(pokračuje Kalousek)
Proto jsem přesvědčen, že pokud budeme diskutovat o deficitu, který by byl efektivní, jsem hluboce přesvědčen, že v současné politické a ekonomické situaci je mnohem efektivnější diskutovat o co nejefektivnějším schodku než připustit neefektivní rozpočtové provizorium realizované vládou, která se vzhledem k politickým dohodám nemusí obávat svého odvolání a pro niž usnesení parlamentu ve věci státního rozpočtu nemusí být až tak vitálním a existenčním problémem.
Proto jsem přesvědčen, že bychom měli diskutovat při přepracování návrhu státního rozpočtu o schodku, který bude jednoznačně vyjádřen. Bude vyjádřen ve výdajových položkách, u kterých budeme moci říci, že buď prokazatelně působí stimulačně k oživení hospodářského růstu, anebo že slouží ke krytí zátěží státních financí, které v předkládaném návrhu nejsou obsaženy v bilanci příjmů a výdajů. Jsem také přesvědčen, že schodek by měl být veřejnosti zcela srozumitelně vysvětlen, aby byl proveden pokus o kvantifikaci, proč si půjčujeme, jaké to bude mít přínosy v čase i formách v dopadech na budoucí příjmy a výdaje státního rozpočtu. Jsem také přesvědčen, že v případě, že bychom diskutovali o schodku a schodek přijali, že výdaje vyjádřené v deficitu státního rozpočtu by měly být podrobeny - dovolíte-li - zvláštnímu režimu sledování. Zkrátka předložit pravidla pro vynakládání výdajů ze státního rozpočtu, které jsou financovány v rámci deficitu.
Pravděpodobně bylo velmi obtížné mě poslouchat. Přesto vám děkuji za to, že jste to vydrželi, a děkuji, že jste mě poslouchali. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji panu poslanci Kalouskovi. Vnímám potlesk ne jako výraz uznání jeho slov, ale výdrže, protože bylo opravdu velkým výkonem překřičet vás, kteří jste mu nevěnovali pozornost a naopak jste se možná neúmyslně snažili jeho vystoupení přehlušit.
Mám zde oznámení o tom, že náhradní karty mají následující poslankyně a poslanci: poslankyně Jirousová číslo 5, pan Stanislav Gross číslo 6. Do rozpravy je dále přihlášen pan poslanec Svatomír Recman a já mu uděluji slovo.
Poslanec Svatomír Recman: Pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, od počátku transformace v roce 1989 jsme byli masírováni tezí, že vyrovnaný státní rozpočet je základem blahobytu a že každý, kdo by chtěl deficitní financování, je veřejný nepřítel nejhoršího zrna, který chce týt na úkor příštích generací, tedy na úkor našich dětí. Ani pád vlády profesora Klause, hlavního proroka a ideologa této filozofie, neukončil debatu na téma vyrovnaného nebo deficitního rozpočtu. Ale naopak od rétoriky se přešlo k praktickým krokům. Avizovaný návrh zákona o vyrovnaném státním rozpočtu na věčné časy - a pamětníci si jistě vzpomenou, že s tímto návrhem vystoupil zde ve sněmovně bývalý ministr financí Ivan Kočárník - se nyní objevil v parlamentu ve formě ústavního zákona. Z hlediska časového však nemá šanci být přijat ještě teď, aby jeho účinnost byla již pro příští fiskální rok.
KSČM není a priori proti deficitnímu státnímu rozpočtu, ale pouze za určitých, přesně definovaných skutečností. Deficit státního rozpočtu by v žádném případě neměl být cílem, ale pouze pomocným prostředkem k dosažení cílů základních, kterými jsou hospodářský růst a plná zaměstnanost. Jinak řečeno musí stimulovat dlouhodobý rozvoj ekonomické základny, a tím i pravidelný přísun do státní pokladny. Dosažení těchto cílů může pak v určitém časovém úseku ospravedlnit jistou míru zadlužení formou deficitu státního rozpočtu. Rozpočtový deficit je možno považovat za formu půjčky, která musí být i s úrokem v budoucnu splacena.
