může
ředitel věznice přerušit odsouzenému
výkon trestu až na 10 dní během kalendářního
roku.
(3) Je-li třeba odsouzenému neodkladně poskytnout
léčebnou péči, kterou nelze zajistit
ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém
zařízení Vězeňské služby,
může ředitel věznice na nezbytně
nutnou dobu výkon trestu odsouzenému přerušit.
Pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil
úmyslně, doba přerušení výkonu
trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním
roce se započítává do doby výkonu
trestu.
(1) Během výkonu trestu lze též vykonávat
soudem uložené ochranné léčení;
bližší podmínky a způsob výkonu
ochranného léčení stanoví ministr
v dohodě s ministrem zdravotnictví.
(2) Pokud soudem uložené ochranné léčení
v ústavní formě, jež bylo uloženo
vedle výkonu trestu, nebylo vykonáno před
nástupem výkonu trestu, je třeba s výkonem
takového ochranného léčení
zásadně započít již během
výkonu trestu, a to co nejdříve po jeho nástupu.
(3) Pokud je třeba ve výkonu ochranného léčení
v ústavní formě pokračovat i po propuštění
z výkonu trestu nebo nebylo-li ve výkonu trestu
takové ochranné léčení zahájeno,
správa věznice poskytne včas příslušnému
zdravotnickému zařízení potřebné
informace.
(1) Pokud tato hlava neobsahuje ustanovení zvláštní,
užije se na výkon trestu dále uvedených
kategorií odsouzených ostatních ustanovení
tohoto zákona.
(2) Při výkonu trestu odsouzených uvedených
v této hlavě se přihlíží
k jejich psychickým, fyziologickým a věkovým
zvláštnostem.
(3) Pro odsouzené uvedené v § 63, 65, 66 a
67 se zpravidla ve věznici zřizují specializovaná
oddělení.
(1) Trest lze za podmínek stanovených tímto
zákonem vykonávat též ve věznici
pro místní výkon trestu.
(2) Věznice pro místní výkon trestu
zřizuje ministr po dohodě s obcí, která
se má na zajišťování provozu věznice
podílet. Věznice pro místní výkon
trestu se zřizují jako věznice pro společný
výkon trestu odsouzených, jinak zařazených
do věznice s dohledem nebo s dozorem a výjimečně
též jako věznice s ostrahou.
(3) Obec zajišťuje provoz věznice z hlediska
finančního, zdravotního, hygienického
a vytváří potřebné stavebně
technické podmínky pro výkon účinného
střežení věznice.
(4) Na provoz věznice pro místní výkon
trestu stát poskytuje obci dotace v závislosti na
počtu odsouzených ve věznici.
(5) Za střežení a za dodržování
zákonem stanovených podmínek výkonu
trestu odpovídá Vězeňská služba.
(6) Do věznice pro místní výkon trestu
zařazuje generální ředitelství
Vězeňské služby odsouzené, u
nichž trest nebo jeho nevykonaný zbytek nepřevyšuje
6 měsíců, přičemž doba
výkonu vazby se nezapočítává.
Zařadit nelze odsouzeného, který má
soudem uložené ochranné léčení
v ústavní formě.
(7) Pokud to provozní podmínky umožní,
odsouzený se k výkonu trestu umístí
do takové věznice, která je v místě
jeho bydliště nebo v jeho blízkosti.
(8) Během výkonu trestu ve věznici pro místní
výkon trestu jsou odsouzení povinni vykonávat
práce ve prospěch obce, a nemůže-li
obec po přechodnou dobu tyto práce zajistit, i pro
další cizí subjekty na základě
smlouvy mezi obcí a těmito subjekty.
(9) U odsouzeného, který řádně
plní své povinnosti, ředitel věznice
zpravidla rozhodne o přerušení výkonu
trestu na dny pracovního klidu. O přerušení
výkonu trestu nerozhodne, jestliže je důvodná
obava, že odsouzený by přerušení
zneužil k útěku nebo p páchání
trestné činnosti.
(10) Ustanovení zákona o přerušení
výkonu trestu ze zdravotních důvodů
tím není dotčeno.
(1) Během výkonu trestu u mladistvého se
věznice především zaměří
na jeho výchovu a zabezpečení jeho přípravy
na budoucí povolání.
(2) Mladistvému, který má plnit povinnou
školní docházku, věznice zabezpečí
její plnění vyučováním
místo výkonu práce.
(3) Dovrší-li mladistvý ve výkonu trestu
18. rok věku, rozhodne ředitel věznice pro
mladistvé, zda vykoná zbytek trestu ve věznici
pro mladistvé nebo zda se přeřadí
do věznice pro ostatní odsouzené. Při
rozhodování se přihlíží
zejména k dosaženému stupni jeho výchovy
a k délce nevykonaného zbytku trestu.
(4) Rozhodne-li ředitel věznice pro mladistvé
o přeřazení odsouzeného do věznice
pro ostatní odsouzené, určí zároveň,
v jakém typu věznice odsouzený nadále
trest bude vykonávat.
(5) Ředitel věznice může rozhodnout
o přeřazení odsouzeného, který
dovršil 18. rok věku, do věznice pro ostatní
odsouzené i když předtím rozhodl o ponechání
takového odsouzeného ve věznici pro mladistvé,
jestliže odsouzený soustavně porušuje
nebo závažným způsobem porušil
stanovené povinnosti, pořádek nebo kázeň.
(6) Při stanovení obsahu programu zacházení
s mladistvým se vždy sleduje zabezpečení
jeho přípravy na budoucí povolání
a samostatný způsob života.
(7) K přípravě mladistvého na budoucí
povolání, jakož i k jeho zařazení
do práce, se nevyžaduje vyjádření
zákonného zástupce mladistvého. Tímto
ustanovením však není dotčena povinnost
věznice úzce spolupracovat s rodiči nebo
jinými zákonnými zástupci mladistvých.
(8) Pro mladistvého je účast na stanovené
formě vzdělávání a dalších
určených aktivitách programu zacházení
povinná, po dobu výuky se mladistvý nezařazuje
do práce a jeho vzdělávání
se uskutečňuje formou denního studia.
