Problematika nových technologií byla podrobněji
pojednána v materiálu "Problematika Internetu
a digitálních elektronických médií",
předaném Stálé komisi v červnu
1997. V dalším textu je toto téma pojednáno
poněkud stručněji, avšak s uvedením
nových informací a dalších souvislostí.
Při vnímání této problematiky
je podstatné neztrácet ze zřetele, že
vývoj probíhá v integrujícím
se rámci propojování tří oblastí:
vysílání, telekomunikací a celosvětových
počítačových sítí.
Nově zaváděné a připravované
technologie sledují několik cílů:
a) uspokojit poptávku "postmediální"
informační společnosti po informacích
i zábavě
b) zlepšit kvalitu a spolehlivost přenášených
informací
c) umožnit interaktivitu - obousměrný přenos
informací mezi centrem a koncovým uživatelem
d) docílit úspory kmitočtového spektra
e) snížit provozní náklady
Zatímco body a, b, c vyjadřují spíše
přání uživatelů a velmi úzce
souvisejí se snahou výrobců o prodej nových
typů zařízení, body d, e prosazují
jednak provozovatelé služeb a (v bodě d) zejména
příslušné státní orgány
spravující spektrum. Lze říci, že
i kdyby v ostatních bodech nebyl vyvozován přílišný
tlak na inovaci, je další vývoj kmitočtového
spektra v podstatě dán a žádný
stát se patrně nevyhne nutnosti zavést kmitočtově
úsporné technologie a uvolnit tak část
kmitočtového spektra pro jiné služby.
V dalším textu uvedeme podrobněji jednotlivé
nové technologie a popíšeme jejich současný
stav v ČR.
Jde o nový způsob vysílání
zvukového signálu. Systém využívá
nové poznatky z oblasti komprese zvukového signálu
a moderní způsoby modulace rádiového
signálu, které dovolují jednak docílit
vysokou kvalitu vysílání, jednak velmi úsporné
využití kmitočtového spektra. Systém
T-DAB má některé zvláštnosti,
které vyžadují jednak určité
kmitočtové přesuny ve stávající
síti včetně mezinárodní koordinace
a jednak určité změny v systému licencování
a provozu.
Systém využívá dva úseky kmitočtového
spektra. První úsek je umístěn ve
stávajícím třetím televizním
pásmu (zpravidla, ne však vždy, se používá
12. televizní kanál), druhý je situován
v tzv. pásmu L (cca 1500 Mhz). Z použití prvního
uvedeného úseku ovšem vyplývá
ihned poměrně závažný problém
- nutnost uvolnit potřebnou část spektra
od současného televizního provozu.
Po stránce využití spektra je systém
velmi úsporný. Do jediného televizního
kanálu se vejdou 4 "rozhlasové" bloky,
přičemž v každém z nich je možno
vysílat až 6 stereofonních programů
(případně v nižší kvalitě
i více) + datový signál. Protože v současné
době má ČR přidělený
v mezinárodní koordinaci jeden blok pro Čechy
a jeden pro Moravu a Slezsko, mohly by se tak obsloužit 3
celoplošné veřejnoprávní a 3
celoplošné privátní programy, přičemž
by se ušetřilo asi 64 kmitočtových pozic
ve stávajícím VKV pásmu. Přitom
by šlo o tzv. jednofrekvenční síť
(SFN), kde by v celém obsluhovaném území
odpadla nutnost přelaďování přijímače
a zlepšila by se kvalita příjmu v jedoucích
vozidlech a v členitém terénu.
Nezanedbatelná je i ta okolnost, že dochází
k významné úspoře elektrické
energie. Pro přenos uvedených 6 programů
totiž stačí jediný vysílač
namísto šesti (v dosavadním způsobu
přenosu), a to s menším výkonem. Pro
pokrytí celého území státu
by bylo potřeba asi 47 vysílačů většinou
situovaných na stávajících stanovištích
VKV rozhlasové sítě.
Pro příjem digitálního rozhlasu nejsou
použitelné stávající rozhlasové
přijímače. Posluchači si budou muset
zakoupit buď zcela nový přijímač
anebo alespoň jakýsi konvertor, který by
si připojili ke stávajícímu zařízení.
Pro systém T-DAB (podobně jako i pro systém
digitální pozemské televize) je významná
ta okolnost, že zde vystupuje nový subjekt - tzv.
provozovatel multiplexu. Jeho úkolem je sdružit příslušné
programy do jediného informačního toku a
uskutečnit jeho distribuci a vysílání
jednotlivými vysílači. Bude potřebné
definovat postavení tohoto provozovatele v příslušné
legislativě. Zdá se, že v našich podmínkách
by to mohl být jakýsi poskytovatel služeb (podobně
jako jsou v současné době České
radiokomunikace). Vzhledem k tomu, že z technických
důvodů je nutno většinu pozic vysílačů
T-DAB ve 12. kanále situovat na stejná místa,
kde mají své objekty České radiokomunikace,
je zde reálná možnost, že dominantní
postavení tohoto subjektu po zavedení digitálního
rozhlasu bude ještě více posíleno.
Pokud se týče situace v okolních státech, lze konstatovat, že v řadě z nich bylo již vysílání v systému T-DAB zahájeno a signálem je zásobena významná část populace.
Pro ilustraci uvádíme:
- Německá spolková
republika 36% obyvatelstva
- Dánsko 60%
- Norsko 32%
- Švédsko 75%
dále vysílají
- Francie 11 programů
- Švýcarsko 6 programů
- Holandsko 8 programů
- Velká Británie 19 programů
- Belgie 8 programů
- Polsko 4 programy.
V současné době má Rada k dispozici
dvě studie zpracované podnikem Testcom, které
specifikují síť T-DAB v III. TV pásmu
a v pásmu L. Zatímco síť v III. TV pásmu
je optimalizována a je možno pokračovat v přípravných
pracích, je síť v pásmu L navržena
alternativně, neboť při prvním mezinárodním
jednání v roce 1995 ve Wiesbadenu se nepodařilo
získat pro ČR optimální kmitočtový
příděl. Důvod byl dán tím,
že práce na přípravě T-DAB nebyly
(a dosud nejsou) celostátně koordinovány,
a proto nebyl ve Wiesbadenu k dispozici návrh sítě
v pásmu L. Zpracovatelé proto navrhují další
mezinárodní koordinaci, která by umožnila
rozumné pokrytí jednotlivých regionů
privátním nebo veřejnoprávním
vysíláním.
Pro další období je nezbytné uskutečnit
některé další práce:
- ustavit státní exekutivou
koordinační orgán (DAB fórum) podobně
jak tomu je v řadě sousedních států
- připravit podklady a uskutečnit
mezinárodní koordinaci celoplošné sítě
ve 12. TV kanálu
- zpracovat požadavky na modifikaci
kmitočtového plánu v pásmu L pro regionální
T-DAB
- obstarat software pro návrh
jednofrekvenčních sítí
- realizovat pilotní projekt
digitálního rozhlasu (experimentální
vysílání)
- projednat s televizními provozovateli
potřebné uvolnění 12. TV kanálu
(jde o 2 základní TV vysílače a cca
88 televizních převaděčů, které
bude nutno přeladit na jiné kanály)
Podobně jako digitální rozhlas byl vytvořen
i systém pozemského digitálního vysílání
televize na základě poznatků o kompresi televizního
signálu a o nových modulačních principech.
