(pokračuje Kalousek)
Součet těchto výdajů je pro rok 1999 100,1 miliardy korun. Pro rok 1998 to bylo 102,4 miliardy korun. Nedochází tady k deklarovanému prorůstovému nárůstu investic do infrastruktury. Dochází ke stagnaci, připočteme-li si inflaci, vlastně k reálnému poklesu.
Druhý nástroj, který vláda deklaruje, je aplikace nepřímých nástrojů, které ve svém objemu oproti roku 1998 vykazují nárůst o 1,2 miliardy. V té struktuře, jak je předloženo, a v tomto objemu si dovoluji tvrdit, že efekt pro oživení ekonomiky nebo nastartování hospodářského růstu je zcela zanedbatelný. Tím naprosto nevyzývám k navýšení těchto položek. Tím chci jen upozornit, že deklarované cíle v tomto případě se pravděpodobně minou účinkem.
Představa nastartování růstu přes vládní a komunální investice v situaci, kdy dochází k faktickému poklesu investic v roce 1999 oproti předchozímu roku - tuto představu pokládám za naivní. Je to zejména vzhledem k oněm číslům, která jsem uvedl. Pokles objemu kapitálových výdajů je v tomto případě způsoben především snížením úvěrů Evropské investiční banky, kterými byly v minulém roce výdaje kryty. Celková stagnace je rovněž patrná při srovnání meziročního vývoje podílu kapitálových výdajů na hrubém domácím produktu.
Já se velmi omlouvám za tu pomlku, že se teď napiji, ale je nesmírně obtížné vás překřičet. Nezlobte se na mne.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Já využiji pomlky a ještě jednou se obrátím na vás, kolegové, abyste se, prosím, pokud je to možné, alespoň trochu ztišili a umožnili svému kolegovi dokončit jeho vystoupení.
Poslanec Miroslav Kalousek: Další prorůstový stimul, který návrh státního rozpočtu obsahuje a je předmětem samostatného návrhu zákona, je zkrácení doby v odpisování. Toto opatření lze hodnotit jako pozitivní krok pro zvýšení potenciálních zdrojů v podnikatelské sféře. Je ale nutné si uvědomit, že pravděpodobně proklamovaný efekt se mine účinkem, že v našich ekonomických podmínkách s největší pravděpodobností dojde k tomu, že organizace volné zdroje, které může použít pro jakékoli účely, v situaci rostoucí platební neschopnosti použije s největší pravděpodobností v největší míře na chybějící běžné provozní výdaje bez jakéhokoli investičního účinku.
V souvislosti se snahami nastartovat růst přes vládní investice bych rád zdůraznil, že z dlouhodobého hlediska tyto snahy nejsou reálné. Prostřednictvím výdajů ze státního rozpočtu může být krátkodobě oživeno hospodářství zvýšenou poptávkou, ale pouze po dobu financování investičních aktivit. Vezmeme-li v úvahu princip státního rozpočtu, který uvažuje se zvýšenou nekrytou poptávkou ve spotřebě, pak negativní důsledky tohoto dopadu jsou ve svém výsledku protirůstové.
Jistě řada kolegů bude proto v dalších diskusích mít příležitost diskutovat a poukazovat na některé vývojové tendence ve výdajích, které jsou problematické z hlediska účelnosti a hospodárnosti. Já vás svým vlastním výčtem nechci zdržovat, jen bych rád poukázal na něco, co pokládám za mírně úsměvné. Právě proto, že mezi jmenovanými prioritami se uvádí i vysoká míra hospodárnosti v činnosti veřejné správy, a právě proto, že sociální demokracie patřila v minulosti k důrazným kritikům minulé vládní garnitury, zejména v počtu pracovníků v centrálních orgánech, považuji za překvapující, že v návrhu státního rozpočtu je místo snižování počtu pracovníků v těchto orgánech, tak jak bych předpokládal, naopak jejich absolutní zvýšení, a to o 370 osob.
Samozřejmě že optimálním řešením by byla snaha o dosažení vyrovnaného rozpočtu. Nakonec ministr financí to ve své vstupní řeči sám říkal. My jsme před zhruba měsícem vládu k této snaze také vyzvali. Ovšem tato snaha by mohla být úspěšná pouze v případě, kdyby vláda projevila vůli a aktivitu k restrukturalizaci mandatorních výdajů. V situaci, kdy tato vůle pro rok 1999 absentuje, a v situaci, kdy máme v polovině října návrh státního rozpočtu na rok 1999 na stole, je podle mého názoru zřejmé, že vyrovnaný státní rozpočet lze sestavit na papíře, ale nelze podle vyrovnaného státního rozpočtu hospodařit po celé fiskální období roku 1999.
Já vřele souhlasím s argumentací, kterou přednesl pan předseda sněmovny, že deficitní státní rozpočet vytlačuje finanční prostředky ze soukromé sféry do veřejné. To je srozumitelné a zřetelné. Ale je také poctivé k tomu dodat, že státní rozpočty let 1996, 1997 a 1998, jakkoli byly sestaveny jako vyrovnané, hospodařily s deficitem, který vytlačoval prostředky ze soukromé sféry do sféry veřejné. To je rovněž srozumitelné a zřetelné. A je také třeba k tomu dodat, že rozpočty let 1993, 1994 a 1995, které ve své bilanci hospodařily s mírným přebytkem, hospodařily v situaci, kdy v témže období do výdajů, které byly svým charakterem jednoznačně výdaji státního rozpočtu, byly zapojeny jiné zdroje, zejména z Fondu národního majetku, v roce 1993 pak vydání státních obligací v celkové výši 55 miliard korun. Pokud srovnáme přebytky let 1993 a 1995 s touto výší - ve výši 55 miliard korun - pak musíme přiznat, že na oné tezi, že stát po dobu své existence 1993 až 1998 měl vyšší výdaje než své pravidelné příjmy, že na této tezi skutečně něco je, že není až tak zcela zavádějící a že pan poslanec Kasal pojmenoval pravdu ne zcela příjemnou jistě pro něj jako pro bývalého poslance vládní koalice, ale pravdu, kterou bychom neměli zastírat. Prostě bylo to tak. A já bych pokládal za velmi nešťastné, kdyby jakákoli budoucí vláda pokračovala v politice předkládaných vyrovnaných bilancí a prohlubujícího se deficitu veřejných financí.
Zátěže minulých období, které vznikly za funkčních period vlád, tady existují a my na nich neseme svou spoluzodpovědnost. Já bych teď prosil, aby to nebylo vnímáno jako kritika. Ta by ani nebyla na místě. Ale současně bych pokládal ze nepoctivé, kdybychom z tohoto místa říkali, že jsme měli celá minulá léta vyrovnané státní finance a nová vláda nám to teď chce zkazit deficitem. Tak tomu není.
Na druhé straně budeme-li diskutovat o deficitu, měli bychom o něm diskutovat za jiných podmínek než tak, jak ho vláda předkládá. Měli bychom o něm diskutovat tak, aby skutečně mohl jednak částečně posloužit krátkodobému, protože k dlouhodobému to není možné, oživení ekonomiky a ke krytí zátěží minulých období, a nikoli k tomu, aby dále prohluboval deficit veřejných financí a hospodářskou recesi.
***