Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

V rozhodnutí soud mimo jiné uvedl, že účastníkem řízení o udělení licence je jen ten, kdo o licenci žádá. Dále uvedl, že ve správním soudnictví při rozhodování o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu soud poskytuje ochranu pouze subjektivním právům žalobce. Nestačí tedy pouhý zájem, nelze ani žalobou chránit práva cizí a úspěšná nemůže být ani žaloba v případě, tvrdí-li žalobce, že bylo porušeno právo jeho, ač vpravdě o jeho právo vůbec nešlo. V daném případě žalobce nebyl a ani nemohl být účastníkem řízení o udělení licence. Soud se ztotožnil s námitkou Rady a řízení zastavil.

Spojené televizní regiony Čech, Moravy a Slezska a. s. (navrhovatel) proti Radě (odpůrce), čj. 30 Ca 113/93, ze dne 22.12.1993

Navrhovatel se domáhal zrušení rozhodnutí, kterým byla udělena licence k celoplošnému vysílání jinému účastníku řízení.

Rada namítla, že navrhovatel není osobou oprávněnou k podání návrhu, navrhovatel nebyl právnickou osobou, měl pouze postavení sdružení dle § 829 a násl. o.z., které nemá právní subjektivitu danou zákonem. Soud potvrdil názor Rady a usnesením opravný prostředek odmítl.

Vrchní soud - postoupení věci soudu věcně příslušnému.

Vrchní soud postoupil v několika případech opravné prostředky podané Městskému soudu v Praze z důvodu své věcné nepříslušnosti. V podrobné analýze otázky věcné příslušnosti soudu dospěl Vrchní soud k závěru, že Rada není ústředním orgánem státní správy, a proto není ve smyslu příslušných ustanovení o.s.ř. věcně příslušný.

Zásadním rozhodnutím pro ověření správnosti postupu Rady při výkladu pojmu skryté reklamy, jenž není zákonem definován je rozhodnutí soudu ve sporu ČT (žalobce) proti Radě (žalovaná), ze dne 8.9.1996, čj. 28 Ca 283/96

Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí Rady, kterým byla uložena pokuta za porušení ustanovení § 2 odst.4 písm. b) zákona o reklamě, zakazujícího skrytou reklamu.

Žalobce považoval za nesprávný názor Rady, že definice reklamy je obsažena v zákoně o reklamě, a tudíž se vztahuje v tomto zákoně vymezených případech i na televizní vysílání reklamy. Žalobce vykládal pojem reklamy pro televizní vysílání v souladu s definicí uvedenou v zákoně o vysílání. Z této definice žalobce usuzoval, že pojmovým znakem reklamy je její zadání a poskytnutí vysílacího času zadavateli reklamy za úhradu spočívající v úplatě či v jiném plnění. Bez splnění obou těchto znaků nemůže jít o reklamu ve smyslu citovaného zákona. Další námitkou žalobce bylo, že ani jeden ze zákonů nevymezuje pojem skrytá reklama. Žalobce rovněž namítal, že mu Rada nezaslala upozornění na porušování zákona se stanovením lhůty k nápravě, jak ukládá zákon o vysílání.

Potvrzením tohoto právního názoru žalobce by Rada nemohla kontrolovat zákaz skryté reklamy, když není zákonem definován a navíc by nebyla schopna prokazovat přijetí úplaty či jiného plnění. Proto ve svém vyjádření uvedla, že pojem skrytá reklama sice není upraven v žádném právním předpise, ale je třeba jej dovodit výkladem a to tak, že o skrytou reklamu jde v tom případě, kdy bude vysílání vykazovat znaky reklamy, jak je vymezuje zákon, avšak zároveň bude v takové podobě, která bude předstírat, že se o reklamu nejedná.

Soud se v tomto řízení musel zabývat i zásadní procesní otázkou, a to zda je příslušný v tomto případě rozhodovat o opravném prostředku. Dospěl k závěru, že Rada nemá nadřízený správní orgán, který by mohl rozhodnout o odvolání proti jejímu rozhodnutí, když zákon o reklamě nestanovil možnost podání opravného prostředku soudu jak je tomu v zákoně o vysílání. Soud zkonstatoval, že se jedná o legislativní mezeru a z toho důvodu musel považovat prvoinstanční rozhodnutí Rady za pravomocné a návrh žalobce jako žalobu proti pravomocnému rozhodnutí, která je však na rozdíl od opravného prostředku v o. s. ř. vymezena úžeji.

Při svém rozhodování soud posuzoval dikci zákona o reklamě a dikci zákona o vysílání,.a to v těch ustanoveních, která se týkají definice reklamy a dospěl k závěru, že při zjišťování skryté reklamy není třeba prokazovat, zda reklama byla či nebyla objednána nebo uhrazena, neboť tyto znaky se pojmově v definici zákona o reklamě nevyskytují. Je důležité si uvědomit, že oba zákony obsahují svou definici reklamy, a tak při aplikaci zákona o reklamě se použije definice reklamy uvedená v tomto zákoně a v případě, že se použije zákon o vysílání použije se definice reklamy tohoto zákona.

Závěr Rady, že o skrytou reklamu jde ve všech případech, kdy se jedná o přesvědčovací proces dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o reklamě, avšak prezentovaný tak, že je vzbuzen dojem, jako by se o takový proces ve skutečnosti nejednalo, považuje soud za naprosto správný.

Nedůvodnou shledal soud námitku žalobce, že mu nebyla poskytnuta Radou přiměřená lhůta k nápravě, neboť tato povinnost je stanovena pouze zákonem o vysílání a nikoli zákonem o reklamě.

Na tomto případě bylo v praxi prokázáno, že oba zákony mají legislativní nedostatky, nejsou provázané a postup Rady z toho důvodu při ukládání pokut není jednotný.

Jako další uvádíme právní názor podstatný pro výklad některých ustanovení novely č. 301/1995 Sb. Ilustračním příkladem je spor mezi Radou a Elektronikou TVS, s. r. o., čj. 44 Ca 88/97, ze dne 18.6.1997.

V opravném prostředku navrhovatel namítl, že Rada nesprávně interpretovala přechodné ustanovení čl. VI novely č. 301/1995 Sb., když po něm chtěla, aby podal přihlášku k registraci se všemi podklady stanovenými novelou. Podle jeho názoru nebylo třeba, aby subjekty, které již měly licenci k vysílání v kabelových a televizních rozvodech, podávaly tuto přihlášku s podklady, ale stačilo pouze požádat o registraci. Dále namítal, že platnost původní licence citovanou novelou nezanikla.

Rada ve vyjádření uvedla, že se s názorem navrhovatele neztotožňuje, protože např. doklady požadované novelou nejsou totožné s doklady požadované předcházející právní úpravou. Proto přihlášku k registraci, kterou navrhovatel nedoplnil příslušnými doklady ani po výzvě k odstranění vad, odmítla.