Mladistvý má právo přijímat
návštěvy příbuzných na
dobu až 5 hodin během jednoho kalendářního
měsíce.
Mladistvý může čtyřikrát
ročně přijmout balíček s potravinami
a věcmi osobní potřeby do váhy 5 kg.
Odměnami u mladistvých jsou:
a) pochvala,
b) mimořádné zvýšení počtu
hodin návštěv během jednoho kalendářního
měsíce až na 8,
c) povolení jednorázového nákupu potravin
a věcí osobní potřeby mladistvému,
který jinak tyto nákupy nemůže provádět,
d) zvýšení kapesného nejvýše
o jednu třetinu až na dobu tří měsíců,
e) věcná nebo peněžitá odměna
až do výše 1000 Kč,
f) mimořádné povolení balíčku,
g) rozšíření přerušení
výkonu trestu až o 10 dnů v kalendářním
roce.
(1) Za kázeňský přestupek lze mladistvému
uložit některý z těchto kázeňských
trestů:
a) důtka,
b) snížení kapesného nejvýše
o jednu třetinu až na dobu dvou měsíců,
c) zákaz přijetí jednoho balíčku
v období tří měsíců,
d) propadnutí věci,
e) umístění do uzavřeného oddělení
s výjimkou plnění určených
úkolů programu zacházení s mladistvým
až do 14 dnů,
f) celodenní umístění do uzavřeného
oddělení až do 10 dnů,
g) umístění do samovazby až do 10 dnů.
h) odnětí výhod vyplývajících
z předchozí kázeňské odměny.
(2) Kázeňské tresty uvedené v odstavci
1 písm. e) a f) lze uložit též podmíněně
se zkušební dobou až na šest měsíců.
Ředitel věznice mladistvému umožní
přerušení výkonu trestu mimo věznici,
pokud lze mít důvodně za to, že mladistvý
bude v prostředí, které jej nebude negativně
ovlivňovat. Přerušení výkonu
trestu mu zpravidla neumožní, jestliže mladistvý
musel být do výkonu trestu dodán.
(1) Vnitřní řád věznice, jakož
i obsah a formy uplatňovaných programů zacházení
s odsouzenými musí přihlížet
k psychologickým a fyziologickým odlišnostem
žen.
(2) U odsouzených žen se připouští
individuální úprava účesu a
odívání. Vybavení ubytovacích
prostor se blíží formám obvyklým
na běžných ubytovnách.
Těhotné ženě a ženě, u níž
od porodu dítěte neuplynula doba delší
jak šest měsíců, lze uložit některý
z těchto kázeňských trestů:
a) důtku,
b) propadnutí věci,
c) odnětí výhod vyplývajících
z předchozí kázeňské odměny.
(1) V případech hodných zvláštního
zřetele, jestliže takový postup umožňují
podmínky ve věznici a osobnostní předpoklady
odsouzené ženy, může být odsouzené
ženě na její žádost povoleno, aby
ve výkonu trestu měla u sebe a starala se o své
dítě zpravidla do tří let jeho věku,
pokud takové dítě nebylo soudem svěřeno
do výchovy jiné osoby. Před rozhodnutím
si ředitel věznice vyžádá vyjádření
lékaře a klinického psychologa, zda je takový
postup ve prospěch dítěte.
(2) Proti rozhodnutí ředitele věznice podle
odstavce 1 může odsouzená žena podat do
tří dnů od jeho oznámení stížnost,
jež má odkladný účinek. O stížnosti
rozhoduje generální ředitel Vězeňské
služby nebo k tomu zmocněný zaměstnanec
Vězeňské služby.
(3) Byla-li žádost podle odstavce 1 zamítnuta,
může ji odsouzená žena opakovat nejdříve
po třech měsících od právní
moci zamítavého rozhodnutí.
Odsouzené ženě, která před nástupem
výkonu trestu řádně pečovala
o své nezletilé děti, lze prodloužit
přerušení výkonu trestu až o 10
dnů v kalendářním roce k jejich návštěvě.
(1) Odsouzeným trvale pracovně nezařaditelným
je odsouzený
a) starší 65 let, pokud sám nepožádá
o zařazení do práce,
b) který byl uznán plně invalidním
nebo
c) jehož zdravotní stav neumožňuje trvalé
pracovní zařazení.
(2) Vnitřní řád věznice, jakož
i obsah a formy aplikovaných programů zacházení
s odsouzeným zásadně zohledňují
zdravotní stav odsouzených trvale pracovně
nezařaditelných a jejich individuální
předpoklady pro vyvíjení žádoucích
aktivit v podmínkách výkonu trestu.
(3) Trvale pracovně nezařaditelným odsouzeným
lze ukládat jen takové kázeňské
tresty, které lze jinak uložit mladistvým.
U odsouzených
a) s poruchou duševní a poruchou chování
nebo
b) s poruchou osobnosti a chování, způsobenou
užíváním psycho aktivních látek,
c) s mentální retardací
je třeba ve vnitřním řádu věznice,
a zejména při volbě obsahu a forem programu
zacházení s odsouzenými přihlížet
k závěrům odborného lékařského
vyšetření těchto odsouzených
a k nutnosti individuálního nebo skupinového
přístupu a terapeutického zaměření.
(1) Výkon doživotního trestu je především
zaměřen na ochranu společnosti před
další trestnou činností odsouzeného
jeho izolací ve věznici, a na usměrňování
jeho jednání tak, aby odpovídalo dobrým
mravům.
(2) V programu zacházení s odsouzeným a jeho
změnách se musí přihlédnout
též k ustanovení § 62 odstavce.2 tr. zák.
(3) Vnitřní řád věznice, jakož
i obsah a formy zacházení s odsouzenými k
doživotnímu trestu musí přihlížet
vedle hledisek uvedených v § 62 tr. zák.též
k povaze tohoto trestu a nebezpečnosti odsouzených,
kterým je takový trest uložen.
(4) Návštěvy, vycházky a výkon
kázeňských trestů probíhají
zpravidla odděleně od ostatních odsouzených.
(5) Odsouzenému k doživotnímu trestu nelze
přerušit trest.
(6) Odsouzení k doživotnímu trestu jsou ubytováni
zpravidla po jednom.