Přechod na digitální televizní vysílání
je jediný možný způsob, jak do budoucna
dále zlepšovat kvalitu obrazu a zvuku a především
jak hospodárně využívat kmitočtové
spektrum přidělené pro televizní vysílání.
Je to prakticky jediný způsob, jak zvýšit
počet celoplošných i regionálně
vysílaných televizních programů neuvažujeme-li
kabelové a družicové systémy, které
mají určitá omezení. Systém
předpokládá využití stávajících
kmitočtových pásem (pásmo IV. a V.),
přičemž do jediného stávajícího
televizního kanálu je možno umístit
podle kvality několik televizních programů.
Při standardní kvalitě (poněkud vyšší,
než je většinou k dispozici v dosavadním
analogovém vysílání) lze v jednom
kanálu vysílat 4 televizní programy, může
se však vysílat i signál s vysokou rozlišovací
schopností (HDTV) nebo větší počet
programů s nižší kvalitou. Samozřejmostí
je i větší počet zvukových kanálů
a přenos datových signálů.
Podobně jako digitální rozhlas přináší
i T-DVB podstatné úspory elektrické energie
(využití jednoho vysílače pro několik
programů, nižší potřebné
výkony vysílačů) a možnost realizace
jednofrekvenčních sítí (SFN). Nutno
říci, že při využití systému
SFN by k celoplošnému pokrytí ČR čtyřmi
stávajícími programy ve stávající
nebo poněkud zvýšené kvalitě
postačil jediný televizní kanál, zatímco
v současné situaci k tomu nestačí
ani celé televizní pásmo (48 kanálů).
Nepříjemná je ta okolnost, že pro výstavbu
sítě digitální televize není
k dispozici žádná volná část
kmitočtového spektra, takže nové vysílače
bude nutné umístit do stávajících
kanálů. To si ovšem vyžádá
drastické zásahy do stávajícího
stavu, které mohou být dočasně velmi
nepříznivě vnímány televizními
diváky. Určité, i když velmi omezené
možnosti zde skýtá postupné uvolnění
kanálů 61 - 69, které dosud využívají
jiné služby.
Podobně jako tomu je u digitálního rozhlasu,
nebude ani v případě digitální
televize možné použít k příjmu
dosavadní televizor. I zde bude nutno zakoupit nový
přijímač nebo (spíše jako přechodné
řešení) vhodný konvertor.
I když je možno zaznamenat celosvětově
vysoký zájem o urychlené zavedení
pozemské digitální televize, nejsou přípravné
práce tak daleko, jako je tomu u digitálního
rozhlasu. Je to dáno tím, že technický
vývoj systému byl ukončen teprve nedávno.
Ve srovnání s digitálním rozhlasem
však lze očekávat daleko razantnější
postup při zavádění T-DVB. Žádná
vláda si zřejmě nedovolí technický
a programový rozvoj televize nepodporovat nebo dokonce
ignorovat.
Jako nejzávažnější událost
poslední doby je možno uvést zasedání
CEPT konané v červenci 1997 v Chesteru. Na tomto
zasedání byla zformulována a podepsána
" Vícestranná koordinační dohoda
o technických podmínkách, koordinačních
principech a postupech pro zavádění zemské
digitální televize", která podstatně
mění zásady dohodnuté na dřívějších
mezinárodních konferencích pro klasické
televizní vysílání (Stockholm). Ze
závěrů této dohody vyplývají
pro Českou republiku v oblasti kmitočtového
plánování práce časově
i věcně vázané na celoevropský
proces zavádění T-DVB. Jako nejdůležitější
pro nejbližší období lze uvést:
- zpracování upravené
databáze analogových televizních vysílačů
a převaděčů podle požadavků
CEPT
- zpracování koncepce
rozvoje televizní vysílání do roku
2005
- rozbor možnosti pokrytí
ČR signálem T-DVB a prvý návrh vysílací
sítě
- příprava na mezinárodní
koordinační jednání
- příprava experimentálního
vysílání
Podle závěrů konference dojde již v
současné době k intenzivním dvoustranným
jednáním o koordinaci digitálních
televizních vysílačů. Pokud nebude
mít česká strana k dispozici představu
o vlastní síti T-DVB, hrozí nebezpečí
ztráty některých kmitočtových
pozic.
Podobně jako v případě T-DAB bude
nutno i v případě digitální
televize stanovit postup a legislativní rámec pro
ustavování a činnost subjektů zabývajících
se provozováním multiplexu, které budou poskytovat
služby několika i vzájemně si konkurujícím
televizním provozovatelům.
Je zřejmé, že součástí
studie o koncepci rozvoje vysílání bude muset
být i úvaha o postupném přechodu ze
stávajícího analogového systému
na digitální. Oba systémy budou muset vedle
sebe určitou dobu existovat a teprve po dobudování
digitální sítě (zřejmě
někdy po roce 2005) bude možno uvažovat o likvidaci
analogové sítě. Zde je určitý
rozdíl proti síti rozhlasové, kde bude možno
i po vybudování T-DAB provozovat v určitém
omezeném rozsahu také analogové vysílače.
Koncem osmdesátých let počala být
aktuální otázka zabezpečení
trvalého přísunu dopravních informací
řidičům, kteří se pohybují
na hlavních komunikacích. Byl sice vyvinut a částečně
provozován systém ARI, který však vyžadoval
specielně vybavené přijímače
a byl funkční pouze v dosahu základních
rozhlasových vysílačů. Byl vyvinut
i dokonalejší systém RDS, který měl
ovšem stejné nevýhody. Objevil se proto projekt
spočívající v systému malých
vysílačů vybudovaných podél
komunikací a pracujících synchronně
na jediném kmitočtu, které by tuto službu
zabezpečily. Toto uspořádání
by dovolilo řidičům přijímat
dopravní informace na přijímačích
bez jakýchkoli doplňků, a to bez nutnosti
přelaďování během cesty. Základním
problémem přitom bylo docílit stabilitu celé
soustavy tak, aby se jednotlivé vysílače
vzájemně nerušily.
Dle expertního posudku na stuhové synchronní
sítě, vypracovaného Ing. L. Čechem,
jsou k dispozici údaje o stuhových synchronních
sítích, které jsou provozovány ve
Francii a v Itálii. Francouzská síť
zahájila pravidelný provoz v roce 1991 na dálnici
A43 mezi Albertville a Lyonem, v roce 1995 rozšířená
na dálnici A6 do Dijonu, s výhledem rozšíření
až do Paříže. Je vybavena zařízením
vyvinutým v TDF ve spolupráci s fy Thompson. Spolehlivou
činnost celého systému zajišťuje
řídící počítač,
který řídícími signály
prostřednictvím radioreléové trasy
zajišťuje minimalizaci interferenčních
zón. Trasou je také v digitální formě
rozváděna modulace k vysílačům.