Soud se ztotožnil s právním názorem Rady, a to s tím, že provozovatel, kterému byla udělena licence, měl požádat o registraci podle novely č. 301/1995 Sb.. Ve své žádosti měl navrhovatel uvést všechny údaje, které jsou uvedeny jako náležitosti přihlášky k registraci, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s zákonem.

Ve věci Kaskol, spol.s. r. o. proti Radě, čj. 28 Ca 130/96, ze dne 26.2.1997 se navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí Rady, kterým byla zamítnuta změna licence spočívající ve změně názvu rozhlasové stanice RÁDIO ALFA na RÁDIO NOVÁ ALFA. Pro budoucí správní řízení má tento spor svůj význam zejména z hlediska institutu správního uvážení a možnosti posuzovat vzniklou otázku i z pohledu jiného odvětví práva, než je příslušející právo správní.

Navrhovatel namítal, že Rada při posouzení vycházela z ustanovení § 45 a § 46 obchodního zákoníku, o nekalé soutěži. Podle něj je tato oblast institutem práva soukromého, o němž může rozhodovat jen soud ve sporném řízení. Rada proto nebyla oprávněna posuzovat ani jako tzv. předběžnou otázku, zda by se určitým rozhodnutím otevřela možnost k nekalé soutěži.

Soud se v tomto řízení zabýval i další námitkou navrhovatele, že Rada pochybila, když uvedla ve svém rozhodnutí, že pokud držitel licence chce zrušit licenční podmínky, musí o to požádat a nejsou mu zrušeny automaticky.

Rada ve vyjádření uvedla, že nebylo možné, aby takovou skutečnost při vlastním rozhodování opomenula a změnu schválila, protože by pak nutně " posvětila" porušení zákona, byť by šlo o soukromoprávní institut.

K možnosti a rozsahu správního uvážení soud zkonstatoval: pokud se jedná o odnětí licence, jde o taxativně stanovené podmínky, za nichž se licence odnímá, ale v případě rozhodování o změně licence se váže rozhodnutí jen na okolnosti případu, aniž by bylo blíže zákonem stanoveno o jaké okolnosti jde. V tomto případě tedy správní orgán vydává rozhodnutí na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení), které soud přezkoumává pouze z toho hlediska, zda takové rozhodnutí nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem. Je ovšem nutné, aby správní orgán své úvahy v rámci správního uvážení v rozhodnutí vyložil a své rozhodnutí zdůvodnil. K otázce možnosti Rady posuzovat věci spadající do působnosti soukromého práva soud uvedl, že si Rada mohla jako o předběžné otázce učinit úsudek o možném důsledku, který podřadila pod nekalou soutěž, ale již neřešila spor vyplývající přímo z porušování předpisů proti nekalé soutěži, což by do její kompetence samozřejmě nepříslušelo. Soud rozhodnutí Rady potvrdil jako věcně správné a neshledal v něm rozpor se zákonem.

Důležitým rozhodnutím pro metodologii monitoringu rozhlasových a televizních stanic je rozhodnutí soudu ve věci Kaskol, spol.s. r. o. proti Radě, čj. 28 Ca 415/95, ze dne 22. 10. 1996

Na základě monitoringu bylo zjištěno, že programová skladba vysílání navrhovatele je v zásadním rozporu s údaji uvedenými v projektu, který je součástí žádosti o udělení licence.

Navrhovatel vytýkal Radě, že její šetření poměru hudby k mluvenému slovu ve vysílání,bylo neobjektivní a přesto bylo vzato za základ pro uložení pokuty. Základním cyklem, ve kterém je možno měření uskutečnit, je dle jeho názoru nikoli několik vybraných dnů, ale celý týden, kdy se program každé rozhlasové stanice cyklicky opakuje.

Rada předložila soudu doklady o tom, že monitoring vysílání rozhlasové stanice byl prováděn v několika dnech a vždy bylo zjištěno, že podíl mluveného slova a hudby neodpovídá profilu projektu. Rada dále uvedla, že metoda několikadenního namátkového monitoringu statisticky spolehlivě vylučuje nahodilou odchylku v jednom dni vysílání.

Soud dospěl k závěru, že Rada ve svém rozhodnutí právem vytýká navrhovateli, že se vysílání výrazně odchyluje od celkového programového profilu projektu. Dle závěru soudu byl monitoring prováděn řádně. Metoda několikadenního namátkového monitoringu spolehlivě vylučuje nahodilou odchylku v jednom dnu vysílání. Námitku navrhovatele, kterou se dožadoval měření v týdenních cyklech, nepovažoval soud za opodstatněnou. Dodal, že žádným právním předpisem ani v licenci není stanoveno, jaký postup kontroly bude zvolen a v jakém období bude monitoring prováděn. Napadené rozhodnutí Rady jako věcně správné potvrdil.

V kauze Radek Pecák proti Radě, čj. 38 Ca 87/94, ze dne 29.9.1995 se jednalo o možnost převést licenci na jinou osobu.

Navrhovatel v průběhu správního řízení o udělení licence Radě oznámil, že změnil svoji žádost z osoby fyzické na osobu právnickou. Rada žádost o licenci zamítla z toho důvodu, že zasláním čestného prohlášení se žádostí, aby licence byla udělena jinému subjektu, přestal mít jako fyzická osoba zájem o udělení této licence.

Soud dospěl k závěru, že Rada správně posoudila, jak žádost navrhovatele, tak jeho "čestné prohlášení", neboť licence je nepřevoditelná, na její udělení není právní nárok, řízení o udělení licence je zahájeno podáním žádosti a účastníkem řízení je jen ten, kdo o licenci žádá.

Novému subjektu nic nebránilo v podání nové žádosti o udělení licence. Rada tedy nepochybila, když projev vůle navrhovatele považovala za nezájem o udělení licence a žádost navrhovatele zamítla. Účastníkem řízení byl pouze navrhovatel, neboť jiný subjekt žádost o licenci nepodal, a proto nebylo v řízení o této další žádosti rozhodováno. Soud se plně ztotožnil s právním názorem Rady a její rozhodnutí potvrdil.

V soudním řízení ve věci Radio EURO K proti Radě, čj. 15 Ca 61/94 ze dne 31.1.1995 bylo přezkoumáno rozhodnutí Rady o odnětí licence. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první rozhodnutí v takové věci, ovlivnil výsledek soudu a jeho právní názory další rozhodování Rady v takových případech.

Soud zkonstatoval, že zákon o vysílání neumožňuje odnětí licence pro nedostatečnou technickou vybavenost provozovatele nebo pro nízkou kvalitu vysílání. Odnětí licence zákon váže na důvody ustanovení §15, které obsahuje jejich vyčerpávající výčet, mezi nimiž není stanovena nedostatečná úroveň nebo kvalita vysílání.

