(pokračuje Sehoř)
Ale jistota, se kterou vláda určí, které záměry si takové peníze zaslouží a které ne, asi nebude přijatelná pro všechny. Nejobecnější koncepcí, kterou tato vláda může akceptovat, je právě stranická ideologie jako souhrn idejí, které zdůvodňují její existenci. Potřebuje-li v každé oblasti další a další koncepce, zavání to účelovostí, a podle některé literatury pravidla závislá na účelu vedou k totalitě. Naštěstí právě rozložení sil ve sněmovně může napomoci dalšímu normálnímu vývoji. Přál bych vládě, aby se jí podařilo vymyslet rychle a reálně všechny koncepce a zajistit jejich potřebné financování. Přál bych si to tak proto, že v tomto státě žiji a nechci propad v žádné oblasti jen kvůli tomu, že nejde o moji vládu. Bohužel mám pocit, že to nebude možné tak, jak si to představujeme.
Nejlépe se čtou kapitoly obecného charakteru, jako jsou cíle vlády, ale i tu zaznívá někdy nejasnost, snaha o uspokojení každého. Například výroky, cituji: "Není možné, aby například přístup ke vzdělání nebo poskytnutí zdravotní péče závisely na jiných parametrech, než jsou schopnosti uchazeče a vzdělávání nebo stav zdravotního ohrožení. Ekonomické možnosti země budou přitom vždy omezovat kapacitu poskytovaných veřejných služeb v těchto oblastech." Konec citátu.
Tak není možné připustit ekonomický parametr v kvalitě veřejné služby, jako je školství a zdravotnictví, jak to říká první věta, zřejmě trochu ideologická, nebo je to možné, jak říká druhá a zřejmě pravdivější věta?
V rozhodujících ekonomických ukazatelích je naše země srovnatelná se státy, se kterými bychom rádi vstupovali do NATO a Evropské unie. Přitom jsme neprožili takové ekonomické otřesy jako například Polsko. Naše země není v krizi a za některé nepříznivé ukazatele v poslední době není zodpovědná jenom vláda, ale i parlament, který schválil některé nepřiměřené zákonné výdaje ze státního rozpočtu.
Proti záměru zesílit boj proti ekonomické kriminalitě asi nikdo z nás nebude protestovat. ODS však dává přednost zkvalitnění možností stávajících institucí před vytvářením institucí nových. Jaký konkrétní podíl v dopadu na výsledek může mít skutečnost, že skupina osob zabývající se konkrétní trestnou činností má statut ústředního orgánu státní správy, nebo jde jen o určenou část stávajícího ministerstva.
Kapitola o hospodářské politice se jen hemží odkazy na Evropskou unii. Jde jistě o dlouhodobě správný přístup. V síťových odvětvích chce vláda odstraňovat důsledky monopolního chování přirozených monopolů možností regulovat ceny státem a kontrolovat jejich nákladovost. Jsem přesvědčen, že jedinou cestou, jak dosáhnout samoregulace v těchto odvětvích, je oddělit majitele infrastruktury od majitelů podnikatelských organizací, které na ní podnikají. Je jedno, jestli jde o plynovod, ropovod, energetické sítě či silnice a železnice. Stát by si měl ponechat v takových případech jen funkci regulátora, případně by měl mít vlastnický podíl na sítích.
Je potěšitelné, že se vláda hlásí k již existujícím formám podpory podnikání a chce je dále rozvíjet. Některé nové prvky, jako posilování obchodních zastoupení v některých zemích, jistě najdou podporu v hospodářském výboru sněmovny. Varoval bych však před přímou vládní podporou exportních úvěrů a programem restrukturalizace a revitalizace rozhodujících průmyslových podniků. Není totiž jasné, jak se budou vybírat. Naším úkolem není nic vybírat, jen vytvářet vhodné prostředí, ve kterém se podniky vyberou samy. Nesouvisí to jen se spravedlností, ale i se sebezáchovným pudem našeho průmyslu.