(1) Při umísťování odsouzených
cizinců (dále jen "cizinci") do věznice
se podle možnosti postupuje tak, aby cizinci stejné
národnosti nebo hovořící stejným
nebo podobným jazykem spolu mohli komunikovat, umožní
se jim přístup k četbě knih v jazyce,
který ovládají, popřípadě
v závislosti na výměře trestu se jim
vytvoří vhodné příležitosti
pro výuku českého jazyka.
(2) Cizinec se bezprostředně po přijetí
do výkonu trestu poučí o právu obracet
se na diplomatickou misi a konzulární úřad
státu, jehož je státním občanem.
Uprchlíci a osoby bez státního občanství
se poučí o právu obracet se na diplomatickou
misi státu pověřeného chránit
jejich zájmy nebo na mezinárodní orgány,
jejichž posláním je tyto zájmy chránit.
(3) Cizinci se poučí o právu na přijetí
konzulární návštěvy. Taková
návštěva se nezapočítává
do návštěv podle předcházejících
ustanovení.
(4) Cizinci se bezprostředně po přijetí
do výkonu trestu poučí o možnosti podat
žádost o předání k výkonu
trestu do státu, jehož jsou státními
občany, jakož i o právních důsledcích
tohoto předání, pokud takový postup
umožňuje mezinárodní smlouva, kterou
je Česká republika vázána.
(5) Správa věznice zabezpečí poučení
cizinců o jejich právech a povinnostech v mateřském
jazyce nebo v jazyce, jemuž rozumí; o poučení
se vyhotoví záznam, který cizinec podepíše.
(6) Zdravotní péči poskytovanou cizinci,
který není pojištěncem zdravotní
pojišťovny, hradí stát.
Odsouzený se propustí z výkonu trestu, jestliže
a) uplynula doba trestu stanovená v pravomocném
a vykonatelném rozhodnutí soudu a Vězeňské
službě nebylo doručeno nařízení
soudu k výkonu dalšího trestu,
b) tak stanoví písemný příkaz,
aby odsouzený byl propuštěn na svobodu, vydaný
soudem na základě jeho rozhodnutí,
c) tak rozhodl prezident republiky při udělování
milosti,
d) tak rozhodl ministr při výkonu svých oprávnění
podle trestního řádu.
(1) Ve věznicích s ostrahou a ve věznicích
se zvýšenou ostrahou se zřizují výstupní
oddělení, do nichž se přiměřenou
dobu před očekávaným skončením
výkonu trestu zpravidla umísťují odsouzení,
kterým byl uložen trest na dobu delší
než tři roky a odsouzení, jimž je třeba
pomáhat při vytváření příznivých
podmínek pro návrat do občanského
života.
(2) Programy zacházení s odsouzenými zařazenými
do výstupního oddělení jsou zaměřeny
na jejich přípravu pro život na svobodě
a zpravidla obsahují sebe obslužné činnosti.
Po dobu výkonu trestu věznice vytvářejí
předpoklady pro plynulý přechod odsouzených
do občanského života po propuštění
z výkonu trestu. Přitom úzce spolupracují
s příslušnými orgány státní
správy a územní samosprávy, zejména
jim poskytují včas potřebné informace
a umožňují jim styk s odsouzeným za
účelem prověření jejich osobní
a rodinné situace.
Orgány státní správy a územní
samosprávy ve své působnosti spolupracují
s věznicemi a dalšími subjekty působícími
na odsouzené během výkonu trestu odnětí
svobody při vytváření vhodných
podmínek pro odsouzené po jejich propuštění
z výkonu trestu. Podle potřeby spolupracují
s věznicemi při aktualizaci programu zacházení
s odsouzenými, zejména u odsouzených umístěných
ve výstupním oddělení a u mladistvých.
Odsouzeným jsou nápomocny při zajištění
vhodného zaměstnání a ubytování.
Při této činnosti postupují v součinnosti
se zaměstnanci soudů pověřenými
zajišťováním výkonu rozhodnutí.
Postupně uložené a dosud zcela nevykonané
tresty se považují z hlediska výkonu trestu
za trest jediný.
Je-li vzhledem k předchozímu chování
a jednání odsouzeného, který vykonává
trest ve věznici se zvýšenou ostrahou nebo
s ostrahou, důvodná obava, že by se mohl chovat
násilným způsobem, lze při jeho předvádění
použít předváděcí řetízky,
pouta nebo pouta s poutacím opaskem i bez splnění
podmínek stanovených zvláštním
zákonem.
Ustanovení tohoto zákona se užijí též
na výkon trestů, jež byly pravomocně
uloženy před účinností tohoto
zákona.
(1) Dozor nad dodržováním právních
předpisů při výkonu trestu provádí
předseda okresního soudu, v jehož obvodu má
věznice své sídlo, a to buď osobně
nebo prostřednictvím vyššího soudního
úředníka, kterého k tomu zmocní.
(2) Ustanovením o dozoru není dotčena povinnost
Vězeňské služby dbát na dodržování
ústavy, ústavních zákonů a
dalších právních předpisů,
a v rozsahu své působnosti provádět
vlastní kontrolní činnost.
(3) Tímto ustanovením není dotčen
dozor prováděný ministrem, popřípadě
orgány nebo osobou jím k tomu zmocněnými.
Věznice mohou přijímat od fyzických
a právnických osob finanční a věcné
dary k zajišťování výkonu trestu.
Tyto prostředky věznice používá
mimo svůj rozpočet, jsou účelově
vázány a musí být použity podle
dárcem stanovených podmínek, které
nesmí odporovat účelu výkonu trestu.
V rozporu s účelem výkonu trestu je zejména
poskytnutí takového daru ve prospěch konkrétní
odsouzené osoby.
Ministr se zmocňuje dávat souhlas k ověřování nových, od tohoto zákona odchylných metod uplatňování programů zacházení s odsouzenými, pokud uplatnění takových metod neznamená pro odsouzené další omezení jejich občanských práv a přispěje k naplňování účelu výkonu trestu.
Ministerstvo spravedlnosti se zmocňuje, aby vyhláškou
stanovilo řád výkonu trestu odnětí
svobody.