Dále uvedl, že pochybnosti o existenci společnosti pro rozpory společníků, neujasněnost jejich vztahů a nedostatečnou komunikaci s Radou nelze pokládat přímo za důvody k odnětí licence, i když mohou mít nežádoucí vliv na plnění povinností provozovatele.

Ve sporu Stanislava Vacka proti Radě čj.: zn. 28 Ca 426/94 ze dne 31.1.1995 se navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí o neudělení licence pro nedostatečné posouzení své žádosti, povrchním tendenčním hodnocením s obecnými a nepřezkoumatelnými závěry. Závěry Rady zpochybnil jako nesprávné.

V řízení soud dospěl k závěru, že zákon o vysílání nestanoví, jaké konkrétní podmínky musí být pro kladné rozhodnutí o žádost splněny. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona stanoví, že na udělení licence není právní nárok.

Dle soudu zákon Radě ukládá povinnost přihlížet k hlediskům stanoveným § 10 odst. 4, 5 zákona o vysílání a hodnotit obsah podané žádosti, tedy údaje dle § 11 odst. 1 zákona, je-li žadatelem fyzická osoba. Způsob hodnocení je však plně v kompetenci Rady a je věcí jejího správního uvážení. Jde především o posouzení ryze odborných otázek a soudu nenáleží přezkoumávání jednotlivých závěrů, které Rada v tomto směru činí. Posouzení, zda, případně do jaké míry předložený projekt splňuje jednotlivá zákonná hlediska pro udělení licence, náleží Radě. Přezkumná činnost soudu pak spočívá ve zjištění, zda vydané rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení licence bylo, či nebylo vydáno v souladu se zákonem a zda Rada hodnotila veškeré skutečnosti v souladu se zákonem. Soud rozhodnutí potvrdil s tím, že bylo vydáno v souladu se zákonem.

Rozhodnutí soudu ve věci Martin Vadas proti Radě ve věci neudělení licence, čj. 28 Ca 30/93, ze dne 15.2.1994 bylo důležité pro rozhodovací praxi Rady, která v této době, krátce po svém ustavení, neměla dostatečné zkušenosti a odpovídající odborné zázemí tvořícího se orgánu zcela nového typu.

V uvedeném případě Rada jedním rozhodnutím udělila licenci k televiznímu vysílání jednomu účastníku řízení a zamítla žádosti o udělení licence ostatním účastníkům řízení.

Soudu uvedl, že každou podanou žádostí o udělení licence je zahájeno samostatné správní řízení, jehož předmětem je tato žádost. Ani zákon o vysílání. ani správní řád neznají pojem " spojení věci", a proto nelze věci samostatně vedené ve správním řízení podle zákona o vysílání. spojit ke společnému řízení či pouze k vydání společného rozhodnutí. Opravný prostředek k soudu je možno podat proti rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o udělení licence, zatímco proti rozhodnutí o udělení licence opravný prostředek přípustný není.

Dále uvedl, že v každém případě jde o řízení správní, ve kterém účastník svým návrhem vymezuje předmět řízení, kterým je správní orgán vázán, účastníkem je jen ten, kdo o licenci žádá. To platí i pro případ, kdy je pro určitou lokalitu možno přidělit určitou licenci pouze jednomu žadateli. Zákon o vysílání neumožňuje ani v takovémto případě správnímu orgánu vyhlásit či vypsat soutěž o udělení licence a vyhlásit podmínky pro udělení této licence.

Podle čl. III Statutu se veškeré udělování licencí děje po veřejném slyšení žadatele o licenci při zasedání Rady. Protože veřejné slyšení správní řád nezná a při rozhodování podle zákona o vysílání se postupuje, nestanoví-li zákon jinak, podle správního řádu, lze dovodit, že veřejné slyšení je ústním jednáním podle § 21 spr. řádu.

Jak z výše uvedeného vyplývá, soud se vypořádal s nesprávným právním názorem Rady, která v zájmu ochrany žadatelů o licenci a ve snaze provádět řízení o udělení licence transparentně spojila jejich žádosti a rozhodovala o nich v jednom řízení. Soud se s tímto názorem neztotožnil a vyjádřil právní názor, kterým je Rada dle příslušných ustanovení o.s.ř. vázána a proto se jimi v dalších řízeních řídila.

Vzhledem k tomu, že tento postup bonafidae napadla i prokuratura je třeba zdůraznit, že soud toto rozhodnutí jako nezákonné nezrušil, ale vypořádal se s ním tak, že posuzoval jednotlivé výroky o neudělení licence a výrok o udělení licence jako samostatná rozhodnutí. Pokud některý z účastníků napadl výrok, který se jej týkal, soud v přezkumném řízení tento výrok standardním způsobem přezkoumal.

Pro závažnost a úplnost věci citujeme výrok: Rozhodnutí Rady ze dne 9.2.1993 čj. R - 060/93 ve výroku, jímž se žádosti ostatních účastníků řízení o udělení celoplošné televizní licence zamítají, a to v té části tohoto výroku, kterou se zamítá žádost Martina Vadase, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Ve věci čj. 22 Ca 210/93, ze dne 30.9.1993 se navrhovatel EKOL, spol.s. r. o. domáhal zrušení rozhodnutí o odnětí licence.

Rozhodnutím Rady byla navrhovateli odňata licence z důvodu kapitálového vstupu nového subjektu. Ten tak získal majoritní podíl ve společnosti navrhovatele, což Rada hodnotila jako snahu obejít ustanovení § 10 odst. 2 zákona o vysílání. stanovující nepřevoditelnost licence a provést úplatný převod.

Navrhovatel namítl, že se nejednalo o změnu v osobě držitele licence, ale pouze o změnu v majetkových poměrech navrhovatele. Soud na rozdíl od právního názoru Rady dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Dle soudu převodem části obchodních podílů nedošlo k takové změně, kterou by bylo možno kvalifikovat jako změnu držitele licence. Změna spočívala pouze ve změně majetkových poměrů navrhovatele. Navrhovatel jako právnická osoba neprojevil svým jednáním vůli převést licenci na jiný subjekt. Ze zákazu převodu licence nelze dovodit, že je-li jejím držitelem právnická osoba mající právní formu společnosti s ručením omezeným, lze tento zákaz vztáhnout i na změny, týkající se změn majetkových vztahů jednotlivých společníků. Držitelem licence, i přes změnu, která nastala, zůstal stále navrhovatel. Soud rozhodnutí Rady zrušil a vrátil k dalšímu řízení.

Reklamní vysílání je regulováno zákonem o vysílání a zákonem o reklamě.