Jednotlivé vysílače jsou od sebe vzdáleny
asi 10 km. Zařízení je poměrně
složité a nákladné, výstavba
jednoho vysílače stále přibližně
jeden milion FF. Při provozu sítě, která
pracuje na kmitočtu 107,7 Mhz došlo k jedné
kolizi s leteckou navigační službou a to v
prostoru letiště Satolas. K odstranění
rušení byly potřebné investičně
nákladné dodatečné změny stuhové
sítě.
Italská stuhová síť pracuje na dálnici
A1 mezi Florencií a Bolognou. Požadavek synchronního
provozu a eliminace dopravního zpoždění
dosahuje tím, že signál je dopravován
k vysílačům optickým vláknem,
položeným podél dálnice.
Při plánování sítí VKV
rozhlasu v ČR byl pro takovou službu vyhrazen kmitočet
107,8 MHz a byla vypracována studie uvádějící
základní sestavu vysílačů podél
dálnic D1 a D5. Vzhledem k nepříliš
dobrým zprávám z Francie se zprvu nehlásili
zájemci schopní předložit konkrétní
projekt. Podobná situace zřejmě nastala i
v řadě okolních států, takže
se většinou přesunula pozornost na propracování
systému RDS, který při dostatečné
hustotě vysílačů (a samozřejmě
s příslušně vybaveným autorádiem)
zabezpečí službu dopravních informací
vyhovujícím způsobem. Do jisté míry
to platí i u nás, neboť kromě veřejnoprávního
rozhlasu (program Radiožurnál) u nás vysílá
systémem RDS dopravní informace i řada privátních
provozovatelů. Jako příklad lze uvést,
že např. v podstatné části západních
Čech jsou k dispozici dopravní informace na síti
radia FM plus.
V současné době je známo, že
v ČR je k dispozici vynález, který řeší
problémy se stabilitou synchronní stuhové
sítě. Celý systém je nutné
zkoordinovat s leteckou radionavigační službou;
výpočet a experimentální ověření
letecké koordinace bude patrně i finančně
nákladné. Přitom právě zmíněný
kmitočet 107,8 MHz je zvlášť kritický,
neboť leží v těsné blízkosti
pásma letecké služby, ve kterém v posledním
období značně vzrostl provoz. Technický
a zkušební ústav telekomunikací a pošt
Praha Radě k problému koordinace FM vysílačů
stuhové sítě kmitočtu 107,8 v okolí
dálnice D5 Praha-Plzeň sdělil, že vzhledem
k blízkosti tohoto kmitočtu ke kmitočtu 108,0
je základní podmínkou vypsání
případného licenčního řízení
vyloučení možnosti rušení zařízení
letecké navigační služby, která
pracují v kmitočtovém úseku 108,0-118,0
Mhz. Jedná se o zařízení umožňující
bezpečné navedení letadla na přistávací
dráhu za snížené viditelnosti (zařízení
ILS) a dále o zařízení zabezpečující
bezpečný pohyb letadla na letové cestě
(VOR). Kritická místa jsou z tohoto pohledu zejména
v oblasti Prahy do vzdálenosti 25 km a v oblasti mezi Berounem
a Plzní. Přesné prostory, typy a úrovně
rušení leteckých navigačních
prostředků je možno stanovit výpočtem,
budou-li známa stanoviště a technické
parametry FM vysílačů a to zejména
anténních systémů.
Problematikou stuhových sítí se Úřad
Rady zabývá od roku 1993. Tehdy vznikla studie Technického
a zkušebního ústavu telekomunikací a
pošt, na jejímž základě byla propočítána
"fiktivní" stanoviště pro umístění
vysílačů podél dálnic D1 a
D5 a pro stuhové vysílání a našich
podmínkách vybrán kmitočet 107,8 Mhz.
Podle informací ČTÚ jsou mezinárodně
zkoordinována všechna navržená fiktivní
stanoviště.
V současnosti Rada eviduje následující žádosti o licenci pro stuhové vysílání:
Radio Info, s r.o.
Quo, s r.o.
Rockway
Zájem o vysílání na stuhové
dálniční síti projevil v prosinci
1997 i Český rozhlas, který však prozatím
nemá zpracovanou potřebnou expertní studii.
Z výše uvedených žadatelů o licenci
pro stuhové vysílání probíhá
správní řízení jen se společností
Radio Info, s. r. o. Společnost předložila
Radě žádost v říjnu 1997 a Úřad
5. 12. 1997 požádal o doplnění žádosti
o výpočet koordinace s prostředky letecké
navigace na uvedené konkrétní kóty.
V každém případě musí
žadatel při případném licenčním
řízení při obhajobě svého
technického řešení prokázat schopnost
navržené technické řešení
realizovat homologovaným zařízením.
Rada se v žádném případě
nesnaží blokovat zkušební provoz nebo
rozvoj synchronního vysílání, vyžaduje
pouze zachování standardního postupu, užívaného
při uvedení libovolného VKV vysílače
do provozu. Tento postup předpokládá koordinaci
mezinárodní a vnitrostátní a koordinaci
s prostředky letecké navigace, která je nutná
pro zajištění bezpečnosti leteckého
provozu. Vždyť v šetření je případ
ze dne 13. 1. 1998, kdy došlo k havárii zahraničního
letounu v Brně patrně vlivem selhání
navigačních přístrojů v důsledku
pirátského vysílání na kmitočtu
107,9 Mhz.
Zdá se, že schůdnější cestou pro dálniční vysílání by bylo doplnění stávajících rozhlasových sítí systémem RDS a vhodné navázání na příslušné složky ministerstva vnitra. Nutno připomenout i tu okolnost, že systém dopravních informací je nedílnou součástí digitálního rozhlasu (který přináší technicky elegantní vyřešení všech výše zmiňovaných problémů), takže po zahájení provozu T - DAB bude řidičům k dispozici.
Rada dne 20.1. 1998 souhlasila se zkušebním synchronním
provozem v Praze (kmitočet 99,7 MHz). Žádost
byla postoupena ČTÚ a provozovatel byl vyzván
doplnění žádosti o posouzení
kompatibility s prostředky letecké navigace.
Jde v podstatě o systém předávání
multimediálních informací mezi počítači.
V současné době tvoří celosvětovou
síť, která umožňuje komukoli volný
přístup k informacím, ale dává
mu i možnost informace do systému vkládat.
Vzhledem k multimediálnímu charakteru mohou být
informace nejrůznějšího typu. Je možno
přenášet texty, nepohyblivé obrázky,
ale i zvuky, rozhlasové vysílání a
chystá se i přenos televizního vysílání
ve standardní kvalitě. Pochopitelně je možné
přenášet i datové soubory nejrůznějšího
druhu.
Charakteristickou vlastností Internetu je právě
uvedená možnost volného přístupu,
která prakticky znemožňuje jednoduchou regulaci
a vlastně z každého majitele počítače
dělá potenciálního provozovatele vysílání.