Zrušuje se zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu
trestu odnětí svobody, ve znění zákona
č. 173/1968 Sb., zákona č. 100/1969 Sb.,
zákona č. 47/1973 Sb., zákona č. 179/1990
Sb., zákona č. 294/1993, zákona č.
152/1995 Sb. a nálezu Ústavního soudu České
republiky č. 8/1995 Sb.
Tento zákon nabývá účinnosti
dnem 1.června 1998.
Obecná část
Předpokládaný návrh zákona
by měl nahradit dosud platnou právní úpravu
výkonu trestu odnětí svobody přijatou
v roce 1965 a jako takový představuje jeden z výrazných
momentů transformace českého vězeňství
po listopadu 1989.
Praktické uplatňování zákona
č. 59/1965 Sb. ukazuje, že přes řadu
novel, je třeba některá ustanovení
zásadně změnit, přizpůsobit
nové společenské realitě, praktickým
zkušenostem získaným jeho dlouhodobým
uplatňováním, poznatkům zejména
společenských věd a v neposlední řadě
i zkušenostem z právní úpravy vězeňských
systému především evropských
zemí.
V moderním pojetí nového zákona o
výkonu trestu se chceme vypořádat s extremismy,
které ve vězeňských systémech
na jedné straně zdůrazňují
"terapeutické" pojetí výkonu trestu
(skandinávské země) a na straně druhé
zdůrazňují represivní a odstrašující
funkci tohoto trestu (USA).
Z našeho hlediska je třeba formulovat a přesně
vymezit újmy plynoucí z trestu odnětí
svobody (se zřetelem k obsahu Listiny základních
práv a svobod jde o oblast velice důležitou)
a na straně druhé formulovat prostředky k
ovlivňování hodnotového systému
odsouzeného a jeho volbě prosociální
orientace. Tím jsou naplněny základní
funkce trestu a to jak represivní, tak regulativní.
Optimální naplňování účelu
výkonu trestu a eliminace jevů prizonizace předpokládá
další zásadní změnu již
při umísťování odsouzených
do věznic různě bezpečnostně
zajištěných podle stanovených kritérií
klasifikace nikoli soudem, ale přímo Vězeňskou
službou, jak je to obvyklé v řadě zemí
s moderním vězeňským systémem
(např. Anglie, Kanada, Německo, Skandinávie).
K tomu bude sloužit zejména důkladné
vyšetření osobnosti odsouzeného jako
nezbytného předpokladu pro individualizaci zacházení
s ním a tvorbu a uplatňování zcela
konkrétních programů zacházení.
Soud by tedy rozhodoval o vině a trestu a Vězeňská
služba, za podmínky jednotně stanovených
práv odsouzených, o způsobu výkonu
tohoto trestu. Je třeba dosáhnout toho, aby odsouzený
nebyl pouhým pasivním objektem působení,
ale aby se stal jeho aktivní součástí.
Zpracovaný návrh zákona sleduje tyto cíle:
1/ dosáhnout vyšší účinnosti
trestu odnětí svobody
Návrh vychází z principu, že postavení
odsouzeného z hlediska rozsahu jeho práv závisí
především na jeho chování během
výkonu trestu. Pokud odsouzený porušuje povinnosti
uložené zákonem (včetně povinnosti
vykonávat přidělenou práci), nevzniká
má nárok na využívání
řady možností, které výkon trestu
zmírňují (např. kapesné, nákup
věcí osobní potřeby, přijetí
balíčku, přerušení výkonu
trestu, přijímání návštěv
mimo věznici). Rovněž se zpřesňuje
a doplňuje výčet kázeňských
odměn, které lze odsouzenému udělit,
aby měly motivující povahu.
2/ odstranit zbytečné úkony, které
dosud nepřiměřeně zatěžují
práci soudů
Dosud platný zákon vychází z modelu,
ve kterém jsou práva a povinnosti odsouzených
stanoveny v závislosti na typu věznice, ve které
odsouzený vykonává trest odnětí
svobody. Návrh vychází z jediného
modelu průběhu výkonu trestu; práva
a povinnosti odsouzených jsou stanoveny jednotně.
Typy věznic se liší pouze způsobem vnějšího
střežení a zajištěním bezpečnosti.
Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má
výkon trestu odnětí svobody jednotnou kvalitativní
dimenzi (rozsah a způsob, jakým je zasažena
lidská svoboda a důstojnost).
3/ širší zapojování obcí
a nestátních subjektů do účasti
na zajišťování výkonu trestu
Podle principu oboustranné výhodnosti se navrhuje,
aby obce mohly zřizovat věznice pro místní
výkon trestu, kde by se vykonávaly krátké
tresty odnětí svobody. Odsouzení by vykonávali
práce ve prospěch obce a tím by se zčásti
řešil problém jejich zaměstnávání.
Podle stejného principu se připouští,
aby po dohodě s vlastníkem byly věznice zřizovány
i v nestátních objektech s tím, že účast
na správě a provozu věznice upraví
dohoda mezi vlastníkem objektu a Vězeňskou
službou (tzv. francouzský model privatizace věznic).
Věcné změny, které se do návrhu
zákona promítají, lze rozdělit do
těchto skupin:
I. Změny v organizaci výkonu trestu, které
se postavení odsouzených bezprostředně
nedotknou
II. Změny, které předpokládají
zlepšení postavení odsouzených
III. Změny, které zpřísňují
podmínky výkonu trestu
ad I.