Do poloviny roku 1997 spolupracoval Úřad v monitorování reklam s agenturou A-Connect, která Úřadu dodávala primární data v měsíčních dekádách. Agentura A-Connect postihovala všechna zákonná ustanovení, která regulují vysílání reklam. Z tohoto pohledu se jeví velmi prospěšné získat opět finanční prostředky a obnovit spolupráci s agenturou. Bez součinnosti s ní programový odbor může dohled nad reklamním vysíláním vykonávat pouze namátkově a nahodile.

Kontrola obsahové stránky jednotlivých reklamních spotů v průběhu celého roku konstatovala porušení zákona v případech, kdy provozovatelé soukromého televizního vysílání CET 21 a FTV uváděli v čase od 6.00 do 22.000 hod. obsahově nevhodnou reklamu na telefonické linky, které nabízely sexuální služby. Po zahájení správního řízení vydáním upozornění došlo u obou provozovatelů k nápravě (viz část Reklama a sponzorované pořady v kapitole II.7., str. 34nn) a reklamní spoty tohoto charakteru se nadále objevují až po 22.00 hod. Jak svědčí prováděné průzkumy, tyto reklamní spoty nepatří k těm, které by si získávaly přízeň diváků. K nejméně oblíbeným reklamám se vedle reklamy na telefonáty řadí i reklamy na dámské vložky. Naopak přízeň diváků náleží spíše reklamním spotům na automobily, nealkoholické nápoje (Coca-Cola, Mattoni apod.) a pivo (Staropramen, Gambrinus).

Nedostatečně zvukově nebo obrazově oddělená reklama se vyskytla u provozovatelů televizního vysílání v průběhu roku dvakrát. ČT porušila toto ustanovení odvysíláním reklamy bez úvodního označení dne 16. 10. 1997. CET 21 odvysílala reklamní blok bez řádného oddělení v přestávce pořadu Miss 97 (viz část Reklama a sponzorované pořady v kapitole II.7., str. 34nn).

Dalším porušením zákona v rámci reklamního vysílání bylo překročení zákonem stanoveného časového limitu. Za opakované nerespektování příslušného zákonného ustanovení byla ČT sankcionována pokutou. Za stejný nedostatek bylo zahájeno správní řízení s CET 21/Nova vydáním upozornění. CET 21 reagoval dopisem, ve kterém překročení limitu omluvil chybou technického zařízení.

V oblasti reklamního vysílání se Rada zabývala novým problémem posledního období - virtuální prezentací sponzora ve sportovních přenosech. Virtuální reklamou se rozumí elektronické doplnění nebo kompletní náhrada televizního obrazu. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně novodobý problém, právní názory v Evropě nejsou zatím sjednoceny. Proto byla na mezinárodní úrovni přijata doporučení, která prozatím korigují a upravují vysílání této specifické formy propagace.

Právní komise EBU za podpory ACT doporučuje při realizaci virtuální reklamy ve sportovních přenosech vhodnými prostředky diváka informovat na začátku a na konci pořadu na uvádění virtuální reklamy. V žádném případě by neměla virtuální reklama měnit vnímání či srozumitelnost daného pořadu, nebo být na újmu jeho viditelnosti. Doporučená pravidla respektují zájmy zainteresovaných stran, především organizátorů sportovních akcí a vysílajících organizací, chrání nezávislost vysílajících organizací a ochraňují diváka před dotěrnou reklamou.

Na toto téma uspořádala Rada dne 10. 12. 1997 seminář, který se konal za účasti předních odborníků z mediální oblasti a odborných pracovníků všech celoplošných provozovatelů televizního vysílání.

Seminář přiblížil zúčastněným celou škálu konkrétních příkladů, ve kterých se objevovala problematika virtuální prezentace. Vkládání reklamní prezentace sponzorů do sportovních pořadů bylo součástí nejrůznějších sportovních přenosů na ČT (přenosy hokejové extraligy, ME ve volejbale, MPM a pod.) a součástí fotbalových přenosů na Nově. Následovala diskuse, po které provozovatelé televizního vysílání obhajovali vkládání reklamního loga do přenosu jako nutnou součást partnerských smluv s organizátorem. Poté Rada přijala závěry, jimiž se bude při posuzování sportovních přenosů řídit.

Rada přitom zohlednila i stanoviska a doporučení právní komise EBU a ACT. Režim sportovních přenosů projedná Rada rovněž se zástupci STESu.

Seminář se setkal s velmi pozitivním ohlasem ze strany provozovatelů celoplošného televizního vysílání, kteří otevřenou diskusi o problému uvítali. Vzájemná výměna názorů a zkušeností, včetně objasnění zahraniční praxe, byly přínosem pro všechny zúčastněné strany.

Z podnětu usnesení Stálé komise č. 17/1997 ze dne 25. června 1997 se Rada ve sledovaném období začala zabývat problematikou jednotného značení televizních pořadů z hlediska jejich vhodnosti pro dětského a dospívajícího diváka.

Rada se zaměřila na dva základní úkoly:

1. konzultovat otázku označování nevhodných pořadů se stávajícími provozovateli vysílání

2. analyzovat a shrnout mezinárodní zkušenosti v této oblasti

V říjnu loňského roku Rada písemnou žádostí o vyjádření k danému problému oslovila provozovatele celoplošného televizního vysílání, Radu ČT, APRTV a provozovatele regionálního televizního vysílání. Obdržela však pouze dvě odpovědi.

Své stanovisko zaslal provozovatel regionálního televizního vysílání Genus TV, a. s. a provozovatel TKR Kabelová televize Ostrava - jih, s. r. o.

Stanovisko Genus TV, a. s.:

Vyslovuje souhlas s názorem, že určité označení před hranými drastickými filmy by mělo být. Hvězdička plnila svůj účel. Před záběry zpravodajských kamer nepovažuje za vhodné nikoho chránit.

Stanovisko Kabelové televize Ostrava - jih, s. r. o.:

Navrhuje pro jednoduchost informace označit dostupnost číslovkou, která by znamenala věkovou hranici. Číslovka by byla doplněna písmenem určujícím žánr. Např.: 18K = vhodný pro starší osmnácti let, kriminální film, 12T = vhodný pro starší 12 let, thriller atd.

Na základě dostupných zahraničních podkladů Úřad zpracoval materiál shrnující mezinárodní zkušenosti v oblasti označování nevhodných pořadů.

Ačkoli dosud není jednoznačně prokázána přímá souvislost mezi nadměrnou konzumací programů obsahujících násilné scény a stále se množícím agresivním chováním dětí, je zřejmé, že násilí na obrazovce vývoj dětí ovlivňuje.