To, co jsem řekl v úvodu o vytváření koncepcí, se v plné míře týká oblasti dopravy. Po celou dobu, co se zabývám touto problematikou, se ze strany odborů volalo po vytvoření a schválení dopravní politiky. Přitom právě na Českých drahách bylo vidět, že jedna koncepce střídá druhou, a propad hospodaření se stále zvyšoval. Poslední prudký obrat ke zlepšení situace nezpůsobily koncepce, ale trpělivé přejímání konkrétních opatření podle střednědobých realizačních dokumentů. Nyní, kdy existuje dopravní politika schválená minulou vládou a všechny zúčastněné složky si ji pochvalují, čtu ve vládním prohlášení, že ji vláda hodlá dále dopracovat. Bojím se, že jde o další ztrátu času místo konkrétních opatření.
Zarážející je skutečnost, že po dobrých zkušenostech s první privatizovanou regionální drahou a dalších dobrých zkušenostech z pronájmu některých dalších regionálních drah se de facto s privatizací končí. Alespoň vládní prohlášení o této věci mlčí. Bude to znamenat, že proces reformy železnice a její další provoz bude stát daňové poplatníky více peněz, než by bylo nutné.
Dalším dlouholetým fenoménem Českých drah je nechuť k rozdělení podniku Českých drah na dva samostatné subjekty, a to subjekt vlastnící tzv. živou dopravní cestu a subjekt provozující dopravu na dráze společně s dalšími soutěžícími subjekty. Mluví se zde jen o oddělení účtování dopravních služeb od řízení infrastruktury. To sice v přechodném období povoluje směrnice EU č. 91/440, nicméně ve sdělení komise Radě a Evropskému parlamentu z 31. 3. 1998 se při kontrole realizace směrnice a jejím vlivu jasně říká, cituji: "Sdělení shledává situaci v této oblasti za neuspokojivou v případě železnic, které zůstávají integrovanými podniky s dopravními službami a řízením infrastruktury poskytovanými touž entitou." Konec citátu.
Je zajímavé, že právě obor, ve kterém se v každé druhé větě hlásí k praktikám Evropské unie, se v tomto případě nijak zvlášť neangažuje. I když chápu, že postup úplné privatizace železnice jako ve Velké Británii není pro tuto vládu asi přijatelný, mohlo by pro nás být aspoň příkladem Německo, kde došlo zatím k přechodnému holdingovému uspořádání jmenovaných dvou entit a kde mají dosud zprivatizováno 10 % tratí.
U silniční dopravy mi není dost jasná formulace, že vláda provede, cituji "opatření proti nadměrnému převisu nabídky kapacity dopravních prostředků nad poptávkou". Konec citátu. Převis nabídky je v celém světě blahodárný pro cenovou úroveň služeb, a tudíž šetří peněženky daňových poplatníků. Komu tedy tyto avizované úpravy budou sloužit?
U bydlení narážíme na stejnou ideologickou bariéru, protože pojetí bydlení jako povinnosti státu je naprosto nepřijatelné. Stát může být určitým garantem nouzového bydlení, pokud úsilí občanů za pomoci vhodně vytvářeného prostředí selže. Garantovat však dostupné a přijatelné bydlení všem není možné. Vláda chce dále upravovat příspěvek na bydlení v závislosti na skutečných nákladech, tím ale zlikviduje jakoukoli motivaci pro hledání přiměřeného bydlení.
O zavedení zaměstnavatelských penzijních fondů se již na stránkách novin dost diskutovalo. Je to opět jedna z nerovností. Možná že různé podpory státu se navzájem budou týkat všech občanů. Například ve velkém podniku budou mít penzijní fond, zemědělci dostanou zelenou naftu, učiteli bude zvýšen plat. Možná bude vhodné učit ve velkém zemědělském podniku, kde mohu využít všech výhod. Každopádně tento nesystémový přístup je hrozivý.
Další záměr v sociální oblasti - zavedení plošných přídavků na děti - je likvidací již zavedeného potřebného a bolestného procesu adresných dávek. Princip, že stát dává něco dítěti, protože existuje, i když to nepotřebuje, zavání podplácením.
Podobný zásadní rozdíl jako například u bytové politiky se objevuje i v pojetí zdravotnictví, kdy vláda chápe tento resort prvotně jako veřejný zájem, a ne jako osobní zodpovědnost jednotlivců. Slibuje se tu, že vláda bude usilovat o přiblížení poměru mezd zdravotníků ve vztahu k průměrné mzdě v poměru, který je obvyklý v zemích Evropské unie. Já se ptám: proč jenom u zdravotníků?
U životního prostředí bych chtěl protestovat proti záměru přehodnotit působnost ústředních orgánů státní správy v oblasti územního plánování.
***