- na rozdíl od stávající úpravy
se navrhuje zřizovat tzv. poradní sbor ředitele
věznice, který budou tvořit osoby, které
nejsou vůči řediteli ve vztahu podřízenosti,
mající k problematice výkonu trestu vztah
(psychologové, lékaři, sociální
pracovníci, zástupci obcí),
- připouští se, aby po dohodě s vlastníkem
byly věznice zřizovány i v nestátních
objektech s tím, že účast na správě
a provozu věznice upraví dohoda mezi vlastníkem
objektu a Vězeňskou službou,
- věznice se do základních typů člení
pouze podle způsobu vnějšího střežení
a zajištění bezpečnosti, práva
a povinnosti odsouzených jsou stanoveny jednotně
pro všechny základní typy věznic,
- ruší se členění věznic
pro mladistvé na oddělení dle jednotlivých
typů,
- zařazování a přeřazování
odsouzených se svěřuje do pravomoci ředitele
věznice, ve které odsouzený vykonává
trest odnětí svobody,
- u odsouzených, kterým bylo uložené
ochranné léčení se stanoví,
že léčbu je třeba provést již
během výkonu trestu (na rozdíl od stávající
úpravy, kdy se výkon ochranného léčení
zahajuje po propuštění z výkonu trestu
v psychiatrických léčebnách). V tomto
směru ministři spravedlnosti a zdravotnictví
musí přijmout potřebná organizační
opatření,
- umožňuje se na žádost obce zřizovat
věznice pro místní výkon trestu, kde
by odsouzení ke krátkodobým trestům
vykonávali práce ve prospěch obce,
- předpokládá se účinnější
spolupráci s orgány veřejné správy
a sociálními pracovníky při podmíněném
propuštění, přerušení nebo
skončení výkonu trestu tak, aby nad odsouzeným
mimo věznici byl zajištěn sociální
dohled,
- dozor nad výkonem trestu se v souladu s úpravou,
která platila za I. republiky a která v řadě
států platí dosud, svěřuje
okresním soudům.
ad II.
- umožňuje se odsouzeným použít
telefon ke kontaktu s blízkými osobami. Užití
telefonu podléhá z bezpečnostních
důvodů kontrole Vězeňské služby,
- odsouzený má právo přijímat
návštěvy na dobu až tří
hodin během jednoho kalendářního měsíce,
- výčet kázeňských odměn
se rozšiřuje o odměny, které mohou stimulovat
odsouzené (rozšíření osobního
volna na sportovní, kulturní nebo jiné zájmové
aktivity, povolení volného pohybu mimo věznici
v souvislosti s návštěvou nebo na činnost
v souvislosti s programem zacházení,
- připouští se, aby za zákonem stanovených
podmínek mohla odsouzená žena během
výkonu trestu pečovat o dítě do tří
let jeho věku, pokud soud nesvěřil dítě
do péče jiné osoby,
- odsouzené ženě, která před
nástupem výkonu trestu řádně
pečovala o své nezletilé děti, lze
prodloužit přerušení trestu až o
lO dnů v kalendářním roce k návštěvě
dětí.
ad III.
- stanoví se povinnost hradit náklady výkonu
trestu všem odsouzeným, bez ohledu na to, zda ve výkonu
trestu pracují. Úhradu nákladů může
ředitel věznice prominout, je-li sociální
situace odsouzeného na hranici životního minima,
- podíl odsouzeného na úhradě zdravotní
péče se neliší od způsobu, jakým
na tuto péči přispívají ostatní
občané (pobyt ve výkonu trestu automaticky
nezakládá právo odsouzeného na bezplatnou
zdravotní péči hrazenou státem),
- počet balíčků s potravinami a věcmi
osobní potřeby, které má právo
odsouzený přijmout se snižuje na 2 v kalendářním
roce,
- pokud odsouzený nebude mít uhrazeny všechny
pohledávky vzniklé v souvislosti se spáchaným
trestným činem, bude mít omezenou možnost
dispozice s finančními prostředky (nákup
základních hygienických potřeb nebo
úhrada těchto pohledávek),
- zpřísnění výkonu kázeňského
trestu celodenního umístění do uzavřeného
oddělení a samovazby (není dovoleno odpočívat
na lůžku od budíčku do večerky,
není dovoleno kouřit),
- odsouzení k doživotnímu trestu jsou ubytování
zpravidla po jednom.
Praktické dopady navrhované právní
úpravy
Nepředpokládá se, že s přijetím
a zejména účinností navrhované
právní úpravy by byly spojeny problémy,
které by vedly ke vzniku mimořádných
událostí ve věznicích. Navrhovaná
právní úprava nepředstavuje pro odsouzené
automatické zhoršení jejich postavení,
ale jen zvýrazňuje zásadu, že podmínky,
za nichž odsouzený trest vykonává, a
rozsah jeho práv závisí především
na jeho chování. Je pochopitelné, že
navrhovaná právní úprava bude bezprostředně
po svém přijetí posuzována především
odsouzenými, kteří budou srovnávat
předchozí a novou úpravu z pohledu zlepšení
nebo zhoršení svého postavení ve výkonu
trestu. V této souvislosti budou předmětem
zájmu zejména otázky:
- omezení možnosti volně nakládat s
peněžními prostředky,
- povinnost hradit náklady výkonu trestu i v případě,
že odsouzený během výkonu trestu nepracuje,
- snížení počtu balíčků
na 2 v kalendářním roce,
- zrušení samosprávy odsouzených.
Omezení týkající se práva odsouzených
nakládat s peněžními prostředky
je vyvoláno snahou ve větší míře
zajistit uspokojení nároků poškozených.
Podobnému omezení (nebo ve svých důsledcích
i přísnějšímu) by při
řádném způsobu vedení výkonu
rozhodnutí byl odsouzený podroben i při pobytu
na svobodě. Pohledávky, které lze z jeho
peněžních prostředků hradit,
musí být navíc přiznaná v soudním
nebo správním řízení, takže
tím je eliminováno nebezpečí zneužívání
tohoto omezení.
Povinnost hradit náklady výkonu trestu i v případě,
že odsouzený během výkonu trestu nepracuje
je vyvolána snahou snížit výdaje státního
rozpočtu na vězeňství a odbourat přetrvávající
iluzi o tom,že výkon trestu představuje jistou
formu sociálního zajištění občana
státem. Při pobytu na svobodě by odsouzený
na uspokojení svých potřeb (strava, ošacení,
ubytování) vynakládal prostředky,
proto je žádoucí, aby výkon trestu odnětí
svobody probíhal v souladu s modelem normality, tj. aby
se na úhradě těchto nákladů
odsouzený podílel.
K zamezení automatického zhoršení sociální
situace všech odsouzených se navrhuje, aby ředitel
věznice měl pravomoc prominout úhradu nákladů
výkonu trestu v případě, že je
sociální situace odsouzeného na hranici životního
minima.