S přibýváním násilných programů a s rostoucí měrou jejich věrohodnosti a přesvědčivosti získávají dětští diváci pocit, že násilné chování je běžnou a společensky akceptovatelnou realitou.

Taková situace vyvolala potřebu zamezit dětem přístup k nevhodným programům, aby mezi dospívající generací byly zachovány obecně platné sociální normy.

Vhodná řešení se hledala již dříve. Nejznámějším a nejstarším způsobem bylo označování filmů distributory (přístupnost jednotlivým věkovým skupinám). Toto označování bylo obvykle přebíráno i pro účely videodistribuce a televizního vysílání. V televizi je také běžné verbální varování o tvrdém obsahu programu před jeho začátkem. Někdy se používají rovněž varovné ikony na obrazovce před i v průběhu nevhodného programu. Efektem takového varování ovšem často je, že děti na program upozorní a zvýší jeho atraktivnost.

Řešení problému v Severní Americe

V roce 1993 byl v Kanadě poprvé představen tzv. V-chip (v = viewer). Jde o systém, jehož účelem je automatická kontrola televizního programu a v případě potřeby zablokování přístupu k nevhodnému programu.

Princip V-chipu:

Spolu s televizním programem je vysílán kód. Televizní přijímač vybavený V-chipem je schopen tento kód rozeznat a interpretovat. Rodič či jiná osoba dohlížející nad dítětem naprogramuje televizní přijímač prostřednictvím V-chipu tak, aby propustil jen takový program, který je pro dítě neškodný. V-chip tedy slouží jako filtr programového obsahu, který je dítěti za nepřítomnosti rodiče přístupný. Zprovozňován a vypínán je pomocí tajného hesla.

Pro účely blokace televizního programu V-chipem byl v USA v roce 1996 odsouhlasen programový klasifikační systém, který je založen na jednoduché pětistupňové klasifikaci vhodnosti programu pro jednotlivé věkové skupiny diváků. Programy jsou klasifikovány provozovateli vysílání. Klasifikační stupeň je obsažen ve vysílaném kódu.

Technický princip V-chipu není složitý, problematické ovšem je vytvoření uspokojivého systému klasifikace programů.

Na zdokonalování technologie chipu a na vytváření klasifikačního systému se v první polovině devadesátých let společně podíleli odborníci z Kanady a USA.

V USA tyto aktivity vyvrcholily počátkem roku 1996, kdy zde nový telekomunikační zákon zakotvil povinnost začít do dvou let vybavovat všechny televizní přijímače prodávané ve Spojených státech V-chipem. (Přesněji řečeno všechny televizní přijímače s úhlopříčkou větší než 13 palců).

V USA a Kanadě je V-chip testován již několik let. Prochází zkušebním provozem a zároveň je podroben zkoumání odborníky, kteří se snaží odhalit jeho možná úskalí a nedostatky.

Výsledky zkušebního provozu ovšem nejsou příliš optimistické. Většina respondentů výzkumu je k účelnosti V-chipu skeptická. Z celkového počtu rodin, které měly příležitost si V-chip vyzkoušet v praxi, projevilo jen 25% zájem pořídit si jej natrvalo.

Odborníci vedle toho poukazují na zcela praktické problémy V-chipu:

- z výzkumů je zřejmé, že běžné rodiny si pořizují nový televizní přijímač jednou za deset let, takže i když za dva roky bude každý televizní přijímač vybaven V-chipem, bude jeho masové rozšíření poměrně dlouhodobou záležitostí; kromě toho je evidentní, že v okamžiku, kdy si domácnost pořídí nový televizní přijímač, je ten starý (v našem případě nevybavený V-chipem) sice odsunut na vedlejší kolej, nikoli však na skládku, nýbrž nejspíš do ložnice rodičů, kde je, pochopitelně i s volně přístupným nevhodným programem, k dispozici dětem

- panují obavy, že v důsledku rychle se šířících nových služeb (například video-on-demand) se bude snižovat efekt V-chipu ještě dřív než se rozšíří

- je nejisté, zda princip V-chipu a způsob jeho používání bude rodiči pochopen; odborníci se obávají, že po prvotním zájmu o V-chip bude mezi rodiči postupně zájem o tuto technologii klesat či je dokonce začne obtěžovat; vyloučeno nemůže být ani eventuální zneužití V-chipu

- problémem může být i samotné bezpečné znepřístupnění programu: bude-li k obsluze V-chipu používáno klíče, bude třeba jej stále skrývat; bude-li používáno číselné heslo, bude existovat riziko jeho zapomenutí anebo, bude-li pro jistotu někde zapsáno, že jej dítě najde

- nejistá je i zcela klíčová otázka, kdo vlastně bude V-chip používat; lze předpokládat, že to budou rodiče ze střední třídy, tedy lidé, kteří patrně již před zavedením V-chipu měli přehled o tom, na co se jejich děti v televizi dívají; rodiče, kteří do této doby o výchovu svých dětí dbali jen sporadicky, patrně ani o možnost použití V-chipu nebudou jevit zájem

- lze předpokládat, že děti, kterým díky V-chipu nebude škodlivý program zpřístupněn doma, se na něj podívají u kamarádů, kteří mají benevolentnější rodiče

- existuje opodstatněná obava, že šikovnější děti objeví způsob, jak V-chip přelstít

Shrnutí:

Z praktických zkušeností v Americe a Kanadě a z názorů tamních odborníků vyplývá, že úspěšná aplikace V-chipu je velmi pochybná.

Situace v Evropě

V Evropě je situace trochu jiná než v Severní Americe. Zejména vzhledem k tradici veřejnoprávního vysílání a k od počátku přísnějším pravidlům pro soukromé vysílání dosud problém přemíry násilných programů nebyl tak žhavý.

Mimo jiné výhodou evropského vysílání je používání tzv. "watershed", což znamená, že programy nevhodné pro děti jsou vysílány až v pozdní večerní době, kdy se předpokládá, že by děti už měly být v posteli.

Nicméně i v Evropě se již od roku 1996 zvažují možnosti zavedení V-chipu. (Iniciátory jsou zejména EBU a European Consumer Electronics Manufacturers).