Přitom však je známo, že prostřednictvím
Internetu se šíří i velmi závadné
informace. Jde jednak o ilegální obsahy (odporující
legislativě) jako je např. organizování
terorismu, propagace fašismu, šíření
drog, problémy spojené s prostitucí apod.,
jednak o škodlivé obsahy jako je pornografie, špionáž,
porušování soukromí apod. Z dostupných
informací je zřejmé, že většina
států cítí potřebu vhodné
regulace. Přitom je třeba řešit jednak
legislativní otázky a jednak problémy technické
(softwarové). V EU byl již publikován v říjnu
1996 první dokument, ve kterém jsou hlavní
problémy pojmenovány a jsou naznačeny cesty
k jejich řešení. Pro uvedenou problematiku
jsou důležité i další dokumenty
EU jako např. "Green Paper" na ochranu nezletilých
a lidské důstojnosti v audiovizuálních
a informačních službách, zpráva
Pracovní skupiny Komise, zabývající
se ilegálním a škodlivým obsahem na
Internetu a výsledky zasedání pracovní
skupiny EIM/WG konaného v listopadu 1997 v Lisabonu, kde
byla zdůrazněna na jedné straně aktuálnost
problému, na druhé straně potřeba
koordinovaného nebo spíše jednotného
celoevropského přístupu.
Problematikou regulace Internetu se zabývá více
či méně celá řada států
a jsou známa i některá realizovaná
opatření (např. v Německu, Velké
Británii). Nicméně je zřejmé,
že jde o problém, který je řešitelný
pouze na široké mezinárodní úrovni.
Při přípravě legislativy ošetřující
problémy Internetu v ČR je třeba:
- definovat kompetenci k řešení
této problematiky s respektováním souvislostí
jak v oblasti tištěných médií,
tak i v oblasti telekomunikací
- respektovat globální
charakter Internetové sítě
- vést odbornou diskusi o regulaci
- sledovat vývoj regulace Internetu
v okolních zemích a aktivně spolupracovat
při přípravě příslušných
doporučení v rámci EU
I. Obecné principy koncentrace a křížení
vlastnictví v médiích
Koncentrace v médiích
Koncentrace obvykle probíhá zejména jako
fúze podniků, horizontální a vertikální
integrace, multisektoriální integrace, mezinárodní
integrace. Dále jako tzv. koncentrační dohody
- dohody o exkluzivitě, joint venture, o vzájemném
nekonkurování, o společném výzkumu,
vzájemném neexportování apod.
V médiích je velmi rozšířenou
formou multimediální integrace tzv. crossownership,
čili křížení vlastnických
vztahů v médiích.
Tyto různorodé formy vlastnických propojení
vytvářejí nepřehlednou mezinárodní
vlastnickou síť, jejíž sledování
zabírá značný díl času
mediálních expertů, nicméně
je nutné pro regulaci těchto procesů.
Dominantní pozice
Různé formy koncentrací vedou k situacím
tzv.dominantní pozice na trhu.
Podnik se nachází v dominantní pozici, pokud
má možnost nezávislého chování
na referenčním trhu. Tato situace mu umožňuje
jednat bez toho, aby počítal s konkurencí,
zákazníky nebo dodavateli. Taková možnost
vzniká buď na trhu obsazeném jediným
podnikem, nebo účastí na trhu při
výlučném disponování technickými
poznatky, surovinami nebo kapitálem. Podnik v dominantní
pozici může určovat ceny, kontrolovat výrobu
nebo ovládat distribuci výrobků.
Pro mediální politiku je důležité,
že dominantní pozice některého mediálního
subjektu může ohrozit podstatný princip činnosti
médií v demokratickém politickém systému
- totiž pluralitu. Dominantní ekonomická pozice
vytváří možnost kontroly významné
části vysílání a tím
vede k dominantní pozici v oblasti formování
názorů. To má samozřejmě především
zásadní politický význam, ale existují
i ekonomické konsekvence. Omezení plurality médií
může být rovněž příčinou
omezení přístupu zadavatelů reklamy
a nezávislých produkčních skupin
na trh.
Detailní analýza důsledků koncentrace
Negativní aspekty:
- kontrola více informačních
zdrojů (médií) jedním subjektem
- riziko záměrného
zamlčování nebo zkreslování
určitých informací určitými
médii, pokud tyto informace neodpovídají
zájmům vlastníka těchto médií
- zánik nebo fúze médií
vedoucí ke snížení počtu informačních
zdrojů a k uniformitě informací
- snaha o zabránění
vzniku nových médií a likvidace slabších
(menších) médií
- riziko vyššího stupně
závislosti u malých kulturních entit (malé
státy, regiony) v konfrontaci s velkými mediálními
skupinami
- závislost nezávislých producentů na provozovatelích
Pozitivní aspekty
- V určitém měřítku
může fenomén koncentrace mít na trh
pozitivní vliv, zejména proto, že umožňuje
vznik finančně silných společností,
které jsou schopné rozvoje v mezinárodním
měřítku. Jde o tyto - alespoň do jisté
míry a za určitých okolností žádoucí
efekty:
- úspory produkčních
nákladů a vyšší kvalita know-how
- zavádění nových
produktů nebo projektů i s nižší
ziskovostí, což za příznivých
okolností (představovaných např. silným
zájmem veřejnosti nebo regulačním
tlakem) může vést k podpoře kulturní
a politické plurality
- možnost záchrany neprosperujících
médií velkou mediální skupinou
- rozvoj velkých evropských
mediálních skupin jako protiváhy zámořských
- posílení autonomie
médií ve vztahu k možným vnějším
útokům (např.politickým tlakům)
Koncentrace médií, otázka svobody projevu
a plurality
Svoboda projevu je rovněž svobodou přijímat
a šířit informace. Tato svoboda má i
společenský aspekt - je povinností každého
demokratického státu zajistit ochranu svobody projevu
pro každého jedince. Jde tedy o "nezbytný
sociální imperativ", který se může
projevit v nutnosti omezit svobodu podnikání v médiích.
Pokud existuje reálné nebezpečí koncentrace
médií zabraňující jiným
fyzickým a právnickým osobám v realizaci
projevu, je nutné hledat vhodná obranná opatření.
Takovým opatřením je například
Rezoluce o koncentraci v médiích vydaná Evropským
parlamentem 15. února 1990. V Rezoluci se praví,
že omezení koncentrace v médiích je
nezbytné nejen z ekonomických důvodů,
ale rovněž a především pro zachování
plurality informací a svobody projevu. Evropský
parlament si v Rezoluci předsevzal, že bude usilovat
o protitrustovou legislativu v těchto směrech:
- zaručení minimálních
profesních norem
- ochrana deontologie novináře
- eliminace nebezpečí
podřízení malých podniků
- záruky svobody projevu pro
pracovníky v oblasti informací.
Základním pravidlem pro podobná ochranná
opatření je, že nesmějí být
v rozporu s článkem 10 Evropské konvence
o lidských právech.
Multimediální koncentrace
Jedním z určujících trendů
rozvoje informační společnosti je proces
konvergence a integrace tří donedávna oddělených
sektorů: médií (primárně elektronických),
telekomunikací a globálních počítačových
sítí. Technologicky je to podmíněno
možností přenášet tímtéž
informačním kanálem donedávna nepředstavitelné
informační toky, kombinující informace
zvukové, textové a obrazové do jediného
multimediálního proudu. Tato technologická
inovace je předmětem ekonomického zájmu
(a ekonomického boje) podnikatelů ze všech
tří zúčastněných sektorů.
Výsledkem jsou rozsáhlé kapitálové
přesuny, fúze a aktivity např. počítačových
magnátů nebo telekomunikačních koncernů
v médiích.