Právo odsouzeného přijímat balíčky
během výkonu trestu se v souladu s právní
úpravou obvyklou v zemích Evropského společenství
omezilo na 2 balíčky v kalendářním
roce. Omezení je odůvodněno zejména
skutečností, že i přes náležitou
kontrolu se zejména prostřednictvím balíčků
dostávají do věznic drogy a návykové
látky. Odsouzený má širokou možnost
nákupů za peníze, které si s sebou
do věznice přinesl, nebo které mu byly během
výkonu trestu zaslány. Tento postup je daleko vhodnější,
neboť odsouzený může nakupovat průběžně,
aniž by zboží, zejména potraviny hromadil
a vystavoval je nebezpečí zkázy a sebe poškození
na zdraví. Dostupný sortiment v ústavních
prodejnách vylučuje možnost získání
nepovolených věcí.
Samospráva není většinou odsouzených
chápána jako prostředek jejich spoluúčasti
na určování obsahu zejména mimopracovních
podmínek výkonu trestu odnětí svobody,
a to jednak pro její formální pojetí,
jednak proto, že do jejího čela se často
dostávají odsouzení, kteří
vytvářejí vlastni hierarchickou organizaci
odsouzených. Lze předpokládat, že pro
většinu odsouzených bude přijatelnější
uzákonění jejich práva obracet se
svým jménem na správu věznice s náměty
a připomínkami týkajícími se
způsobu řešení otázek souvisejících
s životem odsouzených ve věznici. Tomuto právu
koresponduje povinnost správy věznice se takovými
náměty a připomínkami zabývat
a odsouzeného o způsobu vyřízení
vyrozumět.
Návrh přihlíží k právním
úpravám výkonu trestu zemí Evropského
společenství. Ustanovení návrhu respektují
i významné mezinárodní dokumenty,
jejichž obsahem je Česká republika vázána.
Mezi ně patří především
Mezinárodní pakt o občanských a politických
právech (č. 120/1976 Sb.), - Opční
protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských
a politických právech (č. 169/1991 Sb.),
- Úmluva proti mučení a jinému hrubému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestání (č. 143/1988 Sb.), Standardní
minimální pravidla pro zacházení s
vězni, - Evropská vězeňská
pravidla - evropská revidovaná verze souboru minimálních
pravidel pro zacházení s vězni.
Předpokladem důsledného uplatňování
nového zákona o výkonu trestu je dostatek
ubytovacích kapacit, dostatek vězeňského
personálu a dostatek finančních prostředků
pro zabezpečení výkonu trestu v jednotlivých
věznicích.
Zvláštní část
k § 1:
Trest odnětí svobody je jedním z druhů
trestů zakotvených v trestním zákoně
(§ 27 tr.zák.). Nejen při jeho ukládání,
ale i jeho výkonem je proto třeba sledovat dosažení
účelu trestu ve smyslu trestního zákona
(§ 20). Zákon o výkonu trestu proto nemá
definovat a sledovat zvláštní účel
výkonu trestu odnětí svobody, ale jen stanovit
prostředky působení na odsouzeného,
které mají k vymezenému cíli směřovat.
V souladu s účelem trestu odnětí svobody
definovaným v pravidle č. 58 standardních
minimálních pravidel pro zacházení
s vězni a pravidlem č. 3 Evropských vězeňských
pravidel (evropská revidovaná verze Souboru minimálních
pravidel pro zacházení s vězni) se zákon
soustřeďuje na rozvíjení osobnostních
rysů a schopností odsouzených, které
jim umožní vést po propuštění
z výkonu trestu soběstačný život
v souladu s dobrými mravy.
k § 2:
Zásady výkonu trestu zakládají obecnou
povinnost nejen respektovat přirozenou důstojnost
osobnosti, ale též zacházet s odsouzeným
během výkonu tak, aby proces jeho resocializace
byl co možná nejúspěšnější.
Navržená ustanovení respektují jak příslušná
ustanovení trestního zákona (§ 23 odst.
2, 259a) a Listiny základních práv a svobod,
tak i významné mezinárodní dokumenty,
jejichž obsahem je Česká republika vázána,
případně k nim přihlíží
jako k doporučujícím. Patří
mezi ně zejména
- Mezinárodní pakt o občanských
a politických právech (č. 120/1976 Sb.),
- Opční protokol k Mezinárodnímu paktu
o občanských a politických právech
(č. 169/1991 Sb.),
- Úmluva proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestání (č. 143/1988 Sb.),
- Standardní minimální pravidla pro zacházení
s vězni,
- Evropská vězeňská pravidla - evropská
revidovaná verze standardních minimálních
pravidel pro zacházení s vězni.
k § 3:
Orgánem odpovědným za zajišťování
výkonu trestu je výlučně Vězeňská
služba, jejíž působnost v tomto směru
je zakotvena i v jiných právních předpisech
(zejména v zákoně ČNR č. 555/1992
Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky). Tato odpovědnost
neznamená, že Vězeňská služba
bude všechny činnosti spojené s výkonem
trestu odnětí svobody provádět vlastními
silami. V některých činnostech je její
místo nezastupitelné (střežení
odsouzených), některé činnosti bude
zčásti provádět sama a zčásti
je zajišťovat na smluvním základně
prostřednictvím jiných subjektů (např.
zaměstnávání odsouzených).
V souladu s požadavkem zákonnosti postupu Vězeňské
služby se stanoví, že může vůči
odsouzeným použít jen ta omezení nebo
donucovací prostředky, která stanoví
zvláštní zákon (zákon ČNR
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě
a justiční stráži České
republiky).
Zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži
České republiky předpokládá,
že Vězeňskou službu tvoří
jak příslušníci ve služebním
poměru, tak občanští pracovníci
(zaměstnanci) v pracovním poměru. Přitom
občanští pracovníci zajišťují
významnou část výkonu trestu odnětí
svobody (organizační, ekonomickou, speciální
výchovnou a další odbornou činnost).
