k § 20:
V otázce náhrady škody způsobené
při výkonu práce věznici nebo jinému
zaměstnávajícímu subjektu není
důvodu volit jinou právní úpravu,
než jaká platí podle zákoníku
práce na vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Ochrana práv odsouzeného, který vzhledem
ke svému postavení má ztíženou
možnost kvalifikovaně vystupovat vůči
zaměstnávajícímu subjektu, vyžaduje,
aby požadovaná náhrada škody byla projednána
též s věznicí.
k § 21:
Na úpravu odpovědnosti odsouzeného za škodu
způsobenou zaměstnávajícím
subjektu při výkonu práce logicky navazuje
stejná konstrukce odpovědnosti za škodu způsobenou
naopak odsouzenému. Pod tento režim nebudou spadat
škody vzniklé při provádění
prací uvedených v § 16 odst. 3, neboť
nemají povahu prací vykonávaných v
rámci zaměstnávání a za úplatu.
Podmínky odpovědnosti za takovou škodu se budou
posuzovat podle obecných předpisů (§
415 a násl. občanského zákoníku).
k § 22:
Pokud odsouzený nepracuje a nelze náklady výkonu
trestu hradit z jeho odměny za práci, není
důvod mu povinnost úhrady prominout a tím
jej zvýhodňovat ve srovnání s odsouzenými,
kteří pracují. Ustanovení umožňuje
prominout povinnost úhrady nákladů výkonu
trestu odsouzenému, jehož sociální situace
je na hranici životního minima.
k § 23:
Pokud odsouzený zaviněně nepracuje, není
důvod jej zvýhodňovat ve srovnání
s odsouzenými, kteří své povinnosti
plní. Poznatky praxe nasvědčují tomu,
že je třeba zabraňovat jednání
odsouzených popsaném v tomto ustanovení.
Jedním ze způsobů je zakotvení povinnosti
odsouzeného hradit skutečně vynaložené
zbytečné náklady.
k § 24:
Ustanovení zajišťuje rovnost práv všech
odsouzených, a to bez ohledu na zařazení
do typu věznice, ve které trest vykonávají.
k § 25:
Odsouzeným se v zákoně zaručují
podmínky, které odpovídají požadavkům
jejich tělesného a duševního rozvoje.
V souladu s požadavky zakotvenými v Evropských
vězeňských pravidlech se odsouzenému
zajišťují rovněž standardní
podmínky k ochraně zdraví. Odsouzenému
se zaručuje právo na zdravotní péči
za podmínek, které stanoví zvláštní
zákon. Rovněž na úhradu nákladů
této péče je odsouzený povinen přispívat
podle zvláštních předpisů stejně
jako kterýkoliv jiný pacient.
k § 26:
V podmínkách výkonu trestu odnětí
svobody není důvod ke stanovení jakýchkoliv
omezujících opatření týkajících
se korespondence, a to jak z hlediska výběru osob,
s nimiž si odsouzený může dopisovat, tak
z hlediska frekvence korespondence. Kontrola korespondence představuje
oprávnění (nikoliv ve všech případech
povinnost) Vězeňské služby se seznámit
s obsahem korespondence (ať již pocházející
od odsouzeného nebo pro něj určené).
Důvodem je potřeba v některých případech
předejít tzv. mimořádným událostem
ve věznici. Zákon v souladu s požadavky obsaženými
v mezinárodních dokumentech i v trestním
řádu stanoví výjimky z tohoto oprávnění.
Další výjimku představují omezení,
která se uplatní u odsouzeného, u něhož
je dále důvod vazby podle § 67 písm.
b/ tr. řádu.
k § 27:
Nové ustanovení umožňuje v souladu s
právní úpravou obvyklou v zemích Evropského
společenství využití telefonu při
žádoucích kontaktech odsouzeného s osobami
mimo věznici. Důvodem oprávnění
(nikoliv ve všech případech povinnosti Vězeňské
služby) seznámit se s obsahem telefonického
hovoru je potřeba předejít v některých
případech tzv. mimořádným událostem
ve věznici - obdobně jako při kontrole korespondence.
k § 28:
Návštěvy patří mezi významný
prvek při udržování pozitivních
sociálních vztahů odsouzenými. Z tohoto
důvodu se možnost přijímat návštěvy
upravuje obdobně jako v zemích Evropského
společenství. Navštěvovat mohou odsouzeného
především jemu blízké osoby.