V nedávné době byly definovány požadavky na zařízení rodičovské kontroly aplikovatelné v Evropě:

1. data tohoto zařízení musí být možné vysílat ve všech užívaných evropských standardech

2. musí být obtížné zmařit funkci kódu (respektive kód musí fungovat na takovém principu, aby se dětem nepodařilo jej přelstít)

3. musí být možné nahrávat televizní program na video a přitom zachovat integritu dat zařízení rodičovské kontroly

4. náklady na zavedení systému nemohou být vysoké (chip musí být dostupný i pro rodiny s nízkými příjmy)

5. systém musí být všem pochopitelný a jeho obsluha snadná (poznámka pro ilustraci: více jak polovina evropské populace není schopna naprogramovat video)

6. je třeba, aby systém poskytoval data nepřetržitě během celého programu tak, aby televizní přijímač byl stále aktuálně informován o tom, na jakém stupni klasifikace je vysílaný program

7. objem potřebných dat musí být relativně malý - mělo by to být mezi jedním a třemi digitálními hesly na vysílaný televizní obraz

V Evropě nelze aplikovat identický systém V-chipu, jaký se používá v USA. Pro zdejší poměry se zvažuje použít některý z těchto prostředků:

1. Evropský teletextový formát

- má mnohé nevýhody - zejména tu, že vynalézavé děti mohou poměrně snadno přijít na způsob, jak se k nevhodnému programu dostat (například stačí přemístit anténu tak, aby se dal film sledovat, ale teletext byl nefunkční a s ním i zařízení rodičovské kontroly)

2. Využití "Widescreen Signalling"

- evropské televizní standardy umožňují vložit série signalizačních pulsů do vertikální mezery - systém je určen pro přijímače se širokou obrazovkou; i tento systém má své nevýhody

3. Nový elektronický programový průvodce "NexTView"

- systém před lety vynalezla European Consumer Electronics Association pro použití na analogové televizi

- užití systému NexTView pro potřeby zařízení rodičovské kontroly je možné, ale nevýhodné: jednak by televizní přijímače pro tento systém byly velmi drahé, jednak by opět existovalo riziko, že by se funkce zařízení rodičovské kontroly dala obejít

4. Použití Internetu paralelně s vysíláním

- tento systém se zdá být velmi šikovný, ovšem byl by poměrně nákladný, protože by jeho uživatel pochopitelně musel mít k dispozici hardware, software a samozřejmě i Internet

- pro ochranu uživatelů Internetu před škodlivým obsahem již funguje systém PICS (the Platform for Internet Content Selection - Platforma pro obsahovou selekci Internetu) - existuje domněnka, že modifikovaný systém by se dal v budoucnu aplikovat na televizní vysílání.

Závěry pro Evropu:

Vzhledem k pomalému obměňování televizních přijímačů v domácnostech by bylo ideální vybrat pro Evropu takovou technologii, která by byla dostupná i separátně a nebyla pouze výbavou nových přijímačů.

Je třeba si uvědomit, že se zaváděním digitálních technologií se i v oblasti ochrany dětí před nevhodným programem budou nabízet mnohá nová řešení. V digitálním systému nebude problém najít místo pro data zařízení rodičovské kontroly.

Experti se shodují v názoru, že vymýšlení aplikace zařízení rodičovské kontroly pro analogové televize je zdokonalováním Titanicu.

Je možné shrnout, že v Evropě není vůle zavádět zařízení rodičovské kontroly teď, tedy v době, kdy končí éra analogové televize a kdy problém televizního násilí není až tak aktuální. Existující metody, jako jsou "watersheds" a ústní a ikonová varování, by měly být prozatím dostačující.

Pozornost odborníků se momentálně soustřeďuje na přípravu zařízení rodičovské kontroly v digitální televizi.

Klasifikace programů pro účely V-chipu

Vytvoření smysluplného klasifikačního systému je v současnosti nejproblematičtější stránkou zařízení rodičovské kontroly. Ke klasifikaci programu se váží dvě zcela zásadní otázky:

1. Kdo by měl být za klasifikaci programů odpovědný?

Zatím jsou definovány tři možné odpovědi:

a) pro tento účel nově založený orgán

b) provozovatelé vysílání (jako v USA)

c) některé již existující orgány (např. regulační).

Patrně ideálním řešením by bylo vytvoření jakési klasifikační "kuchařky", kterou by připravil nezávislý orgán složený z provozovatelů vysílání, televizních diváků, zástupců regulačních orgánů, představitelů různých zájmových skupin, pedagogů a psychologů. Alternativou také je nechat vzejít kritéria klasifikace z jednání mezi národními regulačními orgány, tím by se možná podařilo najít společný postup vůči televiznímu násilí obecně.

2. Co a jakým způsobem vlastně klasifikovat?

Jak definovat násilí? Jak naložit s fantazijním násilím typu příběhů Toma a Jerryho ve srovnání s takovým filmem jako je Schindlerův seznam? Jak odlišit dramatizované násilí a násilí reálné (například ve zprávách)? Co si počít s živě vysílanými programy? Klasifikovat nevhodné scény, jednotlivé programy či celé seriály? Klasifikovat zvlášť nevhodné programy různého obsahu (násilí, sex, tvrdý slovník)?

Při úvahách o způsobu klasifikace se nesmí zapomínat, že kontrola pořadů před jejich odvysíláním by mohla být považována za ne zcela přijatelnou cenzuru, tudíž za zcela nepřijatelnou.

A konečně je třeba si uvědomit, že klasifikace programů bude finančně velmi náročná záležitost. Ponesou-li náklady klasifikace provozovatelé vysílání, odrazí se to v programových nákladech, což se například nevyhnutelně projeví v podražení předplatného za kabelovou televizi. Malé provozovatele vysílání by dokonce takové zvýšení nákladů mohlo zničit.

Rada se rozhodla uskutečnit vna jaře tohoto roku seminář, na němž by spolu s Radou ČT, se zástupci ČT, CET 21 a FTV hledala možné shodné řešení pro způsob označování nevhodných televizních pořadů v České republice.

V České republice platí zákon o telekomunikacích č. 110/1964 Sb. a jeho novely č. 146/1071 Sb., č. 150/1992 Sb. a 253/1994 Sb. Přes uvedené novely již zákon nevyhovuje současným podmínkám, neboť byl sestavován ve zcela odlišných společensko-politických a ekonomických podmínkách. Kromě toho telekomunikace procházejí velmi prudkým technologickým vývojem, na který musí legislativa nezbytně reagovat. Proto bylo v roce 1997 rozhodnuto, že budou zahájeny práce na konstrukci nového telekomunikačního zákona. Ty pak probíhaly po dvou liniích. Jednak byl z poslanecké iniciativy připraven návrh paragrafovaného znění tohoto zákona, který byl Radě zaslán dne 15. 9. 1997 spolu s pozvánkou na seminář, který by měl návrh projednávat v široké diskusi zainteresovaných subjektů, a dále věcně příslušné MDS ČR vypracovalo návrh věcného záměru nového zákona o telekomunikacích, který rozeslalo dne 14. 10. 1997 k meziresortnímu připomínkovému řízení.

Pokud se týče návrhu věcného záměru MDS ČR, byl podroben oponentuře Rady a připomínky byly odeslány dne 18. 11. 1997 na MDS ČR. Z hlediska Rady se zásadní připomínky soustředily k té části návrhu, která nedostatečně zřetelně definovala součinnost Rady a ČTÚ při správě kmitočtového spektra a navozovala dojem, že kompetence, které jednoznačně přísluší Radě, přecházejí na ČTÚ.

