(pokračuje Vidím)
Děkuji vám, že jste mi umožnili vysvětlit mé nestandardní oslovení.
Takzvané programové prohlášení vlády Miloše Zemana, která nás dnes žádá o důvěru, mě nejenom nezklamalo, ale ani nepřekvapilo. Je totiž věrnou kopií populistického politického programu sociálně demokratické strany. Velice stručně bych toto prohlášení charakterizoval jako dokument o podpoře zejména kdečeho, kdekoho, kdykoliv a kdekoliv. Autoři textu rozhodně nešetřili velmi nákladnými, drahými pojmy, jako jsou podpora, fondy, nové úřady, nové úřadovny. Na několika desítkách stran nám sociální demokraté prostě slibují hory doly. To je samozřejmě jenom jedna strana účtu, kterou nám tato vláda předkládá. Tu druhou nám sociální demokracie cudně poodhaluje jen pramálo, a tak jsem se zařadil do té dlouhatánské řady tázajících se, kde na ty velkorysé, velkolepé recepty, slibující všestranné zlepšení, tento kabinet u snědeného krámu a ve spálené zemi vezme.
Avšak takzvané programové prohlášení Zemanovy vlády nepochybně můžeme, snad dokonce musíme podrobit kritice. Před námi ovšem stojí, resp. sedí vládní kabinet, který vzešel ze svobodných voleb. Tuto vládu nám nikdo nevnutil, protože určitě nikdo z nás, který umí alespoň trošku počítat, nemůže popřít, že sociální demokracie prostě volby vyhrála. A nic na tom nezmění ani to, že mnohým z nás v tomto sále se tato skutečnost prostě nelíbí. Zdůrazňuji, že dnešní hlasování prostě není o onom dokumentu, o tom tzv. programovém prohlášení. Je o tom, zda tato vláda má právo vládnout. Na konci druhé dekády měsíce června tohoto roku nám obec voličská prostě vyjevila své přání, aby sociální demokracie přešla od soustavné, často dryáčnické kritiky k předvedení toho, co vlastně umí, a já toto přání chci respektovat. Nerad, ale respektuji. Děkuji vám. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji panu poslanci Vidímovi. Slova se ujme paní poslankyně Miroslava Němcová, připraví se pan poslanec Petr Mareš.
Paní poslankyně, prosím, máte slovo.
Poslankyně Miroslava Němcová: Vážený pane místopředsedo, pane předsedo vlády, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi začít takovým orientálním příběhem, připomenout vám ho. Je to příběh, který vypráví o služebníkovi, jak ráno na tržišti zahlédl smrt, která mu živě vstříc gestikulovala. Služebník se zděsil, utíkal za svým pánem, poprosil jej o koně a chtěl před smrtí utéci. Chtěl být do večera v bezpečí Isfahánu. Pán mu vyhověl a poté si dal smrt zavolat. Proč jsi hrozila mému služebníkovi, táže se jí. Smrt se diví. Já jsem mu přece nehrozila. Já jsem se pouze divila, že ho vidím zde na tržišti, když ho mám večer zahubit v Isfahánu. To je příběh o neodvolatelnosti osudu.
My téměř dva měsíce známe výsledky předčasných parlamentních voleb. Každý z nás četl a slyšel nepřeberné množství komentářů, hodnocení i předpovědí, co bude dál. Ani největší množství slov nemůže ovšem zastřít tu nejjednodušší pravdu. Vítězem předčasných voleb 1998, voleb, které určily další osudy naší země, se stala sociální demokracie. Jednání povolební vyústilo v sestavení menšinové jednobarevné vlády, která nám předložila své programové prohlášení.