Ředitel věznice může odsouzenému
povolit i návštěvu jiné osoby, jestliže
lze mít důvodně za to, že to přispěje
k dosažení účelu výkonu trestu
nebo jestliže je pro takové rozhodnutí dán
důležitý důvod.
k § 29:
Právo odsouzených na duchovní a další
obdobné služby, sledující humanitární
cíle ve smyslu zákona č. 308/1991 Sb., o
svobodě náboženské víry a postavení
církví a náboženských společností,
se nijak neomezuje, neboť se jedná o aktivity, které
napomáhají k dosažení účelu
trestu.
k § 30:
Právo odsouzeného na své náklady odebírat
tisk a jiné publikace nijak neodporuje účelu
výkonu trestu a proto se v tomto směru v zásadě
nijak neomezuje. Výjimku představují publikace,
jejichž obsah jednoznačně odporuje požadavku
pozitivního působení na odsouzeného.
V jednotlivých věznicích jsou zřízeny
knihovny s podobným inventářem, jaký
mají tzv. veřejné knihovny. Odsouzený
může využívat služeb této
knihovny bez ohledu na to, zda jinak má dostatek finančních
prostředků na nákup vlastních publikací.
k § 31:
Právo odsouzeného mít ve věznici a
používat i další věci není
vázáno na výčet takových věcí,neboť
by nemohl být vyčerpávající.
Proto se volí takové vymezení, jehož
kritériem je účel těchto věcí,
jejich povaha a ochrana práv odsouzených.
k § 32:
S částí finančních prostředků,
které si odsouzený vydělá nebo které
mu jsou do věznice poukázány, může
nakládat kromě jiného i tak, že je použije
na nákup věcí uvedených v tomto ustanovení.
Zřizování prodejen v jednotlivých
věznicích se osvědčilo; z mnoha hledisek
se ukázalo jako vhodnější opatření,
než je vymezení podmínek zasílání
balíčků.
k § 33:
Právo odsouzeného přijímat balíčky
během výkonu trestu se v souladu s právní
úpravou obvyklou v zemích Evropského společenství
omezilo na 2 balíčky v kalendářním
roce. Omezení je odůvodněno zejména
skutečností, že i přes náležitou
kontrolu se zejména prostřednictvím balíčků
dostávají do věznice drogy a návykové
látky. Odsouzený má širokou možnost
nákupů za peníze, které si s sebou
do věznice přinesl nebo které mu byly během
výkonu trestu zaslány. Tento postup je daleko vhodnější,
neboť odsouzený může nakupovat průběžně,
aniž by zboží, zejména potraviny hromadil
a vystavoval je nebezpečí zkázy a sebe poškození
na zdraví. Navíc dostupný sortiment vylučuje
možnost získání nepovolených
věcí.
k § 34:
Odsouzenému se v podstatě ponechává
volnost při dispozici s finančními prostředky,
které jsou mu do věznice zaslány nebo které
si s sebou do věznice přinesl, anebo které
představují tzv.kapesné. Výjimkou
jsou případy, kdy odsouzený nemá v
úschově věznice dostatek finančních
prostředků, které v případě
svého propuštění potřebuje k
cestě do místa bydliště, nebo tehdy,
jestliže nemá uhrazeny všechny pohledávky
spojené s trestním řízením
(zejména náklady trestního řízení,
náklady vazby a výkonu trestu, škodu způsobenou
trestným činem nebo škodu způsobenou
během výkonu trestu).
k § 35:
V souladu s požadavky obsaženými v Evropských
vězeňských pravidlech se odsouzeným
zaručuje právo podávat stížnosti
orgánům, oprávněným o nich
rozhodovat nebo provádět šetření.
