(pokračuje Filip)
Už ráno jsem se vyjádřil k tomu v reakci na řeč pana kolegy Bendy, že považuji a vždy budu považovat za úplného suveréna občana České republiky. Z jeho suverenity, z jeho suverenity rozhodování, vychází i můj návrh, který jste obdrželi pod číslem 10.
Mohl jsem využít možnosti - a byla o tom vedena diskuse v uplynulých dvanácti až patnácti měsících - návrh zákona udělat tak, že by se ústavy nedotkl. Víte, že v současné době je v článku 25 otázka zániku mandátu poslance řešena ztrátou volitelnosti. Mohl jsem využít tohoto přechodového můstku a tvrdit tady Poslanecké sněmovně, že jsou jednání, která mají být postižena ztrátou volitelnosti. Já jsem to neudělal, protože jsem přesvědčen, že jakýkoliv posun v ústavě, jakýkoliv pohyb, který se týká ústavních činitelů, má být provázen absolutní právní a ústavní čistotou.
Proto žádám vás, vážení kolegové, abyste se zamysleli nad tím, co je obsahem této krátké novely Ústavy České republiky. Principem novely je myšlenka, že poslanec je odpovědný za to, co říká, za to, co slibuje, a za to, co realizuje. A teď hledáme možnost, jakým způsobem tuto odpovědnost dát do právní normy.
Já jsem ten princip vzal tak, že je to odpovědnost poslance za volební program, tedy za to, s čím jsme předstupovali před voliče a žádali je - každý z nás, jak tady sedíme - o to, aby vyjádřili podporu nám jako osobám, ale zejména programu, se kterým jsme vystupovali. Myslím si, že je to logické, že to je dokonce samou podstatou zastupitelské demokracie. Proto jsem vytvořil nikoli žádné donucení, automatismus, ale jenom příležitost a možnost, jak by takový vztah mezi poslancem a jeho voličem mohl fungovat, pokud by poslanec chtěl být skutečně odpovědný za to, co říkal před volbami, a chtěl v době volebního období tyto volební sliby také plnit. To, že slib může být nesplněn, je pravda. Jde o hlasování v parlamentu, jde o jednání těch politických sil, které se podílejí na práci obou komor české sněmovny. A potom je důležité, aby takové rozhodování, tedy výraz kolektivního rozhodnutí, mělo samozřejmě i nějakou kontinuitu a vztah na jednotlivé kroky, které dělají politické strany, jejich poslanci, ale také samozřejmě občané, kteří si své poslance vybírají. Jde tedy o to - a tady se musím vypořádat s připomínkami, které k návrhu k mé nepotěše řekla vláda - že ony zásadní důvody, se kterými vláda vyslovila nesouhlas s tímto návrhem novely Ústavy České republiky, provází určité nepochopení toho, co jsem uvedl v důvodové zprávě.
Za prvé nejde přece o to, že bych chtěl zavádět institut soukromého práva do ústavních postupů. Já jsem použil v důvodové zprávě přirovnání k plné moci, a tedy ke zmocnění občana jenom jako příklad. Já vůbec nechci zavádět jakousi odvolatelnost tím voličem. Ta naše ústava stojí na jiném principu. Já vytvářím možnost, aby takový postup byl vůbec možný. Vůbec nenutím politickou stranu nebo politické hnutí nebo dokonce koalici k tomu, aby dávala žaloby k Ústavnímu soudu. Jenom říkám, pokud se taková politická strana, taková koalice, takové politické hnutí - a tam je zase nepochopení, protože právo nenáleží jenom jedné politické straně - najde, že by musela podat žalobu k Ústavnímu soudu. Jenom je možnost, aby takový krok učinila, pokud se jí zdá, že konkrétní poslanec přestal plnit ty sliby, které dal svým voličům. A já se ptám: My nechceme tu možnost vytvořit? My chceme nechat spíše otevřená vrátka podvodu vůči voličům, tedy vůči suverénovi ve volbách v tomto státě? To je otázka, kterou si musíme položit.
A potom mám druhou výhradu k tomu, co říká vláda - že jsem se otázkou zániku mandátu zabýval jenom v této úzké rovině, a nikoliv v celém komplexu. Já podotýkám, že onen nevyřešený problém, který tady existuje, to znamená otázka ztráty mandátu nebo výkonu mandátu v případě odsouzení a výkonu trestu odnětí svobody, skutečně není řešen, ale není to ústavní problém, nepatří to do tohoto zákona, protože tam zcela logicky již je zahrnut článek ústavy, který v článku 25 říká, že "ztrátou volitelnosti". A potom, pokud v zákoně obyčejném, tedy v zákoně o jednacím řádu nebo v jiném zákoně, např. v zákoně o volbách, tu ztrátu volitelnosti budeme vázat k odsouzení za trestný čin, potom je to ústavně již kryto a je to otázka obyčejného zákona, nikoliv této novely.
Myslím si, že ten, kdo dal podepsat předsedovi vlády stanovisko, si plně neuvědomil rozsah těch jednotlivých ustavení ústavy. A je to ke škodě stanoviska vlády.
Pokud jde o jinou výhradu vlády České republiky, to je to ustanovení, které je, myslím si, v druhém komplexu připomínek, vláda mi vyčítá, že podle ústavy je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy. Já myslím, že jde také o nepochopení. Vůbec nechci přeci narušit volnou soutěž politických stran. Já chci, aby při této volné soutěži byly dodrženy základní demokratické principy. A za takový základní demokratický princip považuji čestnost jednání poslance. To je podle mě také jeden ze základních demokratických principů. A pochybuji o tom, že bychom se měli neshodnout v tomto dvousetčlenném grémiu, že čest poslance je něco jako cár papíru. Byl bych rád, aby tato věc byla brána zcela vážně.
A zase podotýkám, že ten zánik není už věcí Poslanecké sněmovny. Je to věc, která přesně podle vztahů mezi ústavními institucemi je vztahem mezi mocí zákonodárnou a v tuto chvíli soudní, nikoliv výkonnou.
***