Tento vývoj staví před regulační
orgány a legislativní tvorbu v mediální
oblasti nové úkoly. Výhledově je třeba
počítat s propojením a integrací regulace
a legislativy pro všechny tři sektory, jak toho bylo
pro telekomunikace a média dosaženo nedávno
v Itálii, připravuje se v dalších zemích
a zejména je pokládáno za cílový
stav v EU. V současnosti je nezbytné i u nás
respektovat při všech krocích v kterékoliv
oblasti i zbývající dvě, postupně
dosahovat sladění definic základních
pojmů i sladění legislativních přístupů
a tak usnadnit vývoj směrem k integraci jak v realitě
samotné, tak v jejím legislativním ošetření.
V ČR je tento požadavek o to aktuálnější,
že právě v současnosti probíhá
revize základních zákonů v oblasti
médií i telekomunikací; nevyužít
této příležitosti by bylo jistě
vážnou chybou.
Otázka přiměřenosti a rozsahu regulačních
opatření zůstává v této
oblasti otevřena.
Transparentnost vlastnických vztahů v médiích
Regulace koncentrace v médiích vyžaduje, aby
kompetentní instance měly k dispozici informace
o skutečné struktuře vlastnictví médií
a mohly identifikovat třetí osoby schopné
ovlivňovat jejich nezávislost.
Transparentnost médií je nezbytná pro vytvoření
názorů veřejnosti o vypovídací
hodnotě jednotlivých informací, myšlenek
a názorů vysílaných médii.
Ochrana oprávněných zájmů dotčených
subjektů je přitom nezbytná.
V Doporučení č. R(94)13 Rady Evropy nazvaném
"Opatření k rozvoji transparentnosti v médiích"
jsou vyzývány vlády členských
zemí, aby včlenily do národních legislativ
ustanovení zajišťující nebo rozvíjející
transparentnost médií a umožňující
ulehčit výměnu informací mezi členskými
zeměmi v této věci.
Obecná ustanovení týkající
se transparentnosti médií
Veřejnosti musí být umožněn přístup
k informacím o médiích. Tento přístup
ovšem musí být vyvážen dostatečnou
ochranou dat.
Měla by být zajištěna výměna
informací mezi národními instancemi. Možnost
oznamovat relevantní data instancím jiných
států ovšem musí být specifikována
zákonem.
Dílčí opatření k zajištění
transparentnosti médií ve vysílání
a) informace při udělení licence k vysílání
Rozlišují se tři kategorie těchto informací
při podání žádosti: - informace
o osobách nebo organizacích podílejících
se na struktuře, která bude tuto službu provádět
a o výši jejich účasti - informace o
povaze a výši zájmů osob a organizací
z jiných médií
- informace o jiných osobách nebo organizacích,
které mohou mít zřetelný vliv na politiku
programování z důvodu poskytnutí určitých
(např. finančních) prostředků,
jejichž povaha by měla být jasně specifikována
v žádosti o licenci. Jde o společnosti nebo
osoby, které "mají dlouhodobý a významný
vliv na aktivity držitele licence a případný
vliv na obsah vysílaných informací".
Tento vliv je umožněn tím, že tyto společnosti
nebo osoby dodávají finanční, materiální
nebo programové prostředky, často životně
nezbytné pro působení držitele licence".
b) informace po udělení licence
Dvě kategorie informací:
- - informace o změnách,
ke kterým došlo u předchozích kategorií
- - informace o jiných datech
spojených s fungováním vysílání.
Výkon dozoru nad transparentností vysílacích
služeb
Akcentuje se nezbytnost jasně tento dozor definovat v zákoně.
Kompetentní orgán musí mít k dispozici
dostatečné prostředky a pravomoci. Existují
země (např. Německo), kde zákon umožňuje
regulačnímu orgánu i přímé
prohlídky v provozovnách dotčených
subjektů (provozovatelů vysílání).
Možná právní opatření
užívaná v evropských zemích
Jde obvykle o tři legislativní úrovně:
- ústavní právo
- právo dotýkající se oblasti hospodářské
soutěže
- specifické úpravy v mediálním právu
Nejvýznamnějšími právními
předpisy na mezinárodní úrovni jsou
Direktiva Evropské unie 89/552/EEC "Televize bez hranic"
a Úmluva Rady Evropy o televizi přesahující
hranice států. Pro členské země
Evropské unie se uplatňuje rovněž konkurenční
právo EC.
(V současnosti je na úrovni EU vypracováván
text Direktivy ke koncentraci v médiích - jeho konečné
znění lze očekávat v roce 1998.)
Obvyklý vývoj v zemích EC (vznik legislativy
týkající se koncentrace a křížení
vlastnictví v médiích)
1. Rychlý rozvoj koncentrace médií v národním
měřítku
2. Znepokojení politiků nad možností
ohrožení práva na svobodu projevu v důsledku
koncentrace médií
3. Státní intervence (velmi často v podobě
politiky ochrany tisku proti provozovatelům rozhlasového
a televizního vysílání nebo proti
křížení vlastnictví)
- opatření vycházející vesměs
z článku 10 Evropské Konvence o lidských
právech (právo na svobodu projevu)
a) v oblasti ekonomického práva:
- upraveno různě; nějvětší
problém je definovat příslušný
trh; zvážit, od jakého momentu jde o dominantní
postavení na relevantním trhu a rozhodnout, odkdy
jde o zneužití dominantního postavení;
jaká je maximální možná úroveň
koncentrace a která kritéria mají být
použita (procento z části trhu, počet
výtisků, počet podílů, kombinace)
- často je užíván
"test zájmu veřenosti" - nakolik je příslušný
monopolní krok v rozporu se zájmy veřejnosti
b) v oblasti mediálního práva:
- obvyklým opatřením
je limitování účasti osob, které
se již podílejí na podnicích ve sféře
médií, na jiných mediálních
podnicích, na stejném trhu nebo na různých
trzích
- nejčastěji tato politika
souvisí s udělováním licencí,
zejména pokud jde o množství pro jednu fyzickou
nebo právnickou osobu, limity účasti této
osoby v různých typech médií (kombinace
licencí) nebo předepsané podmínky
v licenci
Specifická situace je v sektoru tisku. Ve většině
členských zemí Evropské unie v sektoru
tisku stát přímo neintervenuje a obvykle
zde ani neexistují zvláštní ustanovení
limitující koncentraci tisku. Často jsou
pro tisk přijímána opatření
zpomalující ekonomickou nezbytnost koncentrace (preferenční
poštovní tarify, subvence v investiční
oblasti apod.).
