Poslanec Petr Mareš: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, rozprava k nejdůležitějšímu bodu našeho programu, tedy vyslovení důvěry vládě, trvá již druhý den a já jsem 25., nikoliv však poslední, kdo k tomuto bodu vystupuje. Budu velice stručný.
Nicméně považuji za nutné začít své vystoupení omluvou těm, kteří považují celou debatu o vládním programu za zbytečnou a považují za přínosnější nahradit ji obecnými politickými deklaracemi nebo podivuhodnými politologickými konstrukcemi ignorujícími v podstatě stávající, tedy poměrný volební systém.
Omluvit se musím i těm, kteří zde sice komentují vládní prohlášení, ale považují za ztrátu času vyvozovat ze svého komentáře závěry pro své chování při hlasování o důvěře.
Chápu postoj jedněch i druhých. Jejich hlasování o důvěře vládě je předem dáno dohodami dojednanými mimo tuto sněmovnu, v zákulisí nejužšího vedení jejich strany a na základě motivů, které zjevně nemohou být předmětem veřejné diskuse. Vše, co potřebují pro své rozhodování, je stranická disciplína.
Já jsem na tom hůř. Při svém rozhodování, zda stisknout to či ono tlačítko a zdvihnout ruku v ten či onen moment, nebo dokonce se odhlásit a utéci od své poslanecké zodpovědnosti, se musím spoléhat na svůj vlastní úsudek a na své vlastní svědomí.
Programové prohlášení vlády mi při tomto rozhodování logicky bylo a je hlavním vodítkem. Děkuji proto vládě, že nám svůj program, jakkoliv k tomu není zavázána, poskytla včas a umožnila nám tak v klidu a s rozvahou prostudovat její cíle a cesty, kterými jich chce dosáhnout.
Bohužel nemohu vládě stejně upřímně poděkovat za obsah toho, co nám rozeslala. Nebudu se zde vyjadřovat k celku programového prohlášení, nejsem ekonom ani odborník na zemědělství či dopravu. Dovolte mi, abych zformuloval svůj názor na tu jeho část, která se týká oblasti, které bych se chtěl na půdě této sněmovny zvlášť věnovat, a to je oblast vzdělávání. Beru přitom na vědomí skutečnost, že na toto téma dnes již zazněly dva velice fundované a velmi promyšlené příspěvky.
V deklarativních pasážích tohoto programu nacházím, pokud jde o vzdělávání, řadu nesporných pozitiv. Na rozdíl od předsedy této sněmovny nechovám podezření k takovým formulacím, jako je znalostní společnost nebo společnost multikulturní. Vysoce oceňuji, že vláda prohlásila oblast vzdělávání za svou jasnou prioritu, a bez váhání se podepisuji pod slova o investicích do rozvoje lidského potenciálu jako o nejúčinnější formě vládních investic.
Za správné považuji i odhodlání vlády posílit v průběhu následujících čtyř let výrazně kapitolu školství ve státním rozpočtu. Ostatně tento cíl byl velmi podobně formulován i ve volebním programu Unie svobody.
Marně však ve vládním prohlášení hledám jasnou odpověď na otázku, kam budou tyto investice směřovat, jak se s penězi, které chce vláda na vzdělávání vynaložit, bude zacházet.
Nechci po vládě, jak zde řekl kolega Jičínský, žádat více, než je možné. Chápu, že rozsah vládního prohlášení je omezen. Nicméně banální formulace, jako je "rozvoj vědy a vysokého školství" nebo "řešení motivace a mzdové situace pedagogických pracovníků", lze jen těžko považovat za uspokojující.
Obdobně jako v řadě dalších pasáží tohoto programu i zde vzniká oprávněná obava, že investované prostředky se plošně a necíleně rozpustí, aniž by se tak dosáhlo řešení kteréhokoliv z tíživých problémů, které před naším školství stojí.
Tato nejasnost je pouze jednou z mnoha, které charakterizují kapitolu vzdělání ve vládním prohlášení. Často přitom nejde o nejasnost, ale o přímý rozpor s ostatními kapitolami vládního programu, především s jeho úvodními deklaracemi.
Celý program je uveden prohlášením o budování decentralizovaného státu. Kapitola vzdělání je však konstruována jednoznačně na centralistickém principu řízení našeho školství. Změny v síti našich škol chce například vláda zjevně provádět sama za pouhé "součinnosti se sociálními partnery na regionální úrovni".