Rovněž se jim zaručuje právo žádat
o rozmluvu s úřední osobou, která
provádí kontrolu ve věznici. Právo
odsouzených na poskytování právní
pomoci advokátem (v jiných než trestních
věcech) je zaručeno tímto zákonem.
k § 36:
Navrhuje se převzít princip působení
na odsouzeného formou programu, který v co největší
míře přihlíží k osobnosti
odsouzeného, jeho intelektové úrovni, vzdělání
i délce uloženého trestu. Pojem resocializační
program je nahrazen pojmem program zacházení, který
lépe odpovídá běžně používanému
anglickému pojmu treatment.
Program zacházení se zpracovává na
základě komplexní zprávy o odsouzeném,
vypracované během výkonu trestu v nástupním
oddělení. Pokud u odsouzeného přichází
v úvahu více variant programu zacházení,
umožní se mu výběr. Podmínkou
účinnosti programu zacházení je jeho
aktualizace v závislosti na vývoji chování
odsouzeného.
k § 37:
V souladu s ústavním vymezením postavení
soudů a rozsahem jejich působnosti podle zákona
se těmto orgánům v zákoně neukládají
žádné obecné preventivně výchovné
povinnosti. K naplňování účelu
výkonu trestu mohou soudy přispívat především
včasným a správným rozhodováním
o otázkách, které jim v konkrétních
věcech v průběhu výkonu trestu příslušejí.
Totéž platí i o státním zastupitelství.
k § 38:
Navrhuje se předem nevymezovat určitý okruh
subjektů, které se mohou podílet na působení
na odsouzené během výkonu trestu odnětí
svobody. Rozhodující je vždy možnost pozitivního
ovlivnění chování odsouzeného,
nikoliv formální označení nebo zařazení
takového subjektu. Právě z tohoto hlediska
posuzuje generální ředitel Vězeňské
služby, a ve věcech, které si nevyhradil, též
ředitel věznice, zda připustí účast
takového subjektu na působení na odsouzeného
během výkonu trestu. Pokud taková činnost
má mít smysl, vyžaduje aktivní přístup
ke spolupráci s takovým subjektem ze strany samotného
odsouzeného, který je zpravidla založen na
osobní znalosti. V případě potřeby
je ředitel věznice povinen pro uvedenou činnost
vyčlenit potřebné prostory, resp. zajistit
i jiné podmínky.
k § 39:
Navrhuje se upustit od institutu samospráv odsouzených,
které se ukázaly jako nevyhovující.
Odsouzeným je zachována možnost podílet
se na způsobu řešení otázek souvisejících
s jejich životem ve věznici předkládáním
návrhů a připomínek.
k § 40:
Odměny představují výrazný
nástroj k posílení motivace odsouzených
k pozitivním aktivitám. Jejich výčet
se upravuje tak, aby pro odsouzeného znamenaly byť
jednorázové zlepšení jeho postavení
a nebyly jím chápány jen jako formální
záležitost.
k § 41:
Výčet kázeňských trestů
se doplňuje o pokutu až do výše 1000,-Kč
a odnětí výhod vyplývajících
z předchozí kázeňské odměny.
Nově se připouští odklad výkonu
některých trestů na zkušební
dobu. Kázeňské tresty se formulují
tak, aby nenarušovaly plnění úkolů
programu zacházení.
k § 42:
V kázeňském řízení se
zakotvují obecné požadavky řádného
zjištění skutkového stavu věci
a přiměřenosti kázeňského
trestu povaze a závažnosti kázeňského
přestupku.
k § 43:
Zákonné podmínky pro uložení
kázeňského trestu propadnutí věci
jsou formulovány shodně s úpravou obsaženou
v trestním zákoně nebo v zákoně
ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů.
k § 44:
Nová úprava výkonu kázeňských
trestů celodenního umístění
do uzavřeného oddělení a umístění
do samovazby vychází z Evropských vězeňských
pravidel a respektuje podmínky stanovené pro výkon
těchto kázeňských trestů.