Řešení v jednotlivých státech
Obecně lze státy rozdělit do tří
skupin, podle způsobu řešení koncentrace:
a) země bez antikoncentračních opatření
- to je většinou způsobeno slabou úrovní
koncentrace; liberální přístup umožňuje
využít příznivých aspektů
pro rozvoj koncentrace v ekonomicky slabším prostředí;
patří sem a Belgie.
b) v zemi existují antikoncentrační opatření
vycházející z práva v oblasti hospodářské
soutěže, přičemž se specifika v
médiích aplikují relativně automaticky,
(např. v Německu nelze povolit některé
fúze bez ověření, zda by nevedlo k
zániku určitých titulů); automatický
přístup působí potíže
při definování relevantního trhu a
jeho částí; rovněž podřízení
mechanismu výkonné moci státu (státní
úřady) může být v rozporu s pojetím
svobody projevu.
c) zvláštní předpisy aplikující
preventivní opatření ve sféře
tisku a audiovize; vesměs jsou v Evropě tato opatření
pozadu za rychlým rozvojem koncentrace, který ve
skutečnosti probíhá; poměrně
dobře naproti tomu fungují limity křížení
vlastnictví - crossownership, které
má Španělsko, Francie, Portugalsko a některé
německé státy;
Nejčastější antikoncentrační
legislativní opatření:
1. ustanovení týkající se ochrany
nezávislosti novinářů
2. ustanovení týkající se účasti
veřejnosti v orgánech, které dohlížejí
nad médii
3. ustanovení týkající se vyváženosti
a nestrannosti informací
4. povinnost oznamovat jména vlastníků a
akcionářů médií
5. povinnost oznamovat změny v rozložení kapitálu
v médiích
6. povinnost oznamovat bankovní informace (tok financí)
7. povinnost oznamovat zdroje financí
8. předběžný souhlas k převodu
vlastnictví média
9. limit kapitálové účasti zahraničních
společností v médiu
10. povinnost složení akcií na jméno
11. povinnost státní příslušnosti/místa
pobytu
12. zvažovat výši účasti kapitálu
v televizních společnostech
13. limit pro kumulaci majetku v jednom sektoru (tisk)
14. limit pro kumulaci majetku v jednom sektoru (rozhlas)
15. limit pro kumulaci majetku v jednom sektoru (televize s celonárodním
pokrytím)
16. limit pro kumulaci majetku v jednom sektoru (televize regionální/lokální)
17. limit pro kumulaci majetku (tisk a rozhlasové vysílání,
tisk a televizní vysílání)
18. limit pro kumulaci majetku (rozhlas a televize)
19. limity pro provázanost mezi médii a reklamním
sektorem
20. limit pro dohody o spolupráci mezi médii
21. kontrola fúzí, opakovaných nákupů
a operací vedoucích ke koncentraci (pravidla konkurence)
22. opatření na podporu médií (tisk)
23. opatření na podporu médií (televizní
a rozhlasové vysílání)
Tato problematika koresponduje s tempem stabilizace základních
institucionalizovaných norem každé společnosti,
která se vymanila z nedemokratických forem řízení
a v nově budované demokracii musí nalézt
vlastní systém regulace této oblasti.
V zemích, kde se dnes již stabilizovaný systém
vytvořil, musíme kalkulovat s aspektem přirozeného
vývoje během desetiletí, kdy bylo možné
postupně integrovat zkušenosti a stejně postupně
se zbavovat všeho, co se neosvědčilo. Tento
postup lze označit jako aproximativní, kdy se k
nějakému vytčenému cíli postupovalo
cestou postupného přibližování
se.
Z těchto důvodů je naprosto nemožné
zařadit do regulačních pravidel v naší
zemi pasivně a automaticky jakýkoli model jiného
státu, byť se v něm v jeho podmínkách,
osvědčil.
Na druhé straně nám zejména evropská
zkušenost ukazuje, kam může dojít zanedbání
či podcenění některých pravidel.
Z toho vyplývá jednoduchý závěr:
posoudit smysl a nutnost základních pravidel, norem
a cílů a pokusit se najít naši legislativní
a správní cestu, jak k nim dospět.
Na MK ČR byla v této souvislosti ustanovena pracovní
skupina, která se spolupodílí na základní
legislativní iniciativě věcně příslušné
tomuto resortu v dané oblasti.
Bylo rozhodnuto, že tato oblast bude nadále upravována
nikoli zákonem o vysílání, ale zvláštním
zákonem. Evropská unie zatím nemá
v této oblasti ucelenou právní úpravu.
My jsme ve stadiu popisu základních pojmů,
jako je např. definice relevantního trhu a pod.
Diskuse je vedena o tom, jak daleko má míra regulace
dosahovat, zda má být pravidlem na úrovni
celoplošné, nebo iregionální a lokální.
Rada má v pracovní skupině své zástupce,
jejichž prostřednictvím garantuje prosazovánízkušeností
zejména v těchto oblastech:
- praktická možnost státu
kontrolovat vlastnické vztahy v oblasti médií
- zajištění kontroly
státu nad různými formami nepřímých
finančních vazeb, případně
nad prosazováním jiných vlivů zájmových
skupin v oblasti médií
- konstituování kontrolních
orgánů, rozsah jejich pravomocí a míra
jejich kontroly jiným orgánem
- míra nedotknutelnosti obchodního
tajemství a respektování utajení obchodního
záměru
- možnosti státu registrovat,
regulovat, případně sankčně
zasahovat a ověřovat účinnost zásahu
v této oblasti
- definování dominance
a koncentrace v podmínkách našeho trhu a ve
vazbách na jiné státy
- míra a možnosti průběžné
kontroly dodržování pravidel v této
oblasti
Rada považuje za zásadní cíl zajištění
podmínek pro rozvoj takového mediálního
prostředí, které jako celek bude garantovat
poskytování vyvážených informací.
Od toho se teprve logicky odvíjejí vzájemné
vztahy a postavení vlastníků v jednotlivých
oblastech.
Proto také všechny doposud existující
právní normy, které sledují pouze
formální vnější znaky, jako např.
podíl akcionáře, složení vlastníků,
atd., jsou důležitým, ale často jen
pomocným aspektem pro prosazení výše
vytčeného cíle.
Odtud také vyplývá potřeba konstituování
orgánu, který pouze mechanicky nekontroluje právní
a finanční vazby, ale který monitorováním
médií, analýzou a průběžnou
kontrolou postihuje vznikající nebezpečí
nevyváženosti způsobem, ke kterému má
pravomoc.
Rada nemá suplovat činnost nezávislé
moci soudní, ani jiného orgánu státní
správy. Představuje kolektivní nezávislý
orgán, významnou složku prosazování
zájmu veřejnosti a především
je prostředkem regulace tam, kde jiné orgány
se svými kompetencemi a právy nemohou tento úkol
plnit.
To se týká všech skrytých snah o obcházení
zákona, které se v konečném efektu
projeví na mediální scéně jistou
formou nevyváženosti, kterou je nutno přesně
postihnout, definovat, dopátrat se příčiny
a zjednat nápravu.
Samozřejmě, že nejbližším
dostupným cílem by mělo být alespoň
základní respektování nejběžnějších
pravidel, vztahujících se k otázkám
křížení vlastnictví a koncentrace
a dominance na trhu.
Dosavadní právní úpravy postupovaly
cestou novel, přičemž většinou
šlo o úpravy zákonů v těch oblastech,
které se mediálního prostředí
dotýkaly nepřímo. Např. obecně
oblast podnikání. Tyto úpravy v některých
případech ale byly součástí
zákona o vysílání, anebo zákona
na ochranu hospodářské soutěže.