V programu je chvályhodně zdůrazněn význam celoživotního vzdělávání, o kterém však v samotné kapitole o vzdělání nepadne ani slovo.
V programu se dočteme mnohé o našem úsilí o integraci ČR do EU. V kapitole vzdělání však nenajdeme ani slovo o vnitřní otevřenosti a prostupnosti našeho systému vzdělávání, o soukromých školách, o pluralitě vzdělávacího systému, prostě o všem, co by náš vzdělávací systém učinilo plně kompatibilním se vzdělávacími systémy našich budoucích partnerů v EU.
Dámy a pánové, v tomto výčtu by bylo možné ještě dlouho pokračovat. Nechci vás však obírat o váš vzácný čas více, než je nutné, a nechci zde také opakovat to, co zde před malou chvílí řekl kolega Bartoš.
Uzavřu proto svůj komentář ke způsobu, jakým se vládní prohlášení vypořádalo s oblastí vzdělání, jednoduchým sdělením, že jsem včera přišel na zasedání této sněmovny přesvědčen, že pro důvěru vládě, která je vypracovala, nemohu hlasovat. Přivítal jsem nicméně krok pana premiéra, který se rozhodl nám vládní prohlášení nečíst, ale pronést k němu jakýsi komentář. Domníval jsem se, že jeho vystoupení zaplní mezery a nejasnosti charakterizující tu část prohlášení, kterou jsem nejvíce studoval. Žel, nestalo se tak.
Vystoupení pana premiéra nebylo komentářem, ale pouhým převyprávěním vládního prohlášení. Přesto mi však pan premiér svým vystoupením poskytl jedno vodítko při mém nelehkém rozhodování o závažném kroku, který mě jako nováčka v této ctěné sněmovně čeká. Je to vodítko spíše symbolické, ale podělím se s vámi o něj.
Když hovořil o velké ideji, která stojí za celým vládním prohlášením, odvolal se pan premiér na příklady z amerických dějin. Z celé řady velkých programů, které ve 20. století vyhlásili američtí prezidenti, použil dvou: Rooseveltova New Dealu a Kennedyho programu New Frontier.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, je škoda, že ti z vás, kteří k tomu doposud neměli příležitost, nemohou ještě předtím, než budou hlasovat o důvěře vládě pana premiéra Zemana, vzít do ruky kteroukoliv učebnici amerických dějin vydanou v USA za posledních 20 let. Dočetli byste se v ní, že program New Deal vedl k největšímu nárůstu byrokracie v amerických dějinách, k největší koncentraci nekontrolovatelné moci v rukou centrální vlády a k odstartování hospodářské politiky závratně narůstajícího státního dluhu, ze které se nejsilnější mocnost tohoto století nevzpamatovala dodnes.
Jsem přesvědčen, že v našich podmínkách se ani této sociálně demokratické vládě nepodaří při realizaci svého programu dosáhnout monstrózních výsledků New Dealu. Nicméně tento odkaz z vystoupení pana premiéra posílil mé původní rozhodnutí. Vím s jistotou, které tlačítko stisknu při hlasování o důvěře této vládě a v který okamžik zvednu ruku.
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Marešovi, slovo má pan poslanec Petr Šulák, připraví se pan poslanec Stanislav Volák. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené dámy a páni kolegové poslanci, je mi poněkud trapně, když zde nyní poslouchám některé pány poslance, kteří ještě nedávno působili ve významných funkcích v bývalých vládách a kteří přivedli Českou republiku k všeobecné stagnaci, k jedněm z nejhorších ekonomických ukazatelů v Evropě. Myslím, že lze bez nadsázky říci, že tito pánové přivedli naši zemi do všeobecné hospodářské a společenské krize.
Vláda ČSSD přichází v situaci, kterou ona sama charakterizovala známým úslovím "jsme u snědeného krámu". Já bych k tomu ještě dodal, že jsme spíše u rozkradeného a vytunelovaného krámu. Zejména tristní je situace v hospodářství, kde pokles ekonomického výkonu má přirozeně dopad na školství, zdravotnictví, kulturu, obranu a další oblasti. Doslova otřesný je stav současného právního vědomí, což se následně projevuje v enormní kriminalitě všeho druhu.
***