k § 45:
Zákonné podmínky pro zabrání
věci jsou formulovány shodně s úpravou
obsaženou v trestním zákoně nebo v zákoně
ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů.
k § 46:
K zajištění zákonnosti při vyřizování
kázeňských přestupků má
přispět úprava, podle níž je
kázeňská pravomoc svěřena pouze
k tomu určeným zaměstnancům Vězeňské
služby.
k § 47:
Ve všech případech se připouští,
aby odsouzený podal stížnost proti rozhodnutí,
jímž mu byl uložen kázeňský
trest. Stížnost zásadně nemá
odkladný účinek, neboť tím by
se vyvolával stav ohrožující udržení
pořádku ve věznici. Pouze v případech,
kdy by nebylo možné napravit následky vyvolané
rozhodnutím učiněným v prvním
stupni, pokud by stížnost byla shledána jako
důvodná, se takové stížnosti
přiznává odkladný účinek.
Pokud by odsouzený další manipulací
s věcí, na níž se vztahuje nepravomocné
rozhodnutí o propadnutí, narušoval pořádek
nebo bezpečnost, lze mu takovou věc podle úpravy
obsažené v § 31 odejmout a uložit do úschovy
věznice.
k § 48:
Smyslem ukládání kázeňských
trestů není další potrestání
odsouzeného, ale především udržení
pořádku a klidu ve věznici a motivace odsouzeného
k pozitivnímu chování. Proto se připouští,
aby za stanovených podmínek byl kázeňský
trest prominut nebo se od jeho výkonu upustilo.
k § 49:
Institut zahlazení kázeňského trestu
se v praxi osvědčil jako prostředek motivace
odsouzeného k pozitivnímu chování.
Zahlazení kázeňského trestu má
význam zejména pro řízení o
podmíněném propuštění.
k § 50:
Vyřizování přestupků v kázeňském
řízení, pokud takové přestupky
byly spáchány během výkonu trestu,
odpovídá právní úpravě
obsažené v § 10 zákona ČNR č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů a jeho nejjednodušší
a relativně účinná forma se přebírá.
Shodně s ustanovením § 11 odst. 1 písm.
g/ a § 172 odst. 2 písm. b/ trestního řádu
se navrhuje v zákoně o výkonu trestu odnětí
svobody zakotvit zásadu, podle níž vyřízení
trestného činu v kázeňském
řízení nevytváří překážku
rei iudicatae.
k § 51:
Dikce tohoto ustanovení v zásadě přebírá
dosavadní úpravu. Nově je stanoven maximální
počet dní na které může ředitel
věznice přerušit výkon trestu jednotlivému
odsouzenému v kalendářním roce.
k § 52:
Poměrně početné skupině odsouzených
je vedle trestu odnětí svobody ukládáno
i ochranné léčení (protialkoholní,
protitoxikomanické, sexuální, psychiatrické).
Důvody, pro které je takové léčení
ukládáno, úzce souvisejí s příčinami
trestné činnosti, a je proto žádoucí,
aby se odsouzený ochrannému léčení
podrobil ještě během výkonu trestu.
Pokud je léčba úspěšná,
lze očekávat i výraznější
efekt výkonu trestu. Proto se stanoví, že s
výkonem takového léčení má
být započato co nejdříve po nástupu
výkonu trestu. Pokud odsouzený z jakéhokoliv
důvodu ochranné léčení do svého
propuštění nevykoná, správa věznice
poskytne zdravotnickému zařízení potřebné
podklady k pokračování v jeho výkonu.