V minulých volebních obdobích byl výsledek státního rozpočtu, tedy případný schodek, vydáván Klausovou vládou za míru úspěšnosti celkového fungování vlády a bezbřehého liberalismu v naší zemi. Mnohokrát jsme slyšeli, že jedině vyrovnaný a ještě lépe přebytkový rozpočet zajišťuje, že nejsou zadlužovány budoucí generace. To je přinejmenším matení veřejnosti a jisté pokrytectví značného zrna pravicových stran, které zde v minulých letech vládly, když víme, jak dopadl státní rozpočet v roce 1996, kdy byl deficit 1,6 miliardy, v roce 1997 právě i v souvislosti s projednávaným státním závěrečným účtem České republiky byl vyčíslen schodek na 15,7 miliardy a pro letošní rok predikuje Ministerstvo financí deficit v minimální výši 11 miliard korun. To zde nepočítám i sanaci bankovního sektoru a další rizika vyplývajících z tzv. skrytých dluhů a dalších institucí, jako je Konsolidační banka a Česká inkasní. Nejlepší by bylo měřit stav národního bohatství před nástupem a po skončení té či oné vlády. Získali bychom velmi přesný obrázek o tom, jak vláda hospodařila.
Tato situace je o to pikantnější, pokud srovnáme hospodaření vlád po transformaci se stavem do roku 1989. Pokud porovnáme výkonnost ekonomiky z pohledu časové řady od roku 1989 do současnosti, musíme konstatovat, že ani po devíti letech vlády pravice nedosáhla česká ekonomika v rozhodujících ukazatelích výchozího stavu transformace, jinými slovy nedosáhli jsme ještě ani úrovně konce roku 1989.
Pokud hovořím o základních ukazatelích, opírám se o informace Českého statistického úřadu, které se týkají těchto ukazatelů, jako je vykazovaný vývoj hrubého domácího produktu, růst průmyslové výroby, stavební výroby, zemědělské výroby, státního dluhu a zahraničního obchodu.
Jsem si vědom toho, že státní rozpočet je důležitý nejen z hlediska přínosu k národnímu bohatství, ale i též z hlediska fiskální a měnové politiky. Pro měnovou politiku není ani tak důležitý státní rozpočet jako saldo rozpočtů veřejných, tedy včetně zdravotních pojišťoven, Fondu národního majetku, státních fondů, Konsolidační banky, České finanční a další. Minulé vlády, které to nebraly v úvahu, se bily v prsa a tvrdily, že státní rozpočet je vyrovnaný. Stejně nebyl.
Veřejné rozpočty však již několik let vyrovnané nejsou a co je horší, existuje skrytý deficit. I podle oficiálních odhadů České národní banky jenom sanace bankovního sektoru stála od roku 1989 přibližně 163 miliardy korun. Podle přiznání Ministerstva financí z počátku letošního roku je však skrytý deficit dvojnásobný a dosáhl už hranice 330 miliard korun.
Vzhledem k tomu, že nominální HDP v letech 1990 až 1997 dosáhl hodnoty 8 bilionů 834,6 miliardy korun, pohyboval se tímto deficit veřejných rozpočtů v rozmezí 1,8 až 3,8 % hrubého domácího produktu ročně. Většina těchto nákladů ovšem nešla ze státního rozpočtu, ale byla financována z Fondu národního majetku, ze zisku České národní banky či bankovními úvěry se státní zárukou, čímž byl problém přesunut na budoucí generace. Jinými slovy problém byl vyřešen na úkor národního bohatství země a budoucích generací.
Dámy a pánové, základním východiskem návrhu rozpočtu na rok 1999 je analýza aktuálních trendů, tedy vývoj do konce roku 1998 a jeho predikce pro příští rok.
***