Návrh paragrafovaného znění byl postupně probírán na šesti seminářích svolaných Podvýborem pro pošty a telekomunikace PSP. Rada urychleně zpracovala své zásadní stanovisko k poslaneckému návrhu telekomunikačního zákona a odeslala jej mj. Stálé komisi. Stálá komise přijala dne 23. 1. 1998 usnesení č. 48/98, jímž žádá zpracovatele zákona o telekomunikacích, aby do tohoto zákona zapracovali vymezení kompetencí ke správě kmitočtového spektra mezi ČTÚ a Radou v souladu s předloženým návrhem Rady, a pověřuje poslance va Skopala a další koordinovat postup prací. Ani do nové upravené verze telekomunikačního zákona, projednávané na semináři v PSP 30. 1. 1998 však zpracovatelé připomínky Rady nezapracovali. Rada proto požádala o přijetí u ministra MDS ČR prof. ing. Petra Moose, CSc. Výsledkem schůzky bylo ministrovo ubezpečení, že připomínky Rady chápe jako závažné a že MDS ČR je ochotno je akceptovat. Rada tedy zpracovala "Zásadní připomínky k návrhu zákona o telekomunikacích - parlamentní tisk 378" (viz příloha č. 9, str. 153n) a seznámila s nimi všechny zúčastněné strany s tím, že tento materiál považuje za maximálně možnou míru kompromisu, který ostatně má oporu i v postoji MK ČR, Stálé komise a rovněž i samotného ministra MDS ČR. Pokud by přesto neměly být připomínky Rady akceptovány, doporučuje Rada návrh zákona vůbec neprojednávat.

Zdůvodnění připomínek Rady k návrhu telekomunikačního zákona:

A) Liberalizace přístupu na telekomunikační trh ČR je nepochybně potřebná a je vhodné aplikovat i u nás pravidla platná v rámci EU. Tyto požadavky však předložený návrh telekomunikačního zákona nesplňuje. Nelze je řešit úplným předáním kompetencí ke správě vešekerého kmitočtového spektra na ČTÚ.

Takový model, kdy předchůdce ministerstva dopravy a spojů spravoval veškeré kmitočtové spektrum včetně částí pro rozhlasové a televizní vysílání, byl jako dysfunkční zrušen novelou v roce 1994.

Podle současné legislativy je vydělena správa kmitočtového spektra určeného a využívaného pro rozhlasové a televizní vysílání do kompetence Rady. Zvláštní důvody pro toto opatření jsou dány nutností realizovat zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a jeho základní principy. Přitom však je v této oblasti nezbytná součinnost ČTÚ a Rady. Současná formulace zákona je ovšem příliš obecná a vede často k účelovému zpochybňování. Proto byla uzavřena mezi jmenovanými subjekty dohoda o Pravidlech vzájemné spolupráce, která kompetence obou subjektů přesněji definuje. Této dohodě o nutné součinnosti je však nutné dát normativní rámec v zákoně.

Návrh telekomunikačního zákona:

- odporuje současnému kompetenčnímu zákonu

- odporuje současnému zákonu vysílání a zákonu o Radě

- nerespektuje specifičnost rozhlasového a televizního vysílání v podmínkách duálního systému, zejména jeho obsahové (programové) stránky a požadavky plurality: pokud by byl zákon v navrženém znění přijat, Rada by nemohla tyto funkce účinně plnit

- porušuje zásadu nezávislosti médií, která přímo vyžaduje přidělování frekvencí na základě licenčního, registračního nebo obdobného řízení postupem nezávislým na státní moci. Média by se tak dostala pod řízení byrokratického aparátu jediného resortu kontrolovaného jednou politickou stranou

- znemožňuje dozor nad dodržováním zákona o vysílání Radou, protože její vrcholná sankce - odnětí licence - se stává nelogickou kompetencí

- vzhledem k tomu, že poptávka po rozhlasovém a televizním vysílání i nadále velmi výrazně převyšuje nabídku, nelze souběžně aplikovat princip výběru z několika uchazečů v rámci řízení před Radou a současně navržený výběrový princip veřejné soutěže v rámci ČTÚ. Jednalo by se totiž o rozpojení principu, v jehož rámci je vázáno přidělení kmitočtu na přidělení oprávnění k vysílání (licence, registrace). Tyto činnosti by dle Návrhu pro futuro měly provádět dvě samostatné instituce, aniž by však bylo věcně možné výsledek funkčně propojit. Navržené řešení spočívající v ustavení koordinačního orgánu při ČTÚ, v jehož rámci by Rada uplatňovala své požadavky je z tohoto hlediska naprosto nevyhovující

- odporuje příslušným doporučením a praxi EU a zejména také směrnici Evropského parlamentu o demokratické reformě vysílání, adresované parlamentům postkomunistických zemí v r. 1991, podle níž regulační orgány v oblasti rozhlasového a televizního vysílání nemají být vůbec podřízeny vládě (pouze nepřímo parlamentu)

- představuje značný věcný i formální zásah do zákona o Radě, do většiny institutů zákona o vysílání i do praktické licenční politiky Rady jakožto nezávislé instituce. Vznikla by tak možnost ovlivňování sdělovacích prostředků způsobem, vymykajícím se kontrole veřejnosti. Pokud by ČTÚ převzal jakoukoli část kompetencí v oblasti správy kmitočtového spektra rozhlasové a televizní služby, přímo by tím rozhodoval o možnostech a struktuře sdělovacích prostředků, využívajících elektromagnetické vlny jako přenosové medium. Navrhovaná úprava znamená nadřazení formy (technického hlediska) nad obsahem (program).

Navrhovaná centralizace státní moci v oboru správy kmitočtového spektra je ze všech těchto důvodů nevhodná.

Navrhujeme respektovat nesporné souvislosti mezi působností v oblasti telekomunikací a Rady v rámci obecnějšího procesu integrace nikoli prostým sloučením kompetencí, nýbrž systémově procesem popsaným ad B).

B) 1. Nejnápadnějším procesem v oblasti telekomunikací v celosvětovém měřítku je postupná konvergence této oblasti s oblastí vysílání a s provozem (celosvětových) počítačových sítí a integrace tohoto komplexu do jediného strukturovaného systému. Paralelně a v tomto integračním prostředí pokračuje liberalizace a globalizace.