Dominantní postavení je nežádoucí,
což se týká všech hromadných sdělovacích
prostředků. Novelou do zákona o vysílání
se ustanovení týkající se tzv. křížení
vlastnictví promítlo, avšak pouze ve formě
oznamovací povinnosti. Byl podán návrh na
limitování podílu, ale tato varianta byla
odmítnuta. Zákon o hospodářské
soutěži dominantní, ale ani monopolní
postavení jako takové nezakazuje. Zakazuje pouze
jeho zneužití, které je však obtížně
prokazatelné. Tyto zákonné úpravy
neposkytují dostatečnou oporu pro efektivní
zásahy Rady, ani pro zásah jiných subjektů.
Vytvoření mediální legislativy pro
oblast koncentrace a křížení je bezpochyby
nezbytné, ale je zřejmé, že vzhledem
ke složitosti problematiky se tak musí dít
v postupných krocích. Rovněž je zřejmé,
že garantem těchto kroků musí být
Rada.
Plné převzetí práva EU je jednou ze
základních podmínek přijetí
České republiky do tohoto společenství.
Těžištěm přípravy České
republiky na členství v EUje uzákonění
změn v právním řádu, zřízení
odpovídajících institucí a zajištění
jejich fungování. To všechno jsou úkoly,
které se musí naplňovat postupně tak,
jak si logika věci žádá.
Již několik let panuje obecná shoda o naplňování
těchto úkolů v následujících
krocích:
- identifikace rozdílů
právních úprav v ČR
- navržení priorit při
zajišťování harmonizace práva
- návrh harmonogramu dosažení
harmonizace práva
- posouzení potřeby vytvoření
nových institucí
- vytipování námětů
na ekonomické analýzy důsledků harmonizace
práva.
Použijeme-li harmonogram jako hodnotící kritérium pro stav připravenosti na vstup do EU v audiovizuální oblasti, lze konstatovat, že již delší dobu zůstáváme na půli cesty.
Je zřejmým faktem, že Česká republika
nemusí zřizovat žádné nové
instituce pro tuto oblast a rovněž, že příprava
audiovizuálního sektoru na vstup do EU nebude mít
zásadní přímé ekonomické
důsledky.
Rozdíly mezi českou legislativou upravující
mediální sféru a obdobnou legislativou EU
jsou identifikovány a interpretovány, a to jak naší
stranou, tak příslušnými orgány
EU, bohužel však s různým výsledným
hodnocením současného stavu.
Odborníci Vládního výboru ČR
pro evropskou integraci soudí, že do právního
řádu České republiky již byla
implementována většina podstatných norem
upravujících mediální sféru
v EU. Závěry expertů Evropské komise
ovšem vyznívají opačně: česká
audiovizuální legislativa není kompatibilní
s EU.
Bohužel ani po tomto negativním stanovisku, které
bylo součástí hodnocení dotazníku
vypracovaného jako naše přihláška
do EU, nedoznala česká mediální legislativa
žádného pokroku směrem k harmonizaci
s právem Evropské unie. Důvod lze nejspíše
nalézt ve skutečnosti, že teprve po přijetí
změny kompetenčního zákona na podzim
roku 1996 byl v 1. čtvrtletí roku 1997 zřízen
na MK ČR odbor hromadných sdělovacích
prostředků s úkolem připravit potřebné
legislativní úpravy. Rada se na legislativní
činnosti odboru hromadných sdělovacích
prostředků od počátku podílí.
Hlavní oblasti, v kterých bude v dohledné
době nezbytné sladit naše právní
normy s mediální legislativou EU potažmo s
její základní právní normou
tohoto sektoru - Direktivou č. 89/552/EEC v novém
znění č. 97/36/EC) jsou následující:
1. Svoboda příjmu
Odborníci EU u nás zpochybňují svobodu
příjmu vysílání. Toto své
tvrzení odůvodňují faktem, že
zákon o vysílání vyžaduje, aby
se provozovatelé kabelového vysílání
registrovali jako provozovatelé vysílání,
a tudíž se i řídili stejnými
ustanoveními zákona jako provozovatelé klasického
vysílání terestrického. Základem
těchto ustanovení je, že nabízené
programy, (tedy i všechny programy, které provozovatelé
kabelové televize přebírají ze satelitů),
musí odpovídat českým zákonům.
Tato podmínka je však pro EU nepřijatelná,
protože podle výkladu úředníků
EU brání volnému pohybu informací,
požadovanému Direktivou.
Zákon o vysílání rozlišuje provozovatele
vysílání na provozovatele "s licencí"
a "s registrací", žádné další
rozlišení nezná, přestože reálný
rozdíl je mezi těmito dvěma typy provozovatelů
značný. V této souvislosti je třeba
poukázat na nevhodnost uzákonění ustanovení
umožňujícího zrušení licenčních
podmínek. Kdyby naopak individuálně koncipované
licenční podmínky vymezovaly jednotlivé
provozovatele, mohl by samotný zákon dávat
provozovatelům, ať už vysílají
na základě licence či registrace, poměrnou
volnost. Ideálním řešením by
patrně bylo přijetí takových zákonných
podmínek, které jsou v souladu s Direktivou. Jedině
v tomto případě by z pohledu EU o omezení
příjmu u nás nemohla být řeč.
Členské státy EU mají možnost
uzákonit přísnější normy
v oblastech, kterými se dohody zabývají,
tyto přísnější normy se však
obvykle nevztahují na provozovatele kabelové televize.
2. Podpora evropských děl
Příslušná ustanovení v našem
zákoně chybí. Dříve tuto problematiku
ošetřovaly individuálně licenční
podmínky, po přijetí novely č. 301/95
Sb. však právě tyto podmínky byly masově
na žádost provozovatelů vysílání
rušeny, a tak se podpora evropské audiovizuální
produkce z naší mediální politiky vytratila.
Vzhledem ke skutečnosti, že podpora evropských
děl patří k páteři evropských
právních norem, bude nezbytné náš
zákon v tomto duchu pozměnit. Vývoj posledních
let, jak se promítl do nového znění
Direktivy, zdůrazňuje nutnost podpory evropské
produkce formou kvót, avšak nově dává
určitou volnost, pokud jde o konkrétní úroveň
kvótování a časový harmonogram
jejího dosažení. Je nutno zdůraznit,
že při posuzování naší připravenosti
ke vstupu do EU nejde ani tak o otázku skutečného
stavu ohledně uvádění evropských
děl v našich médiích (který do
značné míry naplňuje požadavek
Direktivy), nýbrž především o legislativní
zajištění tohoto požadavku. Na druhé
straně by postupné zavedení určité
míry kvótování nemělo být
vzhledem ke skutečné situaci v našich médiích
nijak zvlášť kontroverzní.
3. Nezávislí výrobci (nová díla)
Také požadavek vysílat díla nezávislých
producentů v našem zákoně zcela chybí.
Direktiva vyžaduje, aby televizní stanice vyčlenily
nejméně 10% svého vysílacího
času, vyjma času určeného pro vysílání
zpravodajství, sportovních přenosů,
her, reklam a služeb teletextu na evropská díla
vytvořená producenty nezávislými na
provozovatelích.
Rovněž v tomto případě byla příslušná
problematika řešena původně licenčními
podmínkami a bude třeba odpovídající
požadavek implementovat přímo do zákona
o vysílání.
