(pokračuje Filip)
Znamená to, že jsem odmítl úvahu o tom, abychom převzali text, který tady předkládal například klub KSČM v roce 1996, nebo který tady byl předkládán kolegy ze sociální demokracie v roce 1997, anebo ty texty, které tady předkládalo tenkrát myslím Hnutí za samosprávnou demokracii pro Moravu a Slezsko v letech 1993 a 1994.
Návrhů zde bylo myslím si pět a zamýšlel jsem se nad tím, máme-li novelizovat, nebo dát šanci občanům České republiky k referendu tím, že jako zákonodárci schválíme poměrně široký a podrobný zákon o referendu, anebo vyslovíme-li v tuto chvíli jako Poslanecká sněmovna svoji vůli, aby někdy, nebo kdy vůbec, ústava připouštěla explicitně referendum jako institut přímé demokracie.
Když jsem se svými kolegy toto téma diskutoval, tak jsme přišli na to, že není potřeba jakéhosi širokého ústavního zákona o referendu, ale že je potřeba udělat ten první krok, kterým by tento institut byl součástí českého právního řádu, a potom, pokud bychom se na tom dohodli, bychom mohli zákonem obecným popsat věci, které by znamenaly docela přesné stanovení jednotlivých kroků, které učiní vláda, parlament, prezident republiky k tomu, aby laciným způsobem, tedy za málo peněz, a konkrétním způsobem takové referendum proběhlo.
A po této úvaze jsem dospěl k tomu, že naše ústava jakési explicitní vyjádření přímé demokracie má. Ale když jsem se zamyslel nad textem článku 2 odst. 2 Ústavy České republiky, tak jsem zjistil, že tento článek zasluhuje novelu nikoliv kvůli referendu jako takovému, ale zasluhuje novelu právě proto, že říká věc, která mi, s prominutím, velmi vadí.
Současný článek 2 odst. 2 říká, že "ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo". Jsem přesvědčen, že takové řešení je nesprávné, že navozuje možnost, kdy by došlo ke smíšení všech tří forem moci, tzn. moci výkonné, soudní a zákonodárné. A to si, myslím, nikdo z nás nepřeje.
Jsem přesvědčen, že nikdo nechce ani uvažovat o tom, že bychom snad dali možnost k jakémusi lidovému výkonu soudní moci, k jakémusi lynči. Jsem ale přesvědčen, že současné znění ústavy takové řešení připouští.
Vím, že to je přitažené za vlasy, že jsem možná někoho z vás pobavil. Ale pokuste se si domyslet text současného čl. 2 odst. 2 až do konce a zjistíte, že to až tak nemožné není.
Proto jsem se rozhodl, že pouze tento čl. 2 odst. 2 zpřesníme jako zákonodárci a potom, pokud se nám to podaří, obyčejným zákonem stanovíme konkrétní podmínky, které jsou pro tuto sněmovnu přijatelné, aby takové referendum bylo vyhlášeno.
Z této úvahy vyplynuly potom už jenom dvě konsekvence, a to je, kdo vyhlašuje referendum, zda to má být předseda Poslanecké sněmovny, předseda vlády, vláda jako celek nebo prezident, anebo např. jiný orgán, který ve sněmovně pro to zvolíme. A přišel jsem na to, že by bylo poměrně logické, aby ve vyvážené struktuře mocenských orgánů byla tato pravomoc svěřena prezidentu republiky.
Druhá úvaha, která zde samozřejmě může být, je, aby taková pravomoc byla svěřena Senátu. To proto, aby ústavní systém zakotvoval přesné vymezení těch kroků, které znemožní, aby takového institutu, jako je referendum, mohlo být zneužito.
Pokud jsem se tedy rozhodl, že půjde o prezidentské referendum, to je myslím si v řadě návrhů zákona o referendu, které tady probíhaly od roku 1992, nebo když se vrátím k zákonu, který platil v České a Slovenské Federativní Republice v letech 1991 a 1992, tak je to jistý krok, který v úvahách přispěl k tomu, že je možné, aby prezident republiky takový krok činil, a aby tedy na něm také bylo, aby podával případnou ústavní stížnost na neplatnost referenda, příp. jeho výsledků.
***