Proto se při vymezení působnosti Vězeňské
služby v zásadě nerozlišuje mezi příslušníkem
a občanským pracovníkem.
k § 4:
Dosud platný zákon o výkonu trestu odnětí
svobody před poslední novelizací umožňoval
zřízení poradního sboru. Tato instituce
byla zrušena pro svoji nefunkčnost a formálnost
odvíjející se od toho, že členy
poradního sboru byli z velké části
příslušníci nebo pracovníci Vězeňské
služby působící v té samé
věznici. Pokud má mít poradní sbor
smysl, je naopak třeba, aby jeho členy byly osoby,
které nejsou vůči řediteli ve vztahu
podřízenosti, ovšem k problematice výkonu
trestu mají vztah. Okruh osob, které mohou v poradním
sboru působit, se předem neomezuje. Výběr
se ponechává na řediteli věznice,
který by měl mít v prvé řadě
zájem na vytvoření kvalifikovaného
a funkčního poradního orgánu. Členem
takového orgánu s ohledem na svoji působnost
bude patrně vždy sociální kurátor.
k § 5:
Místem výkonu trestu je zásadně věznice,
jejíž součástí může
být i zdravotnické zařízení.
Vyjímečně se trest vykonává
i mimo věznici ve zdravotnickém zařízení,
které nespravuje Vězeňská služba,
pokud to vyžaduje zdravotní stav odsouzeného.
Odpovědnost za ostrahu odsouzeného má v takovém
případě správa nejbližší
věznice. Jestliže s umístěním
odsouzeného ve zdravotnickém zařízení
vzniknou další náklady (např. v souvislosti
s uvolněním samostatného pokoje pro odsouzeného),
uhradí je takovému zdravotnickému zařízení
Vězeňská služba.
Navrhované ustanovení umožňuje, aby
věznice byla zřízena i v jiném objektu,
než v objektu Vězeňské služby.
Logickou podmínkou je souhlas vlastníka takového
objektu, vyjádřený uzavřenou smlouvou.
Podmínkou uzavření smlouvy o zřízení
věznice v určitém objektu bude konečně
souhlas jeho vlastníka se zřízením
věcného břemene ve smyslu občanského
zákoníku. Tím se zajišťuje kontinuita
pro případ změny vlastnického práva.
Konkrétní účast Vězeňské
služby a vlastníka objektu na správě
a provozu takové věznice se bude řídit
dohodou mezi oběma subjekty. V úvahu přichází
široká škála modifikací od pouhého
pronájmu objektu, který nebude spojen s žádnou
další aktivitou vlastníka objektu, až
po převážné zajišťování
správy a provozu věznice jiným subjektem,
než je Vězeňská služba. Té
však ze zákona vždy zůstává
odpovědnost za ostrahu věznice, zacházení
s odsouzenými a za dodržování zákonných
podmínek výkonu trestu. Skutečností,
že věznice má tento zvláštní
režim, není dotčeno právo dozoru nad
výkonem trestu.
k § 5a:
Typy věznic jsou v navrhovaném ustanovení
shodné s dosavadní úpravou. Návrh
však ruší členění věznice
nebo zvláštního oddělení věznice
určené pro výkon trestu mladistvých
na oddělení dle jednotlivých základních
typů, které jsou nahrazeny skupinami vnitřní
diferenciace, přičemž při zařazení
do skupiny vnitřní diferenciace se vychází
především z obsahu programu zacházení.
Definice mladistvého je podle tohoto ustanovení
v podstatě shodná s vymezením tohoto pojmu
§ 74 odst. 1 tr. zák. Odlišnost spočívá
v tom, že ve smyslu tohoto zákona se za mladistvého
nebude považovat odsouzený, který byl po dovršení
18. roku jeho věku přeřazen do věznice
pro ostatní (dospělé) odsouzené.
Vzhledem k tomu, že stávající právní
úprava, kdy rozhodnutí o zařazení
do věznice určitého typu je součástí
rozhodování soudu o trestu, se neosvědčila,
přenáší navrhované ustanovení
tuto pravomoc na ředitele věznice.
k § 6:
Vzhledem ke skutečnosti, že jednotlivé typy
věznic se odlišují způsobem vnějšího
střežení a zajištění bezpečnosti,
stanoví navrhovaná ustanovení kritéria
pro zařazení do jednotlivého typu dle stupně
nebezpečnosti spáchaného trestného
činu.Stupeň nebezpečnosti spáchaného
trestného činu závisí na míře
zavinění (nedbalostní trestné činy,
úmyslné trestné činy) a výroku
soudu o délce trestu. Přesně stanovená
kriteria vylučují možnost pochybení,
které by ve svých důsledcích mohlo
ohrozit pocit bezpečnosti u občanské veřejnosti.
k § 7:
Proces umisťování odsouzených je v podstatě
stejný jako dosud. Určení věznice,
v níž bude odsouzený vykonávat trest,
je administrativním úkonem, který se svěřuje
do působnosti Generálního ředitelství
Vězeňské služby. U tohoto článku
Vězeňské služby se soustřeďují
potřebné údaje o aktuální volné
kapacitě jednotlivých věznic.
k § 8:
Navrhovaná úprava přeřazování
odsouzených vychází z právní
úpravy platné od 1. 1. 1994, která se v praxi
jednoznačně osvědčila. Přeřazení
odsouzeného do věznice s mírnějším
zajištěním bezpečnosti je institut,
jehož prostřednictvím je odsouzený v
souladu s účelem trestu připravován
na přechod do občanského života po vykonání
trestu.
Toto rozhodnutí nemá za následek zlehčení
trestu z pohledu omezení občanských práv.
Institut přeřazení odsouzeného do
věznice s přísnějším režimem
sleduje zabezpečení ochrany občanů
před pachateli trestných činů, u kterých
trest odnětí svobody neplní svůj účel.
k § 9:
V zájmu jednotného výkladu počítání
lhůt souvisejících s přeřazováním
odsouzených se výslovně stanoví, že
doba výkonu vazby se do dob výkonu trestu požadovaných
v § 8 nezapočítává. Dosud se
tato skutečnost dovozovala jen výkladem, což
v praxi činilo problémy.
k § 10:
Vzhledem k tomu, že rozhodování o otázkách
uvedených v ustanovení § 8 nepodléhá
úpravě obsažené ve správním
řádu, je třeba upravit způsob provádění
výkonu takového rozhodnutí a příslušnost
subjektu, který tento výkon provádí.
k § 11:
V souvislosti s úpravou povinností odsouzených
během výkonu trestu se zdůrazňuje
obecná zásada, podle které povinnosti odsouzených
mohou vyplývat též z jiných zákonů
než je zákon o výkonu trestu. Vedle toho se
stanoví podmínky pro možné omezení
rozsahu práv a svobod odsouzených, a též
se limituje rozsah dalších omezení odsouzeného
v případě, že je během výkonu
trestu proti němu vedeno další trestní
stíhání a jsou splněny podmínky
vazby podle § 67 tr. řádu.