Den, kdy bylo prohlášení zveřejněno, jsem se vracela z Prahy vlakem domů, do Žďáru nad Sázavou. Vyjeli jsme s půlhodinovým zpožděním v úmorném vedru. Někdo z cestujících se dovolával soudruha Duška. Ne, že bych si s ním také ráda nepromluvila, ale přiznám, že v dané chvíli jsem si více přála vidět tváře našich pedagogů na všech úrovních, kdyby spolu se mnou četli dosavadní hodnocení jejich práce. V části vládního prohlášení nadepsané "Výchozí situace" totiž čteme úvahu o tom, že je třeba zajistit, aby se naše společnost stávala postupně společností znalostní. Jací jsme tedy nyní, udělala jsem si první otazník. Druhý přibyl hned v dalším odstavci, kdy mě zaskočila věta: "Spoluúčast občanů chápe vláda jako motivační a inspirační faktor přispívající ke zvyšování produktivity práce rozšířením počtu nositelů inovací, ale i jako základnu pro sebevědomí občanů projevující se jejich participací na zřízení politických celků." Tyto formulační neobratnosti či nejasnosti na dalších stranách pokračovaly.
Než jsme dojeli do Kolína, ztrácela jsem přehled o tom, které všechny nové instituce a úřady hodlá vláda zavést, a to navzdory konstatování o redukci státní správy. A tak pouze namátkově. Těšme se na ombudsmana, finanční policii, finanční prokuraturu a také na jakési ministerstvo prognostiky, tedy slovy prohlášení na stálý orgán pro hospodářskou strategii jako koordinační orgán pro práce na dlouhodobých a střednědobých prognózách. Bude zvýšena daň z nemovitosti a zavedena majetková přiznání. Potěšeni jsou nyní jistě výrobci registračních pokladen, které povinně vláda naordinuje každému živnostníkovi v rámci uceleného programu podpory malého a středního podnikání. Ale ani velcí podnikatelé nebudou škodní, jenže nikdo neví kteří, a podle jakých kritérií budou podniky vybrány. Motoristé mají vyhlídku na podstatné zdražení v podobě plateb za jízdu po dálnicích.
Za Čáslaví můj pocit nesnesitelného horka posilovaly sliby o regulovaných cenách, sliby o tom, že všichni budeme bydlet podle svých přání a přídavky na dítě se budou vyplácet všem bez ohledu na jejich příjmy. O zdraví se také starat nemusíme, vláda je chápe jako veřejný zájem, nikoliv jako soukromý statek.
A tu těsně před cílem mé cesty, někde u Havlíčkova Brodu, přišlo konečně to pravé slovo. Jako vysvobození čtu větu: "Tak jako nelze žít nad poměry, není ani v oblasti s přírodními zdroji přípustné žít na úkor příštích generací." A proto jsem doma, ve Žďáru, vystoupila z vlaku s nadějí, že tato moudrá a osvědčená myšlenka, kterou prověřila staletí v obecné rovině, se nebude ve vládě sociální demokracie týkat pouze odvětví životního prostředí. Že si tedy mohu dovolit spolu s panem předsedou vlády považovat kapitoly vládního prohlášení za sen, ovšem sen, jehož jednotlivé kroky, doufám, budou poměřovány tou jasnou větou. Nelze žít nad poměry a zadlužit budoucí generace.
Ještě několik slov na adresu poslanců lidové strany a Unie svobody. Obáváte se o náš charakter, z lidové strany zaznívá silně výtka popisující princip jednání jí vlastní. Myslím tím nekonečné lavírování, schopnost v holé větě říci ano i ne. Toto moralizování je o to planější, že zcela pomíjí příčinu dnešního stavu. Vážení pánové z lidové strany i Unie svobody, nebyli bychom v této situaci dnes, nebýt vašich kroků v závěru roku 1997, kdy jste v žádném případě nemysleli na zájmy naší země a vyvolali jste předčasné volby. Zůstanu-li u příměru vlaku, chtěli jste jet luxusním rychlíkem, a měli jste asi tak na lokálku a nechtěli jste čekat. To, že nehodláte respektovat ani jízdní řády, ani své reálné možnosti, nepodsouvejte ODS. Základy nynějšího stavu jste stavěli vy. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Stanislav Gross: Děkuji paní poslankyni Němcové. Slova se ujme pan poslanec Petr Mareš, připraví se pan poslanec Petr Šulák.
***