(pokračuje Matulka) 

A tak je zapotřebí otázku důvěry vládě posuzovat nejen na podkladě toho, co v úvodu volebního období prohlašuje, nejen podle slov nakladených na papír, ale především podle zkušeností s jednáním politické strany, která vládu tvoří. Mám na mysli zkušenost s tím, jak ona politická strana je či není zvyklá cokoliv prohlašovat, a jak je či není zvyklá potom svoje prohlášení plnit.

Jsem poslancem od roku 1992, a mám tedy tu výhodu, že s chováním a věrohodností České strany sociálně demokratické mám svoji zkušenost, a ne jednu. Znám nejen slova představitelů této strany ve sdělovacích prostředcích, ale i skutečné činy poslanců této strany zde v jednacím sále. A tak vím, jak časté a jak zásadní bývají mezi slovy a činy této strany rozdíly. A právě tato zkušenost je pro mne rozhodujícím kritériem v otázce důvěry, nikoliv programové prohlášení.

Připomínám si například někdejší prohlášení mnohých poslanců České strany sociálně demokratické na adresu tehdy projednávaného textu Česko-německé deklarace a vybavuje se mi, jak později v rozporu se svými prohlášeními hlasovali.

Stejně tak nemohu zapomenout na volbu členů Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, kdy reprezentant klubu sociální demokracie a jeden z dnešních ministrů cosi navenek slíbil, aby později cosi zcela jiného svému klubu doporučil.

Není tak dávno ani den, kdy do prvního čtení přišla v této sněmovně otázka našeho vstupu do NATO. V den, kdy začínala dotyčná schůze sněmovny, jsem si se zájmem ráno po cestě autem v Radiožurnálu vyslechl prohlášení předsedy České strany sociálně demokratické, že sociální demokraté budou usilovat o to, aby tato otázka byla odložena a aby byla projednávána až na základě referenda po předčasných volbách. Ve 14 hodin, kdy jako obvykle schůze začala projednáváním svého programu, nejenže sociální demokracie nic takového nenavrhla, ale když takový návrh vzešel z našeho poslaneckého klubu, klub sociální demokracie jej ani nepodpořil.

A tak dospívám k závěru, že obsah programového prohlášení vlády sociální demokracie vlastně není vůbec rozhodující. I kdyby byl lesklejší než zlato, nemám jediný důvod mu věřit. Třeba mě časem sociální demokracie přesvědčí, že si za svými slovy zvykne stát víc než doposud. Dnes tomu tak ale není.

Kdysi jsem - není to tak dávno - prohlásil na adresu jednoho významně postaveného muže, který dnes je nemocen, tak ho nebudu jmenovat, bylo by to nepatřičné, že kdyby se jednou rozhodl přivydělat si tím, že bude kukat v rádiu časové znamení, že si raději budu řídit hodinky podle slunce. Domnívám se, že tento příměr mohu použít pro rozsah mé důvěry vůči vládě sociální demokracie. To, co nám dnes kuká jako časové znamení ve svém programovém prohlášení, zatím moji důvěru nemá.

Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Matulkovi a udílím slovo panu poslanci Jaromíru Talířovi. Připraví se pan poslanec Tomáš Kvapil.

 

Poslanec Jaromír Talíř: Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane premiére, členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, projednáváme problém, zda tato Poslanecká sněmovna - tak jak jí to ústava přikazuje - vysloví či nevysloví důvěru vládě. Tento problém projednáváme za poněkud absurdní situace, kdy je de facto vyřešen, a to dokonce mimo Poslaneckou sněmovnu. Smlouva o dělbě moci mezi ODS a ČSSD totiž menšinové vládě sociálních demokratů zabezpečí situaci, ve které si s největší pravděpodobností odhlasují důvěru sami. Naprázdno tak podle mne vyznívá gesto vlády, která zanedlouho poté, co s programovým prohlášením seznámila předsedu ODS, jej dopředu zaslala také ostatním poslancům ke studiu. I kdyby totiž vláda do svého prohlášení opsala telefonní seznam, má zajištěn stav, který jí umožní vládnout.

Po prostudování textu programového prohlášení se nemohu ubránit dojmu, že právě tato skutečnost ovlivnila vypracování některých pasáží volebního programu. Vztahuje se to podle mého názoru především na část věnovanou kultuře. V textu, který v jiných oddílech slibuje kde co, který do jiných resortů přiděluje přímo konkrétní procenta HDP, začíná tato pasáž sdělením, že nelze očekávat nárůst prostředků. Vláda tím de facto říká "ne, kultura není důležitá" a saturuje tím představu kultury jako jakési nadstavby, která musí počkat, až na ni zbude. Je to podle mého názoru v rozporu s úvodem prohlášení, které hovoří o vytvoření společnosti vzdělávání. Vždyť slovo kultura pochází z latinského colere a má význam pěstovat, pečovat, vzdělávat. Bohužel v příslušné pasáži nacházím rezignaci na naplnění významu tohoto slova. Kde je například sociální demokracií z opozičních lavic navrhovaný přesun prostředků z turistického ruchu na opravu kulturních památek?

V další části týkající se kultury je nadhozeno několik problémů, se kterými nelze polemizovat, neboť jsou to skutečné problémy, které je potřeba pro vytvoření potřebného prostoru kulturním aktivitám vyřešit. Bohužel jsou to pouze názvy, pouhá pojmenování bez možnosti utvořit si představu o tom, do jaké hloubky či jakým směrem je hodlá vláda řešit. Ano, je třeba vypracovat mediální legislativu, ale očekával bych nějakou prioritu, náznak toho, co z tohoto širokého záběru bude třeba řešit nejdříve. Bude to nové postavení rad působících ve sdělovacích prostředcích? Bude to rozpracovaný tiskový zákon nebo přistoupení ke směrnicím a direktivám Evropské unie, bez kterých nemáme šanci získat prostředky připravené pro podporu kulturních aktivit? Co bude s novým zákonem upravujícím práva autorů? Ano, je třeba transformovat příspěvkové organizace, ale do jaké formy a jak? Co hodlá dále zřizovat ministerstvo? Co hodlá přenechat jiným úrovním? Jaké bude postavení institucí, kterým jsme si zvykli říkat národní?

V oblasti kulturního dědictví je inzerováno jakési nepopulární rozhodnutí, aniž je patrno jaké. Nepochybuji o tom, že je příslušným místům známé, jakým způsobem jsou přidělovány prostředky na opravu kulturních památek, kolik kritérií a s jakou vahou se posuzují a že vlastnictví té či oné kulturní památky nehraje zásadní roli. Paradoxně je tak toto vládní prohlášení první dokument, který volání po nepolitizaci přidělování prostředků na opravu církevních kulturních památek tento problém politizuje.

Pozitivně je nutné ohodnotit snahu vlády o vyřešení vztahu státu a církví, těchto neodmyslitelných součástí občanské společnosti. Doufám, že přitom vláda nezapomene na Ústavu České republiky, na základní listinu práv a svobod a dořeší nápravu křivd jak z období nacistického, tak komunistického režimu ve smyslu výzvy Evropského parlamentu ze 14. 12. 1995.

Vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, kromě rezignace na zajištění prostředků do resortu kultury nekritizuji vládu za to, co v programovém prohlášení v této oblasti napsáno je, ale za to, co tam není. A není tam toho hodně. Proto s klidným svědomím budu hlasovat proti důvěře této vládě.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP