(pokračuje Recman)
A zde souhlasím i s textem vládního prohlášení - ano, musíme si umět přiznat byť i velmi nepříjemnou pravdu. Proto vítám závazek vlády předložit do konce letošního roku Poslanecké sněmovně komplexní inventuru stavu české společnosti. Jsem pln očekávání, jestli inventura bude "nezatížena ideologickým balastem a opřena o tvrdá statistická data".
Vážená sněmovno, teď bych se chtěl několik minut věnovat oblastem, ve kterých jsem v minulém volebním období působil zde v tomto zastupitelském sboru, a to fiskální a měnové politice.
Z rozpočtové politiky se z vládního prohlášení dovídáme pouze o výdajových prioritách na školství a infrastrukturní investice a zachytit v tisku lze také požadavky na další výdajové tituly, např. návrh na subvencování pohonných hmot zemědělským podnikatelům, známých jako "zelená nafta". Z úst jednotlivých členů vlády, ministra financí Svobody se ale dovídáme o záměru na vyrovnaný státní rozpočet i o nárocích jednotlivých resortů, které tento záměr zpochybňují. Zde je možno uvést ministra práce a sociálních věcí pana Špidlu. Skutečností je, že ČSSD vlastně nepřímo směřuje ke snížení daňové zátěže a poklesu objemu veřejných financí, přes limitování veřejných investic. Lze to doložit rovněž z jiných programových dokumentů. ČSSD tak vlastně rezignuje na důchodotvornou a alokační funkci veřejných financí, spoléhá se na "finne tunning" v rámci tzv. vestavěných stabilizátorů a hrubší fiskální zásahy hodlá použít jen při větším rozdílu mezi agregátní nabídkou a poptávkou, kde pro neschopnost čistě tržních řešení nehraje roli časové zpoždění reakce firem na státní ingerenci.
Takovýto pohled na fiskální politiku vlády je pragmatickým kompromisem v situaci vyšší inflace, která v posledních letech neklesla pod deset procent, značně omezené měnové a jiné ekonomické suverenity země. Vládní prohlášení také necizeluje představu o decentralizaci státních financí. Opět se pouze dovídáme o záměrech posílit finanční kraje, či zřídit resortní mimorozpočtové fondy a samostatný fond sociálního pojištění.
Pouze z dalších dokumentů a prohlášení vlády lze dedukovat změny ve struktuře příjmů státního rozpočtu s nedefinovaným dopadem na objem celkového inkasa. Místopředseda vlády pan Mertlík vylučuje dnes zavedení dovozní přirážky - oproti panu ministru Grégrovi - hovoří se o snížení daní z příjmů právnických osob ze současné sazby z 35 % na 20 %, hovoří se o zvýšení spotřebních daní u pohonných hmot a cigaret, o zvýšení sociálního pojištění zaměstnanců z 8 na 8,5 % a z 26 na 27,5 % zaměstnavatelů. Ptám se vlády, kde je tedy ona v návrhu proklamovaná solidarita bohatších s těmi chudšími.
Podpořit je možné snahu vlády o dlouhodobě vyrovnanou soustavu veřejných rozpočtů a také potřebnou reformu systému veřejných financí, včetně nových rozpočtových pravidel. Za korektní rovněž považuji snahu vlády stanovit jasně výši státního dluhu a jednoznačná pravidla pro jeho obsluhu. Potřebné je urychleně řešit vnější zadlužení České republiky, které se zejména za posledních osm let výrazně zhoršilo. Statistika uváděná v USD hovoří o tom, že dluh vzrostl proti roku 1989 - v té době to byla celá federace - i proti roku 1993, už v samostatné České republice, téměř třikrát na 21,4 mld. V přepočtu na jednoho obyvatele dluh vzrostl téměř devítinásobně - z 8 tisíc na 70 tisíc Kč. Domnívám se, že zde je situace skutečně vážná a žádá si urychlené řešení jak z pozice vlády, tak i parlamentu.