Ochranné léčení v podmínkách
výkonu trestu odnětí svobody nemůže
Vězeňská služba zajišťovat
vlastními prostředky, ale v součinnosti s
resortem zdravotnictví. Proto se v tomto směru ministři
spravedlnosti a zdravotnictví zmocňují ke
stanovení organizačních zásad, podle
nichž se léčba (ať již v ústavní
nebo ambulantní formě) bude provádět.
k § 53:
V úvodu této části zákona se
zdůrazňuje vztah zvláštní právní
úpravy výkonu trestu odnětí svobody
týkající se jednotlivých kategorií
odsouzených k ostatním obecným ustanovením
tohoto zákona.
k § 54:
Zvláštní postavení při výkonu
trestu odnětí svobody by měly mít
tzv. věznice pro místní výkon trestu,
v nichž by trest odnětí svobody vykonávali
odsouzení ke krátkodobým trestům odnětí
svobody. Na správě těchto věznic by
se měly podílet též obce a odsouzení
by měli vykonávat práce především
podle jejich požadavků.
Předpokladem zřízení věznice
pro místní výkon trestu je vždy dohoda
mezi ministrem a příslušnou obcí. Iniciativa
k jejímu zřízení by vždy měla
vzejít od obce, neboť jen ona může zvážit,
zda k provozu takové věznice má vhodné
podmínky a v závislosti na nich posoudit
i ekonomický, případně jiný
přínos z takové věznice. Zákon
stanoví oblasti, v nichž by měla být
působnost obce a naopak v nichž by měla být
zachována působnost Vězeňské
služby. Předpokladem zájmu obcí na zřizování
a provozování těchto věznic je, že
stát jim bude na provoz poskytovat příspěvek
podle určitého klíče. Jako nejjednodušší
se jeví výši příspěvku
odvozovat od počtu odsouzených v takové věznici.
Postup při určení výše příspěvku
by měl rozhodně respektovat oboustrannou výhodnost
provozu věznice - jak pro stát, který by
výkon trestu touto formou zajišťoval při
vynaložení nižších finančních
částek než při výkonu trestu
v klasických státních věznicích,
tak i pro obce, které by provozem věznice vytvořily
volná pracovní místa, zajistily by si provádění
neatraktivních prací a získávaly tak
i určité finanční prostředky
do svého rozpočtu.
Samotný výkon trestu v takové věznici
by měl pro řadu odsouzených daleko vyšší
účinek, než v anonymním prostředí
velkých uzavřených věznic.
Do " místního výkonu trestu" se
zařazují odsouzení ke krátkodobému
trestu zásadně v blízkosti místa svého
bydliště. Určitý difamující
účinek výkonu trestu v takovém místě
naopak vyváží skutečnost, že odsouzenému
ředitel věznice zpravidla výkon trestu přeruší
na dny pracovního klidu. Tento postup se vylučuje
u odsouzeného, u něhož není záruka,
že přerušení trestu nezneužije.
k § 55:
Jak vyplývá z § 5a odst. 2 se podle tohoto
zákona za mladistvého považuje jednak odsouzený,
který během výkonu trestu nedovršil
osmnáctý rok, jednak odsouzený, který
byl ve věznici pro mladistvé ponechán i po
dovršení 18. roku.
U mladistvých se zdůrazňuje výchovná
stránka výkonu trestu a nutnost zajistit jejich
přípravu na budoucí povolání
nebo ukončení školní docházky.
k § 56:
S přihlédnutím k psychice mladistvých
se jim umožňuje přijímat návštěvy
ve větším rozsahu než u dospělých
odsouzených.
k § 57:
U mladistvých se přihlíží k potřebě
udržovat styky s rodinou a mezi ně patří
i zasílání balíčků.
Na rozdíl od dospělých odsouzených
mají mladiství zpravidla méně peněžních
prostředků, z nichž by mohli hradit nákupy
(zejména jestliže nepracují, ale docházejí
do školy nebo se jinak připravují na zaměstnání).
k § 58:
S přihlédnutím k potřebě udržovat
styky s rodinou se jako odměna zařazuje mimořádné
povolení balíčku, který má
pro mladistvé osobní význam.