Provoz každé věznice je po organizační
stránce upraven vnitřním řádem
věznice, který má povahu závazného
pokynu ředitele věznice vyplývajícího
ze zákona. Tímto řádem nejsou nijak
omezována práva odsouzených vyplývající
ze zákona, ani v něm nejsou obsaženy další
povinnosti, které by zákon upravoval.
k § 12:
Výčet základních povinností
odsouzeného během výkonu trestu vychází
ze stávající úpravy, která
odpovídá úpravě obsažené
zejména v Evropských vězeňských
pravidlech. Výčet zákazů byl rozšířen
zejména o zákaz her o peníze, věci,
služby nebo jiné úkony ohrožující
lidskou důstojnost, o zákaz účastnit
se veřejných loterií a sázek, o zákaz
tetování (vzhledem k nebezpečí nákazy
HIV) a zneužívání zdravotní péče
předstíráním poruchy zdraví
nebo úmyslným poškozováním svého
zdraví. Porušení některé z povinností
uvedených v tomto ustanovení je kázeňským
přestupkem. Z úpravy kázeňského
řízení (§ 41 a násl.) vyplývá,
že zaviněné porušení stanovené
povinnosti je vždy třeba prokázat.
k § 13:
V tomto ustanovení se vymezuje obsah pojmu zaměstnávání
a vzdělávání odsouzených jako
důležité součásti výkonu
trestu.
k § 14:
Při zaměstnávání odsouzených
se ponechávají dvě základní
formy, které byly do zákona v této podobě
promítnuty poslední novelou stávajícího
zákona o výkonu trestu. Pokud odsouzení nepracují
přímo v objektech věznice, uskutečňuje
se jejich pracovní zařazení na základě
smlouvy mezi věznicí a podnikatelským subjektem.
U odsouzených se tedy nejedná o pracovněprávní
vztah založený pracovní smlouvou ve smyslu
zákoníku práce. Přesto se stanoví,
že i vůči odsouzeným má podnikatelský
subjekt při zajišťování bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci stejné
povinnosti jako vůči ostatním zaměstnancům.
Podnikatelský subjekt vůči odsouzeným
nevystupuje ani jako plátce mzdy. Ze zákona totiž
poskytuje smluvní plnění za práce
provedené odsouzenými věznici, která
stanoví mzdu podle hledisek určených nařízením
vlády a zároveň provádí odpovídající
rozúčtování.
k § 15:
Povaha práce při zacházení s výbušninami
vylučuje, aby ji prováděli odsouzení.
Proto se zákonem provádění takových
prací nebo školení o nich u odsouzených
vylučuje. Podobnou povahu jako tyto práce má
i řada dalších, které ovšem nelze
pro odsouzené vyloučit, neboť tím by
se výrazněji omezil okruh možných prací
(např. práce s ředidlem, které má
povahu návykové látky). Proto se ukládá
aby v takových případech byla nad odsouzenými
zajištěna zvýšená kontrola. Taxativní
výčet těchto prácí je obtížný,
proto se volí forma popisu charakteristického znaku
- tj. nebezpečí, které je s těmito
pracemi spojeno.
k § 16:
V zákoně se jednoznačně formuluje
pracovní povinnost odsouzených, z níž
jsou přípustné výjimky odůvodněné
zdravotním stavem. Pracovní podmínky, pracovní
doba a podmínky pro uložení přesčasové
práce budou u odsouzených stejné jako u zaměstnanců
pracujících na základě pracovní
smlouvy. Vedle toho se stanoví, že nezbytné
úklidové a podobné práce sloužící
k zajištění provozu věznice, případně
práce prováděné v rámci pracovní
terapie, se nezapočítávají do pracovní
doby a odsouzení jsou povinni je provádět
bez nároku na pracovní odměnu.
k § 17:
Specifika zaměstnávání odsouzených
neumožňují provádět jejich odměňování
podle obecně platných předpisů, aniž
by odsouzení nebyli za určitých podmínek
zvýhodňováni. Proto se právní
úprava jejich odměňování za
práci svěřuje Vládnímu nařízení.
Rovněž postavení odsouzených, kterým
jsou na rozdíl od občanských zaměstnanců
mimo pracovní odměny poskytovány další
náležitosti (strava, ubytování, oblečení),
vyžaduje zvláštní právní
úpravu srážek z pracovní odměny
a z výkonu rozhodnutí vedeného na jejich
pracovní odměnu.
Proto se právní úprava těchto otázek
svěřuje vyhlášce Ministerstva spravedlnosti,
které je ústředním orgánem
státní správy pro vězeňství.
k § 18:
Z hlediska zájmu na zajištění odpovídajícího
pracovního uplatnění odsouzeného po
jeho propuštění z výkonu trestu jako
jedné ze základních podmínek ovlivňujících
jeho další chování, se u odsouzených
splňujících základní předpoklady
dává přednost přípravě
na civilní povolání před v podstatě
nahodilým zařazováním do práce.
Příprava na budoucí povolání
se považuje za formu, jakou odsouzení plní
svoji povinnost pracovat.
k § 19:
Způsobí-li odsouzený během výkonu
trestu škodu (ať již věznici nebo komukoliv
jinému), nebo naopak - jestliže je za těchto
okolností škoda způsobena jemu, posoudí
se odpovědnost podle obecných předpisů.
Nejde-li o škodu způsobenou při plnění
pracovního úkolu nebo v přímé
souvislosti s ním, bude se odpovědnost za škodu
posuzovat podle obecných předpisů, zejména
podle občanského zákoníku.