S těmito problémy souvisí i výprodej obecního majetku a velmi rychle rostoucí zadluženost obcí. Zadlužení ke konci roku 1997 dosáhlo 39,1 mld Kč. Oproti stavu ke konci roku 1993 vzrostl dluh municipality 13,5krát. Proto bych přivítal konkrétnější návrhy vlády na postupné řešení této problematiky.
V daňové politice se sociální demokraté již ve volbách vyhýbali názoru na optimální daňovou kvótu. Naznačováno je v delší perspektivě snižování daní, minimální má být přerozdělování, pouze je vznášen obecní požadavek dočasných zvýhodnění - je zde možno uvést daňové prázdniny, odpočitatelné položky - a decentralizace daní. Navýšení daňového výnosu se spatřuje pouze v prorůstových opatřeních a pořádku v berním systému, např. zamezení daňovým únikům a dobírky. Nedotčena je otázka sociální spravedlnosti - zde je možno uvést progresivní sazby u majetku, daň z luxusu, úlevy u mladých rodin - či vazeb místních daní na území vzniku. ČSSD se také vyjádřila k deregulaci cen, kterou chce dokončit do roku 2002. Zřejmě z těchto důvodů chce zvýšit vláda minimální mzdy. Celkově je potřeba říci, že cenová oblast ve vládním prohlášení patří k nejméně rozpracovaným.
Zřejmě ne zcela jasno má sociálně demokratická vláda rovněž ve své protiinflační politice, což potvrzuje i spor pana místopředsedy vlády pana Mertlíka s guvernérem ČNB o úloze centrální banky a o úrokových sazbách. Tento fakt dává tušit novou diskusi o úloze a kompetencích centrální banky.
Dámy a pánové, jsme si vědomi, že neschvalujeme vládní prohlášení, ale vyjadřujeme se k důvěře menšinové sociálně demokratické vlády. Především z tohoto důvodu nebudu podrobněji rozebírat věcnou stránku předloženého vládního dokumentu. K tomu se bude možno dostat v následujících období při projednávání konkrétních návrhů zákonů předložených vládou. Jednou z prvních příležitostí bude i návrh zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 1999.
Závěrem chci říci, že se na příští chvíle strávené ve sněmovně při kontrole plnění prohlášení sociálně demokratické vlády a naplňování volebního programu KSČM a ostatních politických stran skutečně velice těším. (Potlesk).
Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Svatomíru Recmanovi a uděluji slovo Karlu Sehořovi, který bude posledním vystupujícím poslancem dnešního dne vzhledem k tomu, že na 18. hodinu byl svolán organizační výbor. Pane poslanče to samozřejmě nijak neomezuje délku vašeho vystoupení. Máte slovo.
Poslanec Karel Sehoř: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte, abych se také vyjádřil k vládnímu prohlášení. Celý dokument je napsán ve znamení dvou základních myšlenek. Tou první je neutuchající naděje, že je třeba vyrobit základní koncepci v kterémkoliv oboru činnosti, a tou druhou je zajištění financování pomoci specializovaných fondů.
Pokud jde o koncepci, asi nikdo nepochybuje o tom, že šéf resortu musí mít vizi, představu o prioritách, o míře vlivu státu, financích atd. A musí umět přesvědčit své okolí o tom, že jeho záměry jsou prospěšné společnosti, že jsou reálné a že odpovídají potřebám, ostatním resortům, mezinárodním představám apod. Jako koncepce však nesmí být snahou o celonárodní dohodu, nesmí být alibistickou berličkou ministrů, nesmí být obecnou a nic neříkající pomůckou, která sice může najít u všech souhlas, nicméně vytvořit s ní konkrétní prováděcí dokumenty lze jen velmi obtížně. Jinými slovy se bojím toho, aby v akademických debatách a pojetí té či oné koncepce se nevytratil tah na bránu, tj. hmatatelné a pozitivní výsledky vlády.
Co se týká specializovaných fondů, nevím, jestli takto zajištěné prostředky ve prospěch nějakého resortu neuberou manipulační prostor vládě při financování resortů, které takovou výsadu mít nebudou. Vytipované záměry vždy dokážou využít takových peněz, protože jich jistě nikdy nebude přebytek.
***