k § 59:
Výčet kázeňských trestů,
které lze uložit mladistvým, se od obecné
úpravy platné pro dospělé odsouzené
odlišuje tak, aby se zdůraznil výchovný
prvek trestu. Tato změna je rovněž odůvodněna
psychikou mladistvých. Při ukládání
kázeňského trestu mladistvému a při
stanovení jejich výměry platí obecné
ustanovení uvedené u § 42, tj., že uložený
kázeňský trest musí být úměrný
závažnosti spáchaného kázeňského
přestupku a musí být v souladu se zájmem
na nápravě odsouzeného. U mladistvých
tento princip znamená povinnost přihlížet
též k jejich věku (např. u patnáctiletých
mladistvých budou kázeňské tresty
za stejné provinění zpravidla mírnější,
než u osmnáctiletých).
k § 60:
Při udělování přerušení
výkonu trestu mladistvým se zdůrazňuje,
že vedle obecných hledisek pro rozhodnutí je
třeba se zabývat kvalitou prostředí,
v němž by se během přerušení
výkonu trestu nacházel.
k § 61:
Výkon trestu u odsouzených žen se od výkonu
trestu u odsouzených mužů nutně odlišuje
především ve výběru programů
zacházení a jejich uplatňování.
Vedle toho se umožňuje určitá individuální
úprava zevnějšku i ubytovacích prostor.
k § 62:
I když trestní řád v zásadě
vylučuje výkon trestu na těhotné ženě
nebo matce dítěte do jednoho roku věku, přesto
v § 323 odst. 3 per analogiam a § 325 odst. 2 připouští
vyjímky. Za situace, kdy taková žena vykonává
trest odnětí svobody, s přihlédnutím
k jejímu zdravotnímu stavu, případně
i z důvodu ochrany zdraví nenarozeného dítěte,
se omezuje výčet kázeňských
trestů, které jí mohou být uloženy.
k § 63:
Z § 322 odst. 2 a § 325 odst. l trestního řádu
vyplývá, že výkon trestu na matce dítěte
do jednoho roku věku je až na vyjímky vyloučen.
Pokud taková žena nastoupí výkon trestu
(ať již předtím, než dítě
dovrší l rok věku, nebo po tomto datu), a soud
neshledá důvodu rozhodnout o svěření
dítěte do péče jiné osoby,
připouští se, aby se odsouzená žena
starala o dítě i během výkonu trestu.
Tento postup je podmíněn tím, že je
ve prospěch nezletilého dítěte a podmínky
ve věznici to umožňují.
k § 64:
U odsouzených žen, které před nástupem
trestu řádně pečovaly o své
nezletilé děti, se připouští,
aby maximální počet dnů stanovený
v § 51 byl vyšší oproti ostatním
odsouzeným o 10 v kalendářním roce.
k § 65:
Do kategorie odsouzených trvale pracovně nezařaditelných
se zahrnují jednak odsouzení, jejichž zdravotní
stav nedovoluje soustavný výkon práce, jednak
odsouzení, kteří svým věkem
jinak splňují podmínky pro přiznání
starobního důchodu a nepožádají
o zařazení do práce. U těchto odsouzených
je třeba při formulaci programu zacházení
přihlížet k absenci pracovní složky
a volit přiměřené náhradní
aktivity. S přihlédnutím k věku nebo
zdravotnímu stavu těchto odsouzených se za
kázeňské přestupky připouští
uložit jen mírnější druhy kázeňských
trestů, stejných jako u mladistvých.
k § 66:
U odsouzených s poruchami duševními a s poruchami
chování je třeba respektovat zvláštnosti
jejich psychiky a volit tomu odpovídající
přístupy, založené zejména na
výsledcích lékařského a psychologického
vyšetření.
k § 67:
Při výkonu doživotního trestu se zvlášť
definuje jeho obsah, neboť výkon takového trestu
nemůže být obecně zaměřen
na vytvoření podmínek umožňujících
reintegraci odsouzených do společnosti. Obsah programů
zacházení se prioritně soustřeďuje
na specifické problémy chování a jednání
těchto odsouzených.