Předložený věcný záměr zákona o telekomunikacích tento proces nerespektuje v dostatečné míře (pokud vůbec). Logickým důsledkem tohoto zásadního nedostatku je, že některé problémy zůstávají neošetřeny (nové vysílací technologie, počítačové sítě), jiné jsou namísto promítnutí konvergence do zákona zahrnuty regresním krokem tam, kde je v úplnosti nelze bez integrace celé problematiky řešit (správa kmitočtového spektra) a některé dílčí detaily jsou v důsledcích řešeny věcně nesprávně (zajištění nezávislosti elektronických médií na vládě i parlamentu).

Probíhající konvergence vyžaduje některé nové typy regulace (Internet) a úpravy regulace stávající, protože se vytváří jinak definovaný relevantní trh. Česká republika má oproti vyspělým státům Evropy výhodu spočívající v možném legislativním zachycení a ošetření konvergence a integrace ještě dříve, než se rozvinou a upevní příslušné nové struktury. To je ještě zvýrazněno skutečností, že (nikoliv náhodou) paralelně s přípravou předmětného zákona se zahajuje příprava nových mediálních zákonů. Doporučujeme využít této příležitosti a věnovat sladění této nové legislativy v oblasti pojmové i věcné maximální pozornost. Zároveň je třeba bezpodmínečně přizpůsobit nové zákony doporučením a praxi EU.

2. Navrhujeme jako reflexi integračních procesů zřídit zákonem Koordinační komisi pro vysílání, telekomunikace a počítačové sítě jako vrcholový orgán pro koordinování státní správy v této integrující se oblasti. Komise by

- sestávala ze zástupců Rady, ČTÚ a Vládního výboru pro státní informační systém na úrovni vedoucích pracovníků těchto institucí nebo jejich zástupců a dále ze zástupců resortů kultury, obrany a vnitra

- navázala na činnost dosavadní koordinační pracovní skupiny pro správu kmitočtového spektra

- zajišťovala koordinovaný postup při uplatňování státní správy v jednotlivých oblastech podle jednotlivých zákonů

- řešila problematiku rozdělení kmitočtového spektra a případně dalších technických prostředků obdobného charakteru pro potřeby jednotlivých oblastí a resortů

- sledovala postup tržní konvergence a integrace v celé oblasti své působnosti a podle potřeby iniciovala koordinovaný legislativní vývoj

3. Konvergence a postupná integrace vyžaduje a téměř současná příprava několika relevantních zákonů umožňuje sladěné definování některých základních pojmů. V oblasti rozhlasového a televizního vysílání bude třeba zejména upřesnit definici provozovatele vysílání (media controler) a poskytovatele programových služeb.

Navrhujeme definovat

- poskytovatele technických služeb v oblasti vysílání jako subjekt zajišťující (nebo provádějící) přenos signálu k a od vysílače včetně přenosu kabely a optickými vlákny nebo jinými technickými prostředky

- poskytovatele síťových služeb (provider) jako subjekt poskytující a technicky zajišťující klientům připojení k počítačové síti (s výjimkou interních sítí) anebo poskytující klientům technické prostředky (paměť na serveru atp.) pro realizaci domovské stránky, schránky a další hardwarové prostředky pro realizaci práce na počítačové síti (s výjimkou sítí interních)

Navrhujeme přizpůsobit filosofii těchto definic i další definice obdobných činností a pojmů v předloženém zákonu, aby bylo dosaženo koherentního a souvislého popisu relevantních aktivit.

C) K jednotlivým oddílům předloženého Návrhu uplatňujeme ještě následující technické připomínky:

1. Doporučujeme v souladu s naším návrhem sub B) formulovat řádnou definici telekomunikační sítě. V dřívějším pojetí zákona existoval pojem jednotná telekomunikační síť, do které spadaly i sítě pro distribuci a vysílání rozhlasu a televize. To přinášelo řadu komplikací např. při definici koncových bodů sítě a při aplikaci některých dalších zákonných ustanovení platných obecně pro telekomunikační sítě. Doporučujeme, aby v novém zákoně byly systémy výhradně určené pro rozhlasové a televizní vysílání chápány samostatně v rámci množiny telekomunikačních sítí vzhledem k tomu, že pro tyto systémy platí zcela odlišná pravidla. Jinak by ustanovení uváděná v jednotlivých částech Návrhu byla nerealizovatelná (např. problém připojování zařízení ke koncovým bodům, licencování poskytovatelů služby, problematika univerzální služby, propojování sítí a otevřený přístup k síti apod.). Integrace se však i zde projevuje, a to tak, že v současné situaci už nelze oddělit transport rozhlasových a televizních signálů v řadě případů (rádioreléové trasy, družicové systémy, kabelové systémy) od transportu klasických signálů (telefon, data apod.).

2. Připomínáme, že je třeba specifikovat, zda přijímače (rozhlasové i televizní) podléhají příslušným ustanovením jakožto zařízení připojovaná k síti. Řada těchto zařízení je připojena k síti pouze prostřednictvím přijímací antény a bylo by tedy zbytečné definovat parametry připojení. Podle našeho názoru tedy není vhodné tato zařízení posuzovat podobně jako např. modemy, faxy a telefonní přístroje. Kompetenční řešení posuzování nových typů zařízení by mělo příslušet námi navrhované koordinační komisi sub B).

3. Doporučujeme přesně definovat koncové body v případě rozhlasu a televize. Na vstupu do sítě by to zřejmě měly být výstupní svorky příslušného studiového komplexu a na výstupu vstupní svorky vysílače, v případě kabelových rozvodů asi účastnická zásuvka. Tuto problematiku je třeba provázat s definicemi poskytovatelů služeb.

4. Upozorňujeme, že regulace by se neměla týkat rozhlasového a televizního vysílání. Připomínáme, že licencování v oblasti rozhlasového a televizního vysílání je výlučnou činností Rady. Použití stejného pojmu v oblasti regulace by mohlo vést k nedorozumění. Podle názoru Rady je výstižnější dříve používaný pojem povolení ke zřízení a provozování daného systému. Pokud má Rada pečovat o rozvoj duálního systému, není možné licencování převést do jiné oblasti státní správy.

Rada nezpochybňuje otázku jediného správce kmitočtového spektra, kterým se má stát ČTÚ, ale trvá na jasné definici spoluúčasti nebo součinnosti Rady na správě té části kmitočtového spektra, která je vyhrazena pro rozhlasové a televizní vysílání. Tato součinnost by měla definovat rozhodující kompetenci Rady při plánování využití spektra pro rozhlasové a televizní vysílání a při přidělování tzv. souboru technických parametrů rozhlasového a televizního vysílání, který je nedílnou součástí licence udělované Radou (nebo který Rada přiděluje provozovatelům ze zákona). Rovněž přidělování tzv. kmitočtových přídělů pro provozovatele vysílacích rádiových zařízení ČTÚ se může dít pouze se souhlasem Rady.

PŘÍLOHA Č. 1

Provozovatel s licencí

imAGe, a. s.