4. Definice evropských děl
Česká legislativa vůbec nedefinuje pojem
"evropská díla". Vhodným řešením
by mohlo být převzetí definice přímo
z Direktivy, kde je pojem evropská díla vymezen,
velice podrobně. Tato cesta je obecnější
a doplnění (a sladění) definičního
aparátu naší mediální legislativy
s terminologií EU je jedním z prvních kroků
probíhajícího legislativního procesu
v této oblasti.
5. Izolované reklamní spoty
V české legislativě také chybí
úprava, jež by vylučovala vysílání
izolovaných reklamních spotů, na rozdíl
do Direktivy, která jejich vysílání
předpokládá pouze výjimečně.
6. Reklama na alkoholické nápoje
Reklama na alkoholické nápoje je ve srovnání
s Direktivou v našich právních normách
upravena volněji. Experti Evropské komise požadují,
aby do našeho zákona byl příslušná
ustanovení Direktivy, která konkrétněji
vymezují reklamu na alkoholické nápoje, implementována.
Jedná se o tato ustanovení:
- reklama nesmí dávat
do souvislosti konzumaci alkoholu a fyzicky náročné
výkony či řízení motorových
vozidel;
- reklama nesmí vytvářet
dojem, že konzumací alkoholu lze dosáhnout
společenského či sexuálního
úspěchu;
- nesmí obsahovat tvrzení,
že alkohol má terapeutické účinky,
že působí stimulačně, sedativně
či jako prostředek řešení osobních
problémů;
- nesmí zdůrazňovat
vysoký obsah alkoholu jako známku kvality nápoje.
Podobně formulovaná ustanovení jsou již
obsažena v Etickém kodexu reklamní činnosti
vydaném Radou pro reklamu a jsou tudíž věcně
v našich médiích v podstatě respektována.
Jde pouze o jejich implementaci do zákona o vysílání
v zájmu snazšího jednání s orgány
EU.
7. Ochrana mladistvých
Ochrana mladistvých je v našem právním
řádu pokryta některými články
Listiny základních práv a svobod a trestním
zákoníkem. Ochrana dětí a mladistvých
v zákoně o vysílání není
s úpravou EU zcela identická. Obdobně jako
sub 6 převedení a soustředění
příslušných ustanovení Direktivy
do zákona o vysílání usnadní
jednání s orgány EU.
8. Právo na odpověď
Český právní řád poskytuje
právo na opravu nepravdivých údajů
(§19 tiskového zákona). Tento institut ovšem
nelze považovat za adekvátní odraz práva
na odpověď. Lze jen očekávat, že
již několik let připravovaný tiskový
zákon tento institut v našem právním
řádu brzy zakotví.
Legislativa EU prochází neustálým
vývojem, proto je nezbytné, aby Česká
republika jako asociovaná země EU kontinuálně
sledovala prováděné změny a pokusila
se na ně patřičně reagovat v domácím
právním řádu. Statut přidružené
země v řadě pracovních skupin a orgánů
EU dává přitom možnost aktivně
se podílet na dalším vývoji evropské
mediální legislativy.
Uvádíme ty právní názory soudu,
které se staly důležitými pro postup
a rozhodování Rady ve správním řízení.
Jedná se o zásadní právní názory,
které prověřily právní názory
Rady, případně vyjasnily pochybnosti vzniklé
při aplikaci zákonů v rozhodovacím
procesu.
Radio Zlín (žalobce) proti Radě (žalovaný), čj. 28 Ca 138/94, ze dne 24.ledna 1995
Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí
o udělení licence konkurenční společnosti
Ateliéry Zlín a. s. a současně protestoval
proti zařazení této společnosti do
licenčního řízení, protože
společnost podala žádost o udělení
licence opožděně.
Soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl,
že řízení o udělení licence
je řízením správním, které
se zahajuje na návrh účastníka a je
zahájeno dnem, kdy účastník podal
správnímu orgánu žádost o udělení
licence. Každou podanou žádostí je zahájeno
samostatné licenční řízení.
Zákon neumožňuje vypsat soutěž
o udělení licence, ani stanovit uzávěrku
pro přijímání žádostí
o přidělení konkrétně určené
licence. Žadateli o licenci nemůže být
proto upřeno právo podat žádost o udělení
licence s odůvodněním, že tuto žádost
podal po stanoveném termínu. Na udělení
licence není právní nárok.
Udělením licence žadateli v řízení
zahájeném na základě jeho žádosti
není dotčen ve svých právech jiný
žadatel o udělení licence a to ani v případě,
že se ucházel o udělení téže
licence, proto soud zkonstatoval, že žalobce nebyl oprávněn
podat žalobu týkající se jiného
účastníka řízení a tedy
i jiného řízení (nedostatek aktivní
legitimace). Soud potvrdil postup Rady jako věcně
správný a řízení zastavil.
ČRo (žalobce) proti Radě (žalovaný),
čj. 38 Ca 9/94, ze dne 15. listopadu 1994
Žalobce se domáhal přezkoumání
řízení o jeho žádosti o přidělení
tzv. středovlnné sítě ČRo.
Žalobce žádal, aby bylo rozhodnutí o nepřidělení
středovlnné sítězrušeno.
Rada ve vyjádření k žalobě uvedla,
že žalobce nepovažovala ani považovat nemohla
za žadatele o licenci. ČRo byl zřízen
zákonem o vysílání, ve kterém
byly vymezeny i jeho vysílací okruhy, a proto rozšíření
těchto okruhů je možné provést
jen zákonem nikoli rozhodnutím o udělení
licence, proto ani jeho podání, které považovala
za konzultační dotaz, neposuzovala jako žádost
o licenci, ale snahu získat Radu pro případné
legislativní návrhy.
V řízení soud dospěl k závěru,
že dopis žalovaného, kterým odpověděl
žalobci na jeho podání, není správním
rozhodnutím; z toho důvodu jej nelze přezkoumat
v řízení před soudem, a proto řízení
zastavil.
HELLAX spol.s. r. o. (žalobce) proti Radě (žalovaný),
čj. 28 Ca 14/994, ze dne 5. května 1994
Žalobce podal žalobu na zrušení rozhodnutí
o udělení licence, kterou bezvýhradně
přijal, protože technické parametry obsažené
v napadeném rozhodnutí neodpovídaly technickým
požadavkům žalobce v žádosti o udělení
licence.
Soud zkonstatoval, že pokud účastník
řízení přijme rozhodnutí o
licenci bezvýhradně, nabývá toto rozhodnutí
právní moci a účastník řízení
se stává oprávněným držitelem
licence. Žalobce měl tedy možnost volby, zda
dané rozhodnutí bezvýhradně přijme,
či zda tak neučiní.
Soud věcnou správnost rozhodnutí Rady potvrdil,
uvedl, že žalobce nebyl oprávněn k podání
žaloby, a proto řízení zastavil.
Asociace provozovatelů kabelové televize (žalobce)
proti Radě (žalovaný), čj. 28 Ca 8/94,
ze dne 28. února 1994
Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí
o udělení licence společnostem EUROKABEL,
spol. s. r. o., Kabel Net Tábor a Kabel Net Holding, spol.
s.r.o, z důvodu zájmu žalobce jako občanského
sdružení, které má za cíl vytváření
optimálních podmínek pro rozvoj kabelové
televize v ČR.