Vedle obecných požadavků stanovených
v § 53 (zejména požadavku přihlížet
k psychickým, fyziologickým a věkovým
zvláštnostem jednotlivých kategorií
odsouzených) se u odsouzených k doživotnímu
trestu zdůrazňuje nutnost přihlížet
ke specifikům tohoto trestu a zároveň i přijmout
odpovídající opatření, která
jsou nutná vzhledem k nebezpečnosti těchto
odsouzených.
k § 68:
U odsouzených cizinců se zdůrazňuje
nutnost poučit je v souladu s tím, co stanoví
jak mezinárodní smlouvy (zejména o předávání
odsouzených nebo konzulární úmluvy),
tak i jiné mezinárodní dokumenty (zejména
standardní minimální pravidla pro zacházení
s vězni a Evropská vězeňská
pravidla). Jedná se především o jejich
právo obracet se na příslušné
orgány státu, jehož jsou státními
občany, popřípadě jsou-li uprchlíci
či bezdomovci, na orgány státu pověřeného
chránit jejich zájmy, žádat o konzulární
návštěvu, jakož i o předání
k výkonu trestu do domovského státu, jestliže
takový postup umožňuje mezinárodní
smlouva, jíž je Česká republika vázána.
k § 69:
Namísto dosavadních institutů "upuštění
od výkonu zbytku trestu" a "podmíněného
propuštění", které jsou upraveny
trestněprávními předpisy, se v návrhu
nového zákona stanoví důvody propuštění
odsouzeného z výkonu trestu, které dosud
byly stanoveny jen řádem výkonu trestu (vyhláškou
Ministerstva spravedlnosti).
k § 70:
V případě, že odsouzený vykonává
střednědobý či dlouhodobý trest
odnětí svobody ve věznici s vyšším
stupněm zajištění bezpečnosti,
je třeba jej připravit na samostatný život
po propuštění z výkonu trestu. Smyslem
pobytu ve výstupním oddělení není
jen vést odsouzeného k určité samostatnosti
při obstarávání svých záležitostí,
ale též posoudit, do jakého prostředí
a s jakými předpoklady se bude odsouzený
po svém propuštění vracet a případně
učinit potřebná opatření v
oblasti postpenitenciární pomoci.
k § 71:
Na výkon trestu odnětí svobody by u těch
odsouzených, jejichž situace to vyžaduje, měla
plynule navazovat postpenitenciární pomoc. Předpokladem
jejího úspěchu je individuální
znalost poměrů odsouzeného a možnost
na situaci, která nastane po jeho propuštění,
v nutných případech v předstihu reagovat.
k § 72:
Úkony postpenitenciární sociální
pomoci ve vztahu k k propuštěným osobám
provádějí zejména k tomu určení
zaměstnanci orgánů veřejné
správy (sociální kurátoři),
i když při výkonu této činnosti
nemají výlučné postavení. Na
rozdíl od nestátních subjektů, které
se věnují dobrovolné práci v této
oblasti, lze orgány veřejné správy
zákonem směrovat alespoň na základní
otázky, které by v součinnosti s věznicemi
a dalšími institucemi podílejícími
se na působení na odsouzené uměly
řešit. Jejich spolupráce s věznicemi
by se měla zejména zaměřovat na aktualizaci
programu zacházení u odsouzených vykonávajících
trest ve výstupním oddělení. Do tohoto
oddělení se zařazují odsouzení,
kteří mají zpravidla největší
potíže s přechodem do civilního života.
Obdobná je situace i u mladistvých odsouzených,
u nichž je péče orgánů sociální
péče žádoucí. Těmto orgánům
se ukládá povinnost postupovat v součinnosti
se soudy, resp. pověřenými zaměstnanci
soudů, kteří u některých odsouzených
budou vykonávat tzv.sociální dohled (zejména
kontrolovat, jak odsouzený plní konkrétní
omezení nebo povinnosti vyslovené v rámci
podmíněného propuštění
nebo přerušení výkonu trestu). V této
části návrh vychází z připraveného
modelu sociální práce v rámci justice.
k § 73:
Jestliže má odsouzený vykonat několik
trestů odnětí svobody postupně uložených,
je třeba upravit otázku, zda se na výkon
každého z těchto trestů má pohlížet
izolovaně, nebo jako na trest jediný, který
je součtem dosud nevykonaných trestů. Tato
otázka má zásadní význam jak
pro rozhodování o společném výkonu
takových trestů, ale i pro přeřazování
odsouzených a pro řízení o podmíněném
propuštění. Ze dvou v úvahu připadajících
variant se volí druhá, která je nejen logičtější,
a pro odsouzené pochopitelnější, ale
i lépe odpovídající představám
o obsahu výkonu trestu v průběhu pobytu odsouzeného
ve věznici. Tato varianta lépe vyhovuje i nárokům
kladeným na účel výkonu trestu.
k § 74:
Stávající právní úprava
(zákon ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži)
neumožňuje použít uvedené omezující
prostředky ani vůči odsouzenému, u
něhož lze vzhledem k dosavadnímu chování
důvodně usuzovat, že se bude chovat násilným
způsobem. Ochrana osobní integrity a bezpečnosti
vězeňského personálu si použití
těchto prostředků vynucuje alespoň
ve vztahu k odsouzeným, kteří trest vykonávají
ve věznici s ostrahou nebo zvýšenou ostrahou
(tj. ve věznicích s vyšším stupněm
zajištění bezpečnosti).
k § 75:
Zásada zakotvená v § 16 trestního zákona
se nevztahuje na úpravu výkonu trestu. Přijetí
nového zákona o výkonu trestu automaticky
nepřináší zhoršení postavení
odsouzených a proto se i v zájmu jednotné
právní úpravy stanoví, že ustanovení
tohoto zákona se vztahují i na tresty, pravomocně
uložené před jeho účinností.
k § 76:
Výkon dozoru a kontroly nad výkonem trestu odnětí
svobody ve věznicích se v souladu s čl. 4
a 5 Evropských vězeňských pravidel
navrhuje svěřit nezávislému orgánu
stojícímu mimo soustavu vězeňské
správy. Tato úprava je obdobná té,
která v České republice platila do roku 1947.
Výkon dozoru a kontroly nepředpokládá
rozhodování podle procesních předpisů,
a proto není třeba, aby jej prováděli
soudci; tato agenda se svěřuje předsedovi
soudu jako představiteli státní správy,
který jednotlivými úkony může
pověřit další k tomu určené
zaměstnance soudů.
Vedle výkonu dozoru a kontroly nad výkonem trestu
odnětí svobody se navrhuje zachovat dozor prováděný
ministrem spravedlnosti jako logickou součást správy
Vězeňské služby. Předmětem
dozoru ministra není jen hledisko zákonnosti postupu
kontrolovaných orgánů, ale i další
činnost Vězeňské služby (např.
účelnost organizace činnosti, její
ekonomická náročnost, úroveň
řízení).
k § 77:
Navrhuje se výslovně připustit možnost,
aby věznice přijímaly finanční
a věcné dary na podporu své činnosti.
Takto získané prostředky netvoří
součást rozpočtu věznice, resp. o
jejich výši se věznici rozpočet nesnižuje.
Aby se předešlo narušování účelu
výkonu trestu, nebo se touto formou vlastně odškodňoval
konkrétní odsouzený za trestnou činnost
spáchanou ve prospěch dalších osob,
stanoví se podmínky pro použití takových
prostředků.
k § 78:
Zmocnění ministra spravedlnosti dávat souhlas
k ověřování nových metod uplatňování
programů zacházení s odsouzenými,
obsahově koresponduje s dosavadním § 72 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody.
k § 79:
Prováděcí předpis stanoví podrobněji
organizaci výkonu trestu odnětí svobody ve
věznicích, aniž by zakládal nebo omezoval
práva a povinnosti.
k § 80:
Dosud je výkon trestu odnětí svobody upraven
zákonem citovaným v tomto ustanovení. Uvedený
zákon se logicky navrhuje zrušit.
k § 81:
Určení data účinnosti vychází
z předpokládaného průběhu